Feed aggregator

Největší událost tuzemského univerzitního sportu se po dvou letech vrací do Olomouce. Univerzita Palackého během 21. ročníku Českých akademických her ve dnech 3.–7. září přivítá na sportovištích nejen ve městě kolem 1300 studentů českých vysokých a vyšších odborných škol, kteří poměří síly v sedmnácti sportech.

Středobodem her bude Sportovní hala Univerzity Palackého na Lazcích společně se sousední kolejí Evžena Rošického, kde budou sportovci ubytováni. V hale se odehraje turnaj ve volejbalu a ke svým zápasům tu nastoupí také šermíři, v loděnici za halou pak kanoisté. Bojovat o medaile se ale bude také třeba v bazénu Aplikačního centra BALUO v areálu pořádající Fakulty tělesné kultury UP, na atletickém stadionu TJ Lokomotiva, fotbalovém stadionu v Řepčíně, Čajkaréně nebo v tělocvičně Fakultní základní školy Olomouc, Tererovo náměstí. Mimo město se podívají orientační běžci, pro které je připravena krátká trať v okolí Velkého Újezdu.

„Věříme, že na sportovištích nebude nouze o zajímavé výkony, mezi přihlášenými sportovci je řada těch, kteří mají zkušenosti z evropských či světových mistrovství, také z olympijských her nebo nedávné univerziády v Chengdu, kde česká výprava získala 12 medailí,“ uvedl Pavel Háp, předseda organizačního výboru her a proděkan FTK UP pro rozvoj a vnější vztahy. Mezi přihlášenými je mimo jiné sprinterka Lada Vondrová, studující na Univerzitě Hradec Králové, která před několika dny splnila limit pro účast na olympijských hrách v Paříži.

Svá želízka v ohni má samozřejmě i Univerzita Palackého, jejíž reprezentanti budou obhajovat loňské celkové třetí místo v žebříčku škol. Tradičně silné zastoupení má UP v plaveckých disciplínách, mezi závodníky nechybí Gabriela Chudárková, která byla nejúspěšnější olomouckou reprezentantkou na loňských hrách, nebo Filip Látal, který vybojoval stříbrnou medaili na letošním mistrovství Evropy v plavání s ploutvemi a vloni bral páté místo na Světových hrách. Barvy UP bude hájit také například šermíř Jakub Jurka, účastník olympijských her v Tokiu, kanoistka Barbora Dimovová nebo lukostřelec Adam Li. Bez šance na úspěch UP není ani v kolektivních disciplínách.

Sportovní zápolení letošních Českých akademických her propukne již v neděli 3. září, kdy své soutěže odehrají judisté nebo stolní tenisté, poslední medaile a tituly Akademický mistr ČR / Akademická mistryně ČR pak budou uděleny ve čtvrtek 7. září večer.

Jedinou plánovanou nesportovní součástí programu her je jejich slavnostní zahájení, které se uskuteční v pondělí 4. září od 18 hodin v Uměleckém centru UP. Zástupci Univerzity Palackého a zúčastněných škol, České asociace univerzitního sportu (ČAUS) a další hosté se setkají v kapli Božího těla, kde budou nejen zahájeny hry letošní, ale zároveň i oznámen pořadatel jejich příštího ročníku. Následný raut mimo jiné zpestří vystoupením studentka FTK UP Barbora Matýsková, která se se svým tanečním partnerem věnuje latinskoamerickým tancům.

Program a další informace o hrách jsou k dispozici na webu www.ceskeakademickehry.cz, průběh lze sledovat i na Facebooku či Instagramu.

České akademické hry jsou největší pravidelnou událostí tuzemského univerzitního sportu, od roku 2002 je pořádá ČAUS společně s hostitelskými školami. Univerzita Palackého přivítá sportovce z vysokých a vyšších odborných škol již počtvrté, hry se v Olomouci konaly v letech 2005, 2015 a 2021.

Vědci z Univerzity Palackého, Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB) a Fyzikálního ústavu AV ČR znovu úspěšně odkryli tajemství světa molekul a atomů. Experimentem potvrdili správnost dekády staré teorie, která předpokládala nerovnoměrné rozložení elektronové hustoty v aromatických molekulách. Tento jev významně ovlivňuje fyzikálně-chemické vlastnosti molekul i jejich interakce. Zmíněný výzkum rozšiřuje možnosti designu nových nanomateriálů. Článek o něm zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

V předchozí přelomové studii popsal stejný autorský tým v časopise Science nerovnoměrné rozložení elektronů v atomu, tzv. σ-díru. Nyní výzkumníci potvrdili existenci tzv. π-díry. V aromatických uhlovodících najdeme aromatické elektrony v oblacích nad a pod uhlíkovým skeletem. Nahradíme-li periferní vodíky elektronegativnějšími atomy či skupinami atomů, které odtahují elektrony, změní se původně záporně nabité oblaky na kladně nabité elektronové díry.

Vědci využili pokročilou metodu rastrovací mikroskopie a dál posunuli její možnosti. Zmíněná metoda pracuje v subatomárním rozlišení, a dokáže proto zobrazit nejen atomy v molekulách, ale i strukturu elektronového obalu atomu. Jak připomíná Bruno de la Torre, vedoucí vědecké skupiny z Českého institutu výzkumu a pokročilých technologií UP (CATRIN), za úspěchem popsaného experimentu stojí zejména skvělé vybavení jeho domovského pracoviště a účast vynikajících doktorandů. 

„Díky našim předchozím zkušenostem s technikou silové mikroskopie s Kelvinovou sondou s funkcionalizovanými hroty (KPFM) jsme byli schopni naše měření zpřesnit a získat velmi kompletní soubory dat, které nám pomohly prohloubit naše znalosti nejen o tom, jak je v molekulách rozložen náboj, ale také o tom, jaké pozorovatelné údaje se touto technikou získávají,“ uvedl Bruno de la Torre.

Moderní silová mikroskopie je doménou výzkumníků z Fyzikálního ústavu a CATRIN dlouhodobě. Nebývalé prostorové rozlišení naplno využili nejen v případě molekulárních struktur. Před časem potvrdili existenci nerovnoměrného rozložení elektronové hustoty kolem atomů halogenů, tzv. σ-děr. Tento úspěch zaznamenal v roce 2021 jeden z nejuznávanějších světových vědeckých časopisů – Science. Na tehdejším i současném výzkumu se významně podílel i jeden z nejcitovanějších českých vědců současnosti Pavel Hobza z ÚOCHB.

„Potvrzení existence π-díry stejně jako před tím σ-díry plně dokládá, jak kvalitní jsou teoretické předpovědi kvantové chemie, které s oběma jevy počítají už celá desetiletí. Ukazuje se, že se na ně lze spolehnout i v případě, kdy chybí dostupný experiment,“ řekl Pavel Hobza.

Výsledky výzkumu českých vědců na subatomární a submolekulární úrovni je možné přirovnat k objevu vesmírných černých děr. I s nimi totiž desítky let počítala teorie, než jejich existenci potvrdil experiment. Vědeckému světu pomůže lepší znalost rozložení elektronového náboje v první řadě pochopit řadu chemických i biologických procesů. V praktické rovině se promítne do schopnosti stavět nové supramolekuly a následně ve vývoji moderních nanomateriálů s vylepšenými vlastnostmi.

Vědci z Univerzity Palackého, Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB) a Fyzikálního ústavu AV ČR znovu úspěšně odkryli tajemství světa molekul a atomů. Experimentem potvrdili správnost dekády staré teorie, která předpokládala nerovnoměrné rozložení elektronové hustoty v aromatických molekulách. Tento jev významně ovlivňuje fyzikálně-chemické vlastnosti molekul i jejich interakce. Zmíněný výzkum rozšiřuje možnosti designu nových nanomateriálů. Článek o něm zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

V předchozí přelomové studii popsal stejný autorský tým v časopise Science nerovnoměrné rozložení elektronů v atomu, tzv. σ-díru. Nyní výzkumníci potvrdili existenci tzv. π-díry. V aromatických uhlovodících najdeme aromatické elektrony v oblacích nad a pod uhlíkovým skeletem. Nahradíme-li periferní vodíky elektronegativnějšími atomy či skupinami atomů, které odtahují elektrony, změní se původně záporně nabité oblaky na kladně nabité elektronové díry.

Vědci využili pokročilou metodu rastrovací mikroskopie a dál posunuli její možnosti. Zmíněná metoda pracuje v subatomárním rozlišení, a dokáže proto zobrazit nejen atomy v molekulách, ale i strukturu elektronového obalu atomu. Jak připomíná Bruno de la Torre, vedoucí vědecké skupiny z Českého institutu výzkumu a pokročilých technologií UP (CATRIN), za úspěchem popsaného experimentu stojí zejména skvělé vybavení jeho domovského pracoviště a účast vynikajících doktorandů. 

„Díky našim předchozím zkušenostem s technikou silové mikroskopie s Kelvinovou sondou s funkcionalizovanými hroty (KPFM) jsme byli schopni naše měření zpřesnit a získat velmi kompletní soubory dat, které nám pomohly prohloubit naše znalosti nejen o tom, jak je v molekulách rozložen náboj, ale také o tom, jaké pozorovatelné údaje se touto technikou získávají,“ uvedl Bruno de la Torre.

Moderní silová mikroskopie je doménou výzkumníků z Fyzikálního ústavu a CATRIN dlouhodobě. Nebývalé prostorové rozlišení naplno využili nejen v případě molekulárních struktur. Před časem potvrdili existenci nerovnoměrného rozložení elektronové hustoty kolem atomů halogenů, tzv. σ-děr. Tento úspěch zaznamenal v roce 2021 jeden z nejuznávanějších světových vědeckých časopisů – Science. Na tehdejším i současném výzkumu se významně podílel i jeden z nejcitovanějších českých vědců současnosti Pavel Hobza z ÚOCHB.

„Potvrzení existence π-díry stejně jako před tím σ-díry plně dokládá, jak kvalitní jsou teoretické předpovědi kvantové chemie, které s oběma jevy počítají už celá desetiletí. Ukazuje se, že se na ně lze spolehnout i v případě, kdy chybí dostupný experiment,“ řekl Pavel Hobza.

Výsledky výzkumu českých vědců na subatomární a submolekulární úrovni je možné přirovnat k objevu vesmírných černých děr. I s nimi totiž desítky let počítala teorie, než jejich existenci potvrdil experiment. Vědeckému světu pomůže lepší znalost rozložení elektronového náboje v první řadě pochopit řadu chemických i biologických procesů. V praktické rovině se promítne do schopnosti stavět nové supramolekuly a následně ve vývoji moderních nanomateriálů s vylepšenými vlastnostmi.

Scientists from the Institute of Organic Chemistry and Biochemistry, the Institute of Physics of the Czech Academy of Sciences, and Palacký University Olomouc, have once again successfully uncovered the mysteries of the world of molecules and atoms. They have experimentally confirmed the correctness of a decades-old theory that assumed a non-uniform distribution of electron density in aromatic molecules. This phenomenon significantly affects the physicochemical properties of molecules and their interactions. This research expands the possibilities for designing new nanomaterials and is the theme of a paper that has just been published in Nature Communications.

Kdyby Ondřej Horák z katedry teorie práva a právních dějin nevyrůstal v Pozořicích na Brněnsku, možná by nikdy nevzniklo spojení tohoto právníka a historika s Lichtenštejny. Spojení, které již přineslo nejeden důležitý odborný příspěvek k dějinám právního myšlení a k poznání česko-lichtenštejnských vztahů. Na tom dosud největším pracuje nyní s týmem právníků a historiků.

Příspěvek bude mít podobu dvoudílné a dvojjazyčné publikace, která bude mapovat vývoj právních vztahů mezi rodem Lichtenštejnů, Lichtenštejnským knížectvím a Československem v 1. polovině 20. století. Odborné dílo vzniká díky prestižnímu grantu. Projekt The Liechtensteins in Czechoslovakia and Central European Legal Science je financovaný z Fondu pro bilaterální vztahy v rámci EHP a Norských fondů 2014–2021. Řešitelé na něm začali pracovat vloni v září, hotovo musí mít v červenci 2024. Partnerem projektu je Česko-lichtenštejnská komise historiků.

Pane docente, jak vzniklo spojení vy a Lichtenštejnové? Zajímal jste se o tento knížecí rod, který patří k nejstarším šlechtickým rodinám ve střední Evropě, již dříve?

Vědomé spojení vzniklo před pětadvaceti lety, ale nepřímé spojení téměř před pětačtyřiceti lety – bylo navázáno v podstatě přestřižením pupeční šnůry. Pocházím totiž z Pozořic, které byly od konce 16. století až do roku 1945 provázány s Lichtenštejny. Když jsme měli na brněnské právnické fakultě v prvním ročníku v semináři z právních dějin zpracovat nějaké regionální téma, narazil jsem v pozořické kronice na fenomén meziválečné pozemkové reformy. Když jsem se o pět let později hlásil do doktorského studia, chtěl jsem v tématu pokračovat a zabývat se zásahy do majetku Lichtenštejnů v Československu po obou světových válkách. Moji učitelé a pozdější kolegové z brněnské právnické fakulty mi tehdy říkali ‚není to trochu málo?‘, kolegové z filozofické fakulty zase ‚není to trochu moc?‘. Možná to působí aforisticky, ale dobře to ukazuje odlišnost historického a právněhistorického přístupu. Snažil jsem se však o jejich propojení a výsledkem byla disertační práce nazvaná Liechtensteinové mezi konfiskací a vyvlastněním. Příspěvek k poválečným zásahům do pozemkového vlastnictví v Československu v první polovině 20. století. V upravené verzi vyšla i knižně. A jak je vidět, to spojení stále trvá.

Trvá i díky projektu The Liechtensteins in Czechoslovakia and Central European Legal Science. Co bude jeho výstupem?

Měly by to být dva svazky dvojjazyčné (česko-německé) edice posudků k právnímu postavení Lichtenštejnů v Československu, které budou zahrnovat úvodní studie, editované právní posudky a medailonky jejich autorů, profesorů právnických a filozofických fakult, zvláště Gustava Friedricha, Antonína Hobzy, Jana Kaprase, Jana Krčmáře, Erwina Loewenfelda, Josefa Pekaře, Jaromíra Sedláčka, Lea Strisowera či Františka Weyra. První svazek bude zaměřený na období po roce 1918, druhý na období po roce 1945. Úvodní studie se budou týkat meziválečné pozemkové reformy, vyvlastnění bez náhrady a odčiňování Bílé hory; suverenity, neutrality a exteritoriality; konfiskací po roce 1945 a problematiky národnosti a státní příslušnosti. Pohybujeme se na pomezí mezinárodní, ústavního, správního i soukromého práva.

Jak si představit práci vědce, který se zabývá právními dějinami? Jsou to hodiny strávené v knihovnách, v archivech?

V knihovnách, archivech, ale také stále více na internetu, který nám díky digitalizaci velmi usnadňuje práci. Největší dobrodružství však stále zažíváte, když vám donesou materiály, které neměl nikdo desítky let v rukou, a objevíte to, co jste hledali, nebo něco, o čem jste ani netušili, že existuje. A další den už pročítáte články a komentáře kolegů z platného práva, protože skutečná právní historie má propojovat minulost, současnost a budoucnost.  

Kdo s vámi na projektu spolupracuje?

Partnerem projektu je Česko-lichtenštejnská komise historiků, která byla v roce 2010 zřízená ministerstvy zahraničních věcí ČR a Lichtenštejnska. Komise má celkem osm členů s paritním zastoupením, já jsem se stal jejím členem v roce 2012. Hlavními řešiteli aktuálního projektu jsme spolu s Ferdinandem Trauttmansdorffem, který byl dlouhá léta rakouským velvyslancem v České republice a věnuje se mezinárodnímu právu. Spolupracovníků máme několik, jak ze členů komise – zejména spolupředsedu české části Tomáše Knoze, tak českých právních historiků – Marka Starého, i kolegů ze zahraničí – Stefana Freye nebo Petera Geigera, někdejšího spolupředsedu lichtenštejnské části.

Podařilo se vám zapojit i někoho z olomoucké fakulty?

Velkou radost mám ze zapojení našich studentů Barbory Švejnohové, Davida Marholda a Jana Marčíka, kteří současně zastávají na katedře teorie práva a právních dějin pozice pomocných vědeckých sil. S překlady nám pomáhá kolega Lukáš Ryšavý z katedry mezinárodního a evropského práva.

Jak spolupráce celého týmu vypadá?

Jsme generačně hodně široce rozkročení, paleta komunikace je proto poměrně pestrá – od MS Teams přes telefony až po osobní setkání. Představa postupu prací byla sice od počátku poměrně jasná, ale až v průběhu jsme narazili na dosud neznámé materiály, takže jsem rád, že byl začátek srpna tolik deštivý.

Z času, který máte na projekt vymezený, uplynul necelý rok. Kam jste se ve své práci dostali?

Aktuálně jsme dokončili 1. svazek, který by měl vyjít do konce roku v nakladatelství Wolters Kluwer, paralelně se však pracuje již na 2. svazku, jehož vydání je plánované na příští rok. Asi největší těžkosti přináší složitá administrativa. Samozřejmě situaci neulehčuje, že paralelně finalizujeme několikaletou týmovou práci, která nabrala zpoždění – jak na komentáři k dědickému právu (s řadou inovativních řešení opřených o zahraniční literaturu; poslední paragrafy jsme odevzdali před pár dny), tak na biografických svazcích Encyklopedie českých právních dějin (s více než dvěma tisíci životopisů významných právníků; aktuálně jsme uzavřeli poslední 3. svazek).

V čem vidíte hlavní přínos vašeho téměř dvouletého bádání?

Problematika je významná nejen pro poznání česko-lichtenštejnských vztahů po roce 1918, které jsou již tradičně zatížené řadou nedorozumění, ale půjde také o důležitý příspěvek k dějinám právního myšlení, protože posudky připravovali přední právní vědci středoevropského regionu.   

Co pro vás osobně znamená získání prestižního grantu v rámci Norských fondů a samotná práce na projektu?

Složité vyvažování rodinného a pracovního života, stres, málo spánku, ale také radost, že splácíme dluh, který narůstal delší dobu – jak vůči vlastnímu tématu, tak kolegům, kteří se česko-lichtenštejnským vztahům a šířeji meziválečné právní vědě věnují. 

The Liechtensteins in Czechoslovakia and Central European Legal Science
(č. iniciativy: EHP-BFNU-PDINKM-3-083-2022)
Financováno z Fondu pro bilaterální vztahy v rámci Fondů EHP a Norska 2014–2021.

Kdyby Ondřej Horák z katedry teorie práva a právních dějin nevyrůstal v Pozořicích na Brněnsku, možná by nikdy nevzniklo spojení tohoto právníka a historika s Lichtenštejny. Spojení, které již přineslo nejeden důležitý odborný příspěvek k dějinám právního myšlení a k poznání česko-lichtenštejnských vztahů. Na tom dosud největším pracuje nyní s týmem právníků a historiků.

Příspěvek bude mít podobu dvoudílné a dvojjazyčné publikace, která bude mapovat vývoj právních vztahů mezi rodem Lichtenštejnů, Lichtenštejnským knížectvím a Československem v 1. polovině 20. století. Odborné dílo vzniká díky prestižnímu grantu. Projekt The Liechtensteins in Czechoslovakia and Central European Legal Science je financovaný z Fondu pro bilaterální vztahy v rámci EHP a Norských fondů 2014–2021. Řešitelé na něm začali pracovat vloni v září, hotovo musí mít v červenci 2024. Partnerem projektu je Česko-lichtenštejnská komise historiků.

Pane docente, jak vzniklo spojení vy a Lichtenštejnové? Zajímal jste se o tento knížecí rod, který patří k nejstarším šlechtickým rodinám ve střední Evropě, již dříve?

Vědomé spojení vzniklo před pětadvaceti lety, ale nepřímé spojení téměř před pětačtyřiceti lety – bylo navázáno v podstatě přestřižením pupeční šnůry. Pocházím totiž z Pozořic, které byly od konce 16. století až do roku 1945 provázány s Lichtenštejny. Když jsme měli na brněnské právnické fakultě v prvním ročníku v semináři z právních dějin zpracovat nějaké regionální téma, narazil jsem v pozořické kronice na fenomén meziválečné pozemkové reformy. Když jsem se o pět let později hlásil do doktorského studia, chtěl jsem v tématu pokračovat a zabývat se zásahy do majetku Lichtenštejnů v Československu po obou světových válkách. Moji učitelé a pozdější kolegové z brněnské právnické fakulty mi tehdy říkali ‚není to trochu málo?‘, kolegové z filozofické fakulty zase ‚není to trochu moc?‘. Možná to působí aforisticky, ale dobře to ukazuje odlišnost historického a právněhistorického přístupu. Snažil jsem se však o jejich propojení a výsledkem byla disertační práce nazvaná Liechtensteinové mezi konfiskací a vyvlastněním. Příspěvek k poválečným zásahům do pozemkového vlastnictví v Československu v první polovině 20. století. V upravené verzi vyšla i knižně. A jak je vidět, to spojení stále trvá.

Trvá i díky projektu The Liechtensteins in Czechoslovakia and Central European Legal Science. Co bude jeho výstupem?

Měly by to být dva svazky dvojjazyčné (česko-německé) edice posudků k právnímu postavení Lichtenštejnů v Československu, které budou zahrnovat úvodní studie, editované právní posudky a medailonky jejich autorů, profesorů právnických a filozofických fakult, zvláště Gustava Friedricha, Antonína Hobzy, Jana Kaprase, Jana Krčmáře, Erwina Loewenfelda, Josefa Pekaře, Jaromíra Sedláčka, Lea Strisowera či Františka Weyra. První svazek bude zaměřený na období po roce 1918, druhý na období po roce 1945. Úvodní studie se budou týkat meziválečné pozemkové reformy, vyvlastnění bez náhrady a odčiňování Bílé hory; suverenity, neutrality a exteritoriality; konfiskací po roce 1945 a problematiky národnosti a státní příslušnosti. Pohybujeme se na pomezí mezinárodní, ústavního, správního i soukromého práva.

Jak si představit práci vědce, který se zabývá právními dějinami? Jsou to hodiny strávené v knihovnách, v archivech?

V knihovnách, archivech, ale také stále více na internetu, který nám díky digitalizaci velmi usnadňuje práci. Největší dobrodružství však stále zažíváte, když vám donesou materiály, které neměl nikdo desítky let v rukou, a objevíte to, co jste hledali, nebo něco, o čem jste ani netušili, že existuje. A další den už pročítáte články a komentáře kolegů z platného práva, protože skutečná právní historie má propojovat minulost, současnost a budoucnost.  

Kdo s vámi na projektu spolupracuje?

Partnerem projektu je Česko-lichtenštejnská komise historiků, která byla v roce 2010 zřízená ministerstvy zahraničních věcí ČR a Lichtenštejnska. Komise má celkem osm členů s paritním zastoupením, já jsem se stal jejím členem v roce 2012. Hlavními řešiteli aktuálního projektu jsme spolu s Ferdinandem Trauttmansdorffem, který byl dlouhá léta rakouským velvyslancem v České republice a věnuje se mezinárodnímu právu. Spolupracovníků máme několik, jak ze členů komise – zejména spolupředsedu české části Tomáše Knoze, tak českých právních historiků – Marka Starého, i kolegů ze zahraničí – Stefana Freye nebo Petera Geigera, někdejšího spolupředsedu lichtenštejnské části.

Podařilo se vám zapojit i někoho z olomoucké fakulty?

Velkou radost mám ze zapojení našich studentů Barbory Švejnohové, Davida Marholda a Jana Marčíka, kteří současně zastávají na katedře teorie práva a právních dějin pozice pomocných vědeckých sil. S překlady nám pomáhá kolega Lukáš Ryšavý z katedry mezinárodního a evropského práva.

Jak spolupráce celého týmu vypadá?

Jsme generačně hodně široce rozkročení, paleta komunikace je proto poměrně pestrá – od MS Teams přes telefony až po osobní setkání. Představa postupu prací byla sice od počátku poměrně jasná, ale až v průběhu jsme narazili na dosud neznámé materiály, takže jsem rád, že byl začátek srpna tolik deštivý.

Z času, který máte na projekt vymezený, uplynul necelý rok. Kam jste se ve své práci dostali?

Aktuálně jsme dokončili 1. svazek, který by měl vyjít do konce roku v nakladatelství Wolters Kluwer, paralelně se však pracuje již na 2. svazku, jehož vydání je plánované na příští rok. Asi největší těžkosti přináší složitá administrativa. Samozřejmě situaci neulehčuje, že paralelně finalizujeme několikaletou týmovou práci, která nabrala zpoždění – jak na komentáři k dědickému právu (s řadou inovativních řešení opřených o zahraniční literaturu; poslední paragrafy jsme odevzdali před pár dny), tak na biografických svazcích Encyklopedie českých právních dějin (s více než dvěma tisíci životopisů významných právníků; aktuálně jsme uzavřeli poslední 3. svazek).

V čem vidíte hlavní přínos vašeho téměř dvouletého bádání?

Problematika je významná nejen pro poznání česko-lichtenštejnských vztahů po roce 1918, které jsou již tradičně zatížené řadou nedorozumění, ale půjde také o důležitý příspěvek k dějinám právního myšlení, protože posudky připravovali přední právní vědci středoevropského regionu.   

Co pro vás osobně znamená získání prestižního grantu v rámci Norských fondů a samotná práce na projektu?

Složité vyvažování rodinného a pracovního života, stres, málo spánku, ale také radost, že splácíme dluh, který narůstal delší dobu – jak vůči vlastnímu tématu, tak kolegům, kteří se česko-lichtenštejnským vztahům a šířeji meziválečné právní vědě věnují. 

The Liechtensteins in Czechoslovakia and Central European Legal Science
(č. iniciativy: EHP-BFNU-PDINKM-3-083-2022)
Financováno z Fondu pro bilaterální vztahy v rámci Fondů EHP a Norska 2014–2021.

Vědci z Fyzikálního ústavu a ÚOCHB AV ČR a Univerzity Palackého v Olomouci znovu úspěšně odkrývají tajemství světa molekul a atomů. Experimentem potvrdili správnost dekády staré teorie, která předpokládala nerovnoměrné rozložení elektronové hustoty v aromatických molekulách Tento jev významně ovlivňuje fyzikálně-chemické vlastnosti molekul i jejich interakce. Zmíněný výzkum rozšiřuje možnosti designování nových nanomateriálů a článek o něm aktuálně zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Zábavné a poučné workshopy pro všechny aktivní seniory nabízí od konce září Pevnost poznání Univerzity Palackého v Olomouci. Lektoři kurzu Blízká setkání třetího věku se zaměří na celé tělo nejen z hlediska fyziologie a zdravého pohybu, ale i na trénování mozku, paměti a zájmové aktivity a koníčky. 

Senioři ve věku 55+ si zacvičí jógu, vyzkouší nejrůznější hudební nástroje, zapojí svoji kreativitu v tvůrčích dílnách a také se dozví, jaká nebezpečí na ně číhají na internetu. Všechny lekce zajišťují profesionální lektoři. 

„Naším cílem je srozumitelnou a zážitkovou formou rozvíjet poznávací a pohybové schopnosti účastníků a rozšiřovat oblasti jejich volnočasových aktivit. Chceme jim ukázat, jak se dá efektivně zpomalit proces stárnutí a předejít neduhům staršího věku,“ říká Ivana Fellnerová, vysokoškolská pedagožka a předsedkyně Spolku pro poznání. 

Spolek tyto kurzy organizuje s podporou Olomouckého kraje od roku 2016 a každoročně jimi projde několik desítek účastníků. Často si na lekcích najdou přátele mezi svými vrstevníky. „Dlouho jsem váhala, zda se do takového kurzu přihlásit. Již řadu let mě trápí špatný zrak a měla jsem strach, že nebudu lekce zvládat. Obavy byly zbytečné a já si lekce plnohodnotně užila. Například cvičení mi pomohlo zmírnit některé bolesti a jiných se úplně zbavit,“ popsala zkušenost z kurzu Blízká setkání třetího věku Miroslava Nebuchlová. 

Účastníci se budou scházet každé pondělí od 18. září do 11. prosince 2023 od 13:00 do 15:30 v Pevnosti poznání. Registrace bude spuštěna v pondělí 28. srpna ve 13 hodin na webu nebo přímo v pokladně centra v areálu Korunní pevnůstky v Olomouci. 

Centrum popularizace Pevnost poznání Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci sídlí v unikátně zrekonstruované, památkově chráněné budově velkého dělostřeleckého skladu z roku 1857. Prostřednictvím expozic, dílen, laboratoře a digitálního planetária zde zaměstnanci a studenti univerzity zábavnou a hravou formou přibližují dětem i dospělým vědecké poznatky i historická fakta. Podrobnější informace o centru jsou k dispozici zde.

Zábavné a poučné workshopy pro všechny aktivní seniory nabízí od konce září Pevnost poznání Univerzity Palackého v Olomouci. Lektoři kurzu Blízká setkání třetího věku se zaměří na celé tělo nejen z hlediska fyziologie a zdravého pohybu, ale i na trénování mozku, paměti a zájmové aktivity a koníčky. 

Senioři ve věku 55+ si zacvičí jógu, vyzkouší nejrůznější hudební nástroje, zapojí svoji kreativitu v tvůrčích dílnách a také se dozví, jaká nebezpečí na ně číhají na internetu. Všechny lekce zajišťují profesionální lektoři. 

„Naším cílem je srozumitelnou a zážitkovou formou rozvíjet poznávací a pohybové schopnosti účastníků a rozšiřovat oblasti jejich volnočasových aktivit. Chceme jim ukázat, jak se dá efektivně zpomalit proces stárnutí a předejít neduhům staršího věku,“ říká Ivana Fellnerová, vysokoškolská pedagožka a předsedkyně Spolku pro poznání. 

Spolek tyto kurzy organizuje s podporou Olomouckého kraje od roku 2016 a každoročně jimi projde několik desítek účastníků. Často si na lekcích najdou přátele mezi svými vrstevníky. „Dlouho jsem váhala, zda se do takového kurzu přihlásit. Již řadu let mě trápí špatný zrak a měla jsem strach, že nebudu lekce zvládat. Obavy byly zbytečné a já si lekce plnohodnotně užila. Například cvičení mi pomohlo zmírnit některé bolesti a jiných se úplně zbavit,“ popsala zkušenost z kurzu Blízká setkání třetího věku Miroslava Nebuchlová. 

Účastníci se budou scházet každé pondělí od 18. září do 11. prosince 2023 od 13:00 do 15:30 v Pevnosti poznání. Registrace bude spuštěna v pondělí 28. srpna ve 13 hodin na webu nebo přímo v pokladně centra v areálu Korunní pevnůstky v Olomouci. 

Centrum popularizace Pevnost poznání Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci sídlí v unikátně zrekonstruované, památkově chráněné budově velkého dělostřeleckého skladu z roku 1857. Prostřednictvím expozic, dílen, laboratoře a digitálního planetária zde zaměstnanci a studenti univerzity zábavnou a hravou formou přibližují dětem i dospělým vědecké poznatky i historická fakta. Podrobnější informace o centru jsou k dispozici zde.

Stromy. Jsou všude kolem nás a vnímáme je často jaksi podvědomě a jako samozřejmost. Přesto jsou mnohokrát nedílnou součástí přírodního, kulturního i historického dědictví naší země. Ty nejvýznamnější bývají spojeny s důležitou kulturní nebo historickou událostí. Nesou poselství určité historické skutečnosti nebo místa. Stávají se symbolem národní identity. A právě těmto stromům se věnuje kniha Významné stromy České republiky, kterou nabízíme jako poslední tip na letošní letní čtení z produkce Vydavatelství UP. Můžete si ji stáhnout zdarma v elektronické podobě.

Lípa. Dub. Vrba. Jasan. Jabloň. Stromy, bez nichž si naši krajinu dnes nedovedeme představit. Kde se však vzala tradice výsadby stromů a tzv. „stromkové slavnosti“? Jaký byl postoj ke stromům v minulosti? Jaká je role stromů v naší lidové kultuře? Jak můžeme významné stromy kategorizovat? A jaký je obecně význam zeleně v našich sídlech? Na to vše odpovídá v krásně zpracované knize dvojice autorů z Přírodovědecké fakulty UP Ivo Machar a Aleš Rudl.

Vedle obecných a teoretických konceptů najdete na stránkách knihy také mnoho konkrétních příkladů významných stromů, včetně bohatého fotografického doprovodu. Začtěte se, pochopte stromy z jiné, hlubší perspektivy a nechejte se třeba i inspirovat k výletům během pozdního léta a začátku podzimu.

Některé knihy vznikají v rámci různých grantů, jejichž podmínkou je, že se bohužel nesmějí prodávat. To je i příklad Významných stromů České republiky, jejichž tištěná verze se připravila pouze pro účely autorského kolektivu. Naštěstí je však možnost si knihu zcela zdarma stáhnout v elektronické verzi na VUP shopu. Věříme, že vám udělá radost. A pokud byste chtěli, můžete pestrý inventář bezplatných e-knih Vydavatelství UP prozkoumat více.

Knihy z Vydavatelství UP můžete kupovat na e-shopu nebo v prodejně na Zbrojnici. Zaměstnanci a studenti mohou na internetu i v kamenné prodejně celoročně využít 10% slevu (zaměstnanci najdou pokyny na webu, studenti v UPlikaci). V prodejně pak lze platit také FlexiPass poukázkami a kartami (v tomto případě však bez 10% slevy). Všechny díly letního seriálu najdete přehledně zde. 

Stromy. Jsou všude kolem nás a vnímáme je často jaksi podvědomě a jako samozřejmost. Přesto jsou mnohokrát nedílnou součástí přírodního, kulturního i historického dědictví naší země. Ty nejvýznamnější bývají spojeny s důležitou kulturní nebo historickou událostí. Nesou poselství určité historické skutečnosti nebo místa. Stávají se symbolem národní identity. A právě těmto stromům se věnuje kniha Významné stromy České republiky, kterou nabízíme jako poslední tip na letošní letní čtení z produkce Vydavatelství UP. Můžete si ji stáhnout zdarma v elektronické podobě.

Lípa. Dub. Vrba. Jasan. Jabloň. Stromy, bez nichž si naši krajinu dnes nedovedeme představit. Kde se však vzala tradice výsadby stromů a tzv. „stromkové slavnosti“? Jaký byl postoj ke stromům v minulosti? Jaká je role stromů v naší lidové kultuře? Jak můžeme významné stromy kategorizovat? A jaký je obecně význam zeleně v našich sídlech? Na to vše odpovídá v krásně zpracované knize dvojice autorů z Přírodovědecké fakulty UP Ivo Machar a Aleš Rudl.

Vedle obecných a teoretických konceptů najdete na stránkách knihy také mnoho konkrétních příkladů významných stromů, včetně bohatého fotografického doprovodu. Začtěte se, pochopte stromy z jiné, hlubší perspektivy a nechejte se třeba i inspirovat k výletům během pozdního léta a začátku podzimu.

Některé knihy vznikají v rámci různých grantů, jejichž podmínkou je, že se bohužel nesmějí prodávat. To je i příklad Významných stromů České republiky, jejichž tištěná verze se připravila pouze pro účely autorského kolektivu. Naštěstí je však možnost si knihu zcela zdarma stáhnout v elektronické verzi na VUP shopu. Věříme, že vám udělá radost. A pokud byste chtěli, můžete pestrý inventář bezplatných e-knih Vydavatelství UP prozkoumat více.

Knihy z Vydavatelství UP můžete kupovat na e-shopu nebo v prodejně na Zbrojnici. Zaměstnanci a studenti mohou na internetu i v kamenné prodejně celoročně využít 10% slevu (zaměstnanci najdou pokyny na webu, studenti v UPlikaci). V prodejně pak lze platit také FlexiPass poukázkami a kartami (v tomto případě však bez 10% slevy). Všechny díly letního seriálu najdete přehledně zde. 

Na začátku byla touha pomáhat a na konci je přátelství Češky a Ukrajinky, které se blíží vztahu dvou sester. Mezi tím osm měsíců zodpovědnosti, strachu, starostí, ale i smíchu, radosti a příjemných zážitků. Rodina Jany Bellové, která pracuje na katedře politologie a společenských věd právnické fakulty, ubytovala rodinu Liudmyly Peresypkiny. Tři ženy, Liudmyla, její matka a dcera, utekly z Charkova před válkou.

Příběh Jany a Myly, jinak jí Jana neřekne, začal nenápadně na jaře loňského roku. „Do výuky mi přišel student z Mariupolu, kterému fakulta umožnila u nás studovat. Právě od něj jsem se dozvěděla o třech ženách, které našly dočasný azyl v ubytovně v Kunčicích u Starého Města a hledají v Česku ubytování,“ vzpomíná Jana Bellová. O možnosti ubytovat u sebe doma v Prostějově uprchlíky z Ukrajiny uvažovali s manželem, který také učí na olomoucké právnické fakultě, už od začátku války. „Byla jsem nejvíc aktivní, manžel přemýšlel o něco déle. Synové byli z počátku proti. Měli obavu, že přijdou o soukromí, že se budou muset uskromnit.“

Samotnému červnovému nastěhování předcházela jednodenní návštěva, kdy se obě rodiny měly možnost poznat, a také úpravy domu. „Schůzka nás utvrdila v tom, že děláme dobře. Pro Mylinu rodinu jsme vyhradili jedno podlaží našeho domu. Já s manželem jsme skončili v přízemí, které jsme sdíleli s naší zvířecí smečkou – dvěma psy, šesti kočkami a králíkem,“ říká s úsměvem Jana Bellová. S příchodem tří žen se rozrostla i jejich zvířecí tlupa. „Přišla s nimi i úžasná čivava.“

Pomohla i fakulta

Bellovi Ukrajinkám neposkytli pouze bydlení. Pomáhali s jednáním na úřadech, hledáním lékařů nebo práce. První zaměstnání našla Myla a její dcera, obě jsou zdravotními sestrami, v prostějovské nemocnici. Uklízely tam. „Pracovní podmínky bohužel nebyly ideální, snažila jsem se jim najít něco lepšího. A povedlo se. Jednoho dne mi zavolal vedoucí správy budov naší fakulty, že se uvolnilo místo uklízečky. Hned jsme na to kývli. Myla byla na fakultě spokojená a podle mých informací i fakulta s ní. Vstávala ve čtyři ráno, do práce přijížděla o hodinu dřív. Pracovala přesčas a nikdo jí to nemohl vymluvit.“

Přestože rodiny spolu netrávily 24 hodin denně, stále o sobě věděly, o svém každodenním programu. „Když vařily nějakou ukrajinskou specialitu, přišly za námi a daly nám ochutnat. Brali jsme je na výlety i na jednu rodinnou oslavu. Ráda vzpomínám třeba na chvíle v Čechách pod Kosířem. Napřed jsme se s Mylou prošly po zámeckém parku a pak poseděly v kavárně. Hodně jsme se sblížily. Jo a taky mi dělávala doma pedikúru,“ popisuje Jana Bellová.

Liudmyla, její matka a dcera po osmi měsících strávených u Bellových odjely domů na Ukrajinu. Pokud by se totiž nevrátily do poloviny letošního února, Myla a její dcera by přišly o práci v charkovské nemocnici. „Vracely se kvůli práci, ale současně jsem pochopila, že milují svoji zemi, svoje město. Nikde jinde žít nechtěly. Chtěly domů co nejdřív. Myla byla hrdou Ukrajinkou.“

Až bude po všem

Už více než půl roku přízemí v domě Bellových patří zase hlavně zvířatům, manželé i synové se vrátili do svých pokojů. „S Mylou se snažíme, aby naše přátelství nevyprchalo. Myslím, že to cítí stejně jako já. Píšeme si, posíláme si osobní videa, radujeme se z maličkostí. Dokonce jsme plánovaly, že až bude po všem, tak pojedeme za nimi a ony by zase přijely k nám,“ naznačuje Jana Bellová.

Okolí jejich pomoc uprchlíkům vnímalo převážně kladně. Našli se ale i tací, u kterých narazili. Nešlo prý o nic osobního, spíše o obecný negativní postoj k Ukrajincům. „Velkou radost mi udělala reakce mojí devadesátileté babičky, která nám před lety přispěla na úpravy našeho domu. Zavolala jsem jí. Babi, představ si, že jsi pomohla Ukrajincům. Díky tobě jsme měli uprchlíky kde ubytovat. Zpráva ji obrovsky potěšila,“ vzpomíná Jana Bellová, hlas jí přeskakuje a z tváře si utírá slzy.

Během vyprávění se jí hlas zachvěl několikrát. „Jsem strašně vděčná, že jsem měla tu příležitost pomáhat, za všechny zkušenosti. Bylo to pro mě ale velmi náročné a intenzivní období, hlavně psychicky. Pořád jsem za ně cítila zodpovědnost. Občas toho na mě bylo příliš, tolik se rozdávat. Musela jsem se naučit dát si sama sobě hranice. I manžel mě musel brzdit,“ hodnotí uplynulé období a přiznává, že už by to celé znovu asi absolvovat nechtěla.

Už by si nechtěla pustit nikoho k sobě tak blízko. Ale jednu výjimku by udělala. „Pokud by šlo o rodinu Myly, šla bych do toho zase,“ dodává Jana Bellová a oči se jí zase lesknou.

Na začátku byla touha pomáhat a na konci je přátelství Češky a Ukrajinky, které se blíží vztahu dvou sester. Mezi tím osm měsíců zodpovědnosti, strachu, starostí, ale i smíchu, radosti a příjemných zážitků. Rodina Jany Bellové, která pracuje na katedře politologie a společenských věd právnické fakulty, ubytovala rodinu Liudmyly Peresypkiny. Tři ženy, Liudmyla, její matka a dcera, utekly z Charkova před válkou.

Příběh Jany a Myly, jinak jí Jana neřekne, začal nenápadně na jaře loňského roku. „Do výuky mi přišel student z Mariupolu, kterému fakulta umožnila u nás studovat. Právě od něj jsem se dozvěděla o třech ženách, které našly dočasný azyl v ubytovně v Kunčicích u Starého Města a hledají v Česku ubytování,“ vzpomíná Jana Bellová. O možnosti ubytovat u sebe doma v Prostějově uprchlíky z Ukrajiny uvažovali s manželem, který také učí na olomoucké právnické fakultě, už od začátku války. „Byla jsem nejvíc aktivní, manžel přemýšlel o něco déle. Synové byli z počátku proti. Měli obavu, že přijdou o soukromí, že se budou muset uskromnit.“

Samotnému červnovému nastěhování předcházela jednodenní návštěva, kdy se obě rodiny měly možnost poznat, a také úpravy domu. „Schůzka nás utvrdila v tom, že děláme dobře. Pro Mylinu rodinu jsme vyhradili jedno podlaží našeho domu. Já s manželem jsme skončili v přízemí, které jsme sdíleli s naší zvířecí smečkou – dvěma psy, šesti kočkami a králíkem,“ říká s úsměvem Jana Bellová. S příchodem tří žen se rozrostla i jejich zvířecí tlupa. „Přišla s nimi i úžasná čivava.“

Pomohla i fakulta

Bellovi Ukrajinkám neposkytli pouze bydlení. Pomáhali s jednáním na úřadech, hledáním lékařů nebo práce. První zaměstnání našla Myla a její dcera, obě jsou zdravotními sestrami, v prostějovské nemocnici. Uklízely tam. „Pracovní podmínky bohužel nebyly ideální, snažila jsem se jim najít něco lepšího. A povedlo se. Jednoho dne mi zavolal vedoucí správy budov naší fakulty, že se uvolnilo místo uklízečky. Hned jsme na to kývli. Myla byla na fakultě spokojená a podle mých informací i fakulta s ní. Vstávala ve čtyři ráno, do práce přijížděla o hodinu dřív. Pracovala přesčas a nikdo jí to nemohl vymluvit.“

Přestože rodiny spolu netrávily 24 hodin denně, stále o sobě věděly, o svém každodenním programu. „Když vařily nějakou ukrajinskou specialitu, přišly za námi a daly nám ochutnat. Brali jsme je na výlety i na jednu rodinnou oslavu. Ráda vzpomínám třeba na chvíle v Čechách pod Kosířem. Napřed jsme se s Mylou prošly po zámeckém parku a pak poseděly v kavárně. Hodně jsme se sblížily. Jo a taky mi dělávala doma pedikúru,“ popisuje Jana Bellová.

Liudmyla, její matka a dcera po osmi měsících strávených u Bellových odjely domů na Ukrajinu. Pokud by se totiž nevrátily do poloviny letošního února, Myla a její dcera by přišly o práci v charkovské nemocnici. „Vracely se kvůli práci, ale současně jsem pochopila, že milují svoji zemi, svoje město. Nikde jinde žít nechtěly. Chtěly domů co nejdřív. Myla byla hrdou Ukrajinkou.“

Až bude po všem

Už více než půl roku přízemí v domě Bellových patří zase hlavně zvířatům, manželé i synové se vrátili do svých pokojů. „S Mylou se snažíme, aby naše přátelství nevyprchalo. Myslím, že to cítí stejně jako já. Píšeme si, posíláme si osobní videa, radujeme se z maličkostí. Dokonce jsme plánovaly, že až bude po všem, tak pojedeme za nimi a ony by zase přijely k nám,“ naznačuje Jana Bellová.

Okolí jejich pomoc uprchlíkům vnímalo převážně kladně. Našli se ale i tací, u kterých narazili. Nešlo prý o nic osobního, spíše o obecný negativní postoj k Ukrajincům. „Velkou radost mi udělala reakce mojí devadesátileté babičky, která nám před lety přispěla na úpravy našeho domu. Zavolala jsem jí. Babi, představ si, že jsi pomohla Ukrajincům. Díky tobě jsme měli uprchlíky kde ubytovat. Zpráva ji obrovsky potěšila,“ vzpomíná Jana Bellová, hlas jí přeskakuje a z tváře si utírá slzy.

Během vyprávění se jí hlas zachvěl několikrát. „Jsem strašně vděčná, že jsem měla tu příležitost pomáhat, za všechny zkušenosti. Bylo to pro mě ale velmi náročné a intenzivní období, hlavně psychicky. Pořád jsem za ně cítila zodpovědnost. Občas toho na mě bylo příliš, tolik se rozdávat. Musela jsem se naučit dát si sama sobě hranice. I manžel mě musel brzdit,“ hodnotí uplynulé období a přiznává, že už by to celé znovu asi absolvovat nechtěla.

Už by si nechtěla pustit nikoho k sobě tak blízko. Ale jednu výjimku by udělala. „Pokud by šlo o rodinu Myly, šla bych do toho zase,“ dodává Jana Bellová a oči se jí zase lesknou.

Původně se chtěl stát právníkem. Zájem o fyziku a matematiku v něm ale probudil učitel během přípravných kurzů na zkoušky na právnickou fakultu. Obor Aplikovaná fyzika vystudoval na Národní univerzitě letectva v Kyjevě, titul magistra obdržel v Moskevském fyzikálně-technickém institutu. Následně absolvoval doktorské studium na přírodovědecké fakultě. Ievgen Arkhipov se zabývá teorií otevřených kvantových systémů a jejich unikátními spektrálními vlastnostmi. V letošním roce publikoval výsledky své vědecké práce v prestižním časopise Nature Communications.

Ievgen Arkhipov přiznává, že na základní a střední škole neměl fyziku rád. „Pochopil jsem, že hodně záleží na učiteli, zda vás pro ten předmět dokáže nadchnout. Vůbec jsem tedy nepočítal, že se jednou v profesním životě budu fyzikou živit,“ říká.

Během doktorátu dostal Ievgen Arkhipov nabídku od Společné laboratoře optiky, společného pracoviště Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR. „Moc dlouho jsem se nerozmýšlel, protože v té době neměl v Kyjevě nikdo velké experimentální zkušenosti s kvantovou provázaností světla. Čeho si nejvíce vážím, je svoboda v práci. Mohu se věnovat tomu, co mě baví a zajímá. Český jazyk jsem pochytil poslechem televize, čtením článků i na rychlokurzu, který mě naučil orientovat se trošku v české gramatice.“

Mladý vědec se začal zabývat kvantovou provázaností fotonových systémů. Veškerá jeho teoretická práce byla zaměřena na teoretický výzkum vlastností různých efektů v těchto systémech. „V nedávné studii publikované v Nature Communications jsme ve spolupráci s kolegy z Polska, Švýcarska, USA a Japonska poprvé teoreticky prokázali, že současným využitím vlastností spektrálních singularit v kvantových otevřených systémech lze realizovat univerzální programovatelný fotonický multimódový přepínač. Prezentované výsledky tak otevírají nové perspektivy pro manipulaci se světlem v multimódových systémech, které lze využít pro vývoj nových fotonických výpočetních a komunikačních protokolů v klasické i kvantové oblasti,“ vysvětluje Ievgen Arkhipov.

Rodák z Ukrajiny neprožíval lehké chvíle během začátku invaze Ruska na Ukrajinu, kterou sledoval z České republiky. „Do poslední chvíle jsem věřil, že k invazi nedojde. Při prvním bombardování Kyjeva jsem okamžitě zavolal mamince a sestře, která byla ve vysokém stupni těhotenství, aby neváhaly a přijely. Obávali jsme se předčasného porodu, ale všechno dobře dopadlo. Měli jsme štěstí, že manželčin kolega, který v té době odjížděl do Německa, nám dal svůj byt k dispozici. Opravdu jsem byl moc vděčný. I všem kolegům ze Společné laboratoře optiky. Chtěl bych proto poděkovat lidem z České republiky za morální i materiální pomoc, kterou v těžký moment v historii naší země poskytli Ukrajině.“

Původně se chtěl stát právníkem. Zájem o fyziku a matematiku v něm ale probudil učitel během přípravných kurzů na zkoušky na právnickou fakultu. Obor Aplikovaná fyzika vystudoval na Národní univerzitě letectva v Kyjevě, titul magistra obdržel v Moskevském fyzikálně-technickém institutu. Následně absolvoval doktorské studium na přírodovědecké fakultě. Ievgen Arkhipov se zabývá teorií otevřených kvantových systémů a jejich unikátními spektrálními vlastnostmi. V letošním roce publikoval výsledky své vědecké práce v prestižním časopise Nature Communications.

Ievgen Arkhipov přiznává, že na základní a střední škole neměl fyziku rád. „Pochopil jsem, že hodně záleží na učiteli, zda vás pro ten předmět dokáže nadchnout. Vůbec jsem tedy nepočítal, že se jednou v profesním životě budu fyzikou živit,“ říká.

Během doktorátu dostal Ievgen Arkhipov nabídku od Společné laboratoře optiky, společného pracoviště Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR. „Moc dlouho jsem se nerozmýšlel, protože v té době neměl v Kyjevě nikdo velké experimentální zkušenosti s kvantovou provázaností světla. Čeho si nejvíce vážím, je svoboda v práci. Mohu se věnovat tomu, co mě baví a zajímá. Český jazyk jsem pochytil poslechem televize, čtením článků i na rychlokurzu, který mě naučil orientovat se trošku v české gramatice.“

Mladý vědec se začal zabývat kvantovou provázaností fotonových systémů. Veškerá jeho teoretická práce byla zaměřena na teoretický výzkum vlastností různých efektů v těchto systémech. „V nedávné studii publikované v Nature Communications jsme ve spolupráci s kolegy z Polska, Švýcarska, USA a Japonska poprvé teoreticky prokázali, že současným využitím vlastností spektrálních singularit v kvantových otevřených systémech lze realizovat univerzální programovatelný fotonický multimódový přepínač. Prezentované výsledky tak otevírají nové perspektivy pro manipulaci se světlem v multimódových systémech, které lze využít pro vývoj nových fotonických výpočetních a komunikačních protokolů v klasické i kvantové oblasti,“ vysvětluje Ievgen Arkhipov.

Rodák z Ukrajiny neprožíval lehké chvíle během začátku invaze Ruska na Ukrajinu, kterou sledoval z České republiky. „Do poslední chvíle jsem věřil, že k invazi nedojde. Při prvním bombardování Kyjeva jsem okamžitě zavolal mamince a sestře, která byla ve vysokém stupni těhotenství, aby neváhaly a přijely. Obávali jsme se předčasného porodu, ale všechno dobře dopadlo. Měli jsme štěstí, že manželčin kolega, který v té době odjížděl do Německa, nám dal svůj byt k dispozici. Opravdu jsem byl moc vděčný. I všem kolegům ze Společné laboratoře optiky. Chtěl bych proto poděkovat lidem z České republiky za morální i materiální pomoc, kterou v těžký moment v historii naší země poskytli Ukrajině.“

V nabídce univerzitního obchodu a informačního centra UPoint je nově k mání speciální verze univerzitního diáře na rok 2023/2024. Každodenníček pomůže nejen s organizací blížícího se akademického roku, ale i s plněním životních met. Diář doplňují výroční historické bloky a psací potřeby ve fakultních barvách.

Před začátkem akademického roku bývá v univerzitním obchodě UPoint největší poptávka po akademických diářích. Letos univerzita připravila limitovanou edici Každodenníčku, diáře inspirovaného deníkem Františka Palackého, novodobého patrona UP. „Výročí 450 let olomoucké univerzity vybízelo k originální verzi našeho tradičního diáře. Propojení s osobním deníkem Františka Palackého považujeme za vydařený počin, který studentům přiblíží jejich univerzitního patrona a provede je následujícími semestry,“ uvedla prorektorka pro komunikaci a studentské záležitosti Andrea Hanáčková.

Každý týden se v diáři postupně odhalují myšlenky, nápady a zvyky Palackého za sedm let jeho života, a to převážně z dob jeho studií. Nechá tak své majitele nahlédnout do hloubi duše mladého Otce národa a seznámí je mimo jiné s tím, jak si on sám organizoval den a s kým významným se za tu dobu potkal. Každodenníček vznikl za významného tvůrčího přispění Lenky Šíchové z Hodslavic, kde se nachází Palackého rodný dům. Hodslavice jsou také představeny v úvodu diáře, což vlastníky Každodenníčku může nalákat k návštěvě této malebné vísky.

Akademický diář je v nabídce UPointu stálicí. „Jde o velmi úspěšný produkt, který univerzita připravuje už šestým rokem. Věříme, že i letošní verze v podobě Každodenníčku zaujme studenty i zaměstnance UP,“ dodává Ondřej Martínek, vedoucí oddělení marketingu, pod které UPoint spadá. Každodenníček, stejně jako předchozí diáře z dílny UPointu, mají pomoci studujícím se systematickým plánováním času a organizací akademického roku, ale i s motivovací ke studiu a nalezením rovnováhy mezi studijními povinnosti a osobním volným časem. S touto myšlenkou je spjata i tradiční struktura diáře, který každý týden vybízí majitele k zaznamenání toho, co se mupovedlo, upozorňuje na důležitá data akademického roku a zahrnuje rovněž Studijní a zkušební řád UP. I letos diář obsahuje oblíbené vychytávky z předchozích let, jako je zavírací gumička, záložka a praktické archy se samolepkami v univerzitní modré barvě. Nálepky ve fakultních barvách je možné dokoupit v UPointu.

Majitele Každodenníčku pak možná bude František Palacký inspirovat natolik, že se po jeho vzoru odhodlají i k rozsáhlejším textům. Vhodným materiálem pro poznámky by v tomto případě mohla být další novinka na pultech UPointu: série historických bloků se šitou vazbou připomínající 450. výročí olomoucké univerzity. Na výběr je z pěti motivů obálek odkazující právě na dějiny UP: nejstarší českou mapu Měsíce, hvězdný glóbus, slavnostní vjezd kardinála Troyera do Olomouce, znázornění lomu světla či rektorské žezlo z poloviny 20. století. Bloky, které doplňuje i nová řada psacích potřeb v barvách fakult, vznikly ve spolupráci s Vydavatelstvím UP.  

Každodenníček i historické bloky zakoupíte v prodejně UPoint na Horním náměstí nebo na e-shopu. Studenti, zaměstnanci a absolventi UP mají při nákupu v kamenné prodejně 10% slevu.

V nabídce univerzitního obchodu a informačního centra UPoint je nově k mání speciální verze univerzitního diáře na rok 2023/2024. Každodenníček pomůže nejen s organizací blížícího se akademického roku, ale i s plněním životních met. Diář doplňují výroční historické bloky a psací potřeby ve fakultních barvách.

Před začátkem akademického roku bývá v univerzitním obchodě UPoint největší poptávka po akademických diářích. Letos univerzita připravila limitovanou edici Každodenníčku, diáře inspirovaného deníkem Františka Palackého, novodobého patrona UP. „Výročí 450 let olomoucké univerzity vybízelo k originální verzi našeho tradičního diáře. Propojení s osobním deníkem Františka Palackého považujeme za vydařený počin, který studentům přiblíží jejich univerzitního patrona a provede je následujícími semestry,“ uvedla prorektorka pro komunikaci a studentské záležitosti Andrea Hanáčková.

Každý týden se v diáři postupně odhalují myšlenky, nápady a zvyky Palackého za sedm let jeho života, a to převážně z dob jeho studií. Nechá tak své majitele nahlédnout do hloubi duše mladého Otce národa a seznámí je mimo jiné s tím, jak si on sám organizoval den a s kým významným se za tu dobu potkal. Každodenníček vznikl za významného tvůrčího přispění Lenky Šíchové z Hodslavic, kde se nachází Palackého rodný dům. Hodslavice jsou také představeny v úvodu diáře, což vlastníky Každodenníčku může nalákat k návštěvě této malebné vísky.

Akademický diář je v nabídce UPointu stálicí. „Jde o velmi úspěšný produkt, který univerzita připravuje už šestým rokem. Věříme, že i letošní verze v podobě Každodenníčku zaujme studenty i zaměstnance UP,“ dodává Ondřej Martínek, vedoucí oddělení marketingu, pod které UPoint spadá. Každodenníček, stejně jako předchozí diáře z dílny UPointu, mají pomoci studujícím se systematickým plánováním času a organizací akademického roku, ale i s motivovací ke studiu a nalezením rovnováhy mezi studijními povinnosti a osobním volným časem. S touto myšlenkou je spjata i tradiční struktura diáře, který každý týden vybízí majitele k zaznamenání toho, co se mupovedlo, upozorňuje na důležitá data akademického roku a zahrnuje rovněž Studijní a zkušební řád UP. I letos diář obsahuje oblíbené vychytávky z předchozích let, jako je zavírací gumička, záložka a praktické archy se samolepkami v univerzitní modré barvě. Nálepky ve fakultních barvách je možné dokoupit v UPointu.

Majitele Každodenníčku pak možná bude František Palacký inspirovat natolik, že se po jeho vzoru odhodlají i k rozsáhlejším textům. Vhodným materiálem pro poznámky by v tomto případě mohla být další novinka na pultech UPointu: série historických bloků se šitou vazbou připomínající 450. výročí olomoucké univerzity. Na výběr je z pěti motivů obálek odkazující právě na dějiny UP: nejstarší českou mapu Měsíce, hvězdný glóbus, slavnostní vjezd kardinála Troyera do Olomouce, znázornění lomu světla či rektorské žezlo z poloviny 20. století. Bloky, které doplňuje i nová řada psacích potřeb v barvách fakult, vznikly ve spolupráci s Vydavatelstvím UP.  

Každodenníček i historické bloky zakoupíte v prodejně UPoint na Horním náměstí nebo na e-shopu. Studenti, zaměstnanci a absolventi UP mají při nákupu v kamenné prodejně 10% slevu.

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. Už více než rok pomáhá Szergej Cápec svým krajanům zvládat stres z negativních zážitků spojených s válkou na Ukrajině, kde se narodil a do roku 2015 také pracoval na Užhorodské národní univerzitě, než se přesunul do Olomouce.

Odborný asistent Ústavu patologické fyziologie na Lékařské fakultě Univerzity Palackého nyní pro Žurnál popisuje, jaké pocity ho k dobrovolné pomoci vedly a proč mu změnila pohled na svět.

Co vás k dobrovolnictví přivedlo?

Bylo to z vlastní iniciativy poté, co v únoru 2022 začala válka na Ukrajině. Byl to pro mě šok. Kvůli předchozímu napětí jsem si sice byl téměř jistý, že válka začne, ale nikdo nemohl tušit, jaké budou její rozměry. Hned druhý den jsem napsal do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině s tím, že bych mohl přispět k adaptaci a integraci uprchlíků. K dobrovolnictví mě přivedl soucit s lidmi, kteří přicházeli úplně zhroucení. Jeden z nich říkal, že ještě ve čtyři hodiny pracoval jako technik na dráze a v pět už s rodinou a taškou věcí odjížděl prvním možným vlakem pryč z Ukrajiny. Do Olomouce přijeli bez ničeho, jen s tou taškou. Ve zprávách jsem viděl ohromné množství lidí, kteří byli válkou postiženi, kolony tanků a další techniky, co se valila na Ukrajinu. Proto jsem se rozhodl nabídnout svou pomoc.

Co děláte jako dobrovolník?

V asistenčním centru jsem ze začátku pomáhal i s překladem, ale vzhledem k mému výcviku v krizové psychologické intervenci jsem se přicházející Ukrajince snažil především stabilizovat, aby se ze stavu „zaseknutí“ a vystrašenosti postupně začali soustředit na to, co potřebují udělat pro prvních pár týdnů v Česku. Aby tady nějak přežili.

Silný stres zažívají především ti, kteří prošli válkou, mají příbuzné u hranic konfliktu nebo dokonce byli vojáci. Takovým lidem momentálně v týmu krizové intervence pod vedením psychologa Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje Davida Dohnala pomáháme nejčastěji.

Jak dokážete míru stresu snížit?

Naučil jsem se speciální techniku jménem Assyst, která uklidňuje nervový systém a snižuje nadměrné napětí. Velmi účinně pomáhá lidem, kteří prošli těžkým obdobím a krizovou situací. Jedno sezení trvá okolo 45 minut a už po prvním setkání jsou lidé často vyrovnanější a lépe spí. Méně rozrušený člověk se pak lépe adaptuje do dalšího neznámého prostředí.

Ale každý samozřejmě potřebuje trochu něco jiného. Třeba někteří Ukrajinci pomýšlející na sebevraždu. Kromě nás většinou nemají nikoho jiného, s kým by si mohli promluvit, a sami už své pocity a myšlenky nezvládají.

Pomáháte i dětem?

Ano, pracujeme i s ukrajinskými dětmi. Pomáháme jim s adaptací a integrací do českého školství. Některé tady jsou už přes rok, takže víceméně zvládají češtinu a je to pro ně jednodušší. Ale děti, které přišly před dvěma, třemi měsíci, prožily často těžké příběhy. Zažily útoky, bomby a špatně se jim spí, mají flashbacky, trpí posttraumatickou stresovou poruchu. Proto potřebují větší pomoc.

Co vám dobrovolnictví přineslo?

Přínosem je určitě komunikace a seznámení s lidmi, kteří mají podobné hodnoty a myšlení. V tom mi dobrovolnictví změnilo pohled na svět. Zjistil jsem totiž, že existuje velké množství lidí, kteří rádi pomáhají, a rozšířil se mi přehled o tom, co se ve světě děje. Naučil jsem se také jiným způsobům psychologické intervence, když jsem se dostal do různých výcviků, nabízených právě dobrovolníkům, kteří pracují s uprchlíky.

Ale hlavně mi dobrovolnictví dalo pocit, že dělám něco důležitého a jsem zapojený do nějakého většího procesu. Pomáhám lidem, kteří svou situaci těžko zvládají a díky naší podpoře je to pro ně o něco snazší. Osobně mě pomoc tolik nezatěžuje, ale pro uprchlíky znamená hodně. Když vám člověk řekne, že se chtěl včera zabít, a po měsíci konzultací je v pořádku a vaši pomoc už nepotřebuje, je to velmi dobrý pocit.

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. Už více než rok pomáhá Szergej Cápec svým krajanům zvládat stres z negativních zážitků spojených s válkou na Ukrajině, kde se narodil a do roku 2015 také pracoval na Užhorodské národní univerzitě, než se přesunul do Olomouce.

Odborný asistent Ústavu patologické fyziologie na Lékařské fakultě Univerzity Palackého nyní pro Žurnál popisuje, jaké pocity ho k dobrovolné pomoci vedly a proč mu změnila pohled na svět.

Co vás k dobrovolnictví přivedlo?

Bylo to z vlastní iniciativy poté, co v únoru 2022 začala válka na Ukrajině. Byl to pro mě šok. Kvůli předchozímu napětí jsem si sice byl téměř jistý, že válka začne, ale nikdo nemohl tušit, jaké budou její rozměry. Hned druhý den jsem napsal do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině s tím, že bych mohl přispět k adaptaci a integraci uprchlíků. K dobrovolnictví mě přivedl soucit s lidmi, kteří přicházeli úplně zhroucení. Jeden z nich říkal, že ještě ve čtyři hodiny pracoval jako technik na dráze a v pět už s rodinou a taškou věcí odjížděl prvním možným vlakem pryč z Ukrajiny. Do Olomouce přijeli bez ničeho, jen s tou taškou. Ve zprávách jsem viděl ohromné množství lidí, kteří byli válkou postiženi, kolony tanků a další techniky, co se valila na Ukrajinu. Proto jsem se rozhodl nabídnout svou pomoc.

Co děláte jako dobrovolník?

V asistenčním centru jsem ze začátku pomáhal i s překladem, ale vzhledem k mému výcviku v krizové psychologické intervenci jsem se přicházející Ukrajince snažil především stabilizovat, aby se ze stavu „zaseknutí“ a vystrašenosti postupně začali soustředit na to, co potřebují udělat pro prvních pár týdnů v Česku. Aby tady nějak přežili.

Silný stres zažívají především ti, kteří prošli válkou, mají příbuzné u hranic konfliktu nebo dokonce byli vojáci. Takovým lidem momentálně v týmu krizové intervence pod vedením psychologa Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje Davida Dohnala pomáháme nejčastěji.

Jak dokážete míru stresu snížit?

Naučil jsem se speciální techniku jménem Assyst, která uklidňuje nervový systém a snižuje nadměrné napětí. Velmi účinně pomáhá lidem, kteří prošli těžkým obdobím a krizovou situací. Jedno sezení trvá okolo 45 minut a už po prvním setkání jsou lidé často vyrovnanější a lépe spí. Méně rozrušený člověk se pak lépe adaptuje do dalšího neznámého prostředí.

Ale každý samozřejmě potřebuje trochu něco jiného. Třeba někteří Ukrajinci pomýšlející na sebevraždu. Kromě nás většinou nemají nikoho jiného, s kým by si mohli promluvit, a sami už své pocity a myšlenky nezvládají.

Pomáháte i dětem?

Ano, pracujeme i s ukrajinskými dětmi. Pomáháme jim s adaptací a integrací do českého školství. Některé tady jsou už přes rok, takže víceméně zvládají češtinu a je to pro ně jednodušší. Ale děti, které přišly před dvěma, třemi měsíci, prožily často těžké příběhy. Zažily útoky, bomby a špatně se jim spí, mají flashbacky, trpí posttraumatickou stresovou poruchu. Proto potřebují větší pomoc.

Co vám dobrovolnictví přineslo?

Přínosem je určitě komunikace a seznámení s lidmi, kteří mají podobné hodnoty a myšlení. V tom mi dobrovolnictví změnilo pohled na svět. Zjistil jsem totiž, že existuje velké množství lidí, kteří rádi pomáhají, a rozšířil se mi přehled o tom, co se ve světě děje. Naučil jsem se také jiným způsobům psychologické intervence, když jsem se dostal do různých výcviků, nabízených právě dobrovolníkům, kteří pracují s uprchlíky.

Ale hlavně mi dobrovolnictví dalo pocit, že dělám něco důležitého a jsem zapojený do nějakého většího procesu. Pomáhám lidem, kteří svou situaci těžko zvládají a díky naší podpoře je to pro ně o něco snazší. Osobně mě pomoc tolik nezatěžuje, ale pro uprchlíky znamená hodně. Když vám člověk řekne, že se chtěl včera zabít, a po měsíci konzultací je v pořádku a vaši pomoc už nepotřebuje, je to velmi dobrý pocit.

Univerzita nejsou jen působivé historické budovy a moderní laboratoře. Univerzita, to jsou především lidé. Ti, kteří na ní (a pro ni) pracují, bádají a studují. V anketě, která původně vznikla pro speciální číslo magazínu Žurnál ke 450. výročí vzniku naší univerzity, jsme se zeptali akademických pracovníků a vědců i studentů napříč fakultami a ústavem na to, co pro ně Univerzita Palackého znamená. 

Speciální číslo magazínu Žurnál ke 450 letům olomouckého vysokého učení si můžete v elektronické podobě stáhnout zde. 

 

Lodička, na které je radost plout, protože se jedná o:
Úžasný Prostor, kde se setkávají různé generace a zajímaví lidé a mohou se vzájemně obohacovat.
Úctyhodnou Podporu v osobním i pracovním rozvoji.
Úchvatnou Příležitost rozvíjet tvůrčí i výzkumné činnosti.
UP je bezesporu instituce, která má dobré jméno nejen v České republice, ale i v zahraničí. Jsem hrdá, když slyším, že naši absolventi jsou v praxi vítáni a jsou přínosem.

 

Univerzitu Palackého vnímám jako příležitost, která mě posune dál v mé životní etapě. Není to pouze vysoká škola, ale živý organismus a komunita lidí, kteří chtějí něčeho dosáhnout. Jak by řekl Martin Luther King: inteligence plus charakter – to je cíl skutečného vzdělání.

 

UP je pro mne především místem, kde jsem získal svoje vzdělání v oboru lékařských věd. Je pro mne místem, kde svoje znalosti a zkušenosti mohu předávat našim studentům, a konečně je pro mne jedinečným prostorem pro vzájemnou výměnu informací a zkušeností mezi studenty, učiteli a vědci s možností dalšího rozvoje nejen osobního, ale především celého společenství naší univerzity.

 

Symbol trvalé kondice při přebíhání mezi patry na klinice dopoledne, snaha udržet se v bdělosti bez sirek v očích na přednášce odpoledne a nezakopnutí o obří zeměkouli na náměstí po bujarém popíjení lahodných moků večer. UP je pro mě spojení několika světů, které se krásně doplňují, když v nich člověk umí přežívat.

 

Vážím si toho, že můžu učit na univerzitě italštinu a italskou kulturu. Znamená to pro mě možnost se posunovat v oboru, spolupracovat se skvělými kolegy, navazovat nové kontakty, ale především realizovat se jako pedagožka. Předávat znalosti a vědomosti je pro mě velkou radostí, a když mé snažení dopadne na úrodnou půdu, cítím se prostě skvěle.

 

Univerzita Palackého pro mě představuje místo realizace, poznávání a setkání. Realizace mých někdy až zdánlivě nerealizovatelných nápadů v podobě různých projektů, diskuzí či kurzů. Poznávání okolního světa, ale rovněž sebe sama, svých možností a limitů. A setkání – zcela obyčejných s lidmi, které mám rád, a neobyčejných, která mi umožňují realizaci a poznání.

 

Univerzita Palackého je pro mě místo, kde je možné uplatnit svůj potenciál v rámci nejrůznějšího výzkumu. Velkou výhodou je možnost spolupráce odborníků z různých fakult a rozvíjení interdisciplinárního přístupu.

 

Když jsem se dostala na Univerzitu Palackého, považovala jsem to za splněný sen. Na přírodovědecké fakultě studuji třetím rokem a mám k ní silné pouto. Poznala jsem zde spoustu skvělých spolužáků a pedagogů. Díky letním školám, které katedry na fakultě pořádají, jsem vycestovala do Rakouska, Německa a na Maltu. Beru to jako velkou životní zkušenost.

 

Vnímám ji jako staletou instituci, jež násobně a ve všech směrech přesahuje čas vymezený jednotlivci. Jako vzdělávací dům plnící sny mladým lidem. Jako zaměstnaneckou organizaci, poskytující tisíce příležitostí. Univerzita Palackého je pro mě alma mater, kterou v souladu s tradičním slibem ‚v mysli vděčně uchovávám‘.

 

Univerzita Palackého pro mě znamená soulad protikladů, který mi zasáhl do života, kterému jsem velmi vděčná za nespočet radostí, příležitostí, možností i lidí, kteří jej utváří; na který jsem hrdá, na který vím, že nikdy nezapomenu, a kterému bych moc přála, aby pokračoval na cestě za ještě lepším renomé.

 

Univerzita Palackého pro mě znamená dlouhou historii vzdělávání, poznání, excelentní vědy a zlepšujícího se zázemí pro studenty, pedagogy i vědecké pracovníky. Univerzita mi umožňuje předávat mladým lidem nejnovější poznatky a informace z oblasti moderních technologií propojujících přírodní vědy s bezpečností a ochranou obyvatelstva. Univerzita pro mě znamená místo pro setkávání se s osobnostmi vědy a výzkumu napříč všemi obory, ve kterých realizuje vzdělávání a vědeckou činnost, a prostor pro sebevzdělávání.

 

Univerzita Palackého pro mě znamená čas strávený s inspirujícími lidmi a místo profesního i osobního rozvoje.

 

Miluju UP, zlobím se na ni, raduju se z jejích úspěchů, nadávám na šlendriány. Prostě jako doma. Bude to znít divně a nadneseně, ale UP je pro mě totéž co rodina. S olomouckou univerzitou jsem spojena od svých sedmnácti let, strávila jsem tu už dvě třetiny svého života. Přirovnání UP k rodině je u mě na místě. Rodinu máš také na celý život.

 

Univerzita Palackého je pro mě nejen místem, kde získávám vzdělání, ale také místem, kde jsem poznal spoustu skvělých lidí a zažil nezapomenutelné okamžiky. Je pro mě symbolem tradice, kvality a otevřenosti. Je to univerzita s bohatou historií, která se neustále rozvíjí a přizpůsobuje současným výzvám. Nabídla mi možnost rozšířit si obzory a zapojit se do spousty aktivit a projektů. Pomohla mi najít si svou cestu v životě a profesní kariéře.

 

Jde o hodnotu, kterou nelze vyčíslit, ale která se historicky propsala do mého života. Pro mě to vždy bylo setkávání s osobnostmi, které mě motivovaly a zapalovaly moji touhu po vědění. Časová linie ukazuje, že se v jejím průběhu mění obsah i důraz na některé znalosti, ale základní hodnoty, které by měl absolvent Univerzity Palackého získávat, by měly zůstat i do budoucna stejné: poctivost, demokratické prvky komunikace, vzájemná úcta, etiketa oblékání a chování jeden k druhému. To je pro mě Univerzita Palackého v Olomouci.

 

Když se teď v závěru magisterského studia ohlédnu zpět, tak musím říct, že UP je pro mě hlavně velkým překvapením. Od studia na vysoké škole jsem nečekala mnoho, jen že s trochou štěstí získám vzdělání ve vysněném oboru, bakalářský titul, a když to půjde dobře, tak i magisterský. Můj plán byl nějakým způsobem vystudovat, správně jsem si myslela, že to nebude zrovna nenáročné, prožít těch několik let v anonymitě, protože jsem se domnívala, že akademičtí pracovníci se o studenty vůbec nebudou zajímat, že lidé v ročníku budou spíš známí než přátelé… Místo toho jsem měla štěstí na mnoho akademiků, kteří kromě předávání svých zkušeností a schopností formovali i mou osobnost. Podařilo se mi navázat přátelství nejen se studenty z mého oboru a fakulty, za což jsem neskutečně vděčná. Na UP jsem mimo kvalitní vzdělání, které je podstatným předpokladem pro to, abych byla jednoho dne dobrou fyzioterapeutkou, získala spoustu zkušeností. Byly to zkušenosti hezké a pozitivní, ale i velmi negativní až bolestivé. UP považuji za místo, které mě utvářelo, utváří a ještě nějaký čas utvářet bude. Jak dlouhý ten čas bude, přesně nevím, ale jsem si jistá, že na vliv UP na můj život určitě nezapomenu.

 

Univerzita mi už 17 let dává možnost neustále objevovat nové věci, učit se a dát průchod tvůrčí fantazii. Setkal jsem se za tu dobu s řadou mimořádných lidí a můj pracovní kolektiv je vlastně taková druhá rodina. I přes obtíže posledních let neztrácím pro práci nadšení a těším se na další dobrodružství.