Agregátor zdrojů

Osobnost olomouckého kardinála arcibiskupa Rudolfa Jana Habsbursko-lotrinského bude hlavním tématem Týdne humanitních věd FF UP. Zajímavé přednášky o člověku, jehož zásluhou byla Univerzita Palackého obnovena, se uskuteční v Kapli Božího Těla Uměleckého centra UP.

Cyklus pěti setkání zahájí za účasti olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, rektora Univerzity Palackého Jaroslava Millera, primátora statutárního města Olomouce Miroslava Žbánka a hejtmana Olomouckého kraje Jana Oklešťka klavírní koncert Marka Keprta z katedry muzikologie FF.

„Koncert se uskuteční 10. listopadu od 17:30 hodin v Kapli Božího Těla UC UP. Srdečně zvu na dvě Beethovenovy sonáty z opusu 111 c moll a na arcivévodovo vlastní dílo Variace na Beethovenovo téma," uvedl Marek Keprt.  

Už v pondělí 11. listopadu o životě Rudolfa Jana, jeho rodinném zázemí, působení na stolci olomouckých arcibiskupů i jeho písemné pozůstalosti budou přednášet mimo jiné Tomáš Parma z katedry církevních dějin a církevního práva CMTF a Jana Oppeltová z katedry historie FF. O kulturních zájmech Rudolfa Jana Habsbursko-lotrinského, například zájmu o knihy, divadlo i hudbu, se během týdne chystají hovořit i hosté z Muzea umění Olomouc a Ostravské univerzity.

Letošní Týden humanitních věd na FF připomene dvě stě let od zvolení Rudolfa Jana Habsbursko-lotrinského do čela olomoucké arcidiecéze i jeho zakladatelskou roli Vítkovických železáren, především však jeho stěžejní roli coby protektora olomoucké univerzity. Právě o ní bude v Kapli Božího Těla UC UP přednášet Jiří Fiala, emeritní profesor dějin české literatury na katedře bohemistiky FF. O osobnosti arcivévody psal i v podzimním Žurnálu UP (viz text níže). 

Protektor olomoucké univerzity Kardinál arcibiskup Rudolf Jan Habsbursko-lotrinský, arcivévoda rakouský (1788–1831)

Císař Leopold II. Habsbursko-lotrinský zplodil v manželství s Marií Ludovikou Bourbonskou čtyři syny a osm dcer. Zatímco nejstarší syn František zdědil po smrti svého otce v roce 1792 císařský trůn, nejmladší Rudolf Jan, narozený 8. ledna 1788 ve Florencii, byl svým císařským bratrem zprvu určen pro vojenskou kariéru a krátce byl majitelem pluku pěchoty č. 14. Zdravotní problémy – trpěl revmatismem a epilepsií – jej nakonec přivedly k duchovní dráze.

Vzdělával se soukromě v klášteře v Klosterneuburgu a na vídeňské teologické fakultě, 12. března 1805 obdržel tonzuru a nižší svěcení a 24. června téhož roku byl zvolen koadjutorem (pomocným biskupem s právem nástupnictví) olomouckého kardinála arcibiskupa Antonína Teodora hraběte von Colloredo-Waldsee-Mels. Když ale arcibiskup Colloredo 12. září 1811 zemřel, vzdal se jeho koadjutor Rudolf Jan vzhledem ke svému mládí práva zaujmout olomoucký arcibiskupský stolec, jenž převzal kardinál Maria Tadeáš hrabě von Trautmannsdorff.

Olomoucký kardinál arcibiskup

Teprve po úmrtí kardinála arcibiskupa Trautmannsdorffa dne 20. ledna 1819 byl Rudolf Jan ve svých 31 letech olomouckou kapitulou postulován 24. března 1819 olomouckým arcibiskupem, 4. června mu papež Pius VII. propůjčil kardinálskou dignitu s titulárním kostelem sv. Petra v Montoriu, 29. srpna získal kněžské svěcení. Jako arcibiskup byl vysvěcen 26. srpna 1819. Bohužel při intronizaci 9. března 1820 nezazněla doposud nedokončená Missa solemnis (Slavnostní mše), komponovaná a určená pro tuto slavnost arcibiskupovým učitelem hudby a přítelem Ludwigem van Beethovenem. Kardinál arcibiskup Rudolf Jan, mj. sběratel a znalec výtvarného umění, si zvolil za své hlavní sídlo arcibiskupský zámek v Kroměříži. Z neznámých důvodů se však za jeho episkopátu uskutečnila v roce 1830 aukce „nepotřebných sbírkových předmětů“, jež připravila kroměřížskou obrazárnu o tři stovky obrazů a o většinu kreseb.

Protektor olomoucké univerzity

Dne 11. června 1826 deputace C. k. lycea v Olomouci (rektor Clemens Schwarzer a po jednom profesoru z každého studia) navštívila kardinála arcibiskupa Rudolfa Jana v Kroměříži a předložila mu žádost adresovanou císaři Františkovi I. o povýšení tohoto lycea na univerzitu (c. k. lycea ve Lvově, v Innsbrucku a Štýrském Hradci takového povýšení již dosáhla). Žádost podpořil i tehdejší prezident moravskoslezského zemského gubernia Antonín Bedřich hrabě Mitrovský z Mitrovic a Nemyšle. Kardinál arcibiskup ve prospěch této iniciativy intervenoval u svého císařského bratra, ale teprve 11. března 1827 císař žádosti vyhověl a 17. března obdržel rektor lycea Joseph Höchsmann císařský výnos. Následujícího dne (v neděli) složil celý akademický sbor lycea své díkůvzdání v arcibiskupském paláci kardinálu arcibiskupovi Rudolfu Janovi. Dne 2. dubna 1827 požádala univerzita císaře, aby mohla nést jeho jméno (C. k. Františkova univerzita), 24. června byl uspořádán ke cti kardinála arcibiskupa Rudolfa Jana pochodňový průvod a 15. září 1827 bylo uvedené žádosti panovníkem vyhověno.

Dne 11. února 1828 se uskutečnilo slavnostní otevření C. k. Františkovy univerzity v Olomouci. Obnovené vysoké učení se třemi fakultami, filozofickou, právnickou a teologickou, a Medicínsko-chirurgickým studiem školícím ranhojiče a porodní asistentky, mělo 24 profesorů a 639 posluchačů, roční výše výdajů na vědecké a studijní účely činila asi 30 tisíc zlatých (pro srovnání – roční plat univerzitního profesora se tehdy pohyboval mezi 600 a 1 500 zlatým).

Prvním rektorem C. k. Františkovy univerzity byl Theol. Dr. Ignaz Feigerle. Oslava obnovení univerzity v její vyzdobené budově (nyní budova cyrilometodějské teologické fakulty, Univerzitní 22) vyvrcholila předáním čtyř univerzitních žezel z rukou guberniálního komisaře, olomouckého krajského hejtmana Antonína Aloise Glassera, rektorovi a provoláváním slávy panovníkovi, jakož zpěvem hymny „Gott erhalte Franz den Kaiser! (Bůh zachovej císaře Františka!)“. Akademická obec a hosté se nato v průvodu odebrali do katedrály sv. Václava, v níž celebroval světící biskup Teodor Maria Chotek hrabě z Chotkova a Vojnína slavnostní mši. Po bohoslužbách uspořádal kardinál arcibiskup Rudolf Jan v arcibiskupském paláci tabuli pro 46 osob, k níž byli kromě státních a církevních hodnostářů pozváni i všichni učitelé C. k. Františkovy univerzity.

Olomoucký kardinál arcibiskup Rudolf Jan Habsbursko-lotrinský, arcivévoda rakouský zemřel 23. července 1831, tedy ve svých 43 letech, v lázeňském městě Badenu u Vídně. Jeho tělo bylo uloženo do císařské hrobky pod kostelem kapucínů ve Vídni, ale jeho srdce bylo podle arcibiskupovy závěti umístěno v kryptě katedrály sv. Václava v Olomouci.

Prof. Jiří Fiala, FF UP 

Více o programu Týdne humanitních věd na FF UP ZDE. 

 

 

Osobnost olomouckého kardinála arcibiskupa Rudolfa Jana Habsbursko-lotrinského bude hlavním tématem Týdne humanitních věd FF UP. Zajímavé přednášky o člověku, jehož zásluhou byla Univerzita Palackého obnovena, se uskuteční v Kapli Božího Těla Uměleckého centra UP.

Cyklus pěti setkání zahájí za účasti olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, rektora Univerzity Palackého Jaroslava Millera, primátora statutárního města Olomouce Miroslava Žbánka a hejtmana Olomouckého kraje Jana Oklešťka klavírní koncert Marka Keprta z katedry muzikologie FF.

„Koncert se uskuteční 10. listopadu od 17:30 hodin v Kapli Božího Těla UC UP. Srdečně zvu na dvě Beethovenovy sonáty z opusu 111 c moll a na arcivévodovo vlastní dílo Variace na Beethovenovo téma," uvedl Marek Keprt.  

Už v pondělí 11. listopadu o životě Rudolfa Jana, jeho rodinném zázemí, působení na stolci olomouckých arcibiskupů i jeho písemné pozůstalosti budou přednášet mimo jiné Tomáš Parma z katedry církevních dějin a církevního práva CMTF a Jana Oppeltová z katedry historie FF. O kulturních zájmech Rudolfa Jana Habsbursko-lotrinského, například zájmu o knihy, divadlo i hudbu, se během týdne chystají hovořit i hosté z Muzea umění Olomouc a Ostravské univerzity.

Letošní Týden humanitních věd na FF připomene dvě stě let od zvolení Rudolfa Jana Habsbursko-lotrinského do čela olomoucké arcidiecéze i jeho zakladatelskou roli Vítkovických železáren, především však jeho stěžejní roli coby protektora olomoucké univerzity. Právě o ní bude v Kapli Božího Těla UC UP přednášet Jiří Fiala, emeritní profesor dějin české literatury na katedře bohemistiky FF. O osobnosti arcivévody psal i v podzimním Žurnálu UP (viz text níže). 

Protektor olomoucké univerzity Kardinál arcibiskup Rudolf Jan Habsbursko-lotrinský, arcivévoda rakouský (1788–1831)

Císař Leopold II. Habsbursko-lotrinský zplodil v manželství s Marií Ludovikou Bourbonskou čtyři syny a osm dcer. Zatímco nejstarší syn František zdědil po smrti svého otce v roce 1792 císařský trůn, nejmladší Rudolf Jan, narozený 8. ledna 1788 ve Florencii, byl svým císařským bratrem zprvu určen pro vojenskou kariéru a krátce byl majitelem pluku pěchoty č. 14. Zdravotní problémy – trpěl revmatismem a epilepsií – jej nakonec přivedly k duchovní dráze.

Vzdělával se soukromě v klášteře v Klosterneuburgu a na vídeňské teologické fakultě, 12. března 1805 obdržel tonzuru a nižší svěcení a 24. června téhož roku byl zvolen koadjutorem (pomocným biskupem s právem nástupnictví) olomouckého kardinála arcibiskupa Antonína Teodora hraběte von Colloredo-Waldsee-Mels. Když ale arcibiskup Colloredo 12. září 1811 zemřel, vzdal se jeho koadjutor Rudolf Jan vzhledem ke svému mládí práva zaujmout olomoucký arcibiskupský stolec, jenž převzal kardinál Maria Tadeáš hrabě von Trautmannsdorff.

Olomoucký kardinál arcibiskup

Teprve po úmrtí kardinála arcibiskupa Trautmannsdorffa dne 20. ledna 1819 byl Rudolf Jan ve svých 31 letech olomouckou kapitulou postulován 24. března 1819 olomouckým arcibiskupem, 4. června mu papež Pius VII. propůjčil kardinálskou dignitu s titulárním kostelem sv. Petra v Montoriu, 29. srpna získal kněžské svěcení. Jako arcibiskup byl vysvěcen 26. srpna 1819. Bohužel při intronizaci 9. března 1820 nezazněla doposud nedokončená Missa solemnis (Slavnostní mše), komponovaná a určená pro tuto slavnost arcibiskupovým učitelem hudby a přítelem Ludwigem van Beethovenem. Kardinál arcibiskup Rudolf Jan, mj. sběratel a znalec výtvarného umění, si zvolil za své hlavní sídlo arcibiskupský zámek v Kroměříži. Z neznámých důvodů se však za jeho episkopátu uskutečnila v roce 1830 aukce „nepotřebných sbírkových předmětů“, jež připravila kroměřížskou obrazárnu o tři stovky obrazů a o většinu kreseb.

Protektor olomoucké univerzity

Dne 11. června 1826 deputace C. k. lycea v Olomouci (rektor Clemens Schwarzer a po jednom profesoru z každého studia) navštívila kardinála arcibiskupa Rudolfa Jana v Kroměříži a předložila mu žádost adresovanou císaři Františkovi I. o povýšení tohoto lycea na univerzitu (c. k. lycea ve Lvově, v Innsbrucku a Štýrském Hradci takového povýšení již dosáhla). Žádost podpořil i tehdejší prezident moravskoslezského zemského gubernia Antonín Bedřich hrabě Mitrovský z Mitrovic a Nemyšle. Kardinál arcibiskup ve prospěch této iniciativy intervenoval u svého císařského bratra, ale teprve 11. března 1827 císař žádosti vyhověl a 17. března obdržel rektor lycea Joseph Höchsmann císařský výnos. Následujícího dne (v neděli) složil celý akademický sbor lycea své díkůvzdání v arcibiskupském paláci kardinálu arcibiskupovi Rudolfu Janovi. Dne 2. dubna 1827 požádala univerzita císaře, aby mohla nést jeho jméno (C. k. Františkova univerzita), 24. června byl uspořádán ke cti kardinála arcibiskupa Rudolfa Jana pochodňový průvod a 15. září 1827 bylo uvedené žádosti panovníkem vyhověno.

Dne 11. února 1828 se uskutečnilo slavnostní otevření C. k. Františkovy univerzity v Olomouci. Obnovené vysoké učení se třemi fakultami, filozofickou, právnickou a teologickou, a Medicínsko-chirurgickým studiem školícím ranhojiče a porodní asistentky, mělo 24 profesorů a 639 posluchačů, roční výše výdajů na vědecké a studijní účely činila asi 30 tisíc zlatých (pro srovnání – roční plat univerzitního profesora se tehdy pohyboval mezi 600 a 1 500 zlatým).

Prvním rektorem C. k. Františkovy univerzity byl Theol. Dr. Ignaz Feigerle. Oslava obnovení univerzity v její vyzdobené budově (nyní budova cyrilometodějské teologické fakulty, Univerzitní 22) vyvrcholila předáním čtyř univerzitních žezel z rukou guberniálního komisaře, olomouckého krajského hejtmana Antonína Aloise Glassera, rektorovi a provoláváním slávy panovníkovi, jakož zpěvem hymny „Gott erhalte Franz den Kaiser! (Bůh zachovej císaře Františka!)“. Akademická obec a hosté se nato v průvodu odebrali do katedrály sv. Václava, v níž celebroval světící biskup Teodor Maria Chotek hrabě z Chotkova a Vojnína slavnostní mši. Po bohoslužbách uspořádal kardinál arcibiskup Rudolf Jan v arcibiskupském paláci tabuli pro 46 osob, k níž byli kromě státních a církevních hodnostářů pozváni i všichni učitelé C. k. Františkovy univerzity.

Olomoucký kardinál arcibiskup Rudolf Jan Habsbursko-lotrinský, arcivévoda rakouský zemřel 23. července 1831, tedy ve svých 43 letech, v lázeňském městě Badenu u Vídně. Jeho tělo bylo uloženo do císařské hrobky pod kostelem kapucínů ve Vídni, ale jeho srdce bylo podle arcibiskupovy závěti umístěno v kryptě katedrály sv. Václava v Olomouci.

Prof. Jiří Fiala, FF UP 

Více o programu Týdne humanitních věd na FF UP ZDE. 

 

 

Nejen z České republiky, ale i ze Slovenska, Německa a Spojených států amerických přijeli bývalí studenti přírodovědecké fakulty, aby se zúčastnili zlaté a diamantové promoce. Na slavnostním ceremoniálu bylo přítomno šedesát pět absolventů, kteří si pro pamětní diplomy přišli za početného doprovodu rodinných příslušníků.

„Pro mě je to tak výjimečná událost, že jsem neváhal a přiletěl jsem až z Kalifornie. Na přírodovědecké fakultě jsem vystudoval obor Matematika - Tělesná výchova, ale celý profesní život jsem se věnoval výpočetní technice. Se spoustou spolužáků jsem se od promocí neviděl, tak mám obavu, jestli se poznáme,“ řekl s úsměvem Jiří Petráček, který na PřF absolvoval před padesáti lety.

Při slavnostním obřadu zlaté a diamantové promoce absolventi obnovili akademický slib a převzali čestné diplomy. Výjimečnou atmosféru si pochvaloval i někdejší vedoucí katedry matematiky na pedagogické fakultě Milan Kopecký. „Pro nás to opravdu není formální záležitost. Tím, že jsem zažil spoustu promocí na pedagogické fakultě, mohu srovnávat. Bylo to opravdu velmi hezké, těšíme se na prohlídku a následné setkání se spolužáky. Přírodovědecké fakultě přejeme, aby v této tradici pokračovala, protože je to milá záležitost, která řadu bývalých studentů potěšila a jistě i potěší,“ dodal diamantový absolvent PřF.

Zlatá promoce se na přírodovědecké fakultě slaví od roku 2007, tradici založila jako první na Univerzitě Palackého. Diamantová promoce se zde uskutečnila potřetí. „My si vážíme toho, že si všichni účastníci promoce udělali čas a přijeli i ze vzdálenějších míst. Od absolventů se mi dostalo velmi příznivé zpětné vazby a jsem potěšen, že se i absolventi rádi vracejí zpět na akademickou půdu Univerzity Palackého,“ uzavřel proděkan přírodovědecké fakulty Jan Říha, který se na promocích ujal role moderátora.

Do taláru se oblékli prorektor Martin Kudláček, děkan přírodovědecké fakulty Martin Kubala, role promotora se ujal proděkan Karel Hron a role pedela Petr Šimáček z katedry geografie.

Nejen z České republiky, ale i ze Slovenska, Německa a Spojených států amerických přijeli bývalí studenti přírodovědecké fakulty, aby se zúčastnili zlaté a diamantové promoce. Na slavnostním ceremoniálu bylo přítomno šedesát pět absolventů, kteří si pro pamětní diplomy přišli za početného doprovodu rodinných příslušníků.

„Pro mě je to tak výjimečná událost, že jsem neváhal a přiletěl jsem až z Kalifornie. Na přírodovědecké fakultě jsem vystudoval obor Matematika - Tělesná výchova, ale celý profesní život jsem se věnoval výpočetní technice. Se spoustou spolužáků jsem se od promocí neviděl, tak mám obavu, jestli se poznáme,“ řekl s úsměvem Jiří Petráček, který na PřF absolvoval před padesáti lety.

Při slavnostním obřadu zlaté a diamantové promoce absolventi obnovili akademický slib a převzali čestné diplomy. Výjimečnou atmosféru si pochvaloval i někdejší vedoucí katedry matematiky na pedagogické fakultě Milan Kopecký. „Pro nás to opravdu není formální záležitost. Tím, že jsem zažil spoustu promocí na pedagogické fakultě, mohu srovnávat. Bylo to opravdu velmi hezké, těšíme se na prohlídku a následné setkání se spolužáky. Přírodovědecké fakultě přejeme, aby v této tradici pokračovala, protože je to milá záležitost, která řadu bývalých studentů potěšila a jistě i potěší,“ dodal diamantový absolvent PřF.

Zlatá promoce se na přírodovědecké fakultě slaví od roku 2007, tradici založila jako první na Univerzitě Palackého. Diamantová promoce se zde uskutečnila potřetí. „My si vážíme toho, že si všichni účastníci promoce udělali čas a přijeli i ze vzdálenějších míst. Od absolventů se mi dostalo velmi příznivé zpětné vazby a jsem potěšen, že se i absolventi rádi vracejí zpět na akademickou půdu Univerzity Palackého,“ uzavřel proděkan přírodovědecké fakulty Jan Říha, který se na promocích ujal role moderátora.

Do taláru se oblékli prorektor Martin Kudláček, děkan přírodovědecké fakulty Martin Kubala, role promotora se ujal proděkan Karel Hron a role pedela Petr Šimáček z katedry geografie.

Ve stejný den usedli k jednacím stolům senátoři fakulty zdravotnických věd a fakulty tělesné kultury. Zatímco na FZV se senát vyjadřoval k proděkanskému týmu děkana Martina Procházky, na Neředíně byla zásadním tématem zasedání rekonstrukce děkanátu.

Zdeňka Mikšová jako proděkanka FZV pro studium a organizaci, Andrea Drobiličová pro kvalitu a praktické vzdělávání, Jiří Stavovčík pro vnější a zahraniční vztahy a Jiří Vévoda zodpovědný za oblast vědy a výzkumu. Čtveřici proděkanů představil Martin Procházka již před děkanskou volbou jako tým, za kterým si stojí a který má jeho plnou důvěru. A získal si také důvěru členů akademického senátu, kteří při projednávání nominací žádného z proděkanů nerozporovali či nepřipomínkovali. „Přeji vám za celý Akademický senát FZV mnoho zdaru ve vaší práci. Věřím, že bude ku prospěchu celé naší fakulty, a doufám, že i vás bude naplňovat,“ popřál novému vedení předseda senátu Lukáš Merz.

S novým vedením fakulty souvisejí změny na některých dalších postech. Proděkan Jiří Vévoda byl totiž dosud členem fakultního i univerzitního akademického senátu. Novou členkou AS FZV se tak stala Lenka Machálková z Ústavu ošetřovatelství, do uvolněného křesla v univerzitním senátu zasedne Renata Hrubá z Ústavu porodní asistence. Náhradníka budou na FZV hledat za děkana Martina Procházku, který je členem Etické komise UP. „Zvažte, prosím, kdo by mohl tento post zastávat. Měl by to být člověk značných profesních a morálních kvalit, s jistým přesahem do oblastí, které nesouvisejí s naší akademickou obcí,“ vyzval senátory Lukáš Merz, který zároveň poděkoval Martinu Procházkovi za práci v komisi odvedenou.

Na programu měli senátoři FZV také navazující magisterský program Organizace a řízení ve zdravotnictví nebo informace o aktivitách vznikajícího Studentského spolku FZV.  

Akademický senát fakulty tělesné kultury se zabýval zejména rekonstrukcí budovy děkanátu a možnými komplikacemi například při zabezpečení výuky. Na letošní investiční akce, mezi kterými je mimo jiné modernizace auly, navážou v příštím roce další stavební práce. „Čeká nás poslední etapa projektu ERDF, kdy se budou modernizovat zbývající učebny v budově děkanátu, současně se začne s budováním bezbariérového vstupního objektu. To bude velký zásah, změní se umístění hlavního vstupu do budovy. Další akcí pak bude rekonstrukce pracoven děkanátu za zhruba šest milionů,“ přiblížil senátorům chystané stavební akce děkan Michal Šafář.  

Rekonstrukční a modernizační práce zmiňuje také Plán realizace strategického záměru vzdělávací a tvůrčí činnosti FTK UP na rok 2020. Kromě toho se na fakultě bude v příštím roce připravovat bakalářský studijní program duální kariéry vrcholových sportovců Sportovní specialista nebo se dále bude rozvíjet koncept letních, popřípadě zimních škol. Plán senátoři na svém zasedání schválili. Stejně tak projednali záměr studijního programu Fyzioterapie, který bude dále postoupen ke schválení Vědecké radě FTK. 

Ve stejný den usedli k jednacím stolům senátoři fakulty zdravotnických věd a fakulty tělesné kultury. Zatímco na FZV se senát vyjadřoval k proděkanskému týmu děkana Martina Procházky, na Neředíně byla zásadním tématem zasedání rekonstrukce děkanátu.

Zdeňka Mikšová jako proděkanka FZV pro studium a organizaci, Andrea Drobiličová pro kvalitu a praktické vzdělávání, Jiří Stavovčík pro vnější a zahraniční vztahy a Jiří Vévoda zodpovědný za oblast vědy a výzkumu. Čtveřici proděkanů představil Martin Procházka již před děkanskou volbou jako tým, za kterým si stojí a který má jeho plnou důvěru. A získal si také důvěru členů akademického senátu, kteří při projednávání nominací žádného z proděkanů nerozporovali či nepřipomínkovali. „Přeji vám za celý Akademický senát FZV mnoho zdaru ve vaší práci. Věřím, že bude ku prospěchu celé naší fakulty, a doufám, že i vás bude naplňovat,“ popřál novému vedení předseda senátu Lukáš Merz.

S novým vedením fakulty souvisejí změny na některých dalších postech. Proděkan Jiří Vévoda byl totiž dosud členem fakultního i univerzitního akademického senátu. Novou členkou AS FZV se tak stala Lenka Machálková z Ústavu ošetřovatelství, do uvolněného křesla v univerzitním senátu zasedne Renata Hrubá z Ústavu porodní asistence. Náhradníka budou na FZV hledat za děkana Martina Procházku, který je členem Etické komise UP. „Zvažte, prosím, kdo by mohl tento post zastávat. Měl by to být člověk značných profesních a morálních kvalit, s jistým přesahem do oblastí, které nesouvisejí s naší akademickou obcí,“ vyzval senátory Lukáš Merz, který zároveň poděkoval Martinu Procházkovi za práci v komisi odvedenou.

Na programu měli senátoři FZV také navazující magisterský program Organizace a řízení ve zdravotnictví nebo informace o aktivitách vznikajícího Studentského spolku FZV.  

Akademický senát fakulty tělesné kultury se zabýval zejména rekonstrukcí budovy děkanátu a možnými komplikacemi například při zabezpečení výuky. Na letošní investiční akce, mezi kterými je mimo jiné modernizace auly, navážou v příštím roce další stavební práce. „Čeká nás poslední etapa projektu ERDF, kdy se budou modernizovat zbývající učebny v budově děkanátu, současně se začne s budováním bezbariérového vstupního objektu. To bude velký zásah, změní se umístění hlavního vstupu do budovy. Další akcí pak bude rekonstrukce pracoven děkanátu za zhruba šest milionů,“ přiblížil senátorům chystané stavební akce děkan Michal Šafář.  

Rekonstrukční a modernizační práce zmiňuje také Plán realizace strategického záměru vzdělávací a tvůrčí činnosti FTK UP na rok 2020. Kromě toho se na fakultě bude v příštím roce připravovat bakalářský studijní program duální kariéry vrcholových sportovců Sportovní specialista nebo se dále bude rozvíjet koncept letních, popřípadě zimních škol. Plán senátoři na svém zasedání schválili. Stejně tak projednali záměr studijního programu Fyzioterapie, který bude dále postoupen ke schválení Vědecké radě FTK. 

S cílem představit široké veřejnosti archeologii Litovelska vyšla kniha s názvem Výpravy za litovelskou archeologií. Významně se na ní podíleli archeologové z katedry historie FF UP.

Nová publikace Výpravy za litovelskou archeologií má 220 stran a je členěna do šesti kapitol, koncipovaných jako výpravy za poznáním. Na jejím vzniku se podíleli Martin Golec, Miloš Hlava, Pavlína Kalábková, Zuzana Mírová a Radovan Urválek z katedry historie FF. Její díl patří i Karlu Faltýnkovi a Pavlovi Šlézarovi z Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci a Lukáši Hlubkovi z Vlastivědného muzea v Olomouci. „Nová publikace, která se věnuje archeologii na Litovelsku od jejích počátků v 19. století až po současnost, vyšla po více než dvou letech příprav. Navazuje na předchozí projekt, z něhož vzešlo odborné dvousvazkové dílo Litovel – velké dějiny města. Od této knihy se však odlišuje svým populárně naučným charakterem,“ uvedla Pavlína Kalábková z katedry historie FF.

První kapitola Výprav podle ní informuje o dějinách archeologického poznávání regionu od prvních nálezů v druhém desetiletí 19. století až po dnešní dny. Druhá část je koncipována jako výpravy do deseti různých epoch minulosti, jež doprovázejí ilustrace Libora Baláka rekonstruující popisované situace. Ve třetím oddíle je popsáno šest různých výprav současným Litovelskem a městem Litovel za archeologickými nalezišti. Ve čtvrté části je představeno dvacet nalezených artefaktů pohledem umělecké fotografky Markéty Lehečkové, které doplňují krátké medailony předmětů. Pátá kapitola poskytuje informace o patnácti zajímavých dílech, která byla o litovelské archeologii napsána a šestá kapitola je věnována jednomu z nejzajímavějších nálezů litovelské archeologie – souboru zlatých germánských šperků z Nasobůrek z první poloviny 5. století, u něhož jsou fakta doplněna fiktivními příběhy z per jednotlivých autorů.

„Vyjma Lukáše Hlubka bychom mohli říci, že všichni autoři jsou spojeni s Univerzitou Palackého a naší archeologickou sekcí. Pavel Šlézar je jedním z našich vyučujících a Karel Faltýnek u nás studuje poslední ročník kombinovaného studia archeologie. Bez UP by kniha určitě nevyšla. Jsem velmi ráda, že jsme po příbězích uničovské archeologie z roku 2015 mohli připravit další popularizační knížku o výsledcích naší práce,“ řekla Pavlína Kalábková a dodala, že v návaznosti na křest této knihy se uskutečnila i řada doprovodných akcí.

„O jedné zářijové a dvou říjnových sobotách jsme provázeli po archeologických nalezištích v Mladči, Cholině a Litovli, v litovelském muzeu jsme i spolupořádali Mezinárodní den archeologie. O nálezech z Mladečských jeskyní přednášel Martin Oliva a nyní všechny zájemce srdečně zvu na přednášku Marka Kalábka o letecké archeologii a detektorovém průzkumu v regionu. Uskuteční se 19. listopadu od 17 hodin v Muzeu Litovel“ vypočetla archeoložka z UP.

Publikace s názvem Výpravy za litovelskou archeologií vydala Muzejní společnost Litovelska v nákladu 400 kusů. Výstava se stejnojmenným názvem je v Městském muzeu v Litovli otevřená do 1. prosince.

S cílem představit široké veřejnosti archeologii Litovelska vyšla kniha s názvem Výpravy za litovelskou archeologií. Významně se na ní podíleli archeologové z katedry historie FF UP.

Nová publikace Výpravy za litovelskou archeologií má 220 stran a je členěna do šesti kapitol, koncipovaných jako výpravy za poznáním. Na jejím vzniku se podíleli Martin Golec, Miloš Hlava, Pavlína Kalábková, Zuzana Mírová a Radovan Urválek z katedry historie FF. Její díl patří i Karlu Faltýnkovi a Pavlovi Šlézarovi z Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci a Lukáši Hlubkovi z Vlastivědného muzea v Olomouci. „Nová publikace, která se věnuje archeologii na Litovelsku od jejích počátků v 19. století až po současnost, vyšla po více než dvou letech příprav. Navazuje na předchozí projekt, z něhož vzešlo odborné dvousvazkové dílo Litovel – velké dějiny města. Od této knihy se však odlišuje svým populárně naučným charakterem,“ uvedla Pavlína Kalábková z katedry historie FF.

První kapitola Výprav podle ní informuje o dějinách archeologického poznávání regionu od prvních nálezů v druhém desetiletí 19. století až po dnešní dny. Druhá část je koncipována jako výpravy do deseti různých epoch minulosti, jež doprovázejí ilustrace Libora Baláka rekonstruující popisované situace. Ve třetím oddíle je popsáno šest různých výprav současným Litovelskem a městem Litovel za archeologickými nalezišti. Ve čtvrté části je představeno dvacet nalezených artefaktů pohledem umělecké fotografky Markéty Lehečkové, které doplňují krátké medailony předmětů. Pátá kapitola poskytuje informace o patnácti zajímavých dílech, která byla o litovelské archeologii napsána a šestá kapitola je věnována jednomu z nejzajímavějších nálezů litovelské archeologie – souboru zlatých germánských šperků z Nasobůrek z první poloviny 5. století, u něhož jsou fakta doplněna fiktivními příběhy z per jednotlivých autorů.

„Vyjma Lukáše Hlubka bychom mohli říci, že všichni autoři jsou spojeni s Univerzitou Palackého a naší archeologickou sekcí. Pavel Šlézar je jedním z našich vyučujících a Karel Faltýnek u nás studuje poslední ročník kombinovaného studia archeologie. Bez UP by kniha určitě nevyšla. Jsem velmi ráda, že jsme po příbězích uničovské archeologie z roku 2015 mohli připravit další popularizační knížku o výsledcích naší práce,“ řekla Pavlína Kalábková a dodala, že v návaznosti na křest této knihy se uskutečnila i řada doprovodných akcí.

„O jedné zářijové a dvou říjnových sobotách jsme provázeli po archeologických nalezištích v Mladči, Cholině a Litovli, v litovelském muzeu jsme i spolupořádali Mezinárodní den archeologie. O nálezech z Mladečských jeskyní přednášel Martin Oliva a nyní všechny zájemce srdečně zvu na přednášku Marka Kalábka o letecké archeologii a detektorovém průzkumu v regionu. Uskuteční se 19. listopadu od 17 hodin v Muzeu Litovel“ vypočetla archeoložka z UP.

Publikace s názvem Výpravy za litovelskou archeologií vydala Muzejní společnost Litovelska v nákladu 400 kusů. Výstava se stejnojmenným názvem je v Městském muzeu v Litovli otevřená do 1. prosince.

Nové špičkové přístroje a laboratoře, které otevírají bránu k nejnáročnějším experimentům v oblasti optického, materiálového, nanotechnologického, biochemického a biofyzikálního výzkumu, mají k dispozici studenti a vědci Přírodovědecké fakulty UP. Díky dotaci z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání v celkové výši 160 milionů korun bylo pořízeno více než pět desítek vědeckých přístrojů a byly kompletně zmodernizovány čtyři fyzikální laboratoře.

Vybudovaná výzkumná infrastruktura bude primárně sloužit studentům doktorských studijních programů. „Moderní laboratoře, které jsme vybudovali, nás v oblasti přístrojového vybavení posouvají zásadním způsobem dopředu. Umožní nám držet kontakt se světovou špičkou a provádět experimenty, které u nás zatím nebylo fyzicky možné realizovat. Je to strategický projekt naší fakulty zaměřený na podporu a rozvoj doktorských studií,“ uvedl Jaromír Fiurášek, vedoucí katedry optiky a hlavní řešitel projektu OP VVV Modernizace výzkumných infrastruktur pro potřeby doktorského studia fyziky, chemie a biochemie na PřF UP, z nějž byly investice financovány. Vědci a studenti katedry optiky mohli dosud některé nejnáročnější experimenty provádět pouze ve spolupráci se zahraničními partnery, kteří měli ve svých laboratořích potřebné přístroje. „Nyní bychom měli být schopni takové experimenty v našich laboratořích provádět i sami. Jsem přesvědčený, že je to klíčové zejména pro další generace našich mladých vědců, doktorandů a studentů,“ podotkl.

Modernizovány byly čtyři laboratoře – tři optické a jedna spadající pod katedru experimentální fyziky. Laboratoře disponují dedikovaným systémem vzduchotechniky, klimatizace, chlazení a rozvodu technických plynů. „Trojice optických laboratoří má po rekonstrukci vynikající parametry mikroklimatu a čistoty vnitřního prostředí, které jsou srovnatelné s předními světovými vědeckými pracovišti. Poskytuje nám to zcela nové ideální podmínky pro realizaci těch nejnáročnějších experimentů například v oblasti kvantové optiky, optických kvantových technologií, kvantové interakce záření s látkou či Ramanovy spektroskopie, které vyžadují extrémní stabilitu a čistotu prostředí,“ řekl Jaromír Fiurášek. Laboratoř aplikované fyziky po rekonstrukci a modernizaci umožňuje studentům a vědcům významný rozvoj bádání v oblasti experimentů zaměřených na aplikovanou fyziku, nanotechnologie, Mössbauerovu spektroskopii či charakterizaci materiálů.

V optických laboratořích byly instalovány například vysoce účinné supravodivé jednofotonové detektory a výkonné pulzní i kontinuální titan-safírové lasery. Katedra experimentální fyziky získala zejména kryomagnetický systém pro Mössbauerovu spektroskopii, zařízení pro fyzisorpci a chemisorpci i rentgenový difraktometr. V rámci projektu byla pořízená také řada přístrojů pro další fakultní pracoviště. Katedra fyzikální chemie tak má například novou nukleární magnetickou rezonanci, několik různých typů spektrometrů a diferenční skenovací kalorimetr určené pro studium složení, vlastností a interakcí nanomateriálů. Katedra biochemie byla dovybavená pokročilým UPLC-MS systémem pro analýzu nízkomolekulárních látek a peptidů či hybridním zobrazovacím multidetekčním readerem pro charakterizaci parametrů buněk. Na katedru biofyziky byl instalován specializovaný mikrokalorimetr, kamera, fotokomora a další zařízení pro zkoumání fotosyntézy a interakce biomolekul.

Díky podpoře z Evropské unie tak byly vytvořeny podmínky pro experimentální vzdělávání a vědeckou výchovu doktorských studentů na úrovni plně srovnatelné s předními světovými univerzitami. Pořizovací cena nových přístrojů čítala miliony korun. Například výkonný pulzní femtosekundový titan safírový laser Coherent Mira HP Dual stál 8,771 milionu korun a systém vysoce účinných supravodivých jednofotonových detektorů Single Quantum přišel na 5,677 milionu korun. „Tyto přístroje budou využity například pro přípravu komplexních kvantových stavů světla, realizaci kvantově informatických schémat kombinujících vlnové a částicové vlastnosti světla a pro vývoj a testování nových kvantových protokolů pro bezpečný přenos informace na velkou vzdálenost,“ uzavřel Jaromír Fiurášek.  

Nové špičkové přístroje a laboratoře, které otevírají bránu k nejnáročnějším experimentům v oblasti optického, materiálového, nanotechnologického, biochemického a biofyzikálního výzkumu, mají k dispozici studenti a vědci Přírodovědecké fakulty UP. Díky dotaci z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání v celkové výši 160 milionů korun bylo pořízeno více než pět desítek vědeckých přístrojů a byly kompletně zmodernizovány čtyři fyzikální laboratoře.

Vybudovaná výzkumná infrastruktura bude primárně sloužit studentům doktorských studijních programů. „Moderní laboratoře, které jsme vybudovali, nás v oblasti přístrojového vybavení posouvají zásadním způsobem dopředu. Umožní nám držet kontakt se světovou špičkou a provádět experimenty, které u nás zatím nebylo fyzicky možné realizovat. Je to strategický projekt naší fakulty zaměřený na podporu a rozvoj doktorských studií,“ uvedl Jaromír Fiurášek, vedoucí katedry optiky a hlavní řešitel projektu OP VVV Modernizace výzkumných infrastruktur pro potřeby doktorského studia fyziky, chemie a biochemie na PřF UP, z nějž byly investice financovány. Vědci a studenti katedry optiky mohli dosud některé nejnáročnější experimenty provádět pouze ve spolupráci se zahraničními partnery, kteří měli ve svých laboratořích potřebné přístroje. „Nyní bychom měli být schopni takové experimenty v našich laboratořích provádět i sami. Jsem přesvědčený, že je to klíčové zejména pro další generace našich mladých vědců, doktorandů a studentů,“ podotkl.

Modernizovány byly čtyři laboratoře – tři optické a jedna spadající pod katedru experimentální fyziky. Laboratoře disponují dedikovaným systémem vzduchotechniky, klimatizace, chlazení a rozvodu technických plynů. „Trojice optických laboratoří má po rekonstrukci vynikající parametry mikroklimatu a čistoty vnitřního prostředí, které jsou srovnatelné s předními světovými vědeckými pracovišti. Poskytuje nám to zcela nové ideální podmínky pro realizaci těch nejnáročnějších experimentů například v oblasti kvantové optiky, optických kvantových technologií, kvantové interakce záření s látkou či Ramanovy spektroskopie, které vyžadují extrémní stabilitu a čistotu prostředí,“ řekl Jaromír Fiurášek. Laboratoř aplikované fyziky po rekonstrukci a modernizaci umožňuje studentům a vědcům významný rozvoj bádání v oblasti experimentů zaměřených na aplikovanou fyziku, nanotechnologie, Mössbauerovu spektroskopii či charakterizaci materiálů.

V optických laboratořích byly instalovány například vysoce účinné supravodivé jednofotonové detektory a výkonné pulzní i kontinuální titan-safírové lasery. Katedra experimentální fyziky získala zejména kryomagnetický systém pro Mössbauerovu spektroskopii, zařízení pro fyzisorpci a chemisorpci i rentgenový difraktometr. V rámci projektu byla pořízená také řada přístrojů pro další fakultní pracoviště. Katedra fyzikální chemie tak má například novou nukleární magnetickou rezonanci, několik různých typů spektrometrů a diferenční skenovací kalorimetr určené pro studium složení, vlastností a interakcí nanomateriálů. Katedra biochemie byla dovybavená pokročilým UPLC-MS systémem pro analýzu nízkomolekulárních látek a peptidů či hybridním zobrazovacím multidetekčním readerem pro charakterizaci parametrů buněk. Na katedru biofyziky byl instalován specializovaný mikrokalorimetr, kamera, fotokomora a další zařízení pro zkoumání fotosyntézy a interakce biomolekul.

Díky podpoře z Evropské unie tak byly vytvořeny podmínky pro experimentální vzdělávání a vědeckou výchovu doktorských studentů na úrovni plně srovnatelné s předními světovými univerzitami. Pořizovací cena nových přístrojů čítala miliony korun. Například výkonný pulzní femtosekundový titan safírový laser Coherent Mira HP Dual stál 8,771 milionu korun a systém vysoce účinných supravodivých jednofotonových detektorů Single Quantum přišel na 5,677 milionu korun. „Tyto přístroje budou využity například pro přípravu komplexních kvantových stavů světla, realizaci kvantově informatických schémat kombinujících vlnové a částicové vlastnosti světla a pro vývoj a testování nových kvantových protokolů pro bezpečný přenos informace na velkou vzdálenost,“ uzavřel Jaromír Fiurášek.  

V ruce brusku, na sobě montérky a před očima odlétávající jiskry z kusu opracovávané ocele. Mladá dělnice – jiskrařka. Komunistický režim se rozhodl, že se dívka namísto studia musí zocelit v hutích. A tak pozorně sleduje jiskry a s každým dalším malým světýlkem v ní sílí přesvědčení, že tohle nebude její osud… Už tehdy, v osmnácti devatenácti na směně v kladenské fabrice ji štvala nespravedlnost a chtěla stát na straně práva. V polovině šedesátých let sotva mohla tušit, že jednou ve stejné, ale vlastně úplně jiné zemi nebude v montérkách, ale v soudcovském taláru. Předsedkyně Nejvyššího soudu, místopředsedkyně Ústavního soudu, senátorka, ale také emigrantka, servírka, květinářka, novinářka. Eliška Wagnerová. Právě ona pronese 11. listopadu na UP Výroční přednášku.

Respektovaná právnička vystoupí v kapli Božího Těla Uměleckého centra UP 11. listopadu ve 14 hodin a přednese Výroční přednášku. Tu organizuje UP jednou ročně k poctě prvního rektora obnovené olomoucké univerzity J. L. Fischera. Osudy i názory Elišky Wagnerové představilo i nejnovější vydání univerzitního magazínu Žurnál UP, jemuž poskytla rozhovor, který přetiskujeme.

Co vás přivedlo ke studiu práv? Narodila jste se v roce tzv. Vítězného února, na podzim 1948, tedy v zemi nesvobodné, kde výklad práva určovala jedna strana.

Ano, narodila jsem se do éry budování socialismu, navíc přes zkušenosti nejbližší rodiny jsem byla od mala s režimem konfrontována. Komunisté totiž zavřeli mého strýce, tatínkova bratra, právníka, a celá rodina tím byla ovlivněna. Velmi těžce to nesla moje babička a pochopitelně se to projevovalo i při mé výchově. Ale já jsem se na práva přihlásila až v roce 1968, kdy byl strýc rehabilitován. Navíc jsem byla romantik, a když jsem viděla někde nespravedlnost, chtěla jsem ji pomoct odstranit. To byly moje motivy, a i když pak přišla okupace, tak člověk měl stále v sobě jistý entuziasmus a víru, že to snad nebude až tak zlé. Musím podotknout, že již zmíněná babička z mého rozhodnutí nebyla šťastná, protože byla prozíravá a říkala, že jen Pán Bůh ví, kam se to u nás požene.

Ten entuziasmus ale nestačil, na počátku 80. let jste odešla do emigrace. Nejprve do Německa, kde jste se postupně po pracích servírek, květinářek a podobně etablovala jako novinářka a expertka na československé právo. Po pár letech jste odjela do Kanady, kde žil váš manžel, exilový novinář Arnošt Wagner. Proč jste se nakonec rozhodla vrátit?

Do Kanady jsem přišla 1. července 1989 a za pár měsíců přišel listopad… No a manžel, který v Kanadě žil od roku 1968, nás sem do Československa hned hnal na návštěvu. Byli jsme tu už na začátku prosince 1989.

Nebála jste se? Mohlo se ještě ledacos stát a vy jste republiku opustila nelegálně.

Bála jsem se. Havel ještě ani nebyl prezidentem a my oba jsme byli odsouzeni za nelegální odchod. Přemlouvala jsem manžela, ať neblbneme, že nás zavřou. Ale on hrozně věřil, že už to nemůže jít zpátky. Tak jsem ho jako věrná manželka následovala. Byla jsem ale sevřená strachy, protože jsem si dokázala představit možné následky, které si on po dvaceti letech života ve svobodné společnosti neuvědomoval.

Vrátila jste se na počátku devadesátých let, to byly divoké roky a někteří lidé, právníky nevyjímaje, dokázali vydělat velké peníze. Vy jste nechtěla jít do privátní sféry?

V devadesátých letech tady opravdu každý advokát zbohatnul. Ale já jsem po tom vlastně ani netoužila. Mně stačilo slušně se živit. Navíc jsem chtěla jít na Ústavní soud, protože jsem ústavní soudnictví znala z Německa a uvědomovala jsem si, že tento soud bude hrát absolutně hlavní roli v dalším právním vývoji. To mě přitahovalo a u toho jsem chtěla být. Cíleně jsem se přestěhovala do Brna a už druhý den po příjezdu šla na Ústavní soud, kde jsem měla předjednanou práci jako asistentka u tehdejšího předsedy doktora Zdeňka Kesslera.

Máme za sebou třicet let života ve svobodné společnosti, co se nám podle vás z pohledu práva povedlo a co ne?

Nemáme prostor na nějakou celkovou bilanci, takže to bude spíš můj stručný dojem. Myslím, že se nám povedlo udělat docela dobrou ústavu. To je nepochybné. Naopak ekonomický přechod, který byl nutný, se nepodařilo uskutečnit tak, jak by se měl odehrát v právním státě, tedy striktně podle už existujících zákonů. Chápu, že by to bylo těžké a že by to ten proces zpomalilo. Ta kritika zazněla hned v devadesátých letech, kdy vypukla ekonomická euforie a tehdejší premiér Václav Klaus vyhlásil „úprk ekonomů před právníky“. To nebylo dobré, dodneška je z toho mrzení a vynořuje se spousta iniciativ, které poukazují na – ať už domnělé nebo skutečné – zločiny související s privatizací a žádají jejich potrestání. K tomu nemuselo dojít, kdyby se víc dalo na právníky.

Také se říkalo, že musíme na chvíli zhasnout, aby se stihl majetek „rozdělit“…

Já rozumím myšlence, že se společnost měla rozvrstvit i majetkově. Ale nebylo správné to udělat tak, že zhasneme, a ten, kdo stačí něco uzmout, bude patřit do vrstvy vyvolených. Měli jsme mnohem více při vytváření všech regulí „opisovat“ od s námi srovnatelných západních zemí. V právu se tomu říká recepce, převzetí. Nebyl by to žádný zločin, protože zákon by stejně žil svým československým životem. Zákon jsou totiž jen slova, ale jeho život odráží při interpretaci a aplikaci i sociální, politickou a kulturní realitu. Této možnosti jsme se zřekli, a pokud jsme něco přebírali, tak jsme vyzobávali spíš rozinky. A to je vždycky problém, protože rozinka funguje, když je zasazena do systému, ale pokud je vytržená, tak může být i kontraproduktivní.

Po třiceti letech od roku 1989 už máme novou generaci absolventů právnických fakult, některé z nich jste učila i vy například na Univerzitě Palackého. Tito noví soudci, advokáti a státní zástupci už nemají bezprostřední zkušenost s minulým režimem. Může být ta chybějící historická zkušenost problém?

Máte pravdu, že ta historická zkušenost jim chybí, navíc mě i docela překvapuje, že ta mladá generace se jakoby víc přiklání k formalistickému pojetí práva…

Promiňte, že vás přeruším, ale není to snazší? Držet se pevně litery zákona, neukazovat vlastní názor a nepodstupovat riziko nějaké veřejné kritiky?

To jistě. Oni samozřejmě argumentují tím, že soudci by měli soudit jen podle zákonů a neměli by tam zanášet nic víc, než je v nich obsaženo. Halí to do hávu dělby moci. Ale já si myslím, že je to spíš nedostatek odvahy a odpovědnosti. A také nedostatek uvědomění si, že za těmi kauzami stojí živí lidé, které může případně takový formalistický přístup velmi poškodit.

Ptám se nejen na historickou, ale i na lidskou zkušenost. Asi je rozdíl, soudí-li někdo s vašimi životními a pracovními zkušenostmi, a někdo jen vystuduje práva a začlení se do elitního justičního klubu. Vy jste pracovala se studenty, měla jste asistenty. Jsou naši noví právníci dostatečně lidsky vybaveni a vnímaví?

Jak kdo. Já jsem si své asistenty vybírala i podle toho, jak jsou vnímaví i sociálně, tedy jak vnímají společnost, její rozvrst­vení a změny, které v ní probíhají. Taky jsem hleděla na to, aby měli pokud možno vedle práv vystudovaný ještě i další obor. Takže jsem tam měla sociologa, politologa, filozofa. Věděla jsem, že tu zkušenost mají sice zprostředkovanou, ale že se s ní cíleně přes studium seznamují. Nepaušalizovala bych, určitě tady bude skupina mladých lidí, kteří si i třeba samostudiem zjednají jasno v mnoha otázkách, a potom je tady velká skupina, které je to – s odpuštěním – šumák, a ta se pak spíš opírá o ty formalistické postupy.

Když jste končila soudcovskou kariéru, vstoupila jste do politiky a stala se senátorkou. Nehazardovala jste se jménem? Sotva která profese se u nás těší menší vážnosti než politik.

To jsem věděla. Jen jsem si poněkud bláhově myslela, že bych i v Senátu mohla přispět ke kultivaci politiky tím, že budu říkat, co jsem se naučila na Ústavním soudu, a nějakým způsobem to kolegům předkládat, aby to vzali v úvahu. Tak úplně se to nepovedlo. Něco se mi sice podařilo, ale na šest let toho bylo žalostně málo. Když bych měla sčítat přínosy a ztráty mého působení v politice, tak si myslím, že ztráty právě na image, které jsem utrpěla, byly větší než pozitiva, kterých jsem mohla v Senátu dosáhnout.

S tím jste ale počítala. Když se podívám na vaši biografii, tak zrovna ztráta popularity vás netrápí…

To určitě ne. Ani jako soudce jsem se nemohla ohlížet na to, aby se moje rozhodnutí líbilo co možná největšímu počtu lidí. To nejde. Člověk rozhoduje tak, jak si myslí, že je to po právu a že je to spravedlivé. I za cenu, že nebude populární. Šla jsem do politiky s vědomím, že se budu chovat tak, jak je to ústavně konformní, a bez ohledu na to, jestli se to bude líbit, nebo ne. Je ovšem pravda, že na politika si lidé mnohem snáz bez větších zábran – odpusťte mi ten výraz – otevřou hubu. Ale být oblíbená pro mě nikdy nebyl motiv, a abych v mém věku ještě soutěžila v nějakém žebříčku popularity? Nedělala jsem to dřív a nedělám to ani teď. Když je potřeba, tak hlas zase zvednu a řeknu, co si myslím.

Žijeme v roce 2019 a třicet let po demonstracích proti komunistickému režimu se zase demonstruje, ale proti ministryni spravedlnosti. Co tomu říkáte?

Je v pořádku, že je společnost ostražitá a bdělá. Asi nebylo adekvátní vyvolávat nějaké revoluce, ale člověk by měl pojmenovat nějaké meze jednání a říct, co se mu nelíbí na současném stavu. Když mě pozvali na první brněnskou demonstraci Milionu chvilek pro demokracii, tak jsem řekla svůj názor. A klidně ho zopakuju. Není možné a není normální, aby byl premiér trestně stíhaný, protože to potenciálně zavdává minimálně části společnosti důvod k obavám, že bude ovlivňovat ministry, kteří jsou nějakým způsobem spojení s jeho kauzou – ať už je to ministr vnitra nebo ministryně spravedlnosti. Divím se Marii Benešové, že měla zapotřebí jít do vlády trestně stíhaného premiéra. Měla si uvědomit, že to vyvolá nevoli a u části společnosti to vzbudí přinejmenším podezření, že tam byla dosazena.

A bdělost vůči politikům je namístě i z dalších důvodů. Podívejte se přes hranice – do Polska, do Maďarska. Co tam se děje v soudnictví, jak se politici snaží získávat vrcholné soudy do svého područí. Je přeci hrůza, když jsou soudci cíleně atakováni, dehonestováni, když jsou zveřejňovány detaily z jejich soukromého života a jsou terčem útoků na sociálních sítích, jako se tomu dělo v Polsku. Jak daleko jsme od něčeho takového my? Máme premiéra, který se nechá slyšet, že má na někoho složku, ministryni spravedlnosti, která odpůrcům řekne: „Já mnohé z vás znám z odposlechů!“ To jsou špatné signály, to by nemělo zaznívat. To jsou drobné krůčky k tomu, abychom se eventuálně dostali tam, kde je Polsko nebo Maďarsko. To by byla opravdu tragédie.

Takže i po třiceti letech existence právního státu je potřeba ho stále chránit?

To je neustálá práce, která nesmí nikdy skončit, protože jakési potenciální nebezpečí vždycky číhá a nemůžete ho úplně vyloučit. I v tom nejdemokratičtějším státě. Hlídání demokracie a právního státu je nikdy nekončící proces a jde jen o to, aby žádná generace neusnula na vavřínech, ale byla si toho vědoma a byla opravdu bdělá a ostražitá a ochotná vyjít do ulic, když to bude potřeba. Neříkám, že tam musí být pořád, ale když se něco začne posouvat špatným směrem, je potřeba na to upozorňovat.

Eliška Wagnerová (* 1948)

Pochází z Kladna, vystudovala práva na Univerzitě Karlově, po studiu pracovala jako podniková právnička a advokátka. V letech 1982–1993 žila v emigraci v Německu a v Kanadě. V Německu pracovala mj. ve Svobodné Evropě jako novinářka a poradkyně pro československé právo. Po návratu působila jako asistentka předsedy Ústavního soudu (1993–1996), pak jako soudkyně Nejvyššího soudu v letech 1996–1998, kdy byla jmenována předsedkyní tohoto soudu. V období 2002–2012 zastávala funkci místopředsedkyně Ústavního soudu. Působí i jako pedagožka, v letech 1994–1999 např. vyučovala ústavní srovnávací právo na Právnické fakultě UP. V období 2012–2018 byla senátorkou Senátu PČR.

V ruce brusku, na sobě montérky a před očima odlétávající jiskry z kusu opracovávané ocele. Mladá dělnice – jiskrařka. Komunistický režim se rozhodl, že se dívka namísto studia musí zocelit v hutích. A tak pozorně sleduje jiskry a s každým dalším malým světýlkem v ní sílí přesvědčení, že tohle nebude její osud… Už tehdy, v osmnácti devatenácti na směně v kladenské fabrice ji štvala nespravedlnost a chtěla stát na straně práva. V polovině šedesátých let sotva mohla tušit, že jednou ve stejné, ale vlastně úplně jiné zemi nebude v montérkách, ale v soudcovském taláru. Předsedkyně Nejvyššího soudu, místopředsedkyně Ústavního soudu, senátorka, ale také emigrantka, servírka, květinářka, novinářka. Eliška Wagnerová. Právě ona pronese 11. listopadu na UP Výroční přednášku.

Respektovaná právnička vystoupí v kapli Božího Těla Uměleckého centra UP 11. listopadu ve 14 hodin a přednese Výroční přednášku. Tu organizuje UP jednou ročně k poctě prvního rektora obnovené olomoucké univerzity J. L. Fischera. Osudy i názory Elišky Wagnerové představilo i nejnovější vydání univerzitního magazínu Žurnál UP, jemuž poskytla rozhovor, který přetiskujeme.

Co vás přivedlo ke studiu práv? Narodila jste se v roce tzv. Vítězného února, na podzim 1948, tedy v zemi nesvobodné, kde výklad práva určovala jedna strana.

Ano, narodila jsem se do éry budování socialismu, navíc přes zkušenosti nejbližší rodiny jsem byla od mala s režimem konfrontována. Komunisté totiž zavřeli mého strýce, tatínkova bratra, právníka, a celá rodina tím byla ovlivněna. Velmi těžce to nesla moje babička a pochopitelně se to projevovalo i při mé výchově. Ale já jsem se na práva přihlásila až v roce 1968, kdy byl strýc rehabilitován. Navíc jsem byla romantik, a když jsem viděla někde nespravedlnost, chtěla jsem ji pomoct odstranit. To byly moje motivy, a i když pak přišla okupace, tak člověk měl stále v sobě jistý entuziasmus a víru, že to snad nebude až tak zlé. Musím podotknout, že již zmíněná babička z mého rozhodnutí nebyla šťastná, protože byla prozíravá a říkala, že jen Pán Bůh ví, kam se to u nás požene.

Ten entuziasmus ale nestačil, na počátku 80. let jste odešla do emigrace. Nejprve do Německa, kde jste se postupně po pracích servírek, květinářek a podobně etablovala jako novinářka a expertka na československé právo. Po pár letech jste odjela do Kanady, kde žil váš manžel, exilový novinář Arnošt Wagner. Proč jste se nakonec rozhodla vrátit?

Do Kanady jsem přišla 1. července 1989 a za pár měsíců přišel listopad… No a manžel, který v Kanadě žil od roku 1968, nás sem do Československa hned hnal na návštěvu. Byli jsme tu už na začátku prosince 1989.

Nebála jste se? Mohlo se ještě ledacos stát a vy jste republiku opustila nelegálně.

Bála jsem se. Havel ještě ani nebyl prezidentem a my oba jsme byli odsouzeni za nelegální odchod. Přemlouvala jsem manžela, ať neblbneme, že nás zavřou. Ale on hrozně věřil, že už to nemůže jít zpátky. Tak jsem ho jako věrná manželka následovala. Byla jsem ale sevřená strachy, protože jsem si dokázala představit možné následky, které si on po dvaceti letech života ve svobodné společnosti neuvědomoval.

Vrátila jste se na počátku devadesátých let, to byly divoké roky a někteří lidé, právníky nevyjímaje, dokázali vydělat velké peníze. Vy jste nechtěla jít do privátní sféry?

V devadesátých letech tady opravdu každý advokát zbohatnul. Ale já jsem po tom vlastně ani netoužila. Mně stačilo slušně se živit. Navíc jsem chtěla jít na Ústavní soud, protože jsem ústavní soudnictví znala z Německa a uvědomovala jsem si, že tento soud bude hrát absolutně hlavní roli v dalším právním vývoji. To mě přitahovalo a u toho jsem chtěla být. Cíleně jsem se přestěhovala do Brna a už druhý den po příjezdu šla na Ústavní soud, kde jsem měla předjednanou práci jako asistentka u tehdejšího předsedy doktora Zdeňka Kesslera.

Máme za sebou třicet let života ve svobodné společnosti, co se nám podle vás z pohledu práva povedlo a co ne?

Nemáme prostor na nějakou celkovou bilanci, takže to bude spíš můj stručný dojem. Myslím, že se nám povedlo udělat docela dobrou ústavu. To je nepochybné. Naopak ekonomický přechod, který byl nutný, se nepodařilo uskutečnit tak, jak by se měl odehrát v právním státě, tedy striktně podle už existujících zákonů. Chápu, že by to bylo těžké a že by to ten proces zpomalilo. Ta kritika zazněla hned v devadesátých letech, kdy vypukla ekonomická euforie a tehdejší premiér Václav Klaus vyhlásil „úprk ekonomů před právníky“. To nebylo dobré, dodneška je z toho mrzení a vynořuje se spousta iniciativ, které poukazují na – ať už domnělé nebo skutečné – zločiny související s privatizací a žádají jejich potrestání. K tomu nemuselo dojít, kdyby se víc dalo na právníky.

Také se říkalo, že musíme na chvíli zhasnout, aby se stihl majetek „rozdělit“…

Já rozumím myšlence, že se společnost měla rozvrstvit i majetkově. Ale nebylo správné to udělat tak, že zhasneme, a ten, kdo stačí něco uzmout, bude patřit do vrstvy vyvolených. Měli jsme mnohem více při vytváření všech regulí „opisovat“ od s námi srovnatelných západních zemí. V právu se tomu říká recepce, převzetí. Nebyl by to žádný zločin, protože zákon by stejně žil svým československým životem. Zákon jsou totiž jen slova, ale jeho život odráží při interpretaci a aplikaci i sociální, politickou a kulturní realitu. Této možnosti jsme se zřekli, a pokud jsme něco přebírali, tak jsme vyzobávali spíš rozinky. A to je vždycky problém, protože rozinka funguje, když je zasazena do systému, ale pokud je vytržená, tak může být i kontraproduktivní.

Po třiceti letech od roku 1989 už máme novou generaci absolventů právnických fakult, některé z nich jste učila i vy například na Univerzitě Palackého. Tito noví soudci, advokáti a státní zástupci už nemají bezprostřední zkušenost s minulým režimem. Může být ta chybějící historická zkušenost problém?

Máte pravdu, že ta historická zkušenost jim chybí, navíc mě i docela překvapuje, že ta mladá generace se jakoby víc přiklání k formalistickému pojetí práva…

Promiňte, že vás přeruším, ale není to snazší? Držet se pevně litery zákona, neukazovat vlastní názor a nepodstupovat riziko nějaké veřejné kritiky?

To jistě. Oni samozřejmě argumentují tím, že soudci by měli soudit jen podle zákonů a neměli by tam zanášet nic víc, než je v nich obsaženo. Halí to do hávu dělby moci. Ale já si myslím, že je to spíš nedostatek odvahy a odpovědnosti. A také nedostatek uvědomění si, že za těmi kauzami stojí živí lidé, které může případně takový formalistický přístup velmi poškodit.

Ptám se nejen na historickou, ale i na lidskou zkušenost. Asi je rozdíl, soudí-li někdo s vašimi životními a pracovními zkušenostmi, a někdo jen vystuduje práva a začlení se do elitního justičního klubu. Vy jste pracovala se studenty, měla jste asistenty. Jsou naši noví právníci dostatečně lidsky vybaveni a vnímaví?

Jak kdo. Já jsem si své asistenty vybírala i podle toho, jak jsou vnímaví i sociálně, tedy jak vnímají společnost, její rozvrst­vení a změny, které v ní probíhají. Taky jsem hleděla na to, aby měli pokud možno vedle práv vystudovaný ještě i další obor. Takže jsem tam měla sociologa, politologa, filozofa. Věděla jsem, že tu zkušenost mají sice zprostředkovanou, ale že se s ní cíleně přes studium seznamují. Nepaušalizovala bych, určitě tady bude skupina mladých lidí, kteří si i třeba samostudiem zjednají jasno v mnoha otázkách, a potom je tady velká skupina, které je to – s odpuštěním – šumák, a ta se pak spíš opírá o ty formalistické postupy.

Když jste končila soudcovskou kariéru, vstoupila jste do politiky a stala se senátorkou. Nehazardovala jste se jménem? Sotva která profese se u nás těší menší vážnosti než politik.

To jsem věděla. Jen jsem si poněkud bláhově myslela, že bych i v Senátu mohla přispět ke kultivaci politiky tím, že budu říkat, co jsem se naučila na Ústavním soudu, a nějakým způsobem to kolegům předkládat, aby to vzali v úvahu. Tak úplně se to nepovedlo. Něco se mi sice podařilo, ale na šest let toho bylo žalostně málo. Když bych měla sčítat přínosy a ztráty mého působení v politice, tak si myslím, že ztráty právě na image, které jsem utrpěla, byly větší než pozitiva, kterých jsem mohla v Senátu dosáhnout.

S tím jste ale počítala. Když se podívám na vaši biografii, tak zrovna ztráta popularity vás netrápí…

To určitě ne. Ani jako soudce jsem se nemohla ohlížet na to, aby se moje rozhodnutí líbilo co možná největšímu počtu lidí. To nejde. Člověk rozhoduje tak, jak si myslí, že je to po právu a že je to spravedlivé. I za cenu, že nebude populární. Šla jsem do politiky s vědomím, že se budu chovat tak, jak je to ústavně konformní, a bez ohledu na to, jestli se to bude líbit, nebo ne. Je ovšem pravda, že na politika si lidé mnohem snáz bez větších zábran – odpusťte mi ten výraz – otevřou hubu. Ale být oblíbená pro mě nikdy nebyl motiv, a abych v mém věku ještě soutěžila v nějakém žebříčku popularity? Nedělala jsem to dřív a nedělám to ani teď. Když je potřeba, tak hlas zase zvednu a řeknu, co si myslím.

Žijeme v roce 2019 a třicet let po demonstracích proti komunistickému režimu se zase demonstruje, ale proti ministryni spravedlnosti. Co tomu říkáte?

Je v pořádku, že je společnost ostražitá a bdělá. Asi nebylo adekvátní vyvolávat nějaké revoluce, ale člověk by měl pojmenovat nějaké meze jednání a říct, co se mu nelíbí na současném stavu. Když mě pozvali na první brněnskou demonstraci Milionu chvilek pro demokracii, tak jsem řekla svůj názor. A klidně ho zopakuju. Není možné a není normální, aby byl premiér trestně stíhaný, protože to potenciálně zavdává minimálně části společnosti důvod k obavám, že bude ovlivňovat ministry, kteří jsou nějakým způsobem spojení s jeho kauzou – ať už je to ministr vnitra nebo ministryně spravedlnosti. Divím se Marii Benešové, že měla zapotřebí jít do vlády trestně stíhaného premiéra. Měla si uvědomit, že to vyvolá nevoli a u části společnosti to vzbudí přinejmenším podezření, že tam byla dosazena.

A bdělost vůči politikům je namístě i z dalších důvodů. Podívejte se přes hranice – do Polska, do Maďarska. Co tam se děje v soudnictví, jak se politici snaží získávat vrcholné soudy do svého područí. Je přeci hrůza, když jsou soudci cíleně atakováni, dehonestováni, když jsou zveřejňovány detaily z jejich soukromého života a jsou terčem útoků na sociálních sítích, jako se tomu dělo v Polsku. Jak daleko jsme od něčeho takového my? Máme premiéra, který se nechá slyšet, že má na někoho složku, ministryni spravedlnosti, která odpůrcům řekne: „Já mnohé z vás znám z odposlechů!“ To jsou špatné signály, to by nemělo zaznívat. To jsou drobné krůčky k tomu, abychom se eventuálně dostali tam, kde je Polsko nebo Maďarsko. To by byla opravdu tragédie.

Takže i po třiceti letech existence právního státu je potřeba ho stále chránit?

To je neustálá práce, která nesmí nikdy skončit, protože jakési potenciální nebezpečí vždycky číhá a nemůžete ho úplně vyloučit. I v tom nejdemokratičtějším státě. Hlídání demokracie a právního státu je nikdy nekončící proces a jde jen o to, aby žádná generace neusnula na vavřínech, ale byla si toho vědoma a byla opravdu bdělá a ostražitá a ochotná vyjít do ulic, když to bude potřeba. Neříkám, že tam musí být pořád, ale když se něco začne posouvat špatným směrem, je potřeba na to upozorňovat.

Eliška Wagnerová (* 1948)

Pochází z Kladna, vystudovala práva na Univerzitě Karlově, po studiu pracovala jako podniková právnička a advokátka. V letech 1982–1993 žila v emigraci v Německu a v Kanadě. V Německu pracovala mj. ve Svobodné Evropě jako novinářka a poradkyně pro československé právo. Po návratu působila jako asistentka předsedy Ústavního soudu (1993–1996), pak jako soudkyně Nejvyššího soudu v letech 1996–1998, kdy byla jmenována předsedkyní tohoto soudu. V období 2002–2012 zastávala funkci místopředsedkyně Ústavního soudu. Působí i jako pedagožka, v letech 1994–1999 např. vyučovala ústavní srovnávací právo na Právnické fakultě UP. V období 2012–2018 byla senátorkou Senátu PČR.

Prohlubování mezioborové spolupráce v oblasti výzkumu, péče o kulturní dědictví a představení dosavadních výzkumných výsledků projektu bylo cílem třetího mezinárodního workshopu Arteca NAT-ART, který se uskutečnil v Uměleckém centru Univerzity Palackého. Mezi nejvýznamnější hosty patřily Anna Lluveras Tenorio z Università di Pisa, Simona Pannuzi z Instituto Superiore per la Conservazione ed il Restauro a Marina Marcelli ze Sovrintendenza Capitolina ai Beni Culturali.

„Letošní program byl zaměřen na prezentaci dosažených výsledků v rámci přírodovědné sekce projektu Arteca. Mezi jinými byly představeny pokroky v analýze rostlinných olejů využívaných v historické malbě, studie původu indiga nebo možnosti využití skenerů v oblasti virtuálního restaurování,“ uvedla Jana Michalčáková z katedry dějin umění FF UP, která výzkumný tým vede.

Velkým přínosem worshopu byla podle ní i účast zástupců zahraničních institucí. Pozvání přijaly Simona Pannuzi z Instituto Superiore per la Conservazione ed il Restauro a Marina Marcelli ze Sovrintendenza Capitolina ai Beni Culturali, které účastníky worshopu seznámily s prvními výsledky testování nových průzkumných metod v lokalitě Sepolcreto v blízkosti Baziliky svatého Pavla v Římě, kde výzkum spadá do kompetencí právě dvou výše uvedených institucí. Nejnovější evropský výzkum z průzkumu organických pojiv v uměleckých dílech pak představila Anna Lluveras Tenorio z Università di Pisa, která se na tento výzkum specializuje.

„Projekt Arteca nám otevřel nové možnosti spolupráce s kolegy z filozofické fakulty i ze zahraničí. Tentokrát jsme se soustředili na to, jak se přírodovědec dívá na umělecké dílo. Vidí zajímavé problémy materiálové analýzy, hledá cesty, jak přispět k ochraně díla. Nejdůležitější ale je, že se snažíme s kolegy z filozofické fakulty i s našimi partnery z Říma dívat se na umělecké dílo společně. Když se naše pohledy protnou, dozvíme se nejvíc a to mě opravdu baví,“ řekl Karel Lemr z katedry analytické chemie.

Projekt Arteca, jehož partnery jsou Národní památkový ústav ČR a Muzeum umění Olomouc, spojuje do jednoho výzkumného týmu odborníky věnující se teoriím ochrany památek na katedře dějin umění FF UP s odborníky z fyzikálně-chemického výzkumu v Regionálním centru pokročilých technologií a materiálů, na katedře analytické chemie a ve Společné laboratoři optiky na přírodovědecké fakultě. „Workshop, ale především probíhající výzkumná práce se již v průběhu druhého roku řešení projektu staly součástí mezinárodního výzkumu. To je dokladem, že nastolená cesta materiálových studií uměleckých děl i objektů kulturního dědictví a přírodovědného výzkumu na naší univerzitě je správná, a naše výzkumy mají co říci nejen domácímu vědeckému prostředí,“ doplnila Jana Michalčáková.

Prohlubování mezioborové spolupráce v oblasti výzkumu, péče o kulturní dědictví a představení dosavadních výzkumných výsledků projektu bylo cílem třetího mezinárodního workshopu Arteca NAT-ART, který se uskutečnil v Uměleckém centru Univerzity Palackého. Mezi nejvýznamnější hosty patřily Anna Lluveras Tenorio z Università di Pisa, Simona Pannuzi z Instituto Superiore per la Conservazione ed il Restauro a Marina Marcelli ze Sovrintendenza Capitolina ai Beni Culturali.

„Letošní program byl zaměřen na prezentaci dosažených výsledků v rámci přírodovědné sekce projektu Arteca. Mezi jinými byly představeny pokroky v analýze rostlinných olejů využívaných v historické malbě, studie původu indiga nebo možnosti využití skenerů v oblasti virtuálního restaurování,“ uvedla Jana Michalčáková z katedry dějin umění FF UP, která výzkumný tým vede.

Velkým přínosem worshopu byla podle ní i účast zástupců zahraničních institucí. Pozvání přijaly Simona Pannuzi z Instituto Superiore per la Conservazione ed il Restauro a Marina Marcelli ze Sovrintendenza Capitolina ai Beni Culturali, které účastníky worshopu seznámily s prvními výsledky testování nových průzkumných metod v lokalitě Sepolcreto v blízkosti Baziliky svatého Pavla v Římě, kde výzkum spadá do kompetencí právě dvou výše uvedených institucí. Nejnovější evropský výzkum z průzkumu organických pojiv v uměleckých dílech pak představila Anna Lluveras Tenorio z Università di Pisa, která se na tento výzkum specializuje.

„Projekt Arteca nám otevřel nové možnosti spolupráce s kolegy z filozofické fakulty i ze zahraničí. Tentokrát jsme se soustředili na to, jak se přírodovědec dívá na umělecké dílo. Vidí zajímavé problémy materiálové analýzy, hledá cesty, jak přispět k ochraně díla. Nejdůležitější ale je, že se snažíme s kolegy z filozofické fakulty i s našimi partnery z Říma dívat se na umělecké dílo společně. Když se naše pohledy protnou, dozvíme se nejvíc a to mě opravdu baví,“ řekl Karel Lemr z katedry analytické chemie.

Projekt Arteca, jehož partnery jsou Národní památkový ústav ČR a Muzeum umění Olomouc, spojuje do jednoho výzkumného týmu odborníky věnující se teoriím ochrany památek na katedře dějin umění FF UP s odborníky z fyzikálně-chemického výzkumu v Regionálním centru pokročilých technologií a materiálů, na katedře analytické chemie a ve Společné laboratoři optiky na přírodovědecké fakultě. „Workshop, ale především probíhající výzkumná práce se již v průběhu druhého roku řešení projektu staly součástí mezinárodního výzkumu. To je dokladem, že nastolená cesta materiálových studií uměleckých děl i objektů kulturního dědictví a přírodovědného výzkumu na naší univerzitě je správná, a naše výzkumy mají co říci nejen domácímu vědeckému prostředí,“ doplnila Jana Michalčáková.

S Batmanem, Supermanem nebo třeba Kapitánem Amerikou se můžete potkat na cyrilometodějské teologické fakultě, kde komiksoví hrdinové střeží galerii před knihovnou. Nemají ovšem tváře známých hollywoodských herců, jejich kostýmy totiž pro ojedinělý fotografický projekt oblékly děti s autismem.

Děti ze zlínského Střediska rané péče Educo jako superhrdiny zvěčnil student Univerzity Tomáše Bati Attila Zinčák. „Nápad vznikl v rámci neziskového projektu Percipio, díky němuž studenti zlínské univerzity každoročně podporují vybranou skupinu dětí s handicapem. Focení dětí s autismem pro mě byla velmi cenná zkušenost. Zjistil jsem například, že musím být nejen fotografem, ale i psychologem, abych získal jejich pozornost. To nebylo snadné, protože jsou velmi živé a neposedné. Ale nakonec se mi to podařilo. Doufám, že se výstava bude líbit,“ uvedl autor nevšedních fotografií.

Záběry malých superhrdinů s rušnými ulicemi či hořícími městy za zády poukazují na jedinečnost dětí se zdravotním postižením a na skutečnost, že se s nepřízní osudu a překážkami v životě umějí prát jako praví hrdinové. „Nesmíme ale zapomínat ani na velké superhrdiny, rodiče, kteří o děti pečují, dávají jim příležitost, respektují jejich slabosti a podporují jejich silné stránky,“ podotkla Zlatica Dorková z katedry křesťanské sociální práce na vernisáži, která zároveň odstartovala letošní ročník celostátní kampaně Týden rané péče. Kampaň má rozšířit povědomí o významu a přínosu rané péče jako sociální služby pro rodiny se zdravotně postiženými dětmi.

Výstava na půdě olomoucké teologické fakulty přitom není náhodou – katedra křesťanské sociální práce se zlínským střediskem Educo spolupracuje mimo jiné na výuce v oblasti rané péče, také se například podílí na etablování inovativní metody práce s rodinou a dítětem nazvané Tým okolo dítěte. „Se Zlaticou Dorkovou jsme před časem zrealizovaly několik společných aktivit pro studenty na univerzitě ve Zlíně. Tak začala spolupráce, ve které pokračujeme i po jejím odchodu do Olomouce,“ vysvětlila Jana Hunáková ze Střediska rané péče Educo.

Malé superhrdiny je možné si v prostorách cyrilometodějské teologické fakulty prohlédnout až do konce ledna 2020. 

S Batmanem, Supermanem nebo třeba Kapitánem Amerikou se můžete potkat na cyrilometodějské teologické fakultě, kde komiksoví hrdinové střeží galerii před knihovnou. Nemají ovšem tváře známých hollywoodských herců, jejich kostýmy totiž pro ojedinělý fotografický projekt oblékly děti s autismem.

Děti ze zlínského Střediska rané péče Educo jako superhrdiny zvěčnil student Univerzity Tomáše Bati Attila Zinčák. „Nápad vznikl v rámci neziskového projektu Percipio, díky němuž studenti zlínské univerzity každoročně podporují vybranou skupinu dětí s handicapem. Focení dětí s autismem pro mě byla velmi cenná zkušenost. Zjistil jsem například, že musím být nejen fotografem, ale i psychologem, abych získal jejich pozornost. To nebylo snadné, protože jsou velmi živé a neposedné. Ale nakonec se mi to podařilo. Doufám, že se výstava bude líbit,“ uvedl autor nevšedních fotografií.

Záběry malých superhrdinů s rušnými ulicemi či hořícími městy za zády poukazují na jedinečnost dětí se zdravotním postižením a na skutečnost, že se s nepřízní osudu a překážkami v životě umějí prát jako praví hrdinové. „Nesmíme ale zapomínat ani na velké superhrdiny, rodiče, kteří o děti pečují, dávají jim příležitost, respektují jejich slabosti a podporují jejich silné stránky,“ podotkla Zlatica Dorková z katedry křesťanské sociální práce na vernisáži, která zároveň odstartovala letošní ročník celostátní kampaně Týden rané péče. Kampaň má rozšířit povědomí o významu a přínosu rané péče jako sociální služby pro rodiny se zdravotně postiženými dětmi.

Výstava na půdě olomoucké teologické fakulty přitom není náhodou – katedra křesťanské sociální práce se zlínským střediskem Educo spolupracuje mimo jiné na výuce v oblasti rané péče, také se například podílí na etablování inovativní metody práce s rodinou a dítětem nazvané Tým okolo dítěte. „Se Zlaticou Dorkovou jsme před časem zrealizovaly několik společných aktivit pro studenty na univerzitě ve Zlíně. Tak začala spolupráce, ve které pokračujeme i po jejím odchodu do Olomouce,“ vysvětlila Jana Hunáková ze Střediska rané péče Educo.

Malé superhrdiny je možné si v prostorách cyrilometodějské teologické fakulty prohlédnout až do konce ledna 2020. 

English translation unavailable
Go to home-page
Go to previous page

Lukáš Ondič převzal 5. 11. 2019 Prémii Lumina quaeruntur udělovanou Akademii věd. Ve Fyzikálním ústavu založí díky prémii vlastní vědecký tým, který se bude věnovat studiu nových nanofotonických platforem na bázi diamantu vhodných pro kvantovou fotoniku a senzoriku. Zeptali jsme se na jeho plány.

Lukáš Ondič přebírá prémii z rukou předsedkyně Akademie věd ČR Evy Zažímalové.

Získal jste významné ocenění Akademie. Co pro vás konkrétně znamená?

Získaní oceneni Lumina je pro mne veliká čest a moc si takto vyjádřené důvěry Akademie věd vážím. Zároveň to beru jako veliký závazek a zodpovědnost vytvořit něco nového a přispět k poznání v kvantové fotonice. Největší plus spatřuji v tom, že díky slušnému rozpočtu na dobu až pěti let budeme mít klid a nebudeme pod tlakem generovat výstupy na kvantitu, ale budeme se mít čas zaměřit na kvalitu výstupu a výzkum samotný.

Projekt mi umožní vytvořit tým lidí, kteří se budou věnovat problémům a výzvám kvantové fotoniky. Těch je samozřejmě hodně a všem jim prozatím nerozumím, ale vybral jsem si několik konkrétních nejasností, na které jsem schopen využít mé dosavadní znalosti a pokrýt je vybavením optických laboratoří ve FZU.

Prémie vám umožní postavit nový vědecký tým. Jakým směrem se chcete ubírat při studiu kvantové fotoniky?

Hlavním cílem projektu je pochopit a popsat fyzikální procesy zodpovědné za emisi světla z tzv. diamantových optických center. Optická centra jsou zdroje jednotlivých fotonů s vlastnostmi vhodnými pro vyžití v kvantové fotonice. V kvantové fotonice je informace o kvantovém stavu systémů zabudovaná do jednotlivých fotonů, například do polarizace světla.

V rámci projektu se mimojiné pokusíme vytvořit fotonickou diamantovou platformu, která bude kombinovat tyto optická centra s účinným elementem pro jejich efektivní manipulaci. Manipulaci ve smyslu jejich nastavení do požadovaného kvantového stavu. V současné době se na tuto manipulaci využívají externí zdroje, tzn. velké samostatně stojící lasery, což není efektivní. My v rámci projektu máme v plánu vytvořit novou platformu, která bude obsahovat laser i zdroj fotonů na jednom chipu, která umožní realizovat diamantovou kvantovou fotoniku a senzoriku.

RNDr. Lukáš Ondič působí v Oddělení tenkých vrstev a nanostruktur Fyzikálního ústavu. V rámci doktorského studia přišel s převratným postupem, který až osminásobně vylepšuje extrakci světla z diamantové vrstvy a současně umožňuje nasměrovat světlo v požadovaném směru. V roce 2017 získal prémii Otto Wichterleho pro mladé vědce.

Na výzkum vztahů mezi sekulárním a kanonickým právem se zaměřuje speciální pracovní skupina, ve které je výrazně vidět Univerzita Palackého. Pracují v ní hned tři akademici ze dvou fakult – Damián Němec z teologické fakulty, Kamila Bubelová z právnické fakulty a Monika Menke, která působí na obou zmíněných fakultách. Zatím poslední setkání členů této neformální mezinárodní skupiny se uskutečnilo v říjnu na olomoucké právnické fakultě.

Její členové se scházejí pravidelně už tři roky. „Jde o skupinu zhruba deseti odborníků, která není nijak právně formalizovaná, institucionalizovaná. Do její činnosti se zapojují právníci, teologové a jsou tam i kněží. Skupina je mezinárodní, máme v ní zástupce zemí Visegrádské čtyřky, Rakouska a Ukrajiny se společným zájmem zkoumat střety mezi kanonickým a sekulárním právem. Snažíme se tak propojit lidi, kteří se věnují studiu tohoto málo známého přeshraničního oboru,“ vysvětlila Kamila Bubelová z katedry teorie práva a právních dějin. Výsledkem společné práce jsou například odborné články, publikace nebo výstupy na konferencích.

Zatím poslední pracovní schůzku skupiny hostila olomoucká právnická fakulta. „Tentokrát jsme se sešli u příležitosti představení sborníku Registrácia cirkví a náboženských společností v zemiach Vyšehradskej štvorky, Rakúsku a na Ukrajine, který editorsky vedl kolega Damián Němec. Kniha vyšla ve slovenštině a angličtině v rámci grantu, na kterém pracuje pod hlavičkou trnavské univerzity,“ vysvětlila Kamila Bubelová, která se na sborníku podílela autorsky stejně jako Monika Menke.

Cílem schůzek je tedy vzájemně se informovat o novinkách v oboru, o aktuálním dění v dané zemi a na univerzitách ve spojitosti s odborným zájmem. „Z pohledu České republiky jsou takovým tématem například restituční spory,“ uvedla Bubelová.

Mezi nejaktivnější členy skupiny vedle expertů z Univerzity Palackého patří odborníci z Právnické fakulty Trnavské univerzity v Trnavě a z Fakulty práva a administrativy Warminsko-mazurské univerzity v Olštýně. Právě Mieczyslaw Rózański, bývalý děkan olštýnské fakulty, poslední pracovní schůzku v Olomouci vedl. V rámci ní předal Kamile Bubelové čestnou medaili Warminsko-mazurské univerzity. Ta je současně partnerskou univerzitou PF UP. „Medaile je poděkováním za dosavadní skvěle fungující spolupráci, důkazem, že si jí vážíme. Kamila Bubelová je navíc členkou redakční rady našeho fakultního časopisu. Je první z Univerzity Palackého, koho naše fakulta takto ocenila,“ upřesnil Rózański. Pro oceněnou byla medaile překvapením. „Jsem za ni samozřejmě velmi ráda. Ještě víc mě sblížila s Poláky,“ dodala.

Další schůzka pracovní skupiny se uskuteční příští rok. Termín ani místo zatím nejsou dohodnuty.

Na výzkum vztahů mezi sekulárním a kanonickým právem se zaměřuje speciální pracovní skupina, ve které je výrazně vidět Univerzita Palackého. Pracují v ní hned tři akademici ze dvou fakult – Damián Němec z teologické fakulty, Kamila Bubelová z právnické fakulty a Monika Menke, která působí na obou zmíněných fakultách. Zatím poslední setkání členů této neformální mezinárodní skupiny se uskutečnilo v říjnu na olomoucké právnické fakultě.

Její členové se scházejí pravidelně už tři roky. „Jde o skupinu zhruba deseti odborníků, která není nijak právně formalizovaná, institucionalizovaná. Do její činnosti se zapojují právníci, teologové a jsou tam i kněží. Skupina je mezinárodní, máme v ní zástupce zemí Visegrádské čtyřky, Rakouska a Ukrajiny se společným zájmem zkoumat střety mezi kanonickým a sekulárním právem. Snažíme se tak propojit lidi, kteří se věnují studiu tohoto málo známého přeshraničního oboru,“ vysvětlila Kamila Bubelová z katedry teorie práva a právních dějin. Výsledkem společné práce jsou například odborné články, publikace nebo výstupy na konferencích.

Zatím poslední pracovní schůzku skupiny hostila olomoucká právnická fakulta. „Tentokrát jsme se sešli u příležitosti představení sborníku Registrácia cirkví a náboženských společností v zemiach Vyšehradskej štvorky, Rakúsku a na Ukrajine, který editorsky vedl kolega Damián Němec. Kniha vyšla ve slovenštině a angličtině v rámci grantu, na kterém pracuje pod hlavičkou trnavské univerzity,“ vysvětlila Kamila Bubelová, která se na sborníku podílela autorsky stejně jako Monika Menke.

Cílem schůzek je tedy vzájemně se informovat o novinkách v oboru, o aktuálním dění v dané zemi a na univerzitách ve spojitosti s odborným zájmem. „Z pohledu České republiky jsou takovým tématem například restituční spory,“ uvedla Bubelová.

Mezi nejaktivnější členy skupiny vedle expertů z Univerzity Palackého patří odborníci z Právnické fakulty Trnavské univerzity v Trnavě a z Fakulty práva a administrativy Warminsko-mazurské univerzity v Olštýně. Právě Mieczyslaw Rózański, bývalý děkan olštýnské fakulty, poslední pracovní schůzku v Olomouci vedl. V rámci ní předal Kamile Bubelové čestnou medaili Warminsko-mazurské univerzity. Ta je současně partnerskou univerzitou PF UP. „Medaile je poděkováním za dosavadní skvěle fungující spolupráci, důkazem, že si jí vážíme. Kamila Bubelová je navíc členkou redakční rady našeho fakultního časopisu. Je první z Univerzity Palackého, koho naše fakulta takto ocenila,“ upřesnil Rózański. Pro oceněnou byla medaile překvapením. „Jsem za ni samozřejmě velmi ráda. Ještě víc mě sblížila s Poláky,“ dodala.

Další schůzka pracovní skupiny se uskuteční příští rok. Termín ani místo zatím nejsou dohodnuty.