Agregátor zdrojů

Identita a vztah k regionu, násilí a řešení konfliktů, gender a sexualita, dekolonialita a produkce znalostí, klimatická změna a udržitelnost, nerovnost, infrastruktura, kultura a afro-evropská sounáležitost. To všechno jsou témata, kterým se na konci června bude věnovat prestižní Evropská konference o afrických studií (ECAS 2025). Účast na ní bude mít i Filozofická fakulta Univerzity Palackého.

Evropská konference o afrických studií (ECAS 2025) je největší a také nejvýznamnější konferencí v oblasti afrických studií v Evropě a Africe. Je vlajkovou lodí činnosti Evropské asociace afrických studií (AEGIS). Vůbec poprvé se uskuteční v jedné ze zemí Visegrádské čtyřky, v České republice, a to se stěžejním tématem Africké, afro-evropské a afropolitní sounáležitosti a identity. Pod záštitou AEGIS ji pořádá Česká asociace pro africká studia (ČAAS). 

„Pro Českou republiku, která má dlouholetou tradici afrických studií a může se pyšnit řadou světově uznávaných afrikanistů, má chystaná konference velký význam. V Praze připravujeme její desátý ročník, a právě toto kulaté výročí nám poskytne skvělou příležitost podívat se na africká studia v Evropě retrospektivně a ukázat specifika výzkumu o Africe z pohledu badatelů evropských post-socialistických zemí, jež nemají přímou koloniální zkušenost a mohou tak nabídnout nové pohledy na současnou globalizovanou Afriku. Přivítáme přibližně tisíc pět set delegátů z celkem osmdesáti zemí, z nichž více než polovina přijede ze subsaharské Afriky. Nabitý program obsáhne jak skvělé hlavní řečníky, plenární zasedání, kulaté stoly, tak filmové projekce, výstavy, koncerty, křty odborných publikací a prezentace zahraničních nakladatelství zaměřené na africká studia,“ uvedla Kateřina Mildnerová, členka katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie FF UP a zároveň předsedkyně České asociace pro africká studia (ČAAS).  

Na konferenci vystoupí s prezentací dokumentárního celovečerního filmu Černí Češi. Film je o osudech namibijských dětí vychovávaných v Československu. Zachycuje osudy téměř šesti desítek namibijských dětí, které byly v 80. letech minulého století poslány na výchovu do socialistického Československa, aby se staly novou elitou tehdejšího režimu v Namibii. Ačkoliv se po pádu železné opony musely vrátit zpět do Afriky, i po více než třiceti letech strávených v Namibii se cítí být Čechy.

„Jde o snímek, který vznikl na základě mého výzkumu a natočil jej režisér Martin Müller z Audiovizuální produkce Univerzity Palackého. Film tedy vznikl v koprodukci UP a České televize,“ doplnila Kateřina Mildnerová (o filmu, který mj. získal cenu Grand Prix na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Etnofilm Čadca i Cenu publika Ji.hlavy Online na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava jsme psali zde.)

Jak připomíná Hana Horáková z katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie FF UP, Česká asociace pro africká studia měla vždycky ambici reprezentovat africká studia navenek, v okolním světě.

„Tohoto cíle bylo dosaženo v červenci roku 2015, kdy se ČAAS stala přidruženým členem organizace AEGIS, což je síť výzkumných afrikanistických center v západní Evropě. Jde o velmi prestižní členství, což dokládá fakt, že ČAAS je jedinou funkční institucí působící v zemích střední a východní Evropy, která je součástí AEGIS. O tři roky později, v červnu 2018, byl na plenárním zasedání AEGIS v Basileji schválen mnou předložený návrh na konání ECAS konference v roce 2023 v Praze. Bylo odsouhlaseno, že kongres bude ČAAS organizovat ve spolupráci s firmou Guarant. Důsledkem pandemie covid-19 byl kongres posunut na tento rok. Neuvěřitelné se tak stává možným,“ uvedla afrikanistka a sociální antropoložka Hana Horáková, zároveň předsedkyně organizačního výboru ECAS2025. 

Konference je určena akademikům, studentům, expertům z neziskového sektoru a dalším odborníkům se zájmem o Afriku. Její slavnostní zahájení se uskuteční v Rudolfinu. Hlavním místem konání bude Filozofická fakulta UK, Novotného Lávka, FAMU a Městská knihovna v Praze. O konferenci více zde.

Konference Evropská konference o afrických studií (ECAS 2025) se uskuteční 25. - 28. června pod záštitou eurokomisaře pro strategická partnerství Jozefa Síkely a také primátora města Prahy. Zahájení se zúčastní jak primátor hl. města Prahy, ředitel odboru zemí subsaharské Afriky Ministerstva zahraničních věcí, tak další významní partneři, kteří konferenci finančně podpořili či symbolicky zaštítili. Pozvání přijal také Jan Stejskal, děkan FF UP, která podpořila výstavu Colours of Africa, zajistila propagační materiály a sponzorovala další kulurní program. Rektorát UP podpořil výstavu There is no Planet B, Climate Change a přes AVP zajistil natáčení v Rudolfinu. 

Na 1700 sportovců a sportovkyň z 36 vysokých škol poměří v následujících dnech síly na Českých akademických hrách, které začínají již zítra v Ostravě. Nebudou mezi nimi chybět ani reprezentanti Univerzity Palackého, kteří se pokusí navázat na dřívější olomoucké úspěchy na této největší tuzemské vysokoškolské sportovní události.

Jako tradičně bude mít Univerzita Palackého silné zastoupení v plaveckých disciplínách, když do Ostravy zamíří například vicemistryně Evropy a držitelka několika českých rekordů Barbora Janíčková nebo nejlepší slovenská plavkyně s ploutvemi Zuzana Hrašková (obě FTK). V atletice zase jistě soupeřky potrápí Martina Mazurová, juniorská vicemistryně světa ve vrhu koulí studující na lékařské fakultě, nebo Patrik Radek (FTK), který se suverénním náskokem získal Pohár rektora UP v běhu na 5 km v rámci olomouckého půlmaratonu.

Zastoupení UP bude mít také například v aerobiku, orientačním běhu, karate nebo squashi. Do individuálních disciplín je přihlášeno celkem 53 sportovkyň a sportovců z UP. Do turnajů kolektivních sportů pak zasáhnou olomoucké týmy v házené, futsalu žen a ve frisbee. V loňském roce se UP v celkovém pořadí škol umístila na děleném osmém místě, o rok dříve hry vyhrála.

Program letošních Českých akademických her, které hostí Ostravská univerzita a Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, začíná v pondělí 23. června a poslední medaile budou rozdány v pátek 27. června. Kromě samotných soutěží v 19 sportech, do kterých se zapojí na 1700 studentek a studentů, organizátoři připravili i doprovodný program, který slibuje mimo jiné pondělní zahajovací ceremoniál nebo propojení s atletickým mítinkem Zlatá tretra.

V Ostravě se přitom České akademické hry uskuteční po dlouhých 22 letech. „Těší mě, že se tak významná akce do Ostravy vrací a že můžeme mladé generaci sportujících studentek a studentů ukázat, že obě naše univerzity nabízejí špičkové zázemí v kulisách jedinečného města,“ uvedl rektor Ostravské univerzity Petr Kopecký.

České akademické hry jsou největší sportovní vysokoškolská událost u nás, od roku 2002 je každoročně pořádá Česká asociace univerzitního sportu ve spolupráci s vybranou hostitelskou školou.

Průběh letošních her a výsledky olomouckých sportovců a sportovkyň můžete sledovat na webu, případně Facebooku či Instagramu.

Na 1700 sportovců a sportovkyň z 36 vysokých škol poměří v následujících dnech síly na Českých akademických hrách, které začínají již zítra v Ostravě. Nebudou mezi nimi chybět ani reprezentanti Univerzity Palackého, kteří se pokusí navázat na dřívější olomoucké úspěchy na této největší tuzemské vysokoškolské sportovní události.

Jako tradičně bude mít Univerzita Palackého silné zastoupení v plaveckých disciplínách, když do Ostravy zamíří například vicemistryně Evropy a držitelka několika českých rekordů Barbora Janíčková nebo nejlepší slovenská plavkyně s ploutvemi Zuzana Hrašková (obě FTK). V atletice zase jistě soupeřky potrápí Martina Mazurová, juniorská vicemistryně světa ve vrhu koulí studující na lékařské fakultě, nebo Patrik Radek (FTK), který se suverénním náskokem získal Pohár rektora UP v běhu na 5 km v rámci olomouckého půlmaratonu.

Zastoupení UP bude mít také například v aerobiku, orientačním běhu, karate nebo squashi. Do individuálních disciplín je přihlášeno celkem 53 sportovkyň a sportovců z UP. Do turnajů kolektivních sportů pak zasáhnou olomoucké týmy v házené, futsalu žen a ve frisbee. V loňském roce se UP v celkovém pořadí škol umístila na děleném osmém místě, o rok dříve hry vyhrála.

Program letošních Českých akademických her, které hostí Ostravská univerzita a Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, začíná v pondělí 23. června a poslední medaile budou rozdány v pátek 27. června. Kromě samotných soutěží v 19 sportech, do kterých se zapojí na 1700 studentek a studentů, organizátoři připravili i doprovodný program, který slibuje mimo jiné pondělní zahajovací ceremoniál nebo propojení s atletickým mítinkem Zlatá tretra.

V Ostravě se přitom České akademické hry uskuteční po dlouhých 22 letech. „Těší mě, že se tak významná akce do Ostravy vrací a že můžeme mladé generaci sportujících studentek a studentů ukázat, že obě naše univerzity nabízejí špičkové zázemí v kulisách jedinečného města,“ uvedl rektor Ostravské univerzity Petr Kopecký.

České akademické hry jsou největší sportovní vysokoškolská událost u nás, od roku 2002 je každoročně pořádá Česká asociace univerzitního sportu ve spolupráci s vybranou hostitelskou školou.

Průběh letošních her a výsledky olomouckých sportovců a sportovkyň můžete sledovat na webu, případně Facebooku či Instagramu.

Ještě před sérií promocí absolventů, která proběhne v příštím týdnu, uzavřeli zaměstnanci Cyrilometodějské teologické fakulty UP a jejich blízcí končící akademický rok děkovnou mší a následným neformálním setkáním. Při této příležitosti byla poprvé udělena Cena děkana za vědeckou práci.

Cenu děkana obdržel kolektiv autorů z Institutu sociálního zdraví (OUSHI) ve složení Zdeněk Meier, Kristýna Gábová, Radka Žídková a Peter Tavel, a sice za kapitolu Personas of Older Adults in Social and Health Context v knize Intelligent Technologies for Healthcare Business Applications z nakladatelství Springer. Tato publikace se zabývá možnostmi využití umělé inteligence a dalších moderních technologií ve zdravotnictví, přičemž příspěvek olomouckých výzkumníků vychází z jejich práce na projektu SHAPES zaměřeném na podporu zdravého stárnutí evropské populace. V rámci studie vytvořili 12 tzv. person, které podrobně popisují charakteristiky, postoje, chování a potřeby starších dospělých, od aktivních a zdravých až po ty, kteří se potýkají s chronickými nemocemi nebo sociální izolací. Tyto persony posloužily jako základ pro další vytváření účinných systému podpory v rámci platformy SHAPES.

„Cena děkana má být oceněním vynikajících tvůrčích výsledků a také povzbuzením pro celou fakultu, že mimořádné publikace nejsou přijímány jako samozřejmost,“ uvedl k ocenění autorského týmu děkan Vít Hušek. Jím jmenovaná komise navrhla na ocenění výše uvedenou kapitolu především proto, že ve srovnání s ostatními podanými návrhy nejvíce slibuje dosažení excelentního hodnocení v Modulu 1 Metodiky 17+. „V rámci tohoto modulu fakulta každoročně předkládá několik výstupů a jejich hodnocení příslušnými odbornými panely je klíčovou informací pro UP i MŠMT o kvalitě vědecké práce na CMTF UP,“ doplnil proděkan pro vědu a výzkum Martin Cajthaml.

Oceněn byl také tajemník fakulty Ivan Drábek, který od děkana obdržel pamětní medaili UP, nejen jako dar k nedávnému životnímu jubileu. „Medailí chceme ocenit dlouhodobou, obětavou a spolehlivou službu pana tajemníka. Každé vedení fakulty se v posledních desetiletích mohlo plně spolehnout na jeho odbornost. Jeho pomoc je neocenitelná zejména v situaci, kdy se stále mění ekonomické a administrativní podmínky řešených projektů,“ komentoval Vít Hušek.

K předání ocenění došlo v závěru děkovné mše Te Deum, kterou v dominikánském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie sloužil olomoucký arcibiskup a velký kancléř CMTF UP Josef Nuzík. Po mši bylo pro zaměstnankyně a zaměstnance fakulty a jejich blízké připraveno neformální setkání v zahradě dominikánského kláštera.

Ještě před sérií promocí absolventů, která proběhne v příštím týdnu, uzavřeli zaměstnanci Cyrilometodějské teologické fakulty UP a jejich blízcí končící akademický rok děkovnou mší a následným neformálním setkáním. Při této příležitosti byla poprvé udělena Cena děkana za vědeckou práci.

Cenu děkana obdržel kolektiv autorů z Institutu sociálního zdraví (OUSHI) ve složení Zdeněk Meier, Kristýna Gábová, Radka Žídková a Peter Tavel, a sice za kapitolu Personas of Older Adults in Social and Health Context v knize Intelligent Technologies for Healthcare Business Applications z nakladatelství Springer. Tato publikace se zabývá možnostmi využití umělé inteligence a dalších moderních technologií ve zdravotnictví, přičemž příspěvek olomouckých výzkumníků vychází z jejich práce na projektu SHAPES zaměřeném na podporu zdravého stárnutí evropské populace. V rámci studie vytvořili 12 tzv. person, které podrobně popisují charakteristiky, postoje, chování a potřeby starších dospělých, od aktivních a zdravých až po ty, kteří se potýkají s chronickými nemocemi nebo sociální izolací. Tyto persony posloužily jako základ pro další vytváření účinných systému podpory v rámci platformy SHAPES.

„Cena děkana má být oceněním vynikajících tvůrčích výsledků a také povzbuzením pro celou fakultu, že mimořádné publikace nejsou přijímány jako samozřejmost,“ uvedl k ocenění autorského týmu děkan Vít Hušek. Jím jmenovaná komise navrhla na ocenění výše uvedenou kapitolu především proto, že ve srovnání s ostatními podanými návrhy nejvíce slibuje dosažení excelentního hodnocení v Modulu 1 Metodiky 17+. „V rámci tohoto modulu fakulta každoročně předkládá několik výstupů a jejich hodnocení příslušnými odbornými panely je klíčovou informací pro UP i MŠMT o kvalitě vědecké práce na CMTF UP,“ doplnil proděkan pro vědu a výzkum Martin Cajthaml.

Oceněn byl také tajemník fakulty Ivan Drábek, který od děkana obdržel pamětní medaili UP, nejen jako dar k nedávnému životnímu jubileu. „Medailí chceme ocenit dlouhodobou, obětavou a spolehlivou službu pana tajemníka. Každé vedení fakulty se v posledních desetiletích mohlo plně spolehnout na jeho odbornost. Jeho pomoc je neocenitelná zejména v situaci, kdy se stále mění ekonomické a administrativní podmínky řešených projektů,“ komentoval Vít Hušek.

K předání ocenění došlo v závěru děkovné mše Te Deum, kterou v dominikánském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie sloužil olomoucký arcibiskup a velký kancléř CMTF UP Josef Nuzík. Po mši bylo pro zaměstnankyně a zaměstnance fakulty a jejich blízké připraveno neformální setkání v zahradě dominikánského kláštera.

Michal Bartoš, ředitel a zakladatel centra ekologických aktivit Sluňákov, dramaturg festivalu Ekologické dny Olomouc a absolvent Přírodovědecké fakulty UP, obdržel Cenu Josefa Vavrouška. Nadace Partnerství oceňovala včera v Senátu Parlamentu ČR osobnosti, které chrání přírodu a pomáhají zlepšovat životní prostředí.

V hlavní kategorii za dlouhodobý přínos porota vyznamenala právě Michala Bartoše. Jeho přístup podle ní významně formuje mezioborovou debatu o vztahu člověka a přírody. Letos byl na Cenu Josefa Vavrouška nominován už podeváté. „Michal Bartoš vytváří prostor, kde se potkávají lidé z různých světů – vědy, umění, filozofie i běžného života. Právě v tom je jeho práce výjimečná. Věří, že přírodu nemohou zachránit jen ekologové – klíč vidí ve spolupráci lidí napříč obory. Otevřenou debatu, která je nezbytná pro hledání skutečného řešení, aktivně podporuje,“ řekl Vladimír Kořen, moderátor slavnostního večera a předseda odborné poroty. 

Gratuluji k získání Ceny Josefa Vavrouška, kterou vám udělila Nadace Partnerství. Máte z ocenění radost?  

Beru to s nadhledem. Můj přítel Aleš Máchal mě na to ocenění navrhoval opakovaně, až to začínalo být skoro vtipné, a tak jsem rád, že teď už může nominovat někoho jiného... Ale vážně: ano, mám radost. Beru to jako potvrzení toho, že moje cesta, i když byla možná trochu zvláštní, nakonec našla pochopení i mezi kolegy. Ale hlavně to neberu jako ocenění sebe. Vnímám to jako uznání pro všechny lidi, kteří se kolem mě v průběhu let pohybovali. Stovky lidí, kteří dělají krásné věci, mnohdy lépe než já. Pokud jsem měl nějakou roli, tak možná v tom, že jsem držel nějakou vizi.

Josef Vavroušek byl pro mě velkou inspirací. Nebyl to typ člověka, ke kterému bych byl osobnostně podobný, on byl víc racionální, technicky vzdělaný, velmi přesně přemýšlel. Já jsem spíš ten „měkčí“, intelektuálně založený typ. Ale právě proto jsem si ho tolik vážil. Znali jsme se osobně. Jezdil na Ekologické dny vždycky, když mohl. Byl dokonce uvedený na plakátu ještě v roce, kdy tragicky zahynul, nepřijel už jen kvůli té nehodě. Byl to také jediný ministr, který s sebou do Olomouce přivezl i několik členů vlády. V té době to prostě šlo, nikdo se tomu nedivil. Měl v sobě dar propojovat lidi a nabízet koncepce, které přesahovaly hranice zelené politiky. A právě to mi dnes chybí. Lidé jako Vavroušek, Kroupa nebo Pithart, ať už k nim máme jakékoli výhrady, byli to v politice lidé, kteří přemýšleli v souvislostech. O institucích, o společnosti, o spravedlnosti.  

Pojďme se vrátit na úplný začátek před 35 lety. Jak a kde vlastně vznikl nápad založit Ekologické dny?  

Vzniklo to možná trochu romanticky, v lese. Chodili jsme od střední školy na brigády, měli jsme partu lidí a bylo nám spolu dobře. Tehdy jsme se přidali k Českému svazu ochránců přírody, ale vlastně to bylo víc o lidech než o přírodě samotné. Jenže pak se postupně všichni začali ženit, vdávat, přibývaly povinnosti, a najednou bylo těžké najít společný termín na výlet do přírody. Měli jsme nějaké společně vydělané peníze a pořád jsme přemýšleli, co s nimi. 

A tehdy mě napadlo: když se nemůžeme domluvit na výletě, co kdybychom uspořádali první eko jarmark? A tak vznikly Ekologické dny Olomouc – jako veřejný happening. Pamatuju si, že jsme tehdy stáli na sloupu Trojice s Ivou Bittovou a kapelou Betula Pendula. To by dnes už vůbec nešlo. V začátcích tam vařili třeba lidé z Hare Krišna v hrnci vymazaném kravskými lejny a nikdo to moc neřešil. Po roce 1989 jsme cítili opravdovou svobodu, dýchalo se jinak. Ekologie měla silný svobodný rozměr. Bylo to hodně „zezdola“, autentické a opravdové. Na tento čas nikdy nezapomenu.  

Proč by lidé měli v dnešní době navštívit Ekologické dny, největší český environmentální festival? Mimochodem, letos se konal už jeho 35. ročník.

Hosté a přednášející, které zveme, často přesahují svou odbornou specializaci. Nejsou uzavření, nebojí se přemýšlet o věcech z jiných úhlů pohledu. Ať už jde o vědu, náboženství nebo politiku. Umějí se spolu dokonce i „hezky pohádat“, ne urážlivě, ale věcně. Takové výměny názorů jsou pro mě důkazem živého myšlení. Mám rád ten svět, i když už jsem starší a víc si vybírám. Baví mě ten „aha-efekt“, když narazím třeba na knihu, kterou bych si nikdy sám nevybral, a najednou mi otevře oči. A proto s trochou nadsázky říkám: „Ekologické dny jsou festival s nejvíc aha-efekty na jednotku času.” 

Co rozhodlo, že jste šel studoval ekologii na Přírodovědeckou fakultu Univerzitu Palackého? Rodinná tradice?  

Přírodu jsem měl vždycky rád, ale spíš jako krajinu, takovou, jaká na mě působí, když se v ní pohybuji. Dělá mi to dobře na duši. Velkou část prázdnin jsem trávil u babiček v Rohli nedaleko Zábřehu. Byly tam obě, tátova i mámina, kousek od sebe přes silnici. Můj tatínek o té krajině říkal, že je „líbezná“. Dnes tam máme po něm malou chatu v Lipince pod Bradlem. Vyrůstal jsem v tom prostředí a mám k němu hluboký vztah. Jako kluci jsme jezdili do Pomoraví, objevovali jeskyně. Bylo to dobrodružné a fascinující. Ta zkušenost ve mně zůstala hluboko zakořeněná.  

Ale nenapadlo mě hned studovat ekologii. Můj tatínek byl historik a chtěl, abych šel v jeho stopách. Jenže já měl v sobě jistý vzdor, chtěl jsem něco jiného, a tak jsem se rozhodl pro ekologii. On to nepřijal úplně s nadšením. Teď, s odstupem, vidím, jak se mi ta témata propojují: příroda, krajina, historie myšlení o ní. Často si půjčuji knihy z historie a zpětně se k tátovi tímto způsobem vracím. Škoda, že to už nevidí. Ale možná to ví. 

Objevil se ve vašem životě konkrétní moment, kdy jste si řekl: „Takhle to dál nejde, přírodu musíme chránit“?! 

Ne, že bych neviděl poničenou krajinu, ale můj hlavní motiv byl spíš pozitivní. Pestrost krajiny, proměnlivost, různorodost. Zdá se mi, že život je v takové krajině barevnější. A kdyby se i lidé chovali víc rozmanitě, každý trochu jinak, možná by to přírodě prospělo nejvíc. Dnes ale spíš žijeme v extrémech, hádáme se, nevedeme smysluplný dialog. A to mě mrzí. Celé své úsilí vnímám jako snahu o podporu diskuze. Protože samotní ekologové nic nezmůžou, pokud zůstane společnost slepá.

Já jsem nikdy nechtěl lidi měnit. Spíš jsem chtěl vyjednat pro přírodu místo. Ne příkazy, ale argumenty. A hodně mě ovlivnila Filozofie živé přírody od Zdeňka Kratochvíla, který říká: „Příroda si bez člověka vystačí, ale člověk bez přírody ne.“  

Mluvíte hodně o tom, že chcete vytvářet místa, kde se lidí může příroda dotknout. Co si mám pod tím představit? 

Vlastně hodně vycházím z osobních zážitků během Ekologických dnů. Třeba když Hradišťan zpívá o vodě, tak najednou přijdou okamžiky, které se člověka dotknou. A já jsem chtěl celý život vytvářet prostředí, kde tohle může nastat. Kde si lidé sami, beze slov a bez poučování uvědomí, že jsou součástí přírody. Že jsou přírodní bytosti. Ne aby si něco přečetli někde z tabulky nebo aby jim to někdo řekl. Ale aby se to stalo samo. Protože příroda nás přesahuje. Naše planeta je prostě zázrak.  

Můžeme se tedy o životním prostředí bavit skrze umění?  

Hudba, poezie, výtvarné umění – to všechno jsou jazyky, kterými se dá o přírodě mluvit jinak. Ne přes čísla nebo instrukce, ale přes prožitek. A v tom prožitku je síla. Tam se podle mě může stát proměna. 

Od mala jsem chodil na koncerty, fascinovali mě třeba Vladimír Václavek nebo Oldřich Janota. Ten jeho zpěv byl takový zvláštní. Někdo ho nemusel, ale mě ohromoval. A jeho texty? To je čirá ekologie. Třeba píseň Kácení akátu. Na první poslech jednoduché. Je zima, člověk jde porazit strom, aby se zahřál. A pak si uvědomí, že ten strom má taky svůj život. Je v tom úcta, která se nevysvětluje slovy. Já v tom slyším prosbu o odpuštění, i když tam není vyslovena. A najednou si říkám, my tady všechno děláme složitě, sbíráme data, analyzujeme. A přitom báseň nebo obraz dokáže říct vše úplně jednoduše, ale naprosto přesně. Takže ano, ochrana přírody je složitá věc, ale ve svém jádru úplně jednoduchá.  

Je jasné, že vám je celý profesní život blížší filozofický přístup k ochraně přírody než ten vědecký. Zkusíte mi to prosím nějak přiblížit, co vás k tomu vede?  

Ano, je mi to bližší než třeba odborné studie na 300 stran, i když jsem je samozřejmě studoval a někdy se na nich i podílel. Ale blíž je mi svět myšlenek a kultury. To je prostředí, ve kterém nacházím způsob, jak mluvit o přírodě a krajině s lidmi. Třeba na Sluňákově, když jsme vytvářeli tento unikátní areál v Litovelském Pomoraví, tak jsme se nesnažili jen informovat o místní flóře a fauně. Vznikla tam i Rajská zahrada Františka Skály, která do toho prostoru vnáší další rozměr. Pro mě je to forma kulturní krajiny, místo setkání a domluvy. Mrzí mě, že umění a ekologie jsou často oddělené světy. Ekologové neumí vnímat umění a umělci se ekologii vyhýbají, protože jim někdy připadá příliš ideologická nebo radikální. Ale právě to spojení má sílu.  

Vnímal jste filozofii i jako způsob, jak lépe přenést pozitivní vztah k přírodě na veřejnost? 

Určitě. Bavilo mě vždycky číst i náročné filozofické texty. Někdo o mně říká, že jsem filozof, ale to není přesné. Mě zajímá filozofie v tom veřejném smyslu. Taková, která má co říct i mimo akademii. Oslovovali mě autoři jako Zdeněk Neubauer, Václav Bělohradský, Hana Librová, Jan Keller nebo Richard Rorty. Dělal jsem i doktorát, a i když jsem si k těm autorům přidával náročnější texty, měl jsem vždy potřebu hledat propojení s tím, co lidé skutečně žijí. 

Dnes to máme těžší. Filozofie se z veřejného prostoru vytrácí. Lidé chtějí jasné odpovědi. Slova jako „možná“, „snad“ nebo „nejsem si jistý“ vymizela ze slovníku. A to se týká i vědy. Za covidu nebo v debatách o klimatických změnách chtějí lidé jednoznačnost, a ta není. Věda nefunguje na dogmatech. Jejím úkolem je hledat nejlepší možné porozumění, ne jedinou pravdu. Modely, které se tvoří, třeba pro vývoj klimatu, jsou důležité, ale zjednodušující. Každé číslo, které do nich dáte, ovlivní výsledek. A historie už ukázala, že některé modely se mýlily. Jenže společnost chce výsledky hned. Vědci jsou pod tlakem. A místo toho, abychom je chránili, začínáme se tvářit, že je vlastně nepotřebujeme. To je podle mě obrovské nepochopení. 

Když dnes mluvíme o respektu ke krajině, uvědomujeme si vůbec, jak je to důležité?  

Příroda si poradí. Přežijí bakterie, hmyz, přežijí houby nebo stromy, i když my tu třeba už nebudeme. Opravdová ochrana přírody je ochranou člověka. Protože my jsme přírodní bytosti. Bez ní nemáme šanci. A nedokážu pochopit, že někdo tohle dokáže popřít. Rozumím tomu, že někdo nic nedělá. Ale nedokážu pochopit, že někdo říká: „Je to jedno. Na přírodě nezáleží.“ To je jako popřít sebe sama.  

Cítíte i dopad té „zrychlené doby“ na sebe? 

Bohužel ano. Cítím, že se mi zkracuje pozornost. Někdy už ani nedočítám e-maily, čtu na přeskáčku, roluju. A to mě mrzí, protože jsem dřív četl složité filozofické texty s radostí. Teď zvládnu sotva pár stránek a musím knihu odložit. Místo toho sahám po kriminálkách, to jsem měl vždycky jako formu úniku, když je mi ouvej.  

Tohle zrychlení se netýká jen mě. Myslím, že ho silně vnímají i učitelé a vzdělávací systém jako celek. Motivace slábne, rodiče chtějí pro každé dítě to nejlepší, ale učitel má na hodinu dvacet žáků a do toho šedesát požadavků, co musí splnit. A když to všechno stihne, výuka ztratí smysl i hloubku. Moderní technologie nám aktuálně nabízejí tolik informací a zábavy, že zcela pohlcují člověka, který této rychlosti již biologicky nestačí, a my ztrácíme mnoho: psychickou pohodu, přirozenou komunikaci, pozornost k soustředění, domov a jsem přesvědčen, že po průmyslové revoluci je ta revoluce AI a sociálních sítí dalším „odpřírodněním“ člověka.  

Nedávno jste také získal prestižní ocenění Pelikán časopisu Listy, které přišlo z úplně jiného prostředí… (Cena je pojmenovaná po jeho zakladateli, Jiřím Pelikánovi, známém novináři a významné osobnosti Pražského jara – pozn. aut.)  

To mě opravdu dojalo, protože ji udělili lidé, kteří nejsou z ekologických kruhů, ale všimli si propojení témat, myšlení, přístupu. I to je pro mě potvrzení, že téma přírody má přesah a rezonuje. Zároveň ale nejsem člověk, který by si na ceny potrpěl. Vždycky se za nimi skrývá i něco těžkého. Často je dostane ten, kdo je nejvíc vidět, a spousta skvělé práce zůstává neviditelná. A někdy ani není jasné, co ta cena vlastně hodnotí. Úspěšnost? Přínos? Viditelnost? To neumím posoudit. Navíc, tu cenu by si zasloužila i moje rodina. To, že jsem často odcházel pracovat, bylo vykoupeno jejich trpělivostí. A to je možná nejcennější věc vůbec! 

Ale radost mi dělá hlavně to, že jsem celý život strávil mezi zajímavými osobnostmi. V pestrém prostředí se kolem mě pořád objevují lidé, kteří mě překvapují. Třeba mladý vědec a popularizátor Petr Tureček, který také propojuje vědu a umění. Jeden jeho citát jsme dali na naše lehátka pro návštěvníky v areálu: „Optimismus je jediný odpovědný přístup ke světu.“ To je krásný.  

Kde pořád berete energii a sílu na všechny aktivity?  

To mi říká skoro každý, a tak asi nějakou energii mám (smích). Ale upřímně, přijde mi to vlastně docela jednoduché. Mám obrovské štěstí, že dělám práci, která mě opravdu baví. Tak moc, že často ani nevnímám, kde končí pracovní den a kde začíná ten osobní. To je, myslím, klíč. Když děláte něco, co vás naplňuje, tak se energie spíš šetří nebo sama obnovuje. A navíc je to práce, kterou jsem si vlastně vymyslel. Další věc je, že jsem pořád mezi mladými lidmi. U nás v centru je to složité. Lidé mají často málo peněz, zakládají rodiny, a tak tam zůstávám já. Už jsem takový dinosaurus mezi mladými. Ale je to příjemné. 

Rozhovor byl psán pro Žurnál Online a Olomouc.cz

Tři laureátky a jeden laureát: Cenu Josefa Vavrouška získaly výjimečné osobnosti za ochranu přírody a environmentální osvětu

V hlavní kategorii za dlouhodobý přínos porota ocenila Michala Bartoše. Výjimečný počin uplynulých let připomněla cena pro Ivanu Bufkovou, bioložku a ekoložku, která se zasadila o obnovu mokřadů na Šumavě. Mezi mladými osobnostmi vynikla Rozárie Haškovcová známá z Instagramu jako shluk.bunek, která převzala ocenění Ekozásek roku Nadace Partnerství. Cenu ministra životního prostředí za komunikaci, vzdělávání a osvětu získala influencerka a ambasadorka cirkulární ekonomiky Jitka Nováčková.

Michal Bartoš, ředitel a zakladatel centra ekologických aktivit Sluňákov, dramaturg festivalu Ekologické dny Olomouc a absolvent Přírodovědecké fakulty UP, obdržel Cenu Josefa Vavrouška. Nadace Partnerství oceňovala včera v Senátu Parlamentu ČR osobnosti, které chrání přírodu a pomáhají zlepšovat životní prostředí.

V hlavní kategorii za dlouhodobý přínos porota vyznamenala právě Michala Bartoše. Jeho přístup podle ní významně formuje mezioborovou debatu o vztahu člověka a přírody. Letos byl na Cenu Josefa Vavrouška nominován už podeváté. „Michal Bartoš vytváří prostor, kde se potkávají lidé z různých světů – vědy, umění, filozofie i běžného života. Právě v tom je jeho práce výjimečná. Věří, že přírodu nemohou zachránit jen ekologové – klíč vidí ve spolupráci lidí napříč obory. Otevřenou debatu, která je nezbytná pro hledání skutečného řešení, aktivně podporuje,“ řekl Vladimír Kořen, moderátor slavnostního večera a předseda odborné poroty. 

Gratuluji k získání Ceny Josefa Vavrouška, kterou vám udělila Nadace Partnerství. Máte z ocenění radost?  

Beru to s nadhledem. Můj přítel Aleš Máchal mě na to ocenění navrhoval opakovaně, až to začínalo být skoro vtipné, a tak jsem rád, že teď už může nominovat někoho jiného... Ale vážně: ano, mám radost. Beru to jako potvrzení toho, že moje cesta, i když byla možná trochu zvláštní, nakonec našla pochopení i mezi kolegy. Ale hlavně to neberu jako ocenění sebe. Vnímám to jako uznání pro všechny lidi, kteří se kolem mě v průběhu let pohybovali. Stovky lidí, kteří dělají krásné věci, mnohdy lépe než já. Pokud jsem měl nějakou roli, tak možná v tom, že jsem držel nějakou vizi.

Josef Vavroušek byl pro mě velkou inspirací. Nebyl to typ člověka, ke kterému bych byl osobnostně podobný, on byl víc racionální, technicky vzdělaný, velmi přesně přemýšlel. Já jsem spíš ten „měkčí“, intelektuálně založený typ. Ale právě proto jsem si ho tolik vážil. Znali jsme se osobně. Jezdil na Ekologické dny vždycky, když mohl. Byl dokonce uvedený na plakátu ještě v roce, kdy tragicky zahynul, nepřijel už jen kvůli té nehodě. Byl to také jediný ministr, který s sebou do Olomouce přivezl i několik členů vlády. V té době to prostě šlo, nikdo se tomu nedivil. Měl v sobě dar propojovat lidi a nabízet koncepce, které přesahovaly hranice zelené politiky. A právě to mi dnes chybí. Lidé jako Vavroušek, Kroupa nebo Pithart, ať už k nim máme jakékoli výhrady, byli to v politice lidé, kteří přemýšleli v souvislostech. O institucích, o společnosti, o spravedlnosti.  

Pojďme se vrátit na úplný začátek před 35 lety. Jak a kde vlastně vznikl nápad založit Ekologické dny?  

Vzniklo to možná trochu romanticky, v lese. Chodili jsme od střední školy na brigády, měli jsme partu lidí a bylo nám spolu dobře. Tehdy jsme se přidali k Českému svazu ochránců přírody, ale vlastně to bylo víc o lidech než o přírodě samotné. Jenže pak se postupně všichni začali ženit, vdávat, přibývaly povinnosti, a najednou bylo těžké najít společný termín na výlet do přírody. Měli jsme nějaké společně vydělané peníze a pořád jsme přemýšleli, co s nimi. 

A tehdy mě napadlo: když se nemůžeme domluvit na výletě, co kdybychom uspořádali první eko jarmark? A tak vznikly Ekologické dny Olomouc – jako veřejný happening. Pamatuju si, že jsme tehdy stáli na sloupu Trojice s Ivou Bittovou a kapelou Betula Pendula. To by dnes už vůbec nešlo. V začátcích tam vařili třeba lidé z Hare Krišna v hrnci vymazaném kravskými lejny a nikdo to moc neřešil. Po roce 1989 jsme cítili opravdovou svobodu, dýchalo se jinak. Ekologie měla silný svobodný rozměr. Bylo to hodně „zezdola“, autentické a opravdové. Na tento čas nikdy nezapomenu.  

Proč by lidé měli v dnešní době navštívit Ekologické dny, největší český environmentální festival? Mimochodem, letos se konal už jeho 35. ročník.

Hosté a přednášející, které zveme, často přesahují svou odbornou specializaci. Nejsou uzavření, nebojí se přemýšlet o věcech z jiných úhlů pohledu. Ať už jde o vědu, náboženství nebo politiku. Umějí se spolu dokonce i „hezky pohádat“, ne urážlivě, ale věcně. Takové výměny názorů jsou pro mě důkazem živého myšlení. Mám rád ten svět, i když už jsem starší a víc si vybírám. Baví mě ten „aha-efekt“, když narazím třeba na knihu, kterou bych si nikdy sám nevybral, a najednou mi otevře oči. A proto s trochou nadsázky říkám: „Ekologické dny jsou festival s nejvíc aha-efekty na jednotku času.” 

Co rozhodlo, že jste šel studoval ekologii na Přírodovědeckou fakultu Univerzitu Palackého? Rodinná tradice?  

Přírodu jsem měl vždycky rád, ale spíš jako krajinu, takovou, jaká na mě působí, když se v ní pohybuji. Dělá mi to dobře na duši. Velkou část prázdnin jsem trávil u babiček v Rohli nedaleko Zábřehu. Byly tam obě, tátova i mámina, kousek od sebe přes silnici. Můj tatínek o té krajině říkal, že je „líbezná“. Dnes tam máme po něm malou chatu v Lipince pod Bradlem. Vyrůstal jsem v tom prostředí a mám k němu hluboký vztah. Jako kluci jsme jezdili do Pomoraví, objevovali jeskyně. Bylo to dobrodružné a fascinující. Ta zkušenost ve mně zůstala hluboko zakořeněná.  

Ale nenapadlo mě hned studovat ekologii. Můj tatínek byl historik a chtěl, abych šel v jeho stopách. Jenže já měl v sobě jistý vzdor, chtěl jsem něco jiného, a tak jsem se rozhodl pro ekologii. On to nepřijal úplně s nadšením. Teď, s odstupem, vidím, jak se mi ta témata propojují: příroda, krajina, historie myšlení o ní. Často si půjčuji knihy z historie a zpětně se k tátovi tímto způsobem vracím. Škoda, že to už nevidí. Ale možná to ví. 

Objevil se ve vašem životě konkrétní moment, kdy jste si řekl: „Takhle to dál nejde, přírodu musíme chránit“?! 

Ne, že bych neviděl poničenou krajinu, ale můj hlavní motiv byl spíš pozitivní. Pestrost krajiny, proměnlivost, různorodost. Zdá se mi, že život je v takové krajině barevnější. A kdyby se i lidé chovali víc rozmanitě, každý trochu jinak, možná by to přírodě prospělo nejvíc. Dnes ale spíš žijeme v extrémech, hádáme se, nevedeme smysluplný dialog. A to mě mrzí. Celé své úsilí vnímám jako snahu o podporu diskuze. Protože samotní ekologové nic nezmůžou, pokud zůstane společnost slepá.

Já jsem nikdy nechtěl lidi měnit. Spíš jsem chtěl vyjednat pro přírodu místo. Ne příkazy, ale argumenty. A hodně mě ovlivnila Filozofie živé přírody od Zdeňka Kratochvíla, který říká: „Příroda si bez člověka vystačí, ale člověk bez přírody ne.“  

Mluvíte hodně o tom, že chcete vytvářet místa, kde se lidí může příroda dotknout. Co si mám pod tím představit? 

Vlastně hodně vycházím z osobních zážitků během Ekologických dnů. Třeba když Hradišťan zpívá o vodě, tak najednou přijdou okamžiky, které se člověka dotknou. A já jsem chtěl celý život vytvářet prostředí, kde tohle může nastat. Kde si lidé sami, beze slov a bez poučování uvědomí, že jsou součástí přírody. Že jsou přírodní bytosti. Ne aby si něco přečetli někde z tabulky nebo aby jim to někdo řekl. Ale aby se to stalo samo. Protože příroda nás přesahuje. Naše planeta je prostě zázrak.  

Můžeme se tedy o životním prostředí bavit skrze umění?  

Hudba, poezie, výtvarné umění – to všechno jsou jazyky, kterými se dá o přírodě mluvit jinak. Ne přes čísla nebo instrukce, ale přes prožitek. A v tom prožitku je síla. Tam se podle mě může stát proměna. 

Od mala jsem chodil na koncerty, fascinovali mě třeba Vladimír Václavek nebo Oldřich Janota. Ten jeho zpěv byl takový zvláštní. Někdo ho nemusel, ale mě ohromoval. A jeho texty? To je čirá ekologie. Třeba píseň Kácení akátu. Na první poslech jednoduché. Je zima, člověk jde porazit strom, aby se zahřál. A pak si uvědomí, že ten strom má taky svůj život. Je v tom úcta, která se nevysvětluje slovy. Já v tom slyším prosbu o odpuštění, i když tam není vyslovena. A najednou si říkám, my tady všechno děláme složitě, sbíráme data, analyzujeme. A přitom báseň nebo obraz dokáže říct vše úplně jednoduše, ale naprosto přesně. Takže ano, ochrana přírody je složitá věc, ale ve svém jádru úplně jednoduchá.  

Je jasné, že vám je celý profesní život blížší filozofický přístup k ochraně přírody než ten vědecký. Zkusíte mi to prosím nějak přiblížit, co vás k tomu vede?  

Ano, je mi to bližší než třeba odborné studie na 300 stran, i když jsem je samozřejmě studoval a někdy se na nich i podílel. Ale blíž je mi svět myšlenek a kultury. To je prostředí, ve kterém nacházím způsob, jak mluvit o přírodě a krajině s lidmi. Třeba na Sluňákově, když jsme vytvářeli tento unikátní areál v Litovelském Pomoraví, tak jsme se nesnažili jen informovat o místní flóře a fauně. Vznikla tam i Rajská zahrada Františka Skály, která do toho prostoru vnáší další rozměr. Pro mě je to forma kulturní krajiny, místo setkání a domluvy. Mrzí mě, že umění a ekologie jsou často oddělené světy. Ekologové neumí vnímat umění a umělci se ekologii vyhýbají, protože jim někdy připadá příliš ideologická nebo radikální. Ale právě to spojení má sílu.  

Vnímal jste filozofii i jako způsob, jak lépe přenést pozitivní vztah k přírodě na veřejnost? 

Určitě. Bavilo mě vždycky číst i náročné filozofické texty. Někdo o mně říká, že jsem filozof, ale to není přesné. Mě zajímá filozofie v tom veřejném smyslu. Taková, která má co říct i mimo akademii. Oslovovali mě autoři jako Zdeněk Neubauer, Václav Bělohradský, Hana Librová, Jan Keller nebo Richard Rorty. Dělal jsem i doktorát, a i když jsem si k těm autorům přidával náročnější texty, měl jsem vždy potřebu hledat propojení s tím, co lidé skutečně žijí. 

Dnes to máme těžší. Filozofie se z veřejného prostoru vytrácí. Lidé chtějí jasné odpovědi. Slova jako „možná“, „snad“ nebo „nejsem si jistý“ vymizela ze slovníku. A to se týká i vědy. Za covidu nebo v debatách o klimatických změnách chtějí lidé jednoznačnost, a ta není. Věda nefunguje na dogmatech. Jejím úkolem je hledat nejlepší možné porozumění, ne jedinou pravdu. Modely, které se tvoří, třeba pro vývoj klimatu, jsou důležité, ale zjednodušující. Každé číslo, které do nich dáte, ovlivní výsledek. A historie už ukázala, že některé modely se mýlily. Jenže společnost chce výsledky hned. Vědci jsou pod tlakem. A místo toho, abychom je chránili, začínáme se tvářit, že je vlastně nepotřebujeme. To je podle mě obrovské nepochopení. 

Když dnes mluvíme o respektu ke krajině, uvědomujeme si vůbec, jak je to důležité?  

Příroda si poradí. Přežijí bakterie, hmyz, přežijí houby nebo stromy, i když my tu třeba už nebudeme. Opravdová ochrana přírody je ochranou člověka. Protože my jsme přírodní bytosti. Bez ní nemáme šanci. A nedokážu pochopit, že někdo tohle dokáže popřít. Rozumím tomu, že někdo nic nedělá. Ale nedokážu pochopit, že někdo říká: „Je to jedno. Na přírodě nezáleží.“ To je jako popřít sebe sama.  

Cítíte i dopad té „zrychlené doby“ na sebe? 

Bohužel ano. Cítím, že se mi zkracuje pozornost. Někdy už ani nedočítám e-maily, čtu na přeskáčku, roluju. A to mě mrzí, protože jsem dřív četl složité filozofické texty s radostí. Teď zvládnu sotva pár stránek a musím knihu odložit. Místo toho sahám po kriminálkách, to jsem měl vždycky jako formu úniku, když je mi ouvej.  

Tohle zrychlení se netýká jen mě. Myslím, že ho silně vnímají i učitelé a vzdělávací systém jako celek. Motivace slábne, rodiče chtějí pro každé dítě to nejlepší, ale učitel má na hodinu dvacet žáků a do toho šedesát požadavků, co musí splnit. A když to všechno stihne, výuka ztratí smysl i hloubku. Moderní technologie nám aktuálně nabízejí tolik informací a zábavy, že zcela pohlcují člověka, který této rychlosti již biologicky nestačí, a my ztrácíme mnoho: psychickou pohodu, přirozenou komunikaci, pozornost k soustředění, domov a jsem přesvědčen, že po průmyslové revoluci je ta revoluce AI a sociálních sítí dalším „odpřírodněním“ člověka.  

Nedávno jste také získal prestižní ocenění Pelikán časopisu Listy, které přišlo z úplně jiného prostředí… (Cena je pojmenovaná po jeho zakladateli, Jiřím Pelikánovi, známém novináři a významné osobnosti Pražského jara – pozn. aut.)  

To mě opravdu dojalo, protože ji udělili lidé, kteří nejsou z ekologických kruhů, ale všimli si propojení témat, myšlení, přístupu. I to je pro mě potvrzení, že téma přírody má přesah a rezonuje. Zároveň ale nejsem člověk, který by si na ceny potrpěl. Vždycky se za nimi skrývá i něco těžkého. Často je dostane ten, kdo je nejvíc vidět, a spousta skvělé práce zůstává neviditelná. A někdy ani není jasné, co ta cena vlastně hodnotí. Úspěšnost? Přínos? Viditelnost? To neumím posoudit. Navíc, tu cenu by si zasloužila i moje rodina. To, že jsem často odcházel pracovat, bylo vykoupeno jejich trpělivostí. A to je možná nejcennější věc vůbec! 

Ale radost mi dělá hlavně to, že jsem celý život strávil mezi zajímavými osobnostmi. V pestrém prostředí se kolem mě pořád objevují lidé, kteří mě překvapují. Třeba mladý vědec a popularizátor Petr Tureček, který také propojuje vědu a umění. Jeden jeho citát jsme dali na naše lehátka pro návštěvníky v areálu: „Optimismus je jediný odpovědný přístup ke světu.“ To je krásný.  

Kde pořád berete energii a sílu na všechny aktivity?  

To mi říká skoro každý, a tak asi nějakou energii mám (smích). Ale upřímně, přijde mi to vlastně docela jednoduché. Mám obrovské štěstí, že dělám práci, která mě opravdu baví. Tak moc, že často ani nevnímám, kde končí pracovní den a kde začíná ten osobní. To je, myslím, klíč. Když děláte něco, co vás naplňuje, tak se energie spíš šetří nebo sama obnovuje. A navíc je to práce, kterou jsem si vlastně vymyslel. Další věc je, že jsem pořád mezi mladými lidmi. U nás v centru je to složité. Lidé mají často málo peněz, zakládají rodiny, a tak tam zůstávám já. Už jsem takový dinosaurus mezi mladými. Ale je to příjemné. 

Rozhovor byl psán pro Žurnál Online a Olomouc.cz

Tři laureátky a jeden laureát: Cenu Josefa Vavrouška získaly výjimečné osobnosti za ochranu přírody a environmentální osvětu

V hlavní kategorii za dlouhodobý přínos porota ocenila Michala Bartoše. Výjimečný počin uplynulých let připomněla cena pro Ivanu Bufkovou, bioložku a ekoložku, která se zasadila o obnovu mokřadů na Šumavě. Mezi mladými osobnostmi vynikla Rozárie Haškovcová známá z Instagramu jako shluk.bunek, která převzala ocenění Ekozásek roku Nadace Partnerství. Cenu ministra životního prostředí za komunikaci, vzdělávání a osvětu získala influencerka a ambasadorka cirkulární ekonomiky Jitka Nováčková.

Psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého slaví úspěch. Za monografii s názvem Užívání internetu, sociálních sítí a digitálních her u adolescentů: Teoretická východiska, diagnostika a strategie intervence získali akademici z katedry psychologie prestižní adiktologické ocenění, Cenu Jaroslava Skály 2025.

Jaroslava Suchá, Eva Aigelová, Helena Pipová, Miroslav Charvát, Martin Dolejš, Nikol Václavková a Terezie Babilonová, autoři loni vydané monografie s názvem Užívání internetu, sociálních sítí a digitálních her u adolescentů: Teoretická východiska, diagnostika a strategie intervence, získali Cenu Jaroslava Skály. Prestižní ocenění v oblasti adiktologie převzal Martin Dolejš, vedoucí katedry psychologie FF UP, při příležitosti AT konference v Kongres hotelu Jezerka.

„Cena Jaroslava Skály je pro nás velkou ctí a prestižním oceněním, které přesahuje rámec jedné knihy nebo konkrétního výzkumného projektu. Je uznáním dlouhodobého a systematického úsilí našeho výzkumného týmu (Personality Characteristics Laboratory) při Univerzitě Palackého v Olomouci,“ shrnuli Martin Dolejš společně s Jaroslavou Suchou, kolegyní ze stejnojmenné katedry a zároveň hlavní autorkou knihy.

Tým uvedené laboratoře se již několik let věnuje výzkumu v oblasti adiktologie, vývoje a standardizace psychodiagnostických metod a studia rizikového chování u adolescentů a dospělých.

„Naše práce je zaměřena na obohacení současného poznání v těchto oblastech a na podporu odborné veřejnosti v praktických aplikacích při práci s cílovými populacemi. Cena Jaroslava Skály, jež je tradičně udělována za významný přínos v oblasti výzkumu, prevence a léčby závislostí, pro nás tak představuje významné ocenění nejen za konkrétní počin, ale za celou šíři naší dosavadní práce. Je pro nás motivací pro další výzkum a vývoj diagnostických nástrojů a intervenčních strategií, které jsou založené na důkazech a které mohou reálně přispět ke zlepšení situace v oblasti prevence a léčby závislostí,“ doplnil vedoucí katedry psychologie FF UP Martin Dolejš. Zdůraznil přitom, že s tímto oceněním je jejich práce legitimizována a uznána odbornou komunitou.

Do medicínského slovníku vstoupil termín závislost na internetu v polovině 90. let 20. století. Oceněná monografie psychologů Filozofické fakulty UP nabídla odborné veřejnosti k dané problematice důkladný a komplexní pohled. V jednotlivých kapitolách více než dvou set stránkové knihy se autoři věnují závislosti na technologiích a poskytují vymezení informačních a komunikačních technologií (ICT), zároveň například vědeckým poznatkům závislostí, které se tradičně zaměřovaly na návykové látky, ale v posledních desetiletích se stále více zaměřují i na behaviorální závislosti, včetně závislosti na technologiích. Odborníci si v knize všímají i významu marketingu v digitálním věku, kdy umělá inteligence a strojové učení umožňují personalizaci obsahu a optimalizaci marketingových kampaní, a diskutují i o potenciálních nevýhodách, jakými jsou etická dilemata a rizika nadměrné personalizace, která mohou vést k excesivnímu užívání technologií. Monografie obsahuje také informace o specifikách dospívání – odborníci v této souvislosti zdůrazňují, že digitální technologie mohou vyhovovat potřebám dospívajících, kteří touží po sounáležitosti, uznání a úspěchu, což je činí zvláště lákavými a potenciálně rizikovými. V knize jsou informace i o genderových rozdílech v užívání digitálních technologií.

Oceněná publikace může být průvodcem pro akademiky, výzkumníky i odborníky působící ve vzdělávací, klinické, poradenské či psychoterapeutické praxi, kteří se zabývají problematikou online závislostí. Má totiž jednoduché a jasné cíle: přispět k pochopení široké oblasti závislosti a pomoci přiblížit se bezpečnějšímu a zdravějšímu digitálnímu prostředí. O knize jsme psali zde. Monografii lze volně stáhnout zde.

Cena Jaroslava Skály byla založena v roce 2001 občanským sdružením SANANIM a Společností pro návykové nemoci České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, aby s trvalou připomínkou doc. MUDr. Jaroslava Skály, zakladatele české adiktologie a spolutvůrce české psychoterapie, oceňovala významné publikační počiny v oblasti návykových poruch a duševního zdraví. Rada Ceny Jaroslava Skály rozhodla, že v roce 2025 tuto cenu získá monografie Užívání internetu, sociálních sítí a digitálních her u adolescentů: Teoretická východiska, diagnostika a strategie intervence. Praha: Togga. Autoři společně s J. Suchou – E. Aigelová, H.Pipova, M. Charvát. M. Dolejš, N. Václavková, T. Babilonová. 

Psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého slaví úspěch. Za monografii s názvem Užívání internetu, sociálních sítí a digitálních her u adolescentů: Teoretická východiska, diagnostika a strategie intervence získali akademici z katedry psychologie prestižní adiktologické ocenění, Cenu Jaroslava Skály 2025.

Jaroslava Suchá, Eva Aigelová, Helena Pipová, Miroslav Charvát, Martin Dolejš, Nikol Václavková a Terezie Babilonová, autoři loni vydané monografie s názvem Užívání internetu, sociálních sítí a digitálních her u adolescentů: Teoretická východiska, diagnostika a strategie intervence, získali Cenu Jaroslava Skály. Prestižní ocenění v oblasti adiktologie převzal Martin Dolejš, vedoucí katedry psychologie FF UP, při příležitosti AT konference v Kongres hotelu Jezerka.

„Cena Jaroslava Skály je pro nás velkou ctí a prestižním oceněním, které přesahuje rámec jedné knihy nebo konkrétního výzkumného projektu. Je uznáním dlouhodobého a systematického úsilí našeho výzkumného týmu (Personality Characteristics Laboratory) při Univerzitě Palackého v Olomouci,“ shrnuli Martin Dolejš společně s Jaroslavou Suchou, kolegyní ze stejnojmenné katedry a zároveň hlavní autorkou knihy.

Tým uvedené laboratoře se již několik let věnuje výzkumu v oblasti adiktologie, vývoje a standardizace psychodiagnostických metod a studia rizikového chování u adolescentů a dospělých.

„Naše práce je zaměřena na obohacení současného poznání v těchto oblastech a na podporu odborné veřejnosti v praktických aplikacích při práci s cílovými populacemi. Cena Jaroslava Skály, jež je tradičně udělována za významný přínos v oblasti výzkumu, prevence a léčby závislostí, pro nás tak představuje významné ocenění nejen za konkrétní počin, ale za celou šíři naší dosavadní práce. Je pro nás motivací pro další výzkum a vývoj diagnostických nástrojů a intervenčních strategií, které jsou založené na důkazech a které mohou reálně přispět ke zlepšení situace v oblasti prevence a léčby závislostí,“ doplnil vedoucí katedry psychologie FF UP Martin Dolejš. Zdůraznil přitom, že s tímto oceněním je jejich práce legitimizována a uznána odbornou komunitou.

Do medicínského slovníku vstoupil termín závislost na internetu v polovině 90. let 20. století. Oceněná monografie psychologů Filozofické fakulty UP nabídla odborné veřejnosti k dané problematice důkladný a komplexní pohled. V jednotlivých kapitolách více než dvou set stránkové knihy se autoři věnují závislosti na technologiích a poskytují vymezení informačních a komunikačních technologií (ICT), zároveň například vědeckým poznatkům závislostí, které se tradičně zaměřovaly na návykové látky, ale v posledních desetiletích se stále více zaměřují i na behaviorální závislosti, včetně závislosti na technologiích. Odborníci si v knize všímají i významu marketingu v digitálním věku, kdy umělá inteligence a strojové učení umožňují personalizaci obsahu a optimalizaci marketingových kampaní, a diskutují i o potenciálních nevýhodách, jakými jsou etická dilemata a rizika nadměrné personalizace, která mohou vést k excesivnímu užívání technologií. Monografie obsahuje také informace o specifikách dospívání – odborníci v této souvislosti zdůrazňují, že digitální technologie mohou vyhovovat potřebám dospívajících, kteří touží po sounáležitosti, uznání a úspěchu, což je činí zvláště lákavými a potenciálně rizikovými. V knize jsou informace i o genderových rozdílech v užívání digitálních technologií.

Oceněná publikace může být průvodcem pro akademiky, výzkumníky i odborníky působící ve vzdělávací, klinické, poradenské či psychoterapeutické praxi, kteří se zabývají problematikou online závislostí. Má totiž jednoduché a jasné cíle: přispět k pochopení široké oblasti závislosti a pomoci přiblížit se bezpečnějšímu a zdravějšímu digitálnímu prostředí. O knize jsme psali zde. Monografii lze volně stáhnout zde.

Cena Jaroslava Skály byla založena v roce 2001 občanským sdružením SANANIM a Společností pro návykové nemoci České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, aby s trvalou připomínkou doc. MUDr. Jaroslava Skály, zakladatele české adiktologie a spolutvůrce české psychoterapie, oceňovala významné publikační počiny v oblasti návykových poruch a duševního zdraví. Rada Ceny Jaroslava Skály rozhodla, že v roce 2025 tuto cenu získá monografie Užívání internetu, sociálních sítí a digitálních her u adolescentů: Teoretická východiska, diagnostika a strategie intervence. Praha: Togga. Autoři společně s J. Suchou – E. Aigelová, H.Pipova, M. Charvát. M. Dolejš, N. Václavková, T. Babilonová. 

V kostele Panny Marie Sněžné byl do funkce rektora Univerzity Palackého slavnostně uveden právník Michael Kohajda. Inaugurační slib složil za účasti zástupců fakult a pracovišť UP, představitelů českých vysokých škol i řady významných osobností regionu i Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR. 

Slavnostní ceremoniál se uskutečnil v kostele Panny Marie Sněžné, který v 18. století postavili pro potřeby univerzity jezuité, zakladatelé vysokého učení v Olomouci.

Během výjimečné události symbolicky složil do rukou předsedkyně Akademického senátu UP Ireny Smolové rektorský úřad lékař Martin Procházka, který Univerzitu Palackého vedl od roku 2021 do konce letošního dubna. Ve své krátké řeči popřál svému nástupci hodně úspěchů při náročné práci.

„Přeji vám hodně štěstí a také sil, které zúročíte při pokračování v rozvoji naší univerzity coby špičkové vzdělávací a vědeckovýzkumné organizace, organizace aktivní a úspěšné v mezinárodní spolupráci i při plnění její třetí role pro společnost. Důležitá je zvláště dnes vytrvalá obhajoba principů a hodnot svobody a demokracie, což je úkol nelehký, nicméně stále velmi aktuální,“ řekl Martin Procházka. Zdůraznil zároveň předpoklady nutné pro rektorskou práci, a to jak odborné a akademické, tak i dovednosti manažerské a organizační včetně vyvážené míry odvahy a diplomacie. V neposlední řadě vyzdvihl i důležitou podporu spolupracovníků.

„Věřím, že nastupující rektor Michael Kohajda všechny tyto karty v rukou má. Přeji mu, aby naši univerzitu vedl co nejlépe,“ dodal Martin Procházka, který v závěru slavnostní události obdržel od univerzity zlatou medaili Za zásluhy o rozvoj UP.

Poté již předsedkyně Akademického senátu UP dekorovala insignií, rektorským řetězem, Michaela Kohajdu, jenž se vedení Univerzity Palackého ujal 1. května letošního roku.

„Čelíme náročné době – polarizaci společnosti, šíření dezinformací i rostoucím tlakům na výkonnost a měřitelnost. V tomto kontextu má univerzita nezastupitelnou roli. Jejím úkolem není usilovat o politickou moc, ale nést odpovědnost za vědění, porozumění a smysluplný veřejný dialog,“ uvedl ve svém inauguračním projevu nový rektor Michael Kohajda.

Hned v úvodu své řeči vyjádřil vděčnost za možnost vést instituci, ke které má od studentských let hluboký vztah. Univerzitu vyobrazil jako respektovaného a aktivního partnera společnosti. Jako místo, kde se setkávají obory, kultury i generace, místo svobodného myšlení, kritické diskuze a hledání pravdy. Připomněl i její třetí roli, již vnímá jako klíčový prostor setkávání s veřejností, institucemi, médii i občanskou společností.

„Jako akademická obec neseme společenský závazek – vzdělávat odpovědné občany, přinášet nové poznání a kreativně se podílet na řešení výzev dnešní doby. Těším se na otevřenou, věcnou a inspirativní spolupráci se všemi. Chci být rektorem, který naslouchá, propojuje a hledá cesty. Věřím, že společně dokážeme z naší univerzity udělat ještě silnější a přívětivější místo pro každého, kdo sem přichází s otevřenou myslí,“ dodal Michael Kohajda. Jako důležité vnímá tradiční hodnoty, které v sobě univerzita nese. Respekt k tomuto odkazu byl pak i jedním z důvodů, proč se rozhodl, že se inaugurace uskuteční právě v olomouckém chrámu Panny Marie Sněžné.

Ještě předtím, než poděkoval svému předchůdci a než se kostelem rozezvučela studentská hymna v podání smíšeného komorního sboru ATENEO Univerzity Palackého, vzpomněl slova Václava Havla: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Touto jistotou se chci řídit i já – s důvěrou ve smysl univerzitní práce, ve význam vzdělání, vědy a otevřeného myšlení.“

Univerzita Palackého se rozhodla uskutečnit slavnostní akt inaugurace v kostele Panny Marie Sněžné, jenž byl součástí jezuitské univerzity v Olomouci. Chrámu, který byl a nyní opět je místem pro liturgii, bohoslužbu a obřady, zároveň i prostorem společenského setkávání a symbolem úzkého sepětí církve a akademického světa. Je přesvědčena, že akt inaugurace ve zdejších prostorách podtrhuje významnost tohoto momentu. Ostatně požehnání novému rektorovi a celé slavnostní chvíli dal i Josef Nuzík, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský.

Doc. JUDr. Michael Kohajda, Ph.D., (* 1981) vystudoval na UP obor Právo a právní věda. Doktorský titul získal a habilitační řízení v oboru finančního práva úspěšně ukončil na Právnické fakultě UK v Praze. Jako akademik působí na PF UP téměř dvacet let. Od roku 2020 zastával funkci proděkana – nejprve pro oblast doktorského studia, kvalifikačních řízení a financí včetně investic, poté pro oblast vnějších vztahů a investic. Jeho výzkumné a publikační aktivity se soustředí na finanční právo, zejména na veřejné rozpočty, daně, bankovnictví, pojišťovnictví a kapitálové trhy. Kromě akademické činnosti se úspěšně věnuje právní praxi. Mezi lety 2014 a 2022 byl členem rady města Šumperk, v roce 2021 se stal poslancem Parlamentu ČR za Olomoucký kraj. Jeho funkční období coby rektora UP začalo 1. 5. 2025, skončí 30. 4. 2029.

V kostele Panny Marie Sněžné byl do funkce rektora Univerzity Palackého slavnostně uveden právník Michael Kohajda. Inaugurační slib složil za účasti zástupců fakult a pracovišť UP, představitelů českých vysokých škol i řady významných osobností regionu i Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR. 

Slavnostní ceremoniál se uskutečnil v kostele Panny Marie Sněžné, který v 18. století postavili pro potřeby univerzity jezuité, zakladatelé vysokého učení v Olomouci.

Během výjimečné události symbolicky složil do rukou předsedkyně Akademického senátu UP Ireny Smolové rektorský úřad lékař Martin Procházka, který Univerzitu Palackého vedl od roku 2021 do konce letošního dubna. Ve své krátké řeči popřál svému nástupci hodně úspěchů při náročné práci.

„Přeji vám hodně štěstí a také sil, které zúročíte při pokračování v rozvoji naší univerzity coby špičkové vzdělávací a vědeckovýzkumné organizace, organizace aktivní a úspěšné v mezinárodní spolupráci i při plnění její třetí role pro společnost. Důležitá je zvláště dnes vytrvalá obhajoba principů a hodnot svobody a demokracie, což je úkol nelehký, nicméně stále velmi aktuální,“ řekl Martin Procházka. Zdůraznil zároveň předpoklady nutné pro rektorskou práci, a to jak odborné a akademické, tak i dovednosti manažerské a organizační včetně vyvážené míry odvahy a diplomacie. V neposlední řadě vyzdvihl i důležitou podporu spolupracovníků.

„Věřím, že nastupující rektor Michael Kohajda všechny tyto karty v rukou má. Přeji mu, aby naši univerzitu vedl co nejlépe,“ dodal Martin Procházka, který v závěru slavnostní události obdržel od univerzity zlatou medaili Za zásluhy o rozvoj UP.

Poté již předsedkyně Akademického senátu UP dekorovala insignií, rektorským řetězem, Michaela Kohajdu, jenž se vedení Univerzity Palackého ujal 1. května letošního roku.

„Čelíme náročné době – polarizaci společnosti, šíření dezinformací i rostoucím tlakům na výkonnost a měřitelnost. V tomto kontextu má univerzita nezastupitelnou roli. Jejím úkolem není usilovat o politickou moc, ale nést odpovědnost za vědění, porozumění a smysluplný veřejný dialog,“ uvedl ve svém inauguračním projevu nový rektor Michael Kohajda.

Hned v úvodu své řeči vyjádřil vděčnost za možnost vést instituci, ke které má od studentských let hluboký vztah. Univerzitu vyobrazil jako respektovaného a aktivního partnera společnosti. Jako místo, kde se setkávají obory, kultury i generace, místo svobodného myšlení, kritické diskuze a hledání pravdy. Připomněl i její třetí roli, již vnímá jako klíčový prostor setkávání s veřejností, institucemi, médii i občanskou společností.

„Jako akademická obec neseme společenský závazek – vzdělávat odpovědné občany, přinášet nové poznání a kreativně se podílet na řešení výzev dnešní doby. Těším se na otevřenou, věcnou a inspirativní spolupráci se všemi. Chci být rektorem, který naslouchá, propojuje a hledá cesty. Věřím, že společně dokážeme z naší univerzity udělat ještě silnější a přívětivější místo pro každého, kdo sem přichází s otevřenou myslí,“ dodal Michael Kohajda. Jako důležité vnímá tradiční hodnoty, které v sobě univerzita nese. Respekt k tomuto odkazu byl pak i jedním z důvodů, proč se rozhodl, že se inaugurace uskuteční právě v olomouckém chrámu Panny Marie Sněžné.

Ještě předtím, než poděkoval svému předchůdci a než se kostelem rozezvučela studentská hymna v podání smíšeného komorního sboru ATENEO Univerzity Palackého, vzpomněl slova Václava Havla: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Touto jistotou se chci řídit i já – s důvěrou ve smysl univerzitní práce, ve význam vzdělání, vědy a otevřeného myšlení.“

Univerzita Palackého se rozhodla uskutečnit slavnostní akt inaugurace v kostele Panny Marie Sněžné, jenž byl součástí jezuitské univerzity v Olomouci. Chrámu, který byl a nyní opět je místem pro liturgii, bohoslužbu a obřady, zároveň i prostorem společenského setkávání a symbolem úzkého sepětí církve a akademického světa. Je přesvědčena, že akt inaugurace ve zdejších prostorách podtrhuje významnost tohoto momentu. Ostatně požehnání novému rektorovi a celé slavnostní chvíli dal i Josef Nuzík, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský.

Doc. JUDr. Michael Kohajda, Ph.D., (* 1981) vystudoval na UP obor Právo a právní věda. Doktorský titul získal a habilitační řízení v oboru finančního práva úspěšně ukončil na Právnické fakultě UK v Praze. Jako akademik působí na PF UP téměř dvacet let. Od roku 2020 zastával funkci proděkana – nejprve pro oblast doktorského studia, kvalifikačních řízení a financí včetně investic, poté pro oblast vnějších vztahů a investic. Jeho výzkumné a publikační aktivity se soustředí na finanční právo, zejména na veřejné rozpočty, daně, bankovnictví, pojišťovnictví a kapitálové trhy. Kromě akademické činnosti se úspěšně věnuje právní praxi. Mezi lety 2014 a 2022 byl členem rady města Šumperk, v roce 2021 se stal poslancem Parlamentu ČR za Olomoucký kraj. Jeho funkční období coby rektora UP začalo 1. 5. 2025, skončí 30. 4. 2029.

Univerzita Palackého se problematikou udržitelného rozvoje zabývá systematicky již několik let, což se promítá mimo jiné i do výsledků v rámci mezinárodního srovnání. V aktuálním vydání žebříčku Times Higher Education Impact Rankings 2025, který se zaměřuje právě na cíle udržitelného rozvoje definované OSN, si svou pozici vylepšila a stala se tak českou jedničkou. Zároveň se jednou dostala do TOP 100, jednou do TOP 200 a pětkrát do TOP 300, a to z více než 2300 univerzit na světě.

Žebříček Times Higher Education Impact Rankings orientovaný na cíle udržitelného rozvoje OSN (SDGs) byl poprvé zveřejněn v roce 2019. Před šesti lety do něj byla zapojena pouze necelá pětistovka univerzit, v letošním roce jich je již více než 2300.

Pro umístění v celkovém žebříčku bylo zapotřebí aktivně se zapojit alespoň do čtyř definovaných cílů, tzv. SDGs. Celkové umístění se počítá ze tří nejsilnějších SDGs. V případě Univerzity Palackého se pro rok 2025 jedná o SDG 3 (zdraví a kvalitní život), 4 (kvalitní vzdělání), 8 (důstojná práce a ekonomický růst) a je doplněno o hodnocení z povinného cíle 17, což je partnerství instituce v oblasti udržitelnosti. Právě v povinném SDG 17 získala Univerzita Palackého nejvyšší skóre v indikátoru Publication of SDG report. Na maximální hodnotu dosáhla také v SDG 12, konkrétně v indikátoru Sustainability report publication. Z těchto výsledků je patrné, že nejen aktivity, ale také dokumenty zaměřené na udržitelnost jsou na UP velmi dobře nastaveny.

Univerzita Palackého českou jedničkou

Univerzita Palackého se v žebříčku THE Impact Rankings 2025 celkově umístila na 201.–300. pozici, což je oproti loňskému roku zlepšení a zároveň vyrovnání druhého nejlepšího umístění v historii žebříčku. Lépe si UP vedla pouze v pilotním vydání, do kterého ale bylo zahrnuto pouze necelých 500 univerzit. Umístění dodává na významu také fakt, že je olomoucká univerzita jedničkou v České republice. Současně se z celkových devíti vyplněných SDGs umístila jednou v TOP 100, jednou v TOP 200 a pětkrát v TOP 300. Ve zbývajících dvou SDGs se pak vešla do TOP 600. V některých oblastech je UP v rámci České republiky dle níže uvedeného přehledu na špici. Hned šestkrát se umístila na pozici jedničky nebo sdílené jedničky i v alianci Aurora.

„Výsledek je pro nás samozřejmě pozitivní zprávou, o to více, že zároveň významně narostl i počet hodnocených vysokých škol. Je třeba poděkovat všem zaměstnancům i studentům UP, kteří mají podíl na těchto výsledcích, protože takto vysoké umístění v řadě oblastí rankingu ukazuje, že problematika udržitelnosti se už stala důležitým a nedílným aspektem v životě univerzity. Těší nás zejména celkové prvenství v ČR a vysoké umístění v oblasti kvalitního vzdělávání, kdy jsme obsadili 81. příčku ze všech zapojených vysokých škol, která je oceněním našich vyučujících. Nicméně chtěla bych ocenit i práci kolegů na oddělení strategie a kvality a referátu udržitelnosti, kteří spojili síly při přípravě podkladů za univerzitu a doslova ‚vychytali každý kout‘ v rámci metodiky hodnocení, abychom vyhověli parametrům hodnocení co nejpečlivěji,“ uvedla k výsledkům univerzity v žebříčku Hana Marešová, vedoucí oddělení strategie a kvality UP.

Mezi světovou špičku patří dle žebříčku THE Impact Rankings 2025 opět australská Western Sydney University. Druhé a třetí místo obsadily University of Manchester a Kyungpook National University. Kompletní výsledky jsou k dispozici zde.

Univerzita Palackého se problematikou udržitelného rozvoje zabývá systematicky již několik let, což se promítá mimo jiné i do výsledků v rámci mezinárodního srovnání. V aktuálním vydání žebříčku Times Higher Education Impact Rankings 2025, který se zaměřuje právě na cíle udržitelného rozvoje definované OSN, si svou pozici vylepšila a stala se tak českou jedničkou. Zároveň se jednou dostala do TOP 100, jednou do TOP 200 a pětkrát do TOP 300, a to z více než 2300 univerzit na světě.

Žebříček Times Higher Education Impact Rankings orientovaný na cíle udržitelného rozvoje OSN (SDGs) byl poprvé zveřejněn v roce 2019. Před šesti lety do něj byla zapojena pouze necelá pětistovka univerzit, v letošním roce jich je již více než 2300.

Pro umístění v celkovém žebříčku bylo zapotřebí aktivně se zapojit alespoň do čtyř definovaných cílů, tzv. SDGs. Celkové umístění se počítá ze tří nejsilnějších SDGs. V případě Univerzity Palackého se pro rok 2025 jedná o SDG 3 (zdraví a kvalitní život), 4 (kvalitní vzdělání), 8 (důstojná práce a ekonomický růst) a je doplněno o hodnocení z povinného cíle 17, což je partnerství instituce v oblasti udržitelnosti. Právě v povinném SDG 17 získala Univerzita Palackého nejvyšší skóre v indikátoru Publication of SDG report. Na maximální hodnotu dosáhla také v SDG 12, konkrétně v indikátoru Sustainability report publication. Z těchto výsledků je patrné, že nejen aktivity, ale také dokumenty zaměřené na udržitelnost jsou na UP velmi dobře nastaveny.

Univerzita Palackého českou jedničkou

Univerzita Palackého se v žebříčku THE Impact Rankings 2025 celkově umístila na 201.–300. pozici, což je oproti loňskému roku zlepšení a zároveň vyrovnání druhého nejlepšího umístění v historii žebříčku. Lépe si UP vedla pouze v pilotním vydání, do kterého ale bylo zahrnuto pouze necelých 500 univerzit. Umístění dodává na významu také fakt, že je olomoucká univerzita jedničkou v České republice. Současně se z celkových devíti vyplněných SDGs umístila jednou v TOP 100, jednou v TOP 200 a pětkrát v TOP 300. Ve zbývajících dvou SDGs se pak vešla do TOP 600. V některých oblastech je UP v rámci České republiky dle níže uvedeného přehledu na špici. Hned šestkrát se umístila na pozici jedničky nebo sdílené jedničky i v alianci Aurora.

„Výsledek je pro nás samozřejmě pozitivní zprávou, o to více, že zároveň významně narostl i počet hodnocených vysokých škol. Je třeba poděkovat všem zaměstnancům i studentům UP, kteří mají podíl na těchto výsledcích, protože takto vysoké umístění v řadě oblastí rankingu ukazuje, že problematika udržitelnosti se už stala důležitým a nedílným aspektem v životě univerzity. Těší nás zejména celkové prvenství v ČR a vysoké umístění v oblasti kvalitního vzdělávání, kdy jsme obsadili 81. příčku ze všech zapojených vysokých škol, která je oceněním našich vyučujících. Nicméně chtěla bych ocenit i práci kolegů na oddělení strategie a kvality a referátu udržitelnosti, kteří spojili síly při přípravě podkladů za univerzitu a doslova ‚vychytali každý kout‘ v rámci metodiky hodnocení, abychom vyhověli parametrům hodnocení co nejpečlivěji,“ uvedla k výsledkům univerzity v žebříčku Hana Marešová, vedoucí oddělení strategie a kvality UP.

Mezi světovou špičku patří dle žebříčku THE Impact Rankings 2025 opět australská Western Sydney University. Druhé a třetí místo obsadily University of Manchester a Kyungpook National University. Kompletní výsledky jsou k dispozici zde.

S cílem podpořit a motivovat mladé autory a překladatele v jejich autorské práci byly uděleny Ceny Evalda Schorma. Výsledky jubilejního dvacátého ročníku přinesly úspěch i Veronice Vítkové z katedry divadelních a filmových studií FF UP, která se spolupodílela na tvorbě původní hry Hledat Robinsona. Vznik i obsah díla přiblížila v krátkém rozhovoru.

Cena Evalda Schorma je určena stávajícím studujícím DAMU, JAMU, FF UK, FF MU, FPF v Opavě, FF UP a konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad do češtiny dosud nepřeloženého díla. Za původní hru Hledat Robinsona ji získaly Natálie Bočková (FF MUNI), Veronika Navrátilová (JAMU), David Štandera (DAMU) a Veronika Vítková (FF UP).

Co pro vás Cena Evalda Schorma znamená?

Velkou radost, že má naše hra přesah, že se třeba někde někoho dotkla. Zároveň je to možnost dostat se do širšího divadelního kontextu. Možnost potkat mladé autory, kterých si moc vážím a inspirují mě, ale zatím se navzájem jenom tušíme. Najít v divadle komunitu a blízkost, to mi přijde nejpodstatnější.

O čem oceněná hra je?

Tohle je komplikovanější otázka, než se zdá. Ráda zjednodušeně říkám, že o vyléčení. Vnímám naši hru jako takovou sondu do velmi konkrétního příběhu, který může být univerzálním zážitkem spousty jedinců generace Z. Jsme taková generace trosečníků, každý se cítíme trošku sám. Vnímáme spoustu věcí najednou hodně intenzivně, včetně těch smutných, které si naši rodiče třeba nedovolili nebo neuměli přiznat. My už se sami umíme uchlácholit nebo se o to snažíme. O tom naše hra je, o empatii k sobě samému v tomto světě.

Jaká byla vaše role při vzniku hry?

Na Robinsonech jsme pracovali ve čtyřech lidech. Stejně jako jsme před několika lety my čtyři vytvořili i divadelní těleso. Věděli jsme, že píšeme něco, co bude Natálie Bočková režírovat a my ostatní to odehrajeme, že ty pomyslné molekuly, co se pospojují, budou z nás tří a ona jim dá tvar. Natálie je neuvěřitelně citlivá autorka s přesnou představou, umí usměrňovat naše výbuchy energie, nebo naopak podněcovat nápady, když se cítíme vyprázdnění. Každý jsme prohlubovali jednu z postav, Johanu, Josefku a Jakuba. Ohmatávali jsme si různé situace a pak dlouho reflektovali, zaznamenávali a hledali páteř, která všechny tři příběhy propojí.

Můžete popsat její vznik? Máte už dřívější podobné zkušenosti?

Před dvěma lety jsme začali sbírat materiály. Pamatuji si, jak jsme seděli na piknikové dece v Žižkových sadech v Hradci Králové, roztékal se nám polárkový dort a Natálie Bočková nás nahrávala na diktafon, když jsme si povídali o tom, jaké by to bylo na opuštěném ostrově. Takto jsme se s přestávkami scházeli celé léto a dotýkali se témat, která nás tíží. Témata jsme spolu objevovali a vyplňovali pomyslné mezery. Asi po roce přišlo takové zvláštní období, zpětně si myslím, že to bylo vyčerpání všech zúčastněných. Tehdy jsme si řekli, že naše dílo potřebuje pauzu. Ta trvala téměř rok. Nabrali jsme sílu a pak zhodnotili, že náš text dozrál. Bylo potřebné mít od něj odstup. Naty jej pak upravila do finální podoby.  

I když jsme byli s Davidem a Veronikou odmalička součástí Divadla Jesličky Josefa Tejkla, nikdy předtím jsem podobný typ tvůrčího procesu nezažila. Až jsme se potkali v nynějším uskupení, které nás hodně formuje i z hlediska práce s textem. Pro mě osobně bylo opravdu důležité, že jsme se našli s Naty, která nám tehdy položila důležitý dotaz: A co prožíváte vy? Co je teď to téma, které chcete objevit? Do té doby jsem nad tímto tématem asi nepřemýšlela.

Jaké máte plány? Co chcete dělat po absolutoriu?

Mám pocit, že konec divadelní sezony a akademického roku je zatím docela intenzivní kolotoč a nejde mi přemýšlet dál než jeden den dopředu. Ale přála bych si dostudovat v Olomouci a možná jít jednou na doktorát. Mám teď otevřených pár pomyslných dveří, mimo jiné bychom mohli s naším divadelním uskupením působit v brněnském Divadle na výstavišti, taky se moc těším na asistenci dramaturgie v divadle DRAK, která mi začne tento podzim.

Cena Evalda Schorma je prestižní ocenění, uznávané i v zahraničí. Je určena stávajícím studujícím DAMU, JAMU, FF UK, FF MU, FPF v Opavě, FF UP a Konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad do češtiny dosud nepřeloženého díla. Nominovat na tuto cenu může jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost. Letos tuto cenu vedle Veroniky Vítkové získala z UP také Terezie Šípová, studentka navazujícího magisterského studia Divadelní studia – Filmová studia, a to za překlad divadelní hry Machinal (Mašinérie) Sophie Treadwell.

S cílem podpořit a motivovat mladé autory a překladatele v jejich autorské práci byly uděleny Ceny Evalda Schorma. Výsledky jubilejního dvacátého ročníku přinesly úspěch i Veronice Vítkové z katedry divadelních a filmových studií FF UP, která se spolupodílela na tvorbě původní hry Hledat Robinsona. Vznik i obsah díla přiblížila v krátkém rozhovoru.

Cena Evalda Schorma je určena stávajícím studujícím DAMU, JAMU, FF UK, FF MU, FPF v Opavě, FF UP a konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad do češtiny dosud nepřeloženého díla. Za původní hru Hledat Robinsona ji získaly Natálie Bočková (FF MUNI), Veronika Navrátilová (JAMU), David Štandera (DAMU) a Veronika Vítková (FF UP).

Co pro vás Cena Evalda Schorma znamená?

Velkou radost, že má naše hra přesah, že se třeba někde někoho dotkla. Zároveň je to možnost dostat se do širšího divadelního kontextu. Možnost potkat mladé autory, kterých si moc vážím a inspirují mě, ale zatím se navzájem jenom tušíme. Najít v divadle komunitu a blízkost, to mi přijde nejpodstatnější.

O čem oceněná hra je?

Tohle je komplikovanější otázka, než se zdá. Ráda zjednodušeně říkám, že o vyléčení. Vnímám naši hru jako takovou sondu do velmi konkrétního příběhu, který může být univerzálním zážitkem spousty jedinců generace Z. Jsme taková generace trosečníků, každý se cítíme trošku sám. Vnímáme spoustu věcí najednou hodně intenzivně, včetně těch smutných, které si naši rodiče třeba nedovolili nebo neuměli přiznat. My už se sami umíme uchlácholit nebo se o to snažíme. O tom naše hra je, o empatii k sobě samému v tomto světě.

Jaká byla vaše role při vzniku hry?

Na Robinsonech jsme pracovali ve čtyřech lidech. Stejně jako jsme před několika lety my čtyři vytvořili i divadelní těleso. Věděli jsme, že píšeme něco, co bude Natálie Bočková režírovat a my ostatní to odehrajeme, že ty pomyslné molekuly, co se pospojují, budou z nás tří a ona jim dá tvar. Natálie je neuvěřitelně citlivá autorka s přesnou představou, umí usměrňovat naše výbuchy energie, nebo naopak podněcovat nápady, když se cítíme vyprázdnění. Každý jsme prohlubovali jednu z postav, Johanu, Josefku a Jakuba. Ohmatávali jsme si různé situace a pak dlouho reflektovali, zaznamenávali a hledali páteř, která všechny tři příběhy propojí.

Můžete popsat její vznik? Máte už dřívější podobné zkušenosti?

Před dvěma lety jsme začali sbírat materiály. Pamatuji si, jak jsme seděli na piknikové dece v Žižkových sadech v Hradci Králové, roztékal se nám polárkový dort a Natálie Bočková nás nahrávala na diktafon, když jsme si povídali o tom, jaké by to bylo na opuštěném ostrově. Takto jsme se s přestávkami scházeli celé léto a dotýkali se témat, která nás tíží. Témata jsme spolu objevovali a vyplňovali pomyslné mezery. Asi po roce přišlo takové zvláštní období, zpětně si myslím, že to bylo vyčerpání všech zúčastněných. Tehdy jsme si řekli, že naše dílo potřebuje pauzu. Ta trvala téměř rok. Nabrali jsme sílu a pak zhodnotili, že náš text dozrál. Bylo potřebné mít od něj odstup. Naty jej pak upravila do finální podoby.  

I když jsme byli s Davidem a Veronikou odmalička součástí Divadla Jesličky Josefa Tejkla, nikdy předtím jsem podobný typ tvůrčího procesu nezažila. Až jsme se potkali v nynějším uskupení, které nás hodně formuje i z hlediska práce s textem. Pro mě osobně bylo opravdu důležité, že jsme se našli s Naty, která nám tehdy položila důležitý dotaz: A co prožíváte vy? Co je teď to téma, které chcete objevit? Do té doby jsem nad tímto tématem asi nepřemýšlela.

Jaké máte plány? Co chcete dělat po absolutoriu?

Mám pocit, že konec divadelní sezony a akademického roku je zatím docela intenzivní kolotoč a nejde mi přemýšlet dál než jeden den dopředu. Ale přála bych si dostudovat v Olomouci a možná jít jednou na doktorát. Mám teď otevřených pár pomyslných dveří, mimo jiné bychom mohli s naším divadelním uskupením působit v brněnském Divadle na výstavišti, taky se moc těším na asistenci dramaturgie v divadle DRAK, která mi začne tento podzim.

Cena Evalda Schorma je prestižní ocenění, uznávané i v zahraničí. Je určena stávajícím studujícím DAMU, JAMU, FF UK, FF MU, FPF v Opavě, FF UP a Konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad do češtiny dosud nepřeloženého díla. Nominovat na tuto cenu může jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost. Letos tuto cenu vedle Veroniky Vítkové získala z UP také Terezie Šípová, studentka navazujícího magisterského studia Divadelní studia – Filmová studia, a to za překlad divadelní hry Machinal (Mašinérie) Sophie Treadwell.

Akademický senát Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého na svém pondělním zasedání vyhlásil volbu děkana fakulty pro funkční období od 1. února 2026 do 1. února 2030. Návrhy na kandidáty lze podávat do 30. září 2025 do 12:00, samotná volba děkana proběhne 5. listopadu 2025. 

Souhlas navržených osob s kandidaturou musí být doručen do 14. října. Seznam kandidátů bude zveřejněn 17. října, jejich veřejné představení se uskuteční 29. října na shromáždění akademické obce fakulty. 

Senátoři schválili volební komisi ve složení Miloš Fňukal, Marek Jukl a Alžběta Andrýsková. Návrhy na kandidáty lze podat písemně vnitřní poštou na formuláři. Doporučuje se, aby k návrhu byl připojen rovněž písemný souhlas kandidáta.

Kromě vyhlášení volby děkana se AS PřF zabýval i výroční zprávou fakulty a další agendou. Více zde.

Akademický senát Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého na svém pondělním zasedání vyhlásil volbu děkana fakulty pro funkční období od 1. února 2026 do 1. února 2030. Návrhy na kandidáty lze podávat do 30. září 2025 do 12:00, samotná volba děkana proběhne 5. listopadu 2025. 

Souhlas navržených osob s kandidaturou musí být doručen do 14. října. Seznam kandidátů bude zveřejněn 17. října, jejich veřejné představení se uskuteční 29. října na shromáždění akademické obce fakulty. 

Senátoři schválili volební komisi ve složení Miloš Fňukal, Marek Jukl a Alžběta Andrýsková. Návrhy na kandidáty lze podat písemně vnitřní poštou na formuláři. Doporučuje se, aby k návrhu byl připojen rovněž písemný souhlas kandidáta.

Kromě vyhlášení volby děkana se AS PřF zabýval i výroční zprávou fakulty a další agendou. Více zde.

Již zítra se uskuteční inaugurace rektora Univerzity Palackého Michaela Kohajdy. Slavnostní akt se bude konat v chrámu Panny Marie Sněžné. Při této příležitosti přinášíme text emeritního profesora UP Jiřího Fialy, který čtenářům přiblíží historii této ceremonie.

Uvedení nového rektora vysoké školy do úřadu náleží odedávna k akademickým ceremoniím; dnes se tato ceremonie označuje jako rektorská inaugurace. Původ tohoto substantiva souvisí s augury, což byli úředníci starověkého Říma, jejichž úkolem bylo provádět auspicie, tj. zjišťovat vůli bohů pozorováním letu ptáků: jakého jsou druhu, zda letí osamoceně, nebo v hejnu, jaké zvuky v letu vydávají, jakým směrem letí apod. Čeština pro augura vynalezla kompozitum ptakopravec. Později, když nad hustě zalidněným Římem ptačích hejn ubylo, chovaly se pro účely auspicií slepice. Inaugurace („inauguratio“) pak byl obřad přenášení božské síly na nově zvoleného augura.

Podle zjištění Zikmunda Wintera se na přelomu 16. a 17. století odbývaly na Univerzitě Karlově rektorské instalace v Karolinu („installatio“, původně dosazení na lavici). Nazývaly se rovněž investitury („investitura“, z latinské předložky „in“ a slovesa „vestire“, oblékat se, to z latinského substantiva „vestis“, róba), komendace („commendatio“, doporučení, pochvala, z latinského slovesa „commendare“, svěřit se do něčí péče, doporučit) či konfirmace („confirmatio“, zajištění, ujištění, povzbuzení, z latinského slovesa „confirmare“, doporučit), popřípadě též aprobace („aprobatio“, schválení, z latinského adjektiva „probus“, čestný, opravdový).

Inauguraci rektora UP Michaela Kohajdy, která se uskuteční ve čtvrtek 19. června od 13 hodin v kostele Panny Marie Sněžné, můžete sledovat online zde.

„Bývala to slavnost šumná,“ píše Z. Winter. „Zváno opět velikou intimací. Slavnost bývala spojována se čtením zákonů, k čemuž bývala zvána všecka škola vysoká i hosté.“ Intimace (z latinského substantiva „intimatio“, oznámení) kromě informace o čtení „zákonů“ (tj. univerzitních statut) a výkladu o nich obsahovala též výzvy k mravnému životu a výtky studentům, kteří dobré mravy nedodržují. Rektorem Univerzity Karlovy tehdy mohl být volen i student, pokud dosáhl věku 25 let, pocházel z manželského lože a nebyl ženatý, a tak do tohoto úřadu byli dosazováni šlechtičtí mladíci s vírou, že zajistí vysokému učení podporu svých rodičů.

V roce 1616 „urozený mladík rektor – zajisté z návodu mistrů – dává do pozvání upřímné nadávky a výtky studentům pro jejich nekázaný život. ,Jsou přemnozí mezi námi netopýři, nocí po krčmách létající. Jsou pochlebníci a řiťopaskové (gnathones), kteří svým lichocením zločiny ony podporují; jsou, jak je nazval kdys Kodicill, taulantii, kteří začasté měníce místo stávají se stupky a tuláky (…), jsou takoví, že raději touží po ženitbě, ,malunt lucubrare liberum quam librum‘“. Jistě zaslouží uznání nepřeložitelná slovní hříčka v latinské větě – „raději přemýšlejí o svobodě nežli o knize“. Citovaný Petr Kodicill z Tulechova (zvaný též Knížka podle latinského substantiva „codicillus“), narozený v Sedlčanech 24. února 1583, byl rektorem Univerzity Karlovy v letech 1572–1573 a znovu od roku 1583, dne 20. října 1589 byl v Karolinu raněn mrtvicí během instalace následujícího rektora, Marka Moravce Bydžovského z Florentina (1540–1612).

Vlastní akt instalace nového rektora tehdy spočíval v rekomendační řeči děkana artistické fakulty, předání „klenotů akademie“ – univerzitních statut, rektorské epomidy (pláštíku), rektorské pečeti a rektorského prstenu, jakož i univerzitní pečeti – končícím rektorem nastupujícímu rektorovi a jeho přísahou, že bude zachovávat univerzitní statuta. Pak následoval hodokvas, k němuž přispěli hosté svými konzumovatelnými dary.

Jak vypadaly instalace rektorů kolejí a škol Tovaryšstva Ježíšova v Olomouci (1573–1773), zatím netušíme. Byli jmenováni zpravidla na tři roky (triennium) provinciálem jezuitské provincie a potvrzováni řádovým generálem v Římě, což by se mělo odrazit v rektorských diariích – jejich průzkum by mohl na to téma přinést potřebné informace. Zikmund Winter sděluje: „Úhrnem nelze nevyznati, že slavnost nastolení rektorova za všecku dobu samostatnosti Univerzity Karlovy nekonána nikdy s takovou šumnou a divadelní nádherou jako potom, když univerzita spojena s klementinskou pod správu jezuitů, kteří vykonávali slavnost v Týně, průvodem na ulici i v univerzitě“ (tj. v letech 1638–1740).

Rektoři C. k. univerzity v Olomouci a v Brně (1773–1782–1784), C. k. lycea v Olomouci (1782–1826) a C. k. Františkovy univerzity v Olomouci (1827–1860), volení na období jednoho roku, se zřejmě střídali bez instalačních festivit.

Inaugurace prvního rektora Univerzity Palackého v Olomouci Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973) se po jeho jmenování ministrem školství a osvěty Zdeňkem Nejedlým (1878–1962) dne 30. dubna 1946 uskutečnila v rámci slavnostního otevření zdejšího vysokého učení 21. února 1947. Dokumentární film o této festivitě s názvem Palackého odkaz je dostupný zde.

 

V textu je citována práce Zikmunda Wintera O životě na vysokých školách pražských knihy dvoje, Kulturní obraz XV. a XVI. století, Praha 1899.