Agregátor zdrojů

Už za čtrnáct dní vypukne další ročník Olomouckého majálesu Univerzity Palackého, jehož tradiční součástí je i korunovace krále či královny. Pomyslnou vládu nad univerzitou a městem převezme letos z rukou písničkáře Michala Horáka kytarista, zpěvák, textař, spisovatel a frontman valašskomeziříčské skupiny Mňága a Žďorp Petr Fiala. Korunovace se uskuteční ve středu 14. května od 17 hodin na nádvoří univerzitní knihovny (Zbrojnice) za účasti nového rektora univerzity Michaela Kohajdy, zástupců města, Olomouckého kraje a akademického senátu.

„Jako každý super skromný člověk velice rád přijímám nejrůznější honosné majestáty a okázalé dary. Tudíž jsem vděčný i za toto kralování. Je to pecka,“ zhodnotil svou novou životní roli Petr Fiala, který zároveň s Mňágou a Žďorp na majálesu také od 21 hodin vystoupí. Fiala je mimo jiné bývalým studentem filmové vědy na olomoucké filozofické fakultě, byť svá studia kvůli muzice nakonec nedokončil. „Studoval jsem dálkově, postupem času z větší a větší dálky. Zkoušky ústní i písemné jsem na konci třeťáku sice vykonal úspěšně, ale ve čtvrťáku už jsem do školy nešel ani jednou. Díky koncertům, kterých bylo přibližně dvě stě do roka, se to už nedalo zvládat a škola tak nějak vyšuměla. Ale jsem opravdu rád, že jsem absolvoval aspoň ty tři roky. Vzpomínky už jen dobré,“ zavzpomínal na svá studia Fiala.

Pomyslné vlády nad univerzitou se v minulých letech ujali například David Koller, Marek Eben, Erika Stárková nebo Josef Jařab.

Tři majálesové dny – přes sto bodů programu

Letošní Olomoucký majáles UP se uskuteční od 13. do 15. května ve Zbrojnici, na Biskupském náměstí nebo v nově otevřeném Letňáku a kromě koncertů Mňágy a Žďorp, Skyline, Bert & Friends nebo Annet X nabídne návštěvníkům i desítky workshopů, soutěží, divadelních představení, přednášek nebo sportovních aktivit. „Program je vskutku nabitý, ale o to víc si na své přijdou malí i velcí návštěvníci. Chystáme akrobatické i světelné show, vědomostní kvízy včetně AZ kvízu s jeho moderátorem Alešem Zbořilem, lekce jógy a crossfitu, divadelní workshopy s Divadlem na cucky nebo s Moravských divadlem či gastro zónu plnou lokálních podniků,“ shrnul program Ondřej Martínek, vedoucí oddělení marketingu a hlavní koordinátor akce.

Program zahájí v úterý 13. května latinskoamerický den ve Zbrojnici a o dva dny později jej zakončí koncerty a silent disco v Letňáku. Olomoučané se mohou těšit také na hand made zónu a swap či na osmdesát interaktivních stánků, kde mohou soutěžit o ceny za více než padesát tisíc korun.

I letos bude veškerý majálesový program volně přístupný, výjimkou je hlavní hudební program se vstupným ve výši 200 korun. Podrobnosti a program jsou na www.olomouckymajales.cz.

Cenu za vynikající vědecké výsledky si z letošní výroční konference CATRIN odvezl chemik Aristeidis Bakandritsos, vedoucí výzkumné skupiny Magnetické nanostruktury. Ředitel CATRIN Pavel Banáš vůbec poprvé předal i Jan Belza Award for Inspiring Spirit, kterou získala výpočetní chemička Markéta Paloncýová z výzkumné skupiny Uhlíkové nanostruktury, biomolekuly a simulace.

Aristeidis Bakandritsos obdržel ocenění za dlouhodobý přínos ve vývoji nových materiálů pro ukládání energie, chemické a biomedicinské aplikace. V loňském roce měl klíčové výsledky při vývoji organických nanomateriálů vylepšujících vlastnosti lithiových baterií.

Oceněný vědec přiznal, že ho pocta překvapila i potěšila.  „Cena je výsledkem dlouhých hodin práce, kritických diskuzí i podpůrného prostředí, které CATRIN vytváří. Tedy prostředí, kde mají odvážné nápady prostor vyrůst v konkrétní výsledky. Velké díky patří také mé rodině, která mě na této cestě trpělivě podporuje a doprovází – právě díky nim je tahle cesta tak naplňující. Ocenění je pro mě nejen oslavou toho, co jsme už dokázali, ale i motivací pokračovat dál s novými nápady a ambiciózními cíli,“ uvedl Bakandritsos.

Za poctu poděkoval také vedení CATRIN, svému týmu i spolupracovníkům z tuzemska i zahraničí, kteří s ním výzkumnou cestu sdílí. „Je to cesta, která vyžaduje soustředění, odolnost, kreativní myšlení a spolupráci,“ doplnil.

Markéta Paloncýová obdržela ocenění Jana Belzy za vynikající vědecké výsledky ve výpočetní chemii, kde výjimečně a inspirativně propojuje teoretické modelování s experimentálními přístupy. Její práce přináší inovativní propojení fyzikální a výpočetní chemie s biochemií a materiálovými vědami, čímž významně přispívá k mezioborovému porozumění složitým chemickým a biologickým systémům. Ocenění rovněž odráží její významnou roli v podpoře diverzity a zapojení žen ve vědě, kde slouží jako inspirativní vzor pro mladé vědkyně napříč vědeckou komunitou.

Ocenění nese jméno loni zesnulého kolegy, jehož láska k vědě a nadšení pro výzkum byly a jsou pro mnohé kolegy inspirací. Předávání ceny se zúčastnila i jeho manželka Františka Belzová Konvalinková.

„Honza byl člověk, který ve mně zanechal silnou stopu a moc mi chybí. S Honzou se dobře povídalo, uměl aktivně naslouchat a skutečně se zajímal – o lidi, se kterými mluvil, o témata, o svět kolem nás. Ceny s jeho jménem si moc vážím, je pro mě však i velkým závazkem. Závazkem udržet a předávat vášeň a nadšení pro vědu, které budou hodné jeho jména,“ řekla Markéta Paloncýová.

Na výroční konferenci CATRIN byla již tradičně v centru pozornosti věda. Své výzkumy i aktuální výsledky prezentovali zástupci všech tří divizí CATRIN.

„Před třemi lety jsme zde slyšeli o výsledcích v jednotlivých oborech, až už šlo o materiálový výzkum, oblast biotechnologií nebo biomedicíny. Velmi mě těší, že ve většina letošních přednášek se tyto oblasti významně propojovaly. To je ostatně důvod, pro CATRIN vznikla,“ připomněl ředitel CATRIN Pavel Banáš.

Cenu za vynikající vědecké výsledky si z letošní výroční konference CATRIN odvezl chemik Aristeidis Bakandritsos, vedoucí výzkumné skupiny Magnetické nanostruktury. Ředitel CATRIN Pavel Banáš vůbec poprvé předal i Jan Belza Award for Inspiring Spirit, kterou získala výpočetní chemička Markéta Paloncýová z výzkumné skupiny Uhlíkové nanostruktury, biomolekuly a simulace.

Aristeidis Bakandritsos obdržel ocenění za dlouhodobý přínos ve vývoji nových materiálů pro ukládání energie, chemické a biomedicinské aplikace. V loňském roce měl klíčové výsledky při vývoji organických nanomateriálů vylepšujících vlastnosti lithiových baterií.

Oceněný vědec přiznal, že ho pocta překvapila i potěšila.  „Cena je výsledkem dlouhých hodin práce, kritických diskuzí i podpůrného prostředí, které CATRIN vytváří. Tedy prostředí, kde mají odvážné nápady prostor vyrůst v konkrétní výsledky. Velké díky patří také mé rodině, která mě na této cestě trpělivě podporuje a doprovází – právě díky nim je tahle cesta tak naplňující. Ocenění je pro mě nejen oslavou toho, co jsme už dokázali, ale i motivací pokračovat dál s novými nápady a ambiciózními cíli,“ uvedl Bakandritsos.

Za poctu poděkoval také vedení CATRIN, svému týmu i spolupracovníkům z tuzemska i zahraničí, kteří s ním výzkumnou cestu sdílí. „Je to cesta, která vyžaduje soustředění, odolnost, kreativní myšlení a spolupráci,“ doplnil.

Markéta Paloncýová obdržela ocenění Jana Belzy za vynikající vědecké výsledky ve výpočetní chemii, kde výjimečně a inspirativně propojuje teoretické modelování s experimentálními přístupy. Její práce přináší inovativní propojení fyzikální a výpočetní chemie s biochemií a materiálovými vědami, čímž významně přispívá k mezioborovému porozumění složitým chemickým a biologickým systémům. Ocenění rovněž odráží její významnou roli v podpoře diverzity a zapojení žen ve vědě, kde slouží jako inspirativní vzor pro mladé vědkyně napříč vědeckou komunitou.

Ocenění nese jméno loni zesnulého kolegy, jehož láska k vědě a nadšení pro výzkum byly a jsou pro mnohé kolegy inspirací. Předávání ceny se zúčastnila i jeho manželka Františka Belzová Konvalinková.

„Honza byl člověk, který ve mně zanechal silnou stopu a moc mi chybí. S Honzou se dobře povídalo, uměl aktivně naslouchat a skutečně se zajímal – o lidi, se kterými mluvil, o témata, o svět kolem nás. Ceny s jeho jménem si moc vážím, je pro mě však i velkým závazkem. Závazkem udržet a předávat vášeň a nadšení pro vědu, které budou hodné jeho jména,“ řekla Markéta Paloncýová.

Na výroční konferenci CATRIN byla již tradičně v centru pozornosti věda. Své výzkumy i aktuální výsledky prezentovali zástupci všech tří divizí CATRIN.

„Před třemi lety jsme zde slyšeli o výsledcích v jednotlivých oborech, až už šlo o materiálový výzkum, oblast biotechnologií nebo biomedicíny. Velmi mě těší, že ve většina letošních přednášek se tyto oblasti významně propojovaly. To je ostatně důvod, pro CATRIN vznikla,“ připomněl ředitel CATRIN Pavel Banáš.

Celkem 133 soutěžních prací bylo přihlášeno do Studentské vědecké soutěže O cenu děkana, kterou za podpory společností Teva Czech Industries a Tapi Czech Industries uspořádala přírodovědecká fakulta. Studenti před odbornou porotou prezentovali své práce z matematiky a informatiky, chemie, fyziky, biologie, ekologie a životního prostředí, didaktiky přírodovědných oborů, věd o Zemi, a to v bakalářské, magisterské a doktorské kategorii. Součástí soutěže byla i posterová sekce. Celkovou vítězkou se stala Věra Kafková s prací nazvanou Adventivní flóra širšího centra města Olomouce.

„Trošku jsem doufala, že se umístím na stupních vítězů, ale že se stanu celkovou vítězkou, tomu bych nevěřila. Ve své práci jsem se věnovala rozšíření nepůvodních a ohrožených druhů rostlin v širším centru města Olomouce. Chtěla bych touto cestou poděkovat svému školiteli dr. Hronešovi z katedry botaniky, bez něj by tato práce nevznikla,“ uvedla studentka oboru Biologie a ekologie Věra Kafková.

Nejpočetněji byly opět zastoupeny sekce Chemie a Biologie, ekologie a životní prostředí. „Porotci stáli před nelehkým úkolem vybrat vítěze, jelikož bylo skutečně mnoho kvalitních prací," sdělil proděkan pro studijní záležitosti Jan Říha.

Vítězi jednotlivých sekcí dvaadvacátého ročníku se stali: Filip Martiník za Matematiku a informatiku, Markéta Camfrlová za Chemii, Martin Dostál za Fyziku, Věra Kafková za Biologii, ekologii a životní prostředí, Nikolaus Gernot za Vědy o Zemi, Kateřina Machancová za Didaktiku přírodovědných oborů a Anežka Dostálová za Posterovou sekci.

Studentskou vědeckou soutěž O cenu děkana pořádá přírodovědecká fakulta v nynější podobě od roku 2007. Soutěžní klání navazuje na dlouholetou tradici tzv. SVOČ, studentské vědecké a odborné činnosti. Cílem soutěže je motivovat studenty k aktivní účasti ve vědě a výzkumu a k dalšímu působení v oblasti bádání a poznávání.

Celkem 133 soutěžních prací bylo přihlášeno do Studentské vědecké soutěže O cenu děkana, kterou za podpory společností Teva Czech Industries a Tapi Czech Industries uspořádala přírodovědecká fakulta. Studenti před odbornou porotou prezentovali své práce z matematiky a informatiky, chemie, fyziky, biologie, ekologie a životního prostředí, didaktiky přírodovědných oborů, věd o Zemi, a to v bakalářské, magisterské a doktorské kategorii. Součástí soutěže byla i posterová sekce. Celkovou vítězkou se stala Věra Kafková s prací nazvanou Adventivní flóra širšího centra města Olomouce.

„Trošku jsem doufala, že se umístím na stupních vítězů, ale že se stanu celkovou vítězkou, tomu bych nevěřila. Ve své práci jsem se věnovala rozšíření nepůvodních a ohrožených druhů rostlin v širším centru města Olomouce. Chtěla bych touto cestou poděkovat svému školiteli dr. Hronešovi z katedry botaniky, bez něj by tato práce nevznikla,“ uvedla studentka oboru Biologie a ekologie Věra Kafková.

Nejpočetněji byly opět zastoupeny sekce Chemie a Biologie, ekologie a životní prostředí. „Porotci stáli před nelehkým úkolem vybrat vítěze, jelikož bylo skutečně mnoho kvalitních prací," sdělil proděkan pro studijní záležitosti Jan Říha.

Vítězi jednotlivých sekcí dvaadvacátého ročníku se stali: Filip Martiník za Matematiku a informatiku, Markéta Camfrlová za Chemii, Martin Dostál za Fyziku, Věra Kafková za Biologii, ekologii a životní prostředí, Nikolaus Gernot za Vědy o Zemi, Kateřina Machancová za Didaktiku přírodovědných oborů a Anežka Dostálová za Posterovou sekci.

Studentskou vědeckou soutěž O cenu děkana pořádá přírodovědecká fakulta v nynější podobě od roku 2007. Soutěžní klání navazuje na dlouholetou tradici tzv. SVOČ, studentské vědecké a odborné činnosti. Cílem soutěže je motivovat studenty k aktivní účasti ve vědě a výzkumu a k dalšímu působení v oblasti bádání a poznávání.

Czech universities have been supporting the development of Ukrainian studies, raising awareness of Ukrainian culture, language, and history, and the mutual exchange of experts and students. Cooperation in these areas with the Foundation of the President of Ukraine for Support of Education, Science and Sports has been formalised during a meeting between the First Lady of Ukraine, Olena Zelenska, the Czech Minister of Education, Mikuláš Bek, and the representatives of four Czech universities, including Palacký University.

UP Rector Michael Kohajda signed a Letter of Intent at the meeting. This document expresses the university’s commitment to initiate negotiations with the Foundation of the President of Ukraine on closer cooperation in education and research with the aim of signing a Memorandum of Understanding, which will form the basis for such cooperation in the future within the framework of the Global Coalition of Ukrainian Studies.

This coalition brings together Ukrainian studies centres around the world. Its activities aim to support their development, including Crimean Tatar studies, and to popularise Ukrainian culture, language, and history abroad; among other things as a counterweight to the disinformation spread by Russian propaganda.

Masaryk University has also signed such a Letter of Intent; meanwhile, representatives of Charles University and the University of Hradec Králové have signed Memorandums of Cooperation with the Foundation of the President of Ukraine, thus becoming members of the coalition.

There are currently 268 Ukrainian students studying at Palacký University Olomouc, with most of them at the Faculties of Arts and Science. Their number has doubled in the last three years. “Many students and academics from Ukraine are already part of our university community today, and their interest in UP is growing, for which we are happy indeed. It was a true honour and a pleasure to meet Olena Zelenska, the First Lady of that war-torn country. I am proud that we are among those universities who have been helping Ukraine from the very beginning. In the future, we also want to cooperate towards the development of Ukrainian studies, and the main partner of UP in this respect will be our Faculty of Arts and its Department of Slavonic Studies,” said UP Rector Kohajda.

The meeting with the First Lady of Ukraine was also attended by the UP Faculty of Arts Dean, Jan Stejskal, and Uljana Cholodová from the Ukrainian Studies Section at the UP Faculty of Arts Department of Slavonic Studies.

České vysoké školy podporují rozvoj ukrajinských studií, šíření povědomí o ukrajinské kultuře, jazyku a historii i vzájemné výměny odborníků a studentů. Spolupráce v těchto oblastech s Fondem prezidenta Ukrajiny pro podporu vzdělávání, vědy a sportu byla potvrzena během setkání první dámy Ukrajiny Oleny Zelenské s ministrem školství Mikulášem Bekem a představiteli čtyř škol, mezi kterými nechyběli ani zástupci Univerzity Palackého.

Rektor UP Michael Kohajda na setkání podepsal Letter of Intent. Tento dokument vyjadřuje záměr univerzity zahájit s Fondem prezidenta Ukrajiny diskuzi o užší spolupráci ve vzdělávání a výzkumu s cílem dosáhnout podpisu Memoranda o porozumění, které do budoucna vytvoří základní rámec takové spolupráce v rámci Globální koalice ukrajinských studií. 

Tato koalice spojuje centra ukrajinských studií ve světě a svými aktivitami podporuje rozvoj těchto studií, včetně krymskotatarských studií, a popularizuje ukrajinskou kulturu, jazyk a historii v zahraničí, mimo jiné jako protiváhu dezinformacím, které šíří ruská propaganda.

K záměru se připojila také Masarykova univerzita, představitelé Univerzity Karlovy a Univerzity Hradec Králové podepsali s Fondem prezidenta Ukrajiny memorandum a tyto školy se tak již staly členy zmíněné koalice.

Na Univerzitě Palackého aktuálně studuje 268 ukrajinských studentek a studentů, nejvíce z nich na filozofické a na přírodovědecké fakultě. Za poslední tři roky se tak jejich počet zdvojnásobil. „Už dnes je řada studentů a akademiků z Ukrajiny součástí naší univerzitní komunity a jejich zájem o působení na olomoucké akademické půdě sílí, za což jsme opravdu rádi. Bylo pro mě ctí a potěšením setkat se s první dámou válkou zkoušené země Olenou Zelenskou. Jsem hrdý, že patříme mezi univerzity, které Ukrajině od počátku pomáhají. Také v budoucnu chceme spolupracovat na rozvoji ukrajinských studií, přičemž hlavním partnerem bude za UP v tomto ohledu naše filozofická fakulta a její katedra slavistiky,“ podotkl rektor Michael Kohajda.

Setkání s první dámou Ukrajiny se z Univerzity Palackého zúčastnil také děkan Filozofické fakulty UP Jan Stejskal a Uljana Cholodová ze sekce ukrajinistiky katedry slavistiky FF UP.

České vysoké školy podporují rozvoj ukrajinských studií, šíření povědomí o ukrajinské kultuře, jazyku a historii i vzájemné výměny odborníků a studentů. Spolupráce v těchto oblastech s Fondem prezidenta Ukrajiny pro podporu vzdělávání, vědy a sportu byla potvrzena během setkání první dámy Ukrajiny Oleny Zelenské s ministrem školství Mikulášem Bekem a představiteli čtyř škol, mezi kterými nechyběli ani zástupci Univerzity Palackého.

Rektor UP Michael Kohajda na setkání podepsal Letter of Intent. Tento dokument vyjadřuje záměr univerzity zahájit s Fondem prezidenta Ukrajiny diskuzi o užší spolupráci ve vzdělávání a výzkumu s cílem dosáhnout podpisu Memoranda o porozumění, které do budoucna vytvoří základní rámec takové spolupráce v rámci Globální koalice ukrajinských studií. 

Tato koalice spojuje centra ukrajinských studií ve světě a svými aktivitami podporuje rozvoj těchto studií, včetně krymskotatarských studií, a popularizuje ukrajinskou kulturu, jazyk a historii v zahraničí, mimo jiné jako protiváhu dezinformacím, které šíří ruská propaganda.

K záměru se připojila také Masarykova univerzita, představitelé Univerzity Karlovy a Univerzity Hradec Králové podepsali s Fondem prezidenta Ukrajiny memorandum a tyto školy se tak již staly členy zmíněné koalice.

Na Univerzitě Palackého aktuálně studuje 268 ukrajinských studentek a studentů, nejvíce z nich na filozofické a na přírodovědecké fakultě. Za poslední tři roky se tak jejich počet zdvojnásobil. „Už dnes je řada studentů a akademiků z Ukrajiny součástí naší univerzitní komunity a jejich zájem o působení na olomoucké akademické půdě sílí, za což jsme opravdu rádi. Bylo pro mě ctí a potěšením setkat se s první dámou válkou zkoušené země Olenou Zelenskou. Jsem hrdý, že patříme mezi univerzity, které Ukrajině od počátku pomáhají. Také v budoucnu chceme spolupracovat na rozvoji ukrajinských studií, přičemž hlavním partnerem bude za UP v tomto ohledu naše filozofická fakulta a její katedra slavistiky,“ podotkl rektor Michael Kohajda.

Setkání s první dámou Ukrajiny se z Univerzity Palackého zúčastnil také děkan Filozofické fakulty UP Jan Stejskal a Uljana Cholodová ze sekce ukrajinistiky katedry slavistiky FF UP.

Kdo nahradí v pozici děkana Fakulty tělesné kultury UP Michala Šafáře, jehož druhé funkční období se chýlí k závěru? O tom se rozhodne na začátku nového akademického roku. Kandidáty může akademická obec fakulty navrhovat již nyní, a sice do 29. května.

Písemné návrhy kandidátů mohou akademičtí pracovníci a studenti fakulty předkládat během května předsedovi volební komise, kterým byl zvolen Jiří Buben z katedry sportu. Po ověření všech zákonných náležitostí bude abecední seznam navržených kandidátů zveřejněn k 1. červenci.

Možnost diskuze s navrženými kandidáty budou mít zaměstnanci a studenti na veřejné prezentaci, která se uskuteční na začátku zimního semestru, v pondělí 22. září. Tři dny nato, na čtvrtek 25. září, je pak vyhlášeno volební zasedání Akademického senátu FTK UP, během kterého proběhne první, případně druhé a třetí kolo volby a po kterém by mělo být známo jméno nového děkana, respektive zvoleného kandidáta na děkana. Ten se po jmenování rektorem ujme vedení fakulty 9. února 2026.

Sportovní psycholog Michal Šafář z katedry společenských věd v kinantropologii, který je děkanem FTK UP nyní, stojí v čele fakulty od roku 2018, kdy vystřídal Zbyňka Svozila. V tehdejší volbě se o post děkana ucházeli dva kandidáti, o čtyři roky později neměl Michal Šafář protikandidáta.

Volbu kandidáta na funkci děkana FTK UP pro období 2026–2030 vyhlásil Akademický senát FTK UP na svém dubnovém zasedání, oficiální informace je k dispozici zde.

Kromě volby senátoři také mimo jiné schválili Plán realizace strategického záměru fakulty pro letošní rok a diskutovali se zástupci Správy kolejí a menz o možnosti prodeje občerstvení v neředínském areálu.

Kdo nahradí v pozici děkana Fakulty tělesné kultury UP Michala Šafáře, jehož druhé funkční období se chýlí k závěru? O tom se rozhodne na začátku nového akademického roku. Kandidáty může akademická obec fakulty navrhovat již nyní, a sice do 29. května.

Písemné návrhy kandidátů mohou akademičtí pracovníci a studenti fakulty předkládat během května předsedovi volební komise, kterým byl zvolen Jiří Buben z katedry sportu. Po ověření všech zákonných náležitostí bude abecední seznam navržených kandidátů zveřejněn k 1. červenci.

Možnost diskuze s navrženými kandidáty budou mít zaměstnanci a studenti na veřejné prezentaci, která se uskuteční na začátku zimního semestru, v pondělí 22. září. Tři dny nato, na čtvrtek 25. září, je pak vyhlášeno volební zasedání Akademického senátu FTK UP, během kterého proběhne první, případně druhé a třetí kolo volby a po kterém by mělo být známo jméno nového děkana, respektive zvoleného kandidáta na děkana. Ten se po jmenování rektorem ujme vedení fakulty 9. února 2026.

Sportovní psycholog Michal Šafář z katedry společenských věd v kinantropologii, který je děkanem FTK UP nyní, stojí v čele fakulty od roku 2018, kdy vystřídal Zbyňka Svozila. V tehdejší volbě se o post děkana ucházeli dva kandidáti, o čtyři roky později neměl Michal Šafář protikandidáta.

Volbu kandidáta na funkci děkana FTK UP pro období 2026–2030 vyhlásil Akademický senát FTK UP na svém dubnovém zasedání, oficiální informace je k dispozici zde.

Kromě volby senátoři také mimo jiné schválili Plán realizace strategického záměru fakulty pro letošní rok a diskutovali se zástupci Správy kolejí a menz o možnosti prodeje občerstvení v neředínském areálu.

A team of physicists of the Czech Academy of Scienceshas unveiled a novel battery electrolyte that could to reshape the future of energy storage—enhancing stability, simplifying production, and extending battery lifespan.

O krok blíže jednodušší výrobě baterií, které navíc mají větší stabilitu a delší životnost, se posunuli vědci z Fyzikálního ústavu AV ČR. V odborném periodiku  Journal of Materials Chemistry A představili novou polopevnou látku pro baterie, která by mohla změnit budoucnost ukládání energie. Suspenzní elektrolyt s částečkami soli zlepšuje výkon a životnost dvouiontových baterií.

Ekologická úzkost, environmentální žal či solastalgie jsou pojmy, jimiž se ve své nové knize zabývají vědci z Filozofické fakulty Univerzity Palackého, Matěj Mičulka, posluchač doktorského studijního programu Klinická a pedagogická psychologie, a Martin Kupka, člen katedry psychologie. Jejich nedávno vydaná monografie s názvem Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa je v České republice vůbec první publikací, která se danému tématu věnuje z odborného hlediska.

S každým dalším rokem a každou setinou stupně Celsia, která zvyšuje průměrnou teplotu naší planety, roste i hrozba klimatické změny pro naši společnost. Právě tomuto nesmírně aktuálnímu a dynamicky se rozvíjejícímu tématu, klimatické krizi a obavami z ní, se věnuje nová monografie Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa.

„Vychází z mé diplomové práce, kterou jsem napsal pod vedením doktora Martina Kupky během magisterského studia. Obsahuje rozsáhlou rešerši pojmů a zároveň se věnuje i rozdílům mezi těmito pojmy. Zabývá se také souvisejícími psychologickými aspekty. Najdete v ní i komentáře k různým psychoterapeutickým přístupům,“ uvedl k obsahu nové monografie Matěj Mičulka. Doplnil, že v závěrečné části knihy představil i magisterský výzkum.  

„Jde o jednu z prvních psychologických studií, která byla na téma ekologická úzkost v České republice provedena. Mého výzkumu se zúčastnilo téměř čtyři sta respondentů. Výsledky šetření ukázaly, že je ekologická úzkost mezi odpovídajícími celkově nízká. Nejvíce jsou však ohroženy ženy, dále bezdětní lidé a lidé mladší pětatřiceti let. Ohroženi jsou také jedinci, kteří mají osobnostní dispozice zažívat silnou úzkost, dále ti, kteří mají menší pocit smyslu života a často v životě necítí naději. Chci však zdůraznit, že soubor, s nímž jsem pracoval, nebyl reprezentativní, tedy nelze sesbíraná data v tuto chvíli plnohodnotně aplikovat na celou českou společnost. I tak jsem ale získal cenné indicie, z nichž dnes čerpám v dalším výzkumu.“

Tématu ekologické úzkosti se v českém mediálním prostoru doposud věnovali například Zdeňka Voštová, Jitka Holasová, Jan Krajhanzl či Bohuslav Binka. Přestože existují takto zaměřené publikace, například Klimasmutek od Jitky Holasové či do češtiny přeložená Aktivní naděje od Joanny Macyové a Chrise Johnstonena nebo Průvodce klimatickou úzkostí od Sarah Jaquette Rayové, nová monografie s názvem Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa je podle Matěje Mičulky v České republice vůbec první, která se daným tématem zabývá z odborného hlediska. Nabízí souhrn dosavadního psychologického bádání v souvislosti s úzkostí z klimatických změn a tento fenomén představuje v kontextu dalších psychologických konceptů a teorií. A komu je kniha určena? Podle autorů má dílo potenciál najít své čtenáře nejen mezi psychology, sociology či filozofy, ale i mezi všemi zástupci oborů, jež se problematice klimatu věnují. Rovněž může oslovit i laické publikum, které zajímá výzkumný pohled psychologie na téma klimatické úzkosti.

Ekologická úzkost, environmentální žal či solastalgie jsou pojmy, jimiž se ve své nové knize zabývají vědci z Filozofické fakulty Univerzity Palackého, Matěj Mičulka, posluchač doktorského studijního programu Klinická a pedagogická psychologie, a Martin Kupka, člen katedry psychologie. Jejich nedávno vydaná monografie s názvem Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa je v České republice vůbec první publikací, která se danému tématu věnuje z odborného hlediska.

S každým dalším rokem a každou setinou stupně Celsia, která zvyšuje průměrnou teplotu naší planety, roste i hrozba klimatické změny pro naši společnost. Právě tomuto nesmírně aktuálnímu a dynamicky se rozvíjejícímu tématu, klimatické krizi a obavami z ní, se věnuje nová monografie Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa.

„Vychází z mé diplomové práce, kterou jsem napsal pod vedením doktora Martina Kupky během magisterského studia. Obsahuje rozsáhlou rešerši pojmů a zároveň se věnuje i rozdílům mezi těmito pojmy. Zabývá se také souvisejícími psychologickými aspekty. Najdete v ní i komentáře k různým psychoterapeutickým přístupům,“ uvedl k obsahu nové monografie Matěj Mičulka. Doplnil, že v závěrečné části knihy představil i magisterský výzkum.  

„Jde o jednu z prvních psychologických studií, která byla na téma ekologická úzkost v České republice provedena. Mého výzkumu se zúčastnilo téměř čtyři sta respondentů. Výsledky šetření ukázaly, že je ekologická úzkost mezi odpovídajícími celkově nízká. Nejvíce jsou však ohroženy ženy, dále bezdětní lidé a lidé mladší pětatřiceti let. Ohroženi jsou také jedinci, kteří mají osobnostní dispozice zažívat silnou úzkost, dále ti, kteří mají menší pocit smyslu života a často v životě necítí naději. Chci však zdůraznit, že soubor, s nímž jsem pracoval, nebyl reprezentativní, tedy nelze sesbíraná data v tuto chvíli plnohodnotně aplikovat na celou českou společnost. I tak jsem ale získal cenné indicie, z nichž dnes čerpám v dalším výzkumu.“

Tématu ekologické úzkosti se v českém mediálním prostoru doposud věnovali například Zdeňka Voštová, Jitka Holasová, Jan Krajhanzl či Bohuslav Binka. Přestože existují takto zaměřené publikace, například Klimasmutek od Jitky Holasové či do češtiny přeložená Aktivní naděje od Joanny Macyové a Chrise Johnstonena nebo Průvodce klimatickou úzkostí od Sarah Jaquette Rayové, nová monografie s názvem Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa je podle Matěje Mičulky v České republice vůbec první, která se daným tématem zabývá z odborného hlediska. Nabízí souhrn dosavadního psychologického bádání v souvislosti s úzkostí z klimatických změn a tento fenomén představuje v kontextu dalších psychologických konceptů a teorií. A komu je kniha určena? Podle autorů má dílo potenciál najít své čtenáře nejen mezi psychology, sociology či filozofy, ale i mezi všemi zástupci oborů, jež se problematice klimatu věnují. Rovněž může oslovit i laické publikum, které zajímá výzkumný pohled psychologie na téma klimatické úzkosti.

Letošní zimu v Česku nepřežila téměř čtvrtina včelstev, což je doposud nejhorší výsledek za posledních dvanáct let. Mimořádné kolapsy včelstev podle vědců souvisejí zejména s nebezpečnou varoózou, která nabrala na síle nezvykle brzy kvůli loňskému teplému jaru. Největší ztráty po zimě zaznamenali včelaři v Praze, Libereckém a Ústeckém kraji. Do mezinárodního projektu COLOSS: Monitoringu úspěšnosti zimování včelstev se letos v Česku přihlásilo více než 9000 respondentů z řad včelařů. Česká republika se tak zařadila mezi země s nejvyšší mírou účasti chovatelů v rámci celého projektu. 

„Letošní data hovořící o úhynu zhruba 26 procent včelstev jsou v porovnání s předchozími roky opravdu extrémní. V Česku bylo na začátku loňského září registrováno 644 847 včelstev. Pokud tedy přepočteme zjištěné úhyny na absolutní čísla, tak u nás poslední zimu nepřežilo více než 160 000 z nich,“ komentoval výsledky monitoringu zimování včelstev Jiří Danihlík z katedry biochemie přírodovědecké fakulty, který spolu s kolegy úhyny včelstev v ČR monitoruje.

Předchozí zima 2023/2024 byla pro tuzemské včelaře mnohem přívětivější, zaznamenán byl úhyn 12,2 procenta včel. Přestože se období větších a menších úhynů pravidelně střídají, letošní údaje se tomuto dlouhodobému trendu podle Jiřího Danihlíka vymykají. Tuzemské chovy včel v zimě decimovala opět hlavně varroóza, která kvůli extrémně teplému jaru nabrala na intenzitě přibližně o tři týdny dříve než v předchozích letech. Teplé jarní počasí roku 2024 totiž umožnilo tomuto obávanému roztoči a přidruženým virózám dřívější rozvoj, což mělo za následek oslabení včelstev. 

Včelaři se loni v červenci potýkali také s neobvykle intenzivní melecitózní snůškou medu, což komplikovalo ošetřování včelstev proti varroóze. „Melecitózní neboli „cementový“ med je extrémně tuhý med, který musí včelaři co nejdříve vytočit a zpracovat, jinak zůstane v plástech a zkomplikuje včelstvu přezimování. Nebývalou produkci cementového medu loni způsobila kombinace vlhké zimy a teplého jara,“ vysvětlil Jiří Danihlík.

Do letošního sběru dat se díky aktivní podpoře Českého svazu včelařů a Pracovní společnosti nástavkových včelařů zapojilo více než 9 000 včelařů, informace tak vědci získali od zhruba 12 procent tuzemských chovatelů včel z celé České republiky. „Největší úhyny zaznamenali včelaři v Praze a Libereckém kraji, kde nepřežila přibližně třetina včelstev. Úplně nejhorší situace je v okrese Česká Lípa, včelaři tam přišli o polovinu včelstev,“ uvedl Jan Brus z katedry geoinformatiky přírodovědecké fakulty, který má v projektu COLOSS na starost zpracování geografických dat. Mezinárodní srovnání úhynů včelstev zatím vědci nemají k dispozici. Na základě zkušenosti z minulých let však předpokládají, že situace po zimě bude zejména v okolních zemích obdobná.

Aktuální úhyny včelstev podle vědců odrážejí měnící se přírodní podmínky. Zimy jsou v Česku v posledních letech mírné a teplé jarní počasí nastupuje mnohem dříve. Odborníci proto budou muset aktualizovat stávající strategie včelařské praxe a vytvořit nové metodiky pro prevenci a zvládání chorob včelstev. „Přestože mnozí včelaři přišli o většinu nebo veškerá svá včelstva, situace neplatí pro všechny chovatele. Budeme proto pečlivě analyzovat strategie úspěšných včelařů, kteří se dokážou na měnící podmínky adaptovat. Navrhneme poté nové včelařské postupy, což bude vyžadovat spolupráci napříč včelařskou komunitou,“ dodal Jan Brus.

Letošní zimu v Česku nepřežila téměř čtvrtina včelstev, což je doposud nejhorší výsledek za posledních dvanáct let. Mimořádné kolapsy včelstev podle vědců souvisejí zejména s nebezpečnou varoózou, která nabrala na síle nezvykle brzy kvůli loňskému teplému jaru. Největší ztráty po zimě zaznamenali včelaři v Praze, Libereckém a Ústeckém kraji. Do mezinárodního projektu COLOSS: Monitoringu úspěšnosti zimování včelstev se letos v Česku přihlásilo více než 9000 respondentů z řad včelařů. Česká republika se tak zařadila mezi země s nejvyšší mírou účasti chovatelů v rámci celého projektu. 

„Letošní data hovořící o úhynu zhruba 26 procent včelstev jsou v porovnání s předchozími roky opravdu extrémní. V Česku bylo na začátku loňského září registrováno 644 847 včelstev. Pokud tedy přepočteme zjištěné úhyny na absolutní čísla, tak u nás poslední zimu nepřežilo více než 160 000 z nich,“ komentoval výsledky monitoringu zimování včelstev Jiří Danihlík z katedry biochemie přírodovědecké fakulty, který spolu s kolegy úhyny včelstev v ČR monitoruje.

Předchozí zima 2023/2024 byla pro tuzemské včelaře mnohem přívětivější, zaznamenán byl úhyn 12,2 procenta včel. Přestože se období větších a menších úhynů pravidelně střídají, letošní údaje se tomuto dlouhodobému trendu podle Jiřího Danihlíka vymykají. Tuzemské chovy včel v zimě decimovala opět hlavně varroóza, která kvůli extrémně teplému jaru nabrala na intenzitě přibližně o tři týdny dříve než v předchozích letech. Teplé jarní počasí roku 2024 totiž umožnilo tomuto obávanému roztoči a přidruženým virózám dřívější rozvoj, což mělo za následek oslabení včelstev. 

Včelaři se loni v červenci potýkali také s neobvykle intenzivní melecitózní snůškou medu, což komplikovalo ošetřování včelstev proti varroóze. „Melecitózní neboli „cementový“ med je extrémně tuhý med, který musí včelaři co nejdříve vytočit a zpracovat, jinak zůstane v plástech a zkomplikuje včelstvu přezimování. Nebývalou produkci cementového medu loni způsobila kombinace vlhké zimy a teplého jara,“ vysvětlil Jiří Danihlík.

Do letošního sběru dat se díky aktivní podpoře Českého svazu včelařů a Pracovní společnosti nástavkových včelařů zapojilo více než 9 000 včelařů, informace tak vědci získali od zhruba 12 procent tuzemských chovatelů včel z celé České republiky. „Největší úhyny zaznamenali včelaři v Praze a Libereckém kraji, kde nepřežila přibližně třetina včelstev. Úplně nejhorší situace je v okrese Česká Lípa, včelaři tam přišli o polovinu včelstev,“ uvedl Jan Brus z katedry geoinformatiky přírodovědecké fakulty, který má v projektu COLOSS na starost zpracování geografických dat. Mezinárodní srovnání úhynů včelstev zatím vědci nemají k dispozici. Na základě zkušenosti z minulých let však předpokládají, že situace po zimě bude zejména v okolních zemích obdobná.

Aktuální úhyny včelstev podle vědců odrážejí měnící se přírodní podmínky. Zimy jsou v Česku v posledních letech mírné a teplé jarní počasí nastupuje mnohem dříve. Odborníci proto budou muset aktualizovat stávající strategie včelařské praxe a vytvořit nové metodiky pro prevenci a zvládání chorob včelstev. „Přestože mnozí včelaři přišli o většinu nebo veškerá svá včelstva, situace neplatí pro všechny chovatele. Budeme proto pečlivě analyzovat strategie úspěšných včelařů, kteří se dokážou na měnící podmínky adaptovat. Navrhneme poté nové včelařské postupy, což bude vyžadovat spolupráci napříč včelařskou komunitou,“ dodal Jan Brus.

Se začátkem května odstartovala nová soutěžní výzva, kterou chce Fakultní nemocnice Olomouc společně s Lázněmi Slatinice motivovat veřejnost k pohybu a aktivnímu životu. Středem pozornosti jsou mlýny: účastníci mohou až do konce září navštěvovat místa spojená s mletím, šrotováním či zpracováním mouky a sdílet z nich fotky s možností vyhrát víkendový lázeňský pobyt.

„Po studánkách, rozhlednách, poutních místech a loňských slavných rodácích jsme letos zvolili mlýny, téma, které v sobě spojuje romantiku, historii i technickou zajímavost. Chceme přitom, aby si lidé všímali i méně známých koutů své krajiny a měli důvod vyrazit ven, ať už pěšky nebo na kole,“ uvedla přednostka pořádající Kliniky tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace LF UP a FNOL Eliška Sovová.

Zapojit se do výzvy je jednoduché: stačí během jarních a letních výletů zamířit k mlýnům či na místa, kde mlýny fungovaly, pořídit tam fotografii a tu s krátkým popisem a hashtagem #PoMlynskeCeste  sdílet ve skupině Po mlýnské cestě na Facebooku. Platí, že čím více míst účastníci navštíví, tím větší mají šanci vyhrát hlavní cenu, víkendový pobyt v Lázních Slatinice. Odměny ale čekají i na další aktivní účastníky.

K jednomu místu pořadatelé lákají v rámci tzv. slatinické výzvy, a sice k historickému, stále funkčnímu mlýnu Malitas na okraji lázeňské obce. Za fotku u tohoto mlýna se slatinickými lázeňskými oplatkami je možné získat speciální balíček věnovaný lázněmi.

Další podrobnosti k výzvě jsou k dispozici zde.

Se začátkem května odstartovala nová soutěžní výzva, kterou chce Fakultní nemocnice Olomouc společně s Lázněmi Slatinice motivovat veřejnost k pohybu a aktivnímu životu. Středem pozornosti jsou mlýny: účastníci mohou až do konce září navštěvovat místa spojená s mletím, šrotováním či zpracováním mouky a sdílet z nich fotky s možností vyhrát víkendový lázeňský pobyt.

„Po studánkách, rozhlednách, poutních místech a loňských slavných rodácích jsme letos zvolili mlýny, téma, které v sobě spojuje romantiku, historii i technickou zajímavost. Chceme přitom, aby si lidé všímali i méně známých koutů své krajiny a měli důvod vyrazit ven, ať už pěšky nebo na kole,“ uvedla přednostka pořádající Kliniky tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace LF UP a FNOL Eliška Sovová.

Zapojit se do výzvy je jednoduché: stačí během jarních a letních výletů zamířit k mlýnům či na místa, kde mlýny fungovaly, pořídit tam fotografii a tu s krátkým popisem a hashtagem #PoMlynskeCeste  sdílet ve skupině Po mlýnské cestě na Facebooku. Platí, že čím více míst účastníci navštíví, tím větší mají šanci vyhrát hlavní cenu, víkendový pobyt v Lázních Slatinice. Odměny ale čekají i na další aktivní účastníky.

K jednomu místu pořadatelé lákají v rámci tzv. slatinické výzvy, a sice k historickému, stále funkčnímu mlýnu Malitas na okraji lázeňské obce. Za fotku u tohoto mlýna se slatinickými lázeňskými oplatkami je možné získat speciální balíček věnovaný lázněmi.

Další podrobnosti k výzvě jsou k dispozici zde.

S rodiči sdílí emoce, které přicházejí ve chvíli, kdy od lékaře uslyší, že jejich dítě má závažnou diagnózu. Metodicky a profesně vede ty, kteří s takovou rodinou teprve začínají pracovat. Učí vysokoškoláky zvládat krizové situace a pomáhat tam, kde už často pomoci není. Její příběh je silným svědectvím o lidskosti, odvaze a profesi, o které se příliš nemluví. Petra Hájková je spoluzakladatelkou a hlavní metodičkou Centra provázení a koordinátorkou a krizovou interventkou ve Společnosti pro mukopolysacharidosu (MPS), kde se dvacet let věnuje práci s rodinami dětí se vzácným onemocněním.

Petra Hájková se zaměřuje na práci v zátěžových situacích a na komunikaci se zdravotnickým i sociálním personálem. Jako odborná asistentka přednáší na Ústavu speciálněpedagogických studií Pdf UP.

Jak vzpomínáte na první setkání s MPS před 20 lety?

Byl to moment, kdy profesor Michalík (speciální pedagog, vysokoškolský učitel a odborník na inkluzivní vzdělávání a podporu rodin dětí s postižením, proděkan na PdF UP, pozn. red) rozrazil dveře v učebně a hledal asistenty na Národní setkání rodin Společnosti pro MPS. Nechtěl odejít z místnosti, dokud se někdo nepřihlásí. No a já, jako hodná holka, jsem samozřejmě zvedla ruku... Tehdy jsem netušila, co je to za nemoc, že vůbec existuje, jaký má průběh a že je smrtelná. Poprvé to bylo v Luhačovicích, odkud pocházím. Jako asistentka jsem tam poznala mého současného kolegu na univerzitě Davida Phama, tehdy mu bylo 6 let. Na setkání byl se svým bratrem Dominikem. Oba s diagnózou MPS IV. Tam se začal utvářet náš společný příběh, kdy se vzájemně obohacujeme a ovlivňujeme. Nezůstali jsme totiž v roli asistenta a klienta, to už dávno neplatí, ale stali se z nás životní přátelé. Trávíme spolu spoustu času, dostala jsem díky MPS a setkáním takový výjimečný bonus do života.

Co vlastně tehdy rozhodlo, že budete pomáhat právě těmto rodinám?

Na začátku pro mě byla důležitá paní Šikulová. Její Pepan byl již v pokročilém stádiu nemoci, měl MPS dvojku a já si ho pamatuji nejdříve jako dítě, které běhá a raduje se ze života. Potom už neběhal, seděl ve velkém kočáře, který byl později ještě větší. Vedle nich vždy obří pes – doga Cézar. Byli nepřehlédnutelní. Uvědomuji se, že jsem do té doby měla šťastný a bezstarostný život. Měli jsme pár spolužáků, kteří měli třeba nějaké fyzické postižení, nebo jsme měli sousedku s epilepsií, ale netušila jsem, že existují nemoci, kdy se dítě narodí zdravé a potom dostane takto život limitující diagnózu. A tehdy mě to asi vyděsilo, že něco takového na světě je a zároveň mě to vlastně přitahovalo. Byla to ohromná výzva! To byl asi ten moment, kdy jsem chtěla dělat něco víc než jezdit jako asistentka. Jenže jsem nevěděla, jak to udělat. Byl tam pouze profesor Michalík, tehdy obávaný vyučující… Nevěděla jsem, jestli si ho vůbec můžu dovolit oslovit s tím, jak se to vlastně dělá.

Jaké jste měla plány, když jste začala studovat na Pedagogické fakultě UP?

V té době jsem profesně směřovala k bezdomovcům, dělala jsem s nimi divadlo v Praze a Otrokovicích a brigádničila v masně. A když jsem šla za panem profesorem, tak mi řekl pro mě strašně cizí slovo – fundraising – získávání finančních prostředků pro organizaci. Vůbec jsem nevěděla, jak to funguje a že je za tím taková mravenčí práce. Tak jsem se přihlásila na první kurzy na toto téma. A to byl tehdy fakt punk! Pamatuji si, jak jsem jela na první seminář. Byla jsem batikované, zrzavé dítě s barevným provázkem v hlavě. Boty jsem nosila jenom ze společenských důvodů. No a tam lidé v oblecích s kufříky a kůžemi kolem kapucí. Já přijela v zimním svetru, neměla jsem ani tužku a papír. Oni vytáhli laptopy, to jsem ani nevěděla, že něco takového existuje. Taky na mě hodně čuměli... Později jsem se učila, jak napsat projekt, jak vypadá žádost, na jaká slova se tam „hraje“ a spoustu dalšího. Když to teď přeženu – množství peněz od sponzorů záleželo na tom, jak dobře prodáš životní tragédii, protože to lidi táhne a více pomáhají, když zjistí, že se jich to může jednou taky týkat.

Jenže u získávání peněz na chod organizace jste nezůstala. Zaměřila jste se na komunikaci s rodinami a chtěla jste s nimi být více v kontaktu.

Postupně jsem zjišťovala, co rodiny opravdu potřebují, a plynulo to nějak automaticky. Doplnila jsem si vzdělání – výcvik v krizové intervenci, v zátěžových situacích. Najednou dostanete úplně jiné karty, se kterými hraješ. Měla jsem obrovskou výhodu, že jsem studovala dramaterapii, kde jsme měli hodně praxe. Naučilo nás to nebát se vstupovat do opravdu těžkých komunikací. Zpětně to vidím i na mých studentech, někteří se toho strašně bojí. Vždycky je jednodušší přejít na druhou stranu ulice a zamávat, než se konfrontovat s něčím, co nás svým způsobem ohrožuje. Rodiny se závažnou diagnózou se najednou stávají nějakým způsobem jinými, divnými, odlišnými, protože totálně přizpůsobují své životy nemocným dětem.

Bylo vám těch rodin líto? Jaká emoce převažovala?

Lítost tam úplně nebyla. Velkou roli sehrál jeden moment na národním setkání. Pamatuji si místnost, kde po večeři začal takový běžný ruch, asistenti se mísili s rodinami, povídalo se. No a já nikdy nezažila v jeden okamžik na jednom místě tolik lásky, podpory, sounáležitosti. Přitom tam vlastně bylo tolik bolesti, protože každý věděl, proč tam je. Špatně se to popisuje, ale byla to ohromná síla. Takže já více než lítost cítila, že když oni jsou tak silní, tak já jim chci k té síle ještě více pomáhat. Aby měli všechno, co potřebují na tu šílenou cestu se smrtelně nemocným dítětem – pomůcky, nástroje a metody, jak to zvládnout. Říkala jsem si, co mohu pokazit, když mají takový osud? Využiji svoji profesi a budu našlapovat opatrně. I kdybych na začátek v té místnosti jen vyvětrala a přinesla tam lepší vzduch.

V roce 2015 jste s profesorem Janem Michalíkem založili Centrum provázení. Jedná se o průlomovou službu, která v systému českého zdravotnictví zásadně chyběla. Byl to tehdy odvážný krok?

Profesor Michalík mě během studia hodně ovlivnil jako odborník, který je na jedné straně naprostý profesionál, umí vést lidi, komunikovat s úřady, předávat informace. A dokáže být i tvrdý, drsný a nesmlouvavý. Ale zároveň ho vmůžete vidět z té druhé stránky, v roli táty, jak se baví s rodinami, dětmi, snaží se být vstřícný. Docela se doplňujeme, protože zatímco on stojí pevnýma nohama na zemi, já kolem něj mohu stále „poletovat“ s barevnými šátky nad hlavou. No a tehdy mi dávalo velký smysl pustit se do založení centra, které bude rodinám pomáhat hned po sdělení diagnózy v nemocnicích. Měli jsme to takříkajíc „rozdělené“. On vyřizoval vše kolem definice a ukotvení této služby v České republice. Zásadní byla jednání se zdravotními pojišťovnami a ministerstvem. Já jsem s kolegyní Pavlínou Dupalovou působila jako „voják v první linii“, kterého musí zdravotníci (tehdy ve VFN Praha) přijmout. Nutno říct, že byl u toho s námi i profesor Jiří Zeman, který je uznávaným vědcem a špičkovým pediatrem a věnuje se dědičným metabolickým onemocněním ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Šlo o skvělé načasování všeho kolem. Nadace Sirius vyhlásila novou výzvu, my jsme do ní šli a ono to klaplo.

Jak se vám dařilo přesvědčit lékaře a další personál v dětské nemocnici, že je to důležité?

Začátky nebyly lehké, protože do té doby s námi systém nepočítal. Ale měli jsme velkou výhodu, že jsme byli u profesora Zemana. On tehdy řekl jednu důležitou větu, že potřebuje do týmu dostat někoho, kdo začne pracovat s rodinou hned po sdělení závažné diagnózy. Někoho, kdo převezme brečící maminku z ordinace poté, co jí lékař řekne, že její dítě bude mít odlišný život nebo život limitující diagnózu. Protože on to jako lékař v jeden den třeba říká třem rodinám a nemá kapacitu, ani čas se jim věnovat delší dobu. No a tak nastupuje Centrum provázení, které přebírá a posunuje komunikaci s rodinou. Jsem moc ráda, že je centrum již v šesti nemocnicích, každé vlastně funguje a vyvíjí se trošinku jiným způsobem. Má jinou skladbu pacientů, navazují na ně podpůrné organizace, které provázejí rodiny dál v místě bydliště. Jsem ráda, že jsem si prošla „učňovská léta“ na pediatrii VFN v Praze. Vše se mi poté stokrát vrátilo, když jsem jako metodička celostátní sítě zaváděla naše „know-how“ v dalších nemocnicích.

Jaké to je stát vedle rodiče, který ví, že mu umře dítě?

Vlastně... není to těžké, když víte, že tam být umíte. V tu chvíli tam nechce stát nikdo. Ani ten rodič. Ani nikdo kolem. Je to proti řádu světa. Najednou vám dojde, že ten slib – narodit se, žít, zestárnout – prostě není pravda. A ta bolest není jen z budoucí ztráty dítěte, ale i z toho, co všechno už nebude: „Už nebudu babička. Nezdědí moje svatební šaty. Nepojedeme spolu do Paříže.“ Jako průvodce mohu nabídnout podporu a to, že tam jsem s nimi. Říkám, že musím surfovat s tou rodinou na jedné vlně. Ne před nimi. Ne za nimi. Nezavazet a stát vedle nich. Spadneme spolu, dojedeme spolu. Jen tak se to dá zvládnout.

To jsou věci, které se člověku určitě dostanou pod kůži…

Ano. Dopoledne jsem seděla s rodinami, kterým byla léčba odebraná. A odpoledne jsem zažívala naději, kdy přicházela nová rodina a zahajovali léčbu. To jsou obrovské výkyvy emocí. Nikdy nevíte, jak dítě na léčbu zareaguje, a to je spíš na odborníky a lékaře. Ale pro nás, pro ty, co s rodinami jsou, je to náročné profesně i lidsky. Myslím, že tehdy jsem se poprvé opravdu naštvala. Na diagnózu MPS. Poprvé jsem se dotkla té věty: „Když není naděje, zůstává láska.”

Jakou vlastnost a dovednost by měl mít ten, kdo pracuje v Centru provázení? Samozřejmě musí mít vzdělání, ale také asi něco navíc...

Nováček by měl již během zkušební doby poznat, jestli mu tento styl práce sedí. Protože my často jdeme do té krize, do toho velkého energetického boomu, kdy to prožíváte s rodiči. Když křičí, křičíš s nimi, když potřebují mlčet, odstoupíš… A pokud je vám v tom taky úzko, budí vás to ze spaní, nedělá vám dobře ten adrenalin, tak to není nic pro vás. A musíte si nalít čistého vína a rozhodnout se. Já jsem v tomhle mumraji ráda, umím se dobře orientovat a vyhodnotit akutní situaci, která je mnohdy nepřehledná. Pokud jde třeba o záchranu života na ARO, je to nesmírně důležité. Rodiče jsou často v takovém šoku, že nevnímají, co se kolem nich děje. A vy je pomáháte zastabilizovat, aby se dokázali rozhodovat a rozhodli dobře. Četla jsem v knize Letecký motor ve dřezu aneb rozhovory o umírání větu, že v doprovázení rodin s těžkou diagnózou nabízíte možnosti. To znamená, že otevřete okno a ukážete výhled, ale ve výhledu nezacláníte.

Chtěla jste někdy utéct, opustit tu profesi a dělat něco jiného? Být třeba v té masně u táty, který je řezníkem?

Utéct jsem nikdy nechtěla. Když je toho moc, říkám, že mám plné uši a že se mi tam prostě další příběh nemůže vlézt. Protože je to tak strašně silné, jedinečné. Já nevím, kdo to vymýšlí, komu se narodí nebo nenarodí dítě se závažnou diagnózou, já nikdy nepotkala rodinu, kde bych si řekla „Jo, vy jste si to zasloužili. Jste nějací!“ Ono se to prostě děje dobrým a hodným lidem. Rodičům, kteří měli úplně jiné plány. Ta lidskost vás může ochromit, ale zároveň dodat sílu. A musíte mít dobrý tým, kolegyni, kolegu, který na vás nemluví, když si dopoledne v pracovní době lehnete na gauč, usnete. On vás přikryje dekou, protože provázení předtím bylo náročné. Víte, že jak otevřete oči, jdete dál… Moje důležitá výhoda je můj osobní šťastný život, kdy vím, že moje dítě a naše rodina tohle nyní nemusí prožívat a že máme štěstí.

Jak jste si nastavila hranice, abyste vůbec mohla dál pomáhat?

Myslím, že práci si nosím domů pořád a nikdy tomu nebude jinak… Rodiny, které potkám, se mnou v myšlenkách jdou dál, ale nejsou rušivé. Neděsí mě a nepřebírají si prostor, který jim sama nechci dát. Když je to pro mě emočně náročné na místě a potřebuji se soustředit, začala jsem si emoce vizualizovat do barev. A ty pak v sobě jakoby uzavřu a později, kdy mám prostor jen pro sebe a mé prožívání, tak se jich „zbavuji“. Funguje mi nejlépe voda, horká vana, sprcha, bazén. Miluji vodu. Pomáhá mi to. Také pomáhá tým a podpora uvnitř, sdílení, supervize, terapie a lidi, co mám kolem sebe doma. A často brečím – je to skvělý čistící ventil.

Mluvíte s obrovským nadhledem a citem. Ale i vás potkalo neštěstí, když se v době screeningu ukázalo, že vaše druhá nenarozená dcera má Downův syndrom. A najednou jste s manželem stáli před rozhodnutím, zda pokračovat v těhotenství.

Já jsem se bála, že nejsem dost silná. Ne pro život s ní, ale pro to, abych ji nechala na tomto světě, který jí nebude dost dobrý. Abych věřila službám, že o ni bude dobře postaráno, až tady prostě nebudu. To ze mě mluvil hodně speckař, a ne máma. Jako mámě se mi honily v hlavě tisíce otázek a myšlenek. Měla jsem i pocity, že když uvažuji o ukončení těhotenství, zrazuji celou svoji profesi, všechny mámy a rodiny, které jsem provázela, že najednou nejsem tak statečná, jako byly ony…Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale když nám při dalším ultrazvuku lékař řekl, že jí přestalo bít srdce, moc se nám ulevilo… Dostali jsme dar, že nemusíme rozhodovat. Byť to zní dost alibisticky. Zároveň jsme prožívali obrovskou ztrátu. Zůstalo nám věčné „co by, kdyby“. Později jsem si uvědomila, jak to musí bolet ty, kteří své dítě skutečně drželi v náručí, pečovali, nespali, bojovali o každou minutu navíc a pak o něj přišli. Tohle uvědomění jsem si nepřála…Chtěla jsem jen tušit, jak těžké to je, a ne to žít…

Co byste chtěla ve své profesi dělat dál? Máte nějakou vizi?

Teď se postupně vracím zpět z rodičovské dovolené a dál bych chtěla pokračovat v podpoře rodin dětí se závažnou diagnózou, systémovou podporou, přednášení a výukou, protože mám velké štěstí i na studenty a moc mě to s nimi baví a obohacuje. Zajímá mě problematika, kterou, pokud vím, poprvé tak u nás definoval profesor Michalík: Dítě jako rukojmí… To se týká i našich dětí, nemluví a neumí si říct, jestli se k nim chovají dobře lidi ve zdravotnictví, sociálních službách, školství. Jestli jim dobře utírají zadek, dobře polohují nebo jestli jim vytrhnou zuby moc brzo jenom proto, že je to jednodušší. Chtěla bych se věnovat kvalitě jejich života. A do budoucna mě lákají i senioři. Takový protipól a ten slíbený konec, který má být a je v řádu světa.

A co přejete Společnosti pro MPS?

Dalších třicet let dobrého fungování. Dárce. Bezbariérové hotely s deseti pokoji. Rodiče, kteří vědí, že jsou přínosem. Přála bych jí dobré lidi kolem. A nejvíc? Aby diagnóza MPS a jí podobné vůbec neexistovaly. Abychom my jako pomáhající profese vůbec nemusely existovat.

S rodiči sdílí emoce, které přicházejí ve chvíli, kdy od lékaře uslyší, že jejich dítě má závažnou diagnózu. Metodicky a profesně vede ty, kteří s takovou rodinou teprve začínají pracovat. Učí vysokoškoláky zvládat krizové situace a pomáhat tam, kde už často pomoci není. Její příběh je silným svědectvím o lidskosti, odvaze a profesi, o které se příliš nemluví. Petra Hájková je spoluzakladatelkou a hlavní metodičkou Centra provázení a koordinátorkou a krizovou interventkou ve Společnosti pro mukopolysacharidosu (MPS), kde se dvacet let věnuje práci s rodinami dětí se vzácným onemocněním.

Petra Hájková se zaměřuje na práci v zátěžových situacích a na komunikaci se zdravotnickým i sociálním personálem. Jako odborná asistentka přednáší na Ústavu speciálněpedagogických studií Pdf UP.

Jak vzpomínáte na první setkání s MPS před 20 lety?

Byl to moment, kdy profesor Michalík (speciální pedagog, vysokoškolský učitel a odborník na inkluzivní vzdělávání a podporu rodin dětí s postižením, proděkan na PdF UP, pozn. red) rozrazil dveře v učebně a hledal asistenty na Národní setkání rodin Společnosti pro MPS. Nechtěl odejít z místnosti, dokud se někdo nepřihlásí. No a já, jako hodná holka, jsem samozřejmě zvedla ruku... Tehdy jsem netušila, co je to za nemoc, že vůbec existuje, jaký má průběh a že je smrtelná. Poprvé to bylo v Luhačovicích, odkud pocházím. Jako asistentka jsem tam poznala mého současného kolegu na univerzitě Davida Phama, tehdy mu bylo 6 let. Na setkání byl se svým bratrem Dominikem. Oba s diagnózou MPS IV. Tam se začal utvářet náš společný příběh, kdy se vzájemně obohacujeme a ovlivňujeme. Nezůstali jsme totiž v roli asistenta a klienta, to už dávno neplatí, ale stali se z nás životní přátelé. Trávíme spolu spoustu času, dostala jsem díky MPS a setkáním takový výjimečný bonus do života.

Co vlastně tehdy rozhodlo, že budete pomáhat právě těmto rodinám?

Na začátku pro mě byla důležitá paní Šikulová. Její Pepan byl již v pokročilém stádiu nemoci, měl MPS dvojku a já si ho pamatuji nejdříve jako dítě, které běhá a raduje se ze života. Potom už neběhal, seděl ve velkém kočáře, který byl později ještě větší. Vedle nich vždy obří pes – doga Cézar. Byli nepřehlédnutelní. Uvědomuji se, že jsem do té doby měla šťastný a bezstarostný život. Měli jsme pár spolužáků, kteří měli třeba nějaké fyzické postižení, nebo jsme měli sousedku s epilepsií, ale netušila jsem, že existují nemoci, kdy se dítě narodí zdravé a potom dostane takto život limitující diagnózu. A tehdy mě to asi vyděsilo, že něco takového na světě je a zároveň mě to vlastně přitahovalo. Byla to ohromná výzva! To byl asi ten moment, kdy jsem chtěla dělat něco víc než jezdit jako asistentka. Jenže jsem nevěděla, jak to udělat. Byl tam pouze profesor Michalík, tehdy obávaný vyučující… Nevěděla jsem, jestli si ho vůbec můžu dovolit oslovit s tím, jak se to vlastně dělá.

Jaké jste měla plány, když jste začala studovat na Pedagogické fakultě UP?

V té době jsem profesně směřovala k bezdomovcům, dělala jsem s nimi divadlo v Praze a Otrokovicích a brigádničila v masně. A když jsem šla za panem profesorem, tak mi řekl pro mě strašně cizí slovo – fundraising – získávání finančních prostředků pro organizaci. Vůbec jsem nevěděla, jak to funguje a že je za tím taková mravenčí práce. Tak jsem se přihlásila na první kurzy na toto téma. A to byl tehdy fakt punk! Pamatuji si, jak jsem jela na první seminář. Byla jsem batikované, zrzavé dítě s barevným provázkem v hlavě. Boty jsem nosila jenom ze společenských důvodů. No a tam lidé v oblecích s kufříky a kůžemi kolem kapucí. Já přijela v zimním svetru, neměla jsem ani tužku a papír. Oni vytáhli laptopy, to jsem ani nevěděla, že něco takového existuje. Taky na mě hodně čuměli... Později jsem se učila, jak napsat projekt, jak vypadá žádost, na jaká slova se tam „hraje“ a spoustu dalšího. Když to teď přeženu – množství peněz od sponzorů záleželo na tom, jak dobře prodáš životní tragédii, protože to lidi táhne a více pomáhají, když zjistí, že se jich to může jednou taky týkat.

Jenže u získávání peněz na chod organizace jste nezůstala. Zaměřila jste se na komunikaci s rodinami a chtěla jste s nimi být více v kontaktu.

Postupně jsem zjišťovala, co rodiny opravdu potřebují, a plynulo to nějak automaticky. Doplnila jsem si vzdělání – výcvik v krizové intervenci, v zátěžových situacích. Najednou dostanete úplně jiné karty, se kterými hraješ. Měla jsem obrovskou výhodu, že jsem studovala dramaterapii, kde jsme měli hodně praxe. Naučilo nás to nebát se vstupovat do opravdu těžkých komunikací. Zpětně to vidím i na mých studentech, někteří se toho strašně bojí. Vždycky je jednodušší přejít na druhou stranu ulice a zamávat, než se konfrontovat s něčím, co nás svým způsobem ohrožuje. Rodiny se závažnou diagnózou se najednou stávají nějakým způsobem jinými, divnými, odlišnými, protože totálně přizpůsobují své životy nemocným dětem.

Bylo vám těch rodin líto? Jaká emoce převažovala?

Lítost tam úplně nebyla. Velkou roli sehrál jeden moment na národním setkání. Pamatuji si místnost, kde po večeři začal takový běžný ruch, asistenti se mísili s rodinami, povídalo se. No a já nikdy nezažila v jeden okamžik na jednom místě tolik lásky, podpory, sounáležitosti. Přitom tam vlastně bylo tolik bolesti, protože každý věděl, proč tam je. Špatně se to popisuje, ale byla to ohromná síla. Takže já více než lítost cítila, že když oni jsou tak silní, tak já jim chci k té síle ještě více pomáhat. Aby měli všechno, co potřebují na tu šílenou cestu se smrtelně nemocným dítětem – pomůcky, nástroje a metody, jak to zvládnout. Říkala jsem si, co mohu pokazit, když mají takový osud? Využiji svoji profesi a budu našlapovat opatrně. I kdybych na začátek v té místnosti jen vyvětrala a přinesla tam lepší vzduch.

V roce 2015 jste s profesorem Janem Michalíkem založili Centrum provázení. Jedná se o průlomovou službu, která v systému českého zdravotnictví zásadně chyběla. Byl to tehdy odvážný krok?

Profesor Michalík mě během studia hodně ovlivnil jako odborník, který je na jedné straně naprostý profesionál, umí vést lidi, komunikovat s úřady, předávat informace. A dokáže být i tvrdý, drsný a nesmlouvavý. Ale zároveň ho vmůžete vidět z té druhé stránky, v roli táty, jak se baví s rodinami, dětmi, snaží se být vstřícný. Docela se doplňujeme, protože zatímco on stojí pevnýma nohama na zemi, já kolem něj mohu stále „poletovat“ s barevnými šátky nad hlavou. No a tehdy mi dávalo velký smysl pustit se do založení centra, které bude rodinám pomáhat hned po sdělení diagnózy v nemocnicích. Měli jsme to takříkajíc „rozdělené“. On vyřizoval vše kolem definice a ukotvení této služby v České republice. Zásadní byla jednání se zdravotními pojišťovnami a ministerstvem. Já jsem s kolegyní Pavlínou Dupalovou působila jako „voják v první linii“, kterého musí zdravotníci (tehdy ve VFN Praha) přijmout. Nutno říct, že byl u toho s námi i profesor Jiří Zeman, který je uznávaným vědcem a špičkovým pediatrem a věnuje se dědičným metabolickým onemocněním ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Šlo o skvělé načasování všeho kolem. Nadace Sirius vyhlásila novou výzvu, my jsme do ní šli a ono to klaplo.

Jak se vám dařilo přesvědčit lékaře a další personál v dětské nemocnici, že je to důležité?

Začátky nebyly lehké, protože do té doby s námi systém nepočítal. Ale měli jsme velkou výhodu, že jsme byli u profesora Zemana. On tehdy řekl jednu důležitou větu, že potřebuje do týmu dostat někoho, kdo začne pracovat s rodinou hned po sdělení závažné diagnózy. Někoho, kdo převezme brečící maminku z ordinace poté, co jí lékař řekne, že její dítě bude mít odlišný život nebo život limitující diagnózu. Protože on to jako lékař v jeden den třeba říká třem rodinám a nemá kapacitu, ani čas se jim věnovat delší dobu. No a tak nastupuje Centrum provázení, které přebírá a posunuje komunikaci s rodinou. Jsem moc ráda, že je centrum již v šesti nemocnicích, každé vlastně funguje a vyvíjí se trošinku jiným způsobem. Má jinou skladbu pacientů, navazují na ně podpůrné organizace, které provázejí rodiny dál v místě bydliště. Jsem ráda, že jsem si prošla „učňovská léta“ na pediatrii VFN v Praze. Vše se mi poté stokrát vrátilo, když jsem jako metodička celostátní sítě zaváděla naše „know-how“ v dalších nemocnicích.

Jaké to je stát vedle rodiče, který ví, že mu umře dítě?

Vlastně... není to těžké, když víte, že tam být umíte. V tu chvíli tam nechce stát nikdo. Ani ten rodič. Ani nikdo kolem. Je to proti řádu světa. Najednou vám dojde, že ten slib – narodit se, žít, zestárnout – prostě není pravda. A ta bolest není jen z budoucí ztráty dítěte, ale i z toho, co všechno už nebude: „Už nebudu babička. Nezdědí moje svatební šaty. Nepojedeme spolu do Paříže.“ Jako průvodce mohu nabídnout podporu a to, že tam jsem s nimi. Říkám, že musím surfovat s tou rodinou na jedné vlně. Ne před nimi. Ne za nimi. Nezavazet a stát vedle nich. Spadneme spolu, dojedeme spolu. Jen tak se to dá zvládnout.

To jsou věci, které se člověku určitě dostanou pod kůži…

Ano. Dopoledne jsem seděla s rodinami, kterým byla léčba odebraná. A odpoledne jsem zažívala naději, kdy přicházela nová rodina a zahajovali léčbu. To jsou obrovské výkyvy emocí. Nikdy nevíte, jak dítě na léčbu zareaguje, a to je spíš na odborníky a lékaře. Ale pro nás, pro ty, co s rodinami jsou, je to náročné profesně i lidsky. Myslím, že tehdy jsem se poprvé opravdu naštvala. Na diagnózu MPS. Poprvé jsem se dotkla té věty: „Když není naděje, zůstává láska.”

Jakou vlastnost a dovednost by měl mít ten, kdo pracuje v Centru provázení? Samozřejmě musí mít vzdělání, ale také asi něco navíc...

Nováček by měl již během zkušební doby poznat, jestli mu tento styl práce sedí. Protože my často jdeme do té krize, do toho velkého energetického boomu, kdy to prožíváte s rodiči. Když křičí, křičíš s nimi, když potřebují mlčet, odstoupíš… A pokud je vám v tom taky úzko, budí vás to ze spaní, nedělá vám dobře ten adrenalin, tak to není nic pro vás. A musíte si nalít čistého vína a rozhodnout se. Já jsem v tomhle mumraji ráda, umím se dobře orientovat a vyhodnotit akutní situaci, která je mnohdy nepřehledná. Pokud jde třeba o záchranu života na ARO, je to nesmírně důležité. Rodiče jsou často v takovém šoku, že nevnímají, co se kolem nich děje. A vy je pomáháte zastabilizovat, aby se dokázali rozhodovat a rozhodli dobře. Četla jsem v knize Letecký motor ve dřezu aneb rozhovory o umírání větu, že v doprovázení rodin s těžkou diagnózou nabízíte možnosti. To znamená, že otevřete okno a ukážete výhled, ale ve výhledu nezacláníte.

Chtěla jste někdy utéct, opustit tu profesi a dělat něco jiného? Být třeba v té masně u táty, který je řezníkem?

Utéct jsem nikdy nechtěla. Když je toho moc, říkám, že mám plné uši a že se mi tam prostě další příběh nemůže vlézt. Protože je to tak strašně silné, jedinečné. Já nevím, kdo to vymýšlí, komu se narodí nebo nenarodí dítě se závažnou diagnózou, já nikdy nepotkala rodinu, kde bych si řekla „Jo, vy jste si to zasloužili. Jste nějací!“ Ono se to prostě děje dobrým a hodným lidem. Rodičům, kteří měli úplně jiné plány. Ta lidskost vás může ochromit, ale zároveň dodat sílu. A musíte mít dobrý tým, kolegyni, kolegu, který na vás nemluví, když si dopoledne v pracovní době lehnete na gauč, usnete. On vás přikryje dekou, protože provázení předtím bylo náročné. Víte, že jak otevřete oči, jdete dál… Moje důležitá výhoda je můj osobní šťastný život, kdy vím, že moje dítě a naše rodina tohle nyní nemusí prožívat a že máme štěstí.

Jak jste si nastavila hranice, abyste vůbec mohla dál pomáhat?

Myslím, že práci si nosím domů pořád a nikdy tomu nebude jinak… Rodiny, které potkám, se mnou v myšlenkách jdou dál, ale nejsou rušivé. Neděsí mě a nepřebírají si prostor, který jim sama nechci dát. Když je to pro mě emočně náročné na místě a potřebuji se soustředit, začala jsem si emoce vizualizovat do barev. A ty pak v sobě jakoby uzavřu a později, kdy mám prostor jen pro sebe a mé prožívání, tak se jich „zbavuji“. Funguje mi nejlépe voda, horká vana, sprcha, bazén. Miluji vodu. Pomáhá mi to. Také pomáhá tým a podpora uvnitř, sdílení, supervize, terapie a lidi, co mám kolem sebe doma. A často brečím – je to skvělý čistící ventil.

Mluvíte s obrovským nadhledem a citem. Ale i vás potkalo neštěstí, když se v době screeningu ukázalo, že vaše druhá nenarozená dcera má Downův syndrom. A najednou jste s manželem stáli před rozhodnutím, zda pokračovat v těhotenství.

Já jsem se bála, že nejsem dost silná. Ne pro život s ní, ale pro to, abych ji nechala na tomto světě, který jí nebude dost dobrý. Abych věřila službám, že o ni bude dobře postaráno, až tady prostě nebudu. To ze mě mluvil hodně speckař, a ne máma. Jako mámě se mi honily v hlavě tisíce otázek a myšlenek. Měla jsem i pocity, že když uvažuji o ukončení těhotenství, zrazuji celou svoji profesi, všechny mámy a rodiny, které jsem provázela, že najednou nejsem tak statečná, jako byly ony…Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale když nám při dalším ultrazvuku lékař řekl, že jí přestalo bít srdce, moc se nám ulevilo… Dostali jsme dar, že nemusíme rozhodovat. Byť to zní dost alibisticky. Zároveň jsme prožívali obrovskou ztrátu. Zůstalo nám věčné „co by, kdyby“. Později jsem si uvědomila, jak to musí bolet ty, kteří své dítě skutečně drželi v náručí, pečovali, nespali, bojovali o každou minutu navíc a pak o něj přišli. Tohle uvědomění jsem si nepřála…Chtěla jsem jen tušit, jak těžké to je, a ne to žít…

Co byste chtěla ve své profesi dělat dál? Máte nějakou vizi?

Teď se postupně vracím zpět z rodičovské dovolené a dál bych chtěla pokračovat v podpoře rodin dětí se závažnou diagnózou, systémovou podporou, přednášení a výukou, protože mám velké štěstí i na studenty a moc mě to s nimi baví a obohacuje. Zajímá mě problematika, kterou, pokud vím, poprvé tak u nás definoval profesor Michalík: Dítě jako rukojmí… To se týká i našich dětí, nemluví a neumí si říct, jestli se k nim chovají dobře lidi ve zdravotnictví, sociálních službách, školství. Jestli jim dobře utírají zadek, dobře polohují nebo jestli jim vytrhnou zuby moc brzo jenom proto, že je to jednodušší. Chtěla bych se věnovat kvalitě jejich života. A do budoucna mě lákají i senioři. Takový protipól a ten slíbený konec, který má být a je v řádu světa.

A co přejete Společnosti pro MPS?

Dalších třicet let dobrého fungování. Dárce. Bezbariérové hotely s deseti pokoji. Rodiče, kteří vědí, že jsou přínosem. Přála bych jí dobré lidi kolem. A nejvíc? Aby diagnóza MPS a jí podobné vůbec neexistovaly. Abychom my jako pomáhající profese vůbec nemusely existovat.