Agregátor zdrojů

Univerzitu navštívili Tři králové

Novinky: Univerzita - Aktuality PřF UP - Po, 01/06/2020 - 10:46

Narodil se Kristus Pán! Tuto radostnou novinu se vydali po významných olomouckých institucích zvěstovat Tři králové Kašpar, Melichar a Baltazar. Nevynechali ani Univerzitu Palackého, kde zkratkou latinského Christus mansionem benedicat (Kristus požehnej tomuto domu) ozdobili dveře pracovny rektora a cyrilometodějské teologické fakulty.

Kostýmy Tří králů oblékli olomoucký primátor Miroslav Žbánek, rektor Arcibiskupského kněžského semináře Pavel Stuška a ředitel Charity Olomouc Petr Prinz. Delegace na koních doprovázená muzikanty z Konzervatoře Evangelické akademie zavítala kromě univerzity také na radnici, do Moravského divadla nebo na Arcibiskupství olomoucké, průvod a koledu zahájila poklona narozenému králi v jeslích v dómu svatého Václava.

Vzácnou návštěvu v pracovně rektora přivítal a špekem a škvarky pohostil prorektor Petr Bilík. „Budeme rádi, když za betlémskou hvězdou po nás přijde štěstí a radost do tohoto i dalších domů univerzity a vaše mysl a srdce zůstanou otevřené po celý rok. Slyšeli jsme, že univerzita vede k otevřenosti k dobrým skutkům a že si místní charitativní instituce této činnosti univerzity váží. Za to vám děkujeme a přejeme, aby se dobro a dobročinnost šířily skrze vás i nadále,“ popřáli univerzitě Tři králové.

Zvěst o narození Ježíše Krista vyslechli také na cyrilometodějské teologické fakultě. Proděkan Tomáš Parma přislíbil, že tuto dobrou zprávu, kterých není nikdy dost, budou na fakultě nejen opatrovat, ale i šířit dál.

Průvod Olomoucí s koledou po významných institucích ve městě je součástí tradiční Tříkrálové sbírky, jejíž dvacátý ročník právě probíhá s cílem získat finanční prostředky pro lidi v ocitající se nouzi. Do olomouckých ulic se letos vydalo na 1500 dobrovolníků–koledníků. Výtěžek sbírky podpoří rozvoj domácí hospicové péče na Olomoucku. Část vybraných peněz bude použita na úpravy azylového domu sv. Anežky pro starší nemocné lidi a také na opravy a rozšíření hygienického zázemí pro lidi bez domova.

Kategorie: Novinky z UP a PřF

Nadační fond UP: Poděkování dárcům a nové plány

Téměř tři čtvrtě milionu korun rozdělených mezi osm studentů, workshopy zaměřené na komunikaci vědy a využití vědeckých poznatků v praxi či osvojení speciální projektové metodiky. To je jen ve zkratce bilance právě skončeného roku Nadačního fondu Univerzity Palackého, který už pět let podporuje mladé talentované vědce a umělce.

Nadační fond UP vznikl v létě 2015 s cílem podporovat mezinárodní vědecko-výzkumné a umělecké aktivity studentů. Jeho ambicí bylo – a stále je – vedle podpory nadějných studentských projektů učit talentované studenty i vědu popularizovat a vysvětlovat smysl jejich práce veřejnosti. Za dobu existence vybral NF UP 42 projektů a rozdělil mezi studenty univerzity 3,7 milionu korun. Maximální výše příspěvku na jeden projekt byla 200 tisíc korun, průměrná částka představovala zhruba 85 tisíc korun.

Studenti získají podporu vždy na jeden rok a příspěvek využívají například na letenky, zajištění pobytu na zahraničním vědeckém pracovišti nebo na nákup potřebného materiálu. To vše bez zbytečné byrokratické zátěže. Za dobu existence už NF UP podpořil studenty ze všech osmi fakult Univerzity Palackého. „V roce 2019 došlo k několika změnám. Jednou ze zásadních, která se týká financování, je změna v pozici generálního partnera. Tím byla od vzniku fondu Česká spořitelna, která ale v průběhu loňského roku změnila svou korporátní politiku v oblasti spolupráce s vysokými školami. Zůstala sice naším významným partnerem, ale snížila svůj dosavadní příspěvek, a my se tak zaměřujeme na hledání dalších partnerů, které by naše aktivity zaujaly,“ uvedla Dita Palaščáková z NF UP.

Jak připomenula, NF UP je v tuzemském prostředí vysokých škol zatím ojedinělý. „Jeho fungování i způsob financování jsou blízké našim zahraničním vzorům. Peníze pro studenty nečerpáme z prostředků univerzity, ale od soukromých dárců a firem. Inspirovali jsme se dobrou zkušeností například v Oxfordu a Cambridge a výsledkem této aktivity je i kampaň Darujte příležitost. V ní se obracíme i na absolventy univerzity a širokou veřejnost. Od spuštění kampaně na podzim v roce 2018 jsme už tak od našich dárců získali 1,1 milionu korun. Jsme přitom vděčni za jakoukoli podporu i v řádech stokorun, které například posílají studenti,“ dodala koordinátorka kampaně.

Nadační fond UP také postupně rozšiřuje možnosti, které studentům nabízí. Kromě již zavedených workshopů, na kterých se učí, jak fungují média a jak mají popularizovat vědu, se například v minulém roce mohli zúčastnit školení připraveného ve spolupráci s  Vědeckotechnickým parkem UP. „Tam zjistili, že je nejen možné, ale dokonce žádoucí přemýšlet o společenském dopadu a ekonomickém potenciálu podpořených projektů. Naším cílem je propojit studenty s důležitými zdroji UP, kam VTP v této oblasti rozhodně patří. Při volbě tohoto workshopu jsme vycházeli z našeho šetření. Studentů jsme se ptali, co by jim ještě ulehčilo jejich vědeckou práci, jaké dovednosti by si chtěli zlepšit a jaké kompetence podle nich má mít vědec ve 21. století. Z tohoto důvodu jsme také rozšířili naše vzdělávací aktivity i na projektové řízení a leadership. Také jsme vybrali tři studenty, kteří dostanou příležitost absolvovat kurz projektového řízení v rámci mezinárodně uznávané metodiky Prince 2,“ vypočítává Dita Palaščáková.

Letos v únoru Nadační fond UP vypíše novou, již šestou výzvu, do níž se mohou opět přihlásit studenti ze všech fakult. „Ráda bych povzbudila všechny zájemce, kteří mají zajímavý projekt, aby se přihlásili a zkusili uspět. Zkušenosti všech, které jsme podpořili v minulých letech, totiž hovoří jasně: Nadační fond UP nabízí unikátní příležitost, která vám přinese zajímavou profesní i životní zkušenost,“ povzbuzuje studenty Dita Palaščáková.

Nadační fond UP: Poděkování dárcům a nové plány

Novinky: Univerzita - Aktuality PřF UP - Po, 01/06/2020 - 08:00

Téměř tři čtvrtě milionu korun rozdělených mezi osm studentů, workshopy zaměřené na komunikaci vědy a využití vědeckých poznatků v praxi či osvojení speciální projektové metodiky. To je jen ve zkratce bilance právě skončeného roku Nadačního fondu Univerzity Palackého, který už pět let podporuje mladé talentované vědce a umělce.

Nadační fond UP vznikl v létě 2015 s cílem podporovat mezinárodní vědecko-výzkumné a umělecké aktivity studentů. Jeho ambicí bylo – a stále je – vedle podpory nadějných studentských projektů učit talentované studenty i vědu popularizovat a vysvětlovat smysl jejich práce veřejnosti. Za dobu existence vybral NF UP 42 projektů a rozdělil mezi studenty univerzity 3,7 milionu korun. Maximální výše příspěvku na jeden projekt byla 200 tisíc korun, průměrná částka představovala zhruba 85 tisíc korun.

Studenti získají podporu vždy na jeden rok a příspěvek využívají například na letenky, zajištění pobytu na zahraničním vědeckém pracovišti nebo na nákup potřebného materiálu. To vše bez zbytečné byrokratické zátěže. Za dobu existence už NF UP podpořil studenty ze všech osmi fakult Univerzity Palackého. „V roce 2019 došlo k několika změnám. Jednou ze zásadních, která se týká financování, je změna v pozici generálního partnera. Tím byla od vzniku fondu Česká spořitelna, která ale v průběhu loňského roku změnila svou korporátní politiku v oblasti spolupráce s vysokými školami. Zůstala sice naším významným partnerem, ale snížila svůj dosavadní příspěvek, a my se tak zaměřujeme na hledání dalších partnerů, které by naše aktivity zaujaly,“ uvedla Dita Palaščáková z NF UP.

Jak připomenula, NF UP je v tuzemském prostředí vysokých škol zatím ojedinělý. „Jeho fungování i způsob financování jsou blízké našim zahraničním vzorům. Peníze pro studenty nečerpáme z prostředků univerzity, ale od soukromých dárců a firem. Inspirovali jsme se dobrou zkušeností například v Oxfordu a Cambridge a výsledkem této aktivity je i kampaň Darujte příležitost. V ní se obracíme i na absolventy univerzity a širokou veřejnost. Od spuštění kampaně na podzim v roce 2018 jsme už tak od našich dárců získali 1,1 milionu korun. Jsme přitom vděčni za jakoukoli podporu i v řádech stokorun, které například posílají studenti,“ dodala koordinátorka kampaně.

Nadační fond UP také postupně rozšiřuje možnosti, které studentům nabízí. Kromě již zavedených workshopů, na kterých se učí, jak fungují média a jak mají popularizovat vědu, se například v minulém roce mohli zúčastnit školení připraveného ve spolupráci s  Vědeckotechnickým parkem UP. „Tam zjistili, že je nejen možné, ale dokonce žádoucí přemýšlet o společenském dopadu a ekonomickém potenciálu podpořených projektů. Naším cílem je propojit studenty s důležitými zdroji UP, kam VTP v této oblasti rozhodně patří. Při volbě tohoto workshopu jsme vycházeli z našeho šetření. Studentů jsme se ptali, co by jim ještě ulehčilo jejich vědeckou práci, jaké dovednosti by si chtěli zlepšit a jaké kompetence podle nich má mít vědec ve 21. století. Z tohoto důvodu jsme také rozšířili naše vzdělávací aktivity i na projektové řízení a leadership. Také jsme vybrali tři studenty, kteří dostanou příležitost absolvovat kurz projektového řízení v rámci mezinárodně uznávané metodiky Prince 2,“ vypočítává Dita Palaščáková.

Letos v únoru Nadační fond UP vypíše novou, již šestou výzvu, do níž se mohou opět přihlásit studenti ze všech fakult. „Ráda bych povzbudila všechny zájemce, kteří mají zajímavý projekt, aby se přihlásili a zkusili uspět. Zkušenosti všech, které jsme podpořili v minulých letech, totiž hovoří jasně: Nadační fond UP nabízí unikátní příležitost, která vám přinese zajímavou profesní i životní zkušenost,“ povzbuzuje studenty Dita Palaščáková.

Kategorie: Novinky z UP a PřF

Tomáš Mixa dodává zdraví do firem

Vyzkoušel si práci v nemocnici, asistenci vozíčkářům, také vlastní soukromou praxi, aby se nakonec stal jakýmsi strážcem zdraví zaměstnanců v kancelářích i dělníků u výrobních linek. Tomáš Mixa, absolvent fakulty tělesné kultury, se vydal cestou prevence nemocí z povolání a podpory zdraví na pracovišti.

„Spolek Trend vozíčkářů byla moje první práce, kde jsem se naučil pokoře a zodpovědnosti. Byl jsem tehdy docela namachrovaný, sportovní hvězda. Od sedmi let jsem závodně plaval s ploutvemi a měl na kontě řadu úspěchů, mimo jiné druhé místo na mistrovství světa juniorů,“ říká s tím, že byl i asistentem vůdčí postavy Trendu vozíčkářů Milana Langera. „Dost mě zasáhlo, když jsem se dozvěděl, že zemřel. Přes své postižení toho zvládal strašně moc. Pamatuji si, jak mi jednou říkal, že podle statistik by už měl být dávno mrtvý.“

Studium fyzioterapie na fakultě tělesné kultury Tomáš Mixa hodnotí jako kvalitní, systematické a skvěle vedené lidmi, kteří jsou ochotní a vstřícní. Výtku si však neodpustí – praxe je totiž pestřejší a učivo ne vždy postihlo aktuální trendy. V této souvislosti fyzioterapeut doporučuje mimo jiné praxi ve Vojenské nemocnici Olomouc. Sám ji absolvoval mezi bakalářským a navazujícím magisterským studiem. „Prošel jsem tam kolečkem po odděleních. Působil jsem na ortopedii, na LDN, také na oddělení intenzivní péče, kde byly těžké případy. Tam jsem cvičil s pacienty, u kterých často nebyla pozitivní prognóza jejich stavu, nebo třeba s postřelenými vojáky. To byla praxe k nezaplacení,“ popisuje.

Tomáš Mixa (* 1989)
Absolvent fyzioterapie na fakultě tělesné kultury, původem z Nového Jičína. Praktické zkušenosti sbíral již během studia například ve Vojenské nemocnici Olomouc, otevřel i vlastní rekondiční a regenerační ordinaci. Od roku 2013 je garantem odbornosti ve společnosti Zdravý podnik. Dříve úspěšný ploutvový plavec v barvách Laguny Nový Jičín, několikanásobný mistr ČR, v současnosti již plave jen rekreačně a bez ploutví. Ve volném čase nejlépe „vypne“ na horských túrách nebo při běhu.

Později začal nabízet masáže i některé fyzioterapeutické techniky ve vlastní rekondiční a regenerační ordinaci. Mezi klienty byl i majitel IT firmy, který chtěl udělat něco se zdravím svých zaměstnanců. Vyklubala se z toho dvouletá spolupráce. Když se pak Tomáš Mixa s projektem zaměřeným na podporu zdraví na pracovišti účastnil soutěže Podnikavá hlava, oslovil tím dalšího absolventa FTK Pavla Mráze, který zrovna zakládal Zdravý podnik. „K jeho vizi a ekonomickému myšlení jsem přidal praktickou odbornou stránku. Dá se říci, že do firem dodáváme zdraví. Zaměřujeme se na podporu zdravého, koordinovaného pohybu i na technickou stránku pracoviště. Jsme schopní domluvit i konzultace zaměřené na výživu,“ přibližuje Tomáš Mixa, který se stal jednatelem a garantem odbornosti podniku.

Jak taková „dodávka zdraví“ může vypadat? „V kancelářích radíme, jak zpřístupnit zdravější styl práce. Tím, že člověk osm hodin pět dní v týdnu sedí u počítače a pak má fyzicky náročný víkend, si zadělává na výhřez ploténky a další zdravotní problémy. Sedět při práci na počítači je vhodné, tělo není tolik zatíženo jinou činností a může více pracovat hlava. Ale je třeba sed prolínat například s procházkami za kolegou nebo mít na stole jen menší skleničku na pití a tu si chodit doplňovat. Stejně tak je dobré chvíli sedět na míči, rozpohybují se při tom kyčle, zpevní pozadí. Ale k delšímu sezení míč vhodný není. Při cvičení se zaměřujeme zejména na zpevnění dolního trupu,“ vysvětluje Tomáš Mixa.

Co se týče ergonomie pracoviště, základem je podle něj kvalitní židle, poskytující oporu a umožňující zdravé držení těla. Důležitá je opora hlavy, vypodložená bedra, ale také umístění područek. Ty by neměly být příliš vepředu, aby se člověk mohl přisunout ke stolu – ovšem bez toho, aniž by područky byly zajeté pod stolem. To pak člověka nutí opírat se o stůl a hrbit se. Vhodný sed je vyšší, 110–120 stupňů úhel v kyčlích, zatažená ramena. Roli hraje i výška stolu nebo umístění klávesnice, která by měla být co nejblíže hraně stolu.

Klienty nicméně nejsou jen zaměstnanci kanceláří, ale i dělníci ve výrobě. „Tam vidíme velký potenciál pro prevenci. Dělníci často příliš nepečují o své zdraví, naopak jsou zvyklí se přetěžovat a žít do jisté míry s bolestí, kterou považují za normální. Dáváme jim například tipy, jak správně zvedat břemena. S výrobními podniky spolupracujeme stále častěji,“ uvádí Tomáš Mixa. „Obecně ale musíme být opatrní. Pokud někomu upravíme pracoviště, na jaké byl zvyklý, může z toho být ve stresu. Takže naše práce je nejen o cvičení a pracovním prostředí, ale také ve velké míře o komunikaci,“ dodává s tím, že by se chtěli do budoucna věnovat i ergonomii ve školách.

Tomáš Mixa se již ale samotné fyzioterapeutické práci věnuje méně. Jako odborný garant především vymýšlí konkrétní programy a projekty pro dané klien­ty, zaškoluje fyzioterapeuty, kteří pak do podniků docházejí, a prezentuje činnost firmy na konferencích. Dostal také nabídku na učení na univerzitě a je podepsán jako druhý autor pod jednou publikací o léčebné rehabilitaci. A mimochodem sám prý prosedí jen tři až čtyři hodiny denně.

Tomáš Mixa dodává zdraví do firem

Novinky: Univerzita - Aktuality PřF UP - So, 01/04/2020 - 08:00

Vyzkoušel si práci v nemocnici, asistenci vozíčkářům, také vlastní soukromou praxi, aby se nakonec stal jakýmsi strážcem zdraví zaměstnanců v kancelářích i dělníků u výrobních linek. Tomáš Mixa, absolvent fakulty tělesné kultury, se vydal cestou prevence nemocí z povolání a podpory zdraví na pracovišti.

„Spolek Trend vozíčkářů byla moje první práce, kde jsem se naučil pokoře a zodpovědnosti. Byl jsem tehdy docela namachrovaný, sportovní hvězda. Od sedmi let jsem závodně plaval s ploutvemi a měl na kontě řadu úspěchů, mimo jiné druhé místo na mistrovství světa juniorů,“ říká s tím, že byl i asistentem vůdčí postavy Trendu vozíčkářů Milana Langera. „Dost mě zasáhlo, když jsem se dozvěděl, že zemřel. Přes své postižení toho zvládal strašně moc. Pamatuji si, jak mi jednou říkal, že podle statistik by už měl být dávno mrtvý.“

Studium fyzioterapie na fakultě tělesné kultury Tomáš Mixa hodnotí jako kvalitní, systematické a skvěle vedené lidmi, kteří jsou ochotní a vstřícní. Výtku si však neodpustí – praxe je totiž pestřejší a učivo ne vždy postihlo aktuální trendy. V této souvislosti fyzioterapeut doporučuje mimo jiné praxi ve Vojenské nemocnici Olomouc. Sám ji absolvoval mezi bakalářským a navazujícím magisterským studiem. „Prošel jsem tam kolečkem po odděleních. Působil jsem na ortopedii, na LDN, také na oddělení intenzivní péče, kde byly těžké případy. Tam jsem cvičil s pacienty, u kterých často nebyla pozitivní prognóza jejich stavu, nebo třeba s postřelenými vojáky. To byla praxe k nezaplacení,“ popisuje.

Tomáš Mixa (* 1989)
Absolvent fyzioterapie na fakultě tělesné kultury, původem z Nového Jičína. Praktické zkušenosti sbíral již během studia například ve Vojenské nemocnici Olomouc, otevřel i vlastní rekondiční a regenerační ordinaci. Od roku 2013 je garantem odbornosti ve společnosti Zdravý podnik. Dříve úspěšný ploutvový plavec v barvách Laguny Nový Jičín, několikanásobný mistr ČR, v současnosti již plave jen rekreačně a bez ploutví. Ve volném čase nejlépe „vypne“ na horských túrách nebo při běhu.

Později začal nabízet masáže i některé fyzioterapeutické techniky ve vlastní rekondiční a regenerační ordinaci. Mezi klienty byl i majitel IT firmy, který chtěl udělat něco se zdravím svých zaměstnanců. Vyklubala se z toho dvouletá spolupráce. Když se pak Tomáš Mixa s projektem zaměřeným na podporu zdraví na pracovišti účastnil soutěže Podnikavá hlava, oslovil tím dalšího absolventa FTK Pavla Mráze, který zrovna zakládal Zdravý podnik. „K jeho vizi a ekonomickému myšlení jsem přidal praktickou odbornou stránku. Dá se říci, že do firem dodáváme zdraví. Zaměřujeme se na podporu zdravého, koordinovaného pohybu i na technickou stránku pracoviště. Jsme schopní domluvit i konzultace zaměřené na výživu,“ přibližuje Tomáš Mixa, který se stal jednatelem a garantem odbornosti podniku.

Jak taková „dodávka zdraví“ může vypadat? „V kancelářích radíme, jak zpřístupnit zdravější styl práce. Tím, že člověk osm hodin pět dní v týdnu sedí u počítače a pak má fyzicky náročný víkend, si zadělává na výhřez ploténky a další zdravotní problémy. Sedět při práci na počítači je vhodné, tělo není tolik zatíženo jinou činností a může více pracovat hlava. Ale je třeba sed prolínat například s procházkami za kolegou nebo mít na stole jen menší skleničku na pití a tu si chodit doplňovat. Stejně tak je dobré chvíli sedět na míči, rozpohybují se při tom kyčle, zpevní pozadí. Ale k delšímu sezení míč vhodný není. Při cvičení se zaměřujeme zejména na zpevnění dolního trupu,“ vysvětluje Tomáš Mixa.

Co se týče ergonomie pracoviště, základem je podle něj kvalitní židle, poskytující oporu a umožňující zdravé držení těla. Důležitá je opora hlavy, vypodložená bedra, ale také umístění područek. Ty by neměly být příliš vepředu, aby se člověk mohl přisunout ke stolu – ovšem bez toho, aniž by područky byly zajeté pod stolem. To pak člověka nutí opírat se o stůl a hrbit se. Vhodný sed je vyšší, 110–120 stupňů úhel v kyčlích, zatažená ramena. Roli hraje i výška stolu nebo umístění klávesnice, která by měla být co nejblíže hraně stolu.

Klienty nicméně nejsou jen zaměstnanci kanceláří, ale i dělníci ve výrobě. „Tam vidíme velký potenciál pro prevenci. Dělníci často příliš nepečují o své zdraví, naopak jsou zvyklí se přetěžovat a žít do jisté míry s bolestí, kterou považují za normální. Dáváme jim například tipy, jak správně zvedat břemena. S výrobními podniky spolupracujeme stále častěji,“ uvádí Tomáš Mixa. „Obecně ale musíme být opatrní. Pokud někomu upravíme pracoviště, na jaké byl zvyklý, může z toho být ve stresu. Takže naše práce je nejen o cvičení a pracovním prostředí, ale také ve velké míře o komunikaci,“ dodává s tím, že by se chtěli do budoucna věnovat i ergonomii ve školách.

Tomáš Mixa se již ale samotné fyzioterapeutické práci věnuje méně. Jako odborný garant především vymýšlí konkrétní programy a projekty pro dané klien­ty, zaškoluje fyzioterapeuty, kteří pak do podniků docházejí, a prezentuje činnost firmy na konferencích. Dostal také nabídku na učení na univerzitě a je podepsán jako druhý autor pod jednou publikací o léčebné rehabilitaci. A mimochodem sám prý prosedí jen tři až čtyři hodiny denně.

Kategorie: Novinky z UP a PřF

Senát filozofické fakulty vyhlásil volby

Filozofická fakulta chystá volby. Akademici a studenti budou volit nové senátory do fakultního senátu, poté i do senátu Univerzity Palackého. Zároveň zvolí nového veřejného ochránce práv studentů.

Jednomyslný souhlas vyjádřil Akademický senát filozofické fakulty s tím, aby se volby do tohoto grémia uskutečnily od čtvrtka 27. února do úterý 3. března v elektronické podobě, do středy 4. března bude přístupné prezenční hlasování. Zároveň vyzval členy akademické obce filozofické fakulty, aby návrhy na kandidáty do AS FF UP podávali od 27. ledna do 11. února do 18 hodin k rukám předsedy volební komise.

Plným počtem hlasů AS FF odsouhlasil také termín voleb do Akademického senátu Univerzity Palackého. Na FF se uskuteční od středy 25. března do úterý 31. března.

Filozofická fakulta vyhlásila volby podle původního Volebního řádu, neboť nový předpis dosud AS UP fakultě neschválil, což znamená minimální čas na volební kampaň.

Společně s volbami do AS UP vyhlásili senátoři filozofické fakulty i termín voleb ochránce práv vysokoškolských studentů na filozofické fakultě,  ombudstmana/ombudsmanky FF UP, a to od středy 25. do úterý 31. března.

Během jednání AS FF schválil i podmínky přijímacího řízení v akademickém roce 2019/2020 ve znění, v jakém byly předloženy děkanem FF a také novelu Volebního řádu tak, jak byla předložena.

Senát filozofické fakulty vyhlásil volby

Novinky: Univerzita - Aktuality PřF UP - Pá, 01/03/2020 - 08:00

Filozofická fakulta chystá volby. Akademici a studenti budou volit nové senátory do fakultního senátu, poté i do senátu Univerzity Palackého. Zároveň zvolí nového veřejného ochránce práv studentů.

Jednomyslný souhlas vyjádřil Akademický senát filozofické fakulty s tím, aby se volby do tohoto grémia uskutečnily od čtvrtka 27. února do úterý 3. března v elektronické podobě, do středy 4. března bude přístupné prezenční hlasování. Zároveň vyzval členy akademické obce filozofické fakulty, aby návrhy na kandidáty do AS FF UP podávali od 27. ledna do 11. února do 18 hodin k rukám předsedy volební komise.

Plným počtem hlasů AS FF odsouhlasil také termín voleb do Akademického senátu Univerzity Palackého. Na FF se uskuteční od středy 25. března do úterý 31. března.

Filozofická fakulta vyhlásila volby podle původního Volebního řádu, neboť nový předpis dosud AS UP fakultě neschválil, což znamená minimální čas na volební kampaň.

Společně s volbami do AS UP vyhlásili senátoři filozofické fakulty i termín voleb ochránce práv vysokoškolských studentů na filozofické fakultě,  ombudstmana/ombudsmanky FF UP, a to od středy 25. do úterý 31. března.

Během jednání AS FF schválil i podmínky přijímacího řízení v akademickém roce 2019/2020 ve znění, v jakém byly předloženy děkanem FF a také novelu Volebního řádu tak, jak byla předložena.

Kategorie: Novinky z UP a PřF

Američanka s nejprestižnějším stipendiem Fulbrightova programu učila na právnické fakultě

Poprvé v historii olomoucké právnické fakulty na ní působila vědecká špička, která získala nejprestižnější stipendium Fulbrightova programu. Lisa Radtke Bliss, proděkanka právnické fakulty na Státní univerzitě v Georgii a prezidentka Global Alliance for Justice Education, strávila díky stipendiu Fulbright Distinguished Chair Awards na fakultě tři měsíce. Svůj jednosemestrální pobyt zaměřila především na uplatňování nových výukových metod a klinické právní vzdělávání.

Lisa Radtke Bliss uspěla u Fulbrightovy komise s projektem Applying an Interdisciplinary Education Model to Clinical Legal Education and Integrating Experiential Education to Promote Teaching Excellence. „Když jsem přijížděla v září do Olomouce, měla jsem s sebou sepsané všechny pracovní úkoly, které mě čekají. Překvapivě a k mé radosti musím říct, že se mi podařilo postupně všechny splnit. A to i díky olomouckým kolegům, kteří jsou skvělí,“ řekla Lisa Radtke Bliss. Před svým odjezdem stihla napsat vzkaz do fakultní kroniky, natočit video a poskytnout rozhovor Žurnálu online.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste poprvé slyšela o Právnické fakultě Univerzity Palackého?

Nevím, zda to byl ten úplně první okamžik, ale důležitá byla konference Global Alliance for Justice Education, která se konala v létě v roce 2015 v Turecku. Tam jsem se potkala se dvěma vašimi experty na klinické právní vzdělávání – Maximem Tomoszkem, který tehdy vedl vaše Centrum pro klinické právní vzdělávání a byl prezidentem European Network for Clinical Legal Education, a jeho ženou Veronikou.

Jak vypadala počáteční spolupráce?

Nešlo o spolupráci na úrovni institucí – fakult a univerzit. Byla to pracovní provázanost odborníků na právní vzdělávání. S Maximem Tomoszkem jsem připravovala například několik dovednostních workshopů, které navazovaly na konference Global Alliance for Justice Education. S Veronikou Tomoszkovou jsem spolupracovala například na konferencích a workshopech v USA nebo v Newcastlu.

Fulbright Distinguished Chair Awards je nejprestižnější stipendium v rámci Fulbrightova programu, jaké může americký vědec získat. Naznačte, prosím, co všechno za vaší přihláškou stálo a jak vznikala?

Rozhodně to není jen můj úspěch. Společně s manžely Tomoszkovými jsme přihlášce věnovali spoustu času a energie. Nápad vznikl už ve zmiňovaném roce 2015. Získat toto stipendium je opravdu těžké, mezi uchazeči je obrovská konkurence a Fulbrightova komise má vysoké nároky. Snažili jsme se, aby zaměření projektu bylo pro olomouckou fakultu co nejzajímavější a nejpřínosnější. Přihlášku jsem také konzultovala se svými zkušenými kolegy z mé domovské univerzity.

Projekt jste nazvala Applying an Interdisciplinary Education Model to Clinical Legal Education and Integrating Experiential Education to Promote Teaching Excellence. Co všechno zahrnoval?

Především výuku. Na fakultě jsem během semestru vedla dva kurzy určené studentům – Patients' Rights Legal Clinic a Human Rights Clinic. Dále jsem připravila a odlektorovala tři workshopy pro zaměstnance univerzity napříč fakultami, které byly zaměřeny na inovace ve výuce a moderní výukové metody. Část pobytu jsem věnovala také výzkumu zaměřenému na užití a efektivitu těchto metod u studentů práv.

Jak se vám pracovalo s českými studenty a akademiky?

Všichni, se kterými jsem se v rámci výuky setkala, byli velmi motivováni a ochotni se rozvíjet. Ze zaměstnanců fakulty, z akademiků, referentek zahraničního oddělení i ostatních jsem cítila profesionalitu. Všichni se ke mně chovali s respektem a byli ochotni mi pomáhat. Mohu potvrdit, že olomoucká fakulta má špičkové právní kliniky. Na výborné úrovni je také mezinárodní právo. Pro Fulbrightovu komisi teď budu psát závěrečnou hodnotící zprávu, kde všechno shrnu.

Semestr strávený na Univerzitě Palackého byl váš zatím nejdelší výukový pobyt v zahraničí?

Ano, a jsem za něj ráda i po osobní stránce. Stihla jsem poznat českou mentalitu a také pochopit rozdíly mezi Čechy a Američany. Musela jsem se naučit fungovat v cizí zemi, což mě posílilo a zvýšilo moje sebevědomí.

Bude spolupráce mezi vámi a právnickou fakultou pokračovat i po vašem odjezdu?

Už jsme se o tom bavili s Maximem Tomoszkem, který je současně i proděkanem fakulty. Byli bychom rádi, pokud by se možnosti spolupráce prohlubovaly a postupně přerostly v univerzitní úroveň. Už jsme v tom podnikli první kroky. Čtyři pracovnice rektorátu na podzim navštívily mou univerzitu v Atlantě.

Američanka s nejprestižnějším stipendiem Fulbrightova programu učila na právnické fakultě

Novinky: Univerzita - Aktuality PřF UP - Čt, 01/02/2020 - 08:00

Poprvé v historii olomoucké právnické fakulty na ní působila vědecká špička, která získala nejprestižnější stipendium Fulbrightova programu. Lisa Radtke Bliss, proděkanka právnické fakulty na Státní univerzitě v Georgii a prezidentka Global Alliance for Justice Education, strávila díky stipendiu Fulbright Distinguished Chair Awards na fakultě tři měsíce. Svůj jednosemestrální pobyt zaměřila především na uplatňování nových výukových metod a klinické právní vzdělávání.

Lisa Radtke Bliss uspěla u Fulbrightovy komise s projektem Applying an Interdisciplinary Education Model to Clinical Legal Education and Integrating Experiential Education to Promote Teaching Excellence. „Když jsem přijížděla v září do Olomouce, měla jsem s sebou sepsané všechny pracovní úkoly, které mě čekají. Překvapivě a k mé radosti musím říct, že se mi podařilo postupně všechny splnit. A to i díky olomouckým kolegům, kteří jsou skvělí,“ řekla Lisa Radtke Bliss. Před svým odjezdem stihla napsat vzkaz do fakultní kroniky, natočit video a poskytnout rozhovor Žurnálu online.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste poprvé slyšela o Právnické fakultě Univerzity Palackého?

Nevím, zda to byl ten úplně první okamžik, ale důležitá byla konference Global Alliance for Justice Education, která se konala v létě v roce 2015 v Turecku. Tam jsem se potkala se dvěma vašimi experty na klinické právní vzdělávání – Maximem Tomoszkem, který tehdy vedl vaše Centrum pro klinické právní vzdělávání a byl prezidentem European Network for Clinical Legal Education, a jeho ženou Veronikou.

Jak vypadala počáteční spolupráce?

Nešlo o spolupráci na úrovni institucí – fakult a univerzit. Byla to pracovní provázanost odborníků na právní vzdělávání. S Maximem Tomoszkem jsem připravovala například několik dovednostních workshopů, které navazovaly na konference Global Alliance for Justice Education. S Veronikou Tomoszkovou jsem spolupracovala například na konferencích a workshopech v USA nebo v Newcastlu.

Fulbright Distinguished Chair Awards je nejprestižnější stipendium v rámci Fulbrightova programu, jaké může americký vědec získat. Naznačte, prosím, co všechno za vaší přihláškou stálo a jak vznikala?

Rozhodně to není jen můj úspěch. Společně s manžely Tomoszkovými jsme přihlášce věnovali spoustu času a energie. Nápad vznikl už ve zmiňovaném roce 2015. Získat toto stipendium je opravdu těžké, mezi uchazeči je obrovská konkurence a Fulbrightova komise má vysoké nároky. Snažili jsme se, aby zaměření projektu bylo pro olomouckou fakultu co nejzajímavější a nejpřínosnější. Přihlášku jsem také konzultovala se svými zkušenými kolegy z mé domovské univerzity.

Projekt jste nazvala Applying an Interdisciplinary Education Model to Clinical Legal Education and Integrating Experiential Education to Promote Teaching Excellence. Co všechno zahrnoval?

Především výuku. Na fakultě jsem během semestru vedla dva kurzy určené studentům – Patients' Rights Legal Clinic a Human Rights Clinic. Dále jsem připravila a odlektorovala tři workshopy pro zaměstnance univerzity napříč fakultami, které byly zaměřeny na inovace ve výuce a moderní výukové metody. Část pobytu jsem věnovala také výzkumu zaměřenému na užití a efektivitu těchto metod u studentů práv.

Jak se vám pracovalo s českými studenty a akademiky?

Všichni, se kterými jsem se v rámci výuky setkala, byli velmi motivováni a ochotni se rozvíjet. Ze zaměstnanců fakulty, z akademiků, referentek zahraničního oddělení i ostatních jsem cítila profesionalitu. Všichni se ke mně chovali s respektem a byli ochotni mi pomáhat. Mohu potvrdit, že olomoucká fakulta má špičkové právní kliniky. Na výborné úrovni je také mezinárodní právo. Pro Fulbrightovu komisi teď budu psát závěrečnou hodnotící zprávu, kde všechno shrnu.

Semestr strávený na Univerzitě Palackého byl váš zatím nejdelší výukový pobyt v zahraničí?

Ano, a jsem za něj ráda i po osobní stránce. Stihla jsem poznat českou mentalitu a také pochopit rozdíly mezi Čechy a Američany. Musela jsem se naučit fungovat v cizí zemi, což mě posílilo a zvýšilo moje sebevědomí.

Bude spolupráce mezi vámi a právnickou fakultou pokračovat i po vašem odjezdu?

Už jsme se o tom bavili s Maximem Tomoszkem, který je současně i proděkanem fakulty. Byli bychom rádi, pokud by se možnosti spolupráce prohlubovaly a postupně přerostly v univerzitní úroveň. Už jsme v tom podnikli první kroky. Čtyři pracovnice rektorátu na podzim navštívily mou univerzitu v Atlantě.

Kategorie: Novinky z UP a PřF

O novoročních přáních a novoročenkách

Oslavy počátku nového roku se dějí od dob, kdy se v lidských komunitách začali vyskytovat kněží či písaři pečující najmě o vybírání kontribucí neboli daní – bylo totiž třeba stanovit lhůtu, za niž mají být daně uhrazeny. Na 1. leden určil počátek římského roku v roce 46 př. n. l. Gaius Julius Caesar místo dosavadního 1. března.

Je doloženo, že staří Římané si při této příležitosti přáli vzájemně všechno nejlepší a pojídali sladkosti, aby jim rok též sladce ubíhal. Toho dne ale pracovali, byť jen na oko, jak jim přikázal bůh vrat, dveří, vchodů, začátků a konců Ianus (odtud latinský název měsíce ledna – Ianuarius), zobrazovaný se dvěma opačnými tvářemi. Básník Publius Ovidius Naso sděluje ve svém Kalendáři (Fasti, krátce před rokem 9 n. l., přel. Antonín Škoda, Praha 1901) božími ústy: „Já jsem čas první stanovil pro práci a dílo,/ rok by lenivě celý neplynul od početí./ Každý práce svojí okusí, jen dotkna se díla,/ což je konat zvyklý, pouze ukázati chce.“

Zcela unikátním dokladem „hmotné“ novoročenky je zlatá mince příležitostně ražená za vlády císaře Rudolfa II. v pražské mincovně, jež na averzu nese německý nápis ZVM NEVEM JAHR 1606 (tj. K NOVÉMU ROKU 1606). Repliku této mince o váze 1,2 g a velikosti 17 mm lze zakoupit za 3 267 Kč na internetovém Historickém tržišti.

„I v Čechách bylo od nepaměti zvykem slavit Nový rok vesele a předávat si blahopřání. Příbuzní a přátelé se navštěvovali a popřávali si štěstí v novém roce. O tom, že si u nás lidé v tento den dávali vzájemně koledu, jsou zachovány záznamy už z 15. a z 16. století. Aby si kantoři a žáci trochu přilepšili ve svém nelehkém živobytí, malovali již od 15. století ozdobná přání, tzv. minucí, často veršovaná v češtině nebo latině. Ta pak věnovali vrchnosti, radním a jiným zámožným lidem v očekávání odměny. V 18. století byly i u nás běžné novoroční návštěvy spojené s osobním blahopřáním k Novému roku. Ale časem s přibývajícím počtem gratulantů povinnost osobních návštěv začala přesahovat únosnou mez. Možnost řešení našel počátkem 19. století nejvyšší purkrabí v Čechách, hrabě Karel Chotek. Začal namísto návštěv rozesílat blahopřejné lístky. Vytvářel je pro něho malíř a grafik, k nám přizvaný Němec, první ředitel pražské akademie Josef Bergler. Vizitka s kresbou a přáním, již doručil posel, byla vlastně omluvou za neuskutečněnou návštěvu osobní, proto se těmto lístkům říkalo ,omluvenky‘.“ Toto sděluje o novoročenkách v 1. čísle ročníku 2006 časopisu Spolku sběratelů a přátel exlibris Knižní značka Ludmila Ladýřová, ale její tvrzení ne zcela odpovídají skutečnosti.

Jako minucí (z lat. „minutio sanguinis – pouštění krve“) se původně označovaly kalendáře s vyznačenými dny vhodnými podle astrologických výpočtů pro pouštění žilou, posléze i novoroční přání a kalendáře vůbec. Josef Bergler mladší, od roku 1800 první ředitel Akademie výtvarných umění v Praze, vytvořil do své smrti v roce 1829 přes čtyřicet grafických novoročenek opatřených vročením, jako je například novoročenka pro rok 1810 (uchovaná ve fondech Moravské galerie v Brně), eventuálně různými průpovídkami. K nahlédnutí zde.

Žádná z nich však, jak prokazuje obsáhlý katalog výstavy Josef Bergler a grafika v Praze 1800–1830, uspořádané v roce 2008 Arcidiecézním muzeem v Olomouci, není spjata se jménem Karla hraběte Chotka z Chotkova a Vojnína, v letech 1826–1843 posledního nejvyššího purkrabího Království českého.

Dnes se novoročenky v češtině běžně označují jako „péefko“, a to podle iniciálové zkratky p. f. (méně náležitě P. f., P. F., PF) francouzského sousloví „pour féliciter [purfelisite] (pro blahopřání)“, popř. „pour fêter [purfete] (na oslavu)“, za níž následuje příslušný rok nebo jen apostrof a poslední dvě číslice příslušného roku (p. f. 2020; p. f. ’20). V zahraničí se však tato zkratka nepoužívá, a to ani ve Francii (zde se přeje „Bonne année“ [bonany], tj. doslova „Dobrý rok“).

Za iniciátora takové signatury novoročních blahopřání se považuje český malíř, grafik a ilustrátor Viktor Stretti, jenž tak údajně prvně učinil na svém leptu Hradčan rozesílaném za tímto účelem v roce 1907. Ve fondech Moravské galerie v Brně se dochovalo Strettiho „péefko“ se shodným motivem z konce roku 1944 pro rok 1945, vzniklé tedy před 75 lety – v závěru předposledního roku existence nacistické Třetí říše a neblahého protektorátu Čechy a Morava. Tato novoročenka, nabízená v aukci Knižní galerie a aukční síně Symposion v Praze, byla prodána za 223 Kč.

Vedle novoročenek privátních se poštou i prostřednictvím e-mailové komunikace šíří novoročenky firemní, a to velice různé výtvarné úrovně – od odpudivých kýčů po dokonalá grafická dílka. Rovněž Univerzita Palackého, popřípadě i její fakulty a zařízení rozesílají koncem stávajícího roku své novoročenky.

Kdy se tak prvně stalo, netušíme, neboť ve fondech Archivu UP v Olomouci se ani starší, ani novější univerzitní novoročenky nevyskytují, v archivovaném tištěném Žurnálu UP jsou nicméně publikovány jejich reprodukce s tradičním latinským blahopřáním: UNIVERSITAS PALACKIANA OLOMUCENSIS LECTURIS ILLUSTRISSIMIS ANNUM NOVUM MCMXCIX REBUS BENE GESTIS ATQUE ARTIBUS HONESTIS ORNATUM COPIOSUMQUE GRATULATUR (doslova: Univerzita Palackého přeje váženým čtenářům nový rok 1999 ozdobený a hojný dobrými událostmi a ctihodnými zaměstnáními). Text tohoto blahopřání se v posledních letech bůhvíproč změnil – místo LECTURIS ILLUSTRISSIMIS je zde MAGISTRIS ILLUSTRISSIMIS (nejváženějším mistrům, magistrům či učitelům – nikomu jinému tedy Univerzita Palackého k novému roku nic dobrého nepřeje?!), sloveso GRATULATUR bylo nahrazeno méně vhodným slovesem PRECATUR (přeje, ale v prvé řadě prosí a modlí se). 

Autor je emeritní profesor Univerzity Palackého

 

 

 

O novoročních přáních a novoročenkách

Novinky: Univerzita - Aktuality PřF UP - St, 01/01/2020 - 08:00

Oslavy počátku nového roku se dějí od dob, kdy se v lidských komunitách začali vyskytovat kněží či písaři pečující najmě o vybírání kontribucí neboli daní – bylo totiž třeba stanovit lhůtu, za niž mají být daně uhrazeny. Na 1. leden určil počátek římského roku v roce 46 př. n. l. Gaius Julius Caesar místo dosavadního 1. března.

Je doloženo, že staří Římané si při této příležitosti přáli vzájemně všechno nejlepší a pojídali sladkosti, aby jim rok též sladce ubíhal. Toho dne ale pracovali, byť jen na oko, jak jim přikázal bůh vrat, dveří, vchodů, začátků a konců Ianus (odtud latinský název měsíce ledna – Ianuarius), zobrazovaný se dvěma opačnými tvářemi. Básník Publius Ovidius Naso sděluje ve svém Kalendáři (Fasti, krátce před rokem 9 n. l., přel. Antonín Škoda, Praha 1901) božími ústy: „Já jsem čas první stanovil pro práci a dílo,/ rok by lenivě celý neplynul od početí./ Každý práce svojí okusí, jen dotkna se díla,/ což je konat zvyklý, pouze ukázati chce.“

Zcela unikátním dokladem „hmotné“ novoročenky je zlatá mince příležitostně ražená za vlády císaře Rudolfa II. v pražské mincovně, jež na averzu nese německý nápis ZVM NEVEM JAHR 1606 (tj. K NOVÉMU ROKU 1606). Repliku této mince o váze 1,2 g a velikosti 17 mm lze zakoupit za 3 267 Kč na internetovém Historickém tržišti.

„I v Čechách bylo od nepaměti zvykem slavit Nový rok vesele a předávat si blahopřání. Příbuzní a přátelé se navštěvovali a popřávali si štěstí v novém roce. O tom, že si u nás lidé v tento den dávali vzájemně koledu, jsou zachovány záznamy už z 15. a z 16. století. Aby si kantoři a žáci trochu přilepšili ve svém nelehkém živobytí, malovali již od 15. století ozdobná přání, tzv. minucí, často veršovaná v češtině nebo latině. Ta pak věnovali vrchnosti, radním a jiným zámožným lidem v očekávání odměny. V 18. století byly i u nás běžné novoroční návštěvy spojené s osobním blahopřáním k Novému roku. Ale časem s přibývajícím počtem gratulantů povinnost osobních návštěv začala přesahovat únosnou mez. Možnost řešení našel počátkem 19. století nejvyšší purkrabí v Čechách, hrabě Karel Chotek. Začal namísto návštěv rozesílat blahopřejné lístky. Vytvářel je pro něho malíř a grafik, k nám přizvaný Němec, první ředitel pražské akademie Josef Bergler. Vizitka s kresbou a přáním, již doručil posel, byla vlastně omluvou za neuskutečněnou návštěvu osobní, proto se těmto lístkům říkalo ,omluvenky‘.“ Toto sděluje o novoročenkách v 1. čísle ročníku 2006 časopisu Spolku sběratelů a přátel exlibris Knižní značka Ludmila Ladýřová, ale její tvrzení ne zcela odpovídají skutečnosti.

Jako minucí (z lat. „minutio sanguinis – pouštění krve“) se původně označovaly kalendáře s vyznačenými dny vhodnými podle astrologických výpočtů pro pouštění žilou, posléze i novoroční přání a kalendáře vůbec. Josef Bergler mladší, od roku 1800 první ředitel Akademie výtvarných umění v Praze, vytvořil do své smrti v roce 1829 přes čtyřicet grafických novoročenek opatřených vročením, jako je například novoročenka pro rok 1810 (uchovaná ve fondech Moravské galerie v Brně), eventuálně různými průpovídkami. K nahlédnutí zde.

Žádná z nich však, jak prokazuje obsáhlý katalog výstavy Josef Bergler a grafika v Praze 1800–1830, uspořádané v roce 2008 Arcidiecézním muzeem v Olomouci, není spjata se jménem Karla hraběte Chotka z Chotkova a Vojnína, v letech 1826–1843 posledního nejvyššího purkrabího Království českého.

Dnes se novoročenky v češtině běžně označují jako „péefko“, a to podle iniciálové zkratky p. f. (méně náležitě P. f., P. F., PF) francouzského sousloví „pour féliciter [purfelisite] (pro blahopřání)“, popř. „pour fêter [purfete] (na oslavu)“, za níž následuje příslušný rok nebo jen apostrof a poslední dvě číslice příslušného roku (p. f. 2020; p. f. ’20). V zahraničí se však tato zkratka nepoužívá, a to ani ve Francii (zde se přeje „Bonne année“ [bonany], tj. doslova „Dobrý rok“).

Za iniciátora takové signatury novoročních blahopřání se považuje český malíř, grafik a ilustrátor Viktor Stretti, jenž tak údajně prvně učinil na svém leptu Hradčan rozesílaném za tímto účelem v roce 1907. Ve fondech Moravské galerie v Brně se dochovalo Strettiho „péefko“ se shodným motivem z konce roku 1944 pro rok 1945, vzniklé tedy před 75 lety – v závěru předposledního roku existence nacistické Třetí říše a neblahého protektorátu Čechy a Morava. Tato novoročenka, nabízená v aukci Knižní galerie a aukční síně Symposion v Praze, byla prodána za 223 Kč.

Vedle novoročenek privátních se poštou i prostřednictvím e-mailové komunikace šíří novoročenky firemní, a to velice různé výtvarné úrovně – od odpudivých kýčů po dokonalá grafická dílka. Rovněž Univerzita Palackého, popřípadě i její fakulty a zařízení rozesílají koncem stávajícího roku své novoročenky.

Kdy se tak prvně stalo, netušíme, neboť ve fondech Archivu UP v Olomouci se ani starší, ani novější univerzitní novoročenky nevyskytují, v archivovaném tištěném Žurnálu UP jsou nicméně publikovány jejich reprodukce s tradičním latinským blahopřáním: UNIVERSITAS PALACKIANA OLOMUCENSIS LECTURIS ILLUSTRISSIMIS ANNUM NOVUM MCMXCIX REBUS BENE GESTIS ATQUE ARTIBUS HONESTIS ORNATUM COPIOSUMQUE GRATULATUR (doslova: Univerzita Palackého přeje váženým čtenářům nový rok 1999 ozdobený a hojný dobrými událostmi a ctihodnými zaměstnáními). Text tohoto blahopřání se v posledních letech bůhvíproč změnil – místo LECTURIS ILLUSTRISSIMIS je zde MAGISTRIS ILLUSTRISSIMIS (nejváženějším mistrům, magistrům či učitelům – nikomu jinému tedy Univerzita Palackého k novému roku nic dobrého nepřeje?!), sloveso GRATULATUR bylo nahrazeno méně vhodným slovesem PRECATUR (přeje, ale v prvé řadě prosí a modlí se). 

Autor je emeritní profesor Univerzity Palackého

 

 

 

Kategorie: Novinky z UP a PřF

Pevnost poznání oslaví pět let, představuje nové logo

Příští rok v dubnu tomu bude pět let, kdy Univerzita Palackého otevřela brány Pevnosti poznání. Malé i velké návštěvníky pozvala do úžasného světa vědy, který vůbec nemusí být nudný nebo složitý, právě naopak. Pevnost poznání dokázala, že věda může bavit každého, od čtyřletých dětí až po jejich prarodiče. Vždyť ročně do interaktivního muzea vědy zavítá na 100 tisíc návštěvníků.

Ohlas veřejnosti je výsledkem úsilí týmu Centra popularizace Přírodovědecké fakulty UP, který s obrovskou energií připravuje portfolio aktivit, díky nímž se do budovy lidé vracejí. „Pevnost poznání je tak především výkladní skříní UP, pilířem její třetí role s významným celospolečenským přesahem. Právě prezentace univerzitního výzkumu a výsledků české vědy považuji za náš klíčový úkol, zvlášť v dnešní postfaktické době. Oslovit odborným tématem srozumitelně veřejnost je však náročné, proto si nesmírně vážím všech pracovišť i jedinců, kteří mají zájem veřejně obhajovat, že věda má smysl,“ míní ředitel Pevnosti poznání Matěj Dostálek. Doplnil, že za vzorovou považuje spolupráci s Centrem regionu Haná pro biotechnologický a zemědělský výzkum, a hlavně s olomouckým Ústavem experimentální botaniky Akademie věd ČR. „Když vidím, kolik pozornosti, energie i prostředků věnuje tým profesora Jaroslava Doležela popularizaci vědy u nás, mám obrovskou radost,“ doplnil.

Aktuálně pak tým Pevnosti poznání spolupracuje s katedrou fyzikální chemie přírodovědecké fakulty na expozici popularizující aplikaci nanotechnologií, vybrané exponáty vznikají po konzultacích s geografy, geology, geoinformatiky, zoology i botaniky. „Naší specializací je neformální vzdělávání, které bude s využitím interaktivity hrát v edukační oblasti stále významnější roli. Už dnes proto zkoumáme efektivitu našich vzdělávacích programů pro školní skupiny a metodiku chceme dále rozšiřovat například zapojením eye-trackingu. Právě proto vidím obrovský potenciál především v propojení s didaktickými obory,“ vysvětlil ředitel Matěj Dostálek. Z toho důvodu se jeho tým věnuje i publikační činnosti: letos vydal vědecké vymalovánky Ze Země do vesmíru, pro příští rok chystá ilustrovanou učebnici GMO.

Tematické výstavy a víkendové programy, vědecké kroužky, tábory, dětská univerzita, workshopy pro seniory, ale i debaty o konopí nebo stavu demokracie a dnešního světa, to všechno jsou akce, které popularizačnímu centru pomáhají vytvářet komunitu věrných návštěvníků i zaujmout pozornost významných osobností. Jen v září a říjnu 2019 v muzeu v Laudonově sále debatovali komentátor Jindřich Šídlo, ekonom Jan Švejnar, bývalý premiér Vladimír Špidla nebo Petr Hutla, vrchní ředitel ČSOB. Mezi zajímavé hosty patřili také americký astronaut Andrew Feustel, evoluční biolog Richard Dawkins či teoretický fyzik Lawrence M. Krauss.

Zásadní roli v příběhu Pevnosti poznání hrají také studenti Univerzity Palackého, kteří v expozicích pracují jako průvodci i lektoři. Mnozí z nich spojili s vědecko-popularizační činností svoji diplomovou práci a komunikace vědy je pro ně součástí akademického života. Pevnost poznání pro ně připravuje motivačně-vzdělávací program, který jí v budoucnu dá rozměr školicího střediska pro komunikaci vědy. „I proto jsme se rozhodli, že od roku 2020 budeme Pevnost poznání dále propagovat pod značkou Pevnost poznání – Centrum popularizace. Naše činnost daleko přesáhla původní záměr interaktivní expozice v muzeu vědy. Jedná se o celou komunitu zaměřenou na řadu cílových skupin,“ vysvětlil Matěj Dostálek.

 

Autorem nového loga je grafik Radim Měsíc, který s popularizačním centrem dříve spolupracoval na tvorbě vizuálu některých akcí pro veřejnost. „Pevnost poznání si jako hlavní motiv nového logotypu zvolila Pallas Athénu coby tradiční prvek spojený se značkou Univerzity Palackého. Mým úkolem pak bylo volně navázat na odkaz Aljo Berana a posunout ideu helmice s pavézou blíž k současným potřebám muzea vědy. Nově vzniklý logotyp je tedy víc dynamický, hravý a také více funkční. Základní prvky univerzitního brandu přitom zůstaly zachovány – barevná kombinace a znak ve formě pavézy," uvedl grafik Radim Měsíc.

Pevnosti poznání je také přislíbena výrazná podpora olomouckého magistrátu, a to výukovým programům pro školy, které město zřizuje. Díky úspěchu muzea vědy je dnes také na stole propojení areálu Korunní pevnůstky, rozária a botanické zahrady.

 

 

Pevnost poznání oslaví pět let, představuje nové logo

Novinky: Univerzita - Aktuality PřF UP - Út, 12/31/2019 - 08:00

Příští rok v dubnu tomu bude pět let, kdy Univerzita Palackého otevřela brány Pevnosti poznání. Malé i velké návštěvníky pozvala do úžasného světa vědy, který vůbec nemusí být nudný nebo složitý, právě naopak. Pevnost poznání dokázala, že věda může bavit každého, od čtyřletých dětí až po jejich prarodiče. Vždyť ročně do interaktivního muzea vědy zavítá na 100 tisíc návštěvníků.

Ohlas veřejnosti je výsledkem úsilí týmu Centra popularizace Přírodovědecké fakulty UP, který s obrovskou energií připravuje portfolio aktivit, díky nímž se do budovy lidé vracejí. „Pevnost poznání je tak především výkladní skříní UP, pilířem její třetí role s významným celospolečenským přesahem. Právě prezentace univerzitního výzkumu a výsledků české vědy považuji za náš klíčový úkol, zvlášť v dnešní postfaktické době. Oslovit odborným tématem srozumitelně veřejnost je však náročné, proto si nesmírně vážím všech pracovišť i jedinců, kteří mají zájem veřejně obhajovat, že věda má smysl,“ míní ředitel Pevnosti poznání Matěj Dostálek. Doplnil, že za vzorovou považuje spolupráci s Centrem regionu Haná pro biotechnologický a zemědělský výzkum, a hlavně s olomouckým Ústavem experimentální botaniky Akademie věd ČR. „Když vidím, kolik pozornosti, energie i prostředků věnuje tým profesora Jaroslava Doležela popularizaci vědy u nás, mám obrovskou radost,“ doplnil.

Aktuálně pak tým Pevnosti poznání spolupracuje s katedrou fyzikální chemie přírodovědecké fakulty na expozici popularizující aplikaci nanotechnologií, vybrané exponáty vznikají po konzultacích s geografy, geology, geoinformatiky, zoology i botaniky. „Naší specializací je neformální vzdělávání, které bude s využitím interaktivity hrát v edukační oblasti stále významnější roli. Už dnes proto zkoumáme efektivitu našich vzdělávacích programů pro školní skupiny a metodiku chceme dále rozšiřovat například zapojením eye-trackingu. Právě proto vidím obrovský potenciál především v propojení s didaktickými obory,“ vysvětlil ředitel Matěj Dostálek. Z toho důvodu se jeho tým věnuje i publikační činnosti: letos vydal vědecké vymalovánky Ze Země do vesmíru, pro příští rok chystá ilustrovanou učebnici GMO.

Tematické výstavy a víkendové programy, vědecké kroužky, tábory, dětská univerzita, workshopy pro seniory, ale i debaty o konopí nebo stavu demokracie a dnešního světa, to všechno jsou akce, které popularizačnímu centru pomáhají vytvářet komunitu věrných návštěvníků i zaujmout pozornost významných osobností. Jen v září a říjnu 2019 v muzeu v Laudonově sále debatovali komentátor Jindřich Šídlo, ekonom Jan Švejnar, bývalý premiér Vladimír Špidla nebo Petr Hutla, vrchní ředitel ČSOB. Mezi zajímavé hosty patřili také americký astronaut Andrew Feustel, evoluční biolog Richard Dawkins či teoretický fyzik Lawrence M. Krauss.

Zásadní roli v příběhu Pevnosti poznání hrají také studenti Univerzity Palackého, kteří v expozicích pracují jako průvodci i lektoři. Mnozí z nich spojili s vědecko-popularizační činností svoji diplomovou práci a komunikace vědy je pro ně součástí akademického života. Pevnost poznání pro ně připravuje motivačně-vzdělávací program, který jí v budoucnu dá rozměr školicího střediska pro komunikaci vědy. „I proto jsme se rozhodli, že od roku 2020 budeme Pevnost poznání dále propagovat pod značkou Pevnost poznání – Centrum popularizace. Naše činnost daleko přesáhla původní záměr interaktivní expozice v muzeu vědy. Jedná se o celou komunitu zaměřenou na řadu cílových skupin,“ vysvětlil Matěj Dostálek.

 

Autorem nového loga je grafik Radim Měsíc, který s popularizačním centrem dříve spolupracoval na tvorbě vizuálu některých akcí pro veřejnost. „Pevnost poznání si jako hlavní motiv nového logotypu zvolila Pallas Athénu coby tradiční prvek spojený se značkou Univerzity Palackého. Mým úkolem pak bylo volně navázat na odkaz Aljo Berana a posunout ideu helmice s pavézou blíž k současným potřebám muzea vědy. Nově vzniklý logotyp je tedy víc dynamický, hravý a také více funkční. Základní prvky univerzitního brandu přitom zůstaly zachovány – barevná kombinace a znak ve formě pavézy," uvedl grafik Radim Měsíc.

Pevnosti poznání je také přislíbena výrazná podpora olomouckého magistrátu, a to výukovým programům pro školy, které město zřizuje. Díky úspěchu muzea vědy je dnes také na stole propojení areálu Korunní pevnůstky, rozária a botanické zahrady.

 

 

Kategorie: Novinky z UP a PřF

Scientists have developed cheap and available material for supercapacitors

News: Faculty of Science - Po, 12/30/2019 - 08:00

A new carbon electrode material suitable for supercapacitors, that is, energy storage devices used for example in the automotive industry or electrical engineering, has been developed by RCPTM scientists. This fluorographene-based material has comparable capacity to commercially used materials; however, it’ is much more affordable and accessible. The results of roughly two-year research were described by the authors in an article published recently in the journal Nanoscale

The researchers used fluorographite, a commonly available industrial lubricant, to prepare an electrode material. In a hydrogen atmosphere, they defluorinated and partially hydrogenated it at an elevated temperature. “Thanks to the elevated temperature, some of the fluorine atoms detached from the original material and were replaced by hydrogen atoms in a reduced hydrogen atmosphere. With respect to this, the conductivity of the material changed as well. We further optimized the reaction time. We found that after 20 hours of heating, the material reached its optimal composition and yielded the best capacity properties,” said one of the authors Petr Jakubec.

Conductivity ranks among the key properties of suitable electrode materials for supercapacitors. Another important feature of supercapacitors is the maximum number of charging cycles without loss of capacity. In this regard, as well, the new material has very promising parameters. “We carried out 30,000 cycles of repetitive charge and discharge without observing a drop in capacity. Compared to the literature, such a performance is exceptional. Commonly reported numbers for similar materials are one to 10,000 cycles; everything that goes beyond is interesting,” Petr Jakubec added.

Scientists at RCPTM have been developing new materials for supercapacitors for several years. What they have been particularly focused on are other materials having better properties and lower price.   “In this case, the possibility of commercial use is guaranteed by reasonable price and simple preparation. This is due to not only a readily available starting material, but also a simple and single-stage synthesis. There is no need for complex solvents, heavy metals and inert environments. While testing the supercapacitors, we used as an electrolyte an aqueous solution of commonly available and cheap sodium sulphate, which is, like fluorographite, available on the market in tonnes,” explained another author of the study Martin Petr.

The research was part of an ERC grant called Two-Dimensional Chemistry Towards New Graphene Derivatives, which is solved by a team led by Michael Otyepka. It aims to prepare graphene-derived super-functional materials whose properties are tailored to specific applications. It is the area of “storing” electricity that seems very prospective in this regard.

Kategorie: News from UP

Vědci vyvinuli levný a dostupný materiál pro superkondenzátory

Nový uhlíkový elektrodový materiál vhodný do superkondenzátorů, tedy zařízení pro uchování energie využívaných například v automobilovém průmyslu či elektrotechnice, vyvinuli vědci z Regionálního centra pokročilých technologií a materiálů (RCPTM) přírodovědecké fakulty.

Materiál na bázi fluorografenu má srovnatelnou kapacitu s komerčně využívanými materiály, je ale mnohem dostupnější a levnější. Výsledky zhruba dvouletého výzkumu autoři popsali v článku publikovaném nedávno v časopise Nanoscale.

Výzkumníci pro přípravu elektrodového materiálu použili fluorografit, běžně dostupný průmyslový lubrikant. Ve vodíkové atmosféře jej za zvýšené teploty defluorinovali a částečně hydrogenovali. „Díky zvýšené teplotě se část atomů fluoru odtrhla z původního materiálu a v redukční vodíkové atmosféře byla nahrazena atomy vodíku. V souvislosti s tím se změnila i vodivost materiálu. Dále jsme optimalizovali dobu reakce. Zjistili jsme, že po dvaceti hodinách zahřívání dosáhne materiál optimálního složení a vykazuje nejlepší kapacitní vlastnosti,“ uvedl jeden z autorů Petr Jakubec.

Vodivost patří mezi klíčové vlastnosti vhodných elektrodových materiálů pro superkondenzátory. Další důležitou vlastností superkondenzátorů je maximální počet nabíjecích cyklů bez ztráty kapacity. I v tomto ohledu má nový materiál velmi slibné parametry. „Provedli jsme 30 tisíc cyklů opakovaného nabití a vybití bez toho, abychom pozorovali pokles kapacity. Ve srovnání s literaturou je to výjimečné, běžně se uvádí u podobných materiálů interval jeden až 10 tisíc cyklů, vše nad toto číslo je už hodně zajímavé,“ doplnil Jakubec.

Vývojem nových materiálů pro superkondenzátory se vědci v RCPTM zabývají již několik let, hledají však další materiály nejen s lepšími vlastnostmi, ale také cenově výhodné. „V tomto případě možnosti komerčního využití zaručuje rozumná cena a jednoduchá příprava. Ta je dána nejen snadno dostupným výchozím materiálem, ale rovněž jednoduchou a jednostupňovou syntézou. Nejsou potřebná složitá rozpouštědla, těžké kovy, inertní prostředí. Při testování superkondenzátorů jsme využili jako elektrolyt vodný roztok běžně dostupného a levného síranu sodného, který je obdobně jako fluorografit dostupný na trhu v tunách,“ objasnil další z autorů Martin Petr.

Výzkum byl součástí ERC grantu nazvaného Dvoudimenzionální chemie směrem ke grafenovým derivátům, který řeší tým pod vedením Michala Otyepky. Jeho cílem je připravit superfunkční materiály odvozené od grafenu, jejichž vlastnosti se upraví na míru konkrétním aplikacím. Právě oblast „úložišť“ elektrické energie se v tomto ohledu jeví jako velmi perspektivní.

Vědci vyvinuli levný a dostupný materiál pro superkondenzátory

Novinky: Univerzita - Aktuality PřF UP - Po, 12/30/2019 - 08:00

Nový uhlíkový elektrodový materiál vhodný do superkondenzátorů, tedy zařízení pro uchování energie využívaných například v automobilovém průmyslu či elektrotechnice, vyvinuli vědci z Regionálního centra pokročilých technologií a materiálů (RCPTM) přírodovědecké fakulty.

Materiál na bázi fluorografenu má srovnatelnou kapacitu s komerčně využívanými materiály, je ale mnohem dostupnější a levnější. Výsledky zhruba dvouletého výzkumu autoři popsali v článku publikovaném nedávno v časopise Nanoscale.

Výzkumníci pro přípravu elektrodového materiálu použili fluorografit, běžně dostupný průmyslový lubrikant. Ve vodíkové atmosféře jej za zvýšené teploty defluorinovali a částečně hydrogenovali. „Díky zvýšené teplotě se část atomů fluoru odtrhla z původního materiálu a v redukční vodíkové atmosféře byla nahrazena atomy vodíku. V souvislosti s tím se změnila i vodivost materiálu. Dále jsme optimalizovali dobu reakce. Zjistili jsme, že po dvaceti hodinách zahřívání dosáhne materiál optimálního složení a vykazuje nejlepší kapacitní vlastnosti,“ uvedl jeden z autorů Petr Jakubec.

Vodivost patří mezi klíčové vlastnosti vhodných elektrodových materiálů pro superkondenzátory. Další důležitou vlastností superkondenzátorů je maximální počet nabíjecích cyklů bez ztráty kapacity. I v tomto ohledu má nový materiál velmi slibné parametry. „Provedli jsme 30 tisíc cyklů opakovaného nabití a vybití bez toho, abychom pozorovali pokles kapacity. Ve srovnání s literaturou je to výjimečné, běžně se uvádí u podobných materiálů interval jeden až 10 tisíc cyklů, vše nad toto číslo je už hodně zajímavé,“ doplnil Jakubec.

Vývojem nových materiálů pro superkondenzátory se vědci v RCPTM zabývají již několik let, hledají však další materiály nejen s lepšími vlastnostmi, ale také cenově výhodné. „V tomto případě možnosti komerčního využití zaručuje rozumná cena a jednoduchá příprava. Ta je dána nejen snadno dostupným výchozím materiálem, ale rovněž jednoduchou a jednostupňovou syntézou. Nejsou potřebná složitá rozpouštědla, těžké kovy, inertní prostředí. Při testování superkondenzátorů jsme využili jako elektrolyt vodný roztok běžně dostupného a levného síranu sodného, který je obdobně jako fluorografit dostupný na trhu v tunách,“ objasnil další z autorů Martin Petr.

Výzkum byl součástí ERC grantu nazvaného Dvoudimenzionální chemie směrem ke grafenovým derivátům, který řeší tým pod vedením Michala Otyepky. Jeho cílem je připravit superfunkční materiály odvozené od grafenu, jejichž vlastnosti se upraví na míru konkrétním aplikacím. Právě oblast „úložišť“ elektrické energie se v tomto ohledu jeví jako velmi perspektivní.

Kategorie: Novinky z UP a PřF

Od Lemaîtra k reliktnímu záření a Jamesi Peeblesovi

Novinky: Fyzikální ústav - Ne, 12/29/2019 - 11:30
ol.lr { counter-reset: list; } ol.lr > li { list-style: none; position: relative; left: 1em; } ol.lr > li:before { counter-increment: list; content: counter(list, lower-roman) ") "; position: absolute; left: -1.4em; } ol.cit { counter-reset: list; } ol.cit > li { list-style: none; position: relative; } ol.cit > li:before { counter-increment: list; content: "[" counter(list, decimal) "] "; position: absolute; left: -2.5em; } table.materials thead th { font-weight: bold; text-align: center; color: #fff; background-color: #2890c1; } table.materials tbody td { text-align: center; background-color: #d6e7f5; }

Tento článek vyšel v čísle 6/2019 Československého časopisu pro fyziku, vydávaného Fyzikálním ústavem Akademie věd ČR. Autorem je Jiří Chýla z FZU AV ČR.

Polovina Nobelovy ceny za fyziku pro rok 2019 byla udělena americkému kosmologovi Jamesu Peeblesovi za „teoretické objevy ve fyzikální kosmologii“. Aby přelomový význam tohoto objevu byl pochopitelný a abychom docenili, jak těžko se rodila myšlenka, že vesmír má počátek v čase, musíme začít před sto lety a připomenout dva klíčové objevy, které objevu reliktního záření předcházely, a několik osobností, které při tom hrály klíčové role.

Polovina Nobelovy ceny za fyziku pro rok 2019 byla udělena americkému kosmologovi Jamesu Peeblesovi za „teoretické objevy ve fyzikální kosmologii“. V tiskové zprávě je tato charakteristika rozvedena slovy:

„Peeblesův vhled do fyzikální kosmologie obohatil celý tento obor a během posledních padesáti let položil základy pro transformaci kosmologie ze spekulací na vědu. Teoretický rámec, který vyvinul od poloviny šedesátých let, představuje základ našeho současného chápání vesmíru.

Model velkého třesku popisuje vesmír od jeho prvních okamžiků před téměř 14 miliardami let, kdy byl velmi horký a hustý. Od té doby se vesmír rozpíná a chladne. Necelých 400 000 let po velkém třesku se vesmír stal pro hmotu průhledným a světelné paprsky mohly cestovat prostorem. I dnes je toto pradávné záření všude kolem nás a zakódováno v něm se skrývá mnoho tajemství vesmíru. S využitím svých teoretických nástrojů a výpočtů James Peebles dokázal interpretovat tyto stopy z doby mládí vesmíru a objevit nové fyzikální procesy.“

Letošní Nobelova cena za fyziku pro Jamese Peeblese (1935) je již třetí Nobelovou cenou spojenou s objevem a vlastnostmi reliktního záření. Po roce 1978, kdy ji získali Robert Wilson a Arno Penzias „za objev kosmického mikrovlnného reliktního záření“ ji v roce 2006 získali John Mather a George Smoot „za objev charakteru a anisotropie kosmického reliktního záření“.

Obr. 1 James Peebles.

Smyslem tohoto textu je připomenout, jak model velkého třesku vznikal, kdo a jak se na jeho formulaci podílel, proč právě objev reliktního záření v roce 1965 byl pro jeho přijetí zcela zásadní a jak k němu letošní laureát přispěl. Aby přelomový význam tohoto objevu byl pochopitelný a abychom docenili, jak těžko se rodila myšlenka, že vesmír má počátek v čase, musíme začít před sto lety a připomenout dva klíčové objevy, které objevu reliktního záření předcházely, a několik osobnosti, které při tom hrály klíčové role.

Vesmír je přece stálý

V roce 1917 aplikoval Einstein svou novou obecnou teo­rii relativity na idealizovaný případ vesmíru, v němž je hmota rozložena v prostoru homogenně. Předpokládal, že ze svých rovnic dostane stacionární řešení, které by odpovídalo tehdejším znalostem o stavu vesmíru. Protože hmota na sebe působí přitažlivou silou, musel do svých rovnic přidat tzv. kosmologickou konstantu, která přitažlivost hmoty kompenzuje a efektivně působí jako antigravitace. Jeho řešení odpovídalo trojrozměrnému povrchu čtyřrozměrné koule s konečným poloměrem. S tím byl na čas spokojen.

Ale tak to být nemusí

V roce 1922 leningradský matematik Alexandr Fridman (1888–1925) přepsal Einsteinovy rovnice pro homogenní a izotropní vesmír do tvaru, který měl názorný fyzikální význam [1]. V něm vystupuje veličina R(t), která popisuje, jak závisejí na čase vzdálenosti kterékoliv dvojice bodů v trojrozměrném prostoru. Jeho krok lze pro případ kladné křivosti prostoru přiblížit jednoduchou analogií s nafukováním míče na obrázku 3. Metriku na povrchu koule, tj. předpis, jak spočítat vzdálenosti dvou bodů, lze napsat různým způsobem, například pomocí úhlů takto


kde R(t) je poloměr koule, který může záviset na čase a 0 ≤ θ ≤ π, 0 ≤ φ ≤ 2π. Souřadnice θ, φ se nazývají „spolupohybující“ (anglicky comoving) protože objekty s těmito souřadnicemi na nich zůstávají i při nafukování míče, zatímco vzdálenost dvou bodů na povrchu koule při nafukování roste. Podobný výraz napsal Fridman pro metriku trojrozměrného povrchu čtyřrozměrné koule


a pro metriku čtyřrozměrného prostoročasu v rámci obecné teorie relativity


Bez ztráty na obecnosti lze položit = = 0 a pro vzdálenost dvou bodů pevně svázaných s povrchem koule dostaneme z (2) výraz dσ = R(t) a integrací vztah mezi fyzikální vzdáleností (proper distance v angličtině) D(t) a bezrozměrnou, na čase nezávislou veličinou χ, která se nazývá „spolupohybující“ vzdálenost.


Pro škálovací faktor R(t) Fridman odvodil z Einsteinových rovnic dvě rovnice, které nesou jeho jméno a které jsou dodnes základním nástrojem pro popis vývoje vesmíru:


kde tečky nad R znamenají časové derivace, ρ je prostorová hustota energie, p je tlak, G je Newtonova gravitační konstanta, λ je Einsteinova kosmologická konstanta a k = (1, 0, –1) odpovídají trojrozměrnému prostoru s konstantní kladnou křivostí, plochému prostoru a prostoru se zápornou křivostí. Druhá rovnice je analog druhého Newtonova zákona pro pohyb hmotného bodu v gravitačním poli. Zatímco normální hmota působí přitažlivě, tj. způsobuje zpomalování rozpínání, kosmologická konstanta má opačný vliv a rozpínání zrychluje. Einstein ji zavedl právě proto, aby dosáhla rovnováhy mezi těmito dvěma vlivy, protože byl přesvědčen, že vesmír je ve stacionárním stavu. V práci [1] Fridman diskutoval různé možnosti nestacio­nárního vesmíru, mimo jiné i případ uzavřeného vesmíru plného hmoty, jehož poloměr se po počátečním růstu od nuly zastaví a po konečné době se smrští zpět až do nuly. Fridman byl ovšem především matematik a jeho práce sice ukázala, že Einsteinovy rovnice připouštějí řešení závisející na čase, ale dosavadní znalosti podle něj neumožňovaly určit, jakému řešení Einsteinových rovnic náš vesmír odpovídá. Fridman zjevně neznal již tehdy existující výsledky měření rudého posuvu světla od vzdálených galaxií, které sehrály v dalším vývoji kosmologie klíčovou roli.

Obr. 2 Alexander Fridman.

Reakce Einsteina na Fridmanův článek na sebe nenechala dlouho čekat a v krátké Poznámce k práci A. Fridmana [2] Einstein tvrdil, že Fridmanovo řešení není ve skutečnosti s rovnicemi obecné relativity slučitelné. O osm měsíců později Einstein v další krátké noticce [3] přiznal, že početní chybu udělal on sám, a, byť nerad, uznal, že jeho rovnice připouštějí kromě statických i dynamická řešení. Představa, že sám prostor se rozpíná nebo smršťuje, byla ovšem pro Einsteina (a nejen pro něj) až do počátku 30. let nepřijatelná a práce Fridmana neměly téměř žádný ohlas.

Vesmír se opravdu rozpíná

V roce 1927 Fridmanovy rovnice nezávisle znovu objevil belgický kněz a skvělý matematik a fyzik Georges Lemaître (1894–1966) v úžasné práci „Homogenní vesmír s konstantní hmotou a rostoucím poloměrem, který bere v úvahu radiální rychlost extragalaktických mlhovin“ [4]. Lemaître znal řešení Einsteinových rovnic, které nalezl v roce 1917 holandský astronom de Sitter a které odpovídalo stacionárnímu vesmíru bez hmoty jen s kosmologickou konstantou. Při vhodné volbě souřadnic, které objevil Cornelius Lanczos, lze ovšem toto řešení přepsat do tvaru (3) s jednoduchým škálovacím faktorem


který popisuje uzavřený vesmír s kladnou křivostí, jehož poloměr klesá od nekonečna v čase minus nekonečno do R(0) = l a poté opět roste exponenciálně až do nekonečna v čase plus nekonečno. Lemaître propojil Einsteinovo a de Sitterovo řešení v Lanczosových souřadnicích a nalezl řešení, které v čase minus nekonečno odpovídalo Einsteinovu stacionárnímu vesmíru, ale s časem jeho poloměr rostl tak, jako ve vesmíru de Sitttera. Byl zjevně motivován výsledky měření tzv. rudého posuvu elektromagnetického záření pocházejícího z extragalaktických mlhovin, objevených v roce 1924 americkým astronomem Edwinem Hubblem. Tento posuv lze nejjednodušším způsobem interpretovat jako důsledek toho, že objekt se od nás vzdaluje rychlostí, kterou lze z posuvu snadno spočítat. Tento efekt má přímou analogii v akustice: výška tónu vzdalujícího se vlaku je nižší než stojícího. Lemaître si všiml, že velká většina galaxií se od nás vzdaluje, a to rychlostí, která je velmi zhruba úměrná vzdálenosti, tedy tak, jak plynulo ze vztahu (4)


kde konstanta H závisí na čase, ale nikoliv na prostorových souřadnicích. To bylo pro Lemaîtra jasným důkazem, že rudý posuv nebyl důsledkem pohybu galaxií v prostoru, ale právě rozpínání prostoru. Protože tuto lineární závislost vzal vážně, ze známých údajů o rudém posuvu a měření vzdáleností spočítal střední hodnotu rychlosti vzdalování galaxií, podělil ji střední hodnotou vzdáleností a dostal o dva roky před Hubblem to, co se do října roku 2018 nazývalo Hubbleova konstanta, ale podle doporučení Mezinárodní astronomické unie se nyní zcela oprávněně nazývá Hubbleova-Lemaîtrova konstanta a lineární vztah (7) Hubbleův-Lemaîtrův zákon. Jeho práce je skutečný skvost, ale protože byla publikována ve francouzském časopise, trvalo čtyři roky, než si slavný britský astronom a Lemaîtrův učitel Arthur Eddington uvědomil, jakou klíčovou myšlenku obsahuje a zařídil její přeložení do angličtiny. Mezitím Hubble v roce 1929 na základě téměř stejných dat o rudých posuvech vydal práci [5], v níž je graf na obrázku 5 naznačující přibližně lineární závislost rudého posuvu na vzdálenosti. Čtenář si jistě všimne chyby v označení veličiny na ose y. Hubble ovšem tuto závislost neinterpretoval jako projev rozpínání prostoru, ale v rámci původní stacionární interpretace de Sitterova řešení.

Obr. 3 Nafukování míče jako analogie rozpínání prostoru.

Také Einstein stále odmítal přijmout myšlenku, že fyzikální vesmír se rozpíná, i když již uznával, že jeho rovnice připouštějí řešení závisející na čase. Lemaître ve svých vzpomínkách uvádí, že se Einstein o jeho práci z roku 1927 vyjádřil slovy: „Vaše výpočty jsou v pořádku, ale vaše fyzika je ohavná.“ Lemaîtrovo řešení stejně jako de Sitterovo v Lanczosových souřadnicích mělo tu vlastnost, že v ní neměl vesmír počátek v čase. Je zajímavé, že ještě v jiných souřadnicích má škálovací faktor de Sitterova řešení tvar popisující exponenciální rozpínání plochého prostoru


a splňuje tedy rovnici (5) pro ρ = k = 0. Toto řešení lze v jistém smyslu interpretovat jako vznik de Sitterova vesmíru z „ničeho“ v minus nekonečnu.

Lemaîtrova hypotéza „prvotního atomu“

O čtyři roky později Lemaître přišel s ještě revolučnější hypotézou, když formuloval základní myšlenku modelu velkého třesku. V jednostránkovém článku „Počátek světa z hlediska kvantové teorie“ v časopise Nature [6], v němž není jediný vzorec, reagoval na slova slavného astronoma a svého učitele Arthura Eddingtona. Ten v článku z roku 1931 formuloval svůj postoj k otázce, zda má smysl mluvit o počátku vesmíru, slovy: „Z hlediska filosofie je pro mne pojem počátek ,současného řádu‘ odpudivý.“ Lemaître naopak vyslovil domněnku, že svět měl počátek, kdy byla veškerá hmota koncentrována v jednom „prvotním kvantu“. Z hlediska matematiky k tomuto závěru vede řešení Fridmanových rovnic pro vesmír s hmotou, jejíž hustota závisí na velikosti rozpínajícího se prostoru jako 1/R3 nebo 1/R4 podle toho, zda jde o nerelativistické či relativistické částice. Pro malé časy je člen s hustotou dominantní a řešení (5) je ve tvaru R(t) ~ tα, α = 2/3, 1/2. Lemaître uvažoval i jako fyzik:

Jestliže svět vznikl v jednom kvantu, pojmy prostor a čas neměly na samém počátku žádný smysl. Ten mohly nabýt, až když se původní kvantum rozdělilo na dostatečný počet kvant. Je-li tato hypotéza správná, svět vznikl krátce před počátkem prostoru a času. Domnívám se, že takový počátek světa je dost rozdílný od současného přírodního řádu, že vůbec nemusí být odpudivý.

Tato jeho slova byla více než jasnozřivá a daleko předběhla dobu. Pro zajímavost, Lemaîtrův „prvotní atom“, v němž by byla naskládána těsně vedle sebe všechna atomová jádra dnešního vesmíru, by zaplnil naši Sluneční soustavu až po Jupiter. Myšlenka prvotního atomu byla ovšem natolik revoluční, že ji téměř nikdo nepřijal. Je až neuvěřitelné, jak i po kvantitativní stránce byl Lemaîtrův model vývoje vesmíru blízký našim dnešním představám včetně éry inflace. Zajímavá byla reakce Einsteina, s nímž se Lemaître sešel v roce 1934 v Kalifornii. Po Lemaîtrově semináři o prvotním atomu mu Einstein řekl, že tuto hypotézu nemá rád, protože „příliš naznačuje teologickou myšlenku kreace“. A potom, pravděpodobně trochu ironicky, dodal: „Tohle je nejkrásnější a nejuspokojivější vysvětlení stvoření světa, jež jsem kdy slyšel.“

Hloubku Lemaîtrova chápání nejen kosmologie, ale také teprve se rodící kvantové teorie ilustruje skutečnost, že v práci [7] jako první interpretoval fyzikální význam kosmologické konstanty jako hustoty energie vakua ρc2 v kvantové teorii pole, které má záporný tlak p = −ρc2 a chová se v důsledku toho jako antigravitující médium.

Model ustáleného vesmíru

Koncem 40. let minulého století se do módy na čas dostal model „ustáleného vesmíru“ (steady state universe) [8], který do jisté míry resuscitoval Einsteinův stacionární vesmír. Jeho hlavním advokátem byl významný britský astronom Fred Hoyle, který práce Lemaîtra zjevně znal, ale považoval jeho popis vesmíru za nepřijatelný. Myšlenku „prvotního vesmíru“ ze stejných důvodů jako Eddington či Einstein a Lemaîtrův model z roku 1927 odmítal, protože obsahoval kosmologickou konstantu, kterou v té době Einstein zavrhl. Hoyle nepopíral rozpínání vesmíru a tedy vzdalování galaxií, ale v jeho modelu je rozpínání vesmíru kompenzováno předpokladem, že se přitom v prostoru mezi vzdalujícími se galaxiemi kontinuálně rodí hmota, takže vesmír vypadá pořád stejně. To bylo podle Hoyleho realizací základního kosmologického principu, tj. že vesmír vypadá všude a v každý časový okamžik stejně. Do Einsteinových rovnic zavedl místo kosmologické konstanty člen, který tento efekt popisuje a vede, stejně jako kosmologická konstanta, na exponenciální tvar škálovacího faktoru.

Obr. 4 Georges E. Lemaître (1894−1966) a Albert Einstein.

Zde je vhodné připomenout důležitý pojem plynoucí ze vztahu (7). Vezmeme-li za rychlost rozpínání prostoru rychlost světla, dostaneme pro odpovídající vzdálenost, která se nazývá Hubbleův poloměr, výraz DH = c/H. Jeho význam spočívá v tom, že od vzdálenějších objektů k nám nemůže doletět nic, ani světlo, protože rozpínání prostoru mu „unáší prostor pod nohama“. Pro mocninné závislosti škálovacího faktoru tα na čase R(t) ~ tα, α = 2/3, 1/2 se Hubbleův poloměr DH = c t/α > ct vzdaluje s rychlostí větší, než je rychlost světla, a v důsledku toho s námi může komunikovat stále větší objem prostoru. Pro exponenciální závislost škálovacího faktoru je ovšem Hubbleův poloměr v čase konstantní, takže vzdalující se galaxie spojitě mizí nenávratně za horizontem. Místo nich se ovšem v prostoru mezi nimi rodí hmota, z níž podle Hoyleho vznikají nové galaxie, a díky tomu vesmír vypadá pořád stejně. Tato myšlenka nebyla sice absurdní, ale konkrétní mechanismus, jak k tomu dochází, však Hoyle nedokázal specifikovat.

Obr. 5 Závislost rychlosti vzdalování galaxií na jejich vzdálenosti z původní práce E. Hubblea [5].

Hoyle je také autorem názvu „velký třesk“ (Big Bang). V pořadu BBC 28. 3. 1949 Hoyle popsal podstatu svého modelu ustáleného vesmíru a konfrontoval ho s „hypotézou, že všechna hmota ve vesmíru vznikla v jednom velkém třesku ve vzdálené minulosti“, kterou považoval za „nepřijatelnou z fyzikálních i filosofických důvodů“.

Jak (ne)vznikaly prvky

Jeden z mála, kdo bral myšlenky Fridmana a Lemaîtra o rozpínání vesmíru vážně, byl rusko-americký teoretický jaderný fyzik George Gamow (1904–1968), který byl krátkou dobu i Fridmanovým žákem. Společně se svým doktorandem Ralphem Alpherem a Robertem Hermanem se v letech 1946–1950 zabývali otázkou, jak ve vesmíru vznikly prvky, z nichž se časem vyvinuly celé galaxie. Nezajímalo je, jak konkrétně vesmír vznikl, ale přijali základní rámec Lemaîtrova modelu a předpokládali, že vesmír byl v prvních okamžicích své existence zaplněn „polévkou“ (vysoce stlačeným a horkým plynem) složenou z neutronů, které se rozpadaly na protony a elektrony, a ta v důsledku rozpínání prostoru chladla [9]. Kromě hmoty bylo přítomno i záření (fotony), které interagovalo s elektrony a protony. Je zajímavé, že používali Fridmanovy rovnice, ale ve všech svých pracích se odkazovali na pozoruhodnou monografii amerického fyzikálního chemika a matematika Richarda Tolmana Relativita, termodynamika a kosmologie z roku 1934 [10], jejíž část je věnována velmi podrobnému popisu Lemaîtrových prací.

Gamow se původně domníval, že během tohoto procesu postupným záchytem neutronů na protonech vzniknou všechny prvky ve vesmíru, ale později se ukázalo, že tímto způsobem mohlo vzniknout jen několik nejlehčích prvků, především deuterium a helium, zatímco těžší jádra vznikala až ve hvězdách. V práci [11] Alpher s Hermanem vyšetřovali v rámci modelu rozpínajícího se vesmíru časový vývoj systému hmoty a záření od počátku až po současnou dobu a došli k závěru, že záření, tedy světlo pocházející z té doby, by dnes mělo mít teplotu kolem 5 kelvinů. Odhad byl správný, ale argumenty nikoliv. Tato éra vývoje vesmíru je popsána ve skvělé knížce Stevena Weinberga První tři minuty [12], kde je také vysvětleno, proč v husté polévce první etapy vývoje vesmíru nemohla vzniknout těžší jádra, proč a kdy se z této polévky oddělilo reliktní záření a jak tyto skutečnosti citlivě závisejí na vlastnostech jader a atomu vodíku a pravděpodobnosti srážek protonů a neutronů při nízkých energiích.

Štěstí přeje připraveným

Počátkem 60. let minulého století existovaly minimálně dva konkurenční modely vesmíru, ale prakticky žádná data, která by rozhodla o tom, zda některý, resp. který je blíže skutečnosti. A do této situace přišel objev záření, které svou anténou v roce 1964 pozorovali dva američtí radioastronomové Robert Wilson a Arno Penzias z Bellových laboratoří a jehož původu nerozuměli. Jejich anténa byla vyladěna na detekci elektromagnetických vln s vlnovou délkou 7 cm a šum, který zaznamenávali, i když odstranili všechny známé možné zdroje pozadí, odpovídal intenzitou teplotě 3,5±1 K. Po roce marného hledání příčiny šumu se obrátili na skupiny fyziků na nedaleké Princetonské univerzitě, kterou vedl Robert Dicke a jejímž členem byl i mladý teoretik James Peebles. Podobně jako Alpher s Hermanem i Peebles s Dickem uvažovali rozpínající se horkou polévku, které říkali „prvotní ohnivá koule (fireball)“, a nezávisle na nich došli k závěru, že by po této etapě ve vesmíru mělo zůstat svědectví ve formě elektromagnetického záření s vlastnostmi záření absolutně černého tělesa o teplotě maximálně 40 K. Dickeho skupina proto připravovala anténu pro měření takového záření při vlnové délce 3 cm. Po informaci o výsledku měřeni Wilsona a Penziase Dicke s Peeblesem okamžitě pochopili, že detekovali to, co hledali i oni. Výsledkem diskuze obou skupin byly dva články, které vyšly hned za sebou. Je zajímavé, že nejdříve vyšel článek Dickeho skupiny o teoretické interpretaci [13], a teprve po něm Wilsonův a Penziasův o výsledcích jejich měření [14]. Objev reliktního záření zasadil smrtelnou ránu konkurenčnímu modelu ustáleného vesmíru a znamenal také konec pochybností o realitě rozpínání vesmíru. Na druhé straně tento objev byl jen začátkem cesty k podrobnému zkoumání vlastností reliktního záření a jejich využití pro pochopení vzniku a vývoje vesmíru.

Předně bylo třeba prokázat, že reliktní záření má opravdu charakter záření absolutně černého tělesa, jehož hustota u(υ) závisí na frekvenci υ podle Planckovy formule


Penzias a Wilson detegovali reliktní záření při jediné vlnové délce 7 cm, a proto bylo velmi důležité, že měření Dickeho skupiny při vlnové délce 3 cm již v roce 1966 leželo na stejné křivce, odpovídající teplotě 3,5 K jako měření Wilsona a Penziase. Všechna měření, která od té doby proběhla v širokém rozsahu frekvencí, tuto klíčovou vlastnost reliktního záření potvrdila.

Návrat éteru

Měření Wilsona a Penziase pokrývalo jen část nebeské sféry a při uvedené přesnosti nevykazovalo žádnou závislost na směru, odkud záření přicházelo. Na tomto místě je třeba připomenout jednu důležitou vlastnost modelu rozpínajícího se vesmíru: Fyzikální procesy můžeme popisovat v libovolném referenčním systému, ale vztahy (2–7) platí v jediném, který do jisté míry připomíná absolutní prostor Newtona. Na pozadí rozpínajícího se prostoru (například povrchu nafukovaného míče na obr. 3) se mohou pohybovat objekty, ale v referenčních soustavách spojených s nimi nebude platit Hubbleův-Lemaîtrův zákon, například některé blízké galaxie se k nám mohou přibližovat. Tak je tomu i ostatně i na obrázku 5. Stanovit rychlost pohybu naší Země, resp. Sluneční soustavy vůči této referenční soustavě měřením rudého posuvu je prakticky nemožné, protože galaxie se vůči němu pohybují. Potřebné stabilní okolí však poskytuje právě reliktní záření, které se šířilo rozpínajícím se prostorem téměř volně od okamžiku, kdy se oddělilo od nabitých částic, a mělo by mít ve všech směrech přesně stejné vlastnosti, tedy teplotu. Referenční systém, v němž je reliktní záření přesně izotropní (dále „reliktní pozadí“) je analog éteru 19. století, v němž se podle představ fyziků 19. století mělo šířit světlo, tak jako se zvuk šíří vzduchem. Nalézt projevy pohybu objektů vůči éteru se Michelsonovi a dalším fyzikům nepodařilo a Einstein na základě toho vytvořil speciální teorii relativity. James Peebles jako jeden z prvních pochopil, že je-li představa o první etapě vývoje vesmíru správná, mělo by být možné detegovat projevy pohybu naší Země vůči reliktnímu pozadí, a proto by neměla být teplota reliktního záření úplně stejná ve všech směrech. V práci z roku 1968 [15] odvodil vztah pro závislost teploty reliktního záření na směru v důsledku pohybu Země vůči reliktnímu pozadí, která měla charakter dipólu, tj. vyšší teplota v jednom směru a nižší v opačném. Změření této závislosti bylo pro potvrzení modelu klíčové. Je dobré připomenout, že rychlost oběhu Země kolem Slunce je 30 km za vteřinu a rychlost oběhu Slunce kolem středu Mléčné dráhy je asi 300 km za vteřinu. Trvalo ovšem zhruba deset let, než se přesnost měření teploty reliktního záření dostala na úroveň milikelvinů a efekt byl potvrzen: naše Sluneční soustava se pohybuje vůči reliktnímu pozadí rychlostí cca 370 km/s zhruba ve směru souhvězdí Lva a celá naše Galaxie rychlostí cca 600 km/s ve směru souhvězdí Hydry. Moderní vizualizace tohoto efektu, jak ho změřila sonda COBE v roce 1992, je na obr. 6, kde je zachycena teplota mikrovlnného záření přicházející z celé nebeské sféry v tzv. Mollweidově projekci, v niž pravý a levý okraj elipsy na sebe navazují.

Zlatý důl

Otázka, jak se z prvotní husté polévky zrodila dnešní struktura vesmíru, tedy hvězdy, galaxie a jejich shluky, sice stále zůstala nezodpovězena, ale bylo zřejmé, že odpověď spočívá v tom, že se již v prvotní husté polévce v raném stadiu vývoje vesmíru nějakým mechanismem vytvořily nehomogenity hustoty hmoty, které se staly zárodky pro vznik struktur v dnešním, na první pohled velmi nehomogenním vesmíru.

Obr. 6 Dipólová anizotropie reliktního záření, jak ji změřila sonda COBE. Červená barva představuje směry, odkud přichází záření s vyšší teplotou, než je průměrná, modrá s nižší.

Zlatým dolem při hledání odpovědi na tuto otázku se ukázalo být ještě přesnější měření teplotních anizotropií reliktního záření, které provedly tři sondy: COBE v roce 1992, WMAP v roce 2003 a PLANCK v roce 2013. Obrázky zachycující mapy těchto anizotropií ve zmíněné projekci jsou na obr. 7. Je zjevné, že mapy jsou s postupem doby podrobnější a přesnější: uvnitř spojitě červených nebo modrých oblastí na mapě COBE rozeznaly WMAP a PLANCH jemnější struktury, které se od střední hodnoty 2,725 K liší zhruba o desetitisícinu, tj. jsou asi desetkrát citlivější než mapa COBE. Na všech třech mapách byla dipólová anizotropie odečtena.

Předpoklad, že vesmír byl na začátku homogenní a izotropní, se zdá přirozený, ale ve skutečnosti to v případě rozpínajícího se vesmíru předpokládá velmi speciální počáteční podmínky. Problém lze ilustrovat právě na téměř přesné izotropii reliktního záření. Ve vesmíru je asi miliarda fotonů na jeden proton (toto číslo je velmi důležité, ale jeho vysvětlení je mimo rámec tohoto článku) a při tomto poměru ztratily fotony schopnost rozbíjet atomy vodíku, které vznikaly spojením elektronů a protonů při teplotě cca 3 000 K a dál se mohly šířit téměř volně. Teplota dnešních reliktních fotonů znamená, že se vesmír zvětšil od okamžiku, kdy se fotony oddělily od neutrálních atomů asi 1000krát. Standardní výpočty chladnutí prvotní polévky složené z hmoty a záření dávají pro tento okamžik čas cca 400 tisíc let od počátku, aniž specifikujeme, co konkrétně jím bylo. Oblasti prostoru, které mohly v té době spolu komunikovat, tzn. byly uvnitř Hubbleova poloměru a mohly tedy mít stejnou teplotu, by dnes na nebeské sféře zabíraly maximálně 2 prostorové stupně. Skutečnost, že reliktní záření je tak izotropní ve všech směrech, bylo proto tehdy nepochopitelné a vyžadovalo tzv. jemné naladění počátečních podmínek. To nemají fyzikové rádi.

Obr. 7 Mapy anizotropie reliktního záření změřené sondami COBE, WMAP a Planck.

Návrh řešení tohoto a dalších problémů tehdejší standardní kosmologie (založené na Fridmanových rovnicích pro vesmír s hmotou a zářením) přinesla myšlenka z přelomu 70. a 80. let minulého století, že v počáteční fázi prostor prošel velmi krátkou dobou extrémně rychlého rozpínání, během níž se nafoukl o několik desítek řádů. V důsledku toho oblasti, které podle standardních představ o vývoji vesmíru spolu při vzniku reliktního záření komunikovat nemohly a jejichž vlastnosti by tedy neměly být stejné, byly před inflací uvnitř Hubbleova poloměru a komunikovat spolu mohly. Toto prudké nafouknutí, kterému se říká kosmologická inflace a které lze označit za „velký třesk“ velkého třesku, také „narovnalo“ prostor, takže dnes se jeví jako plochý. A také vygenerovalo z kvantových fluktuací nehomogenity hustoty hmoty. Všechny tyto skutečnosti se obtiskly do vlastností reliktního záření, především jeho jemné anizotropie.

Podrobná a netriviální analýza map anizotropií změřených sondami COBE, WMAP a Planck svědčí o tom, že současný vesmír má tyto vlastnosti:

  • prostor je plochý;
  • známé baryony (protony a neutrony) představují asi 4 % celkové hustoty energie;
  • kromě těchto baryonů musí být přítomna i tzv. temná hmota, tj. částice, které zatím neznáme a jež činí cca 23 % hustoty energie;
  • zbytek, tj. cca 73 % současné hustoty energie, nese tzv. temná energie, jejíž působení odpovídá kosmologické konstantě, ale o jejíž podstatě nevíme nic;
  • dnešní struktura vesmíru na velkých vzdálenostech je důsledkem nehomogenit hustoty hmoty, které vznikly v prvních cca 400 tisících letech po inflačním stadiu vývoje vesmíru.

James Peebles a současná kosmologie

Po více než padesáti letech můžeme říci, že reliktní záření hraje pro pochopení vývoje a současného stavu vesmíru podobnou roli, jako měla Rosettská deska pro rozluštění egyptských hieroglyfů. Rozluštění tajemství skrytého v reliktním záření bylo výsledkem kombinace přesných měření a výrazného pokroku v teoretickém popisu vývoje prvotní polévky, která připravila podmínky a stavební kameny pro tvorbu hvězd a galaxií. James Peebles k tomu přispěl v téměř všech klíčových aspektech a svými pracemi během uplynulých více než padesáti let zásadním způsobem přispěl k transformaci kosmologie z oblasti spekulací na skutečnou vědu. Jeho monografie Physical Cosmology z roku 1972 a výrazně doplněné Principles of Physical Cosmology z roku 1993 se staly biblí moderní kosmologie. O dipólové anizotropii reliktního záření jsem se již zmínil, o dalších jen krátce.

  • Peebles jako první kvantitativně ukázal, že v prvotní polévce mohly vzniknout jen lehké prvky. Jeho výpočet z roku 1966, že 26–30 % procent hmotnosti vesmíru je tvořeno héliem, je až překvapivě blízko dnešním hodnotám.
  • Zabýval se vlivem reliktního záření na formaci galaxií.
  • Přispěl zásadním způsobem ke kvantitativnímu pochopení šíření nehomogenit hustoty hmoty v prvotní polévce a ukázal, jak by se měly tyto nehomogenity projevit v anizotropii reliktního záření.
  • Zabýval se možnou dominancí temné hmoty na teplotní anizotropie reliktního záření a nehomogenit „normální“ hmoty, z níž vznikaly galaxie.
  • Jako jeden z prvních uvažoval scénář, v němž je současný vesmír dominován vlivem kosmologické konstanty. Je zajímavé, že v jedné své práci na toto téma citoval práci Lemaîtra z roku 1933.

Podrobnější komentář k zásadním pracím Jamese Peeblese je v materiálu Scientific Background on the Nobel Prize in Physics 2019 [16], vydaném Švédskou akademií věd k uděleným cenám.

Díky Peeblesovi toho o vzniku a vývoji vesmíru víme hodně, ale dvě klíčové otázky zůstávají stále nezodpovězené: co tvoří temnou hmotu a co je podstatou temné energie? James Peebles má stále o čem přemýšlet.

Literatura
  1. A. Friedman: „Über die Krümmung des Raumes“, Z. Phys. 10, 377 (1922).
  2. A. Einstein: „Bemerkungen zu der Arbeit von A. Friedman ,Über die Krümmung des Raumes‘“, Z. Phys.11, 326 (1922).
  3. A. Einstein: „Notiz zu der Arbeit von A. Friedman ,Über die Krümmung des Raumes‘“, Z. Phys. 16, 228 (1922).
  4. G. Lemaître: „Un Univers homogène de masse constant et de rayon croissant, rendant compte de la vitesse radiale des nébuleuse extra-galactiques“, Ann. Soc. Sci. Bruxelles 47A, 49 (1927), anglický překlad: G. Lemaitre: „A homogeneous universe of constant mass and increasing radius accounting for the radial velocity of extra-galactic nebulae“, M.N.R.A.S. 41, 483 (1931).
  5. E. A. Hubble: „A relation between distance and radial velocity among extra-galactic nebulae“, PNAS 15, 168–173 (1929).
  6. G. Lemaître: „The beginning of the world from the point of view of quantum theory“, Nature 127, 706 (1931).
  7. G. Lemaître: „Evolution of the expanding universe“, M.N.R.A.S. 20, 12 (1934).
  8. F. Hoyle: „A new model for the expanding universe“, M.N.R.A.S. 108, 372 (1948)
  9. R. Alpher, H. Bethe, G. Gamow: „The Origin of Chemical Elements“, Phys. Rev. 73, 803 (1948).
  10. R. Tolman: Relativity, Thermodynamics and Cosmology. Clarendon Press, Oxford 1934.
  11. R. Alpher, R. Herman: „Remarks on the Evolution of the Expanding Universe“, Phys. Rev. 74, 1089 (1949).
  12. S. Weinberg: První tři minuty. Mladá fronta, Edice Kolumbus, Praha 1998.
  13. R. H. Dicke, P. J. E. Peebles, P. G. Roll a D. T. Wilkinson: „Cos­mic black-body radiation“, Astrophys. J. 142, 414 (1965).
  14. A. A. Penzias a R. W. Wilson: „A measurement of excess antenna temperature at 4080 Mc/s“, Astrophys. J. 142, 419 (1965).
  15. P. J. E. Peebles, D. Wilkinson: „Comment on the Anisotropy of the Primeval Fireball“, Phys. Rev. 174, 174 (1968).
  16. https://www.nobelprize.org/uploads/2019/10/advanced-physicsprize2019-3.pdf
Kategorie: Novinky z AV a FZÚ

Když keramická hlína pomáhá

Láska na první pohled. Tak hovoří doktorandka cyrilometodějské teologické fakulty Anna Víšková o terapeutické metodě Práce v hliněném poli, která může vypadat jako prosté hraní si s hlínou, zkušenému oku však leccos prozradí o člověku a jeho vztahových zkušenostech. Projekt věnující se „hliněnému poli“ oslovil i Správní radu Nadačního fondu UP a díky podpoře fondu si arteterapeutka mohla splnit některé své sny i pomoci v rozšíření této metody.

„Vždy jsem ráda tvořila, zároveň jsem měla potřebu pomáhat lidem. Arteterapie mě oslovila tím, že to umožňuje propojit,“ říká Anna Víšková. Různým formám arteterapie se věnovala již nějakou dobu, vedle učitelství výtvarné výchovy na olomoucké pedagogické fakultě absolvovala studium v Ateliéru arteterapie na Jihočeské univerzitě, více než deset let pracuje zejména s dětmi z dětských domovů v pražské organizaci Letní dům. Zásadní okamžik nastal, když narazila na workshop autora „hliněného pole“ Heinze Deusera. „Byl to ohromný zážitek, vrátila jsem se domů úžasně pozitivně zasažená. Když se pak u Deusera otevíral výcvik, neváhala jsem,“ vzpomíná na seznámení s metodou, která se jí stala hlavním pracovním nástrojem i tématem studia v doktorském programu Sociální a spirituální determinanty zdraví.

S projektem zaměřeným na „hliněné pole“ se studentka přihlásila také do výzvy Nadačního fondu UP a – byť ne napoprvé – uspěla. Mohla tak mimo jiné stát po boku německo-australské terapeutce Cornelii Elbrecht, kolegyni Heinze Deusera a autorce jediné knihy o „hliněném poli“ v angličtině. „Potkat se s ní byl můj velký sen a přišlo mi neskutečné, že se to povedlo. Dva týdny jsem byla asistentkou v její výuce, asistovala jsem nováčkům, kteří se s touto metodou seznamovali. Sama jsem supervize i dostávala,“ přibližuje absolvovanou stáž.

Anna Víšková ovšem nechtěla být užitečná jen sobě, dalším z cílů fondem podpořeného projektu bylo uspořádání sympozia, na němž by bylo „hliněné pole“ představeno dalším zájemcům. Společně s „matkou“ této metody v České republice Petrou Součkovou připravily program, který oslovil kolem šedesáti lidí, mimo jiné i ze Švýcarska nebo Estonska. Mezi lektory nechyběla Cornelia Elbrecht a Heinz Deuser, který tu oslavil narozeniny. „Mám z toho velkou radost. Všechno vyšlo, jak mělo, účastníci odjížděli nadšení. Povedlo se to, ale myslím, že tak nějak samo,“ říká skromně arteterapeutka.

Až vzápětí přiznává, že „samo“ to úplně nebylo. Přípravy, které trvaly od první myšlenky zhruba rok, zahrnuly oslovení lektorů, sehnání prostor, sestavení programu, který by byl jak pro úplné nováčky, tak pro zájemce, kteří již metodu znají, zajištění registrací a také ubytování účastníků nebo obstarání keramické hlíny, které se během sympozia použilo na šedesát kilo. „Asi největším strašákem byl neustále padající web. Nejsem zrovna technický typ, takže mi s tím pomáhal švagr. Museli jsme také zajišťovat tlumočníky a potřebnou techniku, to je docela drahá záležitost. Původně jsme s tím nepočítali, mělo se mluvit jen česky a německy, ale protože se přihlásili i lidi, kteří mluvili jinými jazyky nebo jen anglicky, byla by škoda jim akci neotevřít,“ vyjmenovává Anna Víšková.

V den konání prý také byly prostory k dispozici o něco později, ale tomu se v době našeho povídání už jen směje. Musí totiž ještě dodělat sborník ze sympozia a pak se vrhnout na disertační práci. V ní může zúročit všechny nabyté zkušenosti, ale především poznatky z vlastního výzkumu, v němž se zaměřuje na to, jak se děti s poruchou attachmentu, tedy poruchou rané citové vazby s rodičem, vztahují při terapii k materiálu a samy k sobě a jak se toto vztahování během terapeutického procesu mění. Soustředí se zejména na první pohyby dítěte, které k „hliněnému poli“ přijde. „Je to de facto první otázka, na kterou chci při sezení najít odpověď. Podobně jako se vyvíjí dětská kresba, vyvíjí se i haptika. U dětí s nějakým vývojovým traumatem je patrný velký regres, například v rovnováze nebo v některých bazálních věcech, kdy dvanáctiletý chlapec není schopný použít svoji sílu, projevuje se jako malé dítě,“ vysvětluje Anna Víšková.

Při terapii pomocí „hliněného pole“ nejde o to něco vytvořit. „Je to hlavně o senzomotorické zkušenosti klienta, o haptice a o vztahování se k okolí i sobě samému prostřednictvím kontaktu s materiálem. Klient přijde k bedýnce naplněné keramickou hlínou, na stole je připravena i miska s teplou vodou a houbička. Následné dění vypadá pokaždé jinak: zatímco někdo se potřebuje projevit ve své síle a všechnu hlínu z bedýnky vyndat či vyhodit, jiný se bude ostýchat si materiálu pořádně nabrat. Někdo potřebuje více dotyku, deprivovaným dětem například polévám paže teplou vodou, to připomíná pobyt v děloze. Dospělí sedí u stolu se zavřenýma očima, protože jsou zvyklí posuzovat věci, jak je vidí. Děti jsou v tělesném kontaktu spontánnější a zrak u nich nehraje takovou roli, také často pracují formou hry. Já klienta ubezpečuji, že může dělat, co potřebuje, a následovat své impulzy,“ přibližuje arteterapeutka metodu, která má v západní Evropě dlouhou tradici, u nás je však novinkou. A i díky Anně Víškové se o ní může veřejnost dozvědět více.

Anna Víšková (* 1980)
Arteterapeutka, propagátorka metody Práce v hliněném poli. Pochází z Prahy, absolventka českobudějovického Ateliéru arteterapie a Pedagogické fakulty UP, nyní studentka doktorského programu na CMTF UP a psychoterapeutického výcviku v Českém institutu biosyntézy. Pracuje s dětmi z dětských domovů v pražské organizaci Letní dům, působí také v Krizovém centru Centra J. J. Pestalozziho v Žamberku. Volný čas tráví vlastní výtvarnou tvorbou a se psem jménem Námí, což znamená radost.

Když keramická hlína pomáhá

Novinky: Univerzita - Aktuality PřF UP - So, 12/28/2019 - 08:00

Láska na první pohled. Tak hovoří doktorandka cyrilometodějské teologické fakulty Anna Víšková o terapeutické metodě Práce v hliněném poli, která může vypadat jako prosté hraní si s hlínou, zkušenému oku však leccos prozradí o člověku a jeho vztahových zkušenostech. Projekt věnující se „hliněnému poli“ oslovil i Správní radu Nadačního fondu UP a díky podpoře fondu si arteterapeutka mohla splnit některé své sny i pomoci v rozšíření této metody.

„Vždy jsem ráda tvořila, zároveň jsem měla potřebu pomáhat lidem. Arteterapie mě oslovila tím, že to umožňuje propojit,“ říká Anna Víšková. Různým formám arteterapie se věnovala již nějakou dobu, vedle učitelství výtvarné výchovy na olomoucké pedagogické fakultě absolvovala studium v Ateliéru arteterapie na Jihočeské univerzitě, více než deset let pracuje zejména s dětmi z dětských domovů v pražské organizaci Letní dům. Zásadní okamžik nastal, když narazila na workshop autora „hliněného pole“ Heinze Deusera. „Byl to ohromný zážitek, vrátila jsem se domů úžasně pozitivně zasažená. Když se pak u Deusera otevíral výcvik, neváhala jsem,“ vzpomíná na seznámení s metodou, která se jí stala hlavním pracovním nástrojem i tématem studia v doktorském programu Sociální a spirituální determinanty zdraví.

S projektem zaměřeným na „hliněné pole“ se studentka přihlásila také do výzvy Nadačního fondu UP a – byť ne napoprvé – uspěla. Mohla tak mimo jiné stát po boku německo-australské terapeutce Cornelii Elbrecht, kolegyni Heinze Deusera a autorce jediné knihy o „hliněném poli“ v angličtině. „Potkat se s ní byl můj velký sen a přišlo mi neskutečné, že se to povedlo. Dva týdny jsem byla asistentkou v její výuce, asistovala jsem nováčkům, kteří se s touto metodou seznamovali. Sama jsem supervize i dostávala,“ přibližuje absolvovanou stáž.

Anna Víšková ovšem nechtěla být užitečná jen sobě, dalším z cílů fondem podpořeného projektu bylo uspořádání sympozia, na němž by bylo „hliněné pole“ představeno dalším zájemcům. Společně s „matkou“ této metody v České republice Petrou Součkovou připravily program, který oslovil kolem šedesáti lidí, mimo jiné i ze Švýcarska nebo Estonska. Mezi lektory nechyběla Cornelia Elbrecht a Heinz Deuser, který tu oslavil narozeniny. „Mám z toho velkou radost. Všechno vyšlo, jak mělo, účastníci odjížděli nadšení. Povedlo se to, ale myslím, že tak nějak samo,“ říká skromně arteterapeutka.

Až vzápětí přiznává, že „samo“ to úplně nebylo. Přípravy, které trvaly od první myšlenky zhruba rok, zahrnuly oslovení lektorů, sehnání prostor, sestavení programu, který by byl jak pro úplné nováčky, tak pro zájemce, kteří již metodu znají, zajištění registrací a také ubytování účastníků nebo obstarání keramické hlíny, které se během sympozia použilo na šedesát kilo. „Asi největším strašákem byl neustále padající web. Nejsem zrovna technický typ, takže mi s tím pomáhal švagr. Museli jsme také zajišťovat tlumočníky a potřebnou techniku, to je docela drahá záležitost. Původně jsme s tím nepočítali, mělo se mluvit jen česky a německy, ale protože se přihlásili i lidi, kteří mluvili jinými jazyky nebo jen anglicky, byla by škoda jim akci neotevřít,“ vyjmenovává Anna Víšková.

V den konání prý také byly prostory k dispozici o něco později, ale tomu se v době našeho povídání už jen směje. Musí totiž ještě dodělat sborník ze sympozia a pak se vrhnout na disertační práci. V ní může zúročit všechny nabyté zkušenosti, ale především poznatky z vlastního výzkumu, v němž se zaměřuje na to, jak se děti s poruchou attachmentu, tedy poruchou rané citové vazby s rodičem, vztahují při terapii k materiálu a samy k sobě a jak se toto vztahování během terapeutického procesu mění. Soustředí se zejména na první pohyby dítěte, které k „hliněnému poli“ přijde. „Je to de facto první otázka, na kterou chci při sezení najít odpověď. Podobně jako se vyvíjí dětská kresba, vyvíjí se i haptika. U dětí s nějakým vývojovým traumatem je patrný velký regres, například v rovnováze nebo v některých bazálních věcech, kdy dvanáctiletý chlapec není schopný použít svoji sílu, projevuje se jako malé dítě,“ vysvětluje Anna Víšková.

Při terapii pomocí „hliněného pole“ nejde o to něco vytvořit. „Je to hlavně o senzomotorické zkušenosti klienta, o haptice a o vztahování se k okolí i sobě samému prostřednictvím kontaktu s materiálem. Klient přijde k bedýnce naplněné keramickou hlínou, na stole je připravena i miska s teplou vodou a houbička. Následné dění vypadá pokaždé jinak: zatímco někdo se potřebuje projevit ve své síle a všechnu hlínu z bedýnky vyndat či vyhodit, jiný se bude ostýchat si materiálu pořádně nabrat. Někdo potřebuje více dotyku, deprivovaným dětem například polévám paže teplou vodou, to připomíná pobyt v děloze. Dospělí sedí u stolu se zavřenýma očima, protože jsou zvyklí posuzovat věci, jak je vidí. Děti jsou v tělesném kontaktu spontánnější a zrak u nich nehraje takovou roli, také často pracují formou hry. Já klienta ubezpečuji, že může dělat, co potřebuje, a následovat své impulzy,“ přibližuje arteterapeutka metodu, která má v západní Evropě dlouhou tradici, u nás je však novinkou. A i díky Anně Víškové se o ní může veřejnost dozvědět více.

Anna Víšková (* 1980)
Arteterapeutka, propagátorka metody Práce v hliněném poli. Pochází z Prahy, absolventka českobudějovického Ateliéru arteterapie a Pedagogické fakulty UP, nyní studentka doktorského programu na CMTF UP a psychoterapeutického výcviku v Českém institutu biosyntézy. Pracuje s dětmi z dětských domovů v pražské organizaci Letní dům, působí také v Krizovém centru Centra J. J. Pestalozziho v Žamberku. Volný čas tráví vlastní výtvarnou tvorbou a se psem jménem Námí, což znamená radost.

Kategorie: Novinky z UP a PřF

Stránky