Feed aggregator

Nejnovější fyzická analýza univerzitních popelnic odhalila, že ve směsném odpadu končí nejen velké množství recyklovatelných materiálů, ale také překvapivě vysoký podíl nesnědených potravin – někde tvoří až pětinu směsného komunálního odpadu. Velké rozdíly jsou také v zastoupení nežádoucích příměsí u tříděného plastu. Data ukazují, kde je prostor pro zlepšení, a zároveň potvrzují, že aktuální kroky – od půjčování třídicích tašek a nádob na bioodpad přes informační kampaně až po nové univerzitní kompostéry – mají smysl a mohou výrazně zlepšit celkovou kvalitu třídění i snížit množství směsného odpadu.

Analýza organizovaná Udržitelnou univerzitou se tentokrát zaměřila na čtyři typově odlišné lokality na UP – koleje Neředín a generála Svobody, rektorát a přírodovědeckou fakultu. Stejně jako u předchozího rozboru z roku 2022 šlo o to zjistit, co se skutečně skrývá ve směsném komunálním odpadu a navíc i v kontejnerech na plast – a co tato data vypovídají o každodenním chování studentů i zaměstnanců.

„Ačkoli směsný komunální odpad tvoří na UP více než 70 % všech vyprodukovaných odpadů, fyzické rozbory opakovaně ukazují, že jeho velká část by v černých popelnicích vůbec neměla končit. Dále využitelný materiál – tedy odpad, který bylo možné vytřídit či zkompostovat – tvoří zpravidla více než polovinu směsného odpadu,“ říká referentka udržitelného rozvoje na UP Nikola Křížová.

Odpad pod lupou: nejvíc tvoří bioodpad

Největší podíl podle souhrnu výsledků představují kuchyňské bioodpady, které se v jednotlivých lokalitách pohybovaly mezi 28 a 45 procenty. Významným zjištěním je také vysoký výskyt nespotřebovaných potravin. Těch se například na Neředíně objevilo 21 %, na kolejích gen. Svobody 16 % a na rektorátu 14 %. Jen přírodovědecká fakulta vykázala výrazně nižší hodnotu, pouhá 2 %. Už v roce 2016 přitom díky studentskému spolku Udržitelný Palacký vznikla facebooková skupina „Free Food UPOL - sdílení jídla“, kde lze přebytečné potraviny nabídnout dalším zájemcům.

 

Kromě potravin tvořily velkou část směsného odpadu také materiály, které mají jasné místo v třídicích nádobách: papír, sklo a plasty. Jejich podíl se podle lokality pohyboval od 29 do 51 %, a pokud se připočítají kompostovatelné složky, představuje to až 63 % využitelného odpadu.

Podobné rozdíly se ukázaly i při analýze tříděného plastu. Zatímco na kolejích Neředín obsahovaly žluté kontejnery přibližně 63 % skutečného plastu, na kolejích gen. Svobody šlo jen o 45 % a téměř polovinu tvořily nežádoucí příměsi, zejména bioodpad a papír se sklem. V současnosti je na kolejích možné vyhazovat do žlutých kontejnerů také kovy a tetrapaky. Oproti tomu rektorát vykázal velmi čistý sběr s výrazným podílem PET lahví a folií. Nejlepší výsledek měla přírodovědecká fakulta, kde cílový odpad tvořil přes 97 % a kontaminace se držela pod třemi procenty – tedy výrazně pod českým průměrem.

Podrobnější výsledky jsou dostupné v souhrnu výzkumné zprávy. 

Nové vybavení i dostupné informace

Univerzita však nezůstává jen u samotných dat a dlouhodobě zavádí opatření, která mají studentům a zaměstnancům třídění nejen usnadnit, ale také zlepšit jeho výslednou kvalitu. V kampusu přibývají nové koše na tříděný odpad, zejména na místech, kde dosud chyběly. Studenti na kolejích si mohou zdarma zapůjčit sady třídicích tašek, aby mohli pohodlně třídit už na svých pokojích. Od září si mohou nově vyzvednout i praktické nádoby na bioodpad a vynášet je do čtyř kompostérů v areálech kolejí. Gastroodpad z menz putuje od roku 2023 do bioplynové stanice.

„Technická opatření pak doplňují informační kampaně, které formou letáků, plakátů, QR kódů i komunikace na webu a sociálních sítích vysvětlují, jak třídit správně a co do kterého koše patří. Vytvořili jsme také sérii pěti edukačních videí o udržitelnosti, z nichž je jeden díl věnován právě třídění odpadu. Nadále však platí, že nejlepší je ten odpad, který vůbec nevznikne,“ dodává Miroslava Zavadil, referentka udržitelného rozvoje na UP.

video_sem

Podívat se na další díly

Realizace byla financována z projektu NPO_UPOL_MSMT-2118/2024-4 Podpora zelených dovedností a udržitelnosti na Univerzitě Palackého.

Nejnovější fyzická analýza univerzitních popelnic odhalila, že ve směsném odpadu končí nejen velké množství recyklovatelných materiálů, ale také překvapivě vysoký podíl nesnědených potravin – někde tvoří až pětinu směsného komunálního odpadu. Velké rozdíly jsou také v zastoupení nežádoucích příměsí u tříděného plastu. Data ukazují, kde je prostor pro zlepšení, a zároveň potvrzují, že aktuální kroky – od půjčování třídicích tašek a nádob na bioodpad přes informační kampaně až po nové univerzitní kompostéry – mají smysl a mohou výrazně zlepšit celkovou kvalitu třídění i snížit množství směsného odpadu.

Analýza organizovaná Udržitelnou univerzitou se tentokrát zaměřila na čtyři typově odlišné lokality na UP – koleje Neředín a generála Svobody, rektorát a přírodovědeckou fakultu. Stejně jako u předchozího rozboru z roku 2022 šlo o to zjistit, co se skutečně skrývá ve směsném komunálním odpadu a navíc i v kontejnerech na plast – a co tato data vypovídají o každodenním chování studentů i zaměstnanců.

„Ačkoli směsný komunální odpad tvoří na UP více než 70 % všech vyprodukovaných odpadů, fyzické rozbory opakovaně ukazují, že jeho velká část by v černých popelnicích vůbec neměla končit. Dále využitelný materiál – tedy odpad, který bylo možné vytřídit či zkompostovat – tvoří zpravidla více než polovinu směsného odpadu,“ říká referentka udržitelného rozvoje na UP Nikola Křížová.

Odpad pod lupou: nejvíc tvoří bioodpad

Největší podíl podle souhrnu výsledků představují kuchyňské bioodpady, které se v jednotlivých lokalitách pohybovaly mezi 28 a 45 procenty. Významným zjištěním je také vysoký výskyt nespotřebovaných potravin. Těch se například na Neředíně objevilo 21 %, na kolejích gen. Svobody 16 % a na rektorátu 14 %. Jen přírodovědecká fakulta vykázala výrazně nižší hodnotu, pouhá 2 %. Už v roce 2016 přitom díky studentskému spolku Udržitelný Palacký vznikla facebooková skupina „Free Food UPOL - sdílení jídla“, kde lze přebytečné potraviny nabídnout dalším zájemcům.

 

Kromě potravin tvořily velkou část směsného odpadu také materiály, které mají jasné místo v třídicích nádobách: papír, sklo a plasty. Jejich podíl se podle lokality pohyboval od 29 do 51 %, a pokud se připočítají kompostovatelné složky, představuje to až 63 % využitelného odpadu.

Podobné rozdíly se ukázaly i při analýze tříděného plastu. Zatímco na kolejích Neředín obsahovaly žluté kontejnery přibližně 63 % skutečného plastu, na kolejích gen. Svobody šlo jen o 45 % a téměř polovinu tvořily nežádoucí příměsi, zejména bioodpad a papír se sklem. V současnosti je na kolejích možné vyhazovat do žlutých kontejnerů také kovy a tetrapaky. Oproti tomu rektorát vykázal velmi čistý sběr s výrazným podílem PET lahví a folií. Nejlepší výsledek měla přírodovědecká fakulta, kde cílový odpad tvořil přes 97 % a kontaminace se držela pod třemi procenty – tedy výrazně pod českým průměrem.

Podrobnější výsledky jsou dostupné v souhrnu výzkumné zprávy. 

Nové vybavení i dostupné informace

Univerzita však nezůstává jen u samotných dat a dlouhodobě zavádí opatření, která mají studentům a zaměstnancům třídění nejen usnadnit, ale také zlepšit jeho výslednou kvalitu. V kampusu přibývají nové koše na tříděný odpad, zejména na místech, kde dosud chyběly. Studenti na kolejích si mohou zdarma zapůjčit sady třídicích tašek, aby mohli pohodlně třídit už na svých pokojích. Od září si mohou nově vyzvednout i praktické nádoby na bioodpad a vynášet je do čtyř kompostérů v areálech kolejí. Gastroodpad z menz putuje od roku 2023 do bioplynové stanice.

„Technická opatření pak doplňují informační kampaně, které formou letáků, plakátů, QR kódů i komunikace na webu a sociálních sítích vysvětlují, jak třídit správně a co do kterého koše patří. Vytvořili jsme také sérii pěti edukačních videí o udržitelnosti, z nichž je jeden díl věnován právě třídění odpadu. Nadále však platí, že nejlepší je ten odpad, který vůbec nevznikne,“ dodává Miroslava Zavadil, referentka udržitelného rozvoje na UP.

video_sem

Podívat se na další díly

Realizace byla financována z projektu NPO_UPOL_MSMT-2118/2024-4 Podpora zelených dovedností a udržitelnosti na Univerzitě Palackého.

Ve svém volném čase se snaží probudit v mladých lidech kritické myšlení a zájem o svět kolem sebe. Studentky Právnické fakulty Univerzity Palackého Aneta Rustler, Nga Thi Nguyen (Hani) a Klára Holková se významně podílejí na organizaci Olympiády lidských práv určené středoškolákům.

V rozhovoru přibližují, jak soutěž funguje, proč je důležité, aby se mladí lidé zajímali o veřejné dění, a co jim samotným tato dobrovolnická zkušenost přináší do budoucí právní praxe.

Co vás přivedlo k působení v Olympiádě lidských práv? Proč zrovna tohle téma?

Aneta: Oslovily mě kamarádky, které v organizaci působily už řadu let, jestli bych neměla zájem. Byla jsem tehdy ve druhém ročníku a řekla jsem si, proč ne? V budoucnu se chci věnovat ústavnímu právu, které je s lidským a základním právem logicky spojené. Navíc jsem už jako středoškolačka vždy pracovala na nějakém mimoškolním projektu a na vysoké mi to chybělo. Měla jsem jen studium a chtěla jsem to trochu naředit.

Hani: Lidská práva mě chytla už v prvním ročníku a od té doby jsem asi i trochu podvědomě vyhledávala, co by se v tom dalo dělat mimo školu. Občas se dívám lidem na LinkedIn a pro inspiraci ráda sleduji, co dělají ostatní. U jedné bývalé členky spolku jsem si všimla Olympiády. Proklikala jsem se tím a říkala jsem si, že je to super projekt. Dokonce mě trochu mrzelo, že jsem o něm nevěděla už na střední škole. Zaujalo mě to i díky tomu vzdělávacímu aspektu.

Klára: Já se přidala o rok později než holky. Viděla jsem u kamarádky na Instagramu příspěvky z finále, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se jí ozvala, jestli bych se nemohla také podílet. Tohle téma mě zajímalo odjakživa, vždy jsem ho považovala za důležité. Ve druhé třídě jsem začala koukat na seriál Vyprávěj, který má docela silný politický podtext, a od té doby se mě to drží. Na gymnáziu jsem taky měla hodně nejen lidskoprávních projektů a na vysoké to pak najednou nebylo. Nejsem takový ten typický právník, co přijde do školy a řeší jen, jaký zrovna vyšel nový zákon. Chtěla jsem najít prostředí lidí, kteří řeší i něco trochu jiného.

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online.

Takže je to pro vás i určité odreagování od té tvrdé právničiny?

Klára: Ano, od velkých byznysmenů s kufříky, kteří si myslí, že jednou budou velká korporátní zvířata...

Můžete přiblížit, jak soutěž přesně funguje?

Aneta: Prvního listopadu jsme spustili školní kolo, které trvá zhruba šest až sedm týdnů. Středoškoláci se přes odkaz dostanou na stránku, kde si vyberou jedno z dvanácti témat ve třech kategoriích – společenské, politické a techno-ekologické. Poté mají čtyřicet pět minut na napsání malé eseje. Jde nám hlavně o vyjádření hlavní myšlenky, o ten myšlenkový pochod. Eseje pak rozdělujeme do skupin a bodujeme je.

Hani: S tím, že na školním kole pracujeme už před spuštěním, kdy ta témata sami vymýšlíme.

Aneta: Ano, školní kolo je kompletně v režii našeho organizačního týmu. Do druhého kola pak postupuje zhruba šedesátka nejlepších ze dvou set účastníků. Znovu si vybírají ze seznamu témat, který už ale k esejím poskytuje odborná porota, jež je následně i opravuje. Na tuhle práci už mají studenti více času, dva až tři týdny, takže očekáváme i vyšší kvalitu.

Předpokládám, že v této fázi už musí studenti svá tvrzení také podložit relevantními zdroji a daty.

Aneta: Přesně tak. Řešíme třeba i správné citování použití umělé inteligence. Ve druhém kole už klademe důraz na to, aby to nebyla jen úvaha ve stylu „myslím si tohle“. Chceme vědět, proč si to myslí a na základě čeho. Často s jejich názory ani nemusíme souhlasit, ale pokud dokážou předat pěkný myšlenkový pochod, jak k nim došli, který je podložený argumenty, mohou uspět. Musím říct, že tahle stránka soutěže se rok od roku lepší.

Zmiňovaly jste i nějaké finále…

Hani: Všichni účastníci druhého kola dostávají pozvánku na ústní finále, které se koná na pražském magistrátu. Pro některé je to příliš daleká cesta, takže se nakonec účastní třeba třicet nebo čtyřicet studentů.

Aneta: Na ústním finále pak svou esej obhajují. Mají prostor na svůj monolog a poté sedm minut reagují na otázky od poroty. Je vždy obdivuhodné, co ze sebe dokážou vydat. Všechna čest. A aby toho nebylo málo, vybere se pak ještě sedm nebo osm nejlepších do superfinále. Tam si vylosují další téma a po krátké přípravě mají další rozhovor s porotou. Je to hodně o pohotovosti, jak dokážou rychle zareagovat.

Kdo v takové porotě zasedá?

Klára: Snažíme se o průřez odborníky. Měli jsme tam třeba Annu Šabatovou, bývalou ombudsmanku, emeritního ústavního soudce Davida Uhlíře nebo advokáta Vítězslava Dohnala, který pořádá letní Školu lidských práv. Bývají tam lidé z advokátních kanceláří, státního zastupitelství i akademici.

Za svou aktivitu získaly studentky loni i Cenu rektora pro dobrovolníky z řad studentů, absolventů a pracovníků UP, kterou jim předal rektor Michael Kohajda (psali jsme zde). Foto: Vojtěch Kmenta. 

Překvapili vás někdy středoškoláci svými myšlenkami?

Aneta: Často mi z těch studentů jde hlava kolem. Minulý ročník tam byly dvě slečny, jedna z nich nakonec vyhrála. Když jsem poslouchala jejich obhajobu a následnou diskuzi s porotou, říkala jsem si, že v sedmnácti letech bych vůbec nebyla schopná takhle formulovat myšlenky, natož polemizovat s experty, kteří mají padesát let praxe. Na jejich schopnosti artikulovat myšlenku by podle mě nedosáhla polovina naší školy.

Dodává vám to optimismus? Že i takto mladá generace dokáže přemýšlet nad vážnými tématy?

Klára: Určitě, i když je to trochu zkreslené, protože do soutěže se nám přihlásí jen špička ledovce. Ale vidím to i jinde, třeba při workshopech s Amnesty International na školách, kde téma lidských práv nutně nemusí být zálibou všech. Nedávno mě nadchla akce Samet na školách, která se v posledních dvou letech docela rozjela. Byly jsme na gymnáziu ve Frýdku-Místku a viděly, jak si studenti sami skvěle zorganizovali oslavy 17. listopadu. Pozvali si hosty, vyzdobili školu od shora dolů, zpívali Modlitbu pro Martu. Když jsme pak s kolegyněmi seděly v místnosti se všemi těmi disidenty, připadaly jsme si, že tam skoro nepatříme. Je skvělé vidět, že mladá generace chce něco dělat a není jen tak pasivní, jak je často prezentovaná v médiích.

Nahráváte mi. Den studentstva byl před nedávnem. Jak si vysvětlujete, že zrovna studenti jsou často tou hlavní skupinou, která se postaví proti totalitě a nespravedlnosti?

Hani: Možná to nevyzní nejlépe, ale nemyslím to zle… My mladí jsme ještě trochu naivní a nezkažení životem. Jsme idealisté a věříme, že věci mohou být lepší.

Aneta: Často taky nemáme co ztratit. Třicátníci a starší, s rodinou a kariérou, jsou už opatrnější. Dřív jim za názor hrozil vyhazov z práce nebo ztráta bydlení, a to ještě v těch lepších případech. Studenti si zkrátka ta rizika tolik nepřipouštějí. Dnes mají naštěstí jistotu, že je za názor nikdo nebude mlátit obuškem na náměstí. Alespoň doufám.

Klára: Hraje v tom roli i čas a zázemí. Mám rodinu, která mě podporuje, takže si můžu dovolit věnovat čas dobrovolnictví. Kdybych musela při škole několik dní v týdnu brigádničit, nezbyl by mi na to prostor. Dospělí pak, alespoň v mém okolí, často podporují různé neziskové organizace spíše finančně, pasivněji, protože po práci už nemají čas a energii na aktivismus.

Je nějaké téma, které byste ve společnosti rády změnily?

Klára: Přála bych si, aby si lidé uvědomili, že demokracie není jen svoboda, ale taky velká zodpovědnost. Stát tu není od toho, aby jen rozdával a zachraňoval nás. Je to pomocná ruka, o kterou se musíme starat a nějakým způsobem se podílet na tom, jak bude jednou vypadat. Zároveň by si lidé měli více pamatovat historii a poučit se z ní.

Hani: Za mě je to tolerance. Spousta konfliktů, od mikroagresí až po násilí, pramení z neochoty pochopit druhého. Vnímala jsem to hodně u voleb. Ty ale nějak demokraticky dopadly, někomu se to líbí, někomu ne, každopádně je potřeba se naučit výsledek respektovat a myslím, že ke vzájemnému pochopení můžeme dojít hlavně diskuzí.

Aneta: Souhlasím, chybí nám vzájemný respekt. Mám pocit, že se společnost rozdělila na skupiny, které pomalu nemají respekt až k existenci druhých. Razí se heslo: „Vy jste méně než my.“ Zapomínáme na to, co máme společné. A není to jen o politickém spektru, ale i etnickém nebo věkovém. Mladší mají zkreslený pohled na starší a naopak. Tyhle pohledy na sebe naráží a jsme pak zaseklí na jednom místě. Neposouváme se dál. Z toho pramení frustrace, které pak zase zpětně přilévají benzín do ohně.

Co vás u dobrovolnictví drží, když vám vlastně jen přináší práci navíc, ale žádný peněžní zisk?

Aneta: Určitě kolektiv. Ten často drží lidi i tam, kde by jinak nebyli. Za poslední rok se vytvořil opravdu skvělý. Jsem z té práce často unavená, obzvlášť v březnu, kdy už vše směřuje k finále, ale ten pocit v den finále… Studenti mě naprosto nabíjí energií. Zároveň potěší i pochvala od poroty. Když mi ústavní soudce po roce práce řekne, že to bylo super, cítím vždy velké zadostiučinění.

Klára: Mě motivuje i to, že můžeme účastníkům zprostředkovat kontakty a zkušenosti. Vím, jak moc mě kdysi posunulo, když jsem musela mluvit před padesáti lidmi na summitu. Člověk překoná určitou hranici a najednou už ho žádná prezentace ve škole nemá šanci rozhodit.

Hani: Už v prváku jsem zjistila, že se lidským právům chci věnovat i profesně. Proto mi to dává smysl. Vím, že ten pracovní život nebude tak strašidelný, jak se může jevit, protože teď už vím, že je tam něco, co mě bude bavit. Byť občas může tahle oblast působit jako nevděčná práce, která není tak dobře ohodnocená jako ta advokátní nebo korporátní, možnost řešit systémové nespravedlnosti s velkým dopadem a opravdu pomoct je pro mě důležitější.

Co vám dobrovolnictví přináší do budoucí profese?

Klára: Hodně to souvisí s hledáním smyslu. Studium a všechny mé ostatní aktivity mě baví jen do určité míry, ale když člověk ví, proč to dělá a vidí v tom vyšší smysl, vydrží u toho, i když ho to zrovna nebaví. Navíc si myslím, že je vždy výhoda mít něco bokem. Stavět život jen na jedné věci je omezující. Když máte život poskládaný z více pilířů, ať už je to škola, práce nebo dobrovolnictví, jste pak odolnější. Když se jedna věc sesype, ty ostatní vás podrží a tolik vás to nerozhodí.

Hani: Pro mě to je hlavně zisk kontaktů a networking, což mi třeba na začátku vůbec nedošlo. Přitom si tvoříme komunitu známých tváří, které budeme v oboru potkávat celý život. Kde jinde máte možnost neformálně mluvit s ústavním soudcem? To se vám normálně nestane. 

Ve svém volném čase se snaží probudit v mladých lidech kritické myšlení a zájem o svět kolem sebe. Studentky Právnické fakulty Univerzity Palackého Aneta Rustler, Nga Thi Nguyen (Hani) a Klára Holková se významně podílejí na organizaci Olympiády lidských práv určené středoškolákům.

V rozhovoru přibližují, jak soutěž funguje, proč je důležité, aby se mladí lidé zajímali o veřejné dění, a co jim samotným tato dobrovolnická zkušenost přináší do budoucí právní praxe.

Co vás přivedlo k působení v Olympiádě lidských práv? Proč zrovna tohle téma?

Aneta: Oslovily mě kamarádky, které v organizaci působily už řadu let, jestli bych neměla zájem. Byla jsem tehdy ve druhém ročníku a řekla jsem si, proč ne? V budoucnu se chci věnovat ústavnímu právu, které je s lidským a základním právem logicky spojené. Navíc jsem už jako středoškolačka vždy pracovala na nějakém mimoškolním projektu a na vysoké mi to chybělo. Měla jsem jen studium a chtěla jsem to trochu naředit.

Hani: Lidská práva mě chytla už v prvním ročníku a od té doby jsem asi i trochu podvědomě vyhledávala, co by se v tom dalo dělat mimo školu. Občas se dívám lidem na LinkedIn a pro inspiraci ráda sleduji, co dělají ostatní. U jedné bývalé členky spolku jsem si všimla Olympiády. Proklikala jsem se tím a říkala jsem si, že je to super projekt. Dokonce mě trochu mrzelo, že jsem o něm nevěděla už na střední škole. Zaujalo mě to i díky tomu vzdělávacímu aspektu.

Klára: Já se přidala o rok později než holky. Viděla jsem u kamarádky na Instagramu příspěvky z finále, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se jí ozvala, jestli bych se nemohla také podílet. Tohle téma mě zajímalo odjakživa, vždy jsem ho považovala za důležité. Ve druhé třídě jsem začala koukat na seriál Vyprávěj, který má docela silný politický podtext, a od té doby se mě to drží. Na gymnáziu jsem taky měla hodně nejen lidskoprávních projektů a na vysoké to pak najednou nebylo. Nejsem takový ten typický právník, co přijde do školy a řeší jen, jaký zrovna vyšel nový zákon. Chtěla jsem najít prostředí lidí, kteří řeší i něco trochu jiného.

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online.

Takže je to pro vás i určité odreagování od té tvrdé právničiny?

Klára: Ano, od velkých byznysmenů s kufříky, kteří si myslí, že jednou budou velká korporátní zvířata...

Můžete přiblížit, jak soutěž přesně funguje?

Aneta: Prvního listopadu jsme spustili školní kolo, které trvá zhruba šest až sedm týdnů. Středoškoláci se přes odkaz dostanou na stránku, kde si vyberou jedno z dvanácti témat ve třech kategoriích – společenské, politické a techno-ekologické. Poté mají čtyřicet pět minut na napsání malé eseje. Jde nám hlavně o vyjádření hlavní myšlenky, o ten myšlenkový pochod. Eseje pak rozdělujeme do skupin a bodujeme je.

Hani: S tím, že na školním kole pracujeme už před spuštěním, kdy ta témata sami vymýšlíme.

Aneta: Ano, školní kolo je kompletně v režii našeho organizačního týmu. Do druhého kola pak postupuje zhruba šedesátka nejlepších ze dvou set účastníků. Znovu si vybírají ze seznamu témat, který už ale k esejím poskytuje odborná porota, jež je následně i opravuje. Na tuhle práci už mají studenti více času, dva až tři týdny, takže očekáváme i vyšší kvalitu.

Předpokládám, že v této fázi už musí studenti svá tvrzení také podložit relevantními zdroji a daty.

Aneta: Přesně tak. Řešíme třeba i správné citování použití umělé inteligence. Ve druhém kole už klademe důraz na to, aby to nebyla jen úvaha ve stylu „myslím si tohle“. Chceme vědět, proč si to myslí a na základě čeho. Často s jejich názory ani nemusíme souhlasit, ale pokud dokážou předat pěkný myšlenkový pochod, jak k nim došli, který je podložený argumenty, mohou uspět. Musím říct, že tahle stránka soutěže se rok od roku lepší.

Zmiňovaly jste i nějaké finále…

Hani: Všichni účastníci druhého kola dostávají pozvánku na ústní finále, které se koná na pražském magistrátu. Pro některé je to příliš daleká cesta, takže se nakonec účastní třeba třicet nebo čtyřicet studentů.

Aneta: Na ústním finále pak svou esej obhajují. Mají prostor na svůj monolog a poté sedm minut reagují na otázky od poroty. Je vždy obdivuhodné, co ze sebe dokážou vydat. Všechna čest. A aby toho nebylo málo, vybere se pak ještě sedm nebo osm nejlepších do superfinále. Tam si vylosují další téma a po krátké přípravě mají další rozhovor s porotou. Je to hodně o pohotovosti, jak dokážou rychle zareagovat.

Kdo v takové porotě zasedá?

Klára: Snažíme se o průřez odborníky. Měli jsme tam třeba Annu Šabatovou, bývalou ombudsmanku, emeritního ústavního soudce Davida Uhlíře nebo advokáta Vítězslava Dohnala, který pořádá letní Školu lidských práv. Bývají tam lidé z advokátních kanceláří, státního zastupitelství i akademici.

Za svou aktivitu získaly studentky loni i Cenu rektora pro dobrovolníky z řad studentů, absolventů a pracovníků UP, kterou jim předal rektor Michael Kohajda (psali jsme zde). Foto: Vojtěch Kmenta. 

Překvapili vás někdy středoškoláci svými myšlenkami?

Aneta: Často mi z těch studentů jde hlava kolem. Minulý ročník tam byly dvě slečny, jedna z nich nakonec vyhrála. Když jsem poslouchala jejich obhajobu a následnou diskuzi s porotou, říkala jsem si, že v sedmnácti letech bych vůbec nebyla schopná takhle formulovat myšlenky, natož polemizovat s experty, kteří mají padesát let praxe. Na jejich schopnosti artikulovat myšlenku by podle mě nedosáhla polovina naší školy.

Dodává vám to optimismus? Že i takto mladá generace dokáže přemýšlet nad vážnými tématy?

Klára: Určitě, i když je to trochu zkreslené, protože do soutěže se nám přihlásí jen špička ledovce. Ale vidím to i jinde, třeba při workshopech s Amnesty International na školách, kde téma lidských práv nutně nemusí být zálibou všech. Nedávno mě nadchla akce Samet na školách, která se v posledních dvou letech docela rozjela. Byly jsme na gymnáziu ve Frýdku-Místku a viděly, jak si studenti sami skvěle zorganizovali oslavy 17. listopadu. Pozvali si hosty, vyzdobili školu od shora dolů, zpívali Modlitbu pro Martu. Když jsme pak s kolegyněmi seděly v místnosti se všemi těmi disidenty, připadaly jsme si, že tam skoro nepatříme. Je skvělé vidět, že mladá generace chce něco dělat a není jen tak pasivní, jak je často prezentovaná v médiích.

Nahráváte mi. Den studentstva byl před nedávnem. Jak si vysvětlujete, že zrovna studenti jsou často tou hlavní skupinou, která se postaví proti totalitě a nespravedlnosti?

Hani: Možná to nevyzní nejlépe, ale nemyslím to zle… My mladí jsme ještě trochu naivní a nezkažení životem. Jsme idealisté a věříme, že věci mohou být lepší.

Aneta: Často taky nemáme co ztratit. Třicátníci a starší, s rodinou a kariérou, jsou už opatrnější. Dřív jim za názor hrozil vyhazov z práce nebo ztráta bydlení, a to ještě v těch lepších případech. Studenti si zkrátka ta rizika tolik nepřipouštějí. Dnes mají naštěstí jistotu, že je za názor nikdo nebude mlátit obuškem na náměstí. Alespoň doufám.

Klára: Hraje v tom roli i čas a zázemí. Mám rodinu, která mě podporuje, takže si můžu dovolit věnovat čas dobrovolnictví. Kdybych musela při škole několik dní v týdnu brigádničit, nezbyl by mi na to prostor. Dospělí pak, alespoň v mém okolí, často podporují různé neziskové organizace spíše finančně, pasivněji, protože po práci už nemají čas a energii na aktivismus.

Je nějaké téma, které byste ve společnosti rády změnily?

Klára: Přála bych si, aby si lidé uvědomili, že demokracie není jen svoboda, ale taky velká zodpovědnost. Stát tu není od toho, aby jen rozdával a zachraňoval nás. Je to pomocná ruka, o kterou se musíme starat a nějakým způsobem se podílet na tom, jak bude jednou vypadat. Zároveň by si lidé měli více pamatovat historii a poučit se z ní.

Hani: Za mě je to tolerance. Spousta konfliktů, od mikroagresí až po násilí, pramení z neochoty pochopit druhého. Vnímala jsem to hodně u voleb. Ty ale nějak demokraticky dopadly, někomu se to líbí, někomu ne, každopádně je potřeba se naučit výsledek respektovat a myslím, že ke vzájemnému pochopení můžeme dojít hlavně diskuzí.

Aneta: Souhlasím, chybí nám vzájemný respekt. Mám pocit, že se společnost rozdělila na skupiny, které pomalu nemají respekt až k existenci druhých. Razí se heslo: „Vy jste méně než my.“ Zapomínáme na to, co máme společné. A není to jen o politickém spektru, ale i etnickém nebo věkovém. Mladší mají zkreslený pohled na starší a naopak. Tyhle pohledy na sebe naráží a jsme pak zaseklí na jednom místě. Neposouváme se dál. Z toho pramení frustrace, které pak zase zpětně přilévají benzín do ohně.

Co vás u dobrovolnictví drží, když vám vlastně jen přináší práci navíc, ale žádný peněžní zisk?

Aneta: Určitě kolektiv. Ten často drží lidi i tam, kde by jinak nebyli. Za poslední rok se vytvořil opravdu skvělý. Jsem z té práce často unavená, obzvlášť v březnu, kdy už vše směřuje k finále, ale ten pocit v den finále… Studenti mě naprosto nabíjí energií. Zároveň potěší i pochvala od poroty. Když mi ústavní soudce po roce práce řekne, že to bylo super, cítím vždy velké zadostiučinění.

Klára: Mě motivuje i to, že můžeme účastníkům zprostředkovat kontakty a zkušenosti. Vím, jak moc mě kdysi posunulo, když jsem musela mluvit před padesáti lidmi na summitu. Člověk překoná určitou hranici a najednou už ho žádná prezentace ve škole nemá šanci rozhodit.

Hani: Už v prváku jsem zjistila, že se lidským právům chci věnovat i profesně. Proto mi to dává smysl. Vím, že ten pracovní život nebude tak strašidelný, jak se může jevit, protože teď už vím, že je tam něco, co mě bude bavit. Byť občas může tahle oblast působit jako nevděčná práce, která není tak dobře ohodnocená jako ta advokátní nebo korporátní, možnost řešit systémové nespravedlnosti s velkým dopadem a opravdu pomoct je pro mě důležitější.

Co vám dobrovolnictví přináší do budoucí profese?

Klára: Hodně to souvisí s hledáním smyslu. Studium a všechny mé ostatní aktivity mě baví jen do určité míry, ale když člověk ví, proč to dělá a vidí v tom vyšší smysl, vydrží u toho, i když ho to zrovna nebaví. Navíc si myslím, že je vždy výhoda mít něco bokem. Stavět život jen na jedné věci je omezující. Když máte život poskládaný z více pilířů, ať už je to škola, práce nebo dobrovolnictví, jste pak odolnější. Když se jedna věc sesype, ty ostatní vás podrží a tolik vás to nerozhodí.

Hani: Pro mě to je hlavně zisk kontaktů a networking, což mi třeba na začátku vůbec nedošlo. Přitom si tvoříme komunitu známých tváří, které budeme v oboru potkávat celý život. Kde jinde máte možnost neformálně mluvit s ústavním soudcem? To se vám normálně nestane. 

Justin C. Feng from the Department of Cosmology and Gravitational Physics at the Institute of Physics of the Czech Academy of Sciences and independent researcher Chris Reiss have co-authored a study on using time dilation from special and general relativity to travel between stars without extreme aging differences between travelers and their home civilization.

Justin C. Feng z Oddělení kosmologie a gravitační fyziky Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky a nezávislý vědec Chris Reiss jsou autory studie o využití dilatace času ze speciální a obecné relativity k cestování mezi hvězdami bez extrémních rozdílů ve stárnutí mezi cestovateli a jejich domovskou civilizací.

Fakulta zdravotnických věd UP se může pochlubit novou docentkou. Habilitační řízení na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně úspěšně absolvovala dlouholetá členka Ústavu klinické rehabilitace, zástupkyně přednosty pro výuku Jana Vyskotová.

„Je to pro mě určitá významná meta. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností,“ říká Jana Vyskotová v rozhovoru.

Jakou habilitační práci jste obhajovala?
Byla to práce zaměřená na jemnou komunikační motoriku, což je téma, na které se dlouhodobě specializuji. Myslím si, že tohle téma oslovuje úplně každého – a bylo to zřejmé i během obhajoby mé práce. Sleduji lidský pohyb z nejrůznějších úhlů pohledu. Studuji, jak vypadá normální pohyb a jak vypadá patologie, ať už vrozená, nebo získaná. Z hlediska rehabilitace mě samozřejmě zajímá, jak i navzdory omezením může dotyčný člověk prožít hezký život s pocitem soběstačnosti. Je to hluboce lidské téma.

Za práci o jemné motorice jste již získala Cenu rektora Univerzity Palackého. Jak dlouho text vznikal?
Velmi dlouho, sahá to až do dob, kdy jsem dělala doktorát a zabývala se tvorbou nového testu pro jemnou motoriku. Tím jsem si vlastně celou problematiku takříkajíc osahala. Bylo velmi zajímavé sledovat různé přístupy různých lidí ke stejnému úkonu. V přímém přenosu jsem tak mohla pozorovat jednotlivé strategie a kreativní přístupy. Někteří se snažili úkol splnit v co nejkratším čase, někteří se soustředili spíše na samotný výkon a pečlivost. U každého se tak projevila jeho osobnost. Tohle mě najednou začalo zajímat více než celý test.

Jemnou a komunikační motorikou se zabývám asi pětadvacet let. A pořád objevuji něco nového. Stačí sledovat, když něco děláte rukama a co se v tu chvíli děje v oblasti úst – někdo při psaní vyplázne jazyk, někdo koulí očima… Pořád mě napadají nové a nové věci. Stačí se jen projet autobusem, tam najdu inspirace! Uvidím třeba ženu sedící naproti, jak jí svačinku, jak zvládne s pěticentimetrovými nalakovanými nehty uchopit lžičku, aby se dokázala najíst a přitom nepotřísnit, prostě zůstat dámou. Nebo zase slečna vedle mě píše na tabletu s podobně dlouhými nehty a tomu přizpůsobenými pokřivenými prsty... Tyhle strategie mě velmi baví pozorovat a zaznamenávat.

Co pro vás tento titul znamená? Je to určitý životní mezník, pokoření mety?
Pro mě je důležité, že mi titul docentky může pomoci dosáhnout toho, co si dlouho přeji, a to je otevření magisterského oboru ergoterapie u nás na fakultě. Bez docentského titulu by bylo obtížnější zajistit pro obor garanta. To pro mě byla hlavní motivace. Ale samozřejmě, že je to i určitá významná meta a tohoto titulu si velmi považuji. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností.

V čem spatřujete největší devízu ergoterapeutů?
Ergoterapeuti pomáhají jak zdravým, tak nemocným. Jsou i edukátoři, kteří umí ostatním poradit, jak si uspořádat bezpečný prostor, když mám stárnoucí rodiče nebo nemohoucí děti, jak to udělat, aby se snížilo riziko úrazů a pádů. Vzdělaný ergoterapeut je velkým přínosem pro zdravotnictví, protože dokáže často s minimem prostředků dosáhnout se svými klienty, dětskými i dospělými, maxima jejich potenciálu v přirozených aktivitách.

Jak vnímáte zájem o ergoterapii v posledních letech, zvyšuje se?
Je zajímavé, že ve světě je ergoterapie mnohem známější než fyzioterapie. U nás byly původně oba obory schovány pod názvem rehabilitační pracovník. Dle mého názoru se přitom jedná o dvě nohy patřící k jednomu tělu. Nemůžeme říct, že fyzioterapie je v případě těžkých onemocnění a postižení plnohodnotná bez ergoterapie. Co se týká povědomí a zájmu o ergoterapii, v České republice je v současnosti pět univerzit, na nichž se tento obor vyučuje. To není špatné číslo, jenže u nás na fakultě můžeme zatím přijímat jen patnáct studentů ročně. Potřebovali bychom přitom aspoň dvacet, abychom mohli alespoň částečně uspokojit požadavky zdravotnických zařízení.

Uvedu vám malý příklad. Po celé republice je čtrnáct ergocenter, která testují pracovní potenciál klientů poslaných pracovními úřady. Bylo konstatováno, že ergoterapeut při této diagnostice může zastoupit fyzioterapeuta, ale opačně to neplatí. Teď si představte, že v jednom z těchto draze vybudovaných center přijdou o ergoterapeuta a horko těžko shání náhradu, protože kapacity vzdělaných ergoterapeutů jsou nízké. My můžeme přijmout patnáct studentů a často přitom nastane situace, že přijatý student ergoterapie to po roce zkusí znovu na fyzioterapii a uspěje. Pro některé studenty je ergoterapie příliš těžká. Rozhodně nejde o odpočinkový obor. Je hodně o uvažování, o využívání intuice, o kreativitě. A taky o humoru. Protože, a platí to obecně, zdravotník bez smyslu pro humor je na cestě k vyhoření.

Fakulta zdravotnických věd UP se může pochlubit novou docentkou. Habilitační řízení na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně úspěšně absolvovala dlouholetá členka ústavu klinické rehabilitace, zástupkyně přednosty pro výuku Jana Vyskotová.

„Je to pro mě určitá významná meta. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností,“ říká Jana Vyskotová v rozhovoru.

Jakou habilitační práci jste obhajovala?
Byla to práce zaměřená na jemnou komunikační motoriku, což je téma, na které se dlouhodobě specializuji. Myslím si, že tohle téma oslovuje úplně každého a bylo to zřejmé i během obhajoby mé práce. Sleduji lidský pohyb z nejrůznějších úhlů pohledu. Studuji, jak vypadá normální pohyb a jak vypadá patologie, ať už vrozená, nebo získaná. Z hlediska rehabilitace mě samozřejmě zajímá, jak i navzdory omezením může dotyčný člověk prožít hezký život s pocitem soběstačnosti. Je to hluboce lidské téma.

Za práci o jemné motorice jste již získala Cenu rektora Univerzity Palackého. Jak dlouho text vznikal?
Velmi dlouho, sahá to až do dob, kdy jsem dělala doktorát a zabývala se tvorbou nového testu pro jemnou motoriku. Tím jsem si vlastně celou problematiku takříkajíc osahala. Bylo velmi zajímavé sledovat různé přístupy různých lidí ke stejnému úkonu. V přímém přenosu jsem tak mohla pozorovat jednotlivé strategie a kreativní přístupy. Někteří se snažili úkol splnit v co nejkratším čase, někteří se soustředili spíše na samotný výkon a pečlivost. U každého se tak projevila jeho osobnost. Tohle mě najednou začalo zajímat více než celý test.

Jemnou a komunikační motorikou se zabývám asi pětadvacet let. A pořád objevuji něco nového.  Stačí sledovat, když něco děláte rukama a co se v tu chvíli děje v oblasti úst - někdo při psaní vyplázne jazyk, někdo koulí očima… Pořád mě napadají nové a nové věci. Stačí se jen projet autobusem, tam najdu inspirace! Uvidím třeba ženu sedící naproti, jak jí svačinku, jak zvládne s pěticentimetrovými nalakovanými nehty uchopit lžičku, aby se dokázala najíst a přitom nepotřísnit, prostě zůstat dámou. Nebo zase slečna vedle mě píše na tabletu s podobně dlouhými nehty a tomu přizpůsobenými pokřivenými prsty... Tyhle strategie mě velmi baví pozorovat a zaznamenávat.

Co pro vás tento titul znamená? Je to určitý životní mezník, pokoření mety?
Pro mě je důležité, že mi titul docentky může pomoci dosáhnout toho, co si dlouho přeji, a to je otevření magisterského oboru ergoterapie u nás na fakultě. Bez docentského titulu by bylo obtížnější zajistit pro obor garanta. To pro mě byla hlavní motivace. Ale samozřejmě, že je to i určitá významná meta a tohoto titulu si velmi považuji. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností.

V čem spatřujete největší devízu ergoterapeutů?
Ergoterapeuti pomáhají jak zdravým, tak nemocným. Jsou i edukátoři, kteří umí ostatním poradit, jak si uspořádat bezpečný prostor, když mám stárnoucí rodiče nebo nemohoucí děti, jak to udělat, aby se snížilo riziko úrazů a pádů. Vzdělaný ergoterapeut je velkým přínosem pro zdravotnictví, protože dokáže často s minimem prostředků dosáhnout se svými klienty, dětskými i dospělými, maxima jejich potenciálu v přirozených aktivitách.

Jak vnímáte zájem o ergoterapii v posledních letech, zvyšuje se?
Je zajímavé, že ve světě je ergoterapie mnohem známější než fyzioterapie. U nás byly původně oba obory schovány pod názvem rehabilitační pracovník. Dle mého názoru se přitom jedná o dvě nohy patřící k jednomu tělu. Nemůžeme říct, že fyzioterapie je v případě těžkých onemocnění a postižení plnohodnotná bez ergoterapie. Co se týká povědomí a zájmu o ergoterapii, v České republice je v současnosti pět univerzit, na nichž se tento obor vyučuje. To není špatné číslo, jenže u nás na fakultě můžeme zatím přijímat jen patnáct studentů ročně. Potřebovali bychom přitom aspoň dvacet, abychom mohli alespoň částečně uspokojit požadavky zdravotnických zařízení.

Uvedu vám malý příklad. Po celé republice je čtrnáct ergocenter, která testují pracovní potenciál klientů poslaných pracovními úřady. Bylo konstatováno, že ergoterapeut při této diagnostice může zastoupit fyzioterapeuta, ale opačně to neplatí. Teď si představte, že v jednom z těchto draze vybudovaných center přijdou o ergoterapeuta a horko těžko shání náhradu, protože kapacity vzdělaných ergoterapeutů jsou nízké. My můžeme přijmout patnáct studentů a často přitom nastane situace, že přijatý student ergoterapie to pro roce zkusí znovu na fyzioterapii a uspěje. Pro některé studenty je ergoterapie příliš těžká. Rozhodně nejde o odpočinkový obor. Je hodně o uvažování, o využívání intuice, o kreativitě. A taky o humoru. Protože, a platí to obecně, zdravotník bez smyslu pro humor je na cestě k vyhoření.