Agregátor zdrojů

The poster titled "Anonymization: The Future is Unbiased", presented by the FZU team (led by Markéta Iffland and Lucie Speváková) at the EARMA–INORMS Congress 2025, has been selected by expert committee as the best poster. The event, held from 6 to 8 May 2025 in Madrid, Spain, brought together over 2,000 research management professionals from 67 countries, offering a unique platform for in-person networking and exchange of best practices.

Poster s názvem „Anonymization: The Future is Unbiased“, prezentovaný týmem FZU AV ČR v čele s Markétou Iffland a Lucií Spevákovou na kongresu EARMA–INORMS 2025, získal cenu odborné komise za nejlepší poster. Akce, která se konala ve dnech 6. – 8. května 2025 ve španělském Madridu, přilákala více než 2 000 profesionálů v oblasti managementu výzkumu ze 67 zemí, a nabídla tak jedinečnou platformu pro osobní setkání a sdílení dobré praxe.

How can the preparation of polymer brushes, the basis of modern biosensors, be made faster and simpler? A team led by Hana Lísalová from the Division of Optics of the Institute of Physics of the Czech Academy of Sciences has found a solution: it designed and, using 3D printing, manufactured a microfluidic reactor. The new method of preparing thin polymer films allows for better control of their properties while saving time and chemicals. The research results were published in the prestigious Chemical Engineering Journal.

Jak zrychlit a zjednodušit přípravu polymerních kartáčů, které jsou základem moderních biosenzorů? Tým pod vedením Hany Lísalové ze Sekce optiky Fyzikálního ústavu AV ČR našel řešení: navrhl a vyrobil mikrofluidní reaktor pomocí 3D tisku. Nový způsob přípravy tenkých polymerních vrstev umožnuje lépe kontrolovat jejich vlastnosti a zároveň šetří čas i chemikálie. Výsledky výzkumu byly publikovány v prestižním časopise Chemical Engineering Journal.

Na stupních vítězů stanuli budoucí záchranáři z Fakulty zdravotnických věd UP na 18. ročníku soutěže Den první pomoci Ostrava. Mezi patnácti týmy z českých a slovenských univerzit vybojovali studenti 3. ročníku zdravotnického záchranářství Martina Dvořáková, Karolína Švábová a Vojtěch Nadymáček skvělé druhé místo.

Soutěž studentů zdravotnického záchranářství se letos konala v Kunčicích pod Ondřejníkem. Hodnocená část proběhla ve dvou dnech. Organizátoři si pro soutěžící opět připravili celou řadu simulovaných situací. „V rámci odpolední etapy jsme se setkali například se stanovištěm dvou intoxikovaných dětí nebo s dopravní nehodou, jejíž příčinou byla cévní mozková příhoda řidiče,“ vyjmenovala Karolína Švábová.

V následující noční etapě měl tříčlenný tým za úkol ošetřit muže s vysoce nakažlivou nemocí. „To nás opravdu překvapilo, protože s takovými případy se záchranáři v České republice setkávají raritně. Jejich řešení je velmi specifické, ale o to více nás stanoviště naučilo,“ zmínila Karolína Švábová. „Noční etapa prověřila nejen naši vytrvalost, ale i schopnost spolupráce v náročnějších podmínkách. Nebylo snadné udržet plnou soustředěnost až do ranních hodin,“ doplnila Martina Dvořáková.

Kvůli nepříznivé předpovědi počasí se celodenní etapa přesunula do simulačního centra ostravské lékařské fakulty SIMLEK. „Úkoly zde byly opravdu rozmanité, od přijímání hovorů na zdravotnickém operačním středisku přes práci na urgentním příjmu až po kardiopulmonální resuscitaci,“ popsala Karolína Švábová.

Který úkol považují stříbrní záchranáři za vůbec nejnáročnější? „Pro mě to jednoznačně bylo stanoviště s dřevorubcem, na kterého spadl v lese strom a způsobil mu vážné poranění lebky,“ uvedl Vojtěch Nadymáček. „Pro mě byl nejtěžším stanovištěm urgentní příjem – simulovaný tlak personálu a orientace v neznámém prostředí byly opravdu náročné,“ zdůraznila Martina Dvořáková. „Nejnáročnější byla celodenní etapa, protože po probdělé noci se na nás začala podepisovat únava,“ shrnula Karolína Švábová.

Stejně cenné jako zisk stříbra jsou pro trojici studentů získané zkušenosti. „Byla to pro nás úplně první záchranářská soutěž, které jsme se kdy účastnili. Proto jsem si ani nemyslel, že bychom se mohli reálně umístit mezi třemi nejlepšími. I tak jsme do toho s týmem šli naplno a soutěž si maximálně užili. Získané zkušenosti budeme moct jednou využít v naší budoucí praxi,“ zhodnotil Vojtěch Nadymáček. „Celá soutěž pro mě byla neopakovatelným zážitkem, ze kterého si odnáším mnoho podnětů, inspirace a zkušeností do budoucna,“ doplnila Martina Dvořáková. „Chtěli bychom moc poděkovat pořadatelům za perfektní organizaci. Velké díky patří také všem vyučujícím z Ústavu zdravotnického záchranářství a intenzivní péče, kteří nám celé tři roky poskytují nabyté zkušenosti ze své klinické praxe,“ uzavřela Karolína Švábová.

Na soutěži Den první pomoci Ostrava reprezentoval FZV UP i druhý tým ve složení Kristýna Všetečková, Kryštof Kněžínek a Jan Voráček.

„Na své studentky a studenty jsem velmi pyšná, protože úspěchem na soutěži opět potvrdili, že je odborná výuka v Ústavu zdravotnického záchranářství a intenzivní péče vedena kvalitně. Vzhledem k tomu, že se jedná o opakovaný úspěch na této soutěži, mohu i říct, že se umístění na ‚bedně‘ stalo již tradicí,“ zdůraznila přednostka ústavu Marinella Danosová.

Na stupních vítězů stanuli budoucí záchranáři z Fakulty zdravotnických věd UP na 18. ročníku soutěže Den první pomoci Ostrava. Mezi patnácti týmy z českých a slovenských univerzit vybojovali studenti 3. ročníku zdravotnického záchranářství Martina Dvořáková, Karolína Švábová a Vojtěch Nadymáček skvělé druhé místo.

Soutěž studentů zdravotnického záchranářství se letos konala v Kunčicích pod Ondřejníkem. Hodnocená část proběhla ve dvou dnech. Organizátoři si pro soutěžící opět připravili celou řadu simulovaných situací. „V rámci odpolední etapy jsme se setkali například se stanovištěm dvou intoxikovaných dětí nebo s dopravní nehodou, jejíž příčinou byla cévní mozková příhoda řidiče,“ vyjmenovala Karolína Švábová.

V následující noční etapě měl tříčlenný tým za úkol ošetřit muže s vysoce nakažlivou nemocí. „To nás opravdu překvapilo, protože s takovými případy se záchranáři v České republice setkávají raritně. Jejich řešení je velmi specifické, ale o to více nás stanoviště naučilo,“ zmínila Karolína Švábová. „Noční etapa prověřila nejen naši vytrvalost, ale i schopnost spolupráce v náročnějších podmínkách. Nebylo snadné udržet plnou soustředěnost až do ranních hodin,“ doplnila Martina Dvořáková.

Kvůli nepříznivé předpovědi počasí se celodenní etapa přesunula do simulačního centra ostravské lékařské fakulty SIMLEK. „Úkoly zde byly opravdu rozmanité, od přijímání hovorů na zdravotnickém operačním středisku přes práci na urgentním příjmu až po kardiopulmonální resuscitaci,“ popsala Karolína Švábová.

Který úkol považují stříbrní záchranáři za vůbec nejnáročnější? „Pro mě to jednoznačně bylo stanoviště s dřevorubcem, na kterého spadl v lese strom a způsobil mu vážné poranění lebky,“ uvedl Vojtěch Nadymáček. „Pro mě byl nejtěžším stanovištěm urgentní příjem – simulovaný tlak personálu a orientace v neznámém prostředí byly opravdu náročné,“ zdůraznila Martina Dvořáková. „Nejnáročnější byla celodenní etapa, protože po probdělé noci se na nás začala podepisovat únava,“ shrnula Karolína Švábová.

Stejně cenné jako zisk stříbra jsou pro trojici studentů získané zkušenosti. „Byla to pro nás úplně první záchranářská soutěž, které jsme se kdy účastnili. Proto jsem si ani nemyslel, že bychom se mohli reálně umístit mezi třemi nejlepšími. I tak jsme do toho s týmem šli naplno a soutěž si maximálně užili. Získané zkušenosti budeme moct jednou využít v naší budoucí praxi,“ zhodnotil Vojtěch Nadymáček. „Celá soutěž pro mě byla neopakovatelným zážitkem, ze kterého si odnáším mnoho podnětů, inspirace a zkušeností do budoucna,“ doplnila Martina Dvořáková. „Chtěli bychom moc poděkovat pořadatelům za perfektní organizaci. Velké díky patří také všem vyučujícím z Ústavu zdravotnického záchranářství a intenzivní péče, kteří nám celé tři roky poskytují nabyté zkušenosti ze své klinické praxe,“ uzavřela Karolína Švábová.

Na soutěži Den první pomoci Ostrava reprezentoval FZV UP i druhý tým ve složení Kristýna Všetečková, Kryštof Kněžínek a Jan Voráček.

„Na své studentky a studenty jsem velmi pyšná, protože úspěchem na soutěži opět potvrdili, že je odborná výuka v Ústavu zdravotnického záchranářství a intenzivní péče vedena kvalitně. Vzhledem k tomu, že se jedná o opakovaný úspěch na této soutěži, mohu i říct, že se umístění na ‚bedně‘ stalo již tradicí,“ zdůraznila přednostka ústavu Marinella Danosová.

Olomouc bude o prvním červnovém víkendu slavit a univerzita u toho nesmí chybět. Tradiční Svátky města, jejichž program se letos pojí se Svátky písní a Slovenskou sezonou, zahájí v pátek 6. června historický průvod ke cti svaté Pavlíny, patronky Olomouce. Půjdou v něm i hodnostáři univerzity. Ta se bude podílet i na dalším programu oslav.

Historický průvod vyrazí z Horního náměstí v pátek 6. června v 18 hodin a zamíří směrem k Mariánskému sloupu na Dolním náměstí. „Do průvodu bychom rádi pozvali všechny Olomoučany, abychom si společně připomněli kulturní a historické dědictví města a oslavili jeho patronku svatou Pavlínu,“ řekla Lucie Rozbořilová, vedoucí oddělení organizace společenských akcí magistrátu. V průvodu jdou vždy i zástupci významných olomouckých institucí, vojenské posádky a univerzity. „Univerzitu Palackého zastoupí v talárech prorektoři Jitka Petrová a Matěj Dostálek, předsedkyně Akademického senátu UP Irena Smolová nebo děkani lékařské a právnické fakulty, které doplní také proděkani filozofické, cyrilometodějské teologické, přírodovědecké fakulty a fakulty zdravotnických věd či univerzitní pedel,“ doplnil Ondřej Martínek z oddělení univerzitních akcí UP.

Slavnostní procesí vyvrcholí bohoslužbou v kostele svatého Mořice, kterou svým zpěvem doprovodí Bratislavský chlapčenský zbor. Soubor na mši naváže koncertem a slavnostně tak zahájí Slovenskou sezonu, přehlídku kultury, hudby a gastronomie našich sousedů. Po skončení páteční bohoslužby bude na Horním náměstí taneční večer pod hvězdnou oblohou, což je novinka v programu Svátků města. Tančit se bude od 20 do 22 hodin pod vedením Tanečního studia Tomáše Komendy a o živý hudební doprovod se postará kapela Jamr’s.

Druhý den nabídne zábavu pro velké i malé. Na pódiu na Horním náměstí se bude zpívat i tančit, Divadlo Tramtarie zahraje veselé pohádky, chybět nebudou různé dílničky, na Dolním náměstí se uskuteční Flerjarmark s nabídkou originálních šperků a dekorací. Za návštěvu stojí i unikátní slavnostní sál Základní školy Komenium, milovníci květin určitě zamíří do rozária za Vyznáním růží. Na sobotním programu se podílí i Univerzita Palackého. Po celý den najdou návštěvníci před radnicí odpočinkovou a science zónu univerzity, kde si mohou užít hlavolamy a exponáty z Pevnosti poznání, workshop výroby bloků, science show se spolkem UP Crowd nebo nácvik laické resuscitace se studenty medicíny. Od 12 do 17 hodin bude také výjimečně otevřen obchod a informační centrum univerzity UPoint.

Svátky města Olomouce se v letošním roce opět spojily se Svátky písní a hudba a zpěv budou slyšet na každém kroku. Pěvecké soubory spolu změří síly v soutěži Rozezpívej Olomouc, kde budou mít za úkol zazpívat během dvou dnů na co největším počtu míst ve městě. Hudbou a zpěvem ožijí například Smetanovy sady, okolí kašen v centru města nebo věž kostela svatého Mořice.

Ačkoli Svátky města a písní končí v neděli 8. června, Slovenská sezona bude pokračovat dál. Jejím vrcholem bude v sobotu 20. září Slovenský den na Horním náměstí.

Olomouc bude o prvním červnovém víkendu slavit a univerzita u toho nesmí chybět. Tradiční Svátky města, jejichž program se letos pojí se Svátky písní a Slovenskou sezonou, zahájí v pátek 6. června historický průvod ke cti svaté Pavlíny, patronky Olomouce. Půjdou v něm i hodnostáři univerzity. Ta se bude podílet i na dalším programu oslav.

Historický průvod vyrazí z Horního náměstí v pátek 6. června v 18 hodin a zamíří směrem k Mariánskému sloupu na Dolním náměstí. „Do průvodu bychom rádi pozvali všechny Olomoučany, abychom si společně připomněli kulturní a historické dědictví města a oslavili jeho patronku svatou Pavlínu,“ řekla Lucie Rozbořilová, vedoucí oddělení organizace společenských akcí magistrátu. V průvodu jdou vždy i zástupci významných olomouckých institucí, vojenské posádky a univerzity. „Univerzitu Palackého zastoupí v talárech prorektoři Jitka Petrová a Matěj Dostálek, předsedkyně Akademického senátu UP Irena Smolová nebo děkani lékařské a právnické fakulty, které doplní také proděkani filozofické, cyrilometodějské teologické, přírodovědecké fakulty a fakulty zdravotnických věd či univerzitní pedel,“ doplnil Ondřej Martínek z oddělení univerzitních akcí UP.

Slavnostní procesí vyvrcholí bohoslužbou v kostele svatého Mořice, kterou svým zpěvem doprovodí Bratislavský chlapčenský zbor. Soubor na mši naváže koncertem a slavnostně tak zahájí Slovenskou sezonu, přehlídku kultury, hudby a gastronomie našich sousedů. Po skončení páteční bohoslužby bude na Horním náměstí taneční večer pod hvězdnou oblohou, což je novinka v programu Svátků města. Tančit se bude od 20 do 22 hodin pod vedením Tanečního studia Tomáše Komendy a o živý hudební doprovod se postará kapela Jamr’s.

Druhý den nabídne zábavu pro velké i malé. Na pódiu na Horním náměstí se bude zpívat i tančit, Divadlo Tramtarie zahraje veselé pohádky, chybět nebudou různé dílničky, na Dolním náměstí se uskuteční Flerjarmark s nabídkou originálních šperků a dekorací. Za návštěvu stojí i unikátní slavnostní sál Základní školy Komenium, milovníci květin určitě zamíří do rozária za Vyznáním růží. Na sobotním programu se podílí i Univerzita Palackého. Po celý den najdou návštěvníci před radnicí odpočinkovou a science zónu univerzity, kde si mohou užít hlavolamy a exponáty z Pevnosti poznání, workshop výroby bloků, science show se spolkem UP Crowd nebo nácvik laické resuscitace se studenty medicíny. Od 12 do 17 hodin bude také výjimečně otevřen obchod a informační centrum univerzity UPoint.

Svátky města Olomouce se v letošním roce opět spojily se Svátky písní a hudba a zpěv budou slyšet na každém kroku. Pěvecké soubory spolu změří síly v soutěži Rozezpívej Olomouc, kde budou mít za úkol zazpívat během dvou dnů na co největším počtu míst ve městě. Hudbou a zpěvem ožijí například Smetanovy sady, okolí kašen v centru města nebo věž kostela svatého Mořice.

Ačkoli Svátky města a písní končí v neděli 8. června, Slovenská sezona bude pokračovat dál. Jejím vrcholem bude v sobotu 20. září Slovenský den na Horním náměstí.

Professor Jaroslav Peprník, a prominent Czech scholar in English and American Studies, author of many monographs and textbooks on the English-speaking world and the English language, one of the founders of the Department of English and American Studies in Olomouc, has been granted the František Palacký Prize. He received this prestigious Palacký University award in the Corpus Christi Chapel in the UP Arts Centre from UP Rector Michael Kohajda.

This was only the thirteenth time Palacký University has awarded the František Palacký Prize. This time it was given to Prof Jaroslav Peprník, a distinguished Czech philologist and linguist. He has been active in three areas: teaching, writing textbooks, and collecting materials on the history of contacts between Czechs and English-speaking countries. One of the striking aspects of his professional activity is his extensive, far-ranging knowledge of the literatures and cultures of the English-speaking countries. Due to his work in the field of lexicology, he is one of the leading Czech experts in this linguistic discipline. For a long time, English classes in Czech universities and secondary schools were dependent on Prof Peprník’s textbooks.

Peprník received the František Palacký Prize during a ceremonial meeting of the Palacký University scholarly boards and academic senates, on the occasion of the 227th anniversary of the Palacký’s birth, a historian and leading figure in the Czech National Revival. In Peprník’s speech saturated with life experience, he recalled some of his teachers and students and commented on the circumstances that brought him to English studies, emphasising the importance of humility, which is, according to him, essential for mastering English.

“Thank you so much for the František Palacký Prize! I am proud that seventy-one years of my life have been closely linked to Palacký University, and I am also very happy that I have been able to spend the last third of my life without fear, with freedom of speech and the freedom to travel. Let us not take freedom for granted! During the era of ‘normalisation’ after the year 1968, one Austrian friend of mine told me: ‘I thank God that I was not born seventy kilometres further north.’ So let us thank Destiny that we were not born in Bangladesh or eastern Ukraine,” said the award recipient, who has served for one hundred and twenty-four semesters and has been going to his office at Olomouc’s university for seventy-one years.

According to Jan Stejskal, Dean of the Palacký University Faculty of Arts, who delivered a laudation to this year’s laureate in the Corpus Christi Chapel, Prof Peprník is an exceptional person whose life path, scholarly work, and educational activities have been not only an inspiration, but also proof that kindness, perseverance, and love for one’s discipline can overcome even the most difficult obstacles.

“His path to English Studies was guided not only by the school curriculum, but above all by his personal passion. He began studying English as a self-taught student, inspired by adventure stories from English-speaking countries that he discovered in his father’s library. This intrinsic motivation has accompanied him throughout his life and has become the basis of his extraordinary teaching and research career,” said Stejskal. He also recalled Peprník’s secondary school period, during which he had to work in the Bučovice aircraft factory and experienced dramatic moments during a bombing, as well his stay in England in 1948, where he studied and travelled. He mentioned the following political events due to which Peprník was assigned after his graduation to the infamous Technical Auxiliary Battalions, where he spent four years in harsh conditions as a “politically suspect person”. In this context, he praised Prof Peprník’s belief in democratic values and his love for his profession.

The ceremony was attended by academic staff of Palacký University as well as other universities, and the representatives of the City of Olomouc, the Olomouc Region, and Hodslavice, František Palacký’s birthplace. When presenting the award, UP Rector Michael Kohajda also emphasised the laureate’s diligence. “Professor Peprník has made an indelible mark in the history of our university and in the hearts of many generations of students and colleagues. His work is both academically admirable and humanly inspiring. With his erudition, humility, and passion for language, he has encouraged hundreds of students, many of whom are now educators themselves,” he said.

Jaroslav Peprník (b. 1927) graduated in English and History at the Faculty of Arts, Masaryk University in Brno. His dissertation (1950) was entitled Nominal Tendencies in Modern English Prose. Since 1954 he has been working at the UP Faculty of Arts in Olomouc. At the Department of English and American Studies, he specialises in contemporary English, particularly lexicology. Peprník’s first university textbook Angličtina pro lékaře [English for Physicians, 1966] was republished several times and used also at the Faculty of Medicine, Charles University in Prague. This was followed by the textbook Angličtina pro filology I–II [English for Philologists I–II. 1984, 1987]. Thanks to his work on the Slovník amerikanismů [Dictionary of American Usage], he was the only Czech professor to receive a Fulbright scholarship in 1969, with a six-month stay in the USA. Another successful textbook was Angličtina pro jazykové školy [English for Language Schools]. It was not until 1986 that he was able to obtain the academic degree of “candidate of philological sciences”, on the basis of his candidate dissertation Sémantika pojmenování barev v angličtině a češtině [The Semantics of Naming Colours in English and Czech]. He was not habilitated as associate professor until after the fall of the communist regime in 1989. His professional work has focused on research of the contacts between the Czech lands and the English-speaking world, culminating in the publications Anglie očima české literatury [England through the Eyes of Czech Literature, 2001], Amerika očima české literatury [America through the Eyes of Czech Literature, 2002], Češi a anglofonní svět: kontakty a percepce [The Czechs and the English-speaking World: Contacts and Perceptions, 2012], and Anglofonní svět a Češi [The English-speaking World and the Czechs, 2016]. His works for the general public include the history book Británie a USA: Ilustrované reálie [Great Britain and the United States: Illustrated Facts, 2004] and an anthology of short texts from The Times of London, called Journalistic English (2005). After 1990, he devoted great efforts to the revision of English passages in Oldřich Švarný’s textbook Hovorová čínština v příkladech [Conversational Chinese via Examples] and a revision of Velký česko-anglický slovník [Large Czech-English Dictionary] by Josef Fronek. In 2021, UP Press published his memoirs Vzpomínky anglisty [Memoirs of an English Studies Scholar].

Jaroslav Peprník is the holder of several awards. In 2003 he received the City of Olomouc Award, and in 2023 he received the highest ministerial award, the first-degree medal, which was granted to him by the Czech Minister of Education, Youth and Sports at Palacký University. Prof Peprník’s entire speech is available here.

 

The František Palacký Prize honours outstanding creative activities in the fields of science and culture, which have contributed to the prestige of the Czech Republic and Palacký University Olomouc. It was established on the occasion of the bicentennial of František Palacký’s birth in 1998. Ever since its establishment and its first bestowal, the birthplace of František Palacký, the village of Hodslavice, and the town of Neratovice, where František Palacký often stayed, have been cooperating with Palacký University Olomouc. It is awarded on behalf of Palacký University, usually once every two years, by the UP Rector. This year, the František Palacký Prize was awarded for the thirteenth time. Among the winners to date are the American Studies scholar and UP rector emeritus Josef Jařab, Tomáš Josef Cardinal Špidlík, expert on Constitutional Law Pavel Rychetský, and prominent Czech historian and art and architecture theoretician Rostislav Švácha.

Profesor Jaroslav Peprník, významný český anglista a amerikanista, autor monografií i učebnic zabývajících se anglosaským světem a anglickým jazykem a také spoluzakladatel anglistiky v Olomouci, obdržel Cenu Františka Palackého. Prestižní ocenění Univerzity Palackého převzal v kapli Božího Těla v Uměleckém centru UP z rukou rektora univerzity Michaela Kohajdy.

Potřinácté udělila Univerzita Palackého Cenu Františka Palackého. Tentokrát ji převzal profesor Jaroslav Peprník, význačný český lingvista. Je činný ve třech oblastech: pedagogické, tvorbě učebnic a shromažďování materiálů k historii styku Čechů a anglofonních zemí. Nepřehlédnutelným aspektem jeho odborné činnosti je nesmírně široký přehled o literatuře a reáliích, vlastně o všem, co souvisí s kulturou anglofonních zemí. Působení v oboru lexikologie jej řadí mezi naše přední specialisty v této lingvistické disciplíně. Bez učebních textů profesora Peprníka se dlouhou dobu neobešla výuka angličtiny na našich vysokých a středních školách.   

Cenu Františka Palackého převzal Jaroslav Peprník během slavnostního zasedání vědeckých rad a akademických senátů Univerzity Palackého, při příležitosti 227. výročí narození jmenovaného historika a obrozence. Ve své řeči nabité životními zkušenostmi vzpomněl na některé učitele i studenty, vyprávěl i o okolnostech, které ho k anglistice přivedly, přičemž zdůraznil významnou roli pokory, která je pro zvládnutí angličtiny podle něj velmi důležitá.

„Děkuji velmi za Cenu Františka Palackého! Jsem hrdý na to, že jedenasedmdesát let mého života je spjatých s Univerzitou Palackého a jsem i velmi rád, že poslední třetinu svého života mohu strávit beze strachu, ve svobodě slova a se svobodou cestování. Neberme svobodu jako samozřejmost! Za doby normalizace mi jeden rakouský přítel řekl: ‚Pánu Bohu děkuji za to, že jsem se nenarodil o sedmdesát kilometrů severněji.‘ Děkujme tedy Osudu, že jsme se nenarodili v Bangladéši nebo na východní Ukrajině,“ řekl laureát ocenění, který odučil už sto dvacet čtyři semestrů a do pracovny na olomoucké univerzitě dochází sedmdesátým prvním rokem.

Podle Jana Stejskala, děkana Filozofické fakulty Univerzity Palackého, který v kapli Božího Těla pronesl laudatio na letošního laureáta, je Jaroslav Peprník výjimečný člověk, jehož životní dráha, vědecké dílo i pedagogická činnost byly a jsou nejen inspirací, ale i důkazem, že laskavost, houževnatost a láska k oboru dokážou překonat i ty nejtěžší překážky.

„Jeho cesta k anglistice byla vedena nejen školními osnovami, ale především osobní vášní. Angličtinu začal studovat jako samouk, inspirován dobrodružnými příběhy z anglicky mluvících zemí, které vypátral v otcově knihovně. Vnitřní motivace jej provází celý život a stala se základem jeho mimořádné pedagogické i vědecké kariéry,“ uvedl Jan Stejskal. Vzpomněl i Peprníkovo gymnaziální období, během nějž musel pracovat v letecké továrně v Bučovicích a zažil i dramatické chvíle během bombardování, jakož i rok 1948 a jeho pobyt v Anglii, kde studoval i cestoval. V závěru pak i politické události, jež následovaly a po promoci Jaroslava Peprníka zařadily do pomocných technických praporů (PTP), v nichž jako „politicky nespolehlivý“ strávil čtyři roky života v tvrdých podmínkách. V této souvislosti pak zdůraznil Peprníkovu víru v demokratické hodnoty a lásku ke svému oboru.

Slavnostního aktu se zúčastnili jak akademičtí pracovníci olomoucké univerzity a jiných vysokých škol, tak zástupci statutárního města Olomouce, Olomouckého kraje a Hodslavic, rodné obce Františka Palackého. Rektor UP Michael Kohajda před předáním ocenění zdůraznil i laureátovu pracovitost. „Pan profesor Peprník se nesmazatelně zapsal do historie naší univerzity i do srdcí mnoha generací studentů a kolegů. Jeho práce je akademicky obdivuhodná, zároveň lidsky inspirativní. Svou erudicí, pokorou a zaujetím pro jazyk inspiroval stovky studentů, z nichž mnozí dnes sami působí jako pedagogové,“ uvedl.

Jaroslav Peprník (* 1927) je absolventem angličtiny a historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Studium ukončil v roce 1950 disertační prací s názvem Nominální tendence v moderní anglické próze. Na Filozofické fakultě UP působí od roku 1954, na katedře anglistiky se specializuje na současný anglický jazyk a zejména na lexikologii. První Peprníkovo skriptum Angličtina pro lékaře vyšlo v roce 1966, dočkalo se několika reedicí a bylo zavedeno i na LF UK v Praze. Později následovalo skriptum Angličtina pro filology I–II (1984, 1987). Díky práci na Slovníku amerikanismů získal jako jediný Čech v roce 1969 Fulbrightovo stipendium s půlročním pobytem v USA. Další jeho úspěšnou učebnicí byla Angličtina pro jazykové školy. Vědecký titul kandidáta filologických věd mohl získat teprve v roce 1986, a to na základě kandidátské disertační práce Sémantika pojmenování barev v angličtině a češtině. Habilitovat se mohl až po roce 1989. Těžištěm jeho odborné práce byl výzkum styků českých zemí s anglofonním prostředím, který byl završen publikacemi Anglie očima české literatury (2001), Amerika očima české literatury (2002), Češi a anglofonní svět: kontakty a percepce (2012) a Anglofonní svět a  Češi (2016). Pro širší veřejnost napsal obrys dějin Británie a USA: Ilustrované reálie (2004) a antologii krátkých textů čerpaných z Times, nazvanou Journalistic English (2005). Velké úsilí po roce 1990 věnoval revizi anglických pasáží v učebnici Oldřicha Švarného Hovorová čínština v příkladech a recenzi Velkého česko-anglického slovníku od Josefa Fronka.

Jaroslav Peprník je držitelem několika ocenění. V roce 2003 obdržel Cenu města Olomouce, v roce 2023 i nejvyšší resortní vyznamenání, medaili prvního stupně, kterou mu v prostorách Univerzity Palackého předal ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Proslov profesora Jaroslava Peprníka si můžete přečíst zde.  

Cena Františka Palackého je oceněním vynikajících výsledků tvůrčí činnosti na poli vědy nebo kultury, které přispívají k prestiži České republiky a Univerzity Palackého. Byla zřízena v roce 1998 při příležitosti dvoustého výročí narození Františka Palackého. Již od jejího zřízení a jejího prvního udělení spolupracuje s olomouckou univerzitou rodiště Františka Palackého, obec Hodslavice, a město Neratovice, kde František Palacký často pobýval. Jménem univerzity uděluje uvedené ocenění rektor UP, zpravidla jednou za dva roky. Letos byla Cena Františka Palackého udělena potřinácté. Mezi doposud oceněné patří například amerikanista a emeritní rektor UP Josef Jařab, kardinál Tomáš Josef Špidlík, odborník na ústavní právo Pavel Rychetský či přední český historik a teoretik umění a architektury Rostislav Švácha.

Profesor Jaroslav Peprník, významný český anglista a amerikanista, autor monografií i učebnic zabývajících se anglosaským světem a anglickým jazykem a také spoluzakladatel anglistiky v Olomouci, obdržel Cenu Františka Palackého. Prestižní ocenění Univerzity Palackého převzal v kapli Božího Těla v Uměleckém centru UP z rukou rektora univerzity Michaela Kohajdy.

Potřinácté udělila Univerzita Palackého Cenu Františka Palackého. Tentokrát ji převzal profesor Jaroslav Peprník, význačný český lingvista. Je činný ve třech oblastech: pedagogické, tvorbě učebnic a shromažďování materiálů k historii styku Čechů a anglofonních zemí. Nepřehlédnutelným aspektem jeho odborné činnosti je nesmírně široký přehled o literatuře a reáliích, vlastně o všem, co souvisí s kulturou anglofonních zemí. Působení v oboru lexikologie jej řadí mezi naše přední specialisty v této lingvistické disciplíně. Bez učebních textů profesora Peprníka se dlouhou dobu neobešla výuka angličtiny na našich vysokých a středních školách.   

Cenu Františka Palackého převzal Jaroslav Peprník během slavnostního zasedání vědeckých rad a akademických senátů Univerzity Palackého, při příležitosti 227. výročí narození jmenovaného historika a obrozence. Ve své řeči nabité životními zkušenostmi vzpomněl na některé učitele i studenty, vyprávěl i o okolnostech, které ho k anglistice přivedly, přičemž zdůraznil významnou roli pokory, která je pro zvládnutí angličtiny podle něj velmi důležitá.

„Děkuji velmi za Cenu Františka Palackého! Jsem hrdý na to, že jedenasedmdesát let mého života je spjatých s Univerzitou Palackého a jsem i velmi rád, že poslední třetinu svého života mohu strávit beze strachu, ve svobodě slova a se svobodou cestování. Neberme svobodu jako samozřejmost! Za doby normalizace mi jeden rakouský přítel řekl: ‚Pánu Bohu děkuji za to, že jsem se nenarodil o sedmdesát kilometrů severněji.‘ Děkujme tedy Osudu, že jsme se nenarodili v Bangladéši nebo na východní Ukrajině,“ řekl laureát ocenění, který odučil už sto dvacet čtyři semestrů a do pracovny na olomoucké univerzitě dochází sedmdesátým prvním rokem.

Podle Jana Stejskala, děkana Filozofické fakulty Univerzity Palackého, který v kapli Božího Těla pronesl laudatio na letošního laureáta, je Jaroslav Peprník výjimečný člověk, jehož životní dráha, vědecké dílo i pedagogická činnost byly a jsou nejen inspirací, ale i důkazem, že laskavost, houževnatost a láska k oboru dokážou překonat i ty nejtěžší překážky.

„Jeho cesta k anglistice byla vedena nejen školními osnovami, ale především osobní vášní. Angličtinu začal studovat jako samouk, inspirován dobrodružnými příběhy z anglicky mluvících zemí, které vypátral v otcově knihovně. Vnitřní motivace jej provází celý život a stala se základem jeho mimořádné pedagogické i vědecké kariéry,“ uvedl Jan Stejskal. Vzpomněl i Peprníkovo gymnaziální období, během nějž musel pracovat v letecké továrně v Bučovicích a zažil i dramatické chvíle během bombardování, jakož i rok 1948 a jeho pobyt v Anglii, kde studoval i cestoval. V závěru pak i politické události, jež následovaly a po promoci Jaroslava Peprníka zařadily do pomocných technických praporů (PTP), v nichž jako „politicky nespolehlivý“ strávil čtyři roky života v tvrdých podmínkách. V této souvislosti pak zdůraznil Peprníkovu víru v demokratické hodnoty a lásku ke svému oboru.

Slavnostního aktu se zúčastnili jak akademičtí pracovníci olomoucké univerzity a jiných vysokých škol, tak zástupci statutárního města Olomouce, Olomouckého kraje a Hodslavic, rodné obce Františka Palackého. Rektor UP Michael Kohajda před předáním ocenění zdůraznil i laureátovu pracovitost. „Pan profesor Peprník se nesmazatelně zapsal do historie naší univerzity i do srdcí mnoha generací studentů a kolegů. Jeho práce je akademicky obdivuhodná, zároveň lidsky inspirativní. Svou erudicí, pokorou a zaujetím pro jazyk inspiroval stovky studentů, z nichž mnozí dnes sami působí jako pedagogové,“ uvedl.

Jaroslav Peprník (* 1927) je absolventem angličtiny a historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Studium ukončil v roce 1950 disertační prací s názvem Nominální tendence v moderní anglické próze. Na Filozofické fakultě UP působí od roku 1954, na katedře anglistiky se specializuje na současný anglický jazyk a zejména na lexikologii. První Peprníkovo skriptum Angličtina pro lékaře vyšlo v roce 1966, dočkalo se několika reedicí a bylo zavedeno i na LF UK v Praze. Později následovalo skriptum Angličtina pro filology I–II (1984, 1987). Díky práci na Slovníku amerikanismů získal jako jediný Čech v roce 1969 Fulbrightovo stipendium s půlročním pobytem v USA. Další jeho úspěšnou učebnicí byla Angličtina pro jazykové školy. Vědecký titul kandidáta filologických věd mohl získat teprve v roce 1986, a to na základě kandidátské disertační práce Sémantika pojmenování barev v angličtině a češtině. Habilitovat se mohl až po roce 1989. Těžištěm jeho odborné práce byl výzkum styků českých zemí s anglofonním prostředím, který byl završen publikacemi Anglie očima české literatury (2001), Amerika očima české literatury (2002), Češi a anglofonní svět: kontakty a percepce (2012) a Anglofonní svět a  Češi (2016). Pro širší veřejnost napsal obrys dějin Británie a USA: Ilustrované reálie (2004) a antologii krátkých textů čerpaných z Times, nazvanou Journalistic English (2005). Velké úsilí po roce 1990 věnoval revizi anglických pasáží v učebnici Oldřicha Švarného Hovorová čínština v příkladech a recenzi Velkého česko-anglického slovníku od Josefa Fronka.

Jaroslav Peprník je držitelem několika ocenění. V roce 2003 obdržel Cenu města Olomouce, v roce 2023 i nejvyšší resortní vyznamenání, medaili prvního stupně, kterou mu v prostorách Univerzity Palackého předal ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Proslov profesora Jaroslava Peprníka si můžete přečíst zde.  

Cena Františka Palackého je oceněním vynikajících výsledků tvůrčí činnosti na poli vědy nebo kultury, které přispívají k prestiži České republiky a Univerzity Palackého. Byla zřízena v roce 1998 při příležitosti dvoustého výročí narození Františka Palackého. Již od jejího zřízení a jejího prvního udělení spolupracuje s olomouckou univerzitou rodiště Františka Palackého, obec Hodslavice, a město Neratovice, kde František Palacký často pobýval. Jménem univerzity uděluje uvedené ocenění rektor UP, zpravidla jednou za dva roky. Letos byla Cena Františka Palackého udělena potřinácté. Mezi doposud oceněné patří například amerikanista a emeritní rektor UP Josef Jařab, kardinál Tomáš Josef Špidlík, odborník na ústavní právo Pavel Rychetský či přední český historik a teoretik umění a architektury Rostislav Švácha.

Masakr na Švédských šancích u Přerova patří k nejtemnějším kapitolám našich poválečných dějin. V noci z 18. na 19. června 1945 při něm bylo československými vojáky do masového hrobu popraveno 265 nevinných Karpatských Němců, Maďarů a Slováků, především žen a dětí. Při příležitosti 80. výročí této tragické události představuje Vydavatelství Univerzity Palackého knihu Temné obilí, která prostřednictvím netradiční kombinace komiksu a odborné studie přibližuje průběh a následky celého masakru. Přináší rovněž nová zjištění z archivů o osudech pachatelů i obětí tohoto hrůzného činu. Symbolicky v době výročí událostí Vydavatelství UP chystá také dvě besedy – v Olomouci a Bratislavě.

S cílem přibližovat historii neotřele a ve srozumitelném kontextu, komunikovat těžké a smutné téma směrem k co nejširší skupině čtenářů včetně dospívající generace a zároveň s úctou k pravidlům odborné literatury se Vydavatelství UP rozhodlo v Temném obilí propojit dvě zdánlivě neslučitelné formy – komiks a odbornou studii. Ve spolupráci autorského dua Martin Šinkovský – Ticho762 a historika Filozofické fakulty UP Pavla Kreisingera vznikla kniha, která naplňuje představu o moderní populárně-naučné publikaci, která má vzdělávat a zároveň být čtenářsky atraktivní.

Temné obilí má podobu dvojknihy. Dvě obálky a dvě části, které se vzájemně doplňují a dohromady tvoří komplexní celek. Čtenáři sami si volí stranu, ze které chtějí do temného a smutného příběhu o masakru na Švédských šancích vstoupit.

Bezútěšný komiks a studie plná nových zjištění

Jednu polovinu Temného obilí tvoří syrový, bezútěšný a esteticky sugestivní komiks z dílny spisovatele Martina Šinkovského a kreslíře Ticho762, který syrově zpracovává události masakru na Švédských šancích, především pak cestu vlaku s vracejícími se karpatskými Němci, bezskrupulózní rozhodování o jejich osudu a průběh osudné noci z 18. na 19. června, kdy došlo k hromadné popravě. „Komiks vychází z historických podkladů, ale ve vyprávění pracujeme s fantaskní časovou smyčkou a částečně také s fiktivními postavami. Autentické a explicitní zpracování jej předurčuje především pro dospělé čtenáře,“ říká Martin Šinkovský. „Komiksové vyprávění nám umožňuje pracovat s emocemi, nedořečeností, symboly. Tím je ostatně i název knihy samotný, neboť odkazuje k tradované legendě místních obyvatel, podle nichž vyrostlo v místě hromadného hrobu obilí s nezvykle temným odstínem,“ doplňuje.

„Skličující svědectví doby i události samotné v komiksu podtrhujeme vizuálním zpracováním, které využívá černobílé estetiky doplněné výraznou temně červenou barvou, která má odkazovat na množství prolité krve,“ vysvětluje k vizuální stránce komiksu Ticho762.

Druhá polovina knihy sestává z odborné studie Masakr na Švédských šancích v souvislostech historika Pavla Kreisingera z Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Kreisinger v ní přináší důležitý dějinný kontext masakru, zasazuje jej do rámce konce druhé světové války a poválečného násilí v Československu a odhaluje dosud neznámá zjištění z archivů. Jako prvnímu se mu podařilo nahlédnout do vězeňských spisů. Přibližuje osudy pachatelů hrůzného činu, upřesňuje jména a původ 265 obětí a detailně popisuje proces rozkrývání a vyšetřování celého masakru, který se udál pod dohledem a vedením dvou slovenských vojáků Karola Pazúra a Bedřicha Smetany a za souhlasu velitele Eugena Surovčíka. „Je to historický text o vině a trestu, bezcitnosti, cynismu a dobové neochotě se s událostmi vypořádat čelem,“ přibližuje Kreisinger.

„Máme vůči naší historii dluh, který se knihou Temné obilí alespoň částečně pokoušíme splatit. Zatímco v odborných kruzích už kritická reflexe poválečného období zdárně probíhá, v širší společnosti jde stále o nepříjemné téma, které ‚se nesluší‘ otevírat. Budeme rádi, když se to změní a vyvoláme diskuzi, sebereflexi a smíření napříč všemi generacemi čtenářů. Pomáhat komunikovat nepříjemná témata a nabízet kultivovanou diskuzi považujeme za důležitou součást role univerzitního vydavatelství,“ dodává ředitel Vydavatelství UP Aleš Prstek.

Besedy s autory a historiky jako nedílná součást knihy

Právě motivace rozproudit kolem mementa tragických událostí na Švédských šancích větší debatu ve společnosti je důvodem, proč Vydavatelství UP doplňuje vydání knihy sérií besed s autory a historiky. Už beseda při příležitosti uvedení Temného obilí na Světě knihy 2025 za účasti Pavla Kreisingera, Martina Šinkovského, historika a spisovatele Jiřího Padevěta a spisovatelky a novinářky Lenky Chalupové se setkala s velkým ohlasem diváků. Podobně laděná diskuze zaplnila také na konci května sál přerovského Muzea Komenského.

Dvě besedy jsou symbolicky v plánu přesně kolem data výročí masakru. V úterý 17. června se ve spolupráci s Vědeckou knihovnou v Olomouci uskuteční diskuze v Červeném kostele. Mezi hosty budou autoři knihy Martin Šinkovský a Pavel Kreisinger, historička Kateřina Portmann, která se věnuje tématu poválečného násilí v českém i česko-německo-rakouském kontextu, historik Vědecké knihovny v Olomouci Lubomír Novotný a přerovská spisovatelka a novinářka Lenka Chalupová.

Ve čtvrtek 19. června se pak uskuteční beseda v Bratislavě v Muzeu karpatských Němců. Události masakru na Švédských šancích se totiž s ohledem na oběti pocházející ze slovenských obcí úzce dotýkají i místní komunity historiků, pamětníků a potomků karpatských Němců. Kromě Pavla Kreisingera, autora odborné studie z Temného obilí, se v Bratislavě objeví také Michal Schvarc (Muzeum karpatských Němců a Historický ústav SAV), Matej Medvecký (VHÚ Bratislava) a Milan Vyhlídal (Univerzita obrany v Brně).

Veškeré detaily o publikaci Temné obilí a doprovodných aktivitách jsou dostupné na webu www.temneobili.upol.cz. Kniha je v prodeji na e-shopu Vydavatelství UP a postupně se objevuje také u dalších knihkupců.

Vydání publikace podpořili Česko-německý fond budoucnosti, Olomoucký kraj, statutární město Olomouc, statutární město Přerov, Rakouské centrum, spolek Conditio humana a Vlastivědné muzeum v Olomouci. Svou záštitu mu udělilo také německé velvyslanectví v Praze.

Masakr na Švédských šancích u Přerova patří k nejtemnějším kapitolám našich poválečných dějin. V noci z 18. na 19. června 1945 při něm bylo československými vojáky do masového hrobu popraveno 265 nevinných Karpatských Němců, Maďarů a Slováků, především žen a dětí. Při příležitosti 80. výročí této tragické události představuje Vydavatelství Univerzity Palackého knihu Temné obilí, která prostřednictvím netradiční kombinace komiksu a odborné studie přibližuje průběh a následky celého masakru. Přináší rovněž nová zjištění z archivů o osudech pachatelů i obětí tohoto hrůzného činu. Symbolicky v době výročí událostí Vydavatelství UP chystá také dvě besedy – v Olomouci a Bratislavě.

S cílem přibližovat historii neotřele a ve srozumitelném kontextu, komunikovat těžké a smutné téma směrem k co nejširší skupině čtenářů včetně dospívající generace a zároveň s úctou k pravidlům odborné literatury se Vydavatelství UP rozhodlo v Temném obilí propojit dvě zdánlivě neslučitelné formy – komiks a odbornou studii. Ve spolupráci autorského dua Martin Šinkovský – Ticho762 a historika Filozofické fakulty UP Pavla Kreisingera vznikla kniha, která naplňuje představu o moderní populárně-naučné publikaci, která má vzdělávat a zároveň být čtenářsky atraktivní.

Temné obilí má podobu dvojknihy. Dvě obálky a dvě části, které se vzájemně doplňují a dohromady tvoří komplexní celek. Čtenáři sami si volí stranu, ze které chtějí do temného a smutného příběhu o masakru na Švédských šancích vstoupit.

Bezútěšný komiks a studie plná nových zjištění

Jednu polovinu Temného obilí tvoří syrový, bezútěšný a esteticky sugestivní komiks z dílny spisovatele Martina Šinkovského a kreslíře Ticho762, který syrově zpracovává události masakru na Švédských šancích, především pak cestu vlaku s vracejícími se karpatskými Němci, bezskrupulózní rozhodování o jejich osudu a průběh osudné noci z 18. na 19. června, kdy došlo k hromadné popravě. „Komiks vychází z historických podkladů, ale ve vyprávění pracujeme s fantaskní časovou smyčkou a částečně také s fiktivními postavami. Autentické a explicitní zpracování jej předurčuje především pro dospělé čtenáře,“ říká Martin Šinkovský. „Komiksové vyprávění nám umožňuje pracovat s emocemi, nedořečeností, symboly. Tím je ostatně i název knihy samotný, neboť odkazuje k tradované legendě místních obyvatel, podle nichž vyrostlo v místě hromadného hrobu obilí s nezvykle temným odstínem,“ doplňuje.

„Skličující svědectví doby i události samotné v komiksu podtrhujeme vizuálním zpracováním, které využívá černobílé estetiky doplněné výraznou temně červenou barvou, která má odkazovat na množství prolité krve,“ vysvětluje k vizuální stránce komiksu Ticho762.

Druhá polovina knihy sestává z odborné studie Masakr na Švédských šancích v souvislostech historika Pavla Kreisingera z Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Kreisinger v ní přináší důležitý dějinný kontext masakru, zasazuje jej do rámce konce druhé světové války a poválečného násilí v Československu a odhaluje dosud neznámá zjištění z archivů. Jako prvnímu se mu podařilo nahlédnout do vězeňských spisů. Přibližuje osudy pachatelů hrůzného činu, upřesňuje jména a původ 265 obětí a detailně popisuje proces rozkrývání a vyšetřování celého masakru, který se udál pod dohledem a vedením dvou slovenských vojáků Karola Pazúra a Bedřicha Smetany a za souhlasu velitele Eugena Surovčíka. „Je to historický text o vině a trestu, bezcitnosti, cynismu a dobové neochotě se s událostmi vypořádat čelem,“ přibližuje Kreisinger.

„Máme vůči naší historii dluh, který se knihou Temné obilí alespoň částečně pokoušíme splatit. Zatímco v odborných kruzích už kritická reflexe poválečného období zdárně probíhá, v širší společnosti jde stále o nepříjemné téma, které ‚se nesluší‘ otevírat. Budeme rádi, když se to změní a vyvoláme diskuzi, sebereflexi a smíření napříč všemi generacemi čtenářů. Pomáhat komunikovat nepříjemná témata a nabízet kultivovanou diskuzi považujeme za důležitou součást role univerzitního vydavatelství,“ dodává ředitel Vydavatelství UP Aleš Prstek.

Besedy s autory a historiky jako nedílná součást knihy

Právě motivace rozproudit kolem mementa tragických událostí na Švédských šancích větší debatu ve společnosti je důvodem, proč Vydavatelství UP doplňuje vydání knihy sérií besed s autory a historiky. Už beseda při příležitosti uvedení Temného obilí na Světě knihy 2025 za účasti Pavla Kreisingera, Martina Šinkovského, historika a spisovatele Jiřího Padevěta a spisovatelky a novinářky Lenky Chalupové se setkala s velkým ohlasem diváků. Podobně laděná diskuze zaplnila také na konci května sál přerovského Muzea Komenského.

Dvě besedy jsou symbolicky v plánu přesně kolem data výročí masakru. V úterý 17. června se ve spolupráci s Vědeckou knihovnou v Olomouci uskuteční diskuze v Červeném kostele. Mezi hosty budou autoři knihy Martin Šinkovský a Pavel Kreisinger, historička Kateřina Portmann, která se věnuje tématu poválečného násilí v českém i česko-německo-rakouském kontextu, historik Vědecké knihovny v Olomouci Lubomír Novotný a přerovská spisovatelka a novinářka Lenka Chalupová.

Ve čtvrtek 19. června se pak uskuteční beseda v Bratislavě v Muzeu karpatských Němců. Události masakru na Švédských šancích se totiž s ohledem na oběti pocházející ze slovenských obcí úzce dotýkají i místní komunity historiků, pamětníků a potomků karpatských Němců. Kromě Pavla Kreisingera, autora odborné studie z Temného obilí, se v Bratislavě objeví také Michal Schvarc (Muzeum karpatských Němců a Historický ústav SAV), Matej Medvecký (VHÚ Bratislava) a Milan Vyhlídal (Univerzita obrany v Brně).

Veškeré detaily o publikaci Temné obilí a doprovodných aktivitách jsou dostupné na webu www.temneobili.upol.cz. Kniha je v prodeji na e-shopu Vydavatelství UP a postupně se objevuje také u dalších knihkupců.

Vydání publikace podpořili Česko-německý fond budoucnosti, Olomoucký kraj, statutární město Olomouc, statutární město Přerov, Rakouské centrum, spolek Conditio humana a Vlastivědné muzeum v Olomouci. Svou záštitu mu udělilo také německé velvyslanectví v Praze.

Informace o vědeckých objevech a tématech se často k veřejnosti dostávají prostřednictvím hesel na Wikipedii. Spolek Wikimedia Česká republika, který se stará o rozvoj české Wikipedie, si je toho vědom, a proto na celý červen vyhlásil Měsíc vědy na Wikipedii. Při této příležitosti pořádá 9. června ve spolupráci s Univerzitou Palackého celodenní akci v Pevnosti poznání, která veřejnosti přiblíží, jak Wikipedie funguje, a nabídne vědcům a vědkyním z univerzity možnost se do jejího editování zapojit.

Žijeme v době, již někteří nazývají dobou postfaktickou. Zorientovat se v záplavě informací je někdy nadlidský úkol. Wikipedie je pro spoustu lidí prvním zdrojem informací o novém tématu. Z tohoto důvodu se vědci a vědkyně po celém světě zapojují do jejího editování, aby fakta, která veřejnost jejím prostřednictvím dostává, byla podložená a srozumitelně napsaná. Přesto na Wikipedii spousta hesel stále chybí či jsou nedostatečně zpracována či ozdrojována. 

Spolek Wikimedia, který se stará o rozvoj české Wikipedie, nabízí vědcům a vědkyním z Univerzity Palackého unikátní možnost to změnit – v podobě několikahodinového editatonu. Pod vedením zkušených lektorů projdou zájemci úvodním školením a v průběhu celého odpoledne jim budou k ruce tak, aby příště zvládli editovat Wikipedii kdykoliv a kdekoliv. Editaton bude probíhat 9. června od 13:00 do 17:00 v Pevnosti poznání a vědkyně a vědci se mohou připojit kdykoliv. Stačí, když si s sebou vezmou svůj notebook a vědecké téma či osobnost, o níž by rádi zvýšili veřejné povědomí.

Editaton doplní dvě přednášky. Dopolední od 9 hodin se zaměří na studenty středních škol, kteří využívají Wikipedii jako zdroj informací pro psaní seminárních či jiných školních prací. Dozvědí se, zda může sloužit jako spolehlivý zdroj informací, jak tato platforma vlastně funguje a kdo ověřuje údaje, které se na Wikipedii objeví.

Druhá, odpolední přednáška od 16 hodin představí široké veřejnosti fungování této největší encyklopedie světa. V přednášce se lektoři zaměří na věrohodnost informací, nabídnou perspektivy různých vědních oborů, které mají na Wikipedii své zastoupení, a nastíní možnosti, jak rozvíjet a popularizovat vědecké poznání pomocí projektů a nástrojů Wikimedia komunity.

„Jsme rádi, že se naším novým partnerem stala Univerzita Palackého, druhá nejstarší univerzita v České republice. Univerzity byly po staletí strážkyněmi vědění, poznání a vědy, je tedy symbolické, že se náš den s Wikipedií odehrává v Pevnosti poznání,“ řekl hlavní lektor Wikimedia ČR a absolvent UP Pavel Bednařík. „Měsíc vědy na Wikipedii letos startuje prvním ročníkem. Jsem proto ráda, že spolupráce neprobíhá jen v Praze, jak je obvyklé, ale i v Olomouci, kam se moc těšíme,“ dodává výkonná ředitelka Wikimedia ČR Klára Joklová.

Vstup na všechny akce je zdarma, na editaton a přednášku pro školy je třeba se zaregistrovat. Podrobné informace o akci WikiPevnost najdete zde, více o Měsíci vědy na Wikipedii pak zde.

Informace o vědeckých objevech a tématech se často k veřejnosti dostávají prostřednictvím hesel na Wikipedii. Spolek Wikimedia Česká republika, který se stará o rozvoj české Wikipedie, si je toho vědom, a proto na celý červen vyhlásil Měsíc vědy na Wikipedii. Při této příležitosti pořádá 9. června ve spolupráci s Univerzitou Palackého celodenní akci v Pevnosti poznání, která veřejnosti přiblíží, jak Wikipedie funguje, a nabídne vědcům a vědkyním z univerzity možnost se do jejího editování zapojit.

Žijeme v době, již někteří nazývají dobou postfaktickou. Zorientovat se v záplavě informací je někdy nadlidský úkol. Wikipedie je pro spoustu lidí prvním zdrojem informací o novém tématu. Z tohoto důvodu se vědci a vědkyně po celém světě zapojují do jejího editování, aby fakta, která veřejnost jejím prostřednictvím dostává, byla podložená a srozumitelně napsaná. Přesto na Wikipedii spousta hesel stále chybí či jsou nedostatečně zpracována či ozdrojována. 

Spolek Wikimedia, který se stará o rozvoj české Wikipedie, nabízí vědcům a vědkyním z Univerzity Palackého unikátní možnost to změnit – v podobě několikahodinového editatonu. Pod vedením zkušených lektorů projdou zájemci úvodním školením a v průběhu celého odpoledne jim budou k ruce tak, aby příště zvládli editovat Wikipedii kdykoliv a kdekoliv. Editaton bude probíhat 9. června od 13:00 do 17:00 v Pevnosti poznání a vědkyně a vědci se mohou připojit kdykoliv. Stačí, když si s sebou vezmou svůj notebook a vědecké téma či osobnost, o níž by rádi zvýšili veřejné povědomí.

Editaton doplní dvě přednášky. Dopolední od 9 hodin se zaměří na studenty středních škol, kteří využívají Wikipedii jako zdroj informací pro psaní seminárních či jiných školních prací. Dozvědí se, zda může sloužit jako spolehlivý zdroj informací, jak tato platforma vlastně funguje a kdo ověřuje údaje, které se na Wikipedii objeví.

Druhá, odpolední přednáška od 16 hodin představí široké veřejnosti fungování této největší encyklopedie světa. V přednášce se lektoři zaměří na věrohodnost informací, nabídnou perspektivy různých vědních oborů, které mají na Wikipedii své zastoupení, a nastíní možnosti, jak rozvíjet a popularizovat vědecké poznání pomocí projektů a nástrojů Wikimedia komunity.

„Jsme rádi, že se naším novým partnerem stala Univerzita Palackého, druhá nejstarší univerzita v České republice. Univerzity byly po staletí strážkyněmi vědění, poznání a vědy, je tedy symbolické, že se náš den s Wikipedií odehrává v Pevnosti poznání,“ řekl hlavní lektor Wikimedia ČR a absolvent UP Pavel Bednařík. „Měsíc vědy na Wikipedii letos startuje prvním ročníkem. Jsem proto ráda, že spolupráce neprobíhá jen v Praze, jak je obvyklé, ale i v Olomouci, kam se moc těšíme,“ dodává výkonná ředitelka Wikimedia ČR Klára Joklová.

Vstup na všechny akce je zdarma, na editaton a přednášku pro školy je třeba se zaregistrovat. Podrobné informace o akci WikiPevnost najdete zde, více o Měsíci vědy na Wikipedii pak zde.

Na sklonku května hostila Univerzita Palackého mezinárodní konferenci 6th International Conference of PhD Students of Nursing Study Programs. Během dvou dnů se setkali a své zkušenosti si předali studenti z České republiky, Slovenska, Maďarska, Polska a Itálie. Zúčastnili se také studenti z Keni, Tuniska, Etiopie, Iráku a Súdánu, kteří v současné době studují doktorský program v Maďarsku. Dvoudenní program zahrnoval vedle tří desítek prezentací i tematické workshopy a společenský program s komentovanou prohlídkou historického centra města.

Konference slouží jako platforma pro doktorandy, kde mohou prezentovat svůj výzkum, vyměňovat si nápady a podporovat mezinárodní spolupráci v oblasti ošetřovatelské vědy. V jejím pořádání se střídají univerzity z České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska. Šestý ročník organizovala Fakulta zdravotnických věd Univerzity Palackého. Vzhledem k probíhající rekonstrukci fakultní budovy na třídě Svobody se konference konala v prostorách přírodovědecké fakulty. Konferenci zahájil děkan FZV UP Jiří Vévoda spolu s proděkankou pro vědu, výzkum, doktorské studium a kvalitu Helenou Kisvetrovou. Mezi pozvanými hosty byl také profesor Gianluca Catania z univerzity v italském Janově, který vedl workshop na téma vývoje, implementace a hodnocení komplexních intervencí ve zdravotnictví s konkrétním příkladem z paliativní péče.

Během dvoudenního programu se na pomyslném vědeckém pódiu vystřídaly tři desítky přednášejících, mezi nimi jedenáct doktorandů z Univerzity Palackého. „Účast na konferenci v Olomouci pro mě byla velkým přínosem zejména díky inspiraci, kterou jsem zde načerpala pro své další studium. Velmi si cením možnosti navázat kontakty s ostatními studenty doktorského studia, potkat své současné kolegy a přátele ze studia, sdílet zkušenosti a otevřeně konzultovat témata spojená nejen se samotným studiem, ale i s vlastním výzkumem či výzkumem ostatních. Obohacující bylo také setkání s odborníky z různých oblastí, které mi nabídlo nové pohledy nejen na mé téma. Výjimečným přínosem pak byly dva kvalitní workshopy, které byly prakticky zaměřené a přinesly mi nové poznatky," zhodnotila Zuzana Tomášková, studentka 2. ročníku doktorského studijního programu Ošetřovatelství na FZV UP.

Zástupci zahraničních univerzit, kteří se konference zúčastnili společně se svými studenty, velmi pozitivně hodnotili úroveň přednášek i organizační zajištění konference a krásné prostředí přírodovědecké fakulty. „Jsem velmi ráda, že konference měla takový úspěch a naši doktorandi prokázali prezentacemi svých výzkumů na tomto mezinárodním fóru kvalitu doktorského studia na fakultě zdravotnických věd," shrnula proděkanka Helena Kisvetrová.

Na sklonku května hostila Univerzita Palackého mezinárodní konferenci 6th International Conference of PhD Students of Nursing Study Programs. Během dvou dnů se setkali a své zkušenosti si předali studenti z České republiky, Slovenska, Maďarska, Polska a Itálie. Zúčastnili se také studenti z Keni, Tuniska, Etiopie, Iráku a Súdánu, kteří v současné době studují doktorský program v Maďarsku. Dvoudenní program zahrnoval vedle tří desítek prezentací i tematické workshopy a společenský program s komentovanou prohlídkou historického centra města.

Konference slouží jako platforma pro doktorandy, kde mohou prezentovat svůj výzkum, vyměňovat si nápady a podporovat mezinárodní spolupráci v oblasti ošetřovatelské vědy. V jejím pořádání se střídají univerzity z České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska. Šestý ročník organizovala Fakulta zdravotnických věd Univerzity Palackého. Vzhledem k probíhající rekonstrukci fakultní budovy na třídě Svobody se konference konala v prostorách přírodovědecké fakulty. Konferenci zahájil děkan FZV UP Jiří Vévoda spolu s proděkankou pro vědu, výzkum, doktorské studium a kvalitu Helenou Kisvetrovou. Mezi pozvanými hosty byl také profesor Gianluca Catania z univerzity v italském Janově, který vedl workshop na téma vývoje, implementace a hodnocení komplexních intervencí ve zdravotnictví s konkrétním příkladem z paliativní péče.

Během dvoudenního programu se na pomyslném vědeckém pódiu vystřídaly tři desítky přednášejících, mezi nimi jedenáct doktorandů z Univerzity Palackého. „Účast na konferenci v Olomouci pro mě byla velkým přínosem zejména díky inspiraci, kterou jsem zde načerpala pro své další studium. Velmi si cením možnosti navázat kontakty s ostatními studenty doktorského studia, potkat své současné kolegy a přátele ze studia, sdílet zkušenosti a otevřeně konzultovat témata spojená nejen se samotným studiem, ale i s vlastním výzkumem či výzkumem ostatních. Obohacující bylo také setkání s odborníky z různých oblastí, které mi nabídlo nové pohledy nejen na mé téma. Výjimečným přínosem pak byly dva kvalitní workshopy, které byly prakticky zaměřené a přinesly mi nové poznatky," zhodnotila Zuzana Tomášková, studentka 2. ročníku doktorského studijního programu Ošetřovatelství na FZV UP.

Zástupci zahraničních univerzit, kteří se konference zúčastnili společně se svými studenty, velmi pozitivně hodnotili úroveň přednášek i organizační zajištění konference a krásné prostředí přírodovědecké fakulty. „Jsem velmi ráda, že konference měla takový úspěch a naši doktorandi prokázali prezentacemi svých výzkumů na tomto mezinárodním fóru kvalitu doktorského studia na fakultě zdravotnických věd," shrnula proděkanka Helena Kisvetrová.

He has always loved numbers and counting. He was so good at it that he voluntarily chose maths for his school leaving certificate subject. However, he did not become a professional “number-cruncher” but instead chose a career at first glance seemingly distant from the natural sciences: law. This year marks a quarter-century since his name and in fact his life have been attached to Palacký University. As a student, graduate, academic, vice-dean, and now... rector. As of May, jurist Michael Kohajda is the new rector of the second oldest university in the Czech Republic.

How would he like to reshape the school? What qualities should its graduates have, and how will the university stand up to these dynamic times? You’ll find out all this and more in our interview with Palacký University’s new rector.

Your professional academic career path in Olomouc has been quite direct. From student to teacher, to vice-dean, and now to the very top position.

I wasn’t only in Olomouc. I completed my doctoral studies in Prague at the Charles University Faculty of Law. In my opinion, that was where the best financial law was being taught, under the tutelage of Prof Bakeš. That I was able to get two degrees at two such hallowed and traditional universities is an experience I consider positive and beneficial. I actually deviate a bit from that frequent “inbreeding” – when someone gets their Master’s degree and doctorate at the same school and then stays there teaching and doing research, never leaving it for the rest of their professional life. I think it’s better to go to different institutions; it brings one more experiences and inspiration.

With that point of view, what would you like to bring into higher education in Olomouc, a university which has been around for some 450 years?

Traditional values are important to me, and universities have them. Respect for the heritage of the mantle I am assuming is one of the reasons why I decided to have the inauguration take place in the university Church of Our Lady of the Snows. I wanted to make it clear that we are continuing the work of our predecessors. Especially in today’s hectic geopolitical times, it is important to emphasise the existence of a stable institution with a four-hundred-and-fifty-year history which has maintained its same principles and ideals. The world around us is changing, but the university remains, and we should not forget our historical roots. They are part of the narrative which we at Palacký University are living and writing every day.

That’s the continuity you mentioned. But what is your conception for the future existence of Palacký University?

First, we must ensure that the university functions and continues further development. That may seem as obvious to some and that there’s nothing too complicated in that. But I perceive many risks: especially in the proper functioning of academic self-government. If we are not able or will not be able to effectively govern ourselves, then we are handing someone else the argument that there should be changes made.

This is a very hot political topic today, whether or not academic self-governance is proper. As an MP in Parliament, you must have certainly clocked the debates on this...

I often hear this when discussing the financing of universities. Universities are always asking for more money, arguing that they are underfunded. Of course it is legitimate to try to get more finances for development. But that is the view from inside the university. I feel it is also necessary to see how the outside world looks at us. And what they are looking at are our numbers and all the money that goes to us. Just to illustrate: as a year-on-year increase, the university received almost 10 million euros, and if you compare the roughly 1.25 million which we received in 2023 from contracted research, it is obvious that we are completely dependent on public funding. The money we earn is just a drop in the bucket of our total budget, which is in the tens of millions of euros. So then we should not be surprised that the authority who sends us the money wants us to budget it wisely and keep our house in order. There are relevant objections, and we have to show that we are capable of governing ourselves and that we are using the funds entrusted to us effectively.

We probably need to be much more aware of the reality in which we live. The Czech Republic is going to have to invest more into areas such as defence...

I have a realistic view on the economics of universities, it’s a topic I’ve done some serious thinking on. I’ve been a member of the parliamentary Budget Committee for four years, so let me mention that as a nation, we have a huge, systemic deficit, on the level of somewhere around 10 billion euros. Next year, spending will certainly increase in two key areas: defence and healthcare. Given that situation, I don’t think higher education can be a priority at present. And when someone sends us 10 million euros as a year-on-year increase, that is a very fine outcome. We are talking about money which we are not automatically entitled to.

Shouldn’t we be prepared in the event another year-on-year increase doesn’t happen, or even, as we have seen abroad, that our funding will be decreased?

I think our universities are not mentally prepared for that event. A few weeks back, I lectured at a university in Nebraska. Not a day goes by when their academic newsletter doesn’t have information from the president that the school will be losing ten million dollars here or twenty million there, and what the practical impacts will be. The situation can change here, too, and we will have to deal with it. We have to be prepared systematically, mentally, and search for alternatives. One of my goals for UP in my four-year term is to increase non-public funding sources, and if from public sources, then on the basis of contractual agreements, in a kind of civil law relationship.

Certainly not everyone in the ivory tower will be happy to hear we ought to also “raise” money.

Naturally, these opinions are not categorical. Some academics would consider it quite matter-of-fact, they already have established relationships outside the university, while others would say that such activities would take them away from their “pure” science. Okay, but that science is financed entirely by public funds. I would like the university to discuss this topic openly, because if we were to have a wider portfolio of funding sources, then we would be more resilient to outside influences.

In your opinion, do you think the mission of Palacký University should be transformed? Should we launch a technical faculty, for example?

I don’t agree with launching a new faculty in the next four years. I strongly believe we must first resolve the essential problems now facing us. The first is the relationship between CATRIN and the Faculty of Science. The second essential thing is the discomfort of students at one of our faculties. I’m talking about the Faculty of Health Sciences.

You mean that FHS does not have its own building, and that this has been a long-term problem?

Yes, we should go back and see what FHS was meant to be when it was established seventeen years ago. How many students should it have? Where should they be taught? I cannot fathom how one could found a new faculty and not think about how it would work in practice. The reality is that in some sections there are more students than seats. This is then the second problem we must resolve – to get this faculty working effectively. And unless if we have managed to resolve these two systemic issues, we are not in a situation within a four-year mandate to even think about founding a new, independent faculty. What we can do is give more support to the economic-managerial direction of studies which we already have, something also sought by the business sphere in both the Olomouc and the Moravian-Silesian regions.

So the first thing you want to do is get the essential things into working order?

I think that we ought to admit that some things are not working and then have a serious talk about how to fix them. The university should consider things more strategically – for example, big investments. It shouldn’t be business as usual that some areas are able to get a lot more money than others. This is a systemic problem. Only once we have determined our workloads, our classroom and laboratory capacities, etc., does it make sense to talk about new building construction. We lack such university-wide analyses. And once we do have them, we will know better how and where to expand.

Ideally, the university should be like a glass house: it should be clear to all what is going on inside, what the rules are, where it is going, and how and on what it spends the money entrusted to it.

With a touch of idealism, I would like agreements made on all of this. In my opinion, it’s about the mutual trust which should certainly prevail at the university, and which is necessary to renew, whether between various units or between employees. I would like to treat every faculty the same, to fairly devote equal time and space to each of them. It shouldn’t be the squeaky wheel getting the grease. For me, all faculties are equally important and significant.

You teach at the Faculty of Law. What do you like about working with students?

Teaching keeps me young. I’m always out there in front of young people and it’s thanks to them, actually, that I sometimes forget I’m advancing in years.

That’s Michael Kohajda the teacher. But how does Michael Kohajda the rector see students?

I would like the students to fully enjoy the university experience and for the university to give them enough space and opportunities to do so. In addition to interesting study programmes, we also have to offer them a good environment. For studies and for relaxation. For example, I really miss the old U-klub, where I went to many concerts and where students could also realise their own projects, etc. In recent years it has been partly turned into a storage area and no longer serves the student body. I’m not okay with that, although I know restoring it to its former glory won’t be easy. I also see a lack of athletic fields and study relaxation zones. I know that some will say: “We never had those, and we did just fine.” But the times and the standards have changed, and if we want the narrative which the students here live for five years to be not only theirs but also the university’s, we have to do something about it.

Working with alumni is built upon working with students. How do you see that?

I believe that we should strengthen our work with alumni so that they feel themselves to be part of the university community even after they finish school. I’m aware that much has already been done in this area, but it’s necessary that that work should be systematic. We ought to take advantage of modern tools. If we have an app for students which makes their studies easier, then it would be great if that tool wasn’t discarded after their studies are over. If we were able to shift it into “Alumni mode”, then it could be a means of keeping in touch with our alumni. It could offer them information according to their choices, for example from their faculties or fields of study, allowing us all to keep in mutual contact. This way that student university narrative I mentioned could keep being written as an alumni narrative. The university could profit by that, too. We would get so much necessary feedback in practice to find out how our alumni are doing in the job market, and we could even do alumni fundraising on a system-wide basis.

Perhaps we could take inspiration from the West, where universities have a good working relationship with donors, naming things after them. You have experienced that in the USA, haven’t you?

I saw a building named after a Supreme Court justice who died. His family wanted his legacy to live on, so they paid for the construction and the faculty named a new building wing after him. But universities there also know how to work with smaller donations. For example, renaming an auditorium after a company for a certain period of time. I think we are going to have that debate here as well. Do we need the money, or not? What can we offer, and where are the boundaries beyond which we do not want to go? Is it acceptable to name an auditorium after Michael Kohajda because he gives us a million a year for the privilege? I do think it is important for those who give us the money to know exactly where it is going. That they can decide if they want to support a specific faculty or a specific student. We don’t know how to do that at present.

That was Michael Kohajda the teacher and rector. What about Michael Kohajda the lawyer? You were good at maths, but you became a legal expert. Yet you have found a place where numbers and paragraphs meet. One of your areas of interest is cryptocurrency, something you even recently lectured on in the USA. What interests you about that?

It’s a new phenomenon, one which can even threaten a state’s sovereignty. Money and currency have always been an instrument of power for the sovereign – i.e. a ruler or the state. It’s not for nothing that we have laws to protect currencies. But once all money – in the ordinary meaning of the word – spills over into decentralised activities where the state has no control, then of course the state loses some of its power, and that has a direct impact on its economic policies. Let’s say for instance that you have a billion crowns in bitcoins. You do something for which you are legally liable to the tune of one million crowns. But you turn around and say you don’t have that kind of money, and the state does not know how to enforce the fine, which is a highly abnormal situation, because the state can take money from a normal bank account, even confiscate your house and sell it. The state does not know what to do about these new currencies, and then its power to enforce the law is quite limited. These are uncharted waters, and new legislation must be written, which interests me greatly.

You’re an academic, a lawyer, but you’ve always been engaged in the community, in local politics, and now even in parliament. What led you to take such an active role as a citizen?

It’s important. I was a town councillor for twelve years in Šumperk, and before that I was on various commissions. Taking an active part just seems natural to me. If someone has the opportunity and the abilities, they should do it. Not because of the money, but because you have the chance to make a difference in the place you live.

By the way, how do you relax? You’re a dog lover, aren’t you?

Yes, I like to go for walks with my Tibetan mastiff. He’s quite deliberate himself, so time permitting, we’ll go out together for several hours at a time. But I don’t take him to work, because he’s quite protective and wouldn’t let anyone get near me. I also go to animal shelters and rescue stations, bringing food donations. The animals there have often had quite tragic histories, so I try to help them a bit. Otherwise, I like to play squash, I go mountain biking, and I love downhill skiing. But actually, I don’t really have a great need for relaxation, I’m used to working hard. I’m lucky that in my work life, I can do what I like and what is fulfilling to me.

Michael Kohajda (b. 1981)

He completed his Master’s degree in Law and Legal Science at the UP Faculty of Law. He got his doctorate and habilitation in Financial Law from the Charles University Faculty of Law. He has been teaching at the UP Faculty of Law for almost twenty years. Since 2020 he has been a vice-dean, first for Doctoral Studies, Qualification Proceedings and Finances including investments, and later for External Relations and Investments.

His research and publication activities are concentrated on financial law, especially public budgets, taxation, banking, insurance, and capital markets. Since 2024, he has been the principal investigator of the Czech Science Foundation project Crypto Assets as a Threat to Sovereignty. He has had a number of research and teaching stays in Europe, the USA, and Australia. In addition to his work in academia, he also has a successful legal practice. In 2021 voters from the Olomouc Region chose him to be their representative in the Czech Parliament through preferential voting.

Vždycky ho bavila čísla a počítání. Matematika mu šla tak dobře, že si ji dobrovolně vybral i u maturity. Přesto se profesionálním „počtářem“ nestal a jako profesi si vybral obor na první pohled vzdálený od přírodních věd: právo. Letos je to dvacet pět let, kdy spojil své jméno a vlastně i život s Univerzitou Palackého. Jako student, absolvent, akademik, proděkan a… rektor. Právník Michael Kohajda je od května novým rektorem druhé nejstarší univerzity u nás.

Jakou podobu chce vtisknout škole? Jací by měli být její absolventi a jak univerzita obstojí v dynamické době? O tom všem v rozhovoru s novým rektorem Univerzity Palackého, který přineslo aktuální vydání magazínu Žurnál UP.

Vaše profesní akademická cesta v Olomouci je poměrně přímočará. Od studenta přes pedagoga, proděkana až po nejvyšší pozici.

Ta Olomouc není bez výjimky. Doktorské studium jsem totiž absolvoval v Praze na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Právě tam se podle mého názoru vyučovalo nejlepší finanční právo, jehož garantem byl pan profesor Bakeš. Považuji za pozitivní a přínosné, že jsem mohl projít dvěma velkými, kamennými a velmi tradičními univerzitami. Vlastně tak trošku nabourávám onen častý inbreeding. Tedy to, že někdo absolvuje na škole magisterské studium, pak doktorské, zůstane na stejném místě učit a bádat a během celého profesního života ji neopustí. Já si myslím, že je lepší instituce střídat, protože to člověku přináší víc zkušeností i inspirací.

Co z tohoto pohledu chcete přinést vysokému učení, které existuje 450 let?

Pro mě jsou důležité tradiční hodnoty, které v sobě univerzita nese. Respekt k odkazu, který přebírám, je i jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl, aby se inaugurace konala v olomouckém chrámu Panny Marie Sněžné. Chci tak dát najevo, že jsme pokračovateli práce našich předchůdců. Zvlášť v dnešní geopoliticky hektické době je dobré zdůraznit, že existuje instituce se čtyřistapadesátiletou historií, která je stabilní a drží se stále stejných principů a ideálů. Svět kolem nás se mění, ale univerzita zůstává a my bychom na naše historické kořeny neměli zapomínat. Jsou součástí našich příběhů, které na Univerzitě Palackého kaž­dý den žijeme.

To je navazování na práci vašich předchůdců. Jaká je vaše představa další existence Univerzity Palackého?

Primárně musíme zajistit, aby univerzita fungovala a rozvíjela se i nadále. Možná se vám zdá, že to je samozřejmé a není na tom nic složitého. Ale já vnímám mnohá rizika, a to především ve správném fungování akademické samosprávy. Jestliže nejsme schopni nebo nebudeme schopni sami sobě efektivně vládnout, tak dáváme jiným do rukou argumenty, že by se to mělo změnit.

To je velké politické téma, zda je ono akademické rozhodování samo o sobě v dnešní době v pořádku. Jako poslanec jste podobné debaty určitě zaznamenal…

Často to slýchám v rámci diskuzí o financích pro vysoké školy, které vždy požadují více peněz s argumentem, že jsou podfinancované. To je samozřejmě legitimní, snažit se získat více financí na rozvoj. Ale je to pohled zevnitř vysokých škol. Myslím si, že je potřeba mít i druhý pohled a vidět, jak se na nás dívá vnější svět. A on se dívá právě přes čísla a peníze. Jen pro ilustraci – v rámci meziročního navýšení univerzita dostala navíc téměř 250 milionů korun, když vedle toho dáte zhruba 30 milionů, které jsme sami získali v roce 2023 ze smluvního výzkumu, je zřejmé, že jsme naprosto závislí na veřejných prostředcích. Že námi získané peníze jsou v miliardovém rozpočtu univerzity kapkou v moři. Pak se nemůžeme divit, že ten, kdo nám peníze posílá, chce, ať s nimi dobře hospodaříme a sami řešíme své problémy. Jsou to relevantní připomínky a my musíme ukázat, že jsme schopni se sami o sebe dobře postarat a svěřené prostředky efektivně využívat.

Asi si musíme mnohem více uvědomovat realitu, v níž žijeme. Česká republika bude muset mj. víc investovat do své obrany…

Já ten reálný pohled na ekonomiku vysokého školství myslím zcela vážně. Jsem čtyři roky členem sněmovního rozpočtového výboru a dovolím si připomenout, že jako stát máme obrovský systémový deficit na úrovni někde okolo 250 miliard korun. Příští rok určitě porostou výdaje ve dvou zásadních oblastech: v obraně a ve zdravotnictví. V tomto kontextu mám za to, že vysoké školství prioritou prostě v současné situaci být nemůže. A jestliže nám tedy někdo pošle meziročně o čtvrt miliardy více peněz, tak je to velmi dobrý výsledek. Jsou to peníze, na které nemáme automatický nárok.

Nemáme být tedy spíše připraveni na to, že další meziroční navýšení už nebude, anebo dokonce, jak vidíme v zahraničí, se nám příspěvek meziročně i sníží?

Myslím, že na něco takového tuzemské vysoké školy vůbec nejsou mentálně nastavené. Před pár týdny jsem vyučoval na jedné univerzitě v Nebrasce. Nebylo dne, aby v newsletteru pro vyučující nebyla informace rektora, že škola přišla tu o deset, tam o dvacet milionů dolarů a jaký to má praktický dopad. I u nás se situace může změnit a my se s ní budeme muset vypořádat. Být připraveni systémově i mentálně a hledat alternativy. Jeden z mých cílů je, abychom v rámci čtyřletého rektorského období podstatně navýšili prostředky, které přicházejí z neveřejných zdrojů, popřípadě sice z veřejných zdrojů, ale na základě smluvních ujednání, to znamená z nějakého soukromoprávního vztahu.

Určitě to ne každý na akademické půdě uslyší rád, že bychom měli i „vydělávat“.

Jistě, ty názory nejsou jednoznačné. Část akademiků to považuje za docela přirozené, mají už tak nastavené vztahy, jiní říkají, že by je podobné aktivity odvedly od jejich „čisté“ vědy. Dobře, ale ta věda je financována zcela z veřejných prostředků. Chtěl bych na univerzitě toto téma otevřeně komunikovat, protože pokud budeme mít portfolio zdrojů financování širší, budeme lépe odolávat vnějším vlivům.

Mělo by se podle vás změnit zaměření Univerzity Palackého? Vzniknout například technická fakulta?

S myšlenkou zřizování nové fakulty v následujících čtyřech letech nijak nesouzním. Myslím, že musíme nejprve vyřešit zásadní problémy, které máme. První je vztah mezi vysokoškolským ústavem Catrin a přírodovědeckou fakultou. Druhou zásadní věcí je, řekněme, nejmenší komfort studentů jedné z našich fakult. Mám na mysli fakultu zdravotnických věd.

Myslíte tím, že fakulta nemá vlastní objekt a je to dlouhodobý problém?

Ano, asi bychom se měli podívat do minulosti a zjistit, s jakými představami se před sedmnácti lety tato fakulta zřizovala. Kolik měla mít studentů, kde se měli učit? Je pro mě naprosto nepochopitelné založit fakultu a nedomyslet, jak bude prakticky fungovat. Realita je, že ve skupinách je víc studentů než míst v učebně. To je ten druhý problém, který musíme řešit – najít efektivní fungování této fakulty. A pokud nemáme zvládnuté tyto dvě systémové záležitosti, nejsme v situaci, kdybychom v horizontu čtyřletého mandátu měli pomýšlet na založení nové samostatné fakulty. Můžeme více podporovat ekonomicko-manažerský směr studia, který už tady máme a který je žádán i podnikatelským prostředím našeho i moravskoslezského regionu.

Chcete tedy dát nejprve do pořádku zásadní věci pro fungování školy?

Myslím si, že bychom si měli přiznat, že některé věci tady nefungují, a říci, jak to spravit. Univerzita by měla mnohem víc strategicky uvažovat, například i v oblasti velkých investic. Nemělo by platit, že si někdo dokáže „vyběhat“ víc peněz než jiný. To je věc systému. Jedině pokud zjistíme, jak jsme vytížení, máme využité učebny, laboratoře atd., má smysl se bavit o tom, jestli potřebujeme stavět další objekty. Podobné analýzy napříč celou univerzitou nám chybí. Až je budeme mít, budeme lépe vědět, jak a kudy se rozvíjet.

Ideálně by měla být univerzita jakýmsi skleněným domem: mělo by být jasné, co se v ní děje, jaká má pravidla, kudy vede její směřování i jak a za co utrácí svěřené peníze.

S mírným idealismem bych si přál, aby se k tomu všemu došlo dohodou. Je to i o vzájemné důvěře, která by podle mě určitě měla na univerzitě panovat a kterou je potřeba obnovit, ať už mezi různými součástmi, tak i mezi zaměstnanci. Chci přistupovat ke kaž­dé fakultě stejně, věnovat jim férově stejný čas a prostor. Nejde o to, aby si někdo něco ukřičel a jiný, který není tak hlasitý, zůstal stát stranou. Pro mě jsou všechny fakulty stejně důležité a významné.

Vyučujete na právnické fakultě. Co vás na práci se studenty baví?

Tím, že učím, vlastně nestárnu. Pořád mám před sebou mladé lidi a vlastně tak díky nim trošku zapomínám, že já se přece jen věkově posouvám.

To je Michael Kohajda pedagog. Ale jak vnímá studenty Michael Kohajda rektor?

Chtěl bych, aby studenti žili univerzitou a ona jim k tomu dala dostatečné možnosti a prostory. Musíme nabídnout vedle zajímavých studijních oborů i dobré zázemí. Ke studiu i pro volný čas. Docela mi například schází někdejší U-klub, kam jsem jako student chodil na koncerty a kde se studenti mohli realizovat. V posledních letech se částečně proměnil ve sklad a přestal studentům sloužit. S tím se nechci smířit, i když vím, že obnova nebude snadná. Vidím i nedostatek sportovišť a studijně odpočinkových míst. Já vím, že někdo namítne: „Za nás to nebylo a taky jsme studovali.“ Jenže doba i standardy se změnily, a pokud chceme, aby příběh, který tady studenti pět let žijí, byl nejen jejich, ale i univerzity, musíme pro to něco udělat.

Na studenty navazuje práce s absolventy. Tu vnímáte jak?

Domnívám se, že bychom měli posílit práci s absolventy tak, aby se cítili součástí univerzitní komunity i po skončení školy. Vím, že se v této oblasti dost udělalo, ale je potřeba, aby ta práce byla systematická. Více bychom měli využívat moderní nástroje. Pokud teď máme pro studenty speciální aplikaci, která jim zjednodušuje studium, bylo by dobré, aby tento nástroj nezmizel s koncem studia. Abychom ho dokázali přepnout do absolventského módu a jeho prostřednictvím být s našimi absolventy v kontaktu. Nabízet jim informace podle jejich výběru, například z jejich fakulty či oboru, umožnit jim i vzájemný kontakt. Tak by ten svůj studentský univerzitní příběh, o kterém jsem mluvil, mohli žít dál jako příběh absolventský. Profitovala by na tom i univerzita. Získávali bychom tolik potřebnou zpětnou vazbu z praxe, zjistili, jaká je uplatnitelnost našich absolventů, mohli i systémově pracovat s absolventským fundraisingem.

Možná se můžeme inspirovat na západ od nás, kdy univerzity dobře pracují s mecenáši, využívají jejich jméno. Vy máte takovou zkušenost z USA, že?

Viděl jsem například budovy pojmenované po soudci nejvyššího soudu, který zemřel a jehož rodina si přála, aby jeho odkaz dále žil. A tak zaplatila stavbu a fakulta vybudované křídlo pojmenovala po onom mecenáši. Pracuje se tam ale i s menšími dary. Na nějakou dobu může firma pojmenovat například aulu. Myslím, že i tato debata nás čeká. Potřebujeme ty peníze, nebo ne? Co můžeme nabídnout a kde jsou hranice, za které už nechceme jít? Zda je například akceptovatelné, aby se aula jmenovala po Michaelu Kohajdovi, protože on dá milion ročně za takové pojmenování. Za důležité považuji, aby ti, kdo nám věnují peníze, věděli, na co konkrétního půjdou. Aby si mohli rozhodnout, že například chtějí podpořit konkrétní fakultu nebo konkrétního studenta. To zatím neumíme.

To byl Michael Kohajda jako pedagog i rektor. Teď coby advokát. Šla vám matematika, stal jste se ovšem právníkem. Zdá se ale, že jste spojení mezi čísly a paragrafy našel. Jednou z oblastí vašeho zájmu jsou kryptoaktiva, o kterých jste nedávno přednášel i v USA. Proč vás zajímají?

Je to nový fenomén, který může ohrozit i státní suverenitu. Měna a peníze vždycky byly mocenským nástrojem suveréna, tedy panovníka nebo státu. Ne nadarmo proto máme zákony, které měnu chrání. Ale jakmile by se všechny peníze – v obecném slova smyslu – překlopily do decentralizovaných aktiv, na které stát nedosáhne, tak samozřejmě ztrácí část své moci a má to přímý dopad na jeho hospodářskou politiku. Představte si, že máte například miliardu majetku v bitcoinech. Něco způsobíte a odsoudí vás k náhradě jednoho milionu korun. Vy ale můžete říct, že takové peníze nemáte, a stát to neumí vymoci, což je velmi nestandardní, protože z běžného bankovního účtu vám to mohou strhnout, dům zabavit a prodat. U těchto nových aktiv to ale stát neumí, jeho moc vynutit si právo je velmi omezená. Je to nová problematika, s níž musí pracovat i legislativa, a mě to téma velmi zajímá.

Jste akademik, advokát, ale vždy jste se angažoval i v nějaké komunitě, v politice místní i té velké ve sněmovně. Co vás vede k tak aktivnímu občanskému přístupu?

Považuju to za důležité. V Šumperku jsem dvanáctým rokem zastupitelem, předtím jsem byl v různých komisích. Angažovat se mi připadalo vždy naprosto přirozené. Pokud člověk má možnost a schopnosti, tak by to měl dělat. Ne kvůli penězům, ale protože máte možnost ovlivnit vaše okolí, místo, kde žijete.

Mimochodem, jak relaxujete, vy jste pejskař, že?

Ano, mám tibetskou dogu, se kterou chodím na procházky. On je takový hodně rozvážný, takže když je čas, procházíme se spolu i pár hodin. Do práce si ho brát určitě nebudu, protože je velmi ochranářský a asi by se ke mně nikdo nemohl přiblížit. Jezdím hodně i do psích útulků a záchranných stanic a vozím tam krmení. Jsou to často velmi smutné zvířecí osudy, tak se snažím trošku pomoct. Jinak rád hraju squash, jezdím na horském kole a rád lyžuju. Ale popravdě na relax mnoho nepotřebuju, jsem zvyklý hodně pracovat. Mám totiž štěstí, že se i v pracovním životě věnuji tomu, co mě baví a naplňuje.

Michael Kohajda (* 1981)

Na Právnické fakultě UP absolvoval magisterský obor Právo a právní věda. Doktorský titul získal a habilitační řízení v oboru finančního práva úspěšně ukončil na Právnické fakultě UK. Na PF UP působí jako akademik téměř dvacet let. Od roku 2020 zastával funkci proděkana – nejprve pro oblast doktorského studia, kvalifikačních řízení a financí včetně investic, později pro oblast vnějších vztahů a investic.

Jeho výzkumné a publikační aktivity se soustředí na finanční právo, zejména na veřejné rozpočty, daně, bankovnictví, pojišťovnictví a kapitálové trhy. Od roku 2024 je hlavním řešitelem projektu GA ČR Kryptoaktiva jako hrozba pro státní suverenitu. V rámci mezinárodní spolupráce absolvoval řadu zahraničních výzkumných a výukových pobytů v Evropě, USA i Austrálii. Kromě akademické činnosti se úspěšně věnuje právní praxi. V roce 2021 získal díky preferenčním hlasům mandát poslance Parlamentu ČR za Olomoucký kraj.

Vždycky ho bavila čísla a počítání. Matematika mu šla tak dobře, že si ji dobrovolně vybral i u maturity. Přesto se profesionálním „počtářem“ nestal a jako profesi si vybral obor na první pohled vzdálený od přírodních věd: právo. Letos je to dvacet pět let, kdy spojil své jméno a vlastně i život s Univerzitou Palackého. Jako student, absolvent, akademik, proděkan a… rektor. Právník Michael Kohajda je od května novým rektorem druhé nejstarší univerzity u nás.

Jakou podobu chce vtisknout škole? Jací by měli být její absolventi a jak univerzita obstojí v dynamické době? O tom všem v rozhovoru s novým rektorem Univerzity Palackého, který přineslo aktuální vydání magazínu Žurnál UP.

Vaše profesní akademická cesta v Olomouci je poměrně přímočará. Od studenta přes pedagoga, proděkana až po nejvyšší pozici.

Ta Olomouc není bez výjimky. Doktorské studium jsem totiž absolvoval v Praze na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Právě tam se podle mého názoru vyučovalo nejlepší finanční právo, jehož garantem byl pan profesor Bakeš. Považuji za pozitivní a přínosné, že jsem mohl projít dvěma velkými, kamennými a velmi tradičními univerzitami. Vlastně tak trošku nabourávám onen častý inbreeding. Tedy to, že někdo absolvuje na škole magisterské studium, pak doktorské, zůstane na stejném místě učit a bádat a během celého profesního života ji neopustí. Já si myslím, že je lepší instituce střídat, protože to člověku přináší víc zkušeností i inspirací.

Co z tohoto pohledu chcete přinést vysokému učení, které existuje 450 let?

Pro mě jsou důležité tradiční hodnoty, které v sobě univerzita nese. Respekt k odkazu, který přebírám, je i jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl, aby se inaugurace konala v olomouckém chrámu Panny Marie Sněžné. Chci tak dát najevo, že jsme pokračovateli práce našich předchůdců. Zvlášť v dnešní geopoliticky hektické době je dobré zdůraznit, že existuje instituce se čtyřistapadesátiletou historií, která je stabilní a drží se stále stejných principů a ideálů. Svět kolem nás se mění, ale univerzita zůstává a my bychom na naše historické kořeny neměli zapomínat. Jsou součástí našich příběhů, které na Univerzitě Palackého kaž­dý den žijeme.

To je navazování na práci vašich předchůdců. Jaká je vaše představa další existence Univerzity Palackého?

Primárně musíme zajistit, aby univerzita fungovala a rozvíjela se i nadále. Možná se vám zdá, že to je samozřejmé a není na tom nic složitého. Ale já vnímám mnohá rizika, a to především ve správném fungování akademické samosprávy. Jestliže nejsme schopni nebo nebudeme schopni sami sobě efektivně vládnout, tak dáváme jiným do rukou argumenty, že by se to mělo změnit.

To je velké politické téma, zda je ono akademické rozhodování samo o sobě v dnešní době v pořádku. Jako poslanec jste podobné debaty určitě zaznamenal…

Často to slýchám v rámci diskuzí o financích pro vysoké školy, které vždy požadují více peněz s argumentem, že jsou podfinancované. To je samozřejmě legitimní, snažit se získat více financí na rozvoj. Ale je to pohled zevnitř vysokých škol. Myslím si, že je potřeba mít i druhý pohled a vidět, jak se na nás dívá vnější svět. A on se dívá právě přes čísla a peníze. Jen pro ilustraci – v rámci meziročního navýšení univerzita dostala navíc téměř 250 milionů korun, když vedle toho dáte zhruba 30 milionů, které jsme sami získali v roce 2023 ze smluvního výzkumu, je zřejmé, že jsme naprosto závislí na veřejných prostředcích. Že námi získané peníze jsou v miliardovém rozpočtu univerzity kapkou v moři. Pak se nemůžeme divit, že ten, kdo nám peníze posílá, chce, ať s nimi dobře hospodaříme a sami řešíme své problémy. Jsou to relevantní připomínky a my musíme ukázat, že jsme schopni se sami o sebe dobře postarat a svěřené prostředky efektivně využívat.

Asi si musíme mnohem více uvědomovat realitu, v níž žijeme. Česká republika bude muset mj. víc investovat do své obrany…

Já ten reálný pohled na ekonomiku vysokého školství myslím zcela vážně. Jsem čtyři roky členem sněmovního rozpočtového výboru a dovolím si připomenout, že jako stát máme obrovský systémový deficit na úrovni někde okolo 250 miliard korun. Příští rok určitě porostou výdaje ve dvou zásadních oblastech: v obraně a ve zdravotnictví. V tomto kontextu mám za to, že vysoké školství prioritou prostě v současné situaci být nemůže. A jestliže nám tedy někdo pošle meziročně o čtvrt miliardy více peněz, tak je to velmi dobrý výsledek. Jsou to peníze, na které nemáme automatický nárok.

Nemáme být tedy spíše připraveni na to, že další meziroční navýšení už nebude, anebo dokonce, jak vidíme v zahraničí, se nám příspěvek meziročně i sníží?

Myslím, že na něco takového tuzemské vysoké školy vůbec nejsou mentálně nastavené. Před pár týdny jsem vyučoval na jedné univerzitě v Nebrasce. Nebylo dne, aby v newsletteru pro vyučující nebyla informace rektora, že škola přišla tu o deset, tam o dvacet milionů dolarů a jaký to má praktický dopad. I u nás se situace může změnit a my se s ní budeme muset vypořádat. Být připraveni systémově i mentálně a hledat alternativy. Jeden z mých cílů je, abychom v rámci čtyřletého rektorského období podstatně navýšili prostředky, které přicházejí z neveřejných zdrojů, popřípadě sice z veřejných zdrojů, ale na základě smluvních ujednání, to znamená z nějakého soukromoprávního vztahu.

Určitě to ne každý na akademické půdě uslyší rád, že bychom měli i „vydělávat“.

Jistě, ty názory nejsou jednoznačné. Část akademiků to považuje za docela přirozené, mají už tak nastavené vztahy, jiní říkají, že by je podobné aktivity odvedly od jejich „čisté“ vědy. Dobře, ale ta věda je financována zcela z veřejných prostředků. Chtěl bych na univerzitě toto téma otevřeně komunikovat, protože pokud budeme mít portfolio zdrojů financování širší, budeme lépe odolávat vnějším vlivům.

Mělo by se podle vás změnit zaměření Univerzity Palackého? Vzniknout například technická fakulta?

S myšlenkou zřizování nové fakulty v následujících čtyřech letech nijak nesouzním. Myslím, že musíme nejprve vyřešit zásadní problémy, které máme. První je vztah mezi vysokoškolským ústavem Catrin a přírodovědeckou fakultou. Druhou zásadní věcí je, řekněme, nejmenší komfort studentů jedné z našich fakult. Mám na mysli fakultu zdravotnických věd.

Myslíte tím, že fakulta nemá vlastní objekt a je to dlouhodobý problém?

Ano, asi bychom se měli podívat do minulosti a zjistit, s jakými představami se před sedmnácti lety tato fakulta zřizovala. Kolik měla mít studentů, kde se měli učit? Je pro mě naprosto nepochopitelné založit fakultu a nedomyslet, jak bude prakticky fungovat. Realita je, že ve skupinách je víc studentů než míst v učebně. To je ten druhý problém, který musíme řešit – najít efektivní fungování této fakulty. A pokud nemáme zvládnuté tyto dvě systémové záležitosti, nejsme v situaci, kdybychom v horizontu čtyřletého mandátu měli pomýšlet na založení nové samostatné fakulty. Můžeme více podporovat ekonomicko-manažerský směr studia, který už tady máme a který je žádán i podnikatelským prostředím našeho i moravskoslezského regionu.

Chcete tedy dát nejprve do pořádku zásadní věci pro fungování školy?

Myslím si, že bychom si měli přiznat, že některé věci tady nefungují, a říci, jak to spravit. Univerzita by měla mnohem víc strategicky uvažovat, například i v oblasti velkých investic. Nemělo by platit, že si někdo dokáže „vyběhat“ víc peněz než jiný. To je věc systému. Jedině pokud zjistíme, jak jsme vytížení, máme využité učebny, laboratoře atd., má smysl se bavit o tom, jestli potřebujeme stavět další objekty. Podobné analýzy napříč celou univerzitou nám chybí. Až je budeme mít, budeme lépe vědět, jak a kudy se rozvíjet.

Ideálně by měla být univerzita jakýmsi skleněným domem: mělo by být jasné, co se v ní děje, jaká má pravidla, kudy vede její směřování i jak a za co utrácí svěřené peníze.

S mírným idealismem bych si přál, aby se k tomu všemu došlo dohodou. Je to i o vzájemné důvěře, která by podle mě určitě měla na univerzitě panovat a kterou je potřeba obnovit, ať už mezi různými součástmi, tak i mezi zaměstnanci. Chci přistupovat ke kaž­dé fakultě stejně, věnovat jim férově stejný čas a prostor. Nejde o to, aby si někdo něco ukřičel a jiný, který není tak hlasitý, zůstal stát stranou. Pro mě jsou všechny fakulty stejně důležité a významné.

Vyučujete na právnické fakultě. Co vás na práci se studenty baví?

Tím, že učím, vlastně nestárnu. Pořád mám před sebou mladé lidi a vlastně tak díky nim trošku zapomínám, že já se přece jen věkově posouvám.

To je Michael Kohajda pedagog. Ale jak vnímá studenty Michael Kohajda rektor?

Chtěl bych, aby studenti žili univerzitou a ona jim k tomu dala dostatečné možnosti a prostory. Musíme nabídnout vedle zajímavých studijních oborů i dobré zázemí. Ke studiu i pro volný čas. Docela mi například schází někdejší U-klub, kam jsem jako student chodil na koncerty a kde se studenti mohli realizovat. V posledních letech se částečně proměnil ve sklad a přestal studentům sloužit. S tím se nechci smířit, i když vím, že obnova nebude snadná. Vidím i nedostatek sportovišť a studijně odpočinkových míst. Já vím, že někdo namítne: „Za nás to nebylo a taky jsme studovali.“ Jenže doba i standardy se změnily, a pokud chceme, aby příběh, který tady studenti pět let žijí, byl nejen jejich, ale i univerzity, musíme pro to něco udělat.

Na studenty navazuje práce s absolventy. Tu vnímáte jak?

Domnívám se, že bychom měli posílit práci s absolventy tak, aby se cítili součástí univerzitní komunity i po skončení školy. Vím, že se v této oblasti dost udělalo, ale je potřeba, aby ta práce byla systematická. Více bychom měli využívat moderní nástroje. Pokud teď máme pro studenty speciální aplikaci, která jim zjednodušuje studium, bylo by dobré, aby tento nástroj nezmizel s koncem studia. Abychom ho dokázali přepnout do absolventského módu a jeho prostřednictvím být s našimi absolventy v kontaktu. Nabízet jim informace podle jejich výběru, například z jejich fakulty či oboru, umožnit jim i vzájemný kontakt. Tak by ten svůj studentský univerzitní příběh, o kterém jsem mluvil, mohli žít dál jako příběh absolventský. Profitovala by na tom i univerzita. Získávali bychom tolik potřebnou zpětnou vazbu z praxe, zjistili, jaká je uplatnitelnost našich absolventů, mohli i systémově pracovat s absolventským fundraisingem.

Možná se můžeme inspirovat na západ od nás, kdy univerzity dobře pracují s mecenáši, využívají jejich jméno. Vy máte takovou zkušenost z USA, že?

Viděl jsem například budovy pojmenované po soudci nejvyššího soudu, který zemřel a jehož rodina si přála, aby jeho odkaz dále žil. A tak zaplatila stavbu a fakulta vybudované křídlo pojmenovala po onom mecenáši. Pracuje se tam ale i s menšími dary. Na nějakou dobu může firma pojmenovat například aulu. Myslím, že i tato debata nás čeká. Potřebujeme ty peníze, nebo ne? Co můžeme nabídnout a kde jsou hranice, za které už nechceme jít? Zda je například akceptovatelné, aby se aula jmenovala po Michaelu Kohajdovi, protože on dá milion ročně za takové pojmenování. Za důležité považuji, aby ti, kdo nám věnují peníze, věděli, na co konkrétního půjdou. Aby si mohli rozhodnout, že například chtějí podpořit konkrétní fakultu nebo konkrétního studenta. To zatím neumíme.

To byl Michael Kohajda jako pedagog i rektor. Teď coby advokát. Šla vám matematika, stal jste se ovšem právníkem. Zdá se ale, že jste spojení mezi čísly a paragrafy našel. Jednou z oblastí vašeho zájmu jsou kryptoaktiva, o kterých jste nedávno přednášel i v USA. Proč vás zajímají?

Je to nový fenomén, který může ohrozit i státní suverenitu. Měna a peníze vždycky byly mocenským nástrojem suveréna, tedy panovníka nebo státu. Ne nadarmo proto máme zákony, které měnu chrání. Ale jakmile by se všechny peníze – v obecném slova smyslu – překlopily do decentralizovaných aktiv, na které stát nedosáhne, tak samozřejmě ztrácí část své moci a má to přímý dopad na jeho hospodářskou politiku. Představte si, že máte například miliardu majetku v bitcoinech. Něco způsobíte a odsoudí vás k náhradě jednoho milionu korun. Vy ale můžete říct, že takové peníze nemáte, a stát to neumí vymoci, což je velmi nestandardní, protože z běžného bankovního účtu vám to mohou strhnout, dům zabavit a prodat. U těchto nových aktiv to ale stát neumí, jeho moc vynutit si právo je velmi omezená. Je to nová problematika, s níž musí pracovat i legislativa, a mě to téma velmi zajímá.

Jste akademik, advokát, ale vždy jste se angažoval i v nějaké komunitě, v politice místní i té velké ve sněmovně. Co vás vede k tak aktivnímu občanskému přístupu?

Považuju to za důležité. V Šumperku jsem dvanáctým rokem zastupitelem, předtím jsem byl v různých komisích. Angažovat se mi připadalo vždy naprosto přirozené. Pokud člověk má možnost a schopnosti, tak by to měl dělat. Ne kvůli penězům, ale protože máte možnost ovlivnit vaše okolí, místo, kde žijete.

Mimochodem, jak relaxujete, vy jste pejskař, že?

Ano, mám tibetskou dogu, se kterou chodím na procházky. On je takový hodně rozvážný, takže když je čas, procházíme se spolu i pár hodin. Do práce si ho brát určitě nebudu, protože je velmi ochranářský a asi by se ke mně nikdo nemohl přiblížit. Jezdím hodně i do psích útulků a záchranných stanic a vozím tam krmení. Jsou to často velmi smutné zvířecí osudy, tak se snažím trošku pomoct. Jinak rád hraju squash, jezdím na horském kole a rád lyžuju. Ale popravdě na relax mnoho nepotřebuju, jsem zvyklý hodně pracovat. Mám totiž štěstí, že se i v pracovním životě věnuji tomu, co mě baví a naplňuje.

Michael Kohajda (* 1981)

Na Právnické fakultě UP absolvoval magisterský obor Právo a právní věda. Doktorský titul získal a habilitační řízení v oboru finančního práva úspěšně ukončil na Právnické fakultě UK. Na PF UP působí jako akademik téměř dvacet let. Od roku 2020 zastával funkci proděkana – nejprve pro oblast doktorského studia, kvalifikačních řízení a financí včetně investic, později pro oblast vnějších vztahů a investic.

Jeho výzkumné a publikační aktivity se soustředí na finanční právo, zejména na veřejné rozpočty, daně, bankovnictví, pojišťovnictví a kapitálové trhy. Od roku 2024 je hlavním řešitelem projektu GA ČR Kryptoaktiva jako hrozba pro státní suverenitu. V rámci mezinárodní spolupráce absolvoval řadu zahraničních výzkumných a výukových pobytů v Evropě, USA i Austrálii. Kromě akademické činnosti se úspěšně věnuje právní praxi. V roce 2021 získal díky preferenčním hlasům mandát poslance Parlamentu ČR za Olomoucký kraj.