Agregátor zdrojů

A team of physicists from Czech research institutions shows how shaped light fields can steer ultrafast processes inside solids with remarkable precisionResearchers from the Division of Optics  of the Institute of Physics of the Czech Academy of Sciences, the Faculty of Mathematics and Physics at Charles University, and the IT4Innovations National Supercomputing Center at VSB – Technical University of Ostrava have succeeded in controlling the motion of electrons in solids with exceptional precision — on the attosecond timescale, i.e., in intervals of a billionth of a billionth of a second (10⁻¹⁸ s). Their findings have been published in the prestigious journal Physical Review Letters as editor’s suggestion.

Výzkum fyziků z českých institucí ukazuje, jak světelná pole umožňují řídit s mimořádnou přesností děje uvnitř materiálů Vědcům ze Sekce optiky Fyzikálního ústavu Akademie věd, Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a centra IT4Innovations při VŠB–Technické univerzitě Ostrava se podařilo řídit pohyb elektronů v pevných látkách s extrémní přesností – na attosekundové škále, tedy v intervalech kratších než miliardtina miliardtiny sekundy (10-18 sekundy). Výsledky jejich výzkumu publikoval prestižní časopis Physical Review Letters jako doporučený článek redakce.

Komplexní pohled na novou generaci materiálů – atomární katalyzátory (SACs) – přináší přehledový článek v časopise ACS Catalysis, který vznikl spoluprací vědců z CATRIN Univerzity Palackého, CEITEC, VŠB-TUO a italské Università di Catania. Tyto unikátní struktury představují průlom v oblasti elektrokatalýzy, tedy procesů nezbytných pro rozvoj technologií na výrobu čisté energie. Na přehledovou studii odkazuje i titulní stránka prestižního časopisu.

Autoři popsali historii vývoje katalyzátorů od objemových materiálů přes nanočástice a nanoklastry až po katalyzátory tvořené jednotlivými atomy (SACs – single-atom catalysts), které představují vrchol inženýrství katalyzátorů. Atomární katalyzátory zásadně proměnily elektrokatalytické procesy díky maximálnímu využití atomů a možnosti přesného ladění jejich vlastností.

„V přehledové studii jsme se věnovali syntéze, charakterizaci a teoretickému modelování SACs a přinesli jsme komplexní analýzu nejmodernějších metodologií, které se v této oblasti využívají. Zaměřili jsme se na nedávné průlomy v různých elektrokatalytických reakcích, včetně evoluce vodíku a kyslíku při štěpení vody, redukce kyslíku v zinko-vzduchových bateriích a palivových článcích, redukce oxidu uhličitého a zelené syntézy amoniaku,“ uvedl jeden ze spoluautorů Michal Otyepka z CATRIN.

„SACs překonávají kompromisy mezi aktivitou, selektivitou a stabilitou – snižují energetické bariéry, ovlivňují reakční mechanismy a otevírají nové možnosti pro zelené technologie. Věříme, že studie může být užitečná pro všechny výzkumníky, kteří pracují na pomezí katalýzy a udržitelné energetiky,“ doplnil další z autorů Martin Pumera.

Kromě shrnutí současného stavu elektrokatalýzy s využitím SACs studie představuje budoucí směry výzkumu s cílem řešit energetické výzvy budoucnosti a slouží jako cenný zdroj pro další rozvoj oboru. Autoři nicméně uvádějí, že navzdory dosavadním pokrokům je pro plné využití potenciálu SACs nezbytné hlubší pochopení mechanismů probíhajících při reálných provozních podmínkách. To si vyžádá propojení spektroskopických a mikroskopických metod, které umožní zachytit dynamiku katalyzátorů během reakcí. Významnou roli sehraje také výpočetní modelování podpořené strojovým učením, které může urychlit objevování nových SACs a cíleně optimalizovat jejich vlastnosti pro konkrétní reakce.

Další slibnou cestou je integrace SACs do hybridních systémů, jako jsou fotoelektrokatalytická zařízení, která by mohla spojit výhody fotokatalýzy a elektrokatalýzy v jedné platformě a revolučně tak změnit produkci obnovitelné energie. Tyto procesy se teprve začínají zkoumat, ale mají potenciál přinést nové přístupy k výrobě zelených paliv i cenných chemických látek.

Článek s názvem Single Atom Engineering for Electrocatalysis: Fundamentals and Applications zohledňuje i výsledky projektu TECHSCALE z operačního programu Jan Amos Komenský, který vede Michal Otyepka z CATRIN.

Komplexní pohled na novou generaci materiálů – atomární katalyzátory (SACs) – přináší přehledový článek v časopise ACS Catalysis, který vznikl spoluprací vědců z CATRIN Univerzity Palackého, CEITEC, VŠB-TUO a italské Università di Catania. Tyto unikátní struktury představují průlom v oblasti elektrokatalýzy, tedy procesů nezbytných pro rozvoj technologií na výrobu čisté energie. Na přehledovou studii odkazuje i titulní stránka prestižního časopisu.

Autoři popsali historii vývoje katalyzátorů od objemových materiálů přes nanočástice a nanoklastry až po katalyzátory tvořené jednotlivými atomy (SACs – single-atom catalysts), které představují vrchol inženýrství katalyzátorů. Atomární katalyzátory zásadně proměnily elektrokatalytické procesy díky maximálnímu využití atomů a možnosti přesného ladění jejich vlastností.

„V přehledové studii jsme se věnovali syntéze, charakterizaci a teoretickému modelování SACs a přinesli jsme komplexní analýzu nejmodernějších metodologií, které se v této oblasti využívají. Zaměřili jsme se na nedávné průlomy v různých elektrokatalytických reakcích, včetně evoluce vodíku a kyslíku při štěpení vody, redukce kyslíku v zinko-vzduchových bateriích a palivových článcích, redukce oxidu uhličitého a zelené syntézy amoniaku,“ uvedl jeden ze spoluautorů Michal Otyepka z CATRIN.

„SACs překonávají kompromisy mezi aktivitou, selektivitou a stabilitou – snižují energetické bariéry, ovlivňují reakční mechanismy a otevírají nové možnosti pro zelené technologie. Věříme, že studie může být užitečná pro všechny výzkumníky, kteří pracují na pomezí katalýzy a udržitelné energetiky,“ doplnil další z autorů Martin Pumera.

Kromě shrnutí současného stavu elektrokatalýzy s využitím SACs studie představuje budoucí směry výzkumu s cílem řešit energetické výzvy budoucnosti a slouží jako cenný zdroj pro další rozvoj oboru. Autoři nicméně uvádějí, že navzdory dosavadním pokrokům je pro plné využití potenciálu SACs nezbytné hlubší pochopení mechanismů probíhajících při reálných provozních podmínkách. To si vyžádá propojení spektroskopických a mikroskopických metod, které umožní zachytit dynamiku katalyzátorů během reakcí. Významnou roli sehraje také výpočetní modelování podpořené strojovým učením, které může urychlit objevování nových SACs a cíleně optimalizovat jejich vlastnosti pro konkrétní reakce.

Další slibnou cestou je integrace SACs do hybridních systémů, jako jsou fotoelektrokatalytická zařízení, která by mohla spojit výhody fotokatalýzy a elektrokatalýzy v jedné platformě a revolučně tak změnit produkci obnovitelné energie. Tyto procesy se teprve začínají zkoumat, ale mají potenciál přinést nové přístupy k výrobě zelených paliv i cenných chemických látek.

Článek s názvem Single Atom Engineering for Electrocatalysis: Fundamentals and Applications zohledňuje i výsledky projektu TECHSCALE z operačního programu Jan Amos Komenský, který vede Michal Otyepka z CATRIN.

Od prvního července má Národní akreditační úřad pro terciární vzdělávání (NAÚ) nového předsedu. Jaroslav Miller, emeritní rektor UP, chce tento úřad více přiblížit ke společnému evropskému způsobu udělování akreditací, kdy se kromě personálních tabulek a počtů publikací také hodnotí, jestli škola zapojuje studující a vyučující do svého fungování nebo jestli personál vzdělává a omezuje akademický inbreeding. Rozhovor přinesl magazín vysokých škol Universitas. 

Podle Jaroslava Millera čelí v současnosti NAÚ třem hlavním výzvám – první je absence digitalizace. „Potřebujeme celý systém digitalizovat, abychom zrychlili a zjednodušili akreditační proces na NAÚ a abychom jej usnadnili i kolegům na vysokých školách,“ říká Miller, vystudovaný historik, který do konce června působil jako náměstek ministra školství.

Za druhé je pro NAÚ podle Millera klíčové dosažení plného členství v evropských akreditačních strukturách, především EQAR a ENQY (evropské organizace sdružující agentury pro zajišťování kvality ve vysokoškolském vzdělávání – pozn. red.), protože české členství v nich bude mít velký vliv na debatu o harmonizaci evropského vzdělávacího prostoru a například také na otázku evropského diplomu.

Třetí výzvou je podle něj obecně filozofie kontroly a diskuze o kvalitě vysokých škol v České republice. „Od zřízení akreditační komise byla její úloha dominantně kontrolní. Za více než dekádu jsme se ovšem významně posunuli a já bych byl moc rád, kdyby se současný úřad kromě své kontrolní funkce také více ztotožnil s rolí metodickou a kultivační,“ říká.

Už nyní máme podle Millera poměrně robustní infrastrukturu sloužící k zajišťování a hodnocení kvality. „Školy mají rady pro vnitřní hodnocení, podléhají pravidelně vnějšímu hodnocení, řada z nich má institucionální akreditaci. Zdá se mi, že možná nastal čas systém dále rozvíjet a diskutovat, co si vlastně představujeme pod pojmem kvalitní vzdělávání. Metodické vedení Národního akreditačního úřadu může spočívat například v tom, že s univerzitami povedeme debatu o oblastech, u nichž vidíme potenciál pro zlepšení, protože například máme k dispozici relevantní srovnání s jinými institucemi v Česku či v zahraničí. Zároveň bychom jim měli nechat určitou volnost ve výběru nástrojů a strategií, jak toho dosáhnout,“ prozrazuje v rozhovoru pro Universitas.

Proč by tedy na vysoké školy vůbec měl někdo externí dohlížet, když mají tolik vlastních kontrol?
Sportovní terminologií řečeno: vysokoškolský peloton není homogenní. Na špičce jsou univerzity, které vzaly zajišťování kvality vzdělávání vážně a investují do této oblasti hodně energie. Vytvořily robustní obslužnou infrastrukturu a vedou kvalifikovanou vnitřní debatu o obsahu pojmu kvalita. Tyto instituce si ve vztahu s Národním akreditačním úřadem vybudovaly symbolický kapitál důvěry a mají legitimní očekávání jisté autonomie. Na druhé straně ovšem stále existují vysoké školy, u nichž panují v oblasti kvality vzdělávání značné rezervy, a v těchto případech může externí dohled přispět ke kvalitativnímu vzestupu. Ještě jednou to zopakuji: klíčovým prvkem celého systému je důvěra. Ta se buduje dlouho, ale je-li vytvořena, je možné se posouvat dopředu.

Ještě bych zdůraznil další aspekt, a to, že ve většině odvětví existují nějaké standardy kvality. Například v automobilovém průmyslu. Když nebudou dodržovány ze strany firem, mohlo by se stát, že auto v kritický okamžik nebude brzdit a následky budou fatální. Nebo zdravotní vzdělávání – bez standardů kvality a vnější kontroly by se dříve nebo později objevila vzdělávací instituce, pro kterou by produkce zdravotních sester byla pouhým byznysem, aniž by poskytovala kvalitní vzdělání a praxi. Asi bychom nechtěli, aby nás taková sestra v nemocnici ošetřovala. 

Jaké budou vaše první kroky ve funkci?
Musíme především postavit nový úřad, abychom mohli standardně fungovat. To znamená poměrně mnoho časově vyčerpávající administrativy. Nicméně doufám, že tuto fázi završíme v průběhu prázdnin. Zároveň jsem absolvoval pohovory s každým zaměstnancem kanceláře a jsem moc rád, že se všichni rozhodli pokračovat se mnou v novém úřadě. Ta situace pro ně nebyla vůbec jednoduchá. Také zahajujeme diskuzi o nových standardech kvality. 

Co budou nové standardy kvality obsahovat?
Česká republika je jedním z mála států v EU, který dosud není plnoprávným členem v ENQA a EQAR. K dosažení členství je nutné sjednotit standardy s evropskou praxí. Musíme tedy připravit standardy nové, které například zahrnují účast zahraničních hodnotitelů, možnost angličtiny jako jednacího jazyka, návštěvy hodnotitelů na místě či zveřejňování jednání hodnoticích komisí. 

Zmínil jste evropský diplom. Co to konkrétně znamená?
V zásadě se jedná o příběh postupné harmonizace evropského vzdělávacího prostoru, který zůstává dosud velmi fragmentovaný, a to i legislativně. Když například získáte vysokoškolskou kvalifikaci v České republice a odstěhujete se třeba do Portugalska, můžete mít problémy s výkonem řady profesí. Mimo jiné i proto, že národní kvalifikační rámce nejsou napříč EU zcela kompatibilní. Buď budete muset v Portugalsku dále studovat, nebo si udělat dodatečnou kvalifikaci. Tohle by ve finále mohl řešit evropský diplom potvrzující mimo jiné existenci stejných nebo srovnatelných standardů kvality. Od tohoto okamžiku jsme ale ještě pár let vzdáleni.

V současné době se spíše mluví o prvním kroku, takzvané evropské značce pro společné diplomy (European Joint Degree Label). To je důležité například pro univerzitní aliance, na nichž se podílí také řada českých univerzit. Právě tyto sítě v současné době testují reálnost této strategie. Vydávání společných diplomů ovšem předpokládá právě existenci srovnatelných standardů kvality.

Když použiji příklad aliance Aurora, kterou jsem spoluzakládal, jde o to, aby hodnota a průběh vzdělávání byly parametricky srovnatelné na univerzitě v Olomouci a univerzitě v Amsterdamu, které jsou členy této aliance. Harmonizace evropského vzdělávacího prostoru také hypoteticky znamená, že univerzita z jedné země by se mohla nechat akreditovat akreditační agenturou jiné země a Národní akreditační úřad pro terciární vzdělávání by mohl hodnotit například rakouské univerzity. Tomuto scénáři velice fandím, ale zatím se pro nás jedná trochu o hudbu budoucnosti.

Co je největší problém akreditačních řízení? Ať už škol, nebo studijních programů?
Nenazval bych to problémem, spíše změnou filozofie. Podle mého názoru bychom měli klást větší důraz na kvalitu institucionálního zázemí vysokých škol a usilovat o komplexnější pohled. Kvalitu instituce například zásadně ovlivňuje to, zda zaměstnanci jsou pravidelně proškolováni v pedagogických kompetencích. Stejně tak je rozhodující personální politika školy. Je velký rozdíl, zda má instituce ambici rekrutovat akademiky zvnějšku či ze zahraničí nebo se spokojí pouze s „domácí výrobou“. Za stejně důležité považuji, zda univerzity zkoumají příčiny studentského dropoutu a zda mají funkční a motivační mechanismy, jak se studenty a studentkami v tomto ohledu pracovat. 

Podporujete vznik nového zákona o vysokých školách?
Ano, rozhodně. Sám jsem dlouhé roky řídil velkou univerzitu, takže vím, že univerzity jsou v dnešních legislativních podmínkách velmi těžko řiditelnými institucemi. Což je paradox, protože vysoké školy se svými rozpočty patří v zásadě mezi největší firmy v zemi, avšak rektoři nemají funkční manažerské nástroje. Současný vysokoškolský zákon je zastaralý. Tento rok jsme protlačili legislativním procesem novelu, jejíž podstatnou část tvoří reforma doktorského studia. Jsem rád, že významně zlepšuje životní standard doktorandů a kvalitu samotného studia, ale je to pouze jedna ze záplat, kterými ucpáváme díry v již mnohokrát vyspravovaném zákoně. Stručně a jasně, jsem bytostně přesvědčen, že musíme absolvovat debatu o novém, moderním vysokoškolském zákoně. Sám jsem tu ambici měl jako náměstek na ministerstvu školství, bohužel diskontinuita ve vedení ministerstva diskuzi na toto téma příliš nepomohla. 

Kdy by měl být tento nový zákon připravený?
Příprava nového vysokoškolského zákona bude vyžadovat dlouhou diskuzi a nesnadné hledání konsenzu. Byl by veliký úspěch, pokud by spatřil světlo světa do konce příštího volebního období. Na druhé straně máme k dispozici hrubý nástin návrhu zákona o hodnocení kvality a akreditacích. V tomto případě by tedy bylo možné postupovat rychleji. 

Kvalitou tedy myslíte to zaměření se na vzdělávání pedagogů a pedagožek, omezit inbreeding, snížit množství ukončování studií atd.?
Ne na všechno potřebujeme zákon. Část opatření lze realizovat prostřednictvím nových standardů kompatibilních s evropskými ESG, které jsme již začali připravovat. 

Proč jsou všechny studijní programy hodnoceny stejně bez ohledu na jejich velikost a zaměření?
Přijde na to. Společné standardy jsou důležité, protože definují minimální kvalitativní úroveň vzdělávání. Zároveň se jedná o praktickou nutnost, protože studenti často přecházejí z jedné školy na druhou. Vezměte si, že vystudujete bakaláře na malé soukromé vysoké škole, ale magisterské studium budete studovat na velké veřejné univerzitě. V průběhu studia lze navíc za určitých podmínek přecházet z jednoho studijního programu na druhý. Tato migrace je možná pouze za předpokladu, že existují srovnatelné standardy kvality.

Nedávno přijatá novela vysokoškolského zákona také usnadnila vznik společných studijních programů mezi vysokými školami v České republice. To je ovšem proveditelné mimo jiné proto, že obě instituce plní stejná kritéria. Na druhé straně ale v současné době dochází i k určité diverzifikaci, protože zde máme i profesně orientované studijní programy, jejichž standardy se z definice liší. Nově bude Národní akreditační úřad navíc hodnotit i kvalitu vzdělávání na vyšších odborných školách (VOŠ). Rádi bychom dosáhli stavu, kdy absolvent VOŠ si bude moci například v průběhu jednoho roku dodělat bakalářské profesní vzdělání na vysoké škole. Vyšší míra propustnosti vzdělávacího systému ale vyžaduje citlivou kalibraci standardů mezi VOŠ a profesními bakalářskými programy. 

Proč NAÚ kontroluje jednotlivé studijní programy také u univerzit, které už mají institucionální akreditaci?
Univerzity požádaly o institucionální akreditaci v určitých oblastech vzdělávání, většinou v těch, v nichž tradičně vynikají. V jiných oblastech sice provozují či plánují nové studijní programy, ovšem z různých důvodů si pro ně nepožádaly o institucionální akreditaci. Jeden hypotetický příklad: Univerzita si například sama akredituje studijní programy v oblasti práva či medicíny, protože u nich dostala od státu institucionální akreditaci. Zároveň ale nemá tuto akreditaci na jadernou fyziku či na strojírenství. Pokud by na strojírenství chtěla mít bakalářský program, musela by projít klasickým akreditačním procesem u Národního akreditačního úřadu.

Budete něco dělat s byrokratickou zátěží? Například v každoročním zasílání dodatků ke zprávám o vnitřním hodnocení, na něž školy v zásadě nedostávají zpětnou vazbu?
Souhlasím, že zpětná vazba je důležitá a žádoucí. A ano, rád bych se podíval na celý proces hodnocení ze strany NAÚ a vedl s kolegy debatu o tom, zda existuje prostor pro zjednodušení a zrychlení procesu. Částečně si tento efekt slibuji od digitalizace, která převede značnou část akreditačních procesů a hodnocení do elektronické podoby. 

Jak se stavíte ke kritice naddimenzovaných požadavků na garanty studijních programů?
To je dobrá otázka. Poslední dobou na potřebu redefinovat roli garanta poukazují vysoké školy stále častěji. Neměli bychom ulpívat pouze na formálních kritériích typu počet publikací nebo akademická hodnost, ale měli bychom se podívat na celou filozofii studijního programu, jak v realitě vypadá vzdělávací proces, jaké metody výuky jsou využívány, jak se pracuje se studentským hodnocením a podobně. Ideální garant studijního programu je akademik, který má vnitřní motivaci neustále zlepšovat kvalitu vzdělávacího procesu. Možná by šlo uvažovat i o radě studijního programu.

Všiml jste si v zahraničí příkladů dobré praxe, které byste chtěl začlenit do českého systému hodnocení kvality?
Ano, podílel jsem se kdysi na dvou institucionálních akreditacích v Austrálii a také na Středoevropské univerzitě v Budapešti, která má americkou akreditaci. Pasivně jako akademik jsem se zúčastnil také hodnocení mé hostitelské univerzity v průběhu fulbrightovského pobytu v USA. Inspirovalo mě, že australský i americký systém dominantně dbají na nastavení mechanismů a nástrojů na hodnocení a zajišťování kvality. Americký akreditační orgán se třeba velmi zajímal o to, jak a do jaké míry jsou studenti zapojeni do debaty o kvalitě a jak univerzita přesně pracuje s hodnocením výuky. Velká pozornost byla věnována pravidelnému zvyšování pedagogické kompetence akademiků, to považuji za velice inspirující také pro naši praxi. Protože australské i americké univerzity jsou vysoce internacionalizované, byl kladen důraz i na to, zda univerzity organizují kurzy angličtiny pro zahraniční studenty, aby byly odstraněny možné jazykové překážky ve studiu. Shrnuto, o něco méně pozornosti bylo věnováno formálním a personálním kritériím a více byla hodnocena existence a funkce infrastruktury, která kvalitu vzdělávání kultivuje. Zároveň podotýkám, že ne vše je možné automaticky aplikovat na jiné akademické a legislativní prostředí.

Jak budou nastavené reakreditace u institucionálních akreditací, které musí velké univerzity absolvovat v roce 2028?
Univerzity budou v tomto roce mít za sebou deset let existence institucionální akreditace. Tedy už si vybudovaly vlastní infrastrukturu kvality, mají vlastní orgány a za ty roky se významně posunuly. Bylo by tedy zbytečné s nimi absolvovat stejně náročný administrativní proces jako před deseti lety. Rád bych se proto na školy podíval komplexněji a hovořil s nimi o existenci mechanismů, procesů a nástrojů, které mohou vést k dalšímu zvyšování kvality vzdělávání. Roli může hrát i to, jakou historii má univerzita v komunikaci s NAÚ a samozřejmě také její strategické plány do budoucna v oblasti vzdělávání. S kolegy a členy rady právě startujeme debatu o tom, jak institucionální reakreditace pojmout. Nechci úplně předjímat, ale za sebe říkám, že je mi blízká koncepce institucionálního auditu. 

Jak bude NAÚ spolupracovat s platformami zabývajícími se kvalitou vysokých škol?
Chápu celou oblast kvality vzdělávání jako joint venture, tedy společné dílo Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání, vysokých škol, České konference rektorů, Rady vysokých škol, asociací fakult, nově také vyšších odborných škol atd. Vycházím z premisy, že většina vysokoškolských institucí autenticky usiluje o zvyšování kvality prostřednictvím více či méně funkčních nástrojů a strategií. A věřím tomu, že partnerství a komunikace obecně fungují lépe než pouhá kontrola a pravidla oktrojovaná Národním akreditačním úřadem. 

Jaroslav Miller (* 1971) 

Absolvoval postgraduální studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v oboru Obecné dějiny a na Středoevropské univerzitě v Budapešti v Budapešti v oboru Komparativní dějiny. Na Oxfordské univerzitě studoval historii raného novověku. Obdržel několik akademických a vědeckých ocenění, například R. John Rath Prize for Best Study in Habsburg History či Best Urban History Monograph Award. Absolvoval řadu dlouhodobých vědeckých stáží v zahraničí, například v rámci Fulbrightovy komise, Nadace Alexandra von Humboldta nebo australského GO8 programu. V letech 2014–2021 byl rektorem Univerzity Palackého v Olomouci. V únoru 2022 se stal náměstkem ministra školství, 1. července 2025 se stal předsedou Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání. Mezi jeho koníčky patří literatura, zahradní architektura, putování divočinou a sport.

Od prvního července má Národní akreditační úřad pro terciární vzdělávání (NAÚ) nového předsedu. Jaroslav Miller, emeritní rektor UP, chce tento úřad více přiblížit ke společnému evropskému způsobu udělování akreditací, kdy se kromě personálních tabulek a počtů publikací také hodnotí, jestli škola zapojuje studující a vyučující do svého fungování nebo jestli personál vzdělává a omezuje akademický inbreeding. Rozhovor přinesl magazín vysokých škol Universitas. 

Podle Jaroslava Millera čelí v současnosti NAÚ třem hlavním výzvám – první je absence digitalizace. „Potřebujeme celý systém digitalizovat, abychom zrychlili a zjednodušili akreditační proces na NAÚ a abychom jej usnadnili i kolegům na vysokých školách,“ říká Miller, vystudovaný historik, který do konce června působil jako náměstek ministra školství.

Za druhé je pro NAÚ podle Millera klíčové dosažení plného členství v evropských akreditačních strukturách, především EQAR a ENQY (evropské organizace sdružující agentury pro zajišťování kvality ve vysokoškolském vzdělávání – pozn. red.), protože české členství v nich bude mít velký vliv na debatu o harmonizaci evropského vzdělávacího prostoru a například také na otázku evropského diplomu.

Třetí výzvou je podle něj obecně filozofie kontroly a diskuze o kvalitě vysokých škol v České republice. „Od zřízení akreditační komise byla její úloha dominantně kontrolní. Za více než dekádu jsme se ovšem významně posunuli a já bych byl moc rád, kdyby se současný úřad kromě své kontrolní funkce také více ztotožnil s rolí metodickou a kultivační,“ říká.

Už nyní máme podle Millera poměrně robustní infrastrukturu sloužící k zajišťování a hodnocení kvality. „Školy mají rady pro vnitřní hodnocení, podléhají pravidelně vnějšímu hodnocení, řada z nich má institucionální akreditaci. Zdá se mi, že možná nastal čas systém dále rozvíjet a diskutovat, co si vlastně představujeme pod pojmem kvalitní vzdělávání. Metodické vedení Národního akreditačního úřadu může spočívat například v tom, že s univerzitami povedeme debatu o oblastech, u nichž vidíme potenciál pro zlepšení, protože například máme k dispozici relevantní srovnání s jinými institucemi v Česku či v zahraničí. Zároveň bychom jim měli nechat určitou volnost ve výběru nástrojů a strategií, jak toho dosáhnout,“ prozrazuje v rozhovoru pro Universitas.

Proč by tedy na vysoké školy vůbec měl někdo externí dohlížet, když mají tolik vlastních kontrol?
Sportovní terminologií řečeno: vysokoškolský peloton není homogenní. Na špičce jsou univerzity, které vzaly zajišťování kvality vzdělávání vážně a investují do této oblasti hodně energie. Vytvořily robustní obslužnou infrastrukturu a vedou kvalifikovanou vnitřní debatu o obsahu pojmu kvalita. Tyto instituce si ve vztahu s Národním akreditačním úřadem vybudovaly symbolický kapitál důvěry a mají legitimní očekávání jisté autonomie. Na druhé straně ovšem stále existují vysoké školy, u nichž panují v oblasti kvality vzdělávání značné rezervy, a v těchto případech může externí dohled přispět ke kvalitativnímu vzestupu. Ještě jednou to zopakuji: klíčovým prvkem celého systému je důvěra. Ta se buduje dlouho, ale je-li vytvořena, je možné se posouvat dopředu.

Ještě bych zdůraznil další aspekt, a to, že ve většině odvětví existují nějaké standardy kvality. Například v automobilovém průmyslu. Když nebudou dodržovány ze strany firem, mohlo by se stát, že auto v kritický okamžik nebude brzdit a následky budou fatální. Nebo zdravotní vzdělávání – bez standardů kvality a vnější kontroly by se dříve nebo později objevila vzdělávací instituce, pro kterou by produkce zdravotních sester byla pouhým byznysem, aniž by poskytovala kvalitní vzdělání a praxi. Asi bychom nechtěli, aby nás taková sestra v nemocnici ošetřovala. 

Jaké budou vaše první kroky ve funkci?
Musíme především postavit nový úřad, abychom mohli standardně fungovat. To znamená poměrně mnoho časově vyčerpávající administrativy. Nicméně doufám, že tuto fázi završíme v průběhu prázdnin. Zároveň jsem absolvoval pohovory s každým zaměstnancem kanceláře a jsem moc rád, že se všichni rozhodli pokračovat se mnou v novém úřadě. Ta situace pro ně nebyla vůbec jednoduchá. Také zahajujeme diskuzi o nových standardech kvality. 

Co budou nové standardy kvality obsahovat?
Česká republika je jedním z mála států v EU, který dosud není plnoprávným členem v ENQA a EQAR. K dosažení členství je nutné sjednotit standardy s evropskou praxí. Musíme tedy připravit standardy nové, které například zahrnují účast zahraničních hodnotitelů, možnost angličtiny jako jednacího jazyka, návštěvy hodnotitelů na místě či zveřejňování jednání hodnoticích komisí. 

Zmínil jste evropský diplom. Co to konkrétně znamená?
V zásadě se jedná o příběh postupné harmonizace evropského vzdělávacího prostoru, který zůstává dosud velmi fragmentovaný, a to i legislativně. Když například získáte vysokoškolskou kvalifikaci v České republice a odstěhujete se třeba do Portugalska, můžete mít problémy s výkonem řady profesí. Mimo jiné i proto, že národní kvalifikační rámce nejsou napříč EU zcela kompatibilní. Buď budete muset v Portugalsku dále studovat, nebo si udělat dodatečnou kvalifikaci. Tohle by ve finále mohl řešit evropský diplom potvrzující mimo jiné existenci stejných nebo srovnatelných standardů kvality. Od tohoto okamžiku jsme ale ještě pár let vzdáleni.

V současné době se spíše mluví o prvním kroku, takzvané evropské značce pro společné diplomy (European Joint Degree Label). To je důležité například pro univerzitní aliance, na nichž se podílí také řada českých univerzit. Právě tyto sítě v současné době testují reálnost této strategie. Vydávání společných diplomů ovšem předpokládá právě existenci srovnatelných standardů kvality.

Když použiji příklad aliance Aurora, kterou jsem spoluzakládal, jde o to, aby hodnota a průběh vzdělávání byly parametricky srovnatelné na univerzitě v Olomouci a univerzitě v Amsterdamu, které jsou členy této aliance. Harmonizace evropského vzdělávacího prostoru také hypoteticky znamená, že univerzita z jedné země by se mohla nechat akreditovat akreditační agenturou jiné země a Národní akreditační úřad pro terciární vzdělávání by mohl hodnotit například rakouské univerzity. Tomuto scénáři velice fandím, ale zatím se pro nás jedná trochu o hudbu budoucnosti.

Co je největší problém akreditačních řízení? Ať už škol, nebo studijních programů?
Nenazval bych to problémem, spíše změnou filozofie. Podle mého názoru bychom měli klást větší důraz na kvalitu institucionálního zázemí vysokých škol a usilovat o komplexnější pohled. Kvalitu instituce například zásadně ovlivňuje to, zda zaměstnanci jsou pravidelně proškolováni v pedagogických kompetencích. Stejně tak je rozhodující personální politika školy. Je velký rozdíl, zda má instituce ambici rekrutovat akademiky zvnějšku či ze zahraničí nebo se spokojí pouze s „domácí výrobou“. Za stejně důležité považuji, zda univerzity zkoumají příčiny studentského dropoutu a zda mají funkční a motivační mechanismy, jak se studenty a studentkami v tomto ohledu pracovat. 

Podporujete vznik nového zákona o vysokých školách?
Ano, rozhodně. Sám jsem dlouhé roky řídil velkou univerzitu, takže vím, že univerzity jsou v dnešních legislativních podmínkách velmi těžko řiditelnými institucemi. Což je paradox, protože vysoké školy se svými rozpočty patří v zásadě mezi největší firmy v zemi, avšak rektoři nemají funkční manažerské nástroje. Současný vysokoškolský zákon je zastaralý. Tento rok jsme protlačili legislativním procesem novelu, jejíž podstatnou část tvoří reforma doktorského studia. Jsem rád, že významně zlepšuje životní standard doktorandů a kvalitu samotného studia, ale je to pouze jedna ze záplat, kterými ucpáváme díry v již mnohokrát vyspravovaném zákoně. Stručně a jasně, jsem bytostně přesvědčen, že musíme absolvovat debatu o novém, moderním vysokoškolském zákoně. Sám jsem tu ambici měl jako náměstek na ministerstvu školství, bohužel diskontinuita ve vedení ministerstva diskuzi na toto téma příliš nepomohla. 

Kdy by měl být tento nový zákon připravený?
Příprava nového vysokoškolského zákona bude vyžadovat dlouhou diskuzi a nesnadné hledání konsenzu. Byl by veliký úspěch, pokud by spatřil světlo světa do konce příštího volebního období. Na druhé straně máme k dispozici hrubý nástin návrhu zákona o hodnocení kvality a akreditacích. V tomto případě by tedy bylo možné postupovat rychleji. 

Kvalitou tedy myslíte to zaměření se na vzdělávání pedagogů a pedagožek, omezit inbreeding, snížit množství ukončování studií atd.?
Ne na všechno potřebujeme zákon. Část opatření lze realizovat prostřednictvím nových standardů kompatibilních s evropskými ESG, které jsme již začali připravovat. 

Proč jsou všechny studijní programy hodnoceny stejně bez ohledu na jejich velikost a zaměření?
Přijde na to. Společné standardy jsou důležité, protože definují minimální kvalitativní úroveň vzdělávání. Zároveň se jedná o praktickou nutnost, protože studenti často přecházejí z jedné školy na druhou. Vezměte si, že vystudujete bakaláře na malé soukromé vysoké škole, ale magisterské studium budete studovat na velké veřejné univerzitě. V průběhu studia lze navíc za určitých podmínek přecházet z jednoho studijního programu na druhý. Tato migrace je možná pouze za předpokladu, že existují srovnatelné standardy kvality.

Nedávno přijatá novela vysokoškolského zákona také usnadnila vznik společných studijních programů mezi vysokými školami v České republice. To je ovšem proveditelné mimo jiné proto, že obě instituce plní stejná kritéria. Na druhé straně ale v současné době dochází i k určité diverzifikaci, protože zde máme i profesně orientované studijní programy, jejichž standardy se z definice liší. Nově bude Národní akreditační úřad navíc hodnotit i kvalitu vzdělávání na vyšších odborných školách (VOŠ). Rádi bychom dosáhli stavu, kdy absolvent VOŠ si bude moci například v průběhu jednoho roku dodělat bakalářské profesní vzdělání na vysoké škole. Vyšší míra propustnosti vzdělávacího systému ale vyžaduje citlivou kalibraci standardů mezi VOŠ a profesními bakalářskými programy. 

Proč NAÚ kontroluje jednotlivé studijní programy také u univerzit, které už mají institucionální akreditaci?
Univerzity požádaly o institucionální akreditaci v určitých oblastech vzdělávání, většinou v těch, v nichž tradičně vynikají. V jiných oblastech sice provozují či plánují nové studijní programy, ovšem z různých důvodů si pro ně nepožádaly o institucionální akreditaci. Jeden hypotetický příklad: Univerzita si například sama akredituje studijní programy v oblasti práva či medicíny, protože u nich dostala od státu institucionální akreditaci. Zároveň ale nemá tuto akreditaci na jadernou fyziku či na strojírenství. Pokud by na strojírenství chtěla mít bakalářský program, musela by projít klasickým akreditačním procesem u Národního akreditačního úřadu.

Budete něco dělat s byrokratickou zátěží? Například v každoročním zasílání dodatků ke zprávám o vnitřním hodnocení, na něž školy v zásadě nedostávají zpětnou vazbu?
Souhlasím, že zpětná vazba je důležitá a žádoucí. A ano, rád bych se podíval na celý proces hodnocení ze strany NAÚ a vedl s kolegy debatu o tom, zda existuje prostor pro zjednodušení a zrychlení procesu. Částečně si tento efekt slibuji od digitalizace, která převede značnou část akreditačních procesů a hodnocení do elektronické podoby. 

Jak se stavíte ke kritice naddimenzovaných požadavků na garanty studijních programů?
To je dobrá otázka. Poslední dobou na potřebu redefinovat roli garanta poukazují vysoké školy stále častěji. Neměli bychom ulpívat pouze na formálních kritériích typu počet publikací nebo akademická hodnost, ale měli bychom se podívat na celou filozofii studijního programu, jak v realitě vypadá vzdělávací proces, jaké metody výuky jsou využívány, jak se pracuje se studentským hodnocením a podobně. Ideální garant studijního programu je akademik, který má vnitřní motivaci neustále zlepšovat kvalitu vzdělávacího procesu. Možná by šlo uvažovat i o radě studijního programu.

Všiml jste si v zahraničí příkladů dobré praxe, které byste chtěl začlenit do českého systému hodnocení kvality?
Ano, podílel jsem se kdysi na dvou institucionálních akreditacích v Austrálii a také na Středoevropské univerzitě v Budapešti, která má americkou akreditaci. Pasivně jako akademik jsem se zúčastnil také hodnocení mé hostitelské univerzity v průběhu fulbrightovského pobytu v USA. Inspirovalo mě, že australský i americký systém dominantně dbají na nastavení mechanismů a nástrojů na hodnocení a zajišťování kvality. Americký akreditační orgán se třeba velmi zajímal o to, jak a do jaké míry jsou studenti zapojeni do debaty o kvalitě a jak univerzita přesně pracuje s hodnocením výuky. Velká pozornost byla věnována pravidelnému zvyšování pedagogické kompetence akademiků, to považuji za velice inspirující také pro naši praxi. Protože australské i americké univerzity jsou vysoce internacionalizované, byl kladen důraz i na to, zda univerzity organizují kurzy angličtiny pro zahraniční studenty, aby byly odstraněny možné jazykové překážky ve studiu. Shrnuto, o něco méně pozornosti bylo věnováno formálním a personálním kritériím a více byla hodnocena existence a funkce infrastruktury, která kvalitu vzdělávání kultivuje. Zároveň podotýkám, že ne vše je možné automaticky aplikovat na jiné akademické a legislativní prostředí.

Jak budou nastavené reakreditace u institucionálních akreditací, které musí velké univerzity absolvovat v roce 2028?
Univerzity budou v tomto roce mít za sebou deset let existence institucionální akreditace. Tedy už si vybudovaly vlastní infrastrukturu kvality, mají vlastní orgány a za ty roky se významně posunuly. Bylo by tedy zbytečné s nimi absolvovat stejně náročný administrativní proces jako před deseti lety. Rád bych se proto na školy podíval komplexněji a hovořil s nimi o existenci mechanismů, procesů a nástrojů, které mohou vést k dalšímu zvyšování kvality vzdělávání. Roli může hrát i to, jakou historii má univerzita v komunikaci s NAÚ a samozřejmě také její strategické plány do budoucna v oblasti vzdělávání. S kolegy a členy rady právě startujeme debatu o tom, jak institucionální reakreditace pojmout. Nechci úplně předjímat, ale za sebe říkám, že je mi blízká koncepce institucionálního auditu. 

Jak bude NAÚ spolupracovat s platformami zabývajícími se kvalitou vysokých škol?
Chápu celou oblast kvality vzdělávání jako joint venture, tedy společné dílo Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání, vysokých škol, České konference rektorů, Rady vysokých škol, asociací fakult, nově také vyšších odborných škol atd. Vycházím z premisy, že většina vysokoškolských institucí autenticky usiluje o zvyšování kvality prostřednictvím více či méně funkčních nástrojů a strategií. A věřím tomu, že partnerství a komunikace obecně fungují lépe než pouhá kontrola a pravidla oktrojovaná Národním akreditačním úřadem. 

Jaroslav Miller (* 1971) 

Absolvoval postgraduální studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v oboru Obecné dějiny a na Středoevropské univerzitě v Budapešti v Budapešti v oboru Komparativní dějiny. Na Oxfordské univerzitě studoval historii raného novověku. Obdržel několik akademických a vědeckých ocenění, například R. John Rath Prize for Best Study in Habsburg History či Best Urban History Monograph Award. Absolvoval řadu dlouhodobých vědeckých stáží v zahraničí, například v rámci Fulbrightovy komise, Nadace Alexandra von Humboldta nebo australského GO8 programu. V letech 2014–2021 byl rektorem Univerzity Palackého v Olomouci. V únoru 2022 se stal náměstkem ministra školství, 1. července 2025 se stal předsedou Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání. Mezi jeho koníčky patří literatura, zahradní architektura, putování divočinou a sport.

I městská zákoutí mohou ukrývat nečekané botanické poklady. Studentka přírodovědecké fakulty Věra Kafková při průzkumu širšího centra Olomouce objevila 19 druhů rostlin, které dosud nebyly v České republice zaznamenány. Za mimořádný floristický objev získala Cenu Víta Grulicha od České botanické společnosti.      

„Tato úžasná cena je pro mě obrovskou poctou, moc si jí vážím a hodně pro mě znamená. Zároveň ji vnímám jako motivaci do dalších let. Hledání a určování rostlin mě bavilo vždy, ale když vás někdo takto ocení, cítíte, že to má smysl, a máte chuť v tom pokračovat,“ podotkla studentka katedry botaniky.

Věra Kafková v rámci své bakalářské práce zmapovala 324 nepůvodních a 54 ohrožených druhů rostlin. Její nálezy potvrzují, že města představují významnou vstupní bránu pro zavlékání rostlin z jiných koutů světa.

„Během mapování jsem prozkoumávala celou zájmovou oblast, abych prošla opravdu každou ulici. Městská flóra se rychle mění v prostoru a čase. Člověk nikdy neví, na co narazí, a to mě na tom bavilo. Botanika a především floristický průzkum je něco, v čem jsem se opravdu našla, co mě naplňuje,“ říká studentka, která se na floristický průzkum zaměřila systematicky celé dva roky.

Mezi nejcennější objevy patří tráva milička (Eragrostis virescens) pocházející z Ameriky. Ačkoliv si jí botanici v Olomouci dříve všimli, nerozeznali, že jde o pro Česko nový druh. „Objev nového druhu trávy, který se obtížně rozeznává od jiných trav, vyžaduje výborný pozorovací talent. To byl jeden z důvodů, proč jsme právě za tento nález udělili cenu pojmenovanou na památku jednoho z našich nejlepších botaniků,“ uvedl Milan Chytrý, předseda České botanické společnosti.

Výsledky práce Věry Kafkové tak podle odborníků potvrzují, že městské prostředí vytváří vhodné podmínky pro šíření nepůvodních druhů – například z okrasných výsadeb nebo podél silnic. Významnou roli přitom hrají i klimatické změny.

I městská zákoutí mohou ukrývat nečekané botanické poklady. Studentka přírodovědecké fakulty Věra Kafková při průzkumu širšího centra Olomouce objevila 19 druhů rostlin, které dosud nebyly v České republice zaznamenány. Za mimořádný floristický objev získala Cenu Víta Grulicha od České botanické společnosti.      

„Tato úžasná cena je pro mě obrovskou poctou, moc si jí vážím a hodně pro mě znamená. Zároveň ji vnímám jako motivaci do dalších let. Hledání a určování rostlin mě bavilo vždy, ale když vás někdo takto ocení, cítíte, že to má smysl, a máte chuť v tom pokračovat,“ podotkla studentka katedry botaniky.

Věra Kafková v rámci své bakalářské práce zmapovala 324 nepůvodních a 54 ohrožených druhů rostlin. Její nálezy potvrzují, že města představují významnou vstupní bránu pro zavlékání rostlin z jiných koutů světa.

„Během mapování jsem prozkoumávala celou zájmovou oblast, abych prošla opravdu každou ulici. Městská flóra se rychle mění v prostoru a čase. Člověk nikdy neví, na co narazí, a to mě na tom bavilo. Botanika a především floristický průzkum je něco, v čem jsem se opravdu našla, co mě naplňuje,“ říká studentka, která se na floristický průzkum zaměřila systematicky celé dva roky.

Mezi nejcennější objevy patří tráva milička (Eragrostis virescens) pocházející z Ameriky. Ačkoliv si jí botanici v Olomouci dříve všimli, nerozeznali, že jde o pro Česko nový druh. „Objev nového druhu trávy, který se obtížně rozeznává od jiných trav, vyžaduje výborný pozorovací talent. To byl jeden z důvodů, proč jsme právě za tento nález udělili cenu pojmenovanou na památku jednoho z našich nejlepších botaniků,“ uvedl Milan Chytrý, předseda České botanické společnosti.

Výsledky práce Věry Kafkové tak podle odborníků potvrzují, že městské prostředí vytváří vhodné podmínky pro šíření nepůvodních druhů – například z okrasných výsadeb nebo podél silnic. Významnou roli přitom hrají i klimatické změny.