Feed aggregator

Vzácní hosté dorazí v pátek dopoledne na Univerzitu Palackého. Rektorát totiž bude jednou z důležitých zastávek putování Tří králů po Olomouci. Hejtman Olomouckého kraje Josef Suchánek, primátor města Miroslav Žbánek a pomocný biskup a vikář olomoucké arcidiecéze Antonín Basler se jako Tři králové tradičně vydají na koních od katedrály svatého Václava, aby zavítali na významné olomoucké instituce.

Na začátku tříkrálového putování se v katedrále pokloní narozenému králi v jeslích, poté průvod vyrazí v doprovodu sboru opery a operety Moravského divadla na koledu. Na nádvoří rektorátu budou v 9.40.

Odtud se koledníci vydají na koních do centra města k radnici. Na Horním náměstí jen připraven i kulturní program. Svou cestu zakončí v Červeném kostele Vědecké knihovny Olomouc, kde je k vidění výstava obrázků dětí z výtvarné soutěže Nakresli tři krále. Její vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 4. ledna v 17 hodin, výstava bude trvat po celou dobu Tříkrálové sbírky až do 14. ledna.

Tříkrálová sbírka je největší charitativní sbírkovou akcí u nás. Na jejím průběhu se podílejí tisíce dobrovolníků, výnos putuje na pomoc lidem v nouzi prostřednictvím Charity Česká republika, která je jejím pořadatelem. „V roce 2024 podpoří Charita Olomouc z výtěžku sbírky provoz ordinace praktického lékaře a psychiatra pro lidi v nouzi, rozvoj a opravu zázemí služeb pro lidi s duševním onemocněním, rekonstrukci Domova sv. Kosmy a Damiána pro lidi v nouzi se sníženou soběstačností a rozvoj Centra materiální pomoci. Část výtěžku bude věnovaná na rychlou finanční pomoc osobám v nouzi na Olomoucku, kterým hrozí sociální propad,“ vysvětlila Barbora Cigánková, zástupkyně ředitele Charity Olomouc, komu také pomůžou vybrané peníze. Podrobnější informace o využití sbírky v jednotlivých charitách najdete zde.

Jeden den univerzity očima studentů zachycený do 450 sekund. To je krátký film, který ke 450. výročí založení olomouckého vysokého učení natočily pod vedením Audiovizuální produkce UP tři studentské týmy. Kdo zachytil UP nejlépe? O tom budou rozhodovat diváci, protože mohou hlasovat, která z částí snímku je nejlepší.

„Na jaře jsme vyhlásili studentskou soutěž. Její zadání bylo jednoduché: hledáme týmy z fakult, které by si mezi sebe rozdělily univerzitní den tak, aby ve výsledku jedna skupina točila dopoledne, druhá odpoledne a třetí večer. Dohromady 450 sekund studentského pohledu na jeden den naší univerzity,“ uvedl Martin Müller, vedoucí Audiovizuální produkce UP.

Průběh celoročních oslav, kterými si v loňském roce univerzita připomínala výročí založení, si můžete podrobněji projít zde.

Do soutěže se přihlásily týmy z filozofické, pedagogické a teologické fakulty. „Studenti si vylosovali část dne, kterou zachytí, a pak už bylo na nich připravit námět, scénář, natáčení i výsledné zpracování. Měli k dispozici i zkušeného odborného garanta, kterým byl Tomáš Doruška, vedoucí katedry střihové skladby na FAMU,“ doplnil Martin Müller.

Složení tvůrčích týmů:

CMTF: Štěpán Zvoníček, Edita Vahalíková, Inna Isaeva, Barbora Hájková

FF: Matyáš Erban, Adam Niezgoda, Alžběta Fahrnerová, Mikuláš Kostan

PdF: Kateřina Holbová, Iveta Kamenčáková, Filip Staněk

„My jsme si vylosovali odpoledne a využili jsme toho, že jsme mohli natočit inauguraci děkana lékařské fakulty. Napadlo nás totiž, že by takový slavnostní akt mohl vytvořit zajímavý kontrast s jinak všedním dnem studenta,“ vysvětlila dramaturgický záměr týmu z CMTF studentka Edita Vahalíková z katedry komunikace. Studenti pracovali na svých částech několik měsíců, museli zvládnout produkci, techniku, střih i postprodukci.

„Byla to pro mě velká zkušenost, hodně jsem se na tom naučila, hlavně v ty okamžiky, kdy věci nejdou tak, jak si člověk představuje. Přínosné byly i konzultace s lidmi, kteří jsou ve svých oborech odborníky,“ dodala studentka Etiky a kultury v mediální komunikaci.

Video si můžete pustit níže.

Která část videa vás oslovila nejvíce? Hlasovat můžete zde, případně po načtení QR kódu. 

Jeden den univerzity očima studentů zachycený do 450 sekund. To je krátký film, který ke 450. výročí založení olomouckého vysokého učení natočily pod vedením Audiovizuální produkce UP tři studentské týmy. Kdo zachytil UP nejlépe? O tom budou rozhodovat diváci, protože mohou hlasovat, která z částí snímku je nejlepší.

„Na jaře jsme vyhlásili studentskou soutěž. Její zadání bylo jednoduché: hledáme týmy z fakult, které by si mezi sebe rozdělily univerzitní den tak, aby ve výsledku jedna skupina točila dopoledne, druhá odpoledne a třetí večer. Dohromady 450 sekund studentského pohledu na jeden den naší univerzity,“ uvedl Martin Müller, vedoucí Audiovizuální produkce UP.

Průběh celoročních oslav, kterými si v loňském roce univerzita připomínala výročí založení, si můžete podrobněji projít zde.

Do soutěže se přihlásily týmy z filozofické, pedagogické a teologické fakulty. „Studenti si vylosovali část dne, kterou zachytí, a pak už bylo na nich připravit námět, scénář, natáčení i výsledné zpracování. Měli k dispozici i zkušeného odborného garanta, kterým byl Tomáš Doruška, vedoucí katedry střihové skladby na FAMU,“ doplnil Martin Müller.

Složení tvůrčích týmů:

CMTF: Štěpán Zvoníček, Edita Vahalíková, Inna Isaeva, Barbora Hájková

FF: Matyáš Erban, Adam Niezgoda, Alžběta Fahrnerová, Mikuláš Kostan

PdF: Kateřina Holbová, Iveta Kamenčáková, Filip Staněk

„My jsme si vylosovali odpoledne a využili jsme toho, že jsme mohli natočit inauguraci děkana lékařské fakulty. Napadlo nás totiž, že by takový slavnostní akt mohl vytvořit zajímavý kontrast s jinak všedním dnem studenta,“ vysvětlila dramaturgický záměr týmu z CMTF studentka Edita Vahalíková z katedry komunikace. Studenti pracovali na svých částech několik měsíců, museli zvládnout produkci, techniku, střih i postprodukci.

„Byla to pro mě velká zkušenost, hodně jsem se na tom naučila, hlavně v ty okamžiky, kdy věci nejdou tak, jak si člověk představuje. Přínosné byly i konzultace s lidmi, kteří jsou ve svých oborech odborníky,“ dodala studentka Etiky a kultury v mediální komunikaci.

Video si můžete pustit níže.

Která část videa vás oslovila nejvíce? Hlasovat můžete zde, případně po načtení QR kódu. 

Pozorování ptáků na krmítku připravila na víkend 6. a 7. ledna 2024 Pevnost poznání, interaktivní muzeum vědy Přírodovědecké fakulty UP. Popularizační akce pro širokou veřejnost je součástí Ptačí hodinky, kterou pravidelně organizuje Česká společnost ornitologická (ČSO). Science centrum také zahájí výstavu krmítek v přízemí budovy. Aktivity jsou zdarma.

Tým Pevnosti poznání se k Ptačí hodince připojuje již počtvrté. Odborníci v tomto dlouhodobém projektu zjišťují, kteří ptáci u nás v zimě ubývají, či naopak přibývají. Sčítání se může zúčastnit úplně každý – i bez předchozích zkušeností. Stanoviště pro pozorování opeřených návštěvníků bude u krmítka hned vedle budovy.

Objeví se i rehek domácí, který se stal ptákem roku 2024?

„Sčítat budeme v sobotu i neděli od 10:00 do 12:00 a od 13:00 do 15:00. Loni jsme viděli krásného strakapouda prostředního i velkého zároveň a jednoho zimujícího samečka rehka domácího, který se stal ptákem roku,“ pozval na akci zoolog Evžen Tošenovský.

Titul pták roku uděluje ČSO zpravidla známým druhům, které lze potkat na mnoha místech republiky. Šedavé nebo černošedé zbarvení a nápadný rezavý ocas, kterým často pocukává, patří mezi hlavní znaky rehka domácího. Mladí samci jsou v prvním roce života zbarveni nenápadně šedě jako samice, přičemž jen malá část má již náznak typického černošedého kabátku, kterým se pyšní většina samců až v druhém roce života. Od tohoto metaforicky umouněného šatu se odvozuje lidové pojmenování kominíček.

„Rehek domácí sice nepatří mezi druhy, se kterými bychom se během ptačí hodinky setkávali často, ale každoročně se jich pár objeví, podobně jako holubů hřivnáčů, konipasů bílých či pěnic černohlavých, jejichž většinová populace z Česka odlétá. Díky velkému množství dobrovolníků, kteří se do programu každoročně zapojují, získáme další důležitá data o výskytu druhů, které u nás zimují,“ řekla Eliška Konopáčová, koordinátorka Ptačí hodinky z ČSO.

S přikrmováním začněte, když teploty klesnou k bodu mrazu

Mezitím může na zahradě vzniknout malý ptačí ráj. Staré dřevo a větve je potřeba naskládat na hromádku. Úkryt v ní může najít střízlík, červenka nebo i hejno vrabců. Spadané listí shrabat ke kmeni stromu a nechat ladem. Ptáci tam najdou mnoho dobrot, ať už spadlé ovoce, nebo larvy a brouky. Krmítko by mělo být na klidném a dobře přehledném místě, nejlépe ve stínu a daleko od nezabezpečených skleněných ploch. Je potřeba dbát na pravidelné čištění a odstraňování trusu a zbytků potravy. V krmítku nabízíme slunečnici, vlašské ořechy, oves, proso, pšenici a další obiloviny či luštěniny. Kosy a drozdy potěší pár jablek či jeřabin, strakapoudy, brhlíky a sýkory tuková směs.

„K pozorování používáme dalekohledy firmy Meopta, které si mohou zájemci vyzkoušet. Zároveň se mohou zeptat na cokoliv, co je v souvislosti s tématem bude zajímat. U krmítka se ale nepotkáme jen první lednový víkend. Malé i velké návštěvníky bych rád pozval co 14 dní na další Povídání u krmítka: 19. ledna, 2. a 16. února a 1. března,“ doplnil Evžen Tošenovský.

Akci Ptačí hodinka organizuje Česká společnost ornitologická. Minulého ročníku se zúčastnilo 28 tisíc lidí, kteří pozorovali přes 517 tisíc ptáků. Nejčastěji pozorovanými druhy byly sýkory koňadry, sýkory modřinky, oba druhy vrabců, kosi černí a hrdličky zahradní. S čím dál teplejšími zimami ovšem v Česku zimují i druhy, které dříve odlétaly na zimoviště do Středomoří. Podobně sčítají ptáky stovky tisíc lidí v USA, Velké Británii, Irsku, Nizozemsku a v dalších zemích. S kolegy z Bavorska, Rakouska a Švýcarska při sčítání ČSO úzce spolupracuje, díky čemuž mohou porovnávat výsledky i přeshraničně.

Další informace jsou k dispozici na webu Pevnosti poznání.

Pozorování ptáků na krmítku připravila na víkend 6. a 7. ledna 2024 Pevnost poznání, interaktivní muzeum vědy Přírodovědecké fakulty UP. Popularizační akce pro širokou veřejnost je součástí Ptačí hodinky, kterou pravidelně organizuje Česká společnost ornitologická (ČSO). Science centrum také zahájí výstavu krmítek v přízemí budovy. Aktivity jsou zdarma.

Tým Pevnosti poznání se k Ptačí hodince připojuje již počtvrté. Odborníci v tomto dlouhodobém projektu zjišťují, kteří ptáci u nás v zimě ubývají, či naopak přibývají. Sčítání se může zúčastnit úplně každý – i bez předchozích zkušeností. Stanoviště pro pozorování opeřených návštěvníků bude u krmítka hned vedle budovy.

Objeví se i rehek domácí, který se stal ptákem roku 2024?

„Sčítat budeme v sobotu i neděli od 10:00 do 12:00 a od 13:00 do 15:00. Loni jsme viděli krásného strakapouda prostředního i velkého zároveň a jednoho zimujícího samečka rehka domácího, který se stal ptákem roku,“ pozval na akci zoolog Evžen Tošenovský.

Titul pták roku uděluje ČSO zpravidla známým druhům, které lze potkat na mnoha místech republiky. Šedavé nebo černošedé zbarvení a nápadný rezavý ocas, kterým často pocukává, patří mezi hlavní znaky rehka domácího. Mladí samci jsou v prvním roce života zbarveni nenápadně šedě jako samice, přičemž jen malá část má již náznak typického černošedého kabátku, kterým se pyšní většina samců až v druhém roce života. Od tohoto metaforicky umouněného šatu se odvozuje lidové pojmenování kominíček.

„Rehek domácí sice nepatří mezi druhy, se kterými bychom se během ptačí hodinky setkávali často, ale každoročně se jich pár objeví, podobně jako holubů hřivnáčů, konipasů bílých či pěnic černohlavých, jejichž většinová populace z Česka odlétá. Díky velkému množství dobrovolníků, kteří se do programu každoročně zapojují, získáme další důležitá data o výskytu druhů, které u nás zimují,“ řekla Eliška Konopáčová, koordinátorka Ptačí hodinky z ČSO.

S přikrmováním začněte, když teploty klesnou k bodu mrazu

Mezitím může na zahradě vzniknout malý ptačí ráj. Staré dřevo a větve je potřeba naskládat na hromádku. Úkryt v ní může najít střízlík, červenka nebo i hejno vrabců. Spadané listí shrabat ke kmeni stromu a nechat ladem. Ptáci tam najdou mnoho dobrot, ať už spadlé ovoce, nebo larvy a brouky. Krmítko by mělo být na klidném a dobře přehledném místě, nejlépe ve stínu a daleko od nezabezpečených skleněných ploch. Je potřeba dbát na pravidelné čištění a odstraňování trusu a zbytků potravy. V krmítku nabízíme slunečnici, vlašské ořechy, oves, proso, pšenici a další obiloviny či luštěniny. Kosy a drozdy potěší pár jablek či jeřabin, strakapoudy, brhlíky a sýkory tuková směs.

„K pozorování používáme dalekohledy firmy Meopta, které si mohou zájemci vyzkoušet. Zároveň se mohou zeptat na cokoliv, co je v souvislosti s tématem bude zajímat. U krmítka se ale nepotkáme jen první lednový víkend. Malé i velké návštěvníky bych rád pozval co 14 dní na další Povídání u krmítka: 19. ledna, 2. a 16. února a 1. března,“ doplnil Evžen Tošenovský.

Akci Ptačí hodinka organizuje Česká společnost ornitologická. Minulého ročníku se zúčastnilo 28 tisíc lidí, kteří pozorovali přes 517 tisíc ptáků. Nejčastěji pozorovanými druhy byly sýkory koňadry, sýkory modřinky, oba druhy vrabců, kosi černí a hrdličky zahradní. S čím dál teplejšími zimami ovšem v Česku zimují i druhy, které dříve odlétaly na zimoviště do Středomoří. Podobně sčítají ptáky stovky tisíc lidí v USA, Velké Británii, Irsku, Nizozemsku a v dalších zemích. S kolegy z Bavorska, Rakouska a Švýcarska při sčítání ČSO úzce spolupracuje, díky čemuž mohou porovnávat výsledky i přeshraničně.

Další informace jsou k dispozici na webu Pevnosti poznání.

Jeho dokumentární fotografie se řadí ke zlatému fondu České tiskové kanceláře. Jeho reportážnímu hledáčku neunikli Václav Havel, papež Jan Pavel II. či Ivan Lendl. Nyní se fotograf Vladislav Galgonek dočkává knihy, která celistvě mapuje jeho předrevoluční fotožurnalistickou tvorbu z let 1973–1989, plnou nefalšovaných emocí i skrytých příběhů v každodennosti reálného socialismu. Publikace vychází v rámci edice Olomoučtí fotografové ve spolupráci Muzea umění Olomouc (MUO), Vydavatelství Univerzity Palackého (VUP) a České tiskové kanceláře (ČTK).

První fotografie Vladislava Galgonka (* 1946, Český Těšín) pokrývá uhelný prach. Svou kariéru totiž započal v 70. letech 20. století v dolech na Ostravsku jako dvorní fotograf průmyslových podniků, kde se učil pracovat s formátem dokumentární, reportážní i pro­pagační fotografie. Postupně se vypracoval v předního „regionálního“ fotografa České tiskové kanceláře, ve které strávil bezmála 40 let. Jeho nápadité černobílé fotografie tvořily podstatnou část zpravodajství českosloven­ských tištěných médií před rokem 1989. A díky velkorysosti ČTK, která pro potřeby knihy zpřístupnila přes 5000 digitalizovaných černobílých snímků, se nyní to nejzajímavější z Galgonkovy tvorby – mnohdy dosud nespatřené – dostává na světlo světa v jedné komplexní publikaci.

„Galgonkovou každodenní prací bylo najít skrytý příběh v těch nejobyčejnějších situacích a v těch nejméně atraktivních prostředích. Atmosféru doby před rokem 1989 se mu podařilo zachytit ve tvářích lidí, které potkával v továrnách, zemědělských družstvech či administrativních provozech. Dokázal s nimi navázat kontakt, trpělivě je motivoval k uvolněné póze,“ říká editorka knihy a kurátorka MUO Štěpánka Bieleszová.

Galgonek se vždy snažil obyčejné a neustále recyklované události socialistického koloběhu života zachytit z nečekaných perspektiv a tak, aby ve strojených kulisách reálného socialismu odhalil autentické emoce a okamžiky. Ve snaze o co nejzajímavější záběr se dokázal dostat na nepřístupná místa a nacházet invenční úhly pohledu. Při komponování fotografických záběrů kombinoval detailní záběry, nadhledy i podhledy. Známá byla Galgonkova vášeň pro fotografovaní z letadla nebo průhledy skrze předměty, nalezené na místě.

„Mezi jeho kolegy jsou známy historky o jeho mimořádném nasazení při hledání ideálního fotografického záběru. Aby zachytil co největší počet kombajnů, vyšplhal na stožár vysokého napětí, kde mu hrozil smr­telný úraz elektrickým proudem,“ přibližuje Štěpánka Bieleszová.

„Galgonkovi se i přes omezení doby, neustálý dohled cenzora i sevřenost fotoreportážního formátu podařilo ve své předrevoluční tvorbě docílit unikátního rukopisu. Jsem rád, že i šestý díl edice Olomoučtí fotografové opět nabízí osobitou retrospektivu, která funguje jak samostatně, tak také zapadá do pestrého konceptu celé knižní řady,“ dodává ředitel VUP Aleš Prstek.

Světem reportážní fotografie silně rezonuje i Galgonkova tvorba po sametové revoluci. Zachytil řadu mimořádných okamžiků, které byly oceněny na domácích i zahraničních foto­grafických soutěžích, ať už je to záběr na papeže Jana Pavla II. s hlavou v dlaních z roku 1995 nebo osamělý ježek, zachycený během katastrofální povodně v Olomouci v roce 1997. Díky jeho mimořádnému profesnímu nasazení jej ČTK posílala také na diplomatické mise do zahraničí. V roce 1994 tak fotografoval ve Vatikánu jmenování Miloslava Vlka kardinálem. V roce 1998 doprovázel jako fotoreportér Václava Klause při přijetí u japonského císaře Akihita. Byl také jediným fotografem, který směl být přítomen audienci Václava Havla u papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu.

Kniha fotografií Vladislava Galgonka vychází ve dvojjazyčné, česko-anglické úpravě, která je pro celou edici Olomoučtí fotografové typická. Vydání knihy podpořilo Statutární město Olomouc, Olomoucký kraj a Ministerstvo kultury ČR. Publikace je dostupná na e-shopu VUP.

Edice Olomoučtí fotografové přibližuje dílo významných českých fotografů spjatých s olomouckým regionem. Vedle knihy snímků Vladislava Galgonka nabídla již také portrétní fotografie a akty Miloslava Stibora, avantgardu Karla Kašpaříka, dokumentární fotky Petra Zatloukala a Blanky Lamrové či ryzí postmodernu Michala Kalhouse. Edice získala Cenu Olomouckého kraje za přínos v oblastí kultury i ocenění mezinárodní poroty na festivalu v Bratislavě. Více informací najdete na stránkách photographers.upol.cz.

Jeho dokumentární fotografie se řadí ke zlatému fondu České tiskové kanceláře. Jeho reportážnímu hledáčku neunikli Václav Havel, papež Jan Pavel II. či Ivan Lendl. Nyní se fotograf Vladislav Galgonek dočkává knihy, která celistvě mapuje jeho předrevoluční fotožurnalistickou tvorbu z let 1973–1989, plnou nefalšovaných emocí i skrytých příběhů v každodennosti reálného socialismu. Publikace vychází v rámci edice Olomoučtí fotografové ve spolupráci Muzea umění Olomouc (MUO), Vydavatelství Univerzity Palackého (VUP) a České tiskové kanceláře (ČTK).

První fotografie Vladislava Galgonka (* 1946, Český Těšín) pokrývá uhelný prach. Svou kariéru totiž započal v 70. letech 20. století v dolech na Ostravsku jako dvorní fotograf průmyslových podniků, kde se učil pracovat s formátem dokumentární, reportážní i pro­pagační fotografie. Postupně se vypracoval v předního „regionálního“ fotografa České tiskové kanceláře, ve které strávil bezmála 40 let. Jeho nápadité černobílé fotografie tvořily podstatnou část zpravodajství českosloven­ských tištěných médií před rokem 1989. A díky velkorysosti ČTK, která pro potřeby knihy zpřístupnila přes 5000 digitalizovaných černobílých snímků, se nyní to nejzajímavější z Galgonkovy tvorby – mnohdy dosud nespatřené – dostává na světlo světa v jedné komplexní publikaci.

„Galgonkovou každodenní prací bylo najít skrytý příběh v těch nejobyčejnějších situacích a v těch nejméně atraktivních prostředích. Atmosféru doby před rokem 1989 se mu podařilo zachytit ve tvářích lidí, které potkával v továrnách, zemědělských družstvech či administrativních provozech. Dokázal s nimi navázat kontakt, trpělivě je motivoval k uvolněné póze,“ říká editorka knihy a kurátorka MUO Štěpánka Bieleszová.

Galgonek se vždy snažil obyčejné a neustále recyklované události socialistického koloběhu života zachytit z nečekaných perspektiv a tak, aby ve strojených kulisách reálného socialismu odhalil autentické emoce a okamžiky. Ve snaze o co nejzajímavější záběr se dokázal dostat na nepřístupná místa a nacházet invenční úhly pohledu. Při komponování fotografických záběrů kombinoval detailní záběry, nadhledy i podhledy. Známá byla Galgonkova vášeň pro fotografovaní z letadla nebo průhledy skrze předměty, nalezené na místě.

„Mezi jeho kolegy jsou známy historky o jeho mimořádném nasazení při hledání ideálního fotografického záběru. Aby zachytil co největší počet kombajnů, vyšplhal na stožár vysokého napětí, kde mu hrozil smr­telný úraz elektrickým proudem,“ přibližuje Štěpánka Bieleszová.

„Galgonkovi se i přes omezení doby, neustálý dohled cenzora i sevřenost fotoreportážního formátu podařilo ve své předrevoluční tvorbě docílit unikátního rukopisu. Jsem rád, že i šestý díl edice Olomoučtí fotografové opět nabízí osobitou retrospektivu, která funguje jak samostatně, tak také zapadá do pestrého konceptu celé knižní řady,“ dodává ředitel VUP Aleš Prstek.

Světem reportážní fotografie silně rezonuje i Galgonkova tvorba po sametové revoluci. Zachytil řadu mimořádných okamžiků, které byly oceněny na domácích i zahraničních foto­grafických soutěžích, ať už je to záběr na papeže Jana Pavla II. s hlavou v dlaních z roku 1995 nebo osamělý ježek, zachycený během katastrofální povodně v Olomouci v roce 1997. Díky jeho mimořádnému profesnímu nasazení jej ČTK posílala také na diplomatické mise do zahraničí. V roce 1994 tak fotografoval ve Vatikánu jmenování Miloslava Vlka kardinálem. V roce 1998 doprovázel jako fotoreportér Václava Klause při přijetí u japonského císaře Akihita. Byl také jediným fotografem, který směl být přítomen audienci Václava Havla u papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu.

Kniha fotografií Vladislava Galgonka vychází ve dvojjazyčné, česko-anglické úpravě, která je pro celou edici Olomoučtí fotografové typická. Vydání knihy podpořilo Statutární město Olomouc, Olomoucký kraj a Ministerstvo kultury ČR. Publikace je dostupná na e-shopu VUP.

Edice Olomoučtí fotografové přibližuje dílo významných českých fotografů spjatých s olomouckým regionem. Vedle knihy snímků Vladislava Galgonka nabídla již také portrétní fotografie a akty Miloslava Stibora, avantgardu Karla Kašpaříka, dokumentární fotky Petra Zatloukala a Blanky Lamrové či ryzí postmodernu Michala Kalhouse. Edice získala Cenu Olomouckého kraje za přínos v oblastí kultury i ocenění mezinárodní poroty na festivalu v Bratislavě. Více informací najdete na stránkách photographers.upol.cz.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milé studentky a studenti,

začátek nového roku je časem přání, předsevzetí a také očekávání. Je to i vhodný okamžik a příležitost k ohlédnutí se.

Máme za sebou rok, který nám přinesl radost, chvíle štěstí, společné prožitky, ale i smutek a nezměrnou bolest. Zažili jsme mnoho dobrého, obstáli jsme ve složitých situacích a ve svých osobních i pracovních životech jsme se vypořádali s mnohými starostmi i překážkami. Nic nás ale nemohlo připravit na tragickou událost, k níž došlo v závěru roku na pražské filozofické fakultě. Jsme stále ještě smutní a plní bolesti. Začněme proto nový rok ztišením a zamyšlením. Mysleme na naše blízké, na to, že se o ně budeme více zajímat, že jim věnujeme více svého času a že se pokusíme vidět v druhých vždy to lepší. 

Dovolte mi popřát vám do nového roku hlavně pevné zdraví, úspěchy v pedagogické i tvůrčí činnosti a osobní pohodu. Studentkám a studentům navíc přeji úspěchy ve studiu, hodně sil, trpělivosti a štěstí při skládání zkoušek a dokončování závěrečných prací. Přeji nám všem, ať nám nový rok přinese radost ze všeho, co děláme, a ať všichni hledáme a nalézáme cestu k vzájemnému pochopení a porozumění.

Irena Smolová

předsedkyně Akademického senátu Univerzity Palackého v Olomouci

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milé studentky a studenti,

začátek nového roku je časem přání, předsevzetí a také očekávání. Je to i vhodný okamžik a příležitost k ohlédnutí se.

Máme za sebou rok, který nám přinesl radost, chvíle štěstí, společné prožitky, ale i smutek a nezměrnou bolest. Zažili jsme mnoho dobrého, obstáli jsme ve složitých situacích a ve svých osobních i pracovních životech jsme se vypořádali s mnohými starostmi i překážkami. Nic nás ale nemohlo připravit na tragickou událost, k níž došlo v závěru roku na pražské filozofické fakultě. Jsme stále ještě smutní a plní bolesti. Začněme proto nový rok ztišením a zamyšlením. Mysleme na naše blízké, na to, že se o ně budeme více zajímat, že jim věnujeme více svého času a že se pokusíme vidět v druhých vždy to lepší. 

Dovolte mi popřát vám do nového roku hlavně pevné zdraví, úspěchy v pedagogické i tvůrčí činnosti a osobní pohodu. Studentkám a studentům navíc přeji úspěchy ve studiu, hodně sil, trpělivosti a štěstí při skládání zkoušek a dokončování závěrečných prací. Přeji nám všem, ať nám nový rok přinese radost ze všeho, co děláme, a ať všichni hledáme a nalézáme cestu k vzájemnému pochopení a porozumění.

Irena Smolová

předsedkyně Akademického senátu Univerzity Palackého v Olomouci

Každodenní budíček ve čtyři ráno, mnohahodinové meditace, úplné přerušení kontaktů se světem a útlum všech možných tužeb a přání. Životu askety se na deset dní v thajském buddhistickém chrámu oddal Dominik Voráč, doktorand Pedagogické fakulty Univerzity Palackého.

Říká, že hlavním důvodem, proč do thajského chrámu odcestoval, byla meditace. „Přestože jsem o takové cestě přemýšlel už na gymnáziu, doposud jsem meditoval jen doma. A moc mi to nešlo,“ přiznává Dominik Voráč. Vždycky vydržel jeden, dva měsíce a pak nic.

„Meditace vyžaduje motivaci a disciplínu,“ zdůrazňuje devětadvacetiletý posluchač doktorského studijního programu Čtenářství a mediální výchova ve vzdělávání na PdF UP. Vystudovaný učitel českého jazyka a společenských věd se v doktorském studiu věnuje oboru, který rezonuje společností: mediální výchově a digitálním technologiím.

„I z tohoto hlediska byl pro mě desetidenní pobyt v buddhistickém chrámu velmi zajímavou zkušeností. Přestože učím o sociálních sítích a o tom, jak nás ovlivňují, upřímně přiznávám, že jsem na nich stejně jako mnozí jiní také závislý. I proto bylo velmi zajímavé odevzdat při příchodu veškerou elektroniku a zkusit si, jaké to je se na deset dnů zcela odpojit od světa kolem. S odstupem několika dní je to opravdu zvláštní pocit nevědět nic o tom, co se děje kolem.

Nevědět, jestli mi někdo náhodou nepsal na messenger, instagram či neposlal nějakou zprávu. O to zvláštnější a osvobozující je pak vědomí, že se za těch několik dní vlastně vůbec nic nestalo.“

Pro cestu do buddhistického chrámu se Dominik rozhodl v lednu 2023. Zhruba deset let o ní přemýšlel, pak se rozhodl velmi rychle. Říká, že nazrál čas. Jeho život byl prý plný kumulujících se stresů jak v zaměstnání, ve studiu, tak i v osobním životě. Jednoho dne si prostě řekl, že se bude věnovat sám sobě.

„Ve své podstatě nejsem člověk, který by se vrhal do nových situací, do nového prostředí. Tentokrát to ale byla naprosto spontánní akce. Rozhodl jsem se a během čtrnácti dní jsem odletěl do Bangkoku, odtud následovala asi desetihodinová cesta vlakem do chrámu. Z celého světa se nás tam sjelo asi osmdesát. A co mě čekalo? Kamenná postel, polštář ze dřeva, jídlo dvakrát denně, vždy v osm třicet rýžová kaše a ve dvanáct třicet rýže a tofu. Náplň dne: meditace.“

Dnes vzpomíná na to, jak jej vždy ve čtyři hodiny ráno budil zvon a jak od půl páté začínala první meditace založená na pozorování dechu.

„Meditovalo se osm, devět hodin denně, částečně v sedě, částečně v chůzi. S nikým nemluvíte, jste sám se sebou, ponořený sám do sebe,“ popisuje realitu dlouhých deseti dní a dodává, že člověku, který omezí své potřeby, přicházejí na mysl častěji zajímavé myšlenky. „Je však podstatné, že si jich začnete víc všímat a uvědomovat si je. Od některých se dokážete i lépe oprostit. Během deseti dní jsem zažil i pár silných momentů, řekl bych až spirituálních zážitků, při nichž jsem nejprve cítil bolest a poté velké uvolnění, svobodu a štěstí.“

Připomíná také, že cesta hledání a objevování sama sebe není pro každého. „Pokud tuto potřebu ale člověk má a má i dostatečně velkou motivaci, posune jej takový pobyt v mnohém dál. Bezprostředně poté, když jsem chrám opustil, jsem cítil neuvěřitelnou vděčnost. Za všechno. Mnohem víc nyní vnímám i to, jak je vděčnost v životě vlastně důležitá. Víc jsem si uvědomil, že žiji v té části světa, kde je hojnost, že všechny mé potřeby jsou uspokojovány. Kdybych měl mluvit o tomto pobytu jako o dovolené, tak bych řekl, že byla nejsmysluplnější, jakou jsem kdy zažil. Naučil jsem se meditovat. Meditaci se nyní i víc věnuji a myslím si, že mě tato znalost a schopnost hodně posouvá. Jsem přesvědčen, že je dobré, abychom se hodně učili, někdy i trochu trpěli. Jedině tak můžeme mnohé najít, ať už ve světě kolem nás nebo v tom našem vnitřním.“

Zkušenost Dominika Voráče přineslo aktuální vydání tištěného magazínu Žurnál UP.

Dominik Voráč (* 1994)

z katedry českého jazyka a literatury PdF UP je na této fakultě posluchačem doktorského studijního programu Čtenářství a mediální výchova ve vzdělávání. Je autorem příruček pro mediální vzdělávání a lektorem mediální gramotnosti, zároveň autorem projektu Mediál­ní výchova 21. století. Je členem Akademického senátu Univerzity Palackého.

Každodenní budíček ve čtyři ráno, mnohahodinové meditace, úplné přerušení kontaktů se světem a útlum všech možných tužeb a přání. Životu askety se na deset dní v thajském buddhistickém chrámu oddal Dominik Voráč, doktorand Pedagogické fakulty Univerzity Palackého.

Říká, že hlavním důvodem, proč do thajského chrámu odcestoval, byla meditace. „Přestože jsem o takové cestě přemýšlel už na gymnáziu, doposud jsem meditoval jen doma. A moc mi to nešlo,“ přiznává Dominik Voráč. Vždycky vydržel jeden, dva měsíce a pak nic.

„Meditace vyžaduje motivaci a disciplínu,“ zdůrazňuje devětadvacetiletý posluchač doktorského studijního programu Čtenářství a mediální výchova ve vzdělávání na PdF UP. Vystudovaný učitel českého jazyka a společenských věd se v doktorském studiu věnuje oboru, který rezonuje společností: mediální výchově a digitálním technologiím.

„I z tohoto hlediska byl pro mě desetidenní pobyt v buddhistickém chrámu velmi zajímavou zkušeností. Přestože učím o sociálních sítích a o tom, jak nás ovlivňují, upřímně přiznávám, že jsem na nich stejně jako mnozí jiní také závislý. I proto bylo velmi zajímavé odevzdat při příchodu veškerou elektroniku a zkusit si, jaké to je se na deset dnů zcela odpojit od světa kolem. S odstupem několika dní je to opravdu zvláštní pocit nevědět nic o tom, co se děje kolem.

Nevědět, jestli mi někdo náhodou nepsal na messenger, instagram či neposlal nějakou zprávu. O to zvláštnější a osvobozující je pak vědomí, že se za těch několik dní vlastně vůbec nic nestalo.“

Pro cestu do buddhistického chrámu se Dominik rozhodl v lednu 2023. Zhruba deset let o ní přemýšlel, pak se rozhodl velmi rychle. Říká, že nazrál čas. Jeho život byl prý plný kumulujících se stresů jak v zaměstnání, ve studiu, tak i v osobním životě. Jednoho dne si prostě řekl, že se bude věnovat sám sobě.

„Ve své podstatě nejsem člověk, který by se vrhal do nových situací, do nového prostředí. Tentokrát to ale byla naprosto spontánní akce. Rozhodl jsem se a během čtrnácti dní jsem odletěl do Bangkoku, odtud následovala asi desetihodinová cesta vlakem do chrámu. Z celého světa se nás tam sjelo asi osmdesát. A co mě čekalo? Kamenná postel, polštář ze dřeva, jídlo dvakrát denně, vždy v osm třicet rýžová kaše a ve dvanáct třicet rýže a tofu. Náplň dne: meditace.“

Dnes vzpomíná na to, jak jej vždy ve čtyři hodiny ráno budil zvon a jak od půl páté začínala první meditace založená na pozorování dechu.

„Meditovalo se osm, devět hodin denně, částečně v sedě, částečně v chůzi. S nikým nemluvíte, jste sám se sebou, ponořený sám do sebe,“ popisuje realitu dlouhých deseti dní a dodává, že člověku, který omezí své potřeby, přicházejí na mysl častěji zajímavé myšlenky. „Je však podstatné, že si jich začnete víc všímat a uvědomovat si je. Od některých se dokážete i lépe oprostit. Během deseti dní jsem zažil i pár silných momentů, řekl bych až spirituálních zážitků, při nichž jsem nejprve cítil bolest a poté velké uvolnění, svobodu a štěstí.“

Připomíná také, že cesta hledání a objevování sama sebe není pro každého. „Pokud tuto potřebu ale člověk má a má i dostatečně velkou motivaci, posune jej takový pobyt v mnohém dál. Bezprostředně poté, když jsem chrám opustil, jsem cítil neuvěřitelnou vděčnost. Za všechno. Mnohem víc nyní vnímám i to, jak je vděčnost v životě vlastně důležitá. Víc jsem si uvědomil, že žiji v té části světa, kde je hojnost, že všechny mé potřeby jsou uspokojovány. Kdybych měl mluvit o tomto pobytu jako o dovolené, tak bych řekl, že byla nejsmysluplnější, jakou jsem kdy zažil. Naučil jsem se meditovat. Meditaci se nyní i víc věnuji a myslím si, že mě tato znalost a schopnost hodně posouvá. Jsem přesvědčen, že je dobré, abychom se hodně učili, někdy i trochu trpěli. Jedině tak můžeme mnohé najít, ať už ve světě kolem nás nebo v tom našem vnitřním.“

Zkušenost Dominika Voráče přineslo aktuální vydání tištěného magazínu Žurnál UP.

Dominik Voráč (* 1994)

z katedry českého jazyka a literatury PdF UP je na této fakultě posluchačem doktorského studijního programu Čtenářství a mediální výchova ve vzdělávání. Je autorem příruček pro mediální vzdělávání a lektorem mediální gramotnosti, zároveň autorem projektu Mediál­ní výchova 21. století. Je členem Akademického senátu Univerzity Palackého.