Agregátor zdrojů

A team of physicists of the Czech Academy of Scienceshas unveiled a novel battery electrolyte that could to reshape the future of energy storage—enhancing stability, simplifying production, and extending battery lifespan.

O krok blíže jednodušší výrobě baterií, které navíc mají větší stabilitu a delší životnost, se posunuli vědci z Fyzikálního ústavu AV ČR. V odborném periodiku  Journal of Materials Chemistry A představili novou polopevnou látku pro baterie, která by mohla změnit budoucnost ukládání energie. Suspenzní elektrolyt s částečkami soli zlepšuje výkon a životnost dvouiontových baterií.

Ekologická úzkost, environmentální žal či solastalgie jsou pojmy, jimiž se ve své nové knize zabývají vědci z Filozofické fakulty Univerzity Palackého, Matěj Mičulka, posluchač doktorského studijního programu Klinická a pedagogická psychologie, a Martin Kupka, člen katedry psychologie. Jejich nedávno vydaná monografie s názvem Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa je v České republice vůbec první publikací, která se danému tématu věnuje z odborného hlediska.

S každým dalším rokem a každou setinou stupně Celsia, která zvyšuje průměrnou teplotu naší planety, roste i hrozba klimatické změny pro naši společnost. Právě tomuto nesmírně aktuálnímu a dynamicky se rozvíjejícímu tématu, klimatické krizi a obavami z ní, se věnuje nová monografie Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa.

„Vychází z mé diplomové práce, kterou jsem napsal pod vedením doktora Martina Kupky během magisterského studia. Obsahuje rozsáhlou rešerši pojmů a zároveň se věnuje i rozdílům mezi těmito pojmy. Zabývá se také souvisejícími psychologickými aspekty. Najdete v ní i komentáře k různým psychoterapeutickým přístupům,“ uvedl k obsahu nové monografie Matěj Mičulka. Doplnil, že v závěrečné části knihy představil i magisterský výzkum.  

„Jde o jednu z prvních psychologických studií, která byla na téma ekologická úzkost v České republice provedena. Mého výzkumu se zúčastnilo téměř čtyři sta respondentů. Výsledky šetření ukázaly, že je ekologická úzkost mezi odpovídajícími celkově nízká. Nejvíce jsou však ohroženy ženy, dále bezdětní lidé a lidé mladší pětatřiceti let. Ohroženi jsou také jedinci, kteří mají osobnostní dispozice zažívat silnou úzkost, dále ti, kteří mají menší pocit smyslu života a často v životě necítí naději. Chci však zdůraznit, že soubor, s nímž jsem pracoval, nebyl reprezentativní, tedy nelze sesbíraná data v tuto chvíli plnohodnotně aplikovat na celou českou společnost. I tak jsem ale získal cenné indicie, z nichž dnes čerpám v dalším výzkumu.“

Tématu ekologické úzkosti se v českém mediálním prostoru doposud věnovali například Zdeňka Voštová, Jitka Holasová, Jan Krajhanzl či Bohuslav Binka. Přestože existují takto zaměřené publikace, například Klimasmutek od Jitky Holasové či do češtiny přeložená Aktivní naděje od Joanny Macyové a Chrise Johnstonena nebo Průvodce klimatickou úzkostí od Sarah Jaquette Rayové, nová monografie s názvem Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa je podle Matěje Mičulky v České republice vůbec první, která se daným tématem zabývá z odborného hlediska. Nabízí souhrn dosavadního psychologického bádání v souvislosti s úzkostí z klimatických změn a tento fenomén představuje v kontextu dalších psychologických konceptů a teorií. A komu je kniha určena? Podle autorů má dílo potenciál najít své čtenáře nejen mezi psychology, sociology či filozofy, ale i mezi všemi zástupci oborů, jež se problematice klimatu věnují. Rovněž může oslovit i laické publikum, které zajímá výzkumný pohled psychologie na téma klimatické úzkosti.

Ekologická úzkost, environmentální žal či solastalgie jsou pojmy, jimiž se ve své nové knize zabývají vědci z Filozofické fakulty Univerzity Palackého, Matěj Mičulka, posluchač doktorského studijního programu Klinická a pedagogická psychologie, a Martin Kupka, člen katedry psychologie. Jejich nedávno vydaná monografie s názvem Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa je v České republice vůbec první publikací, která se danému tématu věnuje z odborného hlediska.

S každým dalším rokem a každou setinou stupně Celsia, která zvyšuje průměrnou teplotu naší planety, roste i hrozba klimatické změny pro naši společnost. Právě tomuto nesmírně aktuálnímu a dynamicky se rozvíjejícímu tématu, klimatické krizi a obavami z ní, se věnuje nová monografie Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa.

„Vychází z mé diplomové práce, kterou jsem napsal pod vedením doktora Martina Kupky během magisterského studia. Obsahuje rozsáhlou rešerši pojmů a zároveň se věnuje i rozdílům mezi těmito pojmy. Zabývá se také souvisejícími psychologickými aspekty. Najdete v ní i komentáře k různým psychoterapeutickým přístupům,“ uvedl k obsahu nové monografie Matěj Mičulka. Doplnil, že v závěrečné části knihy představil i magisterský výzkum.  

„Jde o jednu z prvních psychologických studií, která byla na téma ekologická úzkost v České republice provedena. Mého výzkumu se zúčastnilo téměř čtyři sta respondentů. Výsledky šetření ukázaly, že je ekologická úzkost mezi odpovídajícími celkově nízká. Nejvíce jsou však ohroženy ženy, dále bezdětní lidé a lidé mladší pětatřiceti let. Ohroženi jsou také jedinci, kteří mají osobnostní dispozice zažívat silnou úzkost, dále ti, kteří mají menší pocit smyslu života a často v životě necítí naději. Chci však zdůraznit, že soubor, s nímž jsem pracoval, nebyl reprezentativní, tedy nelze sesbíraná data v tuto chvíli plnohodnotně aplikovat na celou českou společnost. I tak jsem ale získal cenné indicie, z nichž dnes čerpám v dalším výzkumu.“

Tématu ekologické úzkosti se v českém mediálním prostoru doposud věnovali například Zdeňka Voštová, Jitka Holasová, Jan Krajhanzl či Bohuslav Binka. Přestože existují takto zaměřené publikace, například Klimasmutek od Jitky Holasové či do češtiny přeložená Aktivní naděje od Joanny Macyové a Chrise Johnstonena nebo Průvodce klimatickou úzkostí od Sarah Jaquette Rayové, nová monografie s názvem Ekologická úzkost – obavy z proměn našeho světa je podle Matěje Mičulky v České republice vůbec první, která se daným tématem zabývá z odborného hlediska. Nabízí souhrn dosavadního psychologického bádání v souvislosti s úzkostí z klimatických změn a tento fenomén představuje v kontextu dalších psychologických konceptů a teorií. A komu je kniha určena? Podle autorů má dílo potenciál najít své čtenáře nejen mezi psychology, sociology či filozofy, ale i mezi všemi zástupci oborů, jež se problematice klimatu věnují. Rovněž může oslovit i laické publikum, které zajímá výzkumný pohled psychologie na téma klimatické úzkosti.

Letošní zimu v Česku nepřežila téměř čtvrtina včelstev, což je doposud nejhorší výsledek za posledních dvanáct let. Mimořádné kolapsy včelstev podle vědců souvisejí zejména s nebezpečnou varoózou, která nabrala na síle nezvykle brzy kvůli loňskému teplému jaru. Největší ztráty po zimě zaznamenali včelaři v Praze, Libereckém a Ústeckém kraji. Do mezinárodního projektu COLOSS: Monitoringu úspěšnosti zimování včelstev se letos v Česku přihlásilo více než 9000 respondentů z řad včelařů. Česká republika se tak zařadila mezi země s nejvyšší mírou účasti chovatelů v rámci celého projektu. 

„Letošní data hovořící o úhynu zhruba 26 procent včelstev jsou v porovnání s předchozími roky opravdu extrémní. V Česku bylo na začátku loňského září registrováno 644 847 včelstev. Pokud tedy přepočteme zjištěné úhyny na absolutní čísla, tak u nás poslední zimu nepřežilo více než 160 000 z nich,“ komentoval výsledky monitoringu zimování včelstev Jiří Danihlík z katedry biochemie přírodovědecké fakulty, který spolu s kolegy úhyny včelstev v ČR monitoruje.

Předchozí zima 2023/2024 byla pro tuzemské včelaře mnohem přívětivější, zaznamenán byl úhyn 12,2 procenta včel. Přestože se období větších a menších úhynů pravidelně střídají, letošní údaje se tomuto dlouhodobému trendu podle Jiřího Danihlíka vymykají. Tuzemské chovy včel v zimě decimovala opět hlavně varroóza, která kvůli extrémně teplému jaru nabrala na intenzitě přibližně o tři týdny dříve než v předchozích letech. Teplé jarní počasí roku 2024 totiž umožnilo tomuto obávanému roztoči a přidruženým virózám dřívější rozvoj, což mělo za následek oslabení včelstev. 

Včelaři se loni v červenci potýkali také s neobvykle intenzivní melecitózní snůškou medu, což komplikovalo ošetřování včelstev proti varroóze. „Melecitózní neboli „cementový“ med je extrémně tuhý med, který musí včelaři co nejdříve vytočit a zpracovat, jinak zůstane v plástech a zkomplikuje včelstvu přezimování. Nebývalou produkci cementového medu loni způsobila kombinace vlhké zimy a teplého jara,“ vysvětlil Jiří Danihlík.

Do letošního sběru dat se díky aktivní podpoře Českého svazu včelařů a Pracovní společnosti nástavkových včelařů zapojilo více než 9 000 včelařů, informace tak vědci získali od zhruba 12 procent tuzemských chovatelů včel z celé České republiky. „Největší úhyny zaznamenali včelaři v Praze a Libereckém kraji, kde nepřežila přibližně třetina včelstev. Úplně nejhorší situace je v okrese Česká Lípa, včelaři tam přišli o polovinu včelstev,“ uvedl Jan Brus z katedry geoinformatiky přírodovědecké fakulty, který má v projektu COLOSS na starost zpracování geografických dat. Mezinárodní srovnání úhynů včelstev zatím vědci nemají k dispozici. Na základě zkušenosti z minulých let však předpokládají, že situace po zimě bude zejména v okolních zemích obdobná.

Aktuální úhyny včelstev podle vědců odrážejí měnící se přírodní podmínky. Zimy jsou v Česku v posledních letech mírné a teplé jarní počasí nastupuje mnohem dříve. Odborníci proto budou muset aktualizovat stávající strategie včelařské praxe a vytvořit nové metodiky pro prevenci a zvládání chorob včelstev. „Přestože mnozí včelaři přišli o většinu nebo veškerá svá včelstva, situace neplatí pro všechny chovatele. Budeme proto pečlivě analyzovat strategie úspěšných včelařů, kteří se dokážou na měnící podmínky adaptovat. Navrhneme poté nové včelařské postupy, což bude vyžadovat spolupráci napříč včelařskou komunitou,“ dodal Jan Brus.

Letošní zimu v Česku nepřežila téměř čtvrtina včelstev, což je doposud nejhorší výsledek za posledních dvanáct let. Mimořádné kolapsy včelstev podle vědců souvisejí zejména s nebezpečnou varoózou, která nabrala na síle nezvykle brzy kvůli loňskému teplému jaru. Největší ztráty po zimě zaznamenali včelaři v Praze, Libereckém a Ústeckém kraji. Do mezinárodního projektu COLOSS: Monitoringu úspěšnosti zimování včelstev se letos v Česku přihlásilo více než 9000 respondentů z řad včelařů. Česká republika se tak zařadila mezi země s nejvyšší mírou účasti chovatelů v rámci celého projektu. 

„Letošní data hovořící o úhynu zhruba 26 procent včelstev jsou v porovnání s předchozími roky opravdu extrémní. V Česku bylo na začátku loňského září registrováno 644 847 včelstev. Pokud tedy přepočteme zjištěné úhyny na absolutní čísla, tak u nás poslední zimu nepřežilo více než 160 000 z nich,“ komentoval výsledky monitoringu zimování včelstev Jiří Danihlík z katedry biochemie přírodovědecké fakulty, který spolu s kolegy úhyny včelstev v ČR monitoruje.

Předchozí zima 2023/2024 byla pro tuzemské včelaře mnohem přívětivější, zaznamenán byl úhyn 12,2 procenta včel. Přestože se období větších a menších úhynů pravidelně střídají, letošní údaje se tomuto dlouhodobému trendu podle Jiřího Danihlíka vymykají. Tuzemské chovy včel v zimě decimovala opět hlavně varroóza, která kvůli extrémně teplému jaru nabrala na intenzitě přibližně o tři týdny dříve než v předchozích letech. Teplé jarní počasí roku 2024 totiž umožnilo tomuto obávanému roztoči a přidruženým virózám dřívější rozvoj, což mělo za následek oslabení včelstev. 

Včelaři se loni v červenci potýkali také s neobvykle intenzivní melecitózní snůškou medu, což komplikovalo ošetřování včelstev proti varroóze. „Melecitózní neboli „cementový“ med je extrémně tuhý med, který musí včelaři co nejdříve vytočit a zpracovat, jinak zůstane v plástech a zkomplikuje včelstvu přezimování. Nebývalou produkci cementového medu loni způsobila kombinace vlhké zimy a teplého jara,“ vysvětlil Jiří Danihlík.

Do letošního sběru dat se díky aktivní podpoře Českého svazu včelařů a Pracovní společnosti nástavkových včelařů zapojilo více než 9 000 včelařů, informace tak vědci získali od zhruba 12 procent tuzemských chovatelů včel z celé České republiky. „Největší úhyny zaznamenali včelaři v Praze a Libereckém kraji, kde nepřežila přibližně třetina včelstev. Úplně nejhorší situace je v okrese Česká Lípa, včelaři tam přišli o polovinu včelstev,“ uvedl Jan Brus z katedry geoinformatiky přírodovědecké fakulty, který má v projektu COLOSS na starost zpracování geografických dat. Mezinárodní srovnání úhynů včelstev zatím vědci nemají k dispozici. Na základě zkušenosti z minulých let však předpokládají, že situace po zimě bude zejména v okolních zemích obdobná.

Aktuální úhyny včelstev podle vědců odrážejí měnící se přírodní podmínky. Zimy jsou v Česku v posledních letech mírné a teplé jarní počasí nastupuje mnohem dříve. Odborníci proto budou muset aktualizovat stávající strategie včelařské praxe a vytvořit nové metodiky pro prevenci a zvládání chorob včelstev. „Přestože mnozí včelaři přišli o většinu nebo veškerá svá včelstva, situace neplatí pro všechny chovatele. Budeme proto pečlivě analyzovat strategie úspěšných včelařů, kteří se dokážou na měnící podmínky adaptovat. Navrhneme poté nové včelařské postupy, což bude vyžadovat spolupráci napříč včelařskou komunitou,“ dodal Jan Brus.

Se začátkem května odstartovala nová soutěžní výzva, kterou chce Fakultní nemocnice Olomouc společně s Lázněmi Slatinice motivovat veřejnost k pohybu a aktivnímu životu. Středem pozornosti jsou mlýny: účastníci mohou až do konce září navštěvovat místa spojená s mletím, šrotováním či zpracováním mouky a sdílet z nich fotky s možností vyhrát víkendový lázeňský pobyt.

„Po studánkách, rozhlednách, poutních místech a loňských slavných rodácích jsme letos zvolili mlýny, téma, které v sobě spojuje romantiku, historii i technickou zajímavost. Chceme přitom, aby si lidé všímali i méně známých koutů své krajiny a měli důvod vyrazit ven, ať už pěšky nebo na kole,“ uvedla přednostka pořádající Kliniky tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace LF UP a FNOL Eliška Sovová.

Zapojit se do výzvy je jednoduché: stačí během jarních a letních výletů zamířit k mlýnům či na místa, kde mlýny fungovaly, pořídit tam fotografii a tu s krátkým popisem a hashtagem #PoMlynskeCeste  sdílet ve skupině Po mlýnské cestě na Facebooku. Platí, že čím více míst účastníci navštíví, tím větší mají šanci vyhrát hlavní cenu, víkendový pobyt v Lázních Slatinice. Odměny ale čekají i na další aktivní účastníky.

K jednomu místu pořadatelé lákají v rámci tzv. slatinické výzvy, a sice k historickému, stále funkčnímu mlýnu Malitas na okraji lázeňské obce. Za fotku u tohoto mlýna se slatinickými lázeňskými oplatkami je možné získat speciální balíček věnovaný lázněmi.

Další podrobnosti k výzvě jsou k dispozici zde.

Se začátkem května odstartovala nová soutěžní výzva, kterou chce Fakultní nemocnice Olomouc společně s Lázněmi Slatinice motivovat veřejnost k pohybu a aktivnímu životu. Středem pozornosti jsou mlýny: účastníci mohou až do konce září navštěvovat místa spojená s mletím, šrotováním či zpracováním mouky a sdílet z nich fotky s možností vyhrát víkendový lázeňský pobyt.

„Po studánkách, rozhlednách, poutních místech a loňských slavných rodácích jsme letos zvolili mlýny, téma, které v sobě spojuje romantiku, historii i technickou zajímavost. Chceme přitom, aby si lidé všímali i méně známých koutů své krajiny a měli důvod vyrazit ven, ať už pěšky nebo na kole,“ uvedla přednostka pořádající Kliniky tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace LF UP a FNOL Eliška Sovová.

Zapojit se do výzvy je jednoduché: stačí během jarních a letních výletů zamířit k mlýnům či na místa, kde mlýny fungovaly, pořídit tam fotografii a tu s krátkým popisem a hashtagem #PoMlynskeCeste  sdílet ve skupině Po mlýnské cestě na Facebooku. Platí, že čím více míst účastníci navštíví, tím větší mají šanci vyhrát hlavní cenu, víkendový pobyt v Lázních Slatinice. Odměny ale čekají i na další aktivní účastníky.

K jednomu místu pořadatelé lákají v rámci tzv. slatinické výzvy, a sice k historickému, stále funkčnímu mlýnu Malitas na okraji lázeňské obce. Za fotku u tohoto mlýna se slatinickými lázeňskými oplatkami je možné získat speciální balíček věnovaný lázněmi.

Další podrobnosti k výzvě jsou k dispozici zde.

S rodiči sdílí emoce, které přicházejí ve chvíli, kdy od lékaře uslyší, že jejich dítě má závažnou diagnózu. Metodicky a profesně vede ty, kteří s takovou rodinou teprve začínají pracovat. Učí vysokoškoláky zvládat krizové situace a pomáhat tam, kde už často pomoci není. Její příběh je silným svědectvím o lidskosti, odvaze a profesi, o které se příliš nemluví. Petra Hájková je spoluzakladatelkou a hlavní metodičkou Centra provázení a koordinátorkou a krizovou interventkou ve Společnosti pro mukopolysacharidosu (MPS), kde se dvacet let věnuje práci s rodinami dětí se vzácným onemocněním.

Petra Hájková se zaměřuje na práci v zátěžových situacích a na komunikaci se zdravotnickým i sociálním personálem. Jako odborná asistentka přednáší na Ústavu speciálněpedagogických studií Pdf UP.

Jak vzpomínáte na první setkání s MPS před 20 lety?

Byl to moment, kdy profesor Michalík (speciální pedagog, vysokoškolský učitel a odborník na inkluzivní vzdělávání a podporu rodin dětí s postižením, proděkan na PdF UP, pozn. red) rozrazil dveře v učebně a hledal asistenty na Národní setkání rodin Společnosti pro MPS. Nechtěl odejít z místnosti, dokud se někdo nepřihlásí. No a já, jako hodná holka, jsem samozřejmě zvedla ruku... Tehdy jsem netušila, co je to za nemoc, že vůbec existuje, jaký má průběh a že je smrtelná. Poprvé to bylo v Luhačovicích, odkud pocházím. Jako asistentka jsem tam poznala mého současného kolegu na univerzitě Davida Phama, tehdy mu bylo 6 let. Na setkání byl se svým bratrem Dominikem. Oba s diagnózou MPS IV. Tam se začal utvářet náš společný příběh, kdy se vzájemně obohacujeme a ovlivňujeme. Nezůstali jsme totiž v roli asistenta a klienta, to už dávno neplatí, ale stali se z nás životní přátelé. Trávíme spolu spoustu času, dostala jsem díky MPS a setkáním takový výjimečný bonus do života.

Co vlastně tehdy rozhodlo, že budete pomáhat právě těmto rodinám?

Na začátku pro mě byla důležitá paní Šikulová. Její Pepan byl již v pokročilém stádiu nemoci, měl MPS dvojku a já si ho pamatuji nejdříve jako dítě, které běhá a raduje se ze života. Potom už neběhal, seděl ve velkém kočáře, který byl později ještě větší. Vedle nich vždy obří pes – doga Cézar. Byli nepřehlédnutelní. Uvědomuji se, že jsem do té doby měla šťastný a bezstarostný život. Měli jsme pár spolužáků, kteří měli třeba nějaké fyzické postižení, nebo jsme měli sousedku s epilepsií, ale netušila jsem, že existují nemoci, kdy se dítě narodí zdravé a potom dostane takto život limitující diagnózu. A tehdy mě to asi vyděsilo, že něco takového na světě je a zároveň mě to vlastně přitahovalo. Byla to ohromná výzva! To byl asi ten moment, kdy jsem chtěla dělat něco víc než jezdit jako asistentka. Jenže jsem nevěděla, jak to udělat. Byl tam pouze profesor Michalík, tehdy obávaný vyučující… Nevěděla jsem, jestli si ho vůbec můžu dovolit oslovit s tím, jak se to vlastně dělá.

Jaké jste měla plány, když jste začala studovat na Pedagogické fakultě UP?

V té době jsem profesně směřovala k bezdomovcům, dělala jsem s nimi divadlo v Praze a Otrokovicích a brigádničila v masně. A když jsem šla za panem profesorem, tak mi řekl pro mě strašně cizí slovo – fundraising – získávání finančních prostředků pro organizaci. Vůbec jsem nevěděla, jak to funguje a že je za tím taková mravenčí práce. Tak jsem se přihlásila na první kurzy na toto téma. A to byl tehdy fakt punk! Pamatuji si, jak jsem jela na první seminář. Byla jsem batikované, zrzavé dítě s barevným provázkem v hlavě. Boty jsem nosila jenom ze společenských důvodů. No a tam lidé v oblecích s kufříky a kůžemi kolem kapucí. Já přijela v zimním svetru, neměla jsem ani tužku a papír. Oni vytáhli laptopy, to jsem ani nevěděla, že něco takového existuje. Taky na mě hodně čuměli... Později jsem se učila, jak napsat projekt, jak vypadá žádost, na jaká slova se tam „hraje“ a spoustu dalšího. Když to teď přeženu – množství peněz od sponzorů záleželo na tom, jak dobře prodáš životní tragédii, protože to lidi táhne a více pomáhají, když zjistí, že se jich to může jednou taky týkat.

Jenže u získávání peněz na chod organizace jste nezůstala. Zaměřila jste se na komunikaci s rodinami a chtěla jste s nimi být více v kontaktu.

Postupně jsem zjišťovala, co rodiny opravdu potřebují, a plynulo to nějak automaticky. Doplnila jsem si vzdělání – výcvik v krizové intervenci, v zátěžových situacích. Najednou dostanete úplně jiné karty, se kterými hraješ. Měla jsem obrovskou výhodu, že jsem studovala dramaterapii, kde jsme měli hodně praxe. Naučilo nás to nebát se vstupovat do opravdu těžkých komunikací. Zpětně to vidím i na mých studentech, někteří se toho strašně bojí. Vždycky je jednodušší přejít na druhou stranu ulice a zamávat, než se konfrontovat s něčím, co nás svým způsobem ohrožuje. Rodiny se závažnou diagnózou se najednou stávají nějakým způsobem jinými, divnými, odlišnými, protože totálně přizpůsobují své životy nemocným dětem.

Bylo vám těch rodin líto? Jaká emoce převažovala?

Lítost tam úplně nebyla. Velkou roli sehrál jeden moment na národním setkání. Pamatuji si místnost, kde po večeři začal takový běžný ruch, asistenti se mísili s rodinami, povídalo se. No a já nikdy nezažila v jeden okamžik na jednom místě tolik lásky, podpory, sounáležitosti. Přitom tam vlastně bylo tolik bolesti, protože každý věděl, proč tam je. Špatně se to popisuje, ale byla to ohromná síla. Takže já více než lítost cítila, že když oni jsou tak silní, tak já jim chci k té síle ještě více pomáhat. Aby měli všechno, co potřebují na tu šílenou cestu se smrtelně nemocným dítětem – pomůcky, nástroje a metody, jak to zvládnout. Říkala jsem si, co mohu pokazit, když mají takový osud? Využiji svoji profesi a budu našlapovat opatrně. I kdybych na začátek v té místnosti jen vyvětrala a přinesla tam lepší vzduch.

V roce 2015 jste s profesorem Janem Michalíkem založili Centrum provázení. Jedná se o průlomovou službu, která v systému českého zdravotnictví zásadně chyběla. Byl to tehdy odvážný krok?

Profesor Michalík mě během studia hodně ovlivnil jako odborník, který je na jedné straně naprostý profesionál, umí vést lidi, komunikovat s úřady, předávat informace. A dokáže být i tvrdý, drsný a nesmlouvavý. Ale zároveň ho vmůžete vidět z té druhé stránky, v roli táty, jak se baví s rodinami, dětmi, snaží se být vstřícný. Docela se doplňujeme, protože zatímco on stojí pevnýma nohama na zemi, já kolem něj mohu stále „poletovat“ s barevnými šátky nad hlavou. No a tehdy mi dávalo velký smysl pustit se do založení centra, které bude rodinám pomáhat hned po sdělení diagnózy v nemocnicích. Měli jsme to takříkajíc „rozdělené“. On vyřizoval vše kolem definice a ukotvení této služby v České republice. Zásadní byla jednání se zdravotními pojišťovnami a ministerstvem. Já jsem s kolegyní Pavlínou Dupalovou působila jako „voják v první linii“, kterého musí zdravotníci (tehdy ve VFN Praha) přijmout. Nutno říct, že byl u toho s námi i profesor Jiří Zeman, který je uznávaným vědcem a špičkovým pediatrem a věnuje se dědičným metabolickým onemocněním ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Šlo o skvělé načasování všeho kolem. Nadace Sirius vyhlásila novou výzvu, my jsme do ní šli a ono to klaplo.

Jak se vám dařilo přesvědčit lékaře a další personál v dětské nemocnici, že je to důležité?

Začátky nebyly lehké, protože do té doby s námi systém nepočítal. Ale měli jsme velkou výhodu, že jsme byli u profesora Zemana. On tehdy řekl jednu důležitou větu, že potřebuje do týmu dostat někoho, kdo začne pracovat s rodinou hned po sdělení závažné diagnózy. Někoho, kdo převezme brečící maminku z ordinace poté, co jí lékař řekne, že její dítě bude mít odlišný život nebo život limitující diagnózu. Protože on to jako lékař v jeden den třeba říká třem rodinám a nemá kapacitu, ani čas se jim věnovat delší dobu. No a tak nastupuje Centrum provázení, které přebírá a posunuje komunikaci s rodinou. Jsem moc ráda, že je centrum již v šesti nemocnicích, každé vlastně funguje a vyvíjí se trošinku jiným způsobem. Má jinou skladbu pacientů, navazují na ně podpůrné organizace, které provázejí rodiny dál v místě bydliště. Jsem ráda, že jsem si prošla „učňovská léta“ na pediatrii VFN v Praze. Vše se mi poté stokrát vrátilo, když jsem jako metodička celostátní sítě zaváděla naše „know-how“ v dalších nemocnicích.

Jaké to je stát vedle rodiče, který ví, že mu umře dítě?

Vlastně... není to těžké, když víte, že tam být umíte. V tu chvíli tam nechce stát nikdo. Ani ten rodič. Ani nikdo kolem. Je to proti řádu světa. Najednou vám dojde, že ten slib – narodit se, žít, zestárnout – prostě není pravda. A ta bolest není jen z budoucí ztráty dítěte, ale i z toho, co všechno už nebude: „Už nebudu babička. Nezdědí moje svatební šaty. Nepojedeme spolu do Paříže.“ Jako průvodce mohu nabídnout podporu a to, že tam jsem s nimi. Říkám, že musím surfovat s tou rodinou na jedné vlně. Ne před nimi. Ne za nimi. Nezavazet a stát vedle nich. Spadneme spolu, dojedeme spolu. Jen tak se to dá zvládnout.

To jsou věci, které se člověku určitě dostanou pod kůži…

Ano. Dopoledne jsem seděla s rodinami, kterým byla léčba odebraná. A odpoledne jsem zažívala naději, kdy přicházela nová rodina a zahajovali léčbu. To jsou obrovské výkyvy emocí. Nikdy nevíte, jak dítě na léčbu zareaguje, a to je spíš na odborníky a lékaře. Ale pro nás, pro ty, co s rodinami jsou, je to náročné profesně i lidsky. Myslím, že tehdy jsem se poprvé opravdu naštvala. Na diagnózu MPS. Poprvé jsem se dotkla té věty: „Když není naděje, zůstává láska.”

Jakou vlastnost a dovednost by měl mít ten, kdo pracuje v Centru provázení? Samozřejmě musí mít vzdělání, ale také asi něco navíc...

Nováček by měl již během zkušební doby poznat, jestli mu tento styl práce sedí. Protože my často jdeme do té krize, do toho velkého energetického boomu, kdy to prožíváte s rodiči. Když křičí, křičíš s nimi, když potřebují mlčet, odstoupíš… A pokud je vám v tom taky úzko, budí vás to ze spaní, nedělá vám dobře ten adrenalin, tak to není nic pro vás. A musíte si nalít čistého vína a rozhodnout se. Já jsem v tomhle mumraji ráda, umím se dobře orientovat a vyhodnotit akutní situaci, která je mnohdy nepřehledná. Pokud jde třeba o záchranu života na ARO, je to nesmírně důležité. Rodiče jsou často v takovém šoku, že nevnímají, co se kolem nich děje. A vy je pomáháte zastabilizovat, aby se dokázali rozhodovat a rozhodli dobře. Četla jsem v knize Letecký motor ve dřezu aneb rozhovory o umírání větu, že v doprovázení rodin s těžkou diagnózou nabízíte možnosti. To znamená, že otevřete okno a ukážete výhled, ale ve výhledu nezacláníte.

Chtěla jste někdy utéct, opustit tu profesi a dělat něco jiného? Být třeba v té masně u táty, který je řezníkem?

Utéct jsem nikdy nechtěla. Když je toho moc, říkám, že mám plné uši a že se mi tam prostě další příběh nemůže vlézt. Protože je to tak strašně silné, jedinečné. Já nevím, kdo to vymýšlí, komu se narodí nebo nenarodí dítě se závažnou diagnózou, já nikdy nepotkala rodinu, kde bych si řekla „Jo, vy jste si to zasloužili. Jste nějací!“ Ono se to prostě děje dobrým a hodným lidem. Rodičům, kteří měli úplně jiné plány. Ta lidskost vás může ochromit, ale zároveň dodat sílu. A musíte mít dobrý tým, kolegyni, kolegu, který na vás nemluví, když si dopoledne v pracovní době lehnete na gauč, usnete. On vás přikryje dekou, protože provázení předtím bylo náročné. Víte, že jak otevřete oči, jdete dál… Moje důležitá výhoda je můj osobní šťastný život, kdy vím, že moje dítě a naše rodina tohle nyní nemusí prožívat a že máme štěstí.

Jak jste si nastavila hranice, abyste vůbec mohla dál pomáhat?

Myslím, že práci si nosím domů pořád a nikdy tomu nebude jinak… Rodiny, které potkám, se mnou v myšlenkách jdou dál, ale nejsou rušivé. Neděsí mě a nepřebírají si prostor, který jim sama nechci dát. Když je to pro mě emočně náročné na místě a potřebuji se soustředit, začala jsem si emoce vizualizovat do barev. A ty pak v sobě jakoby uzavřu a později, kdy mám prostor jen pro sebe a mé prožívání, tak se jich „zbavuji“. Funguje mi nejlépe voda, horká vana, sprcha, bazén. Miluji vodu. Pomáhá mi to. Také pomáhá tým a podpora uvnitř, sdílení, supervize, terapie a lidi, co mám kolem sebe doma. A často brečím – je to skvělý čistící ventil.

Mluvíte s obrovským nadhledem a citem. Ale i vás potkalo neštěstí, když se v době screeningu ukázalo, že vaše druhá nenarozená dcera má Downův syndrom. A najednou jste s manželem stáli před rozhodnutím, zda pokračovat v těhotenství.

Já jsem se bála, že nejsem dost silná. Ne pro život s ní, ale pro to, abych ji nechala na tomto světě, který jí nebude dost dobrý. Abych věřila službám, že o ni bude dobře postaráno, až tady prostě nebudu. To ze mě mluvil hodně speckař, a ne máma. Jako mámě se mi honily v hlavě tisíce otázek a myšlenek. Měla jsem i pocity, že když uvažuji o ukončení těhotenství, zrazuji celou svoji profesi, všechny mámy a rodiny, které jsem provázela, že najednou nejsem tak statečná, jako byly ony…Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale když nám při dalším ultrazvuku lékař řekl, že jí přestalo bít srdce, moc se nám ulevilo… Dostali jsme dar, že nemusíme rozhodovat. Byť to zní dost alibisticky. Zároveň jsme prožívali obrovskou ztrátu. Zůstalo nám věčné „co by, kdyby“. Později jsem si uvědomila, jak to musí bolet ty, kteří své dítě skutečně drželi v náručí, pečovali, nespali, bojovali o každou minutu navíc a pak o něj přišli. Tohle uvědomění jsem si nepřála…Chtěla jsem jen tušit, jak těžké to je, a ne to žít…

Co byste chtěla ve své profesi dělat dál? Máte nějakou vizi?

Teď se postupně vracím zpět z rodičovské dovolené a dál bych chtěla pokračovat v podpoře rodin dětí se závažnou diagnózou, systémovou podporou, přednášení a výukou, protože mám velké štěstí i na studenty a moc mě to s nimi baví a obohacuje. Zajímá mě problematika, kterou, pokud vím, poprvé tak u nás definoval profesor Michalík: Dítě jako rukojmí… To se týká i našich dětí, nemluví a neumí si říct, jestli se k nim chovají dobře lidi ve zdravotnictví, sociálních službách, školství. Jestli jim dobře utírají zadek, dobře polohují nebo jestli jim vytrhnou zuby moc brzo jenom proto, že je to jednodušší. Chtěla bych se věnovat kvalitě jejich života. A do budoucna mě lákají i senioři. Takový protipól a ten slíbený konec, který má být a je v řádu světa.

A co přejete Společnosti pro MPS?

Dalších třicet let dobrého fungování. Dárce. Bezbariérové hotely s deseti pokoji. Rodiče, kteří vědí, že jsou přínosem. Přála bych jí dobré lidi kolem. A nejvíc? Aby diagnóza MPS a jí podobné vůbec neexistovaly. Abychom my jako pomáhající profese vůbec nemusely existovat.

S rodiči sdílí emoce, které přicházejí ve chvíli, kdy od lékaře uslyší, že jejich dítě má závažnou diagnózu. Metodicky a profesně vede ty, kteří s takovou rodinou teprve začínají pracovat. Učí vysokoškoláky zvládat krizové situace a pomáhat tam, kde už často pomoci není. Její příběh je silným svědectvím o lidskosti, odvaze a profesi, o které se příliš nemluví. Petra Hájková je spoluzakladatelkou a hlavní metodičkou Centra provázení a koordinátorkou a krizovou interventkou ve Společnosti pro mukopolysacharidosu (MPS), kde se dvacet let věnuje práci s rodinami dětí se vzácným onemocněním.

Petra Hájková se zaměřuje na práci v zátěžových situacích a na komunikaci se zdravotnickým i sociálním personálem. Jako odborná asistentka přednáší na Ústavu speciálněpedagogických studií Pdf UP.

Jak vzpomínáte na první setkání s MPS před 20 lety?

Byl to moment, kdy profesor Michalík (speciální pedagog, vysokoškolský učitel a odborník na inkluzivní vzdělávání a podporu rodin dětí s postižením, proděkan na PdF UP, pozn. red) rozrazil dveře v učebně a hledal asistenty na Národní setkání rodin Společnosti pro MPS. Nechtěl odejít z místnosti, dokud se někdo nepřihlásí. No a já, jako hodná holka, jsem samozřejmě zvedla ruku... Tehdy jsem netušila, co je to za nemoc, že vůbec existuje, jaký má průběh a že je smrtelná. Poprvé to bylo v Luhačovicích, odkud pocházím. Jako asistentka jsem tam poznala mého současného kolegu na univerzitě Davida Phama, tehdy mu bylo 6 let. Na setkání byl se svým bratrem Dominikem. Oba s diagnózou MPS IV. Tam se začal utvářet náš společný příběh, kdy se vzájemně obohacujeme a ovlivňujeme. Nezůstali jsme totiž v roli asistenta a klienta, to už dávno neplatí, ale stali se z nás životní přátelé. Trávíme spolu spoustu času, dostala jsem díky MPS a setkáním takový výjimečný bonus do života.

Co vlastně tehdy rozhodlo, že budete pomáhat právě těmto rodinám?

Na začátku pro mě byla důležitá paní Šikulová. Její Pepan byl již v pokročilém stádiu nemoci, měl MPS dvojku a já si ho pamatuji nejdříve jako dítě, které běhá a raduje se ze života. Potom už neběhal, seděl ve velkém kočáře, který byl později ještě větší. Vedle nich vždy obří pes – doga Cézar. Byli nepřehlédnutelní. Uvědomuji se, že jsem do té doby měla šťastný a bezstarostný život. Měli jsme pár spolužáků, kteří měli třeba nějaké fyzické postižení, nebo jsme měli sousedku s epilepsií, ale netušila jsem, že existují nemoci, kdy se dítě narodí zdravé a potom dostane takto život limitující diagnózu. A tehdy mě to asi vyděsilo, že něco takového na světě je a zároveň mě to vlastně přitahovalo. Byla to ohromná výzva! To byl asi ten moment, kdy jsem chtěla dělat něco víc než jezdit jako asistentka. Jenže jsem nevěděla, jak to udělat. Byl tam pouze profesor Michalík, tehdy obávaný vyučující… Nevěděla jsem, jestli si ho vůbec můžu dovolit oslovit s tím, jak se to vlastně dělá.

Jaké jste měla plány, když jste začala studovat na Pedagogické fakultě UP?

V té době jsem profesně směřovala k bezdomovcům, dělala jsem s nimi divadlo v Praze a Otrokovicích a brigádničila v masně. A když jsem šla za panem profesorem, tak mi řekl pro mě strašně cizí slovo – fundraising – získávání finančních prostředků pro organizaci. Vůbec jsem nevěděla, jak to funguje a že je za tím taková mravenčí práce. Tak jsem se přihlásila na první kurzy na toto téma. A to byl tehdy fakt punk! Pamatuji si, jak jsem jela na první seminář. Byla jsem batikované, zrzavé dítě s barevným provázkem v hlavě. Boty jsem nosila jenom ze společenských důvodů. No a tam lidé v oblecích s kufříky a kůžemi kolem kapucí. Já přijela v zimním svetru, neměla jsem ani tužku a papír. Oni vytáhli laptopy, to jsem ani nevěděla, že něco takového existuje. Taky na mě hodně čuměli... Později jsem se učila, jak napsat projekt, jak vypadá žádost, na jaká slova se tam „hraje“ a spoustu dalšího. Když to teď přeženu – množství peněz od sponzorů záleželo na tom, jak dobře prodáš životní tragédii, protože to lidi táhne a více pomáhají, když zjistí, že se jich to může jednou taky týkat.

Jenže u získávání peněz na chod organizace jste nezůstala. Zaměřila jste se na komunikaci s rodinami a chtěla jste s nimi být více v kontaktu.

Postupně jsem zjišťovala, co rodiny opravdu potřebují, a plynulo to nějak automaticky. Doplnila jsem si vzdělání – výcvik v krizové intervenci, v zátěžových situacích. Najednou dostanete úplně jiné karty, se kterými hraješ. Měla jsem obrovskou výhodu, že jsem studovala dramaterapii, kde jsme měli hodně praxe. Naučilo nás to nebát se vstupovat do opravdu těžkých komunikací. Zpětně to vidím i na mých studentech, někteří se toho strašně bojí. Vždycky je jednodušší přejít na druhou stranu ulice a zamávat, než se konfrontovat s něčím, co nás svým způsobem ohrožuje. Rodiny se závažnou diagnózou se najednou stávají nějakým způsobem jinými, divnými, odlišnými, protože totálně přizpůsobují své životy nemocným dětem.

Bylo vám těch rodin líto? Jaká emoce převažovala?

Lítost tam úplně nebyla. Velkou roli sehrál jeden moment na národním setkání. Pamatuji si místnost, kde po večeři začal takový běžný ruch, asistenti se mísili s rodinami, povídalo se. No a já nikdy nezažila v jeden okamžik na jednom místě tolik lásky, podpory, sounáležitosti. Přitom tam vlastně bylo tolik bolesti, protože každý věděl, proč tam je. Špatně se to popisuje, ale byla to ohromná síla. Takže já více než lítost cítila, že když oni jsou tak silní, tak já jim chci k té síle ještě více pomáhat. Aby měli všechno, co potřebují na tu šílenou cestu se smrtelně nemocným dítětem – pomůcky, nástroje a metody, jak to zvládnout. Říkala jsem si, co mohu pokazit, když mají takový osud? Využiji svoji profesi a budu našlapovat opatrně. I kdybych na začátek v té místnosti jen vyvětrala a přinesla tam lepší vzduch.

V roce 2015 jste s profesorem Janem Michalíkem založili Centrum provázení. Jedná se o průlomovou službu, která v systému českého zdravotnictví zásadně chyběla. Byl to tehdy odvážný krok?

Profesor Michalík mě během studia hodně ovlivnil jako odborník, který je na jedné straně naprostý profesionál, umí vést lidi, komunikovat s úřady, předávat informace. A dokáže být i tvrdý, drsný a nesmlouvavý. Ale zároveň ho vmůžete vidět z té druhé stránky, v roli táty, jak se baví s rodinami, dětmi, snaží se být vstřícný. Docela se doplňujeme, protože zatímco on stojí pevnýma nohama na zemi, já kolem něj mohu stále „poletovat“ s barevnými šátky nad hlavou. No a tehdy mi dávalo velký smysl pustit se do založení centra, které bude rodinám pomáhat hned po sdělení diagnózy v nemocnicích. Měli jsme to takříkajíc „rozdělené“. On vyřizoval vše kolem definice a ukotvení této služby v České republice. Zásadní byla jednání se zdravotními pojišťovnami a ministerstvem. Já jsem s kolegyní Pavlínou Dupalovou působila jako „voják v první linii“, kterého musí zdravotníci (tehdy ve VFN Praha) přijmout. Nutno říct, že byl u toho s námi i profesor Jiří Zeman, který je uznávaným vědcem a špičkovým pediatrem a věnuje se dědičným metabolickým onemocněním ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Šlo o skvělé načasování všeho kolem. Nadace Sirius vyhlásila novou výzvu, my jsme do ní šli a ono to klaplo.

Jak se vám dařilo přesvědčit lékaře a další personál v dětské nemocnici, že je to důležité?

Začátky nebyly lehké, protože do té doby s námi systém nepočítal. Ale měli jsme velkou výhodu, že jsme byli u profesora Zemana. On tehdy řekl jednu důležitou větu, že potřebuje do týmu dostat někoho, kdo začne pracovat s rodinou hned po sdělení závažné diagnózy. Někoho, kdo převezme brečící maminku z ordinace poté, co jí lékař řekne, že její dítě bude mít odlišný život nebo život limitující diagnózu. Protože on to jako lékař v jeden den třeba říká třem rodinám a nemá kapacitu, ani čas se jim věnovat delší dobu. No a tak nastupuje Centrum provázení, které přebírá a posunuje komunikaci s rodinou. Jsem moc ráda, že je centrum již v šesti nemocnicích, každé vlastně funguje a vyvíjí se trošinku jiným způsobem. Má jinou skladbu pacientů, navazují na ně podpůrné organizace, které provázejí rodiny dál v místě bydliště. Jsem ráda, že jsem si prošla „učňovská léta“ na pediatrii VFN v Praze. Vše se mi poté stokrát vrátilo, když jsem jako metodička celostátní sítě zaváděla naše „know-how“ v dalších nemocnicích.

Jaké to je stát vedle rodiče, který ví, že mu umře dítě?

Vlastně... není to těžké, když víte, že tam být umíte. V tu chvíli tam nechce stát nikdo. Ani ten rodič. Ani nikdo kolem. Je to proti řádu světa. Najednou vám dojde, že ten slib – narodit se, žít, zestárnout – prostě není pravda. A ta bolest není jen z budoucí ztráty dítěte, ale i z toho, co všechno už nebude: „Už nebudu babička. Nezdědí moje svatební šaty. Nepojedeme spolu do Paříže.“ Jako průvodce mohu nabídnout podporu a to, že tam jsem s nimi. Říkám, že musím surfovat s tou rodinou na jedné vlně. Ne před nimi. Ne za nimi. Nezavazet a stát vedle nich. Spadneme spolu, dojedeme spolu. Jen tak se to dá zvládnout.

To jsou věci, které se člověku určitě dostanou pod kůži…

Ano. Dopoledne jsem seděla s rodinami, kterým byla léčba odebraná. A odpoledne jsem zažívala naději, kdy přicházela nová rodina a zahajovali léčbu. To jsou obrovské výkyvy emocí. Nikdy nevíte, jak dítě na léčbu zareaguje, a to je spíš na odborníky a lékaře. Ale pro nás, pro ty, co s rodinami jsou, je to náročné profesně i lidsky. Myslím, že tehdy jsem se poprvé opravdu naštvala. Na diagnózu MPS. Poprvé jsem se dotkla té věty: „Když není naděje, zůstává láska.”

Jakou vlastnost a dovednost by měl mít ten, kdo pracuje v Centru provázení? Samozřejmě musí mít vzdělání, ale také asi něco navíc...

Nováček by měl již během zkušební doby poznat, jestli mu tento styl práce sedí. Protože my často jdeme do té krize, do toho velkého energetického boomu, kdy to prožíváte s rodiči. Když křičí, křičíš s nimi, když potřebují mlčet, odstoupíš… A pokud je vám v tom taky úzko, budí vás to ze spaní, nedělá vám dobře ten adrenalin, tak to není nic pro vás. A musíte si nalít čistého vína a rozhodnout se. Já jsem v tomhle mumraji ráda, umím se dobře orientovat a vyhodnotit akutní situaci, která je mnohdy nepřehledná. Pokud jde třeba o záchranu života na ARO, je to nesmírně důležité. Rodiče jsou často v takovém šoku, že nevnímají, co se kolem nich děje. A vy je pomáháte zastabilizovat, aby se dokázali rozhodovat a rozhodli dobře. Četla jsem v knize Letecký motor ve dřezu aneb rozhovory o umírání větu, že v doprovázení rodin s těžkou diagnózou nabízíte možnosti. To znamená, že otevřete okno a ukážete výhled, ale ve výhledu nezacláníte.

Chtěla jste někdy utéct, opustit tu profesi a dělat něco jiného? Být třeba v té masně u táty, který je řezníkem?

Utéct jsem nikdy nechtěla. Když je toho moc, říkám, že mám plné uši a že se mi tam prostě další příběh nemůže vlézt. Protože je to tak strašně silné, jedinečné. Já nevím, kdo to vymýšlí, komu se narodí nebo nenarodí dítě se závažnou diagnózou, já nikdy nepotkala rodinu, kde bych si řekla „Jo, vy jste si to zasloužili. Jste nějací!“ Ono se to prostě děje dobrým a hodným lidem. Rodičům, kteří měli úplně jiné plány. Ta lidskost vás může ochromit, ale zároveň dodat sílu. A musíte mít dobrý tým, kolegyni, kolegu, který na vás nemluví, když si dopoledne v pracovní době lehnete na gauč, usnete. On vás přikryje dekou, protože provázení předtím bylo náročné. Víte, že jak otevřete oči, jdete dál… Moje důležitá výhoda je můj osobní šťastný život, kdy vím, že moje dítě a naše rodina tohle nyní nemusí prožívat a že máme štěstí.

Jak jste si nastavila hranice, abyste vůbec mohla dál pomáhat?

Myslím, že práci si nosím domů pořád a nikdy tomu nebude jinak… Rodiny, které potkám, se mnou v myšlenkách jdou dál, ale nejsou rušivé. Neděsí mě a nepřebírají si prostor, který jim sama nechci dát. Když je to pro mě emočně náročné na místě a potřebuji se soustředit, začala jsem si emoce vizualizovat do barev. A ty pak v sobě jakoby uzavřu a později, kdy mám prostor jen pro sebe a mé prožívání, tak se jich „zbavuji“. Funguje mi nejlépe voda, horká vana, sprcha, bazén. Miluji vodu. Pomáhá mi to. Také pomáhá tým a podpora uvnitř, sdílení, supervize, terapie a lidi, co mám kolem sebe doma. A často brečím – je to skvělý čistící ventil.

Mluvíte s obrovským nadhledem a citem. Ale i vás potkalo neštěstí, když se v době screeningu ukázalo, že vaše druhá nenarozená dcera má Downův syndrom. A najednou jste s manželem stáli před rozhodnutím, zda pokračovat v těhotenství.

Já jsem se bála, že nejsem dost silná. Ne pro život s ní, ale pro to, abych ji nechala na tomto světě, který jí nebude dost dobrý. Abych věřila službám, že o ni bude dobře postaráno, až tady prostě nebudu. To ze mě mluvil hodně speckař, a ne máma. Jako mámě se mi honily v hlavě tisíce otázek a myšlenek. Měla jsem i pocity, že když uvažuji o ukončení těhotenství, zrazuji celou svoji profesi, všechny mámy a rodiny, které jsem provázela, že najednou nejsem tak statečná, jako byly ony…Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale když nám při dalším ultrazvuku lékař řekl, že jí přestalo bít srdce, moc se nám ulevilo… Dostali jsme dar, že nemusíme rozhodovat. Byť to zní dost alibisticky. Zároveň jsme prožívali obrovskou ztrátu. Zůstalo nám věčné „co by, kdyby“. Později jsem si uvědomila, jak to musí bolet ty, kteří své dítě skutečně drželi v náručí, pečovali, nespali, bojovali o každou minutu navíc a pak o něj přišli. Tohle uvědomění jsem si nepřála…Chtěla jsem jen tušit, jak těžké to je, a ne to žít…

Co byste chtěla ve své profesi dělat dál? Máte nějakou vizi?

Teď se postupně vracím zpět z rodičovské dovolené a dál bych chtěla pokračovat v podpoře rodin dětí se závažnou diagnózou, systémovou podporou, přednášení a výukou, protože mám velké štěstí i na studenty a moc mě to s nimi baví a obohacuje. Zajímá mě problematika, kterou, pokud vím, poprvé tak u nás definoval profesor Michalík: Dítě jako rukojmí… To se týká i našich dětí, nemluví a neumí si říct, jestli se k nim chovají dobře lidi ve zdravotnictví, sociálních službách, školství. Jestli jim dobře utírají zadek, dobře polohují nebo jestli jim vytrhnou zuby moc brzo jenom proto, že je to jednodušší. Chtěla bych se věnovat kvalitě jejich života. A do budoucna mě lákají i senioři. Takový protipól a ten slíbený konec, který má být a je v řádu světa.

A co přejete Společnosti pro MPS?

Dalších třicet let dobrého fungování. Dárce. Bezbariérové hotely s deseti pokoji. Rodiče, kteří vědí, že jsou přínosem. Přála bych jí dobré lidi kolem. A nejvíc? Aby diagnóza MPS a jí podobné vůbec neexistovaly. Abychom my jako pomáhající profese vůbec nemusely existovat.

How many nanometres does your hand measure? Why does nothing stand still in the nano- world? And what does atomic force microscopy allow us to do? This and more is revealed in the new comic book Secrets of the Nano- World, published by the Institute of Physics of the Czech Academy of Sciences. The comic book introduces the frequently mentioned, but rarely taught topic of nanotechnology to (not only) students and teachers.

Pětadvacátý International Teaching Week (ITW) na Fakultě tělesné kultury UP se houpal v tanečních rytmech. Během především praktických lekcí si studenti mohli pod vedením zahraničních i domácích lektorů vyzkoušet latinu, irské či chorvatské lidové tance, street dance nebo absolvovat taneční hodiny zaměřené na sebepoznání.

„Chtěli jsme studentům nabídnout co nejširší paletu tanečních stylů i přístupů, neopomněli jsme ale ani akademický přístup k tanci, proto byly do programu zařazeny také teoretické přednášky. O některých hostech jsme měli jasnou představu už z dřívějška, jako třeba o Sašovi Jovanovićovi z Banja Luky, jehož workshopy měly před časem velký ohlas. Další jsme oslovovali na našich partnerských institucích a na základě doporučení,“ uvedl proděkan pro zahraničí Michal Kudláček.

Účastníky lekcí během týdne roztančilo jedenáct lektorek a lektorů, například z Kanady, Rumunska či Španělska. Nechyběla mezi nimi ani Shira Robbins z izraelské Levinsky-Wingate Academic College, která za taneční týden na fakultě tak trochu může. „Byla hostem ITW již v roce 2022 a její náboj a přístup k tanci tehdy byly pro nás natolik inspirující, že jsme začali myšlenku International Dancing Weeku (IDW) aktivně rozvíjet. Kvůli organizační náročnosti ale nápad potřeboval ještě uzrát,“ dodala Markéta Kudláčková z pořádajícího oddělení pro zahraniční spolupráci.

Připravený program se setkal s velkým zájmem studentů i zaměstnanců, a to nejen z FTK, ale i dalších součástí univerzity. Studenti taneční specializace dokonce Janitu Frantsi z kanadské University of Alberta, která si pro ně připravila představení svého tanečně výzkumného projektu, požádali o extra workshop.

„Oceňuji možnost nejen si vyzkoušet nové taneční styly, ale také nasát atmosféru a kulturu, kterou k nám zahraniční odborníci přinesli. Absolvovala jsem lekce irských tanců, contemporary, life dance a salsy a všechny jsem si moc užila. Bylo skvělé vyzkoušet si něco nového a doufám, že se podobná příležitost v budoucnu ještě naskytne,“ chválila studentka rekreologie Kateřina Jenisová.

Pořadatelé možnost dalšího podobně zaměřeného týdne nevylučují. „Velký zájem nás vede k myšlence, že IDW nemůže být jednorázovou akcí, a budeme přemýšlet o jejím zopakování. I zahraniční vyučující byli nadšení a několikrát nám opakovali, že takováto pouze na tanec zaměřená akce je v Evropě ojedinělá, a byli nadšení, že se jí mohli zúčastnit a také se potkat a debatovat s českými kolegy z jejich oborů a specializací,“ doplnila Jitka Martincová.

International Teaching Week na FTK je výuková akce s mezinárodním přesahem s nejdelší tradicí na UP. Týden s rozšířenou výukou angličtiny a s účastí zahraničních lektorů pořádá fakulta vždy jednou za semestru již od roku 2012. Za tu dobu už na půdě fakulty vedli praktické i teoretické lekce hosté z takřka celého světa. Více o ITW zde.

Pětadvacátý International Teaching Week (ITW) na Fakultě tělesné kultury UP se houpal v tanečních rytmech. Během především praktických lekcí si studenti mohli pod vedením zahraničních i domácích lektorů vyzkoušet latinu, irské či chorvatské lidové tance, street dance nebo absolvovat taneční hodiny zaměřené na sebepoznání.

„Chtěli jsme studentům nabídnout co nejširší paletu tanečních stylů i přístupů, neopomněli jsme ale ani akademický přístup k tanci, proto byly do programu zařazeny také teoretické přednášky. O některých hostech jsme měli jasnou představu už z dřívějška, jako třeba o Sašovi Jovanovićovi z Banja Luky, jehož workshopy měly před časem velký ohlas. Další jsme oslovovali na našich partnerských institucích a na základě doporučení,“ uvedl proděkan pro zahraničí Michal Kudláček.

Účastníky lekcí během týdne roztančilo jedenáct lektorek a lektorů, například z Kanady, Rumunska či Španělska. Nechyběla mezi nimi ani Shira Robbins z izraelské Levinsky-Wingate Academic College, která za taneční týden na fakultě tak trochu může. „Byla hostem ITW již v roce 2022 a její náboj a přístup k tanci tehdy byly pro nás natolik inspirující, že jsme začali myšlenku International Dancing Weeku (IDW) aktivně rozvíjet. Kvůli organizační náročnosti ale nápad potřeboval ještě uzrát,“ dodala Markéta Kudláčková z pořádajícího oddělení pro zahraniční spolupráci.

Připravený program se setkal s velkým zájmem studentů i zaměstnanců, a to nejen z FTK, ale i dalších součástí univerzity. Studenti taneční specializace dokonce Janitu Frantsi z kanadské University of Alberta, která si pro ně připravila představení svého tanečně výzkumného projektu, požádali o extra workshop.

„Oceňuji možnost nejen si vyzkoušet nové taneční styly, ale také nasát atmosféru a kulturu, kterou k nám zahraniční odborníci přinesli. Absolvovala jsem lekce irských tanců, contemporary, life dance a salsy a všechny jsem si moc užila. Bylo skvělé vyzkoušet si něco nového a doufám, že se podobná příležitost v budoucnu ještě naskytne,“ chválila studentka rekreologie Kateřina Jenisová.

Pořadatelé možnost dalšího podobně zaměřeného týdne nevylučují. „Velký zájem nás vede k myšlence, že IDW nemůže být jednorázovou akcí, a budeme přemýšlet o jejím zopakování. I zahraniční vyučující byli nadšení a několikrát nám opakovali, že takováto pouze na tanec zaměřená akce je v Evropě ojedinělá, a byli nadšení, že se jí mohli zúčastnit a také se potkat a debatovat s českými kolegy z jejich oborů a specializací,“ doplnila Jitka Martincová.

International Teaching Week na FTK je výuková akce s mezinárodním přesahem s nejdelší tradicí na UP. Týden s rozšířenou výukou angličtiny a s účastí zahraničních lektorů pořádá fakulta vždy jednou za semestru již od roku 2012. Za tu dobu už na půdě fakulty vedli praktické i teoretické lekce hosté z takřka celého světa. Více o ITW zde.

Více než stovku prezentací vyslechly hodnoticí komise během 57. ročníku konference studentských vědeckých prací na Lékařské fakultě UP. Své výzkumy napříč lékařskými obory představili nejen studenti Všeobecného a Zubního lékařství, ale i posluchači anglického programu General Medicine.

Pětice konferenčních sekcí nabídla opravdu pestrou paletu témat. Hovořilo se mimo jiné o léčbě nádorových onemocnění či kvalitě života onkologických pacientů, o využívání nanotechnologií, umělé inteligence či 3D tisku v medicíně, o funkci dýchacích svalů v souvislosti s hodnotou krevního tlaku, o paliativní péči nebo třeba o environmentálních příčinách duševních poruch.

„Pevně věřím, že jste si konferenci užili. Přece jen je prezentace vaší odborné činnosti jiná zkušenost než klasická zkouška. Je to něco, do čeho podle mě dáváte více svého srdce, protože prezentujete něco, co jste dělali navíc při nelehkém studiu, co vás bavilo a co chcete vysvětlit ostatním. Přeji vám, ať svoje témata dále rozvíjíte, a už teď ve vás vidím řadu nových a opravdu skvělých odborných asistentů, docentů a profesorů. Jste skvělí a moc vám za to děkuji,“ chválil studenty před vyhlášením nejlepších prací (viz přehled níže) děkan LF UP Milan Kolář.

„Vůbec jsem členkám a členům komisí v jednotlivých sekcích nezáviděla. Všechny práce byly skvělé a vybrat tři nejlepší byl opravdu nadlidský výkon,“ dodala proděkanka Hana Kolářová. Autoři vítězných prací obdrželi vedle diplomů také knihy a poukazy od nakladatelství Grada a v neposlední řadě i finanční odměnu.

Konferenci, které se zúčastnili také hosté z partnerské Jesseniovy lékařské fakulty ve slovenském Martině, organizačně zajistili členové Spolku mediků LF UP ve spolupráci s fakultním referátem pro vědu a výzkum. Sborník abstraktů všech představených studentských prací je k dispozici zde.

Studentská vědecká odborná činnost je pro posluchače lékařské fakulty prvním krokem k vědecké kariéře, příležitostí hlouběji poznat vybranou oblast medicíny a také navázat profesní kontakty s odborníky z fakulty a Fakultní nemocnice Olomouc.

Přehled vítězů 57. konference studentských vědeckých prací na LF UP

Teoretická a preklinická sekce:

1. místo – Adam Weinlich: Exprese PSMA v buňkách pankreatobiliárních adenokarcinomů: příslib nových diagnostických a terapeutických možností?

2. místo – Monika Antoláková: Prevalence kolistin-rezistentních enterobakterií ve Fakultní nemocnici Olomouc

3. místo – Kateryna Tsoi: 3D tisk modelu pro trénink stapedoplastiky

Klinická a interní sekce:

1. místo – Martin Tomčík: Prognostické a prediktivní biomarkery karcinomu pankreatu

2. místo – Anita Subotová: Retrospektivní hodnocení výsledků léčby – karcinom prsu

3. místo – Lucie Heiníková a Veronika Škulová: Endemický parkinsonismus – terénní studie

3. místo – Jeroným Džubák: Vliv kouření na úspěšnost operace odchlípení sítnice pars plana vitrektomie

Chirurgická sekce:

1. místo – Michaela Meliorisová: Komplikace operace strabismu

2. místo – Filip Varmuža: Core needle biopsy in diagnosis of head and neck masses

3. místo – Katarína Sarvašová: Význam intervenční radiologie během císařského řezu z indikace placenta praevia

Sekce Zubní lékařství:

1. místo – Martina Březnová a Stanislav Hollý: Intraorální skener a jeho využití v ordinaci zubního lékaře

2. místo – Magdaléna Pořízková: Bezlatexové intermaxilární tahy

3. místo – Michal Hasala a Lucia Mravcová: Skeletální věk podle osifikace krčních obratlů

Sekce General Medicine:

1. místo – Maedeh Bahreinian: Microbiological analysis of methicillin-resistant Staphylococcus aureus strains

2. místo – Shir Osher: UVA stimulated toxicity of pyrene and benzo[a]pyrene

3. místo – Manisha Nanda Kumar: Complications after drainage of walled-off necrosis with lumen-apposing stents

3. místo – Abdullah Hatem Ahmed Abdulfatah Ahmed: On-site cytological examination following EUS FN-B

Více než stovku prezentací vyslechly hodnoticí komise během 57. ročníku konference studentských vědeckých prací na Lékařské fakultě UP. Své výzkumy napříč lékařskými obory představili nejen studenti Všeobecného a Zubního lékařství, ale i posluchači anglického programu General Medicine.

Pětice konferenčních sekcí nabídla opravdu pestrou paletu témat. Hovořilo se mimo jiné o léčbě nádorových onemocnění či kvalitě života onkologických pacientů, o využívání nanotechnologií, umělé inteligence či 3D tisku v medicíně, o funkci dýchacích svalů v souvislosti s hodnotou krevního tlaku, o paliativní péči nebo třeba o environmentálních příčinách duševních poruch.

„Pevně věřím, že jste si konferenci užili. Přece jen je prezentace vaší odborné činnosti jiná zkušenost než klasická zkouška. Je to něco, do čeho podle mě dáváte více svého srdce, protože prezentujete něco, co jste dělali navíc při nelehkém studiu, co vás bavilo a co chcete vysvětlit ostatním. Přeji vám, ať svoje témata dále rozvíjíte, a už teď ve vás vidím řadu nových a opravdu skvělých odborných asistentů, docentů a profesorů. Jste skvělí a moc vám za to děkuji,“ chválil studenty před vyhlášením nejlepších prací (viz přehled níže) děkan LF UP Milan Kolář.

„Vůbec jsem členkám a členům komisí v jednotlivých sekcích nezáviděla. Všechny práce byly skvělé a vybrat tři nejlepší byl opravdu nadlidský výkon,“ dodala proděkanka Hana Kolářová. Autoři vítězných prací obdrželi vedle diplomů také knihy a poukazy od nakladatelství Grada a v neposlední řadě i finanční odměnu.

Konferenci, které se zúčastnili také hosté z partnerské Jesseniovy lékařské fakulty ve slovenském Martině, organizačně zajistili členové Spolku mediků LF UP ve spolupráci s fakultním referátem pro vědu a výzkum. Sborník abstraktů všech představených studentských prací je k dispozici zde.

Studentská vědecká odborná činnost je pro posluchače lékařské fakulty prvním krokem k vědecké kariéře, příležitostí hlouběji poznat vybranou oblast medicíny a také navázat profesní kontakty s odborníky z fakulty a Fakultní nemocnice Olomouc.

Přehled vítězů 57. konference studentských vědeckých prací na LF UP

Teoretická a preklinická sekce:

1. místo – Adam Weinlich: Exprese PSMA v buňkách pankreatobiliárních adenokarcinomů: příslib nových diagnostických a terapeutických možností?

2. místo – Monika Antoláková: Prevalence kolistin-rezistentních enterobakterií ve Fakultní nemocnici Olomouc

3. místo – Kateryna Tsoi: 3D tisk modelu pro trénink stapedoplastiky

Klinická a interní sekce:

1. místo – Martin Tomčík: Prognostické a prediktivní biomarkery karcinomu pankreatu

2. místo – Anita Subotová: Retrospektivní hodnocení výsledků léčby – karcinom prsu

3. místo – Lucie Heiníková a Veronika Škulová: Endemický parkinsonismus – terénní studie

3. místo – Jeroným Džubák: Vliv kouření na úspěšnost operace odchlípení sítnice pars plana vitrektomie

Chirurgická sekce:

1. místo – Michaela Meliorisová: Komplikace operace strabismu

2. místo – Filip Varmuža: Core needle biopsy in diagnosis of head and neck masses

3. místo – Katarína Sarvašová: Význam intervenční radiologie během císařského řezu z indikace placenta praevia

Sekce Zubní lékařství:

1. místo – Martina Březnová a Stanislav Hollý: Intraorální skener a jeho využití v ordinaci zubního lékaře

2. místo – Magdaléna Pořízková: Bezlatexové intermaxilární tahy

3. místo – Michal Hasala a Lucia Mravcová: Skeletální věk podle osifikace krčních obratlů

Sekce General Medicine:

1. místo – Maedeh Bahreinian: Microbiological analysis of methicillin-resistant Staphylococcus aureus strains

2. místo – Shir Osher: UVA stimulated toxicity of pyrene and benzo[a]pyrene

3. místo – Manisha Nanda Kumar: Complications after drainage of walled-off necrosis with lumen-apposing stents

3. místo – Abdullah Hatem Ahmed Abdulfatah Ahmed: On-site cytological examination following EUS FN-B

Jurist Michael Kohajda takes over the rector’s mace of Palacký University in Olomouc. He replaces doctor Martin Procházka as the head of the oldest Moravian university. He will lead this institution dedicated to education and scientific research, the third largest public university in the country with four thousand employees and 23 thousand students, for the next four years.

“By the end of 2025 we must have completed a strategy for the development of the university for the next five years, which must be approved by the university authorities and submitted to the Czech Ministry of Education. By September at the latest, we also need to prepare everything related to the reform of doctoral studies, which is due to the amendment to the Higher Education Act that came into force in March. And last but not least, I have promised to make maximum progress in resolving the dispute between the UP Faculty of Science and the CATRIN institute of higher education no later than one year after taking office,” the new rector said, summarising his plans for the upcoming months.

Along with him, a new team of vice-rectors will also take over the leadership of UP. “As of the first of May, five vice-rectors will be entrusted with their duties, while the remaining two members will join the new team by September at the latest, due to their obligations to current employers,” said Rector Kohajda.

The International Relations Division will be headed by Ivona Barešová, an Anglicist and Japanologist; the Studies and Lifelong Learning Division will be headed by Jitka Petrová, an educator focused on educational diagnostics and methodology; the Doctoral Studies and Junior Science Division will be headed by Miroslav Dopita, an expert in sociology, andragogy, and research in education and training; the Science, Creative Activities and Knowledge Transfer Division  will be headed by molecular geneticist Jiří Drábek; and the Communications and Social Responsibility Division will be headed by Matěj Dostálek, director of Fort Science, the science centre at the UP Faculty of Science.

The UP Academic Senate elected Kohajda to head the university at its January meeting, when fourteen senators gave him their votes in the second round of the secret ballot. Kohajda received his appointment decree at Prague Castle from the hands of Czech President Petr Pavel in mid-April. The UP Rector’s term of office is four years, so Kohajda will lead Palacký University until 30 April 2029.

In the modern era of the reinstated university in Olomouc, altogether fifteen rectors have headed it since 1946: 13 men and 2 women. Kohajda will become the sixteenth.

doc. JUDr. Michael Kohajda, Ph.D. (b. 1981)

He graduated from the UP Faculty of Law (UP FL) with a Master’s degree in Law and Legal Science. He obtained his doctoral degree and received his habilitation in Financial Law at the Charles University Faculty of Law. He has taught at UP FL for almost twenty years. Since 2020, he has held the position of Vice-Dean – (first for Doctoral Studies, Qualification Procedures, and Finances, including investments; currently he is Vice-Dean for External Relations and Investments). He is a member of the UP FL Scholarly Board and several other boards at the law faculties in Olomouc and Prague.

His research and publication activities focus on financial law, especially on public budgets, taxation, banking, insurance, and capital markets. His main professional interest involves financial system rules and supervision. In recent years, he has also focused on the legal rules related to the issuance and handling of crypto assets. Since 2024 he has been the principal investigator of the Czech Science Foundation standard project Crypto Assets as a Threat to Sovereignty. As regards international cooperation, he has undertaken a number of international research and teaching stays in Europe, the USA, and Australia. In addition to his academic activities, he has a successful legal practice.

In order to contribute to the development of society, he has been involved in politics. Between 2014 and 2022, he was a member of the Šumperk City Council, where he focused on budget policy and investments. In 2021, thanks to preferential votes, he won a seat in the Parliament of the Czech Republic for the Olomouc Region. He serves, among others, as a member of the Budget Committee in the Parliament. He was also a member of the Chamber of Deputies’ special investigative commission on the tragic event that took place at the Charles University Faculty of Arts in December 2023.

 

Rektorské žezlo Univerzity Palackého přebírá právník Michael Kohajda. V čele nejstarší moravské univerzity střídá lékaře Martina Procházku. Vzdělávací a vědecko-výzkumnou instituci, která je se čtyřmi tisíci zaměstnanců a s 23 tisíci studentů třetí největší veřejnou vysokou školou v zemi, povede v příštích čtyřech letech.

„Do konce roku 2025 musíme mít hotovou strategii rozvoje univerzity na dalších pět let, kterou je nutné schválit univerzitními orgány a předložit ministerstvu školství. Nejpozději do září je také třeba připravit vše, co je spojené s reformou doktorského studia, což souvisí s novelou zákona o vysokých školách, která vstoupila v účinnost v březnu. A do jednoho roku od svého nástupu jsem slíbil maximálně postoupit v řešení sporu mezi přírodovědeckou fakultou a vysokoškolským ústavem CATRIN,“ shrnuje své plány na nejbližší měsíce nový rektor.

Spolu s ním se vedení UP ujímá také nový prorektorský tým. „Od prvního května bude pověřeno výkonem funkce pět prorektorů, zbývající dva členové nového týmu budou s ohledem na jejich závazky vůči dnešním zaměstnavatelům doplněni nejpozději v září,“ říká Michael Kohajda.

Úsek pro mezinárodní vztahy povede anglistka a japanoložka Ivona Barešová, úsek pro studium a celoživotní vzdělávání pedagožka zaměřená na pedagogickou diagnostiku a metodologii pedagogiky Jitka Petrová, úsek pro doktorské studium a juniorní vědu odborník na sociologii, andragogiku a výzkumy v oblasti výchovy a vzdělávání Miroslav Dopita, úsek pro vědu, tvůrčí činnost a transfer znalostí molekulární genetik Jiří Drábek a úsek pro komunikaci a společenskou odpovědnost Matěj Dostálek, ředitel Pevnosti poznání, science centra PřF UP. 

Akademický senát Univerzity Palackého zvolil Michaela Kohajdu do čela UP na svém lednovém zasedání, když pro něj v druhém kole tajné volby hlasovalo čtrnáct senátorů a senátorek. Jmenovací dekret převzal Michael Kohajda na Pražském hradě z rukou českého prezidenta Petra Pavla v polovině dubna. Funkční období rektora UP je čtyřleté, Michael Kohajda tedy Univerzitu Palackého povede do 30. dubna 2029.

V novodobé éře obnovené olomoucké univerzity stanulo v jejím čele od roku 1946 třináct rektorů a dvě rektorky. Michael Kohajda je tak šestnáctým v řadě. 

Doc. JUDr. Michael Kohajda, Ph.D. (* 1981)

Na Právnické fakultě UP absolvoval magisterský obor Právo a právní věda. Doktorský titul získal a habilitační řízení v oboru finančního práva úspěšně ukončil na Právnické fakultě UK. Na PF UP působí jako akademik téměř dvacet let. Od roku 2020 zastával funkci proděkana – nejprve pro oblast doktorského studia, kvalifikačních řízení a financí včetně investic, později pro oblast vnějších vztahů a investic. Je členem Vědecké rady PF UP a několika oborových rad na právnických fakultách v Olomouci a Praze.

Jeho výzkumné a publikační aktivity se soustředí na finanční právo, zejména na veřejné rozpočty, daně, bankovnictví, pojišťovnictví a kapitálové trhy. Hlavním odborným zájmem jsou pravidla a výkon dohledu v rámci finančního systému. V posledních letech se věnuje také právním pravidlům spojeným s vydáváním a nakládáním s kryptoaktivy. Od roku 2024 je hlavním řešitelem standardního projektu GA ČR Kryptoaktiva jako hrozba pro státní suverenitu. V rámci mezinárodní spolupráce absolvoval řadu zahraničních výzkumných a výukových pobytů v Evropě, USA i Austrálii. Kromě akademické činnosti se úspěšně věnuje právní praxi.

S cílem přispět k rozvoji společnosti se v minulosti zapojil do politického života. Mezi lety 2014 a 2022 byl členem rady města Šumperk, kde se zaměřoval na rozpočtovou politiku a investice. V roce 2021 získal díky preferenčním hlasům mandát poslance Parlamentu ČR za Olomoucký kraj. Působí mimo jiné jako člen rozpočtového výboru. Byl rovněž členem speciální vyšetřovací komise sněmovny k tragické události, která se odehrála na Filozofické fakultě UK v prosinci 2023.

 

Rektorské žezlo Univerzity Palackého přebírá právník Michael Kohajda. V čele nejstarší moravské univerzity střídá lékaře Martina Procházku. Vzdělávací a vědecko-výzkumnou instituci, která je se čtyřmi tisíci zaměstnanců a s 23 tisíci studentů třetí největší veřejnou vysokou školou v zemi, povede v příštích čtyřech letech.

„Do konce roku 2025 musíme mít hotovou strategii rozvoje univerzity na dalších pět let, kterou je nutné schválit univerzitními orgány a předložit ministerstvu školství. Nejpozději do září je také třeba připravit vše, co je spojené s reformou doktorského studia, což souvisí s novelou zákona o vysokých školách, která vstoupila v účinnost v březnu. A do jednoho roku od svého nástupu jsem slíbil maximálně postoupit v řešení sporu mezi přírodovědeckou fakultou a vysokoškolským ústavem CATRIN,“ shrnuje své plány na nejbližší měsíce nový rektor.

Spolu s ním se vedení UP ujímá také nový prorektorský tým. „Od prvního května bude pověřeno výkonem funkce pět prorektorů, zbývající dva členové nového týmu budou s ohledem na jejich závazky vůči dnešním zaměstnavatelům doplněni nejpozději v září,“ říká Michael Kohajda.

Úsek pro mezinárodní vztahy povede anglistka a japanoložka Ivona Barešová, úsek pro studium a celoživotní vzdělávání pedagožka zaměřená na pedagogickou diagnostiku a metodologii pedagogiky Jitka Petrová, úsek pro doktorské studium a juniorní vědu odborník na sociologii, andragogiku a výzkumy v oblasti výchovy a vzdělávání Miroslav Dopita, úsek pro vědu, tvůrčí činnost a transfer znalostí molekulární genetik Jiří Drábek a úsek pro komunikaci a společenskou odpovědnost Matěj Dostálek, ředitel Pevnosti poznání, science centra PřF UP. 

Akademický senát Univerzity Palackého zvolil Michaela Kohajdu do čela UP na svém lednovém zasedání, když pro něj v druhém kole tajné volby hlasovalo čtrnáct senátorů a senátorek. Jmenovací dekret převzal Michael Kohajda na Pražském hradě z rukou českého prezidenta Petra Pavla v polovině dubna. Funkční období rektora UP je čtyřleté, Michael Kohajda tedy Univerzitu Palackého povede do 30. dubna 2029.

V novodobé éře obnovené olomoucké univerzity stanulo v jejím čele od roku 1946 třináct rektorů a dvě rektorky. Michael Kohajda je tak šestnáctým v řadě. 

Doc. JUDr. Michael Kohajda, Ph.D. (* 1981)

Na Právnické fakultě UP absolvoval magisterský obor Právo a právní věda. Doktorský titul získal a habilitační řízení v oboru finančního práva úspěšně ukončil na Právnické fakultě UK. Na PF UP působí jako akademik téměř dvacet let. Od roku 2020 zastával funkci proděkana – nejprve pro oblast doktorského studia, kvalifikačních řízení a financí včetně investic, později pro oblast vnějších vztahů a investic. Je členem Vědecké rady PF UP a několika oborových rad na právnických fakultách v Olomouci a Praze.

Jeho výzkumné a publikační aktivity se soustředí na finanční právo, zejména na veřejné rozpočty, daně, bankovnictví, pojišťovnictví a kapitálové trhy. Hlavním odborným zájmem jsou pravidla a výkon dohledu v rámci finančního systému. V posledních letech se věnuje také právním pravidlům spojeným s vydáváním a nakládáním s kryptoaktivy. Od roku 2024 je hlavním řešitelem standardního projektu GA ČR Kryptoaktiva jako hrozba pro státní suverenitu. V rámci mezinárodní spolupráce absolvoval řadu zahraničních výzkumných a výukových pobytů v Evropě, USA i Austrálii. Kromě akademické činnosti se úspěšně věnuje právní praxi.

S cílem přispět k rozvoji společnosti se v minulosti zapojil do politického života. Mezi lety 2014 a 2022 byl členem rady města Šumperk, kde se zaměřoval na rozpočtovou politiku a investice. V roce 2021 získal díky preferenčním hlasům mandát poslance Parlamentu ČR za Olomoucký kraj. Působí mimo jiné jako člen rozpočtového výboru. Byl rovněž členem speciální vyšetřovací komise sněmovny k tragické události, která se odehrála na Filozofické fakultě UK v prosinci 2023.