Agregátor zdrojů

Ve svém volném čase se snaží probudit v mladých lidech kritické myšlení a zájem o svět kolem sebe. Studentky Právnické fakulty Univerzity Palackého Aneta Rustler, Nga Thi Nguyen (Hani) a Klára Holková se významně podílejí na organizaci Olympiády lidských práv určené středoškolákům.

V rozhovoru přibližují, jak soutěž funguje, proč je důležité, aby se mladí lidé zajímali o veřejné dění, a co jim samotným tato dobrovolnická zkušenost přináší do budoucí právní praxe.

Co vás přivedlo k působení v Olympiádě lidských práv? Proč zrovna tohle téma?

Aneta: Oslovily mě kamarádky, které v organizaci působily už řadu let, jestli bych neměla zájem. Byla jsem tehdy ve druhém ročníku a řekla jsem si, proč ne? V budoucnu se chci věnovat ústavnímu právu, které je s lidským a základním právem logicky spojené. Navíc jsem už jako středoškolačka vždy pracovala na nějakém mimoškolním projektu a na vysoké mi to chybělo. Měla jsem jen studium a chtěla jsem to trochu naředit.

Hani: Lidská práva mě chytla už v prvním ročníku a od té doby jsem asi i trochu podvědomě vyhledávala, co by se v tom dalo dělat mimo školu. Občas se dívám lidem na LinkedIn a pro inspiraci ráda sleduji, co dělají ostatní. U jedné bývalé členky spolku jsem si všimla Olympiády. Proklikala jsem se tím a říkala jsem si, že je to super projekt. Dokonce mě trochu mrzelo, že jsem o něm nevěděla už na střední škole. Zaujalo mě to i díky tomu vzdělávacímu aspektu.

Klára: Já se přidala o rok později než holky. Viděla jsem u kamarádky na Instagramu příspěvky z finále, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se jí ozvala, jestli bych se nemohla také podílet. Tohle téma mě zajímalo odjakživa, vždy jsem ho považovala za důležité. Ve druhé třídě jsem začala koukat na seriál Vyprávěj, který má docela silný politický podtext, a od té doby se mě to drží. Na gymnáziu jsem taky měla hodně nejen lidskoprávních projektů a na vysoké to pak najednou nebylo. Nejsem takový ten typický právník, co přijde do školy a řeší jen, jaký zrovna vyšel nový zákon. Chtěla jsem najít prostředí lidí, kteří řeší i něco trochu jiného.

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online.

Takže je to pro vás i určité odreagování od té tvrdé právničiny?

Klára: Ano, od velkých byznysmenů s kufříky, kteří si myslí, že jednou budou velká korporátní zvířata...

Můžete přiblížit, jak soutěž přesně funguje?

Aneta: Prvního listopadu jsme spustili školní kolo, které trvá zhruba šest až sedm týdnů. Středoškoláci se přes odkaz dostanou na stránku, kde si vyberou jedno z dvanácti témat ve třech kategoriích – společenské, politické a techno-ekologické. Poté mají čtyřicet pět minut na napsání malé eseje. Jde nám hlavně o vyjádření hlavní myšlenky, o ten myšlenkový pochod. Eseje pak rozdělujeme do skupin a bodujeme je.

Hani: S tím, že na školním kole pracujeme už před spuštěním, kdy ta témata sami vymýšlíme.

Aneta: Ano, školní kolo je kompletně v režii našeho organizačního týmu. Do druhého kola pak postupuje zhruba šedesátka nejlepších ze dvou set účastníků. Znovu si vybírají ze seznamu témat, který už ale k esejím poskytuje odborná porota, jež je následně i opravuje. Na tuhle práci už mají studenti více času, dva až tři týdny, takže očekáváme i vyšší kvalitu.

Předpokládám, že v této fázi už musí studenti svá tvrzení také podložit relevantními zdroji a daty.

Aneta: Přesně tak. Řešíme třeba i správné citování použití umělé inteligence. Ve druhém kole už klademe důraz na to, aby to nebyla jen úvaha ve stylu „myslím si tohle“. Chceme vědět, proč si to myslí a na základě čeho. Často s jejich názory ani nemusíme souhlasit, ale pokud dokážou předat pěkný myšlenkový pochod, jak k nim došli, který je podložený argumenty, mohou uspět. Musím říct, že tahle stránka soutěže se rok od roku lepší.

Zmiňovaly jste i nějaké finále…

Hani: Všichni účastníci druhého kola dostávají pozvánku na ústní finále, které se koná na pražském magistrátu. Pro některé je to příliš daleká cesta, takže se nakonec účastní třeba třicet nebo čtyřicet studentů.

Aneta: Na ústním finále pak svou esej obhajují. Mají prostor na svůj monolog a poté sedm minut reagují na otázky od poroty. Je vždy obdivuhodné, co ze sebe dokážou vydat. Všechna čest. A aby toho nebylo málo, vybere se pak ještě sedm nebo osm nejlepších do superfinále. Tam si vylosují další téma a po krátké přípravě mají další rozhovor s porotou. Je to hodně o pohotovosti, jak dokážou rychle zareagovat.

Kdo v takové porotě zasedá?

Klára: Snažíme se o průřez odborníky. Měli jsme tam třeba Annu Šabatovou, bývalou ombudsmanku, emeritního ústavního soudce Davida Uhlíře nebo advokáta Vítězslava Dohnala, který pořádá letní Školu lidských práv. Bývají tam lidé z advokátních kanceláří, státního zastupitelství i akademici.

Za svou aktivitu získaly studentky loni i Cenu rektora pro dobrovolníky z řad studentů, absolventů a pracovníků UP, kterou jim předal rektor Michael Kohajda (psali jsme zde). Foto: Vojtěch Kmenta. 

Překvapili vás někdy středoškoláci svými myšlenkami?

Aneta: Často mi z těch studentů jde hlava kolem. Minulý ročník tam byly dvě slečny, jedna z nich nakonec vyhrála. Když jsem poslouchala jejich obhajobu a následnou diskuzi s porotou, říkala jsem si, že v sedmnácti letech bych vůbec nebyla schopná takhle formulovat myšlenky, natož polemizovat s experty, kteří mají padesát let praxe. Na jejich schopnosti artikulovat myšlenku by podle mě nedosáhla polovina naší školy.

Dodává vám to optimismus? Že i takto mladá generace dokáže přemýšlet nad vážnými tématy?

Klára: Určitě, i když je to trochu zkreslené, protože do soutěže se nám přihlásí jen špička ledovce. Ale vidím to i jinde, třeba při workshopech s Amnesty International na školách, kde téma lidských práv nutně nemusí být zálibou všech. Nedávno mě nadchla akce Samet na školách, která se v posledních dvou letech docela rozjela. Byly jsme na gymnáziu ve Frýdku-Místku a viděly, jak si studenti sami skvěle zorganizovali oslavy 17. listopadu. Pozvali si hosty, vyzdobili školu od shora dolů, zpívali Modlitbu pro Martu. Když jsme pak s kolegyněmi seděly v místnosti se všemi těmi disidenty, připadaly jsme si, že tam skoro nepatříme. Je skvělé vidět, že mladá generace chce něco dělat a není jen tak pasivní, jak je často prezentovaná v médiích.

Nahráváte mi. Den studentstva byl před nedávnem. Jak si vysvětlujete, že zrovna studenti jsou často tou hlavní skupinou, která se postaví proti totalitě a nespravedlnosti?

Hani: Možná to nevyzní nejlépe, ale nemyslím to zle… My mladí jsme ještě trochu naivní a nezkažení životem. Jsme idealisté a věříme, že věci mohou být lepší.

Aneta: Často taky nemáme co ztratit. Třicátníci a starší, s rodinou a kariérou, jsou už opatrnější. Dřív jim za názor hrozil vyhazov z práce nebo ztráta bydlení, a to ještě v těch lepších případech. Studenti si zkrátka ta rizika tolik nepřipouštějí. Dnes mají naštěstí jistotu, že je za názor nikdo nebude mlátit obuškem na náměstí. Alespoň doufám.

Klára: Hraje v tom roli i čas a zázemí. Mám rodinu, která mě podporuje, takže si můžu dovolit věnovat čas dobrovolnictví. Kdybych musela při škole několik dní v týdnu brigádničit, nezbyl by mi na to prostor. Dospělí pak, alespoň v mém okolí, často podporují různé neziskové organizace spíše finančně, pasivněji, protože po práci už nemají čas a energii na aktivismus.

Je nějaké téma, které byste ve společnosti rády změnily?

Klára: Přála bych si, aby si lidé uvědomili, že demokracie není jen svoboda, ale taky velká zodpovědnost. Stát tu není od toho, aby jen rozdával a zachraňoval nás. Je to pomocná ruka, o kterou se musíme starat a nějakým způsobem se podílet na tom, jak bude jednou vypadat. Zároveň by si lidé měli více pamatovat historii a poučit se z ní.

Hani: Za mě je to tolerance. Spousta konfliktů, od mikroagresí až po násilí, pramení z neochoty pochopit druhého. Vnímala jsem to hodně u voleb. Ty ale nějak demokraticky dopadly, někomu se to líbí, někomu ne, každopádně je potřeba se naučit výsledek respektovat a myslím, že ke vzájemnému pochopení můžeme dojít hlavně diskuzí.

Aneta: Souhlasím, chybí nám vzájemný respekt. Mám pocit, že se společnost rozdělila na skupiny, které pomalu nemají respekt až k existenci druhých. Razí se heslo: „Vy jste méně než my.“ Zapomínáme na to, co máme společné. A není to jen o politickém spektru, ale i etnickém nebo věkovém. Mladší mají zkreslený pohled na starší a naopak. Tyhle pohledy na sebe naráží a jsme pak zaseklí na jednom místě. Neposouváme se dál. Z toho pramení frustrace, které pak zase zpětně přilévají benzín do ohně.

Co vás u dobrovolnictví drží, když vám vlastně jen přináší práci navíc, ale žádný peněžní zisk?

Aneta: Určitě kolektiv. Ten často drží lidi i tam, kde by jinak nebyli. Za poslední rok se vytvořil opravdu skvělý. Jsem z té práce často unavená, obzvlášť v březnu, kdy už vše směřuje k finále, ale ten pocit v den finále… Studenti mě naprosto nabíjí energií. Zároveň potěší i pochvala od poroty. Když mi ústavní soudce po roce práce řekne, že to bylo super, cítím vždy velké zadostiučinění.

Klára: Mě motivuje i to, že můžeme účastníkům zprostředkovat kontakty a zkušenosti. Vím, jak moc mě kdysi posunulo, když jsem musela mluvit před padesáti lidmi na summitu. Člověk překoná určitou hranici a najednou už ho žádná prezentace ve škole nemá šanci rozhodit.

Hani: Už v prváku jsem zjistila, že se lidským právům chci věnovat i profesně. Proto mi to dává smysl. Vím, že ten pracovní život nebude tak strašidelný, jak se může jevit, protože teď už vím, že je tam něco, co mě bude bavit. Byť občas může tahle oblast působit jako nevděčná práce, která není tak dobře ohodnocená jako ta advokátní nebo korporátní, možnost řešit systémové nespravedlnosti s velkým dopadem a opravdu pomoct je pro mě důležitější.

Co vám dobrovolnictví přináší do budoucí profese?

Klára: Hodně to souvisí s hledáním smyslu. Studium a všechny mé ostatní aktivity mě baví jen do určité míry, ale když člověk ví, proč to dělá a vidí v tom vyšší smysl, vydrží u toho, i když ho to zrovna nebaví. Navíc si myslím, že je vždy výhoda mít něco bokem. Stavět život jen na jedné věci je omezující. Když máte život poskládaný z více pilířů, ať už je to škola, práce nebo dobrovolnictví, jste pak odolnější. Když se jedna věc sesype, ty ostatní vás podrží a tolik vás to nerozhodí.

Hani: Pro mě to je hlavně zisk kontaktů a networking, což mi třeba na začátku vůbec nedošlo. Přitom si tvoříme komunitu známých tváří, které budeme v oboru potkávat celý život. Kde jinde máte možnost neformálně mluvit s ústavním soudcem? To se vám normálně nestane. 

Ve svém volném čase se snaží probudit v mladých lidech kritické myšlení a zájem o svět kolem sebe. Studentky Právnické fakulty Univerzity Palackého Aneta Rustler, Nga Thi Nguyen (Hani) a Klára Holková se významně podílejí na organizaci Olympiády lidských práv určené středoškolákům.

V rozhovoru přibližují, jak soutěž funguje, proč je důležité, aby se mladí lidé zajímali o veřejné dění, a co jim samotným tato dobrovolnická zkušenost přináší do budoucí právní praxe.

Co vás přivedlo k působení v Olympiádě lidských práv? Proč zrovna tohle téma?

Aneta: Oslovily mě kamarádky, které v organizaci působily už řadu let, jestli bych neměla zájem. Byla jsem tehdy ve druhém ročníku a řekla jsem si, proč ne? V budoucnu se chci věnovat ústavnímu právu, které je s lidským a základním právem logicky spojené. Navíc jsem už jako středoškolačka vždy pracovala na nějakém mimoškolním projektu a na vysoké mi to chybělo. Měla jsem jen studium a chtěla jsem to trochu naředit.

Hani: Lidská práva mě chytla už v prvním ročníku a od té doby jsem asi i trochu podvědomě vyhledávala, co by se v tom dalo dělat mimo školu. Občas se dívám lidem na LinkedIn a pro inspiraci ráda sleduji, co dělají ostatní. U jedné bývalé členky spolku jsem si všimla Olympiády. Proklikala jsem se tím a říkala jsem si, že je to super projekt. Dokonce mě trochu mrzelo, že jsem o něm nevěděla už na střední škole. Zaujalo mě to i díky tomu vzdělávacímu aspektu.

Klára: Já se přidala o rok později než holky. Viděla jsem u kamarádky na Instagramu příspěvky z finále, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se jí ozvala, jestli bych se nemohla také podílet. Tohle téma mě zajímalo odjakživa, vždy jsem ho považovala za důležité. Ve druhé třídě jsem začala koukat na seriál Vyprávěj, který má docela silný politický podtext, a od té doby se mě to drží. Na gymnáziu jsem taky měla hodně nejen lidskoprávních projektů a na vysoké to pak najednou nebylo. Nejsem takový ten typický právník, co přijde do školy a řeší jen, jaký zrovna vyšel nový zákon. Chtěla jsem najít prostředí lidí, kteří řeší i něco trochu jiného.

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online.

Takže je to pro vás i určité odreagování od té tvrdé právničiny?

Klára: Ano, od velkých byznysmenů s kufříky, kteří si myslí, že jednou budou velká korporátní zvířata...

Můžete přiblížit, jak soutěž přesně funguje?

Aneta: Prvního listopadu jsme spustili školní kolo, které trvá zhruba šest až sedm týdnů. Středoškoláci se přes odkaz dostanou na stránku, kde si vyberou jedno z dvanácti témat ve třech kategoriích – společenské, politické a techno-ekologické. Poté mají čtyřicet pět minut na napsání malé eseje. Jde nám hlavně o vyjádření hlavní myšlenky, o ten myšlenkový pochod. Eseje pak rozdělujeme do skupin a bodujeme je.

Hani: S tím, že na školním kole pracujeme už před spuštěním, kdy ta témata sami vymýšlíme.

Aneta: Ano, školní kolo je kompletně v režii našeho organizačního týmu. Do druhého kola pak postupuje zhruba šedesátka nejlepších ze dvou set účastníků. Znovu si vybírají ze seznamu témat, který už ale k esejím poskytuje odborná porota, jež je následně i opravuje. Na tuhle práci už mají studenti více času, dva až tři týdny, takže očekáváme i vyšší kvalitu.

Předpokládám, že v této fázi už musí studenti svá tvrzení také podložit relevantními zdroji a daty.

Aneta: Přesně tak. Řešíme třeba i správné citování použití umělé inteligence. Ve druhém kole už klademe důraz na to, aby to nebyla jen úvaha ve stylu „myslím si tohle“. Chceme vědět, proč si to myslí a na základě čeho. Často s jejich názory ani nemusíme souhlasit, ale pokud dokážou předat pěkný myšlenkový pochod, jak k nim došli, který je podložený argumenty, mohou uspět. Musím říct, že tahle stránka soutěže se rok od roku lepší.

Zmiňovaly jste i nějaké finále…

Hani: Všichni účastníci druhého kola dostávají pozvánku na ústní finále, které se koná na pražském magistrátu. Pro některé je to příliš daleká cesta, takže se nakonec účastní třeba třicet nebo čtyřicet studentů.

Aneta: Na ústním finále pak svou esej obhajují. Mají prostor na svůj monolog a poté sedm minut reagují na otázky od poroty. Je vždy obdivuhodné, co ze sebe dokážou vydat. Všechna čest. A aby toho nebylo málo, vybere se pak ještě sedm nebo osm nejlepších do superfinále. Tam si vylosují další téma a po krátké přípravě mají další rozhovor s porotou. Je to hodně o pohotovosti, jak dokážou rychle zareagovat.

Kdo v takové porotě zasedá?

Klára: Snažíme se o průřez odborníky. Měli jsme tam třeba Annu Šabatovou, bývalou ombudsmanku, emeritního ústavního soudce Davida Uhlíře nebo advokáta Vítězslava Dohnala, který pořádá letní Školu lidských práv. Bývají tam lidé z advokátních kanceláří, státního zastupitelství i akademici.

Za svou aktivitu získaly studentky loni i Cenu rektora pro dobrovolníky z řad studentů, absolventů a pracovníků UP, kterou jim předal rektor Michael Kohajda (psali jsme zde). Foto: Vojtěch Kmenta. 

Překvapili vás někdy středoškoláci svými myšlenkami?

Aneta: Často mi z těch studentů jde hlava kolem. Minulý ročník tam byly dvě slečny, jedna z nich nakonec vyhrála. Když jsem poslouchala jejich obhajobu a následnou diskuzi s porotou, říkala jsem si, že v sedmnácti letech bych vůbec nebyla schopná takhle formulovat myšlenky, natož polemizovat s experty, kteří mají padesát let praxe. Na jejich schopnosti artikulovat myšlenku by podle mě nedosáhla polovina naší školy.

Dodává vám to optimismus? Že i takto mladá generace dokáže přemýšlet nad vážnými tématy?

Klára: Určitě, i když je to trochu zkreslené, protože do soutěže se nám přihlásí jen špička ledovce. Ale vidím to i jinde, třeba při workshopech s Amnesty International na školách, kde téma lidských práv nutně nemusí být zálibou všech. Nedávno mě nadchla akce Samet na školách, která se v posledních dvou letech docela rozjela. Byly jsme na gymnáziu ve Frýdku-Místku a viděly, jak si studenti sami skvěle zorganizovali oslavy 17. listopadu. Pozvali si hosty, vyzdobili školu od shora dolů, zpívali Modlitbu pro Martu. Když jsme pak s kolegyněmi seděly v místnosti se všemi těmi disidenty, připadaly jsme si, že tam skoro nepatříme. Je skvělé vidět, že mladá generace chce něco dělat a není jen tak pasivní, jak je často prezentovaná v médiích.

Nahráváte mi. Den studentstva byl před nedávnem. Jak si vysvětlujete, že zrovna studenti jsou často tou hlavní skupinou, která se postaví proti totalitě a nespravedlnosti?

Hani: Možná to nevyzní nejlépe, ale nemyslím to zle… My mladí jsme ještě trochu naivní a nezkažení životem. Jsme idealisté a věříme, že věci mohou být lepší.

Aneta: Často taky nemáme co ztratit. Třicátníci a starší, s rodinou a kariérou, jsou už opatrnější. Dřív jim za názor hrozil vyhazov z práce nebo ztráta bydlení, a to ještě v těch lepších případech. Studenti si zkrátka ta rizika tolik nepřipouštějí. Dnes mají naštěstí jistotu, že je za názor nikdo nebude mlátit obuškem na náměstí. Alespoň doufám.

Klára: Hraje v tom roli i čas a zázemí. Mám rodinu, která mě podporuje, takže si můžu dovolit věnovat čas dobrovolnictví. Kdybych musela při škole několik dní v týdnu brigádničit, nezbyl by mi na to prostor. Dospělí pak, alespoň v mém okolí, často podporují různé neziskové organizace spíše finančně, pasivněji, protože po práci už nemají čas a energii na aktivismus.

Je nějaké téma, které byste ve společnosti rády změnily?

Klára: Přála bych si, aby si lidé uvědomili, že demokracie není jen svoboda, ale taky velká zodpovědnost. Stát tu není od toho, aby jen rozdával a zachraňoval nás. Je to pomocná ruka, o kterou se musíme starat a nějakým způsobem se podílet na tom, jak bude jednou vypadat. Zároveň by si lidé měli více pamatovat historii a poučit se z ní.

Hani: Za mě je to tolerance. Spousta konfliktů, od mikroagresí až po násilí, pramení z neochoty pochopit druhého. Vnímala jsem to hodně u voleb. Ty ale nějak demokraticky dopadly, někomu se to líbí, někomu ne, každopádně je potřeba se naučit výsledek respektovat a myslím, že ke vzájemnému pochopení můžeme dojít hlavně diskuzí.

Aneta: Souhlasím, chybí nám vzájemný respekt. Mám pocit, že se společnost rozdělila na skupiny, které pomalu nemají respekt až k existenci druhých. Razí se heslo: „Vy jste méně než my.“ Zapomínáme na to, co máme společné. A není to jen o politickém spektru, ale i etnickém nebo věkovém. Mladší mají zkreslený pohled na starší a naopak. Tyhle pohledy na sebe naráží a jsme pak zaseklí na jednom místě. Neposouváme se dál. Z toho pramení frustrace, které pak zase zpětně přilévají benzín do ohně.

Co vás u dobrovolnictví drží, když vám vlastně jen přináší práci navíc, ale žádný peněžní zisk?

Aneta: Určitě kolektiv. Ten často drží lidi i tam, kde by jinak nebyli. Za poslední rok se vytvořil opravdu skvělý. Jsem z té práce často unavená, obzvlášť v březnu, kdy už vše směřuje k finále, ale ten pocit v den finále… Studenti mě naprosto nabíjí energií. Zároveň potěší i pochvala od poroty. Když mi ústavní soudce po roce práce řekne, že to bylo super, cítím vždy velké zadostiučinění.

Klára: Mě motivuje i to, že můžeme účastníkům zprostředkovat kontakty a zkušenosti. Vím, jak moc mě kdysi posunulo, když jsem musela mluvit před padesáti lidmi na summitu. Člověk překoná určitou hranici a najednou už ho žádná prezentace ve škole nemá šanci rozhodit.

Hani: Už v prváku jsem zjistila, že se lidským právům chci věnovat i profesně. Proto mi to dává smysl. Vím, že ten pracovní život nebude tak strašidelný, jak se může jevit, protože teď už vím, že je tam něco, co mě bude bavit. Byť občas může tahle oblast působit jako nevděčná práce, která není tak dobře ohodnocená jako ta advokátní nebo korporátní, možnost řešit systémové nespravedlnosti s velkým dopadem a opravdu pomoct je pro mě důležitější.

Co vám dobrovolnictví přináší do budoucí profese?

Klára: Hodně to souvisí s hledáním smyslu. Studium a všechny mé ostatní aktivity mě baví jen do určité míry, ale když člověk ví, proč to dělá a vidí v tom vyšší smysl, vydrží u toho, i když ho to zrovna nebaví. Navíc si myslím, že je vždy výhoda mít něco bokem. Stavět život jen na jedné věci je omezující. Když máte život poskládaný z více pilířů, ať už je to škola, práce nebo dobrovolnictví, jste pak odolnější. Když se jedna věc sesype, ty ostatní vás podrží a tolik vás to nerozhodí.

Hani: Pro mě to je hlavně zisk kontaktů a networking, což mi třeba na začátku vůbec nedošlo. Přitom si tvoříme komunitu známých tváří, které budeme v oboru potkávat celý život. Kde jinde máte možnost neformálně mluvit s ústavním soudcem? To se vám normálně nestane. 

Justin C. Feng from the Department of Cosmology and Gravitational Physics at the Institute of Physics of the Czech Academy of Sciences and independent researcher Chris Reiss have co-authored a study on using time dilation from special and general relativity to travel between stars without extreme aging differences between travelers and their home civilization.

Justin C. Feng z Oddělení kosmologie a gravitační fyziky Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky a nezávislý vědec Chris Reiss jsou autory studie o využití dilatace času ze speciální a obecné relativity k cestování mezi hvězdami bez extrémních rozdílů ve stárnutí mezi cestovateli a jejich domovskou civilizací.

Fakulta zdravotnických věd UP se může pochlubit novou docentkou. Habilitační řízení na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně úspěšně absolvovala dlouholetá členka Ústavu klinické rehabilitace, zástupkyně přednosty pro výuku Jana Vyskotová.

„Je to pro mě určitá významná meta. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností,“ říká Jana Vyskotová v rozhovoru.

Jakou habilitační práci jste obhajovala?
Byla to práce zaměřená na jemnou komunikační motoriku, což je téma, na které se dlouhodobě specializuji. Myslím si, že tohle téma oslovuje úplně každého – a bylo to zřejmé i během obhajoby mé práce. Sleduji lidský pohyb z nejrůznějších úhlů pohledu. Studuji, jak vypadá normální pohyb a jak vypadá patologie, ať už vrozená, nebo získaná. Z hlediska rehabilitace mě samozřejmě zajímá, jak i navzdory omezením může dotyčný člověk prožít hezký život s pocitem soběstačnosti. Je to hluboce lidské téma.

Za práci o jemné motorice jste již získala Cenu rektora Univerzity Palackého. Jak dlouho text vznikal?
Velmi dlouho, sahá to až do dob, kdy jsem dělala doktorát a zabývala se tvorbou nového testu pro jemnou motoriku. Tím jsem si vlastně celou problematiku takříkajíc osahala. Bylo velmi zajímavé sledovat různé přístupy různých lidí ke stejnému úkonu. V přímém přenosu jsem tak mohla pozorovat jednotlivé strategie a kreativní přístupy. Někteří se snažili úkol splnit v co nejkratším čase, někteří se soustředili spíše na samotný výkon a pečlivost. U každého se tak projevila jeho osobnost. Tohle mě najednou začalo zajímat více než celý test.

Jemnou a komunikační motorikou se zabývám asi pětadvacet let. A pořád objevuji něco nového. Stačí sledovat, když něco děláte rukama a co se v tu chvíli děje v oblasti úst – někdo při psaní vyplázne jazyk, někdo koulí očima… Pořád mě napadají nové a nové věci. Stačí se jen projet autobusem, tam najdu inspirace! Uvidím třeba ženu sedící naproti, jak jí svačinku, jak zvládne s pěticentimetrovými nalakovanými nehty uchopit lžičku, aby se dokázala najíst a přitom nepotřísnit, prostě zůstat dámou. Nebo zase slečna vedle mě píše na tabletu s podobně dlouhými nehty a tomu přizpůsobenými pokřivenými prsty... Tyhle strategie mě velmi baví pozorovat a zaznamenávat.

Co pro vás tento titul znamená? Je to určitý životní mezník, pokoření mety?
Pro mě je důležité, že mi titul docentky může pomoci dosáhnout toho, co si dlouho přeji, a to je otevření magisterského oboru ergoterapie u nás na fakultě. Bez docentského titulu by bylo obtížnější zajistit pro obor garanta. To pro mě byla hlavní motivace. Ale samozřejmě, že je to i určitá významná meta a tohoto titulu si velmi považuji. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností.

V čem spatřujete největší devízu ergoterapeutů?
Ergoterapeuti pomáhají jak zdravým, tak nemocným. Jsou i edukátoři, kteří umí ostatním poradit, jak si uspořádat bezpečný prostor, když mám stárnoucí rodiče nebo nemohoucí děti, jak to udělat, aby se snížilo riziko úrazů a pádů. Vzdělaný ergoterapeut je velkým přínosem pro zdravotnictví, protože dokáže často s minimem prostředků dosáhnout se svými klienty, dětskými i dospělými, maxima jejich potenciálu v přirozených aktivitách.

Jak vnímáte zájem o ergoterapii v posledních letech, zvyšuje se?
Je zajímavé, že ve světě je ergoterapie mnohem známější než fyzioterapie. U nás byly původně oba obory schovány pod názvem rehabilitační pracovník. Dle mého názoru se přitom jedná o dvě nohy patřící k jednomu tělu. Nemůžeme říct, že fyzioterapie je v případě těžkých onemocnění a postižení plnohodnotná bez ergoterapie. Co se týká povědomí a zájmu o ergoterapii, v České republice je v současnosti pět univerzit, na nichž se tento obor vyučuje. To není špatné číslo, jenže u nás na fakultě můžeme zatím přijímat jen patnáct studentů ročně. Potřebovali bychom přitom aspoň dvacet, abychom mohli alespoň částečně uspokojit požadavky zdravotnických zařízení.

Uvedu vám malý příklad. Po celé republice je čtrnáct ergocenter, která testují pracovní potenciál klientů poslaných pracovními úřady. Bylo konstatováno, že ergoterapeut při této diagnostice může zastoupit fyzioterapeuta, ale opačně to neplatí. Teď si představte, že v jednom z těchto draze vybudovaných center přijdou o ergoterapeuta a horko těžko shání náhradu, protože kapacity vzdělaných ergoterapeutů jsou nízké. My můžeme přijmout patnáct studentů a často přitom nastane situace, že přijatý student ergoterapie to po roce zkusí znovu na fyzioterapii a uspěje. Pro některé studenty je ergoterapie příliš těžká. Rozhodně nejde o odpočinkový obor. Je hodně o uvažování, o využívání intuice, o kreativitě. A taky o humoru. Protože, a platí to obecně, zdravotník bez smyslu pro humor je na cestě k vyhoření.

Fakulta zdravotnických věd UP se může pochlubit novou docentkou. Habilitační řízení na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně úspěšně absolvovala dlouholetá členka ústavu klinické rehabilitace, zástupkyně přednosty pro výuku Jana Vyskotová.

„Je to pro mě určitá významná meta. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností,“ říká Jana Vyskotová v rozhovoru.

Jakou habilitační práci jste obhajovala?
Byla to práce zaměřená na jemnou komunikační motoriku, což je téma, na které se dlouhodobě specializuji. Myslím si, že tohle téma oslovuje úplně každého a bylo to zřejmé i během obhajoby mé práce. Sleduji lidský pohyb z nejrůznějších úhlů pohledu. Studuji, jak vypadá normální pohyb a jak vypadá patologie, ať už vrozená, nebo získaná. Z hlediska rehabilitace mě samozřejmě zajímá, jak i navzdory omezením může dotyčný člověk prožít hezký život s pocitem soběstačnosti. Je to hluboce lidské téma.

Za práci o jemné motorice jste již získala Cenu rektora Univerzity Palackého. Jak dlouho text vznikal?
Velmi dlouho, sahá to až do dob, kdy jsem dělala doktorát a zabývala se tvorbou nového testu pro jemnou motoriku. Tím jsem si vlastně celou problematiku takříkajíc osahala. Bylo velmi zajímavé sledovat různé přístupy různých lidí ke stejnému úkonu. V přímém přenosu jsem tak mohla pozorovat jednotlivé strategie a kreativní přístupy. Někteří se snažili úkol splnit v co nejkratším čase, někteří se soustředili spíše na samotný výkon a pečlivost. U každého se tak projevila jeho osobnost. Tohle mě najednou začalo zajímat více než celý test.

Jemnou a komunikační motorikou se zabývám asi pětadvacet let. A pořád objevuji něco nového.  Stačí sledovat, když něco děláte rukama a co se v tu chvíli děje v oblasti úst - někdo při psaní vyplázne jazyk, někdo koulí očima… Pořád mě napadají nové a nové věci. Stačí se jen projet autobusem, tam najdu inspirace! Uvidím třeba ženu sedící naproti, jak jí svačinku, jak zvládne s pěticentimetrovými nalakovanými nehty uchopit lžičku, aby se dokázala najíst a přitom nepotřísnit, prostě zůstat dámou. Nebo zase slečna vedle mě píše na tabletu s podobně dlouhými nehty a tomu přizpůsobenými pokřivenými prsty... Tyhle strategie mě velmi baví pozorovat a zaznamenávat.

Co pro vás tento titul znamená? Je to určitý životní mezník, pokoření mety?
Pro mě je důležité, že mi titul docentky může pomoci dosáhnout toho, co si dlouho přeji, a to je otevření magisterského oboru ergoterapie u nás na fakultě. Bez docentského titulu by bylo obtížnější zajistit pro obor garanta. To pro mě byla hlavní motivace. Ale samozřejmě, že je to i určitá významná meta a tohoto titulu si velmi považuji. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností.

V čem spatřujete největší devízu ergoterapeutů?
Ergoterapeuti pomáhají jak zdravým, tak nemocným. Jsou i edukátoři, kteří umí ostatním poradit, jak si uspořádat bezpečný prostor, když mám stárnoucí rodiče nebo nemohoucí děti, jak to udělat, aby se snížilo riziko úrazů a pádů. Vzdělaný ergoterapeut je velkým přínosem pro zdravotnictví, protože dokáže často s minimem prostředků dosáhnout se svými klienty, dětskými i dospělými, maxima jejich potenciálu v přirozených aktivitách.

Jak vnímáte zájem o ergoterapii v posledních letech, zvyšuje se?
Je zajímavé, že ve světě je ergoterapie mnohem známější než fyzioterapie. U nás byly původně oba obory schovány pod názvem rehabilitační pracovník. Dle mého názoru se přitom jedná o dvě nohy patřící k jednomu tělu. Nemůžeme říct, že fyzioterapie je v případě těžkých onemocnění a postižení plnohodnotná bez ergoterapie. Co se týká povědomí a zájmu o ergoterapii, v České republice je v současnosti pět univerzit, na nichž se tento obor vyučuje. To není špatné číslo, jenže u nás na fakultě můžeme zatím přijímat jen patnáct studentů ročně. Potřebovali bychom přitom aspoň dvacet, abychom mohli alespoň částečně uspokojit požadavky zdravotnických zařízení.

Uvedu vám malý příklad. Po celé republice je čtrnáct ergocenter, která testují pracovní potenciál klientů poslaných pracovními úřady. Bylo konstatováno, že ergoterapeut při této diagnostice může zastoupit fyzioterapeuta, ale opačně to neplatí. Teď si představte, že v jednom z těchto draze vybudovaných center přijdou o ergoterapeuta a horko těžko shání náhradu, protože kapacity vzdělaných ergoterapeutů jsou nízké. My můžeme přijmout patnáct studentů a často přitom nastane situace, že přijatý student ergoterapie to pro roce zkusí znovu na fyzioterapii a uspěje. Pro některé studenty je ergoterapie příliš těžká. Rozhodně nejde o odpočinkový obor. Je hodně o uvažování, o využívání intuice, o kreativitě. A taky o humoru. Protože, a platí to obecně, zdravotník bez smyslu pro humor je na cestě k vyhoření.

 

Do padesátky nejlepších lékařů a lékařek Česka, kterou zveřejnil magazín Forbes, se opět dostali i odborníci, kteří studovali, působí nebo jsou jinak spojeni s Lékařskou fakultou Univerzity Palackého.

Jedním z nich je František Kopřiva z Dětské kliniky LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc, který je jedním ze zakladatelů dětské pneumologie u nás a který před nedávnem převzal z rukou prezidenta ČR Petra Pavla medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy a zdravotnictví.

„Naše práce není prací jednotlivce, ale celého týmu. Takto vnímám i tato ocenění, která jsou sice zaštítěna mým jménem, ale patří celému našemu kolektivu. A daleko více než samotné ceny a vyznamenání jsou výsledky péče o zdraví našich dětských pacientů,“ uvedl.

Do padesátky nejlepších českých lékařů a lékařek byl vybrán také Karel Pacák, specialista na endokrinní nádory, především nadledvin, který po svém návratu ze Spojených států s LF UP úzce spolupracuje.

Stejně jako v předchozích letech byl do výběru zařazen i psychiatr a psychoterapeut Ján Praško Pavlov z Kliniky psychiatrie LF UP a FNOL a také olomoučtí absolventi plastický chirurg Bohdan Pomahač a oční lékař Pavel Stodůlka.

Dalším vybraným absolventem LF UP je neurolog Daniel Václavík, který je primářem na neurologickém oddělení Nemocnice AGEL v Ostravě-Vítkovicích. V Ostravě působí také další zařazený lékař Ondřej Šimetka, přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky LF Ostravské univerzity a FN Ostrava, který na LF UP absolvoval doktorské studium.

Kompletní padesátku nejlepších lékařů a lékařek ČR, kterou magazín Forbes vybral na základě konzultací a oponentury odborníků, najdete zde.

Do padesátky nejlepších lékařů a lékařek Česka, kterou zveřejnil magazín Forbes, se opět dostali i odborníci, kteří studovali, působí nebo jsou jinak spojeni s Lékařskou fakultou Univerzity Palackého.

Jedním z nich je František Kopřiva z Dětské kliniky LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc, který je jedním ze zakladatelů dětské pneumologie u nás a který před nedávnem převzal z rukou prezidenta ČR Petra Pavla medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy a zdravotnictví.

„Naše práce není prací jednotlivce, ale celého týmu. Takto vnímám i tato ocenění, která jsou sice zaštítěna mým jménem, ale patří celému našemu kolektivu. A daleko více než samotné ceny a vyznamenání jsou výsledky péče o zdraví našich dětských pacientů,“ uvedl.

Do padesátky nejlepších českých lékařů a lékařek byl vybrán také Karel Pacák, specialista na endokrinní nádory, především nadledvin, který po svém návratu ze Spojených států s LF UP úzce spolupracuje.

Stejně jako v předchozích letech byl do výběru zařazen i psychiatr a psychoterapeut Ján Praško Pavlov z Kliniky psychiatrie LF UP a FNOL a také olomoučtí absolventi plastický chirurg Bohdan Pomahač a oční lékař Pavel Stodůlka.

Dalším vybraným absolventem LF UP je neurolog Daniel Václavík, který je primářem na neurologickém oddělení Nemocnice AGEL v Ostravě-Vítkovicích. V Ostravě působí také další zařazený lékař Ondřej Šimetka, přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky LF Ostravské univerzity a FN Ostrava, který na LF UP absolvoval doktorské studium.

Kompletní padesátku nejlepších lékařů a lékařek ČR, kterou magazín Forbes vybral na základě konzultací a oponentury odborníků, najdete zde.

„Chtěla bych být výzkumnou pracovnicí. Mít možnost pomáhat lidem v Myanmaru a Rakhin, jedné z jeho oblastí. Z České republiky nyní podporuji výzkum a advokacii, jež s aktuálním děním v Myanmaru souvisí,“ říká Ei, myanmarská studentka. V těchto dnech se na Filozofické fakultě Univerzity Palackého připravuje k ukončení semestrálního pobytu. Magisterské studium pak plánuje završit v Kambodži.

Chtělo by se říct: Ne každý se narodí ve správnou chvíli na správném místě. Ei pochází z jihovýchodní Asie, z Myanmaru, části Rakhin. Místa, které je Evropanovi na hony vzdálené, místa, které však oplývá velkým kulturním bohatstvím. Do roku 2021 se této části světa říkalo Zlatý Myanmar. Pak přišel vojenský převrat a moc v zemi převzala vojenská junta.

„Nejdříve mi studium přerušila pandemie covidu-19. To bylo ve druhém ročníku magisterského studia mezinárodních vztahů. Původní plán, že diplomovou práci odevzdám v roce 2021, nevyšel. V tomto roce totiž mou zemi zasáhl vojenský převrat a začalo období tmy. V Myanmaru upadá ekonomická stabilita i úroveň vzdělávání. Každý, kdo může, odjíždí za vzděláním například do Thajska, Malajsie či Singapurské republiky. Tak jsem učinila i já. Přemístila jsem se do Kambodži, která má kvalitní vzdělávání. S podporou stipendia z Mobilního programu EU pro Myanmar (EMPM) pokračuji ve studiu mezinárodních vztahů na jedné z národních univerzit, Royal University of Phnom Penh (RUPP).“

Právě v Kambodži se Ei dostala k nabídce studijního pobytu v Evropě. Přišla z Campus France, jehož prostřednictvím je program EMPM spravován. Jde o program, jenž je přímo určený studentům Republiky Myanmarský svaz, věnuje se těm, kterým studium přerušil buď covid-19 nebo vojenský převrat. Pečlivě jsou do něj vybíráni studující z univerzit v rámci ASEAN, což je Sdružení národů jihovýchodní Asie. Jde o studenty, kteří chtějí vyjet do Evropské unie za lepšími zkušenostmi s vysokoškolským vzděláváním.

„Studium mi nejprve přerušila pandemie, poté mou zemi zasáhl vojenský převrat. Každý, kdo může, odjíždí za vzděláním do Thajska, Malajsie či Singapuru.“ Ei  

„Šla jsem za kvalitním vzděláním v oblasti lidských práv, a to nabízí Evropská unie. A proč jsem si vybrala Českou republiku a právě Olomouc? I proto, že Univerzita Palackého má Centrum pro myanmarská studia. Nevím o žádné jiné univerzitě, která by byla myanmarským souvislostem tak otevřená. Velmi mě zajímá evropský pohled na dění v Myanmaru, evropský pohled na mou zemi jako takovou.“

Ei je velmi cílevědomá, hovoří anglicky, barmsky a zná i arakanský dialekt. Úsilí, které musela vyvinout, aby mohla semestr strávit v České republice, bylo na naše české poměry opravdu enormní.

„Velmi složité bylo získat povolení k dlouhodobému pobytu. Do Myanmaru se teď vrátit nemůžu, není to bezpečné. Žiji v Kambodži, a přestože českou ambasádou tato země disponuje, konzulární podporu pro žádosti o dlouhodobá víza neposkytuje. Cestovala jsem proto do Thajska. Složité bylo především získat výpis z trestního rejstříku, který je nezbytnou přílohou žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. To se netýká jen Myanmaru, ale i Kambodži. Všechny dokumenty pak musely být přeloženy do češtiny a postoupeny nezbytným legalizačním procesům. Trvalo to asi čtyři měsíce, než jsem vše vyřídila. Navíc jsem musela být při každém kroku hodně opatrná, abych o Šanci získat povolení k pobytu nepřišla. Až do obdržení víza jsem byla pod velkým tlakem, a to i proto, že časový harmonogram byl velmi napjatý.“

„Českou republiku, Univerzitu Palackého v Olomouci, jsem si vybrala proto, že má Centrum pro myanmarská studia, které se otevřeně věnuje myanmarským souvislostem.“ Ei

Myanmar včetně její západní části zvané Rakhin je podle Ei velmi krásná země s bohatým kulturním dědictvím. Je to místo, které je známé nádhernými dlouhými plážemi.

Kristína Kironská, FF UP: První výběr mezi uchazeči udělal Campus France. Seznam jmen pak poslal evropským univerzitám, zapojeným do EMPM. Z něj jsem vybrala ty, kterým na UP můžeme nabídnout předměty, související s jejich studiem na domovských univerzitách. S ohledem na bezpečnost uvádíme pouze křestní jméno studentky.

„Je charakteristické etnickou pestrostí. Já jsem Arakanka, to je starší výraz pro etnikum Rakhin, prostě holka od pláže. V Rakhin jsme měli svůj vlastní šlechtický rod, máme velmi pestré náboženství, do něhož velmi zasahují buddhistické vlivy.“

Česká republika, přestože je od Myanmaru hodně odlišná, na ni udělala velký dojem. Ei ji vnímá jako nádhernou zemi s krásnou architekturou, kulturou, atmosférou a skvělými lidmi.

„Kulturním šokem jsem si prošla, především s ohledem na počasí a jídlo. Když se ale v čase ohlédnu, mám jen pozitivní zážitky. Pamatuji si, jak jsem si na ulici otevřela na mobilu Google Maps s tím, že něco potřebuji najít, a hned se jeden kolemjdoucí přiklonil s tím, že mi uvedené místo pomůže najít. Pro mě to byla velmi překvapivá situace. Cítím se tu opravdu skvěle, hodně jsem si toho stihla i prohlédnout a přečíst, například o regionech České republiky. Moc děkuji za vřelé přijetí! Už teď vím, že bych se do České republiky ráda vrátila natrvalo.“

To už ale Ei přemýšlí o budoucnu. Teď ji čeká hodně práce v Kambodži, kam se brzy vrátí ukončit své magisterské studium. V rámci semestrálního pobytu se na Univerzitě Palackého věnovala roli Japonska v mezinárodních vztazích, studovala i mediální prostředí v České republice a střední Evropě, věnovala se politickým systémům v indo-pacifické oblasti a otázkám lidských práv v Asii. V obecném měřítku nejvíc cílí právě na lidská práva v Asii a přemýšlí o doktorském studiu.

„Zabývám se lidskoprávními problémy a jde mi zejména o etnikum Rakhin, jemuž bych jednou ráda pomáhala. Moc bych chtěla zlepšit jeho životní situaci. Sice zatím ještě nevím, jak svou pomoc uchopím, ale chtěla bych využít znalostí, jež získám v rámci studií.“

Tlumočila Mgr. Anna Šulcová, studentka doktorského studijního programu Obecná jazykověda a teorie komunikace  FF UP. 

Centrum myanmarských studií bylo na katedře asijských studií FF UP založeno v roce 2024. Zabývá se interdisciplinárním výzkumem a výukou zaměřenou na Myanmar. Jeho cílem je prohloubit povědomí o kultuře, společnosti a politice této země. Nabízí mimo jiné přednášky i akademické kurzy na různá témata, jež uvedená oblast spojuje. Vede jej Ing. Mgr. Kristína Kironská, Ph.D. Centrum vzniklo díky podpoře rámcového programu EU pro výzkum a inovace Horizont Evropa. Psali jsme zde.

Myanmar, plným názvem Republika Myanmarský svaz, známá také jako Barma, je země v jihovýchodní Asii, proslulá svou bohatou buddhistickou kulturou. Potýká se s politickou nestabilitou, vojenským převratem v roce 2021, ekonomickými problémy, konflikty a humanitární krizí, což výrazně zhoršuje bezpečnostní situaci. Ekonomika země patří k nejméně rozvinutým, přestože je tato země bohatá na přírodní zdroje. Pod vládou vojenské junty země trpí korupcí a nestabilitou. Probíhají ozbrojené konflikty, panuje zde výjimečný stav.

„Chtěla bych být výzkumnou pracovnicí. Mít možnost pomáhat lidem v Myanmaru a Rakhin, jedné z jeho oblastí. Z České republiky nyní podporuji výzkum a advokacii, jež s aktuálním děním v Myanmaru souvisí,“ říká Ei, myanmarská studentka. V těchto dnech se na Filozofické fakultě Univerzity Palackého připravuje k ukončení semestrálního pobytu. Magisterské studium pak plánuje završit v Kambodži.

Chtělo by se říct: Ne každý se narodí ve správnou chvíli na správném místě. Ei pochází z jihovýchodní Asie, z Myanmaru, části Rakhin. Místa, které je Evropanovi na hony vzdálené, místa, které však oplývá velkým kulturním bohatstvím. Do roku 2021 se této části světa říkalo Zlatý Myanmar. Pak přišel vojenský převrat a moc v zemi převzala vojenská junta.

„Nejdříve mi studium přerušila pandemie covidu-19. To bylo ve druhém ročníku magisterského studia mezinárodních vztahů. Původní plán, že diplomovou práci odevzdám v roce 2021, nevyšel. V tomto roce totiž mou zemi zasáhl vojenský převrat a začalo období tmy. V Myanmaru upadá ekonomická stabilita i úroveň vzdělávání. Každý, kdo může, odjíždí za vzděláním například do Thajska, Malajsie či Singapurské republiky. Tak jsem učinila i já. Přemístila jsem se do Kambodži, která má kvalitní vzdělávání. S podporou stipendia z Mobilního programu EU pro Myanmar (EMPM) pokračuji ve studiu mezinárodních vztahů na jedné z národních univerzit, Royal University of Phnom Penh (RUPP).“

Právě v Kambodži se Ei dostala k nabídce studijního pobytu v Evropě. Přišla z Campus France, jehož prostřednictvím je program EMPM spravován. Jde o program, jenž je přímo určený studentům Republiky Myanmarský svaz, věnuje se těm, kterým studium přerušil buď covid-19 nebo vojenský převrat. Pečlivě jsou do něj vybíráni studující z univerzit v rámci ASEAN, což je Sdružení národů jihovýchodní Asie. Jde o studenty, kteří chtějí vyjet do Evropské unie za lepšími zkušenostmi s vysokoškolským vzděláváním.

„Studium mi nejprve přerušila pandemie, poté mou zemi zasáhl vojenský převrat. Každý, kdo může, odjíždí za vzděláním do Thajska, Malajsie či Singapuru.“ Ei  

„Šla jsem za kvalitním vzděláním v oblasti lidských práv, a to nabízí Evropská unie. A proč jsem si vybrala Českou republiku a právě Olomouc? I proto, že Univerzita Palackého má Centrum pro myanmarská studia. Nevím o žádné jiné univerzitě, která by byla myanmarským souvislostem tak otevřená. Velmi mě zajímá evropský pohled na dění v Myanmaru, evropský pohled na mou zemi jako takovou.“

Ei je velmi cílevědomá, hovoří anglicky, barmsky a zná i arakanský dialekt. Úsilí, které musela vyvinout, aby mohla semestr strávit v České republice, bylo na naše české poměry opravdu enormní.

„Velmi složité bylo získat povolení k dlouhodobému pobytu. Do Myanmaru se teď vrátit nemůžu, není to bezpečné. Žiji v Kambodži, a přestože českou ambasádou tato země disponuje, konzulární podporu pro žádosti o dlouhodobá víza neposkytuje. Cestovala jsem proto do Thajska. Složité bylo především získat výpis z trestního rejstříku, který je nezbytnou přílohou žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. To se netýká jen Myanmaru, ale i Kambodži. Všechny dokumenty pak musely být přeloženy do češtiny a postoupeny nezbytným legalizačním procesům. Trvalo to asi čtyři měsíce, než jsem vše vyřídila. Navíc jsem musela být při každém kroku hodně opatrná, abych o Šanci získat povolení k pobytu nepřišla. Až do obdržení víza jsem byla pod velkým tlakem, a to i proto, že časový harmonogram byl velmi napjatý.“

„Českou republiku, Univerzitu Palackého v Olomouci, jsem si vybrala proto, že má Centrum pro myanmarská studia, které se otevřeně věnuje myanmarským souvislostem.“ Ei

Myanmar včetně její západní části zvané Rakhin je podle Ei velmi krásná země s bohatým kulturním dědictvím. Je to místo, které je známé nádhernými dlouhými plážemi.

Kristína Kironská, FF UP: První výběr mezi uchazeči udělal Campus France. Seznam jmen pak poslal evropským univerzitám, zapojeným do EMPM. Z něj jsem vybrala ty, kterým na UP můžeme nabídnout předměty, související s jejich studiem na domovských univerzitách. S ohledem na bezpečnost uvádíme pouze křestní jméno studentky.

„Je charakteristické etnickou pestrostí. Já jsem Arakanka, to je starší výraz pro etnikum Rakhin, prostě holka od pláže. V Rakhin jsme měli svůj vlastní šlechtický rod, máme velmi pestré náboženství, do něhož velmi zasahují buddhistické vlivy.“

Česká republika, přestože je od Myanmaru hodně odlišná, na ni udělala velký dojem. Ei ji vnímá jako nádhernou zemi s krásnou architekturou, kulturou, atmosférou a skvělými lidmi.

„Kulturním šokem jsem si prošla, především s ohledem na počasí a jídlo. Když se ale v čase ohlédnu, mám jen pozitivní zážitky. Pamatuji si, jak jsem si na ulici otevřela na mobilu Google Maps s tím, že něco potřebuji najít, a hned se jeden kolemjdoucí přiklonil s tím, že mi uvedené místo pomůže najít. Pro mě to byla velmi překvapivá situace. Cítím se tu opravdu skvěle, hodně jsem si toho stihla i prohlédnout a přečíst, například o regionech České republiky. Moc děkuji za vřelé přijetí! Už teď vím, že bych se do České republiky ráda vrátila natrvalo.“

To už ale Ei přemýšlí o budoucnu. Teď ji čeká hodně práce v Kambodži, kam se brzy vrátí ukončit své magisterské studium. V rámci semestrálního pobytu se na Univerzitě Palackého věnovala roli Japonska v mezinárodních vztazích, studovala i mediální prostředí v České republice a střední Evropě, věnovala se politickým systémům v indo-pacifické oblasti a otázkám lidských práv v Asii. V obecném měřítku nejvíc cílí právě na lidská práva v Asii a přemýšlí o doktorském studiu.

„Zabývám se lidskoprávními problémy a jde mi zejména o etnikum Rakhin, jemuž bych jednou ráda pomáhala. Moc bych chtěla zlepšit jeho životní situaci. Sice zatím ještě nevím, jak svou pomoc uchopím, ale chtěla bych využít znalostí, jež získám v rámci studií.“

Tlumočila Mgr. Anna Šulcová, studentka doktorského studijního programu Obecná jazykověda a teorie komunikace  FF UP. 

Centrum myanmarských studií bylo na katedře asijských studií FF UP založeno v roce 2024. Zabývá se interdisciplinárním výzkumem a výukou zaměřenou na Myanmar. Jeho cílem je prohloubit povědomí o kultuře, společnosti a politice této země. Nabízí mimo jiné přednášky i akademické kurzy na různá témata, jež uvedená oblast spojuje. Vede jej Ing. Mgr. Kristína Kironská, Ph.D. Centrum vzniklo díky podpoře rámcového programu EU pro výzkum a inovace Horizont Evropa. Psali jsme zde.

Myanmar, plným názvem Republika Myanmarský svaz, známá také jako Barma, je země v jihovýchodní Asii, proslulá svou bohatou buddhistickou kulturou. Potýká se s politickou nestabilitou, vojenským převratem v roce 2021, ekonomickými problémy, konflikty a humanitární krizí, což výrazně zhoršuje bezpečnostní situaci. Ekonomika země patří k nejméně rozvinutým, přestože je tato země bohatá na přírodní zdroje. Pod vládou vojenské junty země trpí korupcí a nestabilitou. Probíhají ozbrojené konflikty, panuje zde výjimečný stav.

Mezinárodní twinningový projekt San4Fuel je u konce a skládá závěrečné účty. Před třemi lety se díky němu propojili vědci z CATRIN Univerzity Palackého, VŠB-TUO, Univerzity Friedricha Alexandera v německém Erlangenu a Univerzity v Terstu v Itálii. O tom, co se povedlo a k jakým výsledkům vědci dospěli, hovořil hlavní řešitel Štěpán Kment z CATRIN.

Jak byste shrnul hlavní poslání projektu SAN4Fuel?

Hlavním cílem projektu bylo vybudovat na Univerzitě Palackého a na VŠB-TUO silné zázemí pro výzkum solárních paliv a propojit naše týmy s předními evropskými pracovišti na univerzitách v italském Terstu a německém Erlangenu. Usilovali jsme o hlubší porozumění tomu, jak lze přímo ze sluneční energie vyrábět vodík a syntetická paliva, jak efektivně využít odpadní oxid uhličitý a přeměnit jej na cenné uhlovodíky s vysokou přidanou hodnotou či další energetické nosiče pomocí pokročilých fotokatalytických materiálů. Projekt nám umožnil nejen dosáhnout vynikajících vědeckých výsledků, ale také posílit infrastrukturu, rozvíjet talent mladých výzkumníků a získat know-how, které posunulo český výzkum výrazně blíže evropské špičce.

Proč je SAN4Fuel pro výzkum udržitelných paliv tak důležitý?

Výzkum udržitelných paliv je dnes naprosto zásadní a představuje jednu z největších celospolečenských výzev. Neustále rostoucí světová populace i nedávný, až explozivní nástup technologií umělé inteligence jsou jen dva příklady faktorů, které dramaticky zvyšují globální spotřebu energie. S tím úzce souvisí také nárůst emisí oxidu uhličitého a jejich negativní klimatické dopady. Ani současná geopolitická situace nepřispívá ke stabilitě. To vše nás nutí hledat nové energetické zdroje a vyvíjet materiály a technologie, které dokážou snížit celkovou energetickou zátěž a současně umožní alespoň částečnou energetickou nezávislost. Udržitelná paliva jako zelený vodík, syntetické uhlovodíky či chemikálie s vysokou přidanou hodnotou, například peroxid vodíku nebo amoniak, budou hrát klíčovou roli v dekarbonizaci průmyslu i dopravy. SAN4Fuel přinesl nové materiály a technologické postupy, které mohou tyto procesy výrazně zefektivnit, a zároveň přispěl k výchově odborníků, již budou tuto oblast posouvat dlouhodobě dopředu.

video_sem

Co bylo klíčem k úspěšné mezinárodní spolupráci a co jste se díky ní naučili?

Klíčem k úspěchu byla otevřenost, vzájemná důvěra a ochota sdílet znalosti bez jakýchkoli bariér. Partnerské týmy z Německa a Itálie mají dlouholetou zkušenost se špičkovým materiálovým výzkumem a jejich podpora pro nás byla obrovským přínosem. Twinningový projekt nás naučil pracovat ve skutečně mezinárodním prostředí, řídit velké vědecké multidisciplinární subprojekty, využívat pokročilé experimentální metody a přemýšlet o vědě strategicky a s dlouhodobou vizí. Získali jsme také zkušenosti s organizací vědeckých konferencí a workshopů i s přípravou nových EU grantových návrhů ve spolupráci s mezinárodními administrativními týmy.

Které výsledky považujete za nejvýznamnější a proč?

Za nejpřevratnější považuji vývoj fotokatalyzátorů se stabilními kokatalyzátory ukotvenými ve formě jednotlivých atomů, následný pokrok v oblasti plazmonických a fototermálních technologií a také nové poznatky získané pomocí operando spektroskopie. Tyto výsledky nám umožňují detailně sledovat reakční mechanismy v reálném čase a otevírají cestu k mnohem efektivnějšímu využití sluneční energie při výrobě paliv či chemikálií. Mají skutečný potenciál ovlivnit budoucnost celého oboru. Význam vědeckých dopadů dokládá řada publikací, které jsme uveřejnili v nejprestižnějších vědeckých časopisech – mimo jiné dva články v Science, dále v Chemical Reviews, JACS, Advanced Materials a dalších špičkových titulech.

Jak hodnotíte rozhodnutí vsadit na atomární inženýrství?

Z dnešního pohledu to byla mimořádně správná volba. Atomární inženýrství nám umožnilo navrhovat katalyzátory s přesností na jednotlivé atomy, což vedlo k výraznému zvýšení účinnosti i selektivity a zároveň k dramatickému snížení spotřeby drahých kovů. Tato strategie nás posunula na samotnou hranici současného výzkumu a otevřela nové směry, které dnes přebírá mnoho světových laboratoří.

Součástí projektu byl důraz na mobilitu a stáže (nejen) výzkumníků. Jak to přispělo k růstu kompetencí?

Stáže a výměnné pobyty představovaly jeden z největších přínosů projektu a tvořily dominantní část jeho celkových nákladů. Mladí vědci získali možnost pracovat přímo v laboratořích evropské špičky, osvojit si moderní experimentální metody a přístupy a navázat dlouhodobé profesionální kontakty. Zkušení výzkumníci zase posílili mezinárodní spolupráci a přivezli know-how, které u nás dříve chybělo. Díky tomu mají dnes olomoucké a ostravské týmy výrazně vyšší úroveň odbornosti, profesionality i technických dovedností.

Součástí projektu byla také organizace několika úspěšných mezinárodních konferencí, letních i zimních vědeckých škol a specializovaných workshopů. Tyto akce byly zaměřeny na prohloubení znalostí studentů a mladých vědců v oblasti materiálového inženýrství na úrovni jednotlivých atomů a na porozumění mechanistickým aspektům fotokatalýzy a plazmoniky. Neméně důležitá byla i část aktivit zaměřená na posílení kompetencí administrativních pracovníků – jak v oblasti přípravy mezinárodních vědeckých projektů, tak i v jejich následné administraci a řízení. Díky tomu se výrazně zvýšila schopnost českých institucí zapojovat se do velkých evropských iniciativ.

Jaké jsou plány konsorcia po skončení SAN4Fuel?

S koncem projektu partnerství v rámci konsorcia rozhodně nekončí. Nejde už ani o začátek, v tuto chvíli jde o plně rozběhnutý a dynamický vědecký ekosystém, ve kterém stále pracujeme na několika vědeckých tématech. SAN4Fuel nikdy nebyl vnímán jako jednorázový projekt, ale jako start dlouhodobého výzkumného spojenectví. Takto ostatně přistupujeme ke všem našim projektům a tato strategie se nám dlouhodobě vyplácí. Plánujeme společné projekty Horizon Europe, pokračování studentských stáží, společné doktorské programy i další rozvoj středoevropského centra pro výzkum solárních paliv. Spolupráce s našimi partnery je velmi silná a bude bezpochyby pokračovat i v dalších letech.

Mezinárodní twinningový projekt San4Fuel je u konce a skládá závěrečné účty. Před třemi lety se díky němu propojili vědci z CATRIN Univerzity Palackého, VŠB-TUO, Univerzity Friedricha Alexandera v německém Erlangenu a Univerzity v Terstu v Itálii. O tom, co se povedlo a k jakým výsledkům vědci dospěli, hovořil hlavní řešitel Štěpán Kment z CATRIN.

Jak byste shrnul hlavní poslání projektu SAN4Fuel?

Hlavním cílem projektu bylo vybudovat na Univerzitě Palackého a na VŠB-TUO silné zázemí pro výzkum solárních paliv a propojit naše týmy s předními evropskými pracovišti na univerzitách v italském Terstu a německém Erlangenu. Usilovali jsme o hlubší porozumění tomu, jak lze přímo ze sluneční energie vyrábět vodík a syntetická paliva, jak efektivně využít odpadní oxid uhličitý a přeměnit jej na cenné uhlovodíky s vysokou přidanou hodnotou či další energetické nosiče pomocí pokročilých fotokatalytických materiálů. Projekt nám umožnil nejen dosáhnout vynikajících vědeckých výsledků, ale také posílit infrastrukturu, rozvíjet talent mladých výzkumníků a získat know-how, které posunulo český výzkum výrazně blíže evropské špičce.

Proč je SAN4Fuel pro výzkum udržitelných paliv tak důležitý?

Výzkum udržitelných paliv je dnes naprosto zásadní a představuje jednu z největších celospolečenských výzev. Neustále rostoucí světová populace i nedávný, až explozivní nástup technologií umělé inteligence jsou jen dva příklady faktorů, které dramaticky zvyšují globální spotřebu energie. S tím úzce souvisí také nárůst emisí oxidu uhličitého a jejich negativní klimatické dopady. Ani současná geopolitická situace nepřispívá ke stabilitě. To vše nás nutí hledat nové energetické zdroje a vyvíjet materiály a technologie, které dokážou snížit celkovou energetickou zátěž a současně umožní alespoň částečnou energetickou nezávislost. Udržitelná paliva jako zelený vodík, syntetické uhlovodíky či chemikálie s vysokou přidanou hodnotou, například peroxid vodíku nebo amoniak, budou hrát klíčovou roli v dekarbonizaci průmyslu i dopravy. SAN4Fuel přinesl nové materiály a technologické postupy, které mohou tyto procesy výrazně zefektivnit, a zároveň přispěl k výchově odborníků, již budou tuto oblast posouvat dlouhodobě dopředu.

video_sem

Co bylo klíčem k úspěšné mezinárodní spolupráci a co jste se díky ní naučili?

Klíčem k úspěchu byla otevřenost, vzájemná důvěra a ochota sdílet znalosti bez jakýchkoli bariér. Partnerské týmy z Německa a Itálie mají dlouholetou zkušenost se špičkovým materiálovým výzkumem a jejich podpora pro nás byla obrovským přínosem. Twinningový projekt nás naučil pracovat ve skutečně mezinárodním prostředí, řídit velké vědecké multidisciplinární subprojekty, využívat pokročilé experimentální metody a přemýšlet o vědě strategicky a s dlouhodobou vizí. Získali jsme také zkušenosti s organizací vědeckých konferencí a workshopů i s přípravou nových EU grantových návrhů ve spolupráci s mezinárodními administrativními týmy.

Které výsledky považujete za nejvýznamnější a proč?

Za nejpřevratnější považuji vývoj fotokatalyzátorů se stabilními kokatalyzátory ukotvenými ve formě jednotlivých atomů, následný pokrok v oblasti plazmonických a fototermálních technologií a také nové poznatky získané pomocí operando spektroskopie. Tyto výsledky nám umožňují detailně sledovat reakční mechanismy v reálném čase a otevírají cestu k mnohem efektivnějšímu využití sluneční energie při výrobě paliv či chemikálií. Mají skutečný potenciál ovlivnit budoucnost celého oboru. Význam vědeckých dopadů dokládá řada publikací, které jsme uveřejnili v nejprestižnějších vědeckých časopisech – mimo jiné dva články v Science, dále v Chemical Reviews, JACS, Advanced Materials a dalších špičkových titulech.

Jak hodnotíte rozhodnutí vsadit na atomární inženýrství?

Z dnešního pohledu to byla mimořádně správná volba. Atomární inženýrství nám umožnilo navrhovat katalyzátory s přesností na jednotlivé atomy, což vedlo k výraznému zvýšení účinnosti i selektivity a zároveň k dramatickému snížení spotřeby drahých kovů. Tato strategie nás posunula na samotnou hranici současného výzkumu a otevřela nové směry, které dnes přebírá mnoho světových laboratoří.

Součástí projektu byl důraz na mobilitu a stáže (nejen) výzkumníků. Jak to přispělo k růstu kompetencí?

Stáže a výměnné pobyty představovaly jeden z největších přínosů projektu a tvořily dominantní část jeho celkových nákladů. Mladí vědci získali možnost pracovat přímo v laboratořích evropské špičky, osvojit si moderní experimentální metody a přístupy a navázat dlouhodobé profesionální kontakty. Zkušení výzkumníci zase posílili mezinárodní spolupráci a přivezli know-how, které u nás dříve chybělo. Díky tomu mají dnes olomoucké a ostravské týmy výrazně vyšší úroveň odbornosti, profesionality i technických dovedností.

Součástí projektu byla také organizace několika úspěšných mezinárodních konferencí, letních i zimních vědeckých škol a specializovaných workshopů. Tyto akce byly zaměřeny na prohloubení znalostí studentů a mladých vědců v oblasti materiálového inženýrství na úrovni jednotlivých atomů a na porozumění mechanistickým aspektům fotokatalýzy a plazmoniky. Neméně důležitá byla i část aktivit zaměřená na posílení kompetencí administrativních pracovníků – jak v oblasti přípravy mezinárodních vědeckých projektů, tak i v jejich následné administraci a řízení. Díky tomu se výrazně zvýšila schopnost českých institucí zapojovat se do velkých evropských iniciativ.

Jaké jsou plány konsorcia po skončení SAN4Fuel?

S koncem projektu partnerství v rámci konsorcia rozhodně nekončí. Nejde už ani o začátek, v tuto chvíli jde o plně rozběhnutý a dynamický vědecký ekosystém, ve kterém stále pracujeme na několika vědeckých tématech. SAN4Fuel nikdy nebyl vnímán jako jednorázový projekt, ale jako start dlouhodobého výzkumného spojenectví. Takto ostatně přistupujeme ke všem našim projektům a tato strategie se nám dlouhodobě vyplácí. Plánujeme společné projekty Horizon Europe, pokračování studentských stáží, společné doktorské programy i další rozvoj středoevropského centra pro výzkum solárních paliv. Spolupráce s našimi partnery je velmi silná a bude bezpochyby pokračovat i v dalších letech.

Při uprchlické krizi v roce 2015 vyjel s Charitou Olomouc pomáhat na hraniční přechody. Asi nikdy nezapomene na cestu dodávkou, spaní ve spacáku, jen tak pod širákem. Coby student politologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého Ondřej Němčák tehdy asi poprvé okusil, co to znamená být dobrovolník. A už tehdy vnitřně cítil, že jej pomoc druhým přitahuje.

„Dobrovolnictví člověka donutí vystoupit ze své pomyslné bubliny,“ říká. Je projektový manažer Projektového servisu UP, a přestože je jeho profese se službou ostatním spojená, má velkou potřebu být všude tam, kde je důležité pomoct i fyzicky. Vstupovat do nestandardních situací je podle něj totiž velmi zdravé. „Takové chvíle vás vždycky něco naučí. Práce dobrovolníka zdaleka není o tom, že jen pomáháte, dáváte. Je především o tom, že hodně získáte, třeba zkušenost, prožitek, jiný pohled na věc.“

Ondřej Němčák reprezentoval DC UP na Adventním setkání s prezidentem Petrem Pavlem na Pražském hradě, kde mluvili dobrovolníci s hlavou státu mj. o svých zkušenostech z krizových situací. Foto: archiv ON

Vždycky měl zájem o dění kolem. Nikdy nechtěl stát stranou. Proto když na olomoucké univerzitě vzniklo dobrovolnické centrum, byl mezi prvními pomáhajícími. Dobrovolnické centrum Univerzity Palackého vnímá jako garanta pomoci a od prvopočátku jeho fungování aktivně re­aguje téměř na všechny univerzitní výzvy. Zúčastnil se většiny organizovaných dobrovolnických aktivit, od zaměstnaneckých dobrovolnických dnů až po pomoc povodní zasaženému Jesenicku. Za pomoc druhým získal i ocenění rektora UP.

„Dobrovolnictví člověka donutí vystoupit ze své pomyslné bubliny,“ říká Ondřej Němčák. Foto: DC UP

„Dodnes vnímám situaci na Jesenicku velmi citlivě. Když jsme se tam v červnu vraceli, bylo zajímavé pozorovat, kolik se toho už opravilo, co všechno už zase funguje. Na náměstí v Jeseníku už skoro nikdo nepozná, že tam byla povodeň. Stačí ale, aby člověk navštívil místní obyvatele, zašel k nim domů a zjistí, že mnohé tak pozitivní není. I s odstupem více než roku se řada lidí do svých domovů ještě nevrátila, buď ty domy stále opravují nebo čekají na verdikt statika. Takový je aktuální líc a rub Jesenicka a záleží na tom, co chce člověk vidět,“ popisuje mladý muž, jehož část rodiny pochází z Troubek. Místa, které se před pár lety, v roce 1997, stalo synonymem zkázy.

Pomoc Jesenicku mu hodně dala. „Víte, kdyby se mě někdo zeptal, co dělám rád, řeknu, že jsem vášnivý zahrádkář a že jsem se donedávna věnoval i osázenému záhonu komunitní zahrady v prostorách olomouckého letního kina. Při pomoci na Jesenicku jsem ale poznal jiný okruh lidí, než se kterými se setkávám v Olomouci nebo na Univerzitě Palackého. Změna prostředí, jiné pohledy na věc, zažít si tyto chvíle považuji za velmi důležité. Do mého života totiž přinášejí potřebné hodnoty.“

Text vyšel v posledním čísle magazínu Žurnál UP.

Při uprchlické krizi v roce 2015 vyjel s Charitou Olomouc pomáhat na hraniční přechody. Asi nikdy nezapomene na cestu dodávkou, spaní ve spacáku, jen tak pod širákem. Coby student politologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého Ondřej Němčák tehdy asi poprvé okusil, co to znamená být dobrovolník. A už tehdy vnitřně cítil, že jej pomoc druhým přitahuje.

„Dobrovolnictví člověka donutí vystoupit ze své pomyslné bubliny,“ říká. Je projektový manažer Projektového servisu UP, a přestože je jeho profese se službou ostatním spojená, má velkou potřebu být všude tam, kde je důležité pomoct i fyzicky. Vstupovat do nestandardních situací je podle něj totiž velmi zdravé. „Takové chvíle vás vždycky něco naučí. Práce dobrovolníka zdaleka není o tom, že jen pomáháte, dáváte. Je především o tom, že hodně získáte, třeba zkušenost, prožitek, jiný pohled na věc.“

Ondřej Němčák reprezentoval DC UP na Adventním setkání s prezidentem Petrem Pavlem na Pražském hradě, kde mluvili dobrovolníci s hlavou státu mj. o svých zkušenostech z krizových situací. Foto: archiv ON

Vždycky měl zájem o dění kolem. Nikdy nechtěl stát stranou. Proto když na olomoucké univerzitě vzniklo dobrovolnické centrum, byl mezi prvními pomáhajícími. Dobrovolnické centrum Univerzity Palackého vnímá jako garanta pomoci a od prvopočátku jeho fungování aktivně re­aguje téměř na všechny univerzitní výzvy. Zúčastnil se většiny organizovaných dobrovolnických aktivit, od zaměstnaneckých dobrovolnických dnů až po pomoc povodní zasaženému Jesenicku. Za pomoc druhým získal i ocenění rektora UP.

„Dobrovolnictví člověka donutí vystoupit ze své pomyslné bubliny,“ říká Ondřej Němčák. Foto: DC UP

„Dodnes vnímám situaci na Jesenicku velmi citlivě. Když jsme se tam v červnu vraceli, bylo zajímavé pozorovat, kolik se toho už opravilo, co všechno už zase funguje. Na náměstí v Jeseníku už skoro nikdo nepozná, že tam byla povodeň. Stačí ale, aby člověk navštívil místní obyvatele, zašel k nim domů a zjistí, že mnohé tak pozitivní není. I s odstupem více než roku se řada lidí do svých domovů ještě nevrátila, buď ty domy stále opravují nebo čekají na verdikt statika. Takový je aktuální líc a rub Jesenicka a záleží na tom, co chce člověk vidět,“ popisuje mladý muž, jehož část rodiny pochází z Troubek. Místa, které se před pár lety, v roce 1997, stalo synonymem zkázy.

Pomoc Jesenicku mu hodně dala. „Víte, kdyby se mě někdo zeptal, co dělám rád, řeknu, že jsem vášnivý zahrádkář a že jsem se donedávna věnoval i osázenému záhonu komunitní zahrady v prostorách olomouckého letního kina. Při pomoci na Jesenicku jsem ale poznal jiný okruh lidí, než se kterými se setkávám v Olomouci nebo na Univerzitě Palackého. Změna prostředí, jiné pohledy na věc, zažít si tyto chvíle považuji za velmi důležité. Do mého života totiž přinášejí potřebné hodnoty.“

Text vyšel v posledním čísle magazínu Žurnál UP.

Jak správně v zimě přikrmovat ptáky, co dělat, když najdu v přírodě zraněného opeřence, a jaké jsou charakteristické hlasy jednotlivých druhů, které žijí kolem nás? Science centrum Pevnost poznání se letos opět zapojí do celorepublikové akce Ptačí hodinka České společnosti ornitologické (ČSO) a během ledna nabídne tematické workshopy, výstavy, přednášky nebo komentované prohlídky. 

Pozorování a sčítání ptáků se uskuteční během víkendu 10. a 11. ledna od 10 do 15 hodin u budovy Pevnosti poznání. U krmítka bude zoolog Evžen Tošenovský, který lidem zapůjčí dalekohledy firmy Meopta, a ti se na ptáky budou moci podívat velmi zblízka a také se zeptat na to, co je zajímá. Akce se může zúčastnit úplně každý i bez předchozích zkušeností. 

Pozorování a sčítání ptáků se uskuteční během víkendu 10. a 11. ledna od 10 do 15 hodin u budovy Pevnosti poznání.

„V minulosti jsme u pevnostního krmítka viděli kromě běžných druhů také vzácnějšího strakapouda prostředního i jednoho zimujícího samečka rehka domácího,“ zve na akci Evžen Tošenovský, který bude mít v průběhu víkendu v Pevnosti poznání také povídání zaměřené na to, jak postupovat, když v přírodě najdeme zvíře, které potřebuje pomoc. Kromě toho bude v přízemí budovy výstava krmítek firmy Plastia a v pokladně si návštěvníci budou moci zakoupit ptačí krmivo.

Data, která pomáhají vědě

Tým popularizačního centra se k Ptačí hodince připojuje již pošesté. Odborníci v tomto dlouhodobém projektu zjišťují, kteří ptáci u nás v zimě ubývají, či naopak přibývají. „Díky zapojení veřejnosti získáváme každoročně množství důležitých dat o tom, kteří ptáci zimují v Česku v blízkosti lidí a jak se v průběhu let mění jejich početnost a chování,“ říká Filip Tuháček, koordinátor Ptačí hodinky z ČSO.

Jedním z cílů je také získat informace o výskytu ptáků, kteří dříve odlétali zimovat do Středomoří, avšak kvůli stále teplejším zimám zůstávají v Česku. „Jedná se například o holuba hřivnáče, špačka obecného nebo pěnici černohlavou,“ vysvětluje Tuháček. 

Ptačí zima v Pevnosti poznání: program po celý leden

Ve vědeckých dílnách Pevnosti poznání si děti i dospělí vyrobí jednoduché závěsné krmítko ze dřeva, osvojí si základy práce s nářadím a dozvědí se, jak se o krmítko v zimě správně starat.

Expozice věnovaná fyzice nabídne komentované prohlídky v planetáriu zaměřené na vesmírné objekty spojené s ptačí tematikou – zájemci zjistí, kde je na obloze souhvězdí Labuť, jak vypadá Soví mlhovina nebo jak ptáci poznají, kde je sever. 

„V laboratoři si lidé pomocí chromatografie obarví ptačí pera, pokusem nasimulují let sokola při jeho rychlém lovu a z vaječných skořápek vyextrahují látku, která svítí pod UV zářením. Chybět nebude ani výstava v galerii Atom zaměřená na vybrané ptačí druhy a doplněná o jejich charakteristické hlasy,“ doplňuje program Ptačí zimy koordinátorka aktivit Šárka Kostková z Pevnosti poznání.

Pevnost poznání je science centrum Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, které se věnuje popularizaci přírodních a humanitních věd a dlouhodobě propojuje vzdělávání s aktuálními environmentálními tématy. Pravidelně se zapojuje také do celostátních projektů, mezi něž patří i Ptačí hodinka organizovaná Českou společností ornitologickou. Posledního ročníku se zúčastnilo přibližně 36 tisíc dobrovolníků, kteří během jednoho víkendu pozorovali více než 779 tisíc ptáků; nejčastěji zaznamenaným druhem byla již posedmé sýkora koňadra s více než 143 tisíci pozorováními. Více informací na webu Pevnost poznání a ČSO.

Jak správně v zimě přikrmovat ptáky, co dělat, když najdu v přírodě zraněného opeřence, a jaké jsou charakteristické hlasy jednotlivých druhů, které žijí kolem nás? Science centrum Pevnost poznání se letos opět zapojí do celorepublikové akce Ptačí hodinka České společnosti ornitologické (ČSO) a během ledna nabídne tematické workshopy, výstavy, přednášky nebo komentované prohlídky. 

Pozorování a sčítání ptáků se uskuteční během víkendu 10. a 11. ledna od 10 do 15 hodin u budovy Pevnosti poznání. U krmítka bude zoolog Evžen Tošenovský, který lidem zapůjčí dalekohledy firmy Meopta, a ti se na ptáky budou moci podívat velmi zblízka a také se zeptat na to, co je zajímá. Akce se může zúčastnit úplně každý i bez předchozích zkušeností. 

Pozorování a sčítání ptáků se uskuteční během víkendu 10. a 11. ledna od 10 do 15 hodin u budovy Pevnosti poznání.

„V minulosti jsme u pevnostního krmítka viděli kromě běžných druhů také vzácnějšího strakapouda prostředního i jednoho zimujícího samečka rehka domácího,“ zve na akci Evžen Tošenovský, který bude mít v průběhu víkendu v Pevnosti poznání také povídání zaměřené na to, jak postupovat, když v přírodě najdeme zvíře, které potřebuje pomoc. Kromě toho bude v přízemí budovy výstava krmítek firmy Plastia a v pokladně si návštěvníci budou moci zakoupit ptačí krmivo.

Data, která pomáhají vědě

Tým popularizačního centra se k Ptačí hodince připojuje již pošesté. Odborníci v tomto dlouhodobém projektu zjišťují, kteří ptáci u nás v zimě ubývají, či naopak přibývají. „Díky zapojení veřejnosti získáváme každoročně množství důležitých dat o tom, kteří ptáci zimují v Česku v blízkosti lidí a jak se v průběhu let mění jejich početnost a chování,“ říká Filip Tuháček, koordinátor Ptačí hodinky z ČSO.

Jedním z cílů je také získat informace o výskytu ptáků, kteří dříve odlétali zimovat do Středomoří, avšak kvůli stále teplejším zimám zůstávají v Česku. „Jedná se například o holuba hřivnáče, špačka obecného nebo pěnici černohlavou,“ vysvětluje Tuháček. 

Ptačí zima v Pevnosti poznání: program po celý leden

Ve vědeckých dílnách Pevnosti poznání si děti i dospělí vyrobí jednoduché závěsné krmítko ze dřeva, osvojí si základy práce s nářadím a dozvědí se, jak se o krmítko v zimě správně starat.

Expozice věnovaná fyzice nabídne komentované prohlídky v planetáriu zaměřené na vesmírné objekty spojené s ptačí tematikou – zájemci zjistí, kde je na obloze souhvězdí Labuť, jak vypadá Soví mlhovina nebo jak ptáci poznají, kde je sever. 

„V laboratoři si lidé pomocí chromatografie obarví ptačí pera, pokusem nasimulují let sokola při jeho rychlém lovu a z vaječných skořápek vyextrahují látku, která svítí pod UV zářením. Chybět nebude ani výstava v galerii Atom zaměřená na vybrané ptačí druhy a doplněná o jejich charakteristické hlasy,“ doplňuje program Ptačí zimy koordinátorka aktivit Šárka Kostková z Pevnosti poznání.

Pevnost poznání je science centrum Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, které se věnuje popularizaci přírodních a humanitních věd a dlouhodobě propojuje vzdělávání s aktuálními environmentálními tématy. Pravidelně se zapojuje také do celostátních projektů, mezi něž patří i Ptačí hodinka organizovaná Českou společností ornitologickou. Posledního ročníku se zúčastnilo přibližně 36 tisíc dobrovolníků, kteří během jednoho víkendu pozorovali více než 779 tisíc ptáků; nejčastěji zaznamenaným druhem byla již posedmé sýkora koňadra s více než 143 tisíci pozorováními. Více informací na webu Pevnost poznání a ČSO.

Jan Ebr, Jakub Vícha, and Jiří Blažek from the Department of Astroparticle Physics at the Institute of Physics of the Czech Academy of Sciences contributed to an article published recently in Nature Reviews Physics. The article deals with the topic of tuning event generators, which are computer programs that simulate particle collisions according to a theoretical model and generate hypothetical data that would correspond to real experiments on accelerators.

Jan Ebr, Jakub Vícha a Jiří Blažek z Oddělení astročásticové fyziky Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR se podíleli na článku, který v uplynulých dnech vyšel v časopise Nature Reviews Physics. Článek se věnuje tématu ladění generátorů událostí, což jsou počítačové programy, které simulují srážky částic podle teoretického modelu a generují hypotetická data, jež by odpovídala reálným experimentům na urychlovačích.

Řadu uznávaných osobností současné teologie a filozofie přivítala Cyrilometodějská teologická fakulta UP na konferenci Triertium: Trinitární syntéza moudrosti, během níž se hovořilo o významu ústředního principu křesťanské víry, tajemství Nejsvětější Trojice, pro dnešní myšlení, vědu, politiku či umění. Třídenní program, jehož části zaznamenaly i filmové kamery, připravila mezinárodní výzkumná skupina Triertium, která vznikla při katedře filozofie a patrologie CMTF UP.

Spojení s tradičními hodnotami, ale také soubor nadpřirozených pravd, které do moderního světa vědeckého poznání nepatří. Tak bývá křesťanství ve veřejném prostoru často chápáno. Konference ovšem podle pořadatelů ukázala odlišný pohled.

„Příspěvkům bylo společné, že propojovaly současné myšlení, vědu, politiku i kulturu přímo s vlastním středem křesťanských tajemství, jímž je dynamická skutečnost trinitární vztahovosti Otce, Syna a Ducha svatého. Díky této odvaze bylo možné ukázat, že problémy, jako jsou fragmentarizace a abstraktnost poznání, oddělení humanitních a přírodních věd nebo politická a kulturní polarizace ve společnosti, se týkají defektního pojetí reality vztahů v nás, mezi námi i kolem nás,“ uvedl koordinátor badatelské skupiny Eduard Fiedler.

Programu, jehož součástí byl i slavnostní večer v olomouckém Arcibiskupském paláci, kde hosty uvítal arcibiskup Josef Nuzík společně s děkanem fakulty Vítem Huškem, nebo varhanní koncert v dómu sv. Václava, se zúčastnilo přes 130 teologů, filozofů a dalších badatelů mimo jiné z USA, Jižní Koreje, Mexika, Gruzie, Velké Británie, Francie, Německa nebo Norska.

Hned dvě veřejné přednášky proslovil Piero Coda, jeden z nejvýznamnějších katolických teologů současnosti a generální sekretář Mezinárodní teologické komise, vystoupili také například britský teolog John Milbank, bývalý italský ministr kultury a významný politický filozof Rocco Buttiglione, polský filozof Paweł Rojek nebo domácí teolog Ľubomír Žák.

„Od řady účastníků jsme slyšeli, že se jednalo o jednu z nejlépe zorganizovaných konferencí, kterých se zúčastnili. Taková pochvala udělá o to větší radost, když ji s vámi sdílí děkan jedné z teologických fakult v Římě,“ prozradil Eduard Fiedler s tím, že práce kolem konference nekončí a mimo jiné na základě přednesených příspěvků vyjde hned několik odborných publikací. „Nejpodstatnějším výstupem ale je formální navázání spolupráce s badatelskými centry v Římě, Toulouse, Baltimoru a Austinu,“ dodal.

Záběry z konference budou také součástí chystaného dokumentárně-uměleckého filmu s trinitární tematikou, který točí tým režiséra Václava Kadrnky. „Spolupracujeme již několik let na celovečerním hraném historickém snímku Panna Sofia, který zobrazuje setkání J. A. Komenského a dívky Kristiny Poniatowské (psali jsme zde). Navazující dokumentární umělecký film se předběžně nazývá Triunity (Trojjedinost) a bude se jednat o audiovizuálně velmi propracované dílo spojující citlivost vůči zranitelnosti a utrpení dnešního člověka s vizí nového vztahového propojení a usmíření velkých protikladů moderní doby. Řada hostů se do natáčení během konference zapojila,“ přiblížil Eduard Fiedler.

Mezinárodní výzkumná skupina Triertium, která konferenci na CMTF UP uspořádala, se zaměřuje na transdisciplinární přístup k velkým otázkám současnosti a usiluje o relační syntézu křesťanské moudrosti a umění v 21. století. Tvoří ji teologové, filozofové a umělci z ČR, Slovenska, Itálie, Francie a USA. Kromě samotné vědecké činnosti skupina mj. na olomoucké fakultě pravidelně organizuje badatelské semináře a veřejné přednášky. Aktuálně byla také přizvána ke spolupráci na organizaci mezinárodní konference Nature lost, Nature regained v červnu 2026 v Římě a na rok 2027 je plánována druhá konference Triertium na CMTF UP. Aktivity skupiny jsou podpořeny tříletým juniorským grantem Trinitarian Ontologies: A New Philosophical Investigation into Trinitarian Relationality. Více na www.triertium.cz.

Řadu uznávaných osobností současné teologie a filozofie přivítala Cyrilometodějská teologická fakulta UP na konferenci Triertium: Trinitární syntéza moudrosti, během níž se hovořilo o významu ústředního principu křesťanské víry, tajemství Nejsvětější Trojice, pro dnešní myšlení, vědu, politiku či umění. Třídenní program, jehož části zaznamenaly i filmové kamery, připravila mezinárodní výzkumná skupina Triertium, která vznikla při katedře filozofie a patrologie CMTF UP.

Spojení s tradičními hodnotami, ale také soubor nadpřirozených pravd, které do moderního světa vědeckého poznání nepatří. Tak bývá křesťanství ve veřejném prostoru často chápáno. Konference ovšem podle pořadatelů ukázala odlišný pohled.

„Příspěvkům bylo společné, že propojovaly současné myšlení, vědu, politiku i kulturu přímo s vlastním středem křesťanských tajemství, jímž je dynamická skutečnost trinitární vztahovosti Otce, Syna a Ducha svatého. Díky této odvaze bylo možné ukázat, že problémy, jako jsou fragmentarizace a abstraktnost poznání, oddělení humanitních a přírodních věd nebo politická a kulturní polarizace ve společnosti, se týkají defektního pojetí reality vztahů v nás, mezi námi i kolem nás,“ uvedl koordinátor badatelské skupiny Eduard Fiedler.

Programu, jehož součástí byl i slavnostní večer v olomouckém Arcibiskupském paláci, kde hosty uvítal arcibiskup Josef Nuzík společně s děkanem fakulty Vítem Huškem, nebo varhanní koncert v dómu sv. Václava, se zúčastnilo přes 130 teologů, filozofů a dalších badatelů mimo jiné z USA, Jižní Koreje, Mexika, Gruzie, Velké Británie, Francie, Německa nebo Norska.

Hned dvě veřejné přednášky proslovil Piero Coda, jeden z nejvýznamnějších katolických teologů současnosti a generální sekretář Mezinárodní teologické komise, vystoupili také například britský teolog John Milbank, bývalý italský ministr kultury a významný politický filozof Rocco Buttiglione, polský filozof Paweł Rojek nebo domácí teolog Ľubomír Žák.

„Od řady účastníků jsme slyšeli, že se jednalo o jednu z nejlépe zorganizovaných konferencí, kterých se zúčastnili. Taková pochvala udělá o to větší radost, když ji s vámi sdílí děkan jedné z teologických fakult v Římě,“ prozradil Eduard Fiedler s tím, že práce kolem konference nekončí a mimo jiné na základě přednesených příspěvků vyjde hned několik odborných publikací. „Nejpodstatnějším výstupem ale je formální navázání spolupráce s badatelskými centry v Římě, Toulouse, Baltimoru a Austinu,“ dodal.

Záběry z konference budou také součástí chystaného dokumentárně-uměleckého filmu s trinitární tematikou, který točí tým režiséra Václava Kadrnky. „Spolupracujeme již několik let na celovečerním hraném historickém snímku Panna Sofia, který zobrazuje setkání J. A. Komenského a dívky Kristiny Poniatowské (psali jsme zde). Navazující dokumentární umělecký film se předběžně nazývá Triunity (Trojjedinost) a bude se jednat o audiovizuálně velmi propracované dílo spojující citlivost vůči zranitelnosti a utrpení dnešního člověka s vizí nového vztahového propojení a usmíření velkých protikladů moderní doby. Řada hostů se do natáčení během konference zapojila,“ přiblížil Eduard Fiedler.

Mezinárodní výzkumná skupina Triertium, která konferenci na CMTF UP uspořádala, se zaměřuje na transdisciplinární přístup k velkým otázkám současnosti a usiluje o relační syntézu křesťanské moudrosti a umění v 21. století. Tvoří ji teologové, filozofové a umělci z ČR, Slovenska, Itálie, Francie a USA. Kromě samotné vědecké činnosti skupina mj. na olomoucké fakultě pravidelně organizuje badatelské semináře a veřejné přednášky. Aktuálně byla také přizvána ke spolupráci na organizaci mezinárodní konference Nature lost, Nature regained v červnu 2026 v Římě a na rok 2027 je plánována druhá konference Triertium na CMTF UP. Aktivity skupiny jsou podpořeny tříletým juniorským grantem Trinitarian Ontologies: A New Philosophical Investigation into Trinitarian Relationality. Více na www.triertium.cz.