Feed aggregator

V době geopolitické nejistoty, rostoucích kybernetických hrozeb a rychlého nástupu kvantových počítačů se bezpečná komunikace stává jedním z klíčových témat současnosti. Systémy, na nichž stojí státní správa, finanční sektor i kritická infrastruktura, jsou čím dál zranitelnější. Právě touto výzvou se inspiruje nový výzkum vědců z katedry optiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, kteří ve spolupráci s Dánskou technickou univerzitou (DTU) navrhli nový přístup ke kvantové distribuci klíčů (QKD).

Mechanismus QKD využívá principy kvantové fyziky k bezpečnému sdílení šifrovacích klíčů pomocí kvantových stavů světla. Jakýkoli pokus o odposlech se v takovém systému projeví a lze jej odhalit. Dosavadní QKD systémy však fungují převážně bod–bod: jeden odesílatel, jeden příjemce, jedno spojení. To se v dnešních hustých a dynamických komunikačních sítích ukazuje jako zásadní omezení. Tým z Olomouce a DTU proto přišel s řešením typu „jeden k mnoha“. Navržený protokol umožňuje z centrálního zdroje současně a nezávisle distribuovat kvantové šifrovací klíče více uživatelům. Tento koncept je součástí širší architektury nazvané continuous-variable quantum passive optical network (CV-QPON) – pasivní optické kvantové sítě založené na spojitých proměnných.

Poslední míle

Jedním z hlavních cílů CV-QPON je řešení tzv. problému poslední míle. Zatímco páteřní optické sítě lze relativně dobře zabezpečit, připojení jednotlivých uživatelů – domácností, institucí či firem – je technologicky i ekonomicky náročné. V kvantové komunikaci je tento problém ještě vyhrocenější: kvantové signály jsou křehké a tradiční řešení vyžadují drahé a specializované vybavení pro každý jednotlivý spoj. CV-QPON tento přístup zásadně mění. Místo budování samostatných kvantových spojení propojuje více uživatelů jedním sdíleným kvantovým signálem a využívá standardní telekomunikační hardware. Díky tomu nabízí praktičtější a lépe škálovatelné řešení, zejména pro městské a metropolitní sítě.

„Pokud si kvantovou komunikaci představíte jako řeku, současné protokoly fungují jako posílání zpráv v lahvích,“ vysvětluje jeden z hlavních autorů studie Ivan Derkach z katedry optiky. „Každá lahev je jeden foton, jeden spoj, jeden klíč. My jsme si položili otázku: co kdybychom místo toho dokázali číst samotnou řeku?“

Bezpečnost ve sdíleném světě

Tímto přístupem se vědci dostávají ke kvantové distribuci klíčů založené na spojitých proměnných (CV-QKD). Informace se zde nekóduje do jednotlivých fotonů, ale do spojitých fluktuací kvantového světelného pole – například jeho amplitudy a fáze. Jeden zdroj tak může obsluhovat více příjemců, kteří si ze stejného signálu odvozují své vlastní, vzájemně nezávislé a soukromé klíče.

„Upřednostňujeme jednoduchost, rychlost a kapacitu přenosu informaci, které jsou pro reálné sítě klíčové.“ Vladyslav Usenko

Sdílený signál ale přirozeně vyvolává otázky důvěry mezi uživateli. Autoři protokolu je řeší pragmaticky: bezpečnost není založena na složitých předpokladech o chování ostatních uživatelů, ale na fyzikálně měřitelných veličinách, zejména na amplitudě přijímaného optického signálu. Uživatelé si mohou sami nastavit míru důvěry a úroveň zabezpečení svých klíčů podle konkrétní situace.

„Je to vědomý kompromis,“ říká Vladyslav Usenko z katedry optiky, který vede tým teorie kvantové komunikace. „Upřednostňujeme jednoduchost, rychlost a kapacitu přenosu informaci, které jsou pro reálné sítě klíčové.“

Spolupráce s Dánskou technickou univerzitou

Výzkum vznikl v rámci dvou významných evropských iniciativ, v nichž je Vladyslav Usenko hlavním řešitelem za Univerzitu Palackého: projektu CVStar programu QuantERA, podpořeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, a vlajkového projektu Evropské unie v oblasti kvantových technologií QSNP. Klíčovou roli sehrála také spolupráce s Dánskou technickou univerzitou, dodatečně podpořená grantem GA ČR Outgoing Fellowship Ivana Derkacha, která umožnila propojit teoretické návrhy s reálnými možnostmi současných telekomunikačních sítí.

„Pomohli nám udržet návrh při zemi,“ říká Radim Filip, vedoucí skupiny teorie kvantové optiky na UP. „Cílem bylo vytvořit základní protokol, který nebude fungovat jen na papíře, ale bude respektovat omezení skutečné optické komunikace.“

Silnou stránkou CV-QPON je jeho kompatibilita se stávající optickou síťovou infrastrukturou. Nevyžaduje exotické zdroje ani speciální detektory, což výrazně zvyšuje šanci na jeho budoucí využití v praxi.

Jak se kvantové technologie postupně přesouvají z laboratoří do reálného světa, bude řešení problémů, jako je bezpečná a škálovatelná „poslední míle“, čím dál naléhavější. Práce vědců z katedry optiky Přírodovědecké fakulty UP, publikovaná v prestižním časopise Light: Science & Applications od Nature, ukazuje, že kvantová komunikace nemusí být jen výsadou izolovaných spojů – může být sdílená, praktická a připravená pro skutečné sítě.

Nejnovější fyzická analýza univerzitních popelnic odhalila, že ve směsném odpadu končí nejen velké množství recyklovatelných materiálů, ale také překvapivě vysoký podíl nesnědených potravin – někde tvoří až pětinu směsného komunálního odpadu. Velké rozdíly jsou také v zastoupení nežádoucích příměsí u tříděného plastu. Data ukazují, kde je prostor pro zlepšení, a zároveň potvrzují, že aktuální kroky – od půjčování třídicích tašek a nádob na bioodpad přes informační kampaně až po nové univerzitní kompostéry – mají smysl a mohou výrazně zlepšit celkovou kvalitu třídění i snížit množství směsného odpadu.

Analýza organizovaná Udržitelnou univerzitou se tentokrát zaměřila na čtyři typově odlišné lokality na UP – koleje Neředín a generála Svobody, rektorát a přírodovědeckou fakultu. Stejně jako u předchozího rozboru z roku 2022 šlo o to zjistit, co se skutečně skrývá ve směsném komunálním odpadu a navíc i v kontejnerech na plast – a co tato data vypovídají o každodenním chování studentů i zaměstnanců.

„Ačkoli směsný komunální odpad tvoří na UP více než 70 % všech vyprodukovaných odpadů, fyzické rozbory opakovaně ukazují, že jeho velká část by v černých popelnicích vůbec neměla končit. Dále využitelný materiál – tedy odpad, který bylo možné vytřídit či zkompostovat – tvoří zpravidla více než polovinu směsného odpadu,“ říká referentka udržitelného rozvoje na UP Nikola Křížová.

Odpad pod lupou: nejvíc tvoří bioodpad

Největší podíl podle souhrnu výsledků představují kuchyňské bioodpady, které se v jednotlivých lokalitách pohybovaly mezi 28 a 45 procenty. Významným zjištěním je také vysoký výskyt nespotřebovaných potravin. Těch se například na Neředíně objevilo 21 %, na kolejích gen. Svobody 16 % a na rektorátu 14 %. Jen přírodovědecká fakulta vykázala výrazně nižší hodnotu, pouhá 2 %. Už v roce 2016 přitom díky studentskému spolku Udržitelný Palacký vznikla facebooková skupina „Free Food UPOL - sdílení jídla“, kde lze přebytečné potraviny nabídnout dalším zájemcům.

 

Kromě potravin tvořily velkou část směsného odpadu také materiály, které mají jasné místo v třídicích nádobách: papír, sklo a plasty. Jejich podíl se podle lokality pohyboval od 29 do 51 %, a pokud se připočítají kompostovatelné složky, představuje to až 63 % využitelného odpadu.

Podobné rozdíly se ukázaly i při analýze tříděného plastu. Zatímco na kolejích Neředín obsahovaly žluté kontejnery přibližně 63 % skutečného plastu, na kolejích gen. Svobody šlo jen o 45 % a téměř polovinu tvořily nežádoucí příměsi, zejména bioodpad a papír se sklem. V současnosti je na kolejích možné vyhazovat do žlutých kontejnerů také kovy a tetrapaky. Oproti tomu rektorát vykázal velmi čistý sběr s výrazným podílem PET lahví a folií. Nejlepší výsledek měla přírodovědecká fakulta, kde cílový odpad tvořil přes 97 % a kontaminace se držela pod třemi procenty – tedy výrazně pod českým průměrem.

Podrobnější výsledky jsou dostupné v souhrnu výzkumné zprávy. 

Nové vybavení i dostupné informace

Univerzita však nezůstává jen u samotných dat a dlouhodobě zavádí opatření, která mají studentům a zaměstnancům třídění nejen usnadnit, ale také zlepšit jeho výslednou kvalitu. V kampusu přibývají nové koše na tříděný odpad, zejména na místech, kde dosud chyběly. Studenti na kolejích si mohou zdarma zapůjčit sady třídicích tašek, aby mohli pohodlně třídit už na svých pokojích. Od září si mohou nově vyzvednout i praktické nádoby na bioodpad a vynášet je do čtyř kompostérů v areálech kolejí. Gastroodpad z menz putuje od roku 2023 do bioplynové stanice.

„Technická opatření pak doplňují informační kampaně, které formou letáků, plakátů, QR kódů i komunikace na webu a sociálních sítích vysvětlují, jak třídit správně a co do kterého koše patří. Vytvořili jsme také sérii pěti edukačních videí o udržitelnosti, z nichž je jeden díl věnován právě třídění odpadu. Nadále však platí, že nejlepší je ten odpad, který vůbec nevznikne,“ dodává Miroslava Zavadil, referentka udržitelného rozvoje na UP.

video_sem

Podívat se na další díly

Realizace byla financována z projektu NPO_UPOL_MSMT-2118/2024-4 Podpora zelených dovedností a udržitelnosti na Univerzitě Palackého.

Nejnovější fyzická analýza univerzitních popelnic odhalila, že ve směsném odpadu končí nejen velké množství recyklovatelných materiálů, ale také překvapivě vysoký podíl nesnědených potravin – někde tvoří až pětinu směsného komunálního odpadu. Velké rozdíly jsou také v zastoupení nežádoucích příměsí u tříděného plastu. Data ukazují, kde je prostor pro zlepšení, a zároveň potvrzují, že aktuální kroky – od půjčování třídicích tašek a nádob na bioodpad přes informační kampaně až po nové univerzitní kompostéry – mají smysl a mohou výrazně zlepšit celkovou kvalitu třídění i snížit množství směsného odpadu.

Analýza organizovaná Udržitelnou univerzitou se tentokrát zaměřila na čtyři typově odlišné lokality na UP – koleje Neředín a generála Svobody, rektorát a přírodovědeckou fakultu. Stejně jako u předchozího rozboru z roku 2022 šlo o to zjistit, co se skutečně skrývá ve směsném komunálním odpadu a navíc i v kontejnerech na plast – a co tato data vypovídají o každodenním chování studentů i zaměstnanců.

„Ačkoli směsný komunální odpad tvoří na UP více než 70 % všech vyprodukovaných odpadů, fyzické rozbory opakovaně ukazují, že jeho velká část by v černých popelnicích vůbec neměla končit. Dále využitelný materiál – tedy odpad, který bylo možné vytřídit či zkompostovat – tvoří zpravidla více než polovinu směsného odpadu,“ říká referentka udržitelného rozvoje na UP Nikola Křížová.

Odpad pod lupou: nejvíc tvoří bioodpad

Největší podíl podle souhrnu výsledků představují kuchyňské bioodpady, které se v jednotlivých lokalitách pohybovaly mezi 28 a 45 procenty. Významným zjištěním je také vysoký výskyt nespotřebovaných potravin. Těch se například na Neředíně objevilo 21 %, na kolejích gen. Svobody 16 % a na rektorátu 14 %. Jen přírodovědecká fakulta vykázala výrazně nižší hodnotu, pouhá 2 %. Už v roce 2016 přitom díky studentskému spolku Udržitelný Palacký vznikla facebooková skupina „Free Food UPOL - sdílení jídla“, kde lze přebytečné potraviny nabídnout dalším zájemcům.

 

Kromě potravin tvořily velkou část směsného odpadu také materiály, které mají jasné místo v třídicích nádobách: papír, sklo a plasty. Jejich podíl se podle lokality pohyboval od 29 do 51 %, a pokud se připočítají kompostovatelné složky, představuje to až 63 % využitelného odpadu.

Podobné rozdíly se ukázaly i při analýze tříděného plastu. Zatímco na kolejích Neředín obsahovaly žluté kontejnery přibližně 63 % skutečného plastu, na kolejích gen. Svobody šlo jen o 45 % a téměř polovinu tvořily nežádoucí příměsi, zejména bioodpad a papír se sklem. V současnosti je na kolejích možné vyhazovat do žlutých kontejnerů také kovy a tetrapaky. Oproti tomu rektorát vykázal velmi čistý sběr s výrazným podílem PET lahví a folií. Nejlepší výsledek měla přírodovědecká fakulta, kde cílový odpad tvořil přes 97 % a kontaminace se držela pod třemi procenty – tedy výrazně pod českým průměrem.

Podrobnější výsledky jsou dostupné v souhrnu výzkumné zprávy. 

Nové vybavení i dostupné informace

Univerzita však nezůstává jen u samotných dat a dlouhodobě zavádí opatření, která mají studentům a zaměstnancům třídění nejen usnadnit, ale také zlepšit jeho výslednou kvalitu. V kampusu přibývají nové koše na tříděný odpad, zejména na místech, kde dosud chyběly. Studenti na kolejích si mohou zdarma zapůjčit sady třídicích tašek, aby mohli pohodlně třídit už na svých pokojích. Od září si mohou nově vyzvednout i praktické nádoby na bioodpad a vynášet je do čtyř kompostérů v areálech kolejí. Gastroodpad z menz putuje od roku 2023 do bioplynové stanice.

„Technická opatření pak doplňují informační kampaně, které formou letáků, plakátů, QR kódů i komunikace na webu a sociálních sítích vysvětlují, jak třídit správně a co do kterého koše patří. Vytvořili jsme také sérii pěti edukačních videí o udržitelnosti, z nichž je jeden díl věnován právě třídění odpadu. Nadále však platí, že nejlepší je ten odpad, který vůbec nevznikne,“ dodává Miroslava Zavadil, referentka udržitelného rozvoje na UP.

video_sem

Podívat se na další díly

Realizace byla financována z projektu NPO_UPOL_MSMT-2118/2024-4 Podpora zelených dovedností a udržitelnosti na Univerzitě Palackého.

Ve svém volném čase se snaží probudit v mladých lidech kritické myšlení a zájem o svět kolem sebe. Studentky Právnické fakulty Univerzity Palackého Aneta Rustler, Nga Thi Nguyen (Hani) a Klára Holková se významně podílejí na organizaci Olympiády lidských práv určené středoškolákům.

V rozhovoru přibližují, jak soutěž funguje, proč je důležité, aby se mladí lidé zajímali o veřejné dění, a co jim samotným tato dobrovolnická zkušenost přináší do budoucí právní praxe.

Co vás přivedlo k působení v Olympiádě lidských práv? Proč zrovna tohle téma?

Aneta: Oslovily mě kamarádky, které v organizaci působily už řadu let, jestli bych neměla zájem. Byla jsem tehdy ve druhém ročníku a řekla jsem si, proč ne? V budoucnu se chci věnovat ústavnímu právu, které je s lidským a základním právem logicky spojené. Navíc jsem už jako středoškolačka vždy pracovala na nějakém mimoškolním projektu a na vysoké mi to chybělo. Měla jsem jen studium a chtěla jsem to trochu naředit.

Hani: Lidská práva mě chytla už v prvním ročníku a od té doby jsem asi i trochu podvědomě vyhledávala, co by se v tom dalo dělat mimo školu. Občas se dívám lidem na LinkedIn a pro inspiraci ráda sleduji, co dělají ostatní. U jedné bývalé členky spolku jsem si všimla Olympiády. Proklikala jsem se tím a říkala jsem si, že je to super projekt. Dokonce mě trochu mrzelo, že jsem o něm nevěděla už na střední škole. Zaujalo mě to i díky tomu vzdělávacímu aspektu.

Klára: Já se přidala o rok později než holky. Viděla jsem u kamarádky na Instagramu příspěvky z finále, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se jí ozvala, jestli bych se nemohla také podílet. Tohle téma mě zajímalo odjakživa, vždy jsem ho považovala za důležité. Ve druhé třídě jsem začala koukat na seriál Vyprávěj, který má docela silný politický podtext, a od té doby se mě to drží. Na gymnáziu jsem taky měla hodně nejen lidskoprávních projektů a na vysoké to pak najednou nebylo. Nejsem takový ten typický právník, co přijde do školy a řeší jen, jaký zrovna vyšel nový zákon. Chtěla jsem najít prostředí lidí, kteří řeší i něco trochu jiného.

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online.

Takže je to pro vás i určité odreagování od té tvrdé právničiny?

Klára: Ano, od velkých byznysmenů s kufříky, kteří si myslí, že jednou budou velká korporátní zvířata...

Můžete přiblížit, jak soutěž přesně funguje?

Aneta: Prvního listopadu jsme spustili školní kolo, které trvá zhruba šest až sedm týdnů. Středoškoláci se přes odkaz dostanou na stránku, kde si vyberou jedno z dvanácti témat ve třech kategoriích – společenské, politické a techno-ekologické. Poté mají čtyřicet pět minut na napsání malé eseje. Jde nám hlavně o vyjádření hlavní myšlenky, o ten myšlenkový pochod. Eseje pak rozdělujeme do skupin a bodujeme je.

Hani: S tím, že na školním kole pracujeme už před spuštěním, kdy ta témata sami vymýšlíme.

Aneta: Ano, školní kolo je kompletně v režii našeho organizačního týmu. Do druhého kola pak postupuje zhruba šedesátka nejlepších ze dvou set účastníků. Znovu si vybírají ze seznamu témat, který už ale k esejím poskytuje odborná porota, jež je následně i opravuje. Na tuhle práci už mají studenti více času, dva až tři týdny, takže očekáváme i vyšší kvalitu.

Předpokládám, že v této fázi už musí studenti svá tvrzení také podložit relevantními zdroji a daty.

Aneta: Přesně tak. Řešíme třeba i správné citování použití umělé inteligence. Ve druhém kole už klademe důraz na to, aby to nebyla jen úvaha ve stylu „myslím si tohle“. Chceme vědět, proč si to myslí a na základě čeho. Často s jejich názory ani nemusíme souhlasit, ale pokud dokážou předat pěkný myšlenkový pochod, jak k nim došli, který je podložený argumenty, mohou uspět. Musím říct, že tahle stránka soutěže se rok od roku lepší.

Zmiňovaly jste i nějaké finále…

Hani: Všichni účastníci druhého kola dostávají pozvánku na ústní finále, které se koná na pražském magistrátu. Pro některé je to příliš daleká cesta, takže se nakonec účastní třeba třicet nebo čtyřicet studentů.

Aneta: Na ústním finále pak svou esej obhajují. Mají prostor na svůj monolog a poté sedm minut reagují na otázky od poroty. Je vždy obdivuhodné, co ze sebe dokážou vydat. Všechna čest. A aby toho nebylo málo, vybere se pak ještě sedm nebo osm nejlepších do superfinále. Tam si vylosují další téma a po krátké přípravě mají další rozhovor s porotou. Je to hodně o pohotovosti, jak dokážou rychle zareagovat.

Kdo v takové porotě zasedá?

Klára: Snažíme se o průřez odborníky. Měli jsme tam třeba Annu Šabatovou, bývalou ombudsmanku, emeritního ústavního soudce Davida Uhlíře nebo advokáta Vítězslava Dohnala, který pořádá letní Školu lidských práv. Bývají tam lidé z advokátních kanceláří, státního zastupitelství i akademici.

Za svou aktivitu získaly studentky loni i Cenu rektora pro dobrovolníky z řad studentů, absolventů a pracovníků UP, kterou jim předal rektor Michael Kohajda (psali jsme zde). Foto: Vojtěch Kmenta. 

Překvapili vás někdy středoškoláci svými myšlenkami?

Aneta: Často mi z těch studentů jde hlava kolem. Minulý ročník tam byly dvě slečny, jedna z nich nakonec vyhrála. Když jsem poslouchala jejich obhajobu a následnou diskuzi s porotou, říkala jsem si, že v sedmnácti letech bych vůbec nebyla schopná takhle formulovat myšlenky, natož polemizovat s experty, kteří mají padesát let praxe. Na jejich schopnosti artikulovat myšlenku by podle mě nedosáhla polovina naší školy.

Dodává vám to optimismus? Že i takto mladá generace dokáže přemýšlet nad vážnými tématy?

Klára: Určitě, i když je to trochu zkreslené, protože do soutěže se nám přihlásí jen špička ledovce. Ale vidím to i jinde, třeba při workshopech s Amnesty International na školách, kde téma lidských práv nutně nemusí být zálibou všech. Nedávno mě nadchla akce Samet na školách, která se v posledních dvou letech docela rozjela. Byly jsme na gymnáziu ve Frýdku-Místku a viděly, jak si studenti sami skvěle zorganizovali oslavy 17. listopadu. Pozvali si hosty, vyzdobili školu od shora dolů, zpívali Modlitbu pro Martu. Když jsme pak s kolegyněmi seděly v místnosti se všemi těmi disidenty, připadaly jsme si, že tam skoro nepatříme. Je skvělé vidět, že mladá generace chce něco dělat a není jen tak pasivní, jak je často prezentovaná v médiích.

Nahráváte mi. Den studentstva byl před nedávnem. Jak si vysvětlujete, že zrovna studenti jsou často tou hlavní skupinou, která se postaví proti totalitě a nespravedlnosti?

Hani: Možná to nevyzní nejlépe, ale nemyslím to zle… My mladí jsme ještě trochu naivní a nezkažení životem. Jsme idealisté a věříme, že věci mohou být lepší.

Aneta: Často taky nemáme co ztratit. Třicátníci a starší, s rodinou a kariérou, jsou už opatrnější. Dřív jim za názor hrozil vyhazov z práce nebo ztráta bydlení, a to ještě v těch lepších případech. Studenti si zkrátka ta rizika tolik nepřipouštějí. Dnes mají naštěstí jistotu, že je za názor nikdo nebude mlátit obuškem na náměstí. Alespoň doufám.

Klára: Hraje v tom roli i čas a zázemí. Mám rodinu, která mě podporuje, takže si můžu dovolit věnovat čas dobrovolnictví. Kdybych musela při škole několik dní v týdnu brigádničit, nezbyl by mi na to prostor. Dospělí pak, alespoň v mém okolí, často podporují různé neziskové organizace spíše finančně, pasivněji, protože po práci už nemají čas a energii na aktivismus.

Je nějaké téma, které byste ve společnosti rády změnily?

Klára: Přála bych si, aby si lidé uvědomili, že demokracie není jen svoboda, ale taky velká zodpovědnost. Stát tu není od toho, aby jen rozdával a zachraňoval nás. Je to pomocná ruka, o kterou se musíme starat a nějakým způsobem se podílet na tom, jak bude jednou vypadat. Zároveň by si lidé měli více pamatovat historii a poučit se z ní.

Hani: Za mě je to tolerance. Spousta konfliktů, od mikroagresí až po násilí, pramení z neochoty pochopit druhého. Vnímala jsem to hodně u voleb. Ty ale nějak demokraticky dopadly, někomu se to líbí, někomu ne, každopádně je potřeba se naučit výsledek respektovat a myslím, že ke vzájemnému pochopení můžeme dojít hlavně diskuzí.

Aneta: Souhlasím, chybí nám vzájemný respekt. Mám pocit, že se společnost rozdělila na skupiny, které pomalu nemají respekt až k existenci druhých. Razí se heslo: „Vy jste méně než my.“ Zapomínáme na to, co máme společné. A není to jen o politickém spektru, ale i etnickém nebo věkovém. Mladší mají zkreslený pohled na starší a naopak. Tyhle pohledy na sebe naráží a jsme pak zaseklí na jednom místě. Neposouváme se dál. Z toho pramení frustrace, které pak zase zpětně přilévají benzín do ohně.

Co vás u dobrovolnictví drží, když vám vlastně jen přináší práci navíc, ale žádný peněžní zisk?

Aneta: Určitě kolektiv. Ten často drží lidi i tam, kde by jinak nebyli. Za poslední rok se vytvořil opravdu skvělý. Jsem z té práce často unavená, obzvlášť v březnu, kdy už vše směřuje k finále, ale ten pocit v den finále… Studenti mě naprosto nabíjí energií. Zároveň potěší i pochvala od poroty. Když mi ústavní soudce po roce práce řekne, že to bylo super, cítím vždy velké zadostiučinění.

Klára: Mě motivuje i to, že můžeme účastníkům zprostředkovat kontakty a zkušenosti. Vím, jak moc mě kdysi posunulo, když jsem musela mluvit před padesáti lidmi na summitu. Člověk překoná určitou hranici a najednou už ho žádná prezentace ve škole nemá šanci rozhodit.

Hani: Už v prváku jsem zjistila, že se lidským právům chci věnovat i profesně. Proto mi to dává smysl. Vím, že ten pracovní život nebude tak strašidelný, jak se může jevit, protože teď už vím, že je tam něco, co mě bude bavit. Byť občas může tahle oblast působit jako nevděčná práce, která není tak dobře ohodnocená jako ta advokátní nebo korporátní, možnost řešit systémové nespravedlnosti s velkým dopadem a opravdu pomoct je pro mě důležitější.

Co vám dobrovolnictví přináší do budoucí profese?

Klára: Hodně to souvisí s hledáním smyslu. Studium a všechny mé ostatní aktivity mě baví jen do určité míry, ale když člověk ví, proč to dělá a vidí v tom vyšší smysl, vydrží u toho, i když ho to zrovna nebaví. Navíc si myslím, že je vždy výhoda mít něco bokem. Stavět život jen na jedné věci je omezující. Když máte život poskládaný z více pilířů, ať už je to škola, práce nebo dobrovolnictví, jste pak odolnější. Když se jedna věc sesype, ty ostatní vás podrží a tolik vás to nerozhodí.

Hani: Pro mě to je hlavně zisk kontaktů a networking, což mi třeba na začátku vůbec nedošlo. Přitom si tvoříme komunitu známých tváří, které budeme v oboru potkávat celý život. Kde jinde máte možnost neformálně mluvit s ústavním soudcem? To se vám normálně nestane. 

Ve svém volném čase se snaží probudit v mladých lidech kritické myšlení a zájem o svět kolem sebe. Studentky Právnické fakulty Univerzity Palackého Aneta Rustler, Nga Thi Nguyen (Hani) a Klára Holková se významně podílejí na organizaci Olympiády lidských práv určené středoškolákům.

V rozhovoru přibližují, jak soutěž funguje, proč je důležité, aby se mladí lidé zajímali o veřejné dění, a co jim samotným tato dobrovolnická zkušenost přináší do budoucí právní praxe.

Co vás přivedlo k působení v Olympiádě lidských práv? Proč zrovna tohle téma?

Aneta: Oslovily mě kamarádky, které v organizaci působily už řadu let, jestli bych neměla zájem. Byla jsem tehdy ve druhém ročníku a řekla jsem si, proč ne? V budoucnu se chci věnovat ústavnímu právu, které je s lidským a základním právem logicky spojené. Navíc jsem už jako středoškolačka vždy pracovala na nějakém mimoškolním projektu a na vysoké mi to chybělo. Měla jsem jen studium a chtěla jsem to trochu naředit.

Hani: Lidská práva mě chytla už v prvním ročníku a od té doby jsem asi i trochu podvědomě vyhledávala, co by se v tom dalo dělat mimo školu. Občas se dívám lidem na LinkedIn a pro inspiraci ráda sleduji, co dělají ostatní. U jedné bývalé členky spolku jsem si všimla Olympiády. Proklikala jsem se tím a říkala jsem si, že je to super projekt. Dokonce mě trochu mrzelo, že jsem o něm nevěděla už na střední škole. Zaujalo mě to i díky tomu vzdělávacímu aspektu.

Klára: Já se přidala o rok později než holky. Viděla jsem u kamarádky na Instagramu příspěvky z finále, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se jí ozvala, jestli bych se nemohla také podílet. Tohle téma mě zajímalo odjakživa, vždy jsem ho považovala za důležité. Ve druhé třídě jsem začala koukat na seriál Vyprávěj, který má docela silný politický podtext, a od té doby se mě to drží. Na gymnáziu jsem taky měla hodně nejen lidskoprávních projektů a na vysoké to pak najednou nebylo. Nejsem takový ten typický právník, co přijde do školy a řeší jen, jaký zrovna vyšel nový zákon. Chtěla jsem najít prostředí lidí, kteří řeší i něco trochu jiného.

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online.

Takže je to pro vás i určité odreagování od té tvrdé právničiny?

Klára: Ano, od velkých byznysmenů s kufříky, kteří si myslí, že jednou budou velká korporátní zvířata...

Můžete přiblížit, jak soutěž přesně funguje?

Aneta: Prvního listopadu jsme spustili školní kolo, které trvá zhruba šest až sedm týdnů. Středoškoláci se přes odkaz dostanou na stránku, kde si vyberou jedno z dvanácti témat ve třech kategoriích – společenské, politické a techno-ekologické. Poté mají čtyřicet pět minut na napsání malé eseje. Jde nám hlavně o vyjádření hlavní myšlenky, o ten myšlenkový pochod. Eseje pak rozdělujeme do skupin a bodujeme je.

Hani: S tím, že na školním kole pracujeme už před spuštěním, kdy ta témata sami vymýšlíme.

Aneta: Ano, školní kolo je kompletně v režii našeho organizačního týmu. Do druhého kola pak postupuje zhruba šedesátka nejlepších ze dvou set účastníků. Znovu si vybírají ze seznamu témat, který už ale k esejím poskytuje odborná porota, jež je následně i opravuje. Na tuhle práci už mají studenti více času, dva až tři týdny, takže očekáváme i vyšší kvalitu.

Předpokládám, že v této fázi už musí studenti svá tvrzení také podložit relevantními zdroji a daty.

Aneta: Přesně tak. Řešíme třeba i správné citování použití umělé inteligence. Ve druhém kole už klademe důraz na to, aby to nebyla jen úvaha ve stylu „myslím si tohle“. Chceme vědět, proč si to myslí a na základě čeho. Často s jejich názory ani nemusíme souhlasit, ale pokud dokážou předat pěkný myšlenkový pochod, jak k nim došli, který je podložený argumenty, mohou uspět. Musím říct, že tahle stránka soutěže se rok od roku lepší.

Zmiňovaly jste i nějaké finále…

Hani: Všichni účastníci druhého kola dostávají pozvánku na ústní finále, které se koná na pražském magistrátu. Pro některé je to příliš daleká cesta, takže se nakonec účastní třeba třicet nebo čtyřicet studentů.

Aneta: Na ústním finále pak svou esej obhajují. Mají prostor na svůj monolog a poté sedm minut reagují na otázky od poroty. Je vždy obdivuhodné, co ze sebe dokážou vydat. Všechna čest. A aby toho nebylo málo, vybere se pak ještě sedm nebo osm nejlepších do superfinále. Tam si vylosují další téma a po krátké přípravě mají další rozhovor s porotou. Je to hodně o pohotovosti, jak dokážou rychle zareagovat.

Kdo v takové porotě zasedá?

Klára: Snažíme se o průřez odborníky. Měli jsme tam třeba Annu Šabatovou, bývalou ombudsmanku, emeritního ústavního soudce Davida Uhlíře nebo advokáta Vítězslava Dohnala, který pořádá letní Školu lidských práv. Bývají tam lidé z advokátních kanceláří, státního zastupitelství i akademici.

Za svou aktivitu získaly studentky loni i Cenu rektora pro dobrovolníky z řad studentů, absolventů a pracovníků UP, kterou jim předal rektor Michael Kohajda (psali jsme zde). Foto: Vojtěch Kmenta. 

Překvapili vás někdy středoškoláci svými myšlenkami?

Aneta: Často mi z těch studentů jde hlava kolem. Minulý ročník tam byly dvě slečny, jedna z nich nakonec vyhrála. Když jsem poslouchala jejich obhajobu a následnou diskuzi s porotou, říkala jsem si, že v sedmnácti letech bych vůbec nebyla schopná takhle formulovat myšlenky, natož polemizovat s experty, kteří mají padesát let praxe. Na jejich schopnosti artikulovat myšlenku by podle mě nedosáhla polovina naší školy.

Dodává vám to optimismus? Že i takto mladá generace dokáže přemýšlet nad vážnými tématy?

Klára: Určitě, i když je to trochu zkreslené, protože do soutěže se nám přihlásí jen špička ledovce. Ale vidím to i jinde, třeba při workshopech s Amnesty International na školách, kde téma lidských práv nutně nemusí být zálibou všech. Nedávno mě nadchla akce Samet na školách, která se v posledních dvou letech docela rozjela. Byly jsme na gymnáziu ve Frýdku-Místku a viděly, jak si studenti sami skvěle zorganizovali oslavy 17. listopadu. Pozvali si hosty, vyzdobili školu od shora dolů, zpívali Modlitbu pro Martu. Když jsme pak s kolegyněmi seděly v místnosti se všemi těmi disidenty, připadaly jsme si, že tam skoro nepatříme. Je skvělé vidět, že mladá generace chce něco dělat a není jen tak pasivní, jak je často prezentovaná v médiích.

Nahráváte mi. Den studentstva byl před nedávnem. Jak si vysvětlujete, že zrovna studenti jsou často tou hlavní skupinou, která se postaví proti totalitě a nespravedlnosti?

Hani: Možná to nevyzní nejlépe, ale nemyslím to zle… My mladí jsme ještě trochu naivní a nezkažení životem. Jsme idealisté a věříme, že věci mohou být lepší.

Aneta: Často taky nemáme co ztratit. Třicátníci a starší, s rodinou a kariérou, jsou už opatrnější. Dřív jim za názor hrozil vyhazov z práce nebo ztráta bydlení, a to ještě v těch lepších případech. Studenti si zkrátka ta rizika tolik nepřipouštějí. Dnes mají naštěstí jistotu, že je za názor nikdo nebude mlátit obuškem na náměstí. Alespoň doufám.

Klára: Hraje v tom roli i čas a zázemí. Mám rodinu, která mě podporuje, takže si můžu dovolit věnovat čas dobrovolnictví. Kdybych musela při škole několik dní v týdnu brigádničit, nezbyl by mi na to prostor. Dospělí pak, alespoň v mém okolí, často podporují různé neziskové organizace spíše finančně, pasivněji, protože po práci už nemají čas a energii na aktivismus.

Je nějaké téma, které byste ve společnosti rády změnily?

Klára: Přála bych si, aby si lidé uvědomili, že demokracie není jen svoboda, ale taky velká zodpovědnost. Stát tu není od toho, aby jen rozdával a zachraňoval nás. Je to pomocná ruka, o kterou se musíme starat a nějakým způsobem se podílet na tom, jak bude jednou vypadat. Zároveň by si lidé měli více pamatovat historii a poučit se z ní.

Hani: Za mě je to tolerance. Spousta konfliktů, od mikroagresí až po násilí, pramení z neochoty pochopit druhého. Vnímala jsem to hodně u voleb. Ty ale nějak demokraticky dopadly, někomu se to líbí, někomu ne, každopádně je potřeba se naučit výsledek respektovat a myslím, že ke vzájemnému pochopení můžeme dojít hlavně diskuzí.

Aneta: Souhlasím, chybí nám vzájemný respekt. Mám pocit, že se společnost rozdělila na skupiny, které pomalu nemají respekt až k existenci druhých. Razí se heslo: „Vy jste méně než my.“ Zapomínáme na to, co máme společné. A není to jen o politickém spektru, ale i etnickém nebo věkovém. Mladší mají zkreslený pohled na starší a naopak. Tyhle pohledy na sebe naráží a jsme pak zaseklí na jednom místě. Neposouváme se dál. Z toho pramení frustrace, které pak zase zpětně přilévají benzín do ohně.

Co vás u dobrovolnictví drží, když vám vlastně jen přináší práci navíc, ale žádný peněžní zisk?

Aneta: Určitě kolektiv. Ten často drží lidi i tam, kde by jinak nebyli. Za poslední rok se vytvořil opravdu skvělý. Jsem z té práce často unavená, obzvlášť v březnu, kdy už vše směřuje k finále, ale ten pocit v den finále… Studenti mě naprosto nabíjí energií. Zároveň potěší i pochvala od poroty. Když mi ústavní soudce po roce práce řekne, že to bylo super, cítím vždy velké zadostiučinění.

Klára: Mě motivuje i to, že můžeme účastníkům zprostředkovat kontakty a zkušenosti. Vím, jak moc mě kdysi posunulo, když jsem musela mluvit před padesáti lidmi na summitu. Člověk překoná určitou hranici a najednou už ho žádná prezentace ve škole nemá šanci rozhodit.

Hani: Už v prváku jsem zjistila, že se lidským právům chci věnovat i profesně. Proto mi to dává smysl. Vím, že ten pracovní život nebude tak strašidelný, jak se může jevit, protože teď už vím, že je tam něco, co mě bude bavit. Byť občas může tahle oblast působit jako nevděčná práce, která není tak dobře ohodnocená jako ta advokátní nebo korporátní, možnost řešit systémové nespravedlnosti s velkým dopadem a opravdu pomoct je pro mě důležitější.

Co vám dobrovolnictví přináší do budoucí profese?

Klára: Hodně to souvisí s hledáním smyslu. Studium a všechny mé ostatní aktivity mě baví jen do určité míry, ale když člověk ví, proč to dělá a vidí v tom vyšší smysl, vydrží u toho, i když ho to zrovna nebaví. Navíc si myslím, že je vždy výhoda mít něco bokem. Stavět život jen na jedné věci je omezující. Když máte život poskládaný z více pilířů, ať už je to škola, práce nebo dobrovolnictví, jste pak odolnější. Když se jedna věc sesype, ty ostatní vás podrží a tolik vás to nerozhodí.

Hani: Pro mě to je hlavně zisk kontaktů a networking, což mi třeba na začátku vůbec nedošlo. Přitom si tvoříme komunitu známých tváří, které budeme v oboru potkávat celý život. Kde jinde máte možnost neformálně mluvit s ústavním soudcem? To se vám normálně nestane. 

Justin C. Feng from the Department of Cosmology and Gravitational Physics at the Institute of Physics of the Czech Academy of Sciences and independent researcher Chris Reiss have co-authored a study on using time dilation from special and general relativity to travel between stars without extreme aging differences between travelers and their home civilization.