Agregátor zdrojů

Autor hitů, v nichž sází na autentický humor a životní situace. Zpěvák s titulem Objev roku v anketě Zlatý slavík 2021, který o rok později získal v téže kategorii i nominaci na hudební Cenu Anděl. A taky doktorand katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého a nový král Olomouckého majálesu UP. Královskou korunu převezme a poté i zazpívá Michal Horák.

Do zahájení letošního Olomouckého majálesu UP už jeho organizátoři odpočítávají hodiny. Během nabitého třídenního programu se na dvou scénách (Zbrojnice a Konvikt) posluchačům nabídne divadlo, workshopy, besedy, hospodský kvíz a samozřejmě i koncerty. Nádvoří Zbrojnice přivítá i Michala Horáka, doktoranda Pedagogické fakulty UP, nového krále Olomouckého majálesu UP, úspěšného písničkáře, jehož písně na YouTube přesahují úctyhodnou hranici jednačtyřicet milionů zhlédnutí. Jeho specifický přístup k hudbě oslovuje posluchače všech cílových skupin. Jak se k hudbě dostal a co ho v tvorbě inspiruje? Odpovědi nejen na tyto otázky nabízíme v krátkém rozhovoru.

Michale, kdy se stalo, že jste v sobě objevil hudebníka?   

V tom, co budu dělat, jsem měl jasno odmala. Na klavír jsem se doma pokoušel hrát už ve třech letech. Nikdy jsem vlastně netíhnul k ničemu jinému, než bylo divadlo a hudba. Vzpomínám si na církevní základní školu v Hradci Králové, kde byla moc hodná řádová sestřička. Ten, kdo tehdy nechtěl být v družině, mohl s ní cvičit na klavír. A tak jsem toho využil a cvičil. I na základní umělecké škole jsem však hrál tak, že jsem si písničku nejprve naposlouchal, jak ji hrála vyučující a pak ji zahrál podle sebe. Paní učitelka občas poznala, že jsem hrál něco jinak, ale louskat noty mě zhruba do patnácti let nebavilo. Svět hudební nauky jsem objevil a cestu k ní si našel až někdy v šestnácti díky učiteli a jazzmanu Radku Škeříkovi. Jemu dnes vděčím za mnohé, díky němu jsem se do hudební nauky zamiloval.

Ze základky jste se přesunul na gymnázium. Nikdy jste nepomýšlel na konzervatoř?

Ne. Hudbě jsem se věnoval po svém. Písničky jsem skládal už jako gymnazista a po maturitě jsem šel studovat na Pedagogickou fakultu UK v Praze, Učitelství pro první stupeň. Do doktorského studia na Univerzitu Palackého jsem pak nastoupil s tím, že bych se chtěl věnovat mezipředmětové edukaci hudební výchovy spojené s jinými předměty. A taky jsem si chtěl vyzkoušet bydlet v Olomouci, kterou jsem vždycky miloval. Už během prvního roku studia jsem však zjistil, že bych daleko více než v mezipředmětové edukaci mohl říct právě v hudební nauce. Tu teď společně s intonací učím jen o něco málo mladší studenty, než jsem já.

Majáles UP s Michalem Horákem

Beseda, Šapitó UC UP, 6. května, od 16:00.

Korunovace a koncert, nádvoří Zbrojnice, 7. května, od 17:00.

Více o Olomouckém majálesu UP zde.

Hudba vás živí, chcete také učit?

Pro mou životní rovnováhu je hodně důležité mít svou činnost rozprostřenou na více místech. Kolotoč hudebního světa, koncertování, vystupování je neustálý adrenalin. Výuka mi přináší něco jako zdravé uzemnění, je to činnost, která má smysl. Takže ano, učit bych chtěl, ale co bude, to vlastně nevím…

Kde pro svou tvorbu hledáte inspiraci?

Ve svých zkušenostech. Když se mi něco přihodí, stává se, že mám potřebu se o zkušenost podělit. Možná i proto, že si myslím, že lidé budou na danou situaci nahlížet podobně. Kupu takových zkušeností mám ze studijního prostředí. Pak čerpám i z různých historek, které se přihodily známým. Většinou pak vyprávěnou příhodu stáhnu v písničce na sebe, aby byla autentičtější. Inspiraci hledám i ve folkloru vesnice, z níž pocházím. K těmto typům historek se většinou dostávám díky tátovi, který je sbírá od starousedlíků. Jsou kouzelné a často i vtipné a já si říkám: jestli o tom nenapíšu já, tak už asi nikdo.

Co dnes vnímáte jako váš úspěch?

Asi bych mohl mluvit o třech CD, na jejichž vzniku jsem spolupracoval s partnery, kterých si velmi vážím. Například ve spolupráci s Janem Steinsdörferem, klavíristou z Chinaski, a Janem Vávrou, dvorním textařem Ewy Farné, vzniklo mé třetí album. Spolupracoval jsem také s jedním z nejvyhledávanějších producentů Filipem Vlčkem, v jehož studiu jsme točili. Osobně však za úspěch spíš považuji jiné věci. Například to, že se mi stane, že za mnou někdo po koncertě přijde a řekne mi, že hudbu začal dělat právě díky mně. Jako úspěch vnímám i to, že mám na koncertech plno, že lidé moje písničky znají. To se totiž nestane za rok, je to výsledek dlouhodobější práce.

I o tom všem budete hovořit během besedy, která má koncertu na Zbrojnici předcházet?

Možná i o tom. Na Olomouckém majálesu UP budu mít koncert již podruhé, hrál jsem zde už před dvěma lety. Letos tu budu mít navíc i besedu, v níž bych rád přiblížil tvůrčí proces psaní. Budeme v Šapitó Konviktu mluvit nejen o tvorbě písní, videoklipů, ale i o českém showbyznysu. A samozřejmě zazní i ukázky některých mých skladeb.

Autor hitů, v nichž sází na autentický humor a životní situace. Zpěvák s titulem Objev roku v anketě Zlatý slavík 2021, který o rok později získal v téže kategorii i nominaci na hudební Cenu Anděl. A taky doktorand katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého a nový král Olomouckého majálesu UP. Královskou korunu převezme a poté i zazpívá Michal Horák.

Do zahájení letošního Olomouckého majálesu UP už jeho organizátoři odpočítávají hodiny. Během nabitého třídenního programu se na dvou scénách (Zbrojnice a Konvikt) posluchačům nabídne divadlo, workshopy, besedy, hospodský kvíz a samozřejmě i koncerty. Nádvoří Zbrojnice přivítá i Michala Horáka, doktoranda Pedagogické fakulty UP, nového krále Olomouckého majálesu UP, úspěšného písničkáře, jehož písně na YouTube přesahují úctyhodnou hranici jednačtyřicet milionů zhlédnutí. Jeho specifický přístup k hudbě oslovuje posluchače všech cílových skupin. Jak se k hudbě dostal a co ho v tvorbě inspiruje? Odpovědi nejen na tyto otázky nabízíme v krátkém rozhovoru.

Michale, kdy se stalo, že jste v sobě objevil hudebníka?   

V tom, co budu dělat, jsem měl jasno odmala. Na klavír jsem se doma pokoušel hrát už ve třech letech. Nikdy jsem vlastně netíhnul k ničemu jinému, než bylo divadlo a hudba. Vzpomínám si na církevní základní školu v Hradci Králové, kde byla moc hodná řádová sestřička. Ten, kdo tehdy nechtěl být v družině, mohl s ní cvičit na klavír. A tak jsem toho využil a cvičil. I na základní umělecké škole jsem však hrál tak, že jsem si písničku nejprve naposlouchal, jak ji hrála vyučující a pak ji zahrál podle sebe. Paní učitelka občas poznala, že jsem hrál něco jinak, ale louskat noty mě zhruba do patnácti let nebavilo. Svět hudební nauky jsem objevil a cestu k ní si našel až někdy v šestnácti díky učiteli a jazzmanu Radku Škeříkovi. Jemu dnes vděčím za mnohé, díky němu jsem se do hudební nauky zamiloval.

Ze základky jste se přesunul na gymnázium. Nikdy jste nepomýšlel na konzervatoř?

Ne. Hudbě jsem se věnoval po svém. Písničky jsem skládal už jako gymnazista a po maturitě jsem šel studovat na Pedagogickou fakultu UK v Praze, Učitelství pro první stupeň. Do doktorského studia na Univerzitu Palackého jsem pak nastoupil s tím, že bych se chtěl věnovat mezipředmětové edukaci hudební výchovy spojené s jinými předměty. A taky jsem si chtěl vyzkoušet bydlet v Olomouci, kterou jsem vždycky miloval. Už během prvního roku studia jsem však zjistil, že bych daleko více než v mezipředmětové edukaci mohl říct právě v hudební nauce. Tu teď společně s intonací učím jen o něco málo mladší studenty, než jsem já.

Majáles UP s Michalem Horákem

Beseda, Šapitó UC UP, 6. května, od 16:00.

Korunovace a koncert, nádvoří Zbrojnice, 7. května, od 17:00.

Více o Olomouckém majálesu UP zde.

Hudba vás živí, chcete také učit?

Pro mou životní rovnováhu je hodně důležité mít svou činnost rozprostřenou na více místech. Kolotoč hudebního světa, koncertování, vystupování je neustálý adrenalin. Výuka mi přináší něco jako zdravé uzemnění, je to činnost, která má smysl. Takže ano, učit bych chtěl, ale co bude, to vlastně nevím…

Kde pro svou tvorbu hledáte inspiraci?

Ve svých zkušenostech. Když se mi něco přihodí, stává se, že mám potřebu se o zkušenost podělit. Možná i proto, že si myslím, že lidé budou na danou situaci nahlížet podobně. Kupu takových zkušeností mám ze studijního prostředí. Pak čerpám i z různých historek, které se přihodily známým. Většinou pak vyprávěnou příhodu stáhnu v písničce na sebe, aby byla autentičtější. Inspiraci hledám i ve folkloru vesnice, z níž pocházím. K těmto typům historek se většinou dostávám díky tátovi, který je sbírá od starousedlíků. Jsou kouzelné a často i vtipné a já si říkám: jestli o tom nenapíšu já, tak už asi nikdo.

Co dnes vnímáte jako váš úspěch?

Asi bych mohl mluvit o třech CD, na jejichž vzniku jsem spolupracoval s partnery, kterých si velmi vážím. Například ve spolupráci s Janem Steinsdörferem, klavíristou z Chinaski, a Janem Vávrou, dvorním textařem Ewy Farné, vzniklo mé třetí album. Spolupracoval jsem také s jedním z nejvyhledávanějších producentů Filipem Vlčkem, v jehož studiu jsme točili. Osobně však za úspěch spíš považuji jiné věci. Například to, že se mi stane, že za mnou někdo po koncertě přijde a řekne mi, že hudbu začal dělat právě díky mně. Jako úspěch vnímám i to, že mám na koncertech plno, že lidé moje písničky znají. To se totiž nestane za rok, je to výsledek dlouhodobější práce.

I o tom všem budete hovořit během besedy, která má koncertu na Zbrojnici předcházet?

Možná i o tom. Na Olomouckém majálesu UP budu mít koncert již podruhé, hrál jsem zde už před dvěma lety. Letos tu budu mít navíc i besedu, v níž bych rád přiblížil tvůrčí proces psaní. Budeme v Šapitó Konviktu mluvit nejen o tvorbě písní, videoklipů, ale i o českém showbyznysu. A samozřejmě zazní i ukázky některých mých skladeb.

Desátý ročník Mezinárodního kolokvia latinskoamerických studií v Olomouci (Coloquio Internacional de Estudios Latinoamericanos en Olomouc, CIELO) s názvem Krajina, archiv, obraz se věnuje tématu krajiny a paměti, její propojenosti s komunitou a jejích hranic, to vše v literárních textech a audiovizuálních materiálech. Prestižní setkání včera zahájila chilská spisovatelka Diamela Eltit.  

Do Olomouce se sjely desítky významných literátů, umělců a vědců. Se svými příspěvky vystoupí na jubilejním ročníku Mezinárodního kolokvia latinskoamerických studií. Vedle chilské nositelky mnoha mezinárodních ocenění Diamely Eltit, která třídenní setkání zahájila přednáškou s názvem Literatura a nahodilost (Literatura y contingencia), vystoupí v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Palackého také mexická spisovatelka a výtvarnice Verónica Gerber Bicecci, a to s přednáškou/performancí Společnost (Compañía), portorická spisovatelka Marta Aponte Alsina s přednáškou Krajiny v pohybu, karibská zastavení  (Paisajes en movimiento, escalas caribeñas) či brazilský spisovatel Luiz Ruffato s přednáškou Město jako krajina (A cidade como paisagem). Po několikáté zavítal na jedinečné setkání akademiků a spisovatelů z různých koutů světa i významný německý hispanista Karl Kohut, pro něhož se pravidelné cesty na olomoucké CIELO staly návratem do krajiny dětství.

„Naším cílem je umožnit studentům a kolegům katedry romanistiky FF UP i celé české romanistické komunitě sdílet zkušenost s předními latinskoamerickými literáty, umělci a vědci. Chceme i zviditelňovat olomouckou hispanistiku ve světovém kontextu a upevňovat tak silnou tradici středoevropského zájmu o Latinskou Ameriku,“ uvedla Markéta Riebová, garantka uvedeného setkání. To vzniklo především díky nadšení nynějšího vedoucího zdejší katedry romanistiky Daniela Nemravy a dalších olomouckých hispanistů diskutovat klíčová témata, jako je politika, násilí, exil, paměť, archiv či tělo, která ve dvacátém a jedenadvacátém století rezonovala v literárních, filmových a obecně uměleckých dílech Latinské Ameriky.

Prestižní setkání, jehož jednacími jazyky jsou španělština a portugalština se koná v prostorách FF UP. V minulých devíti ročnících se ho již účastnily výzmané osobnosti jako jsou argentinská teoretička Beatriz Sarlo či kubánský exilový spisovatel Abilio Estévez.

Desátý ročník Mezinárodního kolokvia latinskoamerických studií v Olomouci (Coloquio Internacional de Estudios Latinoamericanos en Olomouc, CIELO) s názvem Krajina, archiv, obraz se věnuje tématu krajiny a paměti, její propojenosti s komunitou a jejích hranic, to vše v literárních textech a audiovizuálních materiálech. Prestižní setkání včera zahájila chilská spisovatelka Diamela Eltit.  

Do Olomouce se sjely desítky významných literátů, umělců a vědců. Se svými příspěvky vystoupí na jubilejním ročníku Mezinárodního kolokvia latinskoamerických studií. Vedle chilské nositelky mnoha mezinárodních ocenění Diamely Eltit, která třídenní setkání zahájila přednáškou s názvem Literatura a nahodilost (Literatura y contingencia), vystoupí v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Palackého také mexická spisovatelka a výtvarnice Verónica Gerber Bicecci, a to s přednáškou/performancí Společnost (Compañía), portorická spisovatelka Marta Aponte Alsina s přednáškou Krajiny v pohybu, karibská zastavení  (Paisajes en movimiento, escalas caribeñas) či brazilský spisovatel Luiz Ruffato s přednáškou Město jako krajina (A cidade como paisagem). Po několikáté zavítal na jedinečné setkání akademiků a spisovatelů z různých koutů světa i významný německý hispanista Karl Kohut, pro něhož se pravidelné cesty na olomoucké CIELO staly návratem do krajiny dětství.

„Naším cílem je umožnit studentům a kolegům katedry romanistiky FF UP i celé české romanistické komunitě sdílet zkušenost s předními latinskoamerickými literáty, umělci a vědci. Chceme i zviditelňovat olomouckou hispanistiku ve světovém kontextu a upevňovat tak silnou tradici středoevropského zájmu o Latinskou Ameriku,“ uvedla Markéta Riebová, garantka uvedeného setkání. To vzniklo především díky nadšení nynějšího vedoucího zdejší katedry romanistiky Daniela Nemravy a dalších olomouckých hispanistů diskutovat klíčová témata, jako je politika, násilí, exil, paměť, archiv či tělo, která ve dvacátém a jedenadvacátém století rezonovala v literárních, filmových a obecně uměleckých dílech Latinské Ameriky.

Prestižní setkání, jehož jednacími jazyky jsou španělština a portugalština se koná v prostorách FF UP. V minulých devíti ročnících se ho již účastnily výzmané osobnosti jako jsou argentinská teoretička Beatriz Sarlo či kubánský exilový spisovatel Abilio Estévez.

Rekordních 116 studentů se letos zúčastnilo Studentské vědecké soutěže O cenu děkana Přírodovědecké fakulty UP. Celkovou vítězkou jednadvacátého ročníku se stala studentka oborů Nanomateriálová chemie a souběžného doplňujícího studia učitelství chemie Zuzana Brabcová. Zvítězila s prací nazvanou Sbírka výukových materiálů propojujících tematiku nanomateriálové chemie a nanomateriálů.

„Vítězství bylo nečekané a překvapilo mě. Velké poděkování patří Pevnosti poznání, kde mám tu čest už několik let pracovat. Myslím si, že z toho pramení spousta zkušeností, nápadů a kreativního procesu. Poděkovat bych chtěla i svému vedoucímu docentovi Karlu Berkovi. Za to, že během těch pěti let, co pod jeho vedením pracuji, věří ve mě více než já sama sobě,“ uvedla krátce po soutěži Zuzana Brabcová.

Studenti před odbornými porotami prezentovali své práce z matematiky a informatiky, chemie, fyziky, biologie a ekologie, věd o Zemi i didaktiky přírodovědných oborů, a to vždy v bakalářské, magisterské a doktorské kategorii. Součástí soutěže byla i posterová sekce. Nejvíce přihlášených studentů bylo v sekcích Chemie, Biologie a ekologie a Vědy o Zemi.

„Všichni, kteří jste se zúčastnili soutěže, máte můj respekt za to, že jste byli ochotni jít s kůží na trh. Myslím, že ať už budete oceněni či nikoliv, je to zkušenost, která se vám do života bude hodit. Kvalitních prací bylo v letošním roce mnohem víc, než můžeme ocenit. Řada z nich bude v blízké době publikována v mezinárodních časopisech, což je dobrá vizitka,“ řekl při předávání ocenění děkan přírodovědecké fakulty Martin Kubala.

Studentská vědecká soutěž O cenu děkana existuje na přírodovědecké fakultě ve své stávající podobě od roku 2007 a navazuje na dlouholetou tradici tzv. SVOČ, studentské vědecké a odborné činnosti. Cílem soutěže je motivovat studenty k aktivní účasti ve vědě a výzkumu a k dalšímu působení v oblasti bádání a poznávání.

Vítězové sekcí:

Matematika a informatika – Václav Cenker
Chemie – Jiří Houšť
Fyzika – Vojtěch Kuchař
Biologie a ekologie – Martin Kovačik
Vědy o Zemi – Ekanayaka Ekanayaka Mudiyanselage Ruchira Dulanjith 
Didaktika přírodovědných oborů – Zuzana Brabcová
Posterová sekce – Tereza Bojdová

Rekordních 116 studentů se letos zúčastnilo Studentské vědecké soutěže O cenu děkana Přírodovědecké fakulty UP. Celkovou vítězkou jednadvacátého ročníku se stala studentka oborů Nanomateriálová chemie a souběžného doplňujícího studia učitelství chemie Zuzana Brabcová. Zvítězila s prací nazvanou Sbírka výukových materiálů propojujících tematiku nanomateriálové chemie a nanomateriálů.

„Vítězství bylo nečekané a překvapilo mě. Velké poděkování patří Pevnosti poznání, kde mám tu čest už několik let pracovat. Myslím si, že z toho pramení spousta zkušeností, nápadů a kreativního procesu. Poděkovat bych chtěla i svému vedoucímu docentovi Karlu Berkovi. Za to, že během těch pěti let, co pod jeho vedením pracuji, věří ve mě více než já sama sobě,“ uvedla krátce po soutěži Zuzana Brabcová.

Studenti před odbornými porotami prezentovali své práce z matematiky a informatiky, chemie, fyziky, biologie a ekologie, věd o Zemi i didaktiky přírodovědných oborů, a to vždy v bakalářské, magisterské a doktorské kategorii. Součástí soutěže byla i posterová sekce. Nejvíce přihlášených studentů bylo v sekcích Chemie, Biologie a ekologie a Vědy o Zemi.

„Všichni, kteří jste se zúčastnili soutěže, máte můj respekt za to, že jste byli ochotni jít s kůží na trh. Myslím, že ať už budete oceněni či nikoliv, je to zkušenost, která se vám do života bude hodit. Kvalitních prací bylo v letošním roce mnohem víc, než můžeme ocenit. Řada z nich bude v blízké době publikována v mezinárodních časopisech, což je dobrá vizitka,“ řekl při předávání ocenění děkan přírodovědecké fakulty Martin Kubala.

Studentská vědecká soutěž O cenu děkana existuje na přírodovědecké fakultě ve své stávající podobě od roku 2007 a navazuje na dlouholetou tradici tzv. SVOČ, studentské vědecké a odborné činnosti. Cílem soutěže je motivovat studenty k aktivní účasti ve vědě a výzkumu a k dalšímu působení v oblasti bádání a poznávání.

Vítězové sekcí:

Matematika a informatika – Václav Cenker
Chemie – Jiří Houšť
Fyzika – Vojtěch Kuchař
Biologie a ekologie – Martin Kovačik
Vědy o Zemi – Ekanayaka Ekanayaka Mudiyanselage Ruchira Dulanjith 
Didaktika přírodovědných oborů – Zuzana Brabcová
Posterová sekce – Tereza Bojdová

Mezi hosty slavnostního galavečera Univerzity Palackého na české ambasádě ve Washingtonu byly rovněž osobnosti, které pojí rodinné vazby s velkými postavami české historie 20. století. Rektor Martin Procházka se tak během večera setkal například s Janou Kánskou, dcerou nejznámější oběti komunistických justičních vražd Milady Horákové, nebo s Andreou Pohl, prapraneteří druhého československého prezidenta Edvarda Beneše.

Olomoucká univerzita dostala jedinečnou příležitost představit se před americkým publikem, prezentovala se spolu s Olomouckým krajem a Statutárním městem Olomouc. Na galavečer pořádaný na konci dubna v sídle Velvyslanectví ČR přišlo více než dvě stě pozvaných hostů, byli mezi nimi rovněž absolventi UP žijící v USA, zástupci partnerských amerických univerzit, ale i američtí vědci, podnikatelé a finančníci.

„Prezentovali jsme naši univerzitu jako instituci s více než čtyřistapadesátiletou historií, která je však univerzitou živou, moderní, úspěšnou a aktivní v oblasti mezinárodní spolupráce. Pracujeme na rozvoji vztahů s našimi stávajícími partnery v USA, ale zároveň je pro nás důležité hledat také další možnosti podpory a fundraisingu, abychom mohli otevřít dveře pro získání zahraničních zkušeností co největšímu počtu našich studentů i akademiků,“ podotkl Martin Procházka, který poděkoval české ambasádě i americkým hostům za vlídné přijetí.

Společně s prorektorem pro internacionalizaci Jiřím Stavovčíkem jednal ve Washingtonu také o další spolupráci a podpoře se zástupci Moravian University a National Czech & Slovak Museum & Library.

V průběhu slavnostní akce promluvil k hostům galavečera vedle rektora Martina Procházky a prorektora Jiřího Stavovčíka také velvyslanec ČR v USA Miloslav Stašek, ředitelka Národního českého a slovenského muzea a knihovny v Cedar Rapids Cecilie Rokusek a také absolvent UP Adam Matěj, který je v současnosti v pozici Post-Doctoral Student na Georgetown University. O uměleckou část večera se postarala klavíristka s českými kořeny Katelyn Bouska, která zahrála skladby českých autorů, jako jsou Leoš Janáček, Marek Keprt, Miloslav Ištvan či Vítězslava Kaprálová.

Mezi hosty slavnostního galavečera Univerzity Palackého na české ambasádě ve Washingtonu byly rovněž osobnosti, které pojí rodinné vazby s velkými postavami české historie 20. století. Rektor Martin Procházka se tak během večera setkal například s Janou Kánskou, dcerou nejznámější oběti komunistických justičních vražd Milady Horákové, nebo s Andreou Pohl, prapraneteří druhého československého prezidenta Edvarda Beneše.

Olomoucká univerzita dostala jedinečnou příležitost představit se před americkým publikem, prezentovala se spolu s Olomouckým krajem a Statutárním městem Olomouc. Na galavečer pořádaný na konci dubna v sídle Velvyslanectví ČR přišlo více než dvě stě pozvaných hostů, byli mezi nimi rovněž absolventi UP žijící v USA, zástupci partnerských amerických univerzit, ale i američtí vědci, podnikatelé a finančníci.

„Prezentovali jsme naši univerzitu jako instituci s více než čtyřistapadesátiletou historií, která je však univerzitou živou, moderní, úspěšnou a aktivní v oblasti mezinárodní spolupráce. Pracujeme na rozvoji vztahů s našimi stávajícími partnery v USA, ale zároveň je pro nás důležité hledat také další možnosti podpory a fundraisingu, abychom mohli otevřít dveře pro získání zahraničních zkušeností co největšímu počtu našich studentů i akademiků,“ podotkl Martin Procházka, který poděkoval české ambasádě i americkým hostům za vlídné přijetí.

Společně s prorektorem pro internacionalizaci Jiřím Stavovčíkem jednal ve Washingtonu také o další spolupráci a podpoře se zástupci Moravian University a National Czech & Slovak Museum & Library.

V průběhu slavnostní akce promluvil k hostům galavečera vedle rektora Martina Procházky a prorektora Jiřího Stavovčíka také velvyslanec ČR v USA Miloslav Stašek, ředitelka Národního českého a slovenského muzea a knihovny v Cedar Rapids Cecilie Rokusek a také absolvent UP Adam Matěj, který je v současnosti v pozici Post-Doctoral Student na Georgetown University. O uměleckou část večera se postarala klavíristka s českými kořeny Katelyn Bouska, která zahrála skladby českých autorů, jako jsou Leoš Janáček, Marek Keprt, Miloslav Ištvan či Vítězslava Kaprálová.

Přednášky a workshopy českých i zahraničních univerzitních vyučujících a zároveň dalších hostů jsou připraveny pro nadcházející ročník Dnů lusofonní kultury. V jejich závěru představí Jiří Černý, významný romanista a emeritní profesor UP, svůj nedávno vydaný unikátní Portugalsko-český slovník brazilské portugalštiny.

S cílem obohatit studijní programy posluchačů katedry romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého i studentů dalších oborů UP a seznámit širší veřejnost s kulturami zemí, které stále ještě nepatří k častým turistickým destinacím, se od 4. do 7. května uskuteční Dny lusofonní kultury. Tuto akci každoročně pořádá Centrum portugalského jazyka a lusofonní kultury na katedře romanistiky FF UP ve spolupráci s Portugalským centrem Institutu Camões v Praze a s Velvyslanectvím Brazílie v Praze. I letošní Dny lusofonní kultury nabídnou přednášky a workshopy českých a zahraničních univerzitních vyučujících a dalších hostů, a to na vybraná témata z oblasti jazyka, literatury a reálií portugalsky mluvících zemí, zejména Portugalska a Brazílie. K nejvýznamnějším hostům budou letos patřit portugalský básník João Luís Barreto Guimarães a brazilský spisovatel Luiz Ruffato.

„Přestože se většina z programové nabídky uskuteční v portugalštině, v češtině prosloví přednášku emeritní profesor UP Pavel Štěpánek, a to na téma Portugalská architektura od počátků po dnešek: historický přehled. Ještě před přednáškou katedra romanistiky chystá kratinké setkání, jehož cílem je profesoru Štěpánkovi poděkovat za knižní dar,“ uvedla Zuzana Burianová, členka katedry romanistiky FF UP.

Vyvrcholením Dnů lusofonní kultury bude křest Portugalsko-českého slovníku brazilské portugalštiny. Jde o první slovník svého druhu, který se soustředí na specifické lexikum brazilské varianty portugalštiny a pokouší se je převést do češtiny. Slovník je dostupný v tištěné a elektronické variantě a jeho slavnostní křest se uskuteční 7. května od 16 hodin v kavárně v Porto Vila. Na akci kromě autora slovníku, profesora Jiřího Černého, promluví například ředitel Vydavatelství UP Aleš Prstek nebo velvyslankyně Brazílie v ČR Sônia Regina Guimarães Gomes. Poté se zájemcům nabídne moderovaná beseda s profesorem Černým, a to nejen o slovníku, rozdílech v portugalštině, ale i počátcích a historii portugalštiny v Olomouci. Více zde.

Přednášky a workshopy českých i zahraničních univerzitních vyučujících a zároveň dalších hostů jsou připraveny pro nadcházející ročník Dnů lusofonní kultury. V jejich závěru představí Jiří Černý, významný romanista a emeritní profesor UP, svůj nedávno vydaný unikátní Portugalsko-český slovník brazilské portugalštiny.

S cílem obohatit studijní programy posluchačů katedry romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého i studentů dalších oborů UP a seznámit širší veřejnost s kulturami zemí, které stále ještě nepatří k častým turistickým destinacím, se od 4. do 7. května uskuteční Dny lusofonní kultury. Tuto akci každoročně pořádá Centrum portugalského jazyka a lusofonní kultury na katedře romanistiky FF UP ve spolupráci s Portugalským centrem Institutu Camões v Praze a s Velvyslanectvím Brazílie v Praze. I letošní Dny lusofonní kultury nabídnou přednášky a workshopy českých a zahraničních univerzitních vyučujících a dalších hostů, a to na vybraná témata z oblasti jazyka, literatury a reálií portugalsky mluvících zemí, zejména Portugalska a Brazílie. K nejvýznamnějším hostům budou letos patřit portugalský básník João Luís Barreto Guimarães a brazilský spisovatel Luiz Ruffato.

„Přestože se většina z programové nabídky uskuteční v portugalštině, v češtině prosloví přednášku emeritní profesor UP Pavel Štěpánek, a to na téma Portugalská architektura od počátků po dnešek: historický přehled. Ještě před přednáškou katedra romanistiky chystá kratinké setkání, jehož cílem je profesoru Štěpánkovi poděkovat za knižní dar,“ uvedla Zuzana Burianová, členka katedry romanistiky FF UP.

Vyvrcholením Dnů lusofonní kultury bude křest Portugalsko-českého slovníku brazilské portugalštiny. Jde o první slovník svého druhu, který se soustředí na specifické lexikum brazilské varianty portugalštiny a pokouší se je převést do češtiny. Slovník je dostupný v tištěné a elektronické variantě a jeho slavnostní křest se uskuteční 7. května od 16 hodin v kavárně v Porto Vila. Na akci kromě autora slovníku, profesora Jiřího Černého, promluví například ředitel Vydavatelství UP Aleš Prstek nebo velvyslankyně Brazílie v ČR Sônia Regina Guimarães Gomes. Poté se zájemcům nabídne moderovaná beseda s profesorem Černým, a to nejen o slovníku, rozdílech v portugalštině, ale i počátcích a historii portugalštiny v Olomouci. Více zde.

Prostřednictvím muzikálu ELA! vzdá už 3. května činohra Moravského divadla Olomouc hold Elišce Junkové, bezesporu nejslavnější olomoucké rodačce, věhlasné automobilové závodnici. Autorské hudbě, jakož i celému hudebnímu nastudování nového díla se více než rok věnoval Filip Tailor, občanským jménem Krejčí, člen katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého.

Po úspěšných Božích mlýnech se činohra Moravského divadla Olomouc opět vrací ke svým kořenům, na Hanou. Pomyslně se chystá poklonit nejslavnější olomoucké rodačce, Elišce Junkové, automobilové závodnici, která platila za nejrychlejší ženu světa a dodnes je hodnocena jako nejúspěšnější automobilová závodnice všech dob. Její nelehký život i zářivou závodní kariéru zmapoval v nově vzniklém muzikálu svým autorským textem Tomáš Syrovátka. Hudbu pro uvedené dílo vytvořil Filip Tailor, člen katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. ELA! obsahuje sedmnáct hudebních čísel, z nichž třináct skladeb je zpívaných, zbylé jsou instrumentální. Podle skladatele Filipa Tailora, jenž před světovou premiérou tohoto muzikálu poskytl Žurnálu Online krátký rozhovor, probíhaly práce na kompozici díla od léta 2023. 

Můžete komentovat, jak jste se dostal právě k této práci? Jaký je za tím příběh?

První impulz přišel od režiséra Romana Vencla, uměleckého šéfa činohry Moravského divadla Olomouc, s nímž spolupracuji dlouhodobě. Autorský muzikál byl pro nás ale novinka. Původně jsme totiž předpokládali, že půjde, podobně jako v případě Božích mlýnů, o činohru s písněmi. Jakmile jsme si ale písňové texty a libreto Tomáše Syrovátky přečetli, bylo jasné, že máme před sebou materiál na plnohodnotný muzikál. Pro mě z toho vyplynula daleko větší náročnost na koherenci hudebních čísel, motivicko-tematickou provázanost a spoustu dalších aspektů navíc. Měl jsem na tuto práci zhruba rok, to je přiměřená doba, a tak jsem se pustil do práce...

Zásadním zdrojem inspirace k tomuto muzikálu bylo hudební paradigma Jaroslava Ježka a George Gershwina. Máte k této hudbě osobní, specifický vztah?

ELA! Muzikál. Moravské divadlo Olomouc, světová divadelní premiéra 3. května. Hudba: Filip Tailor. Texty písní: Tomáš Syrovátka. Aranžmá, orchestrace, produkce, mix a mastering: Filip Tailor. Zvukový mistr: David Spilka. Nahráno v DS studiu Davida Spilky v Olomouci, leden 2024.

Jako hudebník, který interpretačně vychází z klavíru, mi vždycky byla Gershwinova i Ježkova hudba blízká. Bugatti step, kterému byla Eliška Junková Ježkovi inspirací, jsem hrál už na základní umělecké škole a byl jsem jím fascinován. S Gershwinovou hudbou jsem se rovněž setkal díky své skvělé klavírní učitelce Miriam Sychrow, která do mého repertoáru řadila skladby jak autorů vážné, klasické hudby, tak jazzu. A právě Gershwin i Ježek disponují vzácnou schopností, která mě upoutala už dávno, a tou je schopnost funkční syntézy vlivů klasické hudby, jazzu, ale i populární hudby a ryzího, řekněme až písničkářství. Nejen že oba byli schopní zkomponovat hodnotnou, hutnou kompozici v klasickém paradigmatu moderní vážné hudby 20. století, ale zároveň dokázali vymyslet jednoduché, avšak osobité melodie, které se lidem vryly do paměti, které si mohli zpívat a které se staly jazzovými standardy, či prostě a jednoduše „zlidověly“. Tento fenomén mě fascinoval i v hudební disciplíně, které jsem se věnoval v dizertaci, hudební analýze uplatňované na poli progresivního rocku. Fascinovala mě schopnost skloubit aspekty „klasiky“, „vysokého umění" a zároveň dravosti a nespoutanosti rockové hudby, jako v případě Keitha Emersona nebo Freddieho Mercuryho. A právě tuto devízu vnímám jak u Ježka, tak Gershwina. Podle zdrojů, které jsem v rámci přípravy prostudovával, byl právě pro syntézu klasiky a jazzu Jaroslav Ježek okouzlen Gershwinovou legendární kompozicí Rhapsody in Blue.

A jaký pak máte vztah k automobilismu? Je vám blízký příběh Elišky Junkové?

Příběh, který napsal Tomáš Syrovátka, může být blízký všem, protože je přesahový. Otázky hledání a prosazení vlastní identity, role jedince ve společnosti, role ženy a muže v dávno minulé versus dnešní společnosti, to jsou témata, se kterými se může identifikovat každý, i já. I pokud se ale na toto téma podívám užším aspektem, čistě motoristickým, tak i ten je mi blízký. Jako malý kluk jsem byl fascinován supersporty, sledoval jsem formuli 1, maloval jsem si své vlastní designy sportovních automobilů a sledoval jsem bedlivě závod o nejrychlejší auto planety. Později, když jsem „přičichl“ k hudbě, jsem tento koníček trochu upozadil. Koupit si ale někdy nějaké rychlé auto je pořád jeden z mých menších snů. Mým favoritem je Jaguar! 

Komu je představení určeno? Koho by mohlo, mělo oslovit? Jinými slovy, koho byste na představení pozval především?

Muzikál ELA! v sobě snoubí nejen biografické prvky ze života Elišky Junkové, ale i celou řadu původních autorských písní, které obohacují či přímo doplňují děj. Nejde o životopisné drama, ale o hudební komedii, inspirující se životem a sportovními úspěchy první dámy automobilového sportu. Její osobnost je zde ztvárněna dvěma "já", zkušenější, starší Elou, v podání skvělé Vlasty Hartlové, která je vypravečem a ukazuje osobnost Elišky Junkové v barvách a širším kontextu, a tím průbojnějším, mladším "já" v podání fantastické Natálie Tichánkové , zakladatelky a frontmanky skupiny Natálie Tichánková&Good,ve které mám tu čest působit, a jejíž členové nahráli veškeré rytmické party celého muzikálu. Natálie ovládá muzikálový obor vzácně vyrovnaně nejen ve všech jeho tří složkách (herectví, tanec, zpěv), ale i z teoretické roviny ( v době pandemie covid-19 vedla pro naši katedru hudební výchovy několik specializovaných online přednášek). Tyto dvě rozdílné stránky osobnosti Elišky Junkové jakoby reprezentovaly skloubení právě těch dvou navzájem vzdálených hudebních sfér, jak jsem o nich mluvil v souvislosti s Gershwinem, Ježkem, Emersonem či Mercurym a vzájemně se skvěle doplňují v jeden dokonalý celek. Jak už jsem naznačil, příběh je zpracovaný s přesahem. Může se v něm najít kdokoliv. I fanoušci motorismu si přijdou na své. Už jen proto, že na scéně figuruje plně funkční replika Bugatti T35, se kterou Eliška Junková jezdila, a to v měřítku 1:1. Je dokonce začleněná v úžasných choreografiích Petry Procházky Parvoničové. Co se týká hudebních žánrů, z nichž jsem kompozičně a aranžérsky čerpal, kromě vlivů jazzu a klasického dnešního muzikálu broadwayského střihu, zazní skladby laděné, podobně jako u Ježka či Gershwina, do blues, nebo dokonce rhythm & blues a rock’n’rollu. Bez nadsázky se tedy dá říct, že na své si přijdou úplně všichni. Rád bych na představení pozval zejména diváky, kteří jsou, podobně jako já, hrdými olomouckými patrioty, protože Eliška Junková je jednou z těch úplně nejslavnějších olomouckých rodáků, jestli ne tou vůbec nejproslulejší. Její jméno je známo po celém světě. Inscenace vypráví její příběh v očích Tomáše Syrovátky, v uších mých a v režijním pojetí Romana Vencla.

Filip Tailor, hudební skladatel, interpret, spoluzakladatel Hudebního Institutu a také pedagog na katedře hudební výchovy PdF UP je absolventem PdF UP, oboru Učitelství pro druhý stupeň ZŠ (zaměření angličtina a hudební výchova) a také postgraduálního studia Hudební teorie a pedagogiky PdF UP. Odborně se zaměřuje na nonartificiální hudbu: progresivní rock, komplexní hudební analýzu, hudbu a počítače, aranže skladeb, baletní korepetici, improvizaci a kompozici. Od roku 2014 působí na katedře hudební výchovy PdF UP. Je autorem hudby k několika inscenacím Moravského divadla Olomouc i jiných divadel a zároveň i autorem aranžmá a hudebního nastudování mnoha hudebních inscenací nejen v Moravském divadle Olomouc, ale i v Městském divadle Zlín a na Slovensku. Pravidelně aranžuje pro Big band Žerotín a olomoucké pěvecké sbory. Je také autorem oficiální znělky města Olomouce s názvem Téma pro Olomouc, kterou nahrála Moravská filharmonie Olomouc a která měla slavnostní premiéru v roce 2021 při příležitosti Dnů evropského dědictví. Účinkoval, účinkuje nebo pravidelně hostuje v mnohých olomouckých kapelách.

Prostřednictvím muzikálu ELA! vzdá už 3. května činohra Moravského divadla Olomouc hold Elišce Junkové, bezesporu nejslavnější olomoucké rodačce, věhlasné automobilové závodnici. Autorské hudbě, jakož i celému hudebnímu nastudování nového díla se více než rok věnoval Filip Tailor, občanským jménem Krejčí, člen katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého.

Po úspěšných Božích mlýnech se činohra Moravského divadla Olomouc opět vrací ke svým kořenům, na Hanou. Pomyslně se chystá poklonit nejslavnější olomoucké rodačce, Elišce Junkové, automobilové závodnici, která platila za nejrychlejší ženu světa a dodnes je hodnocena jako nejúspěšnější automobilová závodnice všech dob. Její nelehký život i zářivou závodní kariéru zmapoval v nově vzniklém muzikálu svým autorským textem Tomáš Syrovátka. Hudbu pro uvedené dílo vytvořil Filip Tailor, člen katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. ELA! obsahuje sedmnáct hudebních čísel, z nichž třináct skladeb je zpívaných, zbylé jsou instrumentální. Podle skladatele Filipa Tailora, jenž před světovou premiérou tohoto muzikálu poskytl Žurnálu Online krátký rozhovor, probíhaly práce na kompozici díla od léta 2023. 

Můžete komentovat, jak jste se dostal právě k této práci? Jaký je za tím příběh?

První impulz přišel od režiséra Romana Vencla, uměleckého šéfa činohry Moravského divadla Olomouc, s nímž spolupracuji dlouhodobě. Autorský muzikál byl pro nás ale novinka. Původně jsme totiž předpokládali, že půjde, podobně jako v případě Božích mlýnů, o činohru s písněmi. Jakmile jsme si ale písňové texty a libreto Tomáše Syrovátky přečetli, bylo jasné, že máme před sebou materiál na plnohodnotný muzikál. Pro mě z toho vyplynula daleko větší náročnost na koherenci hudebních čísel, motivicko-tematickou provázanost a spoustu dalších aspektů navíc. Měl jsem na tuto práci zhruba rok, to je přiměřená doba, a tak jsem se pustil do práce...

Zásadním zdrojem inspirace k tomuto muzikálu bylo hudební paradigma Jaroslava Ježka a George Gershwina. Máte k této hudbě osobní, specifický vztah?

ELA! Muzikál. Moravské divadlo Olomouc, světová divadelní premiéra 3. května. Hudba: Filip Tailor. Texty písní: Tomáš Syrovátka. Aranžmá, orchestrace, produkce, mix a mastering: Filip Tailor. Zvukový mistr: David Spilka. Nahráno v DS studiu Davida Spilky v Olomouci, leden 2024.

Jako hudebník, který interpretačně vychází z klavíru, mi vždycky byla Gershwinova i Ježkova hudba blízká. Bugatti step, kterému byla Eliška Junková Ježkovi inspirací, jsem hrál už na základní umělecké škole a byl jsem jím fascinován. S Gershwinovou hudbou jsem se rovněž setkal díky své skvělé klavírní učitelce Miriam Sychrow, která do mého repertoáru řadila skladby jak autorů vážné, klasické hudby, tak jazzu. A právě Gershwin i Ježek disponují vzácnou schopností, která mě upoutala už dávno, a tou je schopnost funkční syntézy vlivů klasické hudby, jazzu, ale i populární hudby a ryzího, řekněme až písničkářství. Nejen že oba byli schopní zkomponovat hodnotnou, hutnou kompozici v klasickém paradigmatu moderní vážné hudby 20. století, ale zároveň dokázali vymyslet jednoduché, avšak osobité melodie, které se lidem vryly do paměti, které si mohli zpívat a které se staly jazzovými standardy, či prostě a jednoduše „zlidověly“. Tento fenomén mě fascinoval i v hudební disciplíně, které jsem se věnoval v dizertaci, hudební analýze uplatňované na poli progresivního rocku. Fascinovala mě schopnost skloubit aspekty „klasiky“, „vysokého umění" a zároveň dravosti a nespoutanosti rockové hudby, jako v případě Keitha Emersona nebo Freddieho Mercuryho. A právě tuto devízu vnímám jak u Ježka, tak Gershwina. Podle zdrojů, které jsem v rámci přípravy prostudovával, byl právě pro syntézu klasiky a jazzu Jaroslav Ježek okouzlen Gershwinovou legendární kompozicí Rhapsody in Blue.

A jaký pak máte vztah k automobilismu? Je vám blízký příběh Elišky Junkové?

Příběh, který napsal Tomáš Syrovátka, může být blízký všem, protože je přesahový. Otázky hledání a prosazení vlastní identity, role jedince ve společnosti, role ženy a muže v dávno minulé versus dnešní společnosti, to jsou témata, se kterými se může identifikovat každý, i já. I pokud se ale na toto téma podívám užším aspektem, čistě motoristickým, tak i ten je mi blízký. Jako malý kluk jsem byl fascinován supersporty, sledoval jsem formuli 1, maloval jsem si své vlastní designy sportovních automobilů a sledoval jsem bedlivě závod o nejrychlejší auto planety. Později, když jsem „přičichl“ k hudbě, jsem tento koníček trochu upozadil. Koupit si ale někdy nějaké rychlé auto je pořád jeden z mých menších snů. Mým favoritem je Jaguar! 

Komu je představení určeno? Koho by mohlo, mělo oslovit? Jinými slovy, koho byste na představení pozval především?

Muzikál ELA! v sobě snoubí nejen biografické prvky ze života Elišky Junkové, ale i celou řadu původních autorských písní, které obohacují či přímo doplňují děj. Nejde o životopisné drama, ale o hudební komedii, inspirující se životem a sportovními úspěchy první dámy automobilového sportu. Její osobnost je zde ztvárněna dvěma "já", zkušenější, starší Elou, v podání skvělé Vlasty Hartlové, která je vypravečem a ukazuje osobnost Elišky Junkové v barvách a širším kontextu, a tím průbojnějším, mladším "já" v podání fantastické Natálie Tichánkové , zakladatelky a frontmanky skupiny Natálie Tichánková&Good,ve které mám tu čest působit, a jejíž členové nahráli veškeré rytmické party celého muzikálu. Natálie ovládá muzikálový obor vzácně vyrovnaně nejen ve všech jeho tří složkách (herectví, tanec, zpěv), ale i z teoretické roviny ( v době pandemie covid-19 vedla pro naši katedru hudební výchovy několik specializovaných online přednášek). Tyto dvě rozdílné stránky osobnosti Elišky Junkové jakoby reprezentovaly skloubení právě těch dvou navzájem vzdálených hudebních sfér, jak jsem o nich mluvil v souvislosti s Gershwinem, Ježkem, Emersonem či Mercurym a vzájemně se skvěle doplňují v jeden dokonalý celek. Jak už jsem naznačil, příběh je zpracovaný s přesahem. Může se v něm najít kdokoliv. I fanoušci motorismu si přijdou na své. Už jen proto, že na scéně figuruje plně funkční replika Bugatti T35, se kterou Eliška Junková jezdila, a to v měřítku 1:1. Je dokonce začleněná v úžasných choreografiích Petry Procházky Parvoničové. Co se týká hudebních žánrů, z nichž jsem kompozičně a aranžérsky čerpal, kromě vlivů jazzu a klasického dnešního muzikálu broadwayského střihu, zazní skladby laděné, podobně jako u Ježka či Gershwina, do blues, nebo dokonce rhythm & blues a rock’n’rollu. Bez nadsázky se tedy dá říct, že na své si přijdou úplně všichni. Rád bych na představení pozval zejména diváky, kteří jsou, podobně jako já, hrdými olomouckými patrioty, protože Eliška Junková je jednou z těch úplně nejslavnějších olomouckých rodáků, jestli ne tou vůbec nejproslulejší. Její jméno je známo po celém světě. Inscenace vypráví její příběh v očích Tomáše Syrovátky, v uších mých a v režijním pojetí Romana Vencla.

Filip Tailor, hudební skladatel, interpret, spoluzakladatel Hudebního Institutu a také pedagog na katedře hudební výchovy PdF UP je absolventem PdF UP, oboru Učitelství pro druhý stupeň ZŠ (zaměření angličtina a hudební výchova) a také postgraduálního studia Hudební teorie a pedagogiky PdF UP. Odborně se zaměřuje na nonartificiální hudbu: progresivní rock, komplexní hudební analýzu, hudbu a počítače, aranže skladeb, baletní korepetici, improvizaci a kompozici. Od roku 2014 působí na katedře hudební výchovy PdF UP. Je autorem hudby k několika inscenacím Moravského divadla Olomouc i jiných divadel a zároveň i autorem aranžmá a hudebního nastudování mnoha hudebních inscenací nejen v Moravském divadle Olomouc, ale i v Městském divadle Zlín a na Slovensku. Pravidelně aranžuje pro Big band Žerotín a olomoucké pěvecké sbory. Je také autorem oficiální znělky města Olomouce s názvem Téma pro Olomouc, kterou nahrála Moravská filharmonie Olomouc a která měla slavnostní premiéru v roce 2021 při příležitosti Dnů evropského dědictví. Účinkoval, účinkuje nebo pravidelně hostuje v mnohých olomouckých kapelách.

Česká republika je už dvě desítky let členskou zemí Evropské unie. Jak se tato skutečnost propsala do našich životů, proč stále patříme k největším euroskeptikům a jakou budoucnost má EU před sebou? Na tyto otázky v rozhovoru odpovídá David Broul z katedry politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Vedle doktorských studií se zároveň jako koordinátor věnuje projektu Euforka, v rámci kterého se studenti a dobrovolníci z českých univerzit snaží nabízet veřejnosti pravdivé a nezkreslené informace o EU a tématech, která s naším členstvím v unii souvisejí.

Jsme součástí evropského společenství 20 let. Jakých těch 20 let bylo, můžeme se za nimi zkusit ohlédnout?

Když se ohlížím za uplynulými 20 lety zapojení ve skutečně jedinečném projektu Evropské unie, nemůžu se ubránit názoru, že nám pohled na ně výrazným způsobem formovala domácí politika. To není samozřejmostí pro každou členskou zemi. V mnoha zemích se například stane, že během předsednictví není sestavena vláda, anebo je vládě vyjádřena nedůvěra. Málokdy je ale taková situace tak významně propojena s předsednictvím Radě EU (tehdy předsednictvím Evropské unii), jako se nám to stalo v roce 2009.

A tak nahlížíme na uplynulých 20 let tak trochu z biologického hlediska: dlouhou dobu jsme byli bráni jako ti méně zkušení, kteří svou mladickou nezkušenost prokázali rozporuplným předsednictvím Evropské unii, následně jsme se dostali do puberty, když jsme okolo roku 2015 s probíhající uprchlickou krizí začali zlobit – což se projevilo a projevuje i soustavným odsouváním našeho závazku přijetí eura –, až jsme se během 18. výročí (v době pomyslné plnoletosti) prokázali jako vyspělý partner, který se svým druhým, velmi dobře přijatým předsednictvím Radě EU poznává, kde je jeho pozice.

To by ale byl neúplný obraz. V tomto čase se totiž rovněž vyvíjel postoj veřejnosti k Evropské unii, který je v posledních letech dospělosti mírně smířlivější, ale stále náleží mezi nejskeptičtější v Evropské unii; dodnes jsme si nedokázali zvnitřnit, že my jsme Evropská unie a rozhodujeme v ní stejně jako každý zapojený národ. A během uplynulých 20 let rovněž došlo k zásadní profesionalizaci veřejné správy vůči EU. Roste nám již druhá generace profesionálů, kteří začínají zastávat významné pozice v unijních institucích, znají jednotlivé procesy celého projektu a umí se v nich pohybovat. Nicméně pozor, tito profesionálové se výrazně zasadili o to, že už i zmíněné první předsednictví proběhlo po úřednické linii velice dobře.

Vy jste prakticky celý život prožil v zemi, která je součástí EU. Porovnáváte třeba svůj pohled na Unii s lidmi o generaci staršími, svými rodiči, okolím?

Porovnávám ho velmi často, protože vím, že do značné míry žiju ve specifické bublině, která má Evropskou unii poměrně hodně zvnitřněnou, abych znovu použil tento termín. Naštěstí ve mém blízkém okolí, v rodině je náš pohled prakticky totožný a liší se spíše jen v náhledu na maličkosti spjaté s postupem integrace. Jako člověk zapojený do výzkumu ale musím stát nohama na zemi, a pokud Evropskou unii i přes její zcela nezpochybnitelný přínos naší zemi vnímá pozitivně pouze – dle posledního měření – 55 % obyvatelstva ve srovnání například se slovenskými 73 %, pak se zajímám o to, čím to je.

A proto jsem pak velmi rád za účast na univerzitním studentském projektu Euforka, který si klade za úkol objektivní, pravdivou a poutavou formou informovat o příkladech dobré praxe v Evropské unii, respektive celé Evropě. Za covidu to nebylo možné, ale v poslední době s Euforkou vyrážíme i do ulic a diskutujeme s lidmi o jejich vztahu k Evropské unii, například během studentského majálesu. A snažíme se v lidech vzbudit zájem o dění v Evropě, Evropské unii, aby si o něm sháněli relevantní informace – třeba právě na platformách Euforky, kde máme vše podloženo hodnověrnými zdroji.

Kolem EU je stále mnoho mýtů, polopravd, dezinformací. Byl právě toto jeden z důvodů, proč byla založena Euforka?

Ano, je to jeden ze zásadních cílů jejího poslání. A dodnes zvažujeme, jak s tímto cílem nakládat, protože nechceme přispívat k šíření lží jejich opakováním spolu s opravováním, uváděním dezinformací na pravou míru. Proto se nejvíce soustředíme na solidní informování postavené na faktech. Proti lžím se stavíme havlovsky: šíříme pravdu.

Vedle toho, že díky evropským dotacím zlepšujeme naše životní podmínky, co přinesla EU jednotlivým generacím? Můžete se na to zkusit podívat jako politolog, co přinesla a přináší EU mladým lidem a co třeba nynějším seniorům?

Evropská unie přinesla jednoznačné zlepšení životní úrovně, a to nejen díky štědrým evropským dotacím. S členstvím se nám otevřela možnost přístupu do Schengenského prostoru. Od roku 2007 tak můžeme nejen my, ale i zboží, služby a kapitál bez omezení překračovat hranice České republiky. Bohužel si dostatečně neuvědomujeme, jak je to v současném hojně oploceném světě nesmírně vzácné. Českým firmám tento stav přinesl širší mezinárodní konkurenci a seniorům možnost toho využít při levnějších nákupech v pohraničí. Ale dost legrace.

Zmiňuji nejdříve seniory, protože vím, že se dlouhodobě jedná o politicky citlivou společenskou skupinu, která v hojné míře takzvaně konzumuje dezinformace, lži o Evropské unii. Právě jim členství v Evropské unii přineslo životní stabilitu v demokratické svobodě. Ano, komunistický režim jim rovněž přinesl stabilitu, nikoliv ale svobodu; stačilo říct slovo proti režimu a stabilita byla tatam, což dnes vážně nehrozí, pokud tedy neporušujete zákon. Slovo politologa.

Více přínosů ale vidíme pro mladé lidi, což rovněž vypovídá něco o neproporčním rozložení účasti Unie mezi různými společenskými skupinami. Na tom ještě musíme v rámci EU zapracovat. Nicméně nelze nezmínit program Erasmus, jeden z největších úspěchů spolupráce unijních států. Mladí dnes mohou vyjet za studiem či praktickou zkušeností do institucí nejen v hranicích Evropské unie, ale takřka po celém světě, Erasmus je obrovský projekt. Nadto Unie pomocí různých dílčích projektů usnadňuje mladým cestování po kontinentu, nabízí jim granty na realizaci tvůrčích či byznys projektů… A pak je tu zrušení roamingových poplatků v zemích EU, a to je opět již moc nedoceňovaný benefit pro každého unijního občana.

Proč EU nemá mezi Čechy často dobré jméno? Je to špatná komunikace evropských témat, populismus politiků nebo další důvody?

Důvodů je několik a platí všechny ty, které jste jmenoval. Vrátím se na začátek rozhovoru, když zopakuji, že pohled Čechů na Unii byl výrazně utvářen domácí politickou scénou. A ano, byla to skepse Václava Klause nebo je to dnes z úst Tomia Okamury, kteří nadále šíří narativy, jež rozhodně nedělají dobré jméno Evropské unii. Na tom se ale výrazně podepsala i vybraná média, jejichž vedení často zřejmě nezajímalo, kdo píše o Evropské unii, hlavně když zpráva bude dostatečně skandální, aby prodávala. Dodnes můžeme v médiích vidět zaměňování termínů Evropská rada, Rada Evropské unie a Rada Evropy (poslední jmenovaná instituce nemá s EU nic společného).

A do toho všeho nám vstupuje dědictví nechvalné minulosti a český komplex z malosti země, kterou si mezi sebou přehazují velmoci. Nadále si velká spousta Čechů v sobě nese přesvědčení, že si nevládneme sami, že jsme ovládáni zvenčí. Od toho je jen krok k přijetí narativu o vnějším nepříteli, který stále razí řada populistů. Je to pro ně výhodné: své chyby můžete kdykoliv přehodit na domnělého viníka a hlasy voličů máte zajištěné. V minulosti se to stávalo mnohem častěji: kdykoliv čeští politici nebyli schopní uhlídat legislativní proces v Evropské unii, za naše chyby mohl ten „zlý Brusel, který nám vnutil tak šílenou legislativu“. V poslední době ale můžeme vidět, že si lze legislativní proces v Bruselu uhlídat.

Před 20 lety bychom si těžko dokázali představit, že by někdo chtěl z unie vystoupit. To už jsme ale zažili v podobě brexitu. Myslíte, že se budou podobné snahy opakovat?

Těžko říct, člověk je tvor nepoučitelný. Anebo velmi těžko poučitelný. Rád v poslední době přemýšlím o paralelách ke Spojeným státům americkým, čím si musely projít, než dospěly k současné systémové stabilitě, která ale také, jak vidíme, není samozřejmá. Spojené státy si prošly velmi brutální občanskou válkou, kterou zahájily separatistické snahy jihovýchodních států. Nechci znít pesimisticky, proto řeknu, že implementace čl. 50 do Lisabonské smlouvy, jehož spuštění zahajuje proces odchodu členského státu z EU, otevřela svého druhu Pandořinu skříňku. Každý členský stát může opustit Unii a takové snahy se mohou opakovat. Každý politický organismus je velmi životný a proměnlivý.

Jak vidíte budoucnost společenství, bude vznikat například společná evropská armáda a podobně?

Společná evropská armáda v jisté podobě už existuje, jen se jí tak neříká, protože nemůže mít bojový mandát a kvůli různým negativním konotacím. Navíc je tu otázka nežádoucí duplikace s NATO a skutečnosti, že si členské země jako Rakousko či Irsko ponechávají status neutrality, a tedy zpravidla nevstupují do vojenských záležitostí.

Nerad předstírám věštění z křišťálové koule, proto půjdu po některých konstantách. Velmi pravděpodobně se ještě dlouho nedočkáme nějaké federalizace, Evropská unie spíše půjde cestou vícerychlostní integrace, a to proto, že byla, je a bude utvářena svébytnými a hrdými státy. Každá členská země si ještě dlouho bude moci vybrat, v jakých oblastech bude prohlubovat integraci. A tak než federálního prohlubování integrace se spíše dočkáme rozšíření Unie o další státy, především na západním Balkáně. A s tím bude spjatá nutnost změn v zakládacích smlouvách, protože se instituce budou muset tomuto rozšíření přizpůsobit. Budeme tak svědky vášnivé debaty o novém mocenském uspořádání v rámci vedení EU, protože Evropský parlament bude opět chtít posílit pravomoci, je ale otázka na úkor jakých institucí…

Politicky se ale evropští lídři v nejbližší době určitě soustředí na otázku posílení bezpečnosti kontinentu. A pak na posilování sociálního smíru tváří v tvář zelené transformaci průmyslu a společnosti. Ta bude přirozeně pokračovat, jak budou nadcházet termíny splnění klimatických cílů. Nadále budeme pozorovat úsilí bránit demokracii v členských státech, a přitom zabránit jejich odchodu z EU. Jakékoliv nové krize jen povedou k dalšímu posílení v těch odvětvích, na které budou mířit, ale to už bych opět předstíral věštění, a proto toho v tomto bodu raději nechám.

Česká republika je už dvě desítky let členskou zemí Evropské unie. Jak se tato skutečnost propsala do našich životů, proč stále patříme k největším euroskeptikům a jakou budoucnost má EU před sebou? Na tyto otázky v rozhovoru odpovídá David Broul z katedry politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Vedle doktorských studií se zároveň jako koordinátor věnuje projektu Euforka, v rámci kterého se studenti a dobrovolníci z českých univerzit snaží nabízet veřejnosti pravdivé a nezkreslené informace o EU a tématech, která s naším členstvím v unii souvisejí.

Jsme součástí evropského společenství 20 let. Jakých těch 20 let bylo, můžeme se za nimi zkusit ohlédnout?

Když se ohlížím za uplynulými 20 lety zapojení ve skutečně jedinečném projektu Evropské unie, nemůžu se ubránit názoru, že nám pohled na ně výrazným způsobem formovala domácí politika. To není samozřejmostí pro každou členskou zemi. V mnoha zemích se například stane, že během předsednictví není sestavena vláda, anebo je vládě vyjádřena nedůvěra. Málokdy je ale taková situace tak významně propojena s předsednictvím Radě EU (tehdy předsednictvím Evropské unii), jako se nám to stalo v roce 2009.

A tak nahlížíme na uplynulých 20 let tak trochu z biologického hlediska: dlouhou dobu jsme byli bráni jako ti méně zkušení, kteří svou mladickou nezkušenost prokázali rozporuplným předsednictvím Evropské unii, následně jsme se dostali do puberty, když jsme okolo roku 2015 s probíhající uprchlickou krizí začali zlobit – což se projevilo a projevuje i soustavným odsouváním našeho závazku přijetí eura –, až jsme se během 18. výročí (v době pomyslné plnoletosti) prokázali jako vyspělý partner, který se svým druhým, velmi dobře přijatým předsednictvím Radě EU poznává, kde je jeho pozice.

To by ale byl neúplný obraz. V tomto čase se totiž rovněž vyvíjel postoj veřejnosti k Evropské unii, který je v posledních letech dospělosti mírně smířlivější, ale stále náleží mezi nejskeptičtější v Evropské unii; dodnes jsme si nedokázali zvnitřnit, že my jsme Evropská unie a rozhodujeme v ní stejně jako každý zapojený národ. A během uplynulých 20 let rovněž došlo k zásadní profesionalizaci veřejné správy vůči EU. Roste nám již druhá generace profesionálů, kteří začínají zastávat významné pozice v unijních institucích, znají jednotlivé procesy celého projektu a umí se v nich pohybovat. Nicméně pozor, tito profesionálové se výrazně zasadili o to, že už i zmíněné první předsednictví proběhlo po úřednické linii velice dobře.

Vy jste prakticky celý život prožil v zemi, která je součástí EU. Porovnáváte třeba svůj pohled na Unii s lidmi o generaci staršími, svými rodiči, okolím?

Porovnávám ho velmi často, protože vím, že do značné míry žiju ve specifické bublině, která má Evropskou unii poměrně hodně zvnitřněnou, abych znovu použil tento termín. Naštěstí ve mém blízkém okolí, v rodině je náš pohled prakticky totožný a liší se spíše jen v náhledu na maličkosti spjaté s postupem integrace. Jako člověk zapojený do výzkumu ale musím stát nohama na zemi, a pokud Evropskou unii i přes její zcela nezpochybnitelný přínos naší zemi vnímá pozitivně pouze – dle posledního měření – 55 % obyvatelstva ve srovnání například se slovenskými 73 %, pak se zajímám o to, čím to je.

A proto jsem pak velmi rád za účast na univerzitním studentském projektu Euforka, který si klade za úkol objektivní, pravdivou a poutavou formou informovat o příkladech dobré praxe v Evropské unii, respektive celé Evropě. Za covidu to nebylo možné, ale v poslední době s Euforkou vyrážíme i do ulic a diskutujeme s lidmi o jejich vztahu k Evropské unii, například během studentského majálesu. A snažíme se v lidech vzbudit zájem o dění v Evropě, Evropské unii, aby si o něm sháněli relevantní informace – třeba právě na platformách Euforky, kde máme vše podloženo hodnověrnými zdroji.

Kolem EU je stále mnoho mýtů, polopravd, dezinformací. Byl právě toto jeden z důvodů, proč byla založena Euforka?

Ano, je to jeden ze zásadních cílů jejího poslání. A dodnes zvažujeme, jak s tímto cílem nakládat, protože nechceme přispívat k šíření lží jejich opakováním spolu s opravováním, uváděním dezinformací na pravou míru. Proto se nejvíce soustředíme na solidní informování postavené na faktech. Proti lžím se stavíme havlovsky: šíříme pravdu.

Vedle toho, že díky evropským dotacím zlepšujeme naše životní podmínky, co přinesla EU jednotlivým generacím? Můžete se na to zkusit podívat jako politolog, co přinesla a přináší EU mladým lidem a co třeba nynějším seniorům?

Evropská unie přinesla jednoznačné zlepšení životní úrovně, a to nejen díky štědrým evropským dotacím. S členstvím se nám otevřela možnost přístupu do Schengenského prostoru. Od roku 2007 tak můžeme nejen my, ale i zboží, služby a kapitál bez omezení překračovat hranice České republiky. Bohužel si dostatečně neuvědomujeme, jak je to v současném hojně oploceném světě nesmírně vzácné. Českým firmám tento stav přinesl širší mezinárodní konkurenci a seniorům možnost toho využít při levnějších nákupech v pohraničí. Ale dost legrace.

Zmiňuji nejdříve seniory, protože vím, že se dlouhodobě jedná o politicky citlivou společenskou skupinu, která v hojné míře takzvaně konzumuje dezinformace, lži o Evropské unii. Právě jim členství v Evropské unii přineslo životní stabilitu v demokratické svobodě. Ano, komunistický režim jim rovněž přinesl stabilitu, nikoliv ale svobodu; stačilo říct slovo proti režimu a stabilita byla tatam, což dnes vážně nehrozí, pokud tedy neporušujete zákon. Slovo politologa.

Více přínosů ale vidíme pro mladé lidi, což rovněž vypovídá něco o neproporčním rozložení účasti Unie mezi různými společenskými skupinami. Na tom ještě musíme v rámci EU zapracovat. Nicméně nelze nezmínit program Erasmus, jeden z největších úspěchů spolupráce unijních států. Mladí dnes mohou vyjet za studiem či praktickou zkušeností do institucí nejen v hranicích Evropské unie, ale takřka po celém světě, Erasmus je obrovský projekt. Nadto Unie pomocí různých dílčích projektů usnadňuje mladým cestování po kontinentu, nabízí jim granty na realizaci tvůrčích či byznys projektů… A pak je tu zrušení roamingových poplatků v zemích EU, a to je opět již moc nedoceňovaný benefit pro každého unijního občana.

Proč EU nemá mezi Čechy často dobré jméno? Je to špatná komunikace evropských témat, populismus politiků nebo další důvody?

Důvodů je několik a platí všechny ty, které jste jmenoval. Vrátím se na začátek rozhovoru, když zopakuji, že pohled Čechů na Unii byl výrazně utvářen domácí politickou scénou. A ano, byla to skepse Václava Klause nebo je to dnes z úst Tomia Okamury, kteří nadále šíří narativy, jež rozhodně nedělají dobré jméno Evropské unii. Na tom se ale výrazně podepsala i vybraná média, jejichž vedení často zřejmě nezajímalo, kdo píše o Evropské unii, hlavně když zpráva bude dostatečně skandální, aby prodávala. Dodnes můžeme v médiích vidět zaměňování termínů Evropská rada, Rada Evropské unie a Rada Evropy (poslední jmenovaná instituce nemá s EU nic společného).

A do toho všeho nám vstupuje dědictví nechvalné minulosti a český komplex z malosti země, kterou si mezi sebou přehazují velmoci. Nadále si velká spousta Čechů v sobě nese přesvědčení, že si nevládneme sami, že jsme ovládáni zvenčí. Od toho je jen krok k přijetí narativu o vnějším nepříteli, který stále razí řada populistů. Je to pro ně výhodné: své chyby můžete kdykoliv přehodit na domnělého viníka a hlasy voličů máte zajištěné. V minulosti se to stávalo mnohem častěji: kdykoliv čeští politici nebyli schopní uhlídat legislativní proces v Evropské unii, za naše chyby mohl ten „zlý Brusel, který nám vnutil tak šílenou legislativu“. V poslední době ale můžeme vidět, že si lze legislativní proces v Bruselu uhlídat.

Před 20 lety bychom si těžko dokázali představit, že by někdo chtěl z unie vystoupit. To už jsme ale zažili v podobě brexitu. Myslíte, že se budou podobné snahy opakovat?

Těžko říct, člověk je tvor nepoučitelný. Anebo velmi těžko poučitelný. Rád v poslední době přemýšlím o paralelách ke Spojeným státům americkým, čím si musely projít, než dospěly k současné systémové stabilitě, která ale také, jak vidíme, není samozřejmá. Spojené státy si prošly velmi brutální občanskou válkou, kterou zahájily separatistické snahy jihovýchodních států. Nechci znít pesimisticky, proto řeknu, že implementace čl. 50 do Lisabonské smlouvy, jehož spuštění zahajuje proces odchodu členského státu z EU, otevřela svého druhu Pandořinu skříňku. Každý členský stát může opustit Unii a takové snahy se mohou opakovat. Každý politický organismus je velmi životný a proměnlivý.

Jak vidíte budoucnost společenství, bude vznikat například společná evropská armáda a podobně?

Společná evropská armáda v jisté podobě už existuje, jen se jí tak neříká, protože nemůže mít bojový mandát a kvůli různým negativním konotacím. Navíc je tu otázka nežádoucí duplikace s NATO a skutečnosti, že si členské země jako Rakousko či Irsko ponechávají status neutrality, a tedy zpravidla nevstupují do vojenských záležitostí.

Nerad předstírám věštění z křišťálové koule, proto půjdu po některých konstantách. Velmi pravděpodobně se ještě dlouho nedočkáme nějaké federalizace, Evropská unie spíše půjde cestou vícerychlostní integrace, a to proto, že byla, je a bude utvářena svébytnými a hrdými státy. Každá členská země si ještě dlouho bude moci vybrat, v jakých oblastech bude prohlubovat integraci. A tak než federálního prohlubování integrace se spíše dočkáme rozšíření Unie o další státy, především na západním Balkáně. A s tím bude spjatá nutnost změn v zakládacích smlouvách, protože se instituce budou muset tomuto rozšíření přizpůsobit. Budeme tak svědky vášnivé debaty o novém mocenském uspořádání v rámci vedení EU, protože Evropský parlament bude opět chtít posílit pravomoci, je ale otázka na úkor jakých institucí…

Politicky se ale evropští lídři v nejbližší době určitě soustředí na otázku posílení bezpečnosti kontinentu. A pak na posilování sociálního smíru tváří v tvář zelené transformaci průmyslu a společnosti. Ta bude přirozeně pokračovat, jak budou nadcházet termíny splnění klimatických cílů. Nadále budeme pozorovat úsilí bránit demokracii v členských státech, a přitom zabránit jejich odchodu z EU. Jakékoliv nové krize jen povedou k dalšímu posílení v těch odvětvích, na které budou mířit, ale to už bych opět předstíral věštění, a proto toho v tomto bodu raději nechám.

Univerzita Palackého se i letos jako partner zapojí do benefiční akce Běh pro Paměť národa, která se v neděli 19. května koná v olomouckých Smetanových sadech. Doprovodný program oživí univerzitní odpočinková zóna, půjčovna sportovního vybavení a deskových her, stanoviště pro děti i workshop laické resuscitace našich mediků.

Devátý ročník běžecké akce se koná v květnu na čtrnácti místech v Česku a poběží se za všechny, kteří se nevzdali. Běžci symbolicky věnují svůj sportovní výkon tomu, kdo je inspiruje k vytrvalosti nebo jehož příběh chtějí připomenout. Nejčastěji běží za prarodiče, Miladu Horákovou, Václava Havla nebo za politické vězně, letce RAF či hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie. Univerzita pro olomoucký závod darovala také ceny, které těm nejlepším ve všech kategoriích předá prorektorka pro komunikaci a studentské záležitosti Andrea Hanáčková.

„Běh pro Paměť národa v Olomouci podporujeme dlouhodobě a děláme to moc rádi. Věřím, že se se studujícími a zaměstnanci univerzity potkáme i na dalších akcích neziskové organizace Post Bellum, s níž spolupracujeme i v dalších oblastech,“ uvedla prorektorka UP Andrea Hanáčková.

Start, cíl, registrace i zázemí pro běžce budou u sbírkových skleníků Výstaviště Flora. Registrace je na místě možná od 8:30, hlavní start pro 5 nebo 10 kilometrů a štafety 4 x 2,5 kilometru začne v 9:30. Připraven bude i dětský běh na 200 metrů od 11:30 a rodinný na 1 kilometr od 12:00.

Výtěžek ze štafety, která se poběží v Olomouci, Praze a Brně, poputuje na sbírku Pomozte Ukrajině s Pamětí národa, za kterou se nakupuje vybavení, které zachraňuje životy a zvyšuje bezpečnost obránců Ukrajiny. Z ostatních běžeckých kategorií přispěje na další natáčení vzpomínek pamětníků a na projekty ve školách a sociální pomoc bývalým politickým vězňům a disidentům. „Závody chceme připomenout nejen ty, kteří se potýkali s nacismem a komunismem v minulém století, ale i Ukrajince, kteří stále bojují proti totalitě jen pár set kilometrů od nás,“ uvedl Petr Zavadil, ředitel pobočky Paměť národa Střední Morava v Olomouci.

Více informací a možnost registrace je na behpropametnaroda.cz.

Univerzita Palackého se i letos jako partner zapojí do benefiční akce Běh pro Paměť národa, která se v neděli 19. května koná v olomouckých Smetanových sadech. Doprovodný program oživí univerzitní odpočinková zóna, půjčovna sportovního vybavení a deskových her, stanoviště pro děti i workshop laické resuscitace našich mediků.

Devátý ročník běžecké akce se koná v květnu na čtrnácti místech v Česku a poběží se za všechny, kteří se nevzdali. Běžci symbolicky věnují svůj sportovní výkon tomu, kdo je inspiruje k vytrvalosti nebo jehož příběh chtějí připomenout. Nejčastěji běží za prarodiče, Miladu Horákovou, Václava Havla nebo za politické vězně, letce RAF či hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie. Univerzita pro olomoucký závod darovala také ceny, které těm nejlepším ve všech kategoriích předá prorektorka pro komunikaci a studentské záležitosti Andrea Hanáčková.

„Běh pro Paměť národa v Olomouci podporujeme dlouhodobě a děláme to moc rádi. Věřím, že se se studujícími a zaměstnanci univerzity potkáme i na dalších akcích neziskové organizace Post Bellum, s níž spolupracujeme i v dalších oblastech,“ uvedla prorektorka UP Andrea Hanáčková.

Start, cíl, registrace i zázemí pro běžce budou u sbírkových skleníků Výstaviště Flora. Registrace je na místě možná od 8:30, hlavní start pro 5 nebo 10 kilometrů a štafety 4 x 2,5 kilometru začne v 9:30. Připraven bude i dětský běh na 200 metrů od 11:30 a rodinný na 1 kilometr od 12:00.

Výtěžek ze štafety, která se poběží v Olomouci, Praze a Brně, poputuje na sbírku Pomozte Ukrajině s Pamětí národa, za kterou se nakupuje vybavení, které zachraňuje životy a zvyšuje bezpečnost obránců Ukrajiny. Z ostatních běžeckých kategorií přispěje na další natáčení vzpomínek pamětníků a na projekty ve školách a sociální pomoc bývalým politickým vězňům a disidentům. „Závody chceme připomenout nejen ty, kteří se potýkali s nacismem a komunismem v minulém století, ale i Ukrajince, kteří stále bojují proti totalitě jen pár set kilometrů od nás,“ uvedl Petr Zavadil, ředitel pobočky Paměť národa Střední Morava v Olomouci.

Více informací a možnost registrace je na behpropametnaroda.cz.

Martina Mazurová a Jonáš Pospíšil, to jsou jména atletů, kteří svými výkony opanovali letošní Přebor UP v atletice a získali Cenu děkana pro nejlepší účastníky této tradiční sportovní akce, kterou pořádá katedry sportu Fakulty tělesné kultury UP. Přebor se tentokrát kvůli počasí konal o několik dní později než obvykle, letošní olomouckou venkovní atletickou sezonu však úspěšně zahájil.

Nejlepší atletkou byla po převedení výkonů na body vyhlášena Martina Mazurová, členka Atletického klubu Olomouc, která se vzdáleností 15,25 metru excelovala ve vrhu koulí. Stejně tak zvítězila s výkonem 45,24 metru v hodu diskem.

Mezi muži předvedl nejlepší výkon Jonáš Pospíšil, student učitelství tělesné výchovy a geografie a taktéž člen AK Olomouc, a sice ve skoku dalekém, kde o jedenáct centimetrů překonal vzdálenost sedm metrů. „Je to můj osobní rekord. Sedm metrů jsem se snažil skočit už nějaký pátek a teď se to konečně povedlo, byť tedy s podporou větru. Ještě se mi podařilo zvítězit ve skoku do výšky, kde jsem skončil na 193 centimetrech. Bohužel mi neklaplo 198 centimetrů, měl jsem tam nějakou technickou chybku. Ale je teprve začátek sezony, takže jsem velmi spokojený,“ uvedl s tím, že se podobné výkony pokusí předvést i na blížícím se květnovém mistrovství republiky.

Letošní atletický přebor univerzity, který je tradičně otevřeným úvodním závodem olomoucké venkovní sezony, se měl původně konat v den, kdy bylo chladno a navíc silně pršelo. Kvůli nepříznivému počasí organizátoři z FTK UP závody přesunuli na nejbližší možný termín – a vyplatilo se. Sportovci poměřili síly v běžeckých a technických atletických disciplínách během slunečného, byť chvílemi větrného odpoledne.

„Přestože nám třeba foukal i celkem silný protivítr, bylo dosaženo velmi pěkných výkonů. A to mimo jiné v běžeckých soutěžích mladších kategorií, kde si žákyně a žáci nezřídka vylepšili své osobáky,“ hodnotil ředitel závodu Vítězslav Prukner z katedry sportu FTK UP. Jak upozornil, kromě posunu termínu letošní ročník doznal ještě jedné změny. „Poprvé jsme přihlašovali všechny závodníky přes web Českého atletického svazu,“ zmínil.

Přihlásilo se přes 250 účastníků, vedle studentů také závodníci řady atletických klubů – kromě Olomouce například ze Šternberka, Poličky, Pardubic nebo Opavy. Hojné obsazení měly žákovské soutěže. Úvod přeboru zpestřily svým vystoupením gymnastky SK UP a ještě před zahájením připravili studenti FTK, kteří zajišťovali organizaci přeboru, soutěže pro základní školy. „Zúčastnilo se jich asi 50 dětí, které dostaly spoustu dárků od našich partnerů, kterým tímto děkujeme,“ dodal Vítězslav Prukner. Stejně tak obdrželi vedle medailí a diplomů pěkné ceny vítězové všech disciplín. Předávání a dekorování se zhostil děkan FTK UP Michal Šafář společně s Michalem Botkem z katedry přírodních věd v kinantropologii.

Kompletní výsledky individuálních disciplín Přeboru UP v atletice 2024 jsou zde.

Přebor UP v atletice zároveň posloužil jako univerzitní kvalifikace pro blížící se České akademické hry, které na konci června hostí Technická univerzita v Liberci. Přihlašování na hry již běží, pokyny pro reprezentanty UP jsou k dispozici zde.

Martina Mazurová a Jonáš Pospíšil, to jsou jména atletů, kteří svými výkony opanovali letošní Přebor UP v atletice a získali Cenu děkana pro nejlepší účastníky této tradiční sportovní akce, kterou pořádá katedry sportu Fakulty tělesné kultury UP. Přebor se tentokrát kvůli počasí konal o několik dní později než obvykle, letošní olomouckou venkovní atletickou sezonu však úspěšně zahájil.

Nejlepší atletkou byla po převedení výkonů na body vyhlášena Martina Mazurová, členka Atletického klubu Olomouc, která se vzdáleností 15,25 metru excelovala ve vrhu koulí. Stejně tak zvítězila s výkonem 45,24 metru v hodu diskem.

Mezi muži předvedl nejlepší výkon Jonáš Pospíšil, student učitelství tělesné výchovy a geografie a taktéž člen AK Olomouc, a sice ve skoku dalekém, kde o jedenáct centimetrů překonal vzdálenost sedm metrů. „Je to můj osobní rekord. Sedm metrů jsem se snažil skočit už nějaký pátek a teď se to konečně povedlo, byť tedy s podporou větru. Ještě se mi podařilo zvítězit ve skoku do výšky, kde jsem skončil na 193 centimetrech. Bohužel mi neklaplo 198 centimetrů, měl jsem tam nějakou technickou chybku. Ale je teprve začátek sezony, takže jsem velmi spokojený,“ uvedl s tím, že se podobné výkony pokusí předvést i na blížícím se květnovém mistrovství republiky.

Letošní atletický přebor univerzity, který je tradičně otevřeným úvodním závodem olomoucké venkovní sezony, se měl původně konat v den, kdy bylo chladno a navíc silně pršelo. Kvůli nepříznivému počasí organizátoři z FTK UP závody přesunuli na nejbližší možný termín – a vyplatilo se. Sportovci poměřili síly v běžeckých a technických atletických disciplínách během slunečného, byť chvílemi větrného odpoledne.

„Přestože nám třeba foukal i celkem silný protivítr, bylo dosaženo velmi pěkných výkonů. A to mimo jiné v běžeckých soutěžích mladších kategorií, kde si žákyně a žáci nezřídka vylepšili své osobáky,“ hodnotil ředitel závodu Vítězslav Prukner z katedry sportu FTK UP. Jak upozornil, kromě posunu termínu letošní ročník doznal ještě jedné změny. „Poprvé jsme přihlašovali všechny závodníky přes web Českého atletického svazu,“ zmínil.

Přihlásilo se přes 250 účastníků, vedle studentů také závodníci řady atletických klubů – kromě Olomouce například ze Šternberka, Poličky, Pardubic nebo Opavy. Hojné obsazení měly žákovské soutěže. Úvod přeboru zpestřily svým vystoupením gymnastky SK UP a ještě před zahájením připravili studenti FTK, kteří zajišťovali organizaci přeboru, soutěže pro základní školy. „Zúčastnilo se jich asi 50 dětí, které dostaly spoustu dárků od našich partnerů, kterým tímto děkujeme,“ dodal Vítězslav Prukner. Stejně tak obdrželi vedle medailí a diplomů pěkné ceny vítězové všech disciplín. Předávání a dekorování se zhostil děkan FTK UP Michal Šafář společně s Michalem Botkem z katedry přírodních věd v kinantropologii.

Kompletní výsledky individuálních disciplín Přeboru UP v atletice 2024 jsou zde.

Přebor UP v atletice zároveň posloužil jako univerzitní kvalifikace pro blížící se České akademické hry, které na konci června hostí Technická univerzita v Liberci. Přihlašování na hry již běží, pokyny pro reprezentanty UP jsou k dispozici zde.