Feed aggregator

Přednášky a workshopy českých i zahraničních univerzitních vyučujících a zároveň dalších hostů jsou připraveny pro nadcházející ročník Dnů lusofonní kultury. V jejich závěru představí Jiří Černý, významný romanista a emeritní profesor UP, svůj nedávno vydaný unikátní Portugalsko-český slovník brazilské portugalštiny.

S cílem obohatit studijní programy posluchačů katedry romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého i studentů dalších oborů UP a seznámit širší veřejnost s kulturami zemí, které stále ještě nepatří k častým turistickým destinacím, se od 4. do 7. května uskuteční Dny lusofonní kultury. Tuto akci každoročně pořádá Centrum portugalského jazyka a lusofonní kultury na katedře romanistiky FF UP ve spolupráci s Portugalským centrem Institutu Camões v Praze a s Velvyslanectvím Brazílie v Praze. I letošní Dny lusofonní kultury nabídnou přednášky a workshopy českých a zahraničních univerzitních vyučujících a dalších hostů, a to na vybraná témata z oblasti jazyka, literatury a reálií portugalsky mluvících zemí, zejména Portugalska a Brazílie. K nejvýznamnějším hostům budou letos patřit portugalský básník João Luís Barreto Guimarães a brazilský spisovatel Luiz Ruffato.

„Přestože se většina z programové nabídky uskuteční v portugalštině, v češtině prosloví přednášku emeritní profesor UP Pavel Štěpánek, a to na téma Portugalská architektura od počátků po dnešek: historický přehled. Ještě před přednáškou katedra romanistiky chystá kratinké setkání, jehož cílem je profesoru Štěpánkovi poděkovat za knižní dar,“ uvedla Zuzana Burianová, členka katedry romanistiky FF UP.

Vyvrcholením Dnů lusofonní kultury bude křest Portugalsko-českého slovníku brazilské portugalštiny. Jde o první slovník svého druhu, který se soustředí na specifické lexikum brazilské varianty portugalštiny a pokouší se je převést do češtiny. Slovník je dostupný v tištěné a elektronické variantě a jeho slavnostní křest se uskuteční 7. května od 16 hodin v kavárně v Porto Vila. Na akci kromě autora slovníku, profesora Jiřího Černého, promluví například ředitel Vydavatelství UP Aleš Prstek nebo velvyslankyně Brazílie v ČR Sônia Regina Guimarães Gomes. Poté se zájemcům nabídne moderovaná beseda s profesorem Černým, a to nejen o slovníku, rozdílech v portugalštině, ale i počátcích a historii portugalštiny v Olomouci. Více zde.

Přednášky a workshopy českých i zahraničních univerzitních vyučujících a zároveň dalších hostů jsou připraveny pro nadcházející ročník Dnů lusofonní kultury. V jejich závěru představí Jiří Černý, významný romanista a emeritní profesor UP, svůj nedávno vydaný unikátní Portugalsko-český slovník brazilské portugalštiny.

S cílem obohatit studijní programy posluchačů katedry romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého i studentů dalších oborů UP a seznámit širší veřejnost s kulturami zemí, které stále ještě nepatří k častým turistickým destinacím, se od 4. do 7. května uskuteční Dny lusofonní kultury. Tuto akci každoročně pořádá Centrum portugalského jazyka a lusofonní kultury na katedře romanistiky FF UP ve spolupráci s Portugalským centrem Institutu Camões v Praze a s Velvyslanectvím Brazílie v Praze. I letošní Dny lusofonní kultury nabídnou přednášky a workshopy českých a zahraničních univerzitních vyučujících a dalších hostů, a to na vybraná témata z oblasti jazyka, literatury a reálií portugalsky mluvících zemí, zejména Portugalska a Brazílie. K nejvýznamnějším hostům budou letos patřit portugalský básník João Luís Barreto Guimarães a brazilský spisovatel Luiz Ruffato.

„Přestože se většina z programové nabídky uskuteční v portugalštině, v češtině prosloví přednášku emeritní profesor UP Pavel Štěpánek, a to na téma Portugalská architektura od počátků po dnešek: historický přehled. Ještě před přednáškou katedra romanistiky chystá kratinké setkání, jehož cílem je profesoru Štěpánkovi poděkovat za knižní dar,“ uvedla Zuzana Burianová, členka katedry romanistiky FF UP.

Vyvrcholením Dnů lusofonní kultury bude křest Portugalsko-českého slovníku brazilské portugalštiny. Jde o první slovník svého druhu, který se soustředí na specifické lexikum brazilské varianty portugalštiny a pokouší se je převést do češtiny. Slovník je dostupný v tištěné a elektronické variantě a jeho slavnostní křest se uskuteční 7. května od 16 hodin v kavárně v Porto Vila. Na akci kromě autora slovníku, profesora Jiřího Černého, promluví například ředitel Vydavatelství UP Aleš Prstek nebo velvyslankyně Brazílie v ČR Sônia Regina Guimarães Gomes. Poté se zájemcům nabídne moderovaná beseda s profesorem Černým, a to nejen o slovníku, rozdílech v portugalštině, ale i počátcích a historii portugalštiny v Olomouci. Více zde.

Prostřednictvím muzikálu ELA! vzdá už 3. května činohra Moravského divadla Olomouc hold Elišce Junkové, bezesporu nejslavnější olomoucké rodačce, věhlasné automobilové závodnici. Autorské hudbě, jakož i celému hudebnímu nastudování nového díla se více než rok věnoval Filip Tailor, občanským jménem Krejčí, člen katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého.

Po úspěšných Božích mlýnech se činohra Moravského divadla Olomouc opět vrací ke svým kořenům, na Hanou. Pomyslně se chystá poklonit nejslavnější olomoucké rodačce, Elišce Junkové, automobilové závodnici, která platila za nejrychlejší ženu světa a dodnes je hodnocena jako nejúspěšnější automobilová závodnice všech dob. Její nelehký život i zářivou závodní kariéru zmapoval v nově vzniklém muzikálu svým autorským textem Tomáš Syrovátka. Hudbu pro uvedené dílo vytvořil Filip Tailor, člen katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. ELA! obsahuje sedmnáct hudebních čísel, z nichž třináct skladeb je zpívaných, zbylé jsou instrumentální. Podle skladatele Filipa Tailora, jenž před světovou premiérou tohoto muzikálu poskytl Žurnálu Online krátký rozhovor, probíhaly práce na kompozici díla od léta 2023. 

Můžete komentovat, jak jste se dostal právě k této práci? Jaký je za tím příběh?

První impulz přišel od režiséra Romana Vencla, uměleckého šéfa činohry Moravského divadla Olomouc, s nímž spolupracuji dlouhodobě. Autorský muzikál byl pro nás ale novinka. Původně jsme totiž předpokládali, že půjde, podobně jako v případě Božích mlýnů, o činohru s písněmi. Jakmile jsme si ale písňové texty a libreto Tomáše Syrovátky přečetli, bylo jasné, že máme před sebou materiál na plnohodnotný muzikál. Pro mě z toho vyplynula daleko větší náročnost na koherenci hudebních čísel, motivicko-tematickou provázanost a spoustu dalších aspektů navíc. Měl jsem na tuto práci zhruba rok, to je přiměřená doba, a tak jsem se pustil do práce...

Zásadním zdrojem inspirace k tomuto muzikálu bylo hudební paradigma Jaroslava Ježka a George Gershwina. Máte k této hudbě osobní, specifický vztah?

ELA! Muzikál. Moravské divadlo Olomouc, světová divadelní premiéra 3. května. Hudba: Filip Tailor. Texty písní: Tomáš Syrovátka. Aranžmá, orchestrace, produkce, mix a mastering: Filip Tailor. Zvukový mistr: David Spilka. Nahráno v DS studiu Davida Spilky v Olomouci, leden 2024.

Jako hudebník, který interpretačně vychází z klavíru, mi vždycky byla Gershwinova i Ježkova hudba blízká. Bugatti step, kterému byla Eliška Junková Ježkovi inspirací, jsem hrál už na základní umělecké škole a byl jsem jím fascinován. S Gershwinovou hudbou jsem se rovněž setkal díky své skvělé klavírní učitelce Miriam Sychrow, která do mého repertoáru řadila skladby jak autorů vážné, klasické hudby, tak jazzu. A právě Gershwin i Ježek disponují vzácnou schopností, která mě upoutala už dávno, a tou je schopnost funkční syntézy vlivů klasické hudby, jazzu, ale i populární hudby a ryzího, řekněme až písničkářství. Nejen že oba byli schopní zkomponovat hodnotnou, hutnou kompozici v klasickém paradigmatu moderní vážné hudby 20. století, ale zároveň dokázali vymyslet jednoduché, avšak osobité melodie, které se lidem vryly do paměti, které si mohli zpívat a které se staly jazzovými standardy, či prostě a jednoduše „zlidověly“. Tento fenomén mě fascinoval i v hudební disciplíně, které jsem se věnoval v dizertaci, hudební analýze uplatňované na poli progresivního rocku. Fascinovala mě schopnost skloubit aspekty „klasiky“, „vysokého umění" a zároveň dravosti a nespoutanosti rockové hudby, jako v případě Keitha Emersona nebo Freddieho Mercuryho. A právě tuto devízu vnímám jak u Ježka, tak Gershwina. Podle zdrojů, které jsem v rámci přípravy prostudovával, byl právě pro syntézu klasiky a jazzu Jaroslav Ježek okouzlen Gershwinovou legendární kompozicí Rhapsody in Blue.

A jaký pak máte vztah k automobilismu? Je vám blízký příběh Elišky Junkové?

Příběh, který napsal Tomáš Syrovátka, může být blízký všem, protože je přesahový. Otázky hledání a prosazení vlastní identity, role jedince ve společnosti, role ženy a muže v dávno minulé versus dnešní společnosti, to jsou témata, se kterými se může identifikovat každý, i já. I pokud se ale na toto téma podívám užším aspektem, čistě motoristickým, tak i ten je mi blízký. Jako malý kluk jsem byl fascinován supersporty, sledoval jsem formuli 1, maloval jsem si své vlastní designy sportovních automobilů a sledoval jsem bedlivě závod o nejrychlejší auto planety. Později, když jsem „přičichl“ k hudbě, jsem tento koníček trochu upozadil. Koupit si ale někdy nějaké rychlé auto je pořád jeden z mých menších snů. Mým favoritem je Jaguar! 

Komu je představení určeno? Koho by mohlo, mělo oslovit? Jinými slovy, koho byste na představení pozval především?

Muzikál ELA! v sobě snoubí nejen biografické prvky ze života Elišky Junkové, ale i celou řadu původních autorských písní, které obohacují či přímo doplňují děj. Nejde o životopisné drama, ale o hudební komedii, inspirující se životem a sportovními úspěchy první dámy automobilového sportu. Její osobnost je zde ztvárněna dvěma "já", zkušenější, starší Elou, v podání skvělé Vlasty Hartlové, která je vypravečem a ukazuje osobnost Elišky Junkové v barvách a širším kontextu, a tím průbojnějším, mladším "já" v podání fantastické Natálie Tichánkové , zakladatelky a frontmanky skupiny Natálie Tichánková&Good,ve které mám tu čest působit, a jejíž členové nahráli veškeré rytmické party celého muzikálu. Natálie ovládá muzikálový obor vzácně vyrovnaně nejen ve všech jeho tří složkách (herectví, tanec, zpěv), ale i z teoretické roviny ( v době pandemie covid-19 vedla pro naši katedru hudební výchovy několik specializovaných online přednášek). Tyto dvě rozdílné stránky osobnosti Elišky Junkové jakoby reprezentovaly skloubení právě těch dvou navzájem vzdálených hudebních sfér, jak jsem o nich mluvil v souvislosti s Gershwinem, Ježkem, Emersonem či Mercurym a vzájemně se skvěle doplňují v jeden dokonalý celek. Jak už jsem naznačil, příběh je zpracovaný s přesahem. Může se v něm najít kdokoliv. I fanoušci motorismu si přijdou na své. Už jen proto, že na scéně figuruje plně funkční replika Bugatti T35, se kterou Eliška Junková jezdila, a to v měřítku 1:1. Je dokonce začleněná v úžasných choreografiích Petry Procházky Parvoničové. Co se týká hudebních žánrů, z nichž jsem kompozičně a aranžérsky čerpal, kromě vlivů jazzu a klasického dnešního muzikálu broadwayského střihu, zazní skladby laděné, podobně jako u Ježka či Gershwina, do blues, nebo dokonce rhythm & blues a rock’n’rollu. Bez nadsázky se tedy dá říct, že na své si přijdou úplně všichni. Rád bych na představení pozval zejména diváky, kteří jsou, podobně jako já, hrdými olomouckými patrioty, protože Eliška Junková je jednou z těch úplně nejslavnějších olomouckých rodáků, jestli ne tou vůbec nejproslulejší. Její jméno je známo po celém světě. Inscenace vypráví její příběh v očích Tomáše Syrovátky, v uších mých a v režijním pojetí Romana Vencla.

Filip Tailor, hudební skladatel, interpret, spoluzakladatel Hudebního Institutu a také pedagog na katedře hudební výchovy PdF UP je absolventem PdF UP, oboru Učitelství pro druhý stupeň ZŠ (zaměření angličtina a hudební výchova) a také postgraduálního studia Hudební teorie a pedagogiky PdF UP. Odborně se zaměřuje na nonartificiální hudbu: progresivní rock, komplexní hudební analýzu, hudbu a počítače, aranže skladeb, baletní korepetici, improvizaci a kompozici. Od roku 2014 působí na katedře hudební výchovy PdF UP. Je autorem hudby k několika inscenacím Moravského divadla Olomouc i jiných divadel a zároveň i autorem aranžmá a hudebního nastudování mnoha hudebních inscenací nejen v Moravském divadle Olomouc, ale i v Městském divadle Zlín a na Slovensku. Pravidelně aranžuje pro Big band Žerotín a olomoucké pěvecké sbory. Je také autorem oficiální znělky města Olomouce s názvem Téma pro Olomouc, kterou nahrála Moravská filharmonie Olomouc a která měla slavnostní premiéru v roce 2021 při příležitosti Dnů evropského dědictví. Účinkoval, účinkuje nebo pravidelně hostuje v mnohých olomouckých kapelách.

Prostřednictvím muzikálu ELA! vzdá už 3. května činohra Moravského divadla Olomouc hold Elišce Junkové, bezesporu nejslavnější olomoucké rodačce, věhlasné automobilové závodnici. Autorské hudbě, jakož i celému hudebnímu nastudování nového díla se více než rok věnoval Filip Tailor, občanským jménem Krejčí, člen katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého.

Po úspěšných Božích mlýnech se činohra Moravského divadla Olomouc opět vrací ke svým kořenům, na Hanou. Pomyslně se chystá poklonit nejslavnější olomoucké rodačce, Elišce Junkové, automobilové závodnici, která platila za nejrychlejší ženu světa a dodnes je hodnocena jako nejúspěšnější automobilová závodnice všech dob. Její nelehký život i zářivou závodní kariéru zmapoval v nově vzniklém muzikálu svým autorským textem Tomáš Syrovátka. Hudbu pro uvedené dílo vytvořil Filip Tailor, člen katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. ELA! obsahuje sedmnáct hudebních čísel, z nichž třináct skladeb je zpívaných, zbylé jsou instrumentální. Podle skladatele Filipa Tailora, jenž před světovou premiérou tohoto muzikálu poskytl Žurnálu Online krátký rozhovor, probíhaly práce na kompozici díla od léta 2023. 

Můžete komentovat, jak jste se dostal právě k této práci? Jaký je za tím příběh?

První impulz přišel od režiséra Romana Vencla, uměleckého šéfa činohry Moravského divadla Olomouc, s nímž spolupracuji dlouhodobě. Autorský muzikál byl pro nás ale novinka. Původně jsme totiž předpokládali, že půjde, podobně jako v případě Božích mlýnů, o činohru s písněmi. Jakmile jsme si ale písňové texty a libreto Tomáše Syrovátky přečetli, bylo jasné, že máme před sebou materiál na plnohodnotný muzikál. Pro mě z toho vyplynula daleko větší náročnost na koherenci hudebních čísel, motivicko-tematickou provázanost a spoustu dalších aspektů navíc. Měl jsem na tuto práci zhruba rok, to je přiměřená doba, a tak jsem se pustil do práce...

Zásadním zdrojem inspirace k tomuto muzikálu bylo hudební paradigma Jaroslava Ježka a George Gershwina. Máte k této hudbě osobní, specifický vztah?

ELA! Muzikál. Moravské divadlo Olomouc, světová divadelní premiéra 3. května. Hudba: Filip Tailor. Texty písní: Tomáš Syrovátka. Aranžmá, orchestrace, produkce, mix a mastering: Filip Tailor. Zvukový mistr: David Spilka. Nahráno v DS studiu Davida Spilky v Olomouci, leden 2024.

Jako hudebník, který interpretačně vychází z klavíru, mi vždycky byla Gershwinova i Ježkova hudba blízká. Bugatti step, kterému byla Eliška Junková Ježkovi inspirací, jsem hrál už na základní umělecké škole a byl jsem jím fascinován. S Gershwinovou hudbou jsem se rovněž setkal díky své skvělé klavírní učitelce Miriam Sychrow, která do mého repertoáru řadila skladby jak autorů vážné, klasické hudby, tak jazzu. A právě Gershwin i Ježek disponují vzácnou schopností, která mě upoutala už dávno, a tou je schopnost funkční syntézy vlivů klasické hudby, jazzu, ale i populární hudby a ryzího, řekněme až písničkářství. Nejen že oba byli schopní zkomponovat hodnotnou, hutnou kompozici v klasickém paradigmatu moderní vážné hudby 20. století, ale zároveň dokázali vymyslet jednoduché, avšak osobité melodie, které se lidem vryly do paměti, které si mohli zpívat a které se staly jazzovými standardy, či prostě a jednoduše „zlidověly“. Tento fenomén mě fascinoval i v hudební disciplíně, které jsem se věnoval v dizertaci, hudební analýze uplatňované na poli progresivního rocku. Fascinovala mě schopnost skloubit aspekty „klasiky“, „vysokého umění" a zároveň dravosti a nespoutanosti rockové hudby, jako v případě Keitha Emersona nebo Freddieho Mercuryho. A právě tuto devízu vnímám jak u Ježka, tak Gershwina. Podle zdrojů, které jsem v rámci přípravy prostudovával, byl právě pro syntézu klasiky a jazzu Jaroslav Ježek okouzlen Gershwinovou legendární kompozicí Rhapsody in Blue.

A jaký pak máte vztah k automobilismu? Je vám blízký příběh Elišky Junkové?

Příběh, který napsal Tomáš Syrovátka, může být blízký všem, protože je přesahový. Otázky hledání a prosazení vlastní identity, role jedince ve společnosti, role ženy a muže v dávno minulé versus dnešní společnosti, to jsou témata, se kterými se může identifikovat každý, i já. I pokud se ale na toto téma podívám užším aspektem, čistě motoristickým, tak i ten je mi blízký. Jako malý kluk jsem byl fascinován supersporty, sledoval jsem formuli 1, maloval jsem si své vlastní designy sportovních automobilů a sledoval jsem bedlivě závod o nejrychlejší auto planety. Později, když jsem „přičichl“ k hudbě, jsem tento koníček trochu upozadil. Koupit si ale někdy nějaké rychlé auto je pořád jeden z mých menších snů. Mým favoritem je Jaguar! 

Komu je představení určeno? Koho by mohlo, mělo oslovit? Jinými slovy, koho byste na představení pozval především?

Muzikál ELA! v sobě snoubí nejen biografické prvky ze života Elišky Junkové, ale i celou řadu původních autorských písní, které obohacují či přímo doplňují děj. Nejde o životopisné drama, ale o hudební komedii, inspirující se životem a sportovními úspěchy první dámy automobilového sportu. Její osobnost je zde ztvárněna dvěma "já", zkušenější, starší Elou, v podání skvělé Vlasty Hartlové, která je vypravečem a ukazuje osobnost Elišky Junkové v barvách a širším kontextu, a tím průbojnějším, mladším "já" v podání fantastické Natálie Tichánkové , zakladatelky a frontmanky skupiny Natálie Tichánková&Good,ve které mám tu čest působit, a jejíž členové nahráli veškeré rytmické party celého muzikálu. Natálie ovládá muzikálový obor vzácně vyrovnaně nejen ve všech jeho tří složkách (herectví, tanec, zpěv), ale i z teoretické roviny ( v době pandemie covid-19 vedla pro naši katedru hudební výchovy několik specializovaných online přednášek). Tyto dvě rozdílné stránky osobnosti Elišky Junkové jakoby reprezentovaly skloubení právě těch dvou navzájem vzdálených hudebních sfér, jak jsem o nich mluvil v souvislosti s Gershwinem, Ježkem, Emersonem či Mercurym a vzájemně se skvěle doplňují v jeden dokonalý celek. Jak už jsem naznačil, příběh je zpracovaný s přesahem. Může se v něm najít kdokoliv. I fanoušci motorismu si přijdou na své. Už jen proto, že na scéně figuruje plně funkční replika Bugatti T35, se kterou Eliška Junková jezdila, a to v měřítku 1:1. Je dokonce začleněná v úžasných choreografiích Petry Procházky Parvoničové. Co se týká hudebních žánrů, z nichž jsem kompozičně a aranžérsky čerpal, kromě vlivů jazzu a klasického dnešního muzikálu broadwayského střihu, zazní skladby laděné, podobně jako u Ježka či Gershwina, do blues, nebo dokonce rhythm & blues a rock’n’rollu. Bez nadsázky se tedy dá říct, že na své si přijdou úplně všichni. Rád bych na představení pozval zejména diváky, kteří jsou, podobně jako já, hrdými olomouckými patrioty, protože Eliška Junková je jednou z těch úplně nejslavnějších olomouckých rodáků, jestli ne tou vůbec nejproslulejší. Její jméno je známo po celém světě. Inscenace vypráví její příběh v očích Tomáše Syrovátky, v uších mých a v režijním pojetí Romana Vencla.

Filip Tailor, hudební skladatel, interpret, spoluzakladatel Hudebního Institutu a také pedagog na katedře hudební výchovy PdF UP je absolventem PdF UP, oboru Učitelství pro druhý stupeň ZŠ (zaměření angličtina a hudební výchova) a také postgraduálního studia Hudební teorie a pedagogiky PdF UP. Odborně se zaměřuje na nonartificiální hudbu: progresivní rock, komplexní hudební analýzu, hudbu a počítače, aranže skladeb, baletní korepetici, improvizaci a kompozici. Od roku 2014 působí na katedře hudební výchovy PdF UP. Je autorem hudby k několika inscenacím Moravského divadla Olomouc i jiných divadel a zároveň i autorem aranžmá a hudebního nastudování mnoha hudebních inscenací nejen v Moravském divadle Olomouc, ale i v Městském divadle Zlín a na Slovensku. Pravidelně aranžuje pro Big band Žerotín a olomoucké pěvecké sbory. Je také autorem oficiální znělky města Olomouce s názvem Téma pro Olomouc, kterou nahrála Moravská filharmonie Olomouc a která měla slavnostní premiéru v roce 2021 při příležitosti Dnů evropského dědictví. Účinkoval, účinkuje nebo pravidelně hostuje v mnohých olomouckých kapelách.

Česká republika je už dvě desítky let členskou zemí Evropské unie. Jak se tato skutečnost propsala do našich životů, proč stále patříme k největším euroskeptikům a jakou budoucnost má EU před sebou? Na tyto otázky v rozhovoru odpovídá David Broul z katedry politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Vedle doktorských studií se zároveň jako koordinátor věnuje projektu Euforka, v rámci kterého se studenti a dobrovolníci z českých univerzit snaží nabízet veřejnosti pravdivé a nezkreslené informace o EU a tématech, která s naším členstvím v unii souvisejí.

Jsme součástí evropského společenství 20 let. Jakých těch 20 let bylo, můžeme se za nimi zkusit ohlédnout?

Když se ohlížím za uplynulými 20 lety zapojení ve skutečně jedinečném projektu Evropské unie, nemůžu se ubránit názoru, že nám pohled na ně výrazným způsobem formovala domácí politika. To není samozřejmostí pro každou členskou zemi. V mnoha zemích se například stane, že během předsednictví není sestavena vláda, anebo je vládě vyjádřena nedůvěra. Málokdy je ale taková situace tak významně propojena s předsednictvím Radě EU (tehdy předsednictvím Evropské unii), jako se nám to stalo v roce 2009.

A tak nahlížíme na uplynulých 20 let tak trochu z biologického hlediska: dlouhou dobu jsme byli bráni jako ti méně zkušení, kteří svou mladickou nezkušenost prokázali rozporuplným předsednictvím Evropské unii, následně jsme se dostali do puberty, když jsme okolo roku 2015 s probíhající uprchlickou krizí začali zlobit – což se projevilo a projevuje i soustavným odsouváním našeho závazku přijetí eura –, až jsme se během 18. výročí (v době pomyslné plnoletosti) prokázali jako vyspělý partner, který se svým druhým, velmi dobře přijatým předsednictvím Radě EU poznává, kde je jeho pozice.

To by ale byl neúplný obraz. V tomto čase se totiž rovněž vyvíjel postoj veřejnosti k Evropské unii, který je v posledních letech dospělosti mírně smířlivější, ale stále náleží mezi nejskeptičtější v Evropské unii; dodnes jsme si nedokázali zvnitřnit, že my jsme Evropská unie a rozhodujeme v ní stejně jako každý zapojený národ. A během uplynulých 20 let rovněž došlo k zásadní profesionalizaci veřejné správy vůči EU. Roste nám již druhá generace profesionálů, kteří začínají zastávat významné pozice v unijních institucích, znají jednotlivé procesy celého projektu a umí se v nich pohybovat. Nicméně pozor, tito profesionálové se výrazně zasadili o to, že už i zmíněné první předsednictví proběhlo po úřednické linii velice dobře.

Vy jste prakticky celý život prožil v zemi, která je součástí EU. Porovnáváte třeba svůj pohled na Unii s lidmi o generaci staršími, svými rodiči, okolím?

Porovnávám ho velmi často, protože vím, že do značné míry žiju ve specifické bublině, která má Evropskou unii poměrně hodně zvnitřněnou, abych znovu použil tento termín. Naštěstí ve mém blízkém okolí, v rodině je náš pohled prakticky totožný a liší se spíše jen v náhledu na maličkosti spjaté s postupem integrace. Jako člověk zapojený do výzkumu ale musím stát nohama na zemi, a pokud Evropskou unii i přes její zcela nezpochybnitelný přínos naší zemi vnímá pozitivně pouze – dle posledního měření – 55 % obyvatelstva ve srovnání například se slovenskými 73 %, pak se zajímám o to, čím to je.

A proto jsem pak velmi rád za účast na univerzitním studentském projektu Euforka, který si klade za úkol objektivní, pravdivou a poutavou formou informovat o příkladech dobré praxe v Evropské unii, respektive celé Evropě. Za covidu to nebylo možné, ale v poslední době s Euforkou vyrážíme i do ulic a diskutujeme s lidmi o jejich vztahu k Evropské unii, například během studentského majálesu. A snažíme se v lidech vzbudit zájem o dění v Evropě, Evropské unii, aby si o něm sháněli relevantní informace – třeba právě na platformách Euforky, kde máme vše podloženo hodnověrnými zdroji.

Kolem EU je stále mnoho mýtů, polopravd, dezinformací. Byl právě toto jeden z důvodů, proč byla založena Euforka?

Ano, je to jeden ze zásadních cílů jejího poslání. A dodnes zvažujeme, jak s tímto cílem nakládat, protože nechceme přispívat k šíření lží jejich opakováním spolu s opravováním, uváděním dezinformací na pravou míru. Proto se nejvíce soustředíme na solidní informování postavené na faktech. Proti lžím se stavíme havlovsky: šíříme pravdu.

Vedle toho, že díky evropským dotacím zlepšujeme naše životní podmínky, co přinesla EU jednotlivým generacím? Můžete se na to zkusit podívat jako politolog, co přinesla a přináší EU mladým lidem a co třeba nynějším seniorům?

Evropská unie přinesla jednoznačné zlepšení životní úrovně, a to nejen díky štědrým evropským dotacím. S členstvím se nám otevřela možnost přístupu do Schengenského prostoru. Od roku 2007 tak můžeme nejen my, ale i zboží, služby a kapitál bez omezení překračovat hranice České republiky. Bohužel si dostatečně neuvědomujeme, jak je to v současném hojně oploceném světě nesmírně vzácné. Českým firmám tento stav přinesl širší mezinárodní konkurenci a seniorům možnost toho využít při levnějších nákupech v pohraničí. Ale dost legrace.

Zmiňuji nejdříve seniory, protože vím, že se dlouhodobě jedná o politicky citlivou společenskou skupinu, která v hojné míře takzvaně konzumuje dezinformace, lži o Evropské unii. Právě jim členství v Evropské unii přineslo životní stabilitu v demokratické svobodě. Ano, komunistický režim jim rovněž přinesl stabilitu, nikoliv ale svobodu; stačilo říct slovo proti režimu a stabilita byla tatam, což dnes vážně nehrozí, pokud tedy neporušujete zákon. Slovo politologa.

Více přínosů ale vidíme pro mladé lidi, což rovněž vypovídá něco o neproporčním rozložení účasti Unie mezi různými společenskými skupinami. Na tom ještě musíme v rámci EU zapracovat. Nicméně nelze nezmínit program Erasmus, jeden z největších úspěchů spolupráce unijních států. Mladí dnes mohou vyjet za studiem či praktickou zkušeností do institucí nejen v hranicích Evropské unie, ale takřka po celém světě, Erasmus je obrovský projekt. Nadto Unie pomocí různých dílčích projektů usnadňuje mladým cestování po kontinentu, nabízí jim granty na realizaci tvůrčích či byznys projektů… A pak je tu zrušení roamingových poplatků v zemích EU, a to je opět již moc nedoceňovaný benefit pro každého unijního občana.

Proč EU nemá mezi Čechy často dobré jméno? Je to špatná komunikace evropských témat, populismus politiků nebo další důvody?

Důvodů je několik a platí všechny ty, které jste jmenoval. Vrátím se na začátek rozhovoru, když zopakuji, že pohled Čechů na Unii byl výrazně utvářen domácí politickou scénou. A ano, byla to skepse Václava Klause nebo je to dnes z úst Tomia Okamury, kteří nadále šíří narativy, jež rozhodně nedělají dobré jméno Evropské unii. Na tom se ale výrazně podepsala i vybraná média, jejichž vedení často zřejmě nezajímalo, kdo píše o Evropské unii, hlavně když zpráva bude dostatečně skandální, aby prodávala. Dodnes můžeme v médiích vidět zaměňování termínů Evropská rada, Rada Evropské unie a Rada Evropy (poslední jmenovaná instituce nemá s EU nic společného).

A do toho všeho nám vstupuje dědictví nechvalné minulosti a český komplex z malosti země, kterou si mezi sebou přehazují velmoci. Nadále si velká spousta Čechů v sobě nese přesvědčení, že si nevládneme sami, že jsme ovládáni zvenčí. Od toho je jen krok k přijetí narativu o vnějším nepříteli, který stále razí řada populistů. Je to pro ně výhodné: své chyby můžete kdykoliv přehodit na domnělého viníka a hlasy voličů máte zajištěné. V minulosti se to stávalo mnohem častěji: kdykoliv čeští politici nebyli schopní uhlídat legislativní proces v Evropské unii, za naše chyby mohl ten „zlý Brusel, který nám vnutil tak šílenou legislativu“. V poslední době ale můžeme vidět, že si lze legislativní proces v Bruselu uhlídat.

Před 20 lety bychom si těžko dokázali představit, že by někdo chtěl z unie vystoupit. To už jsme ale zažili v podobě brexitu. Myslíte, že se budou podobné snahy opakovat?

Těžko říct, člověk je tvor nepoučitelný. Anebo velmi těžko poučitelný. Rád v poslední době přemýšlím o paralelách ke Spojeným státům americkým, čím si musely projít, než dospěly k současné systémové stabilitě, která ale také, jak vidíme, není samozřejmá. Spojené státy si prošly velmi brutální občanskou válkou, kterou zahájily separatistické snahy jihovýchodních států. Nechci znít pesimisticky, proto řeknu, že implementace čl. 50 do Lisabonské smlouvy, jehož spuštění zahajuje proces odchodu členského státu z EU, otevřela svého druhu Pandořinu skříňku. Každý členský stát může opustit Unii a takové snahy se mohou opakovat. Každý politický organismus je velmi životný a proměnlivý.

Jak vidíte budoucnost společenství, bude vznikat například společná evropská armáda a podobně?

Společná evropská armáda v jisté podobě už existuje, jen se jí tak neříká, protože nemůže mít bojový mandát a kvůli různým negativním konotacím. Navíc je tu otázka nežádoucí duplikace s NATO a skutečnosti, že si členské země jako Rakousko či Irsko ponechávají status neutrality, a tedy zpravidla nevstupují do vojenských záležitostí.

Nerad předstírám věštění z křišťálové koule, proto půjdu po některých konstantách. Velmi pravděpodobně se ještě dlouho nedočkáme nějaké federalizace, Evropská unie spíše půjde cestou vícerychlostní integrace, a to proto, že byla, je a bude utvářena svébytnými a hrdými státy. Každá členská země si ještě dlouho bude moci vybrat, v jakých oblastech bude prohlubovat integraci. A tak než federálního prohlubování integrace se spíše dočkáme rozšíření Unie o další státy, především na západním Balkáně. A s tím bude spjatá nutnost změn v zakládacích smlouvách, protože se instituce budou muset tomuto rozšíření přizpůsobit. Budeme tak svědky vášnivé debaty o novém mocenském uspořádání v rámci vedení EU, protože Evropský parlament bude opět chtít posílit pravomoci, je ale otázka na úkor jakých institucí…

Politicky se ale evropští lídři v nejbližší době určitě soustředí na otázku posílení bezpečnosti kontinentu. A pak na posilování sociálního smíru tváří v tvář zelené transformaci průmyslu a společnosti. Ta bude přirozeně pokračovat, jak budou nadcházet termíny splnění klimatických cílů. Nadále budeme pozorovat úsilí bránit demokracii v členských státech, a přitom zabránit jejich odchodu z EU. Jakékoliv nové krize jen povedou k dalšímu posílení v těch odvětvích, na které budou mířit, ale to už bych opět předstíral věštění, a proto toho v tomto bodu raději nechám.

Česká republika je už dvě desítky let členskou zemí Evropské unie. Jak se tato skutečnost propsala do našich životů, proč stále patříme k největším euroskeptikům a jakou budoucnost má EU před sebou? Na tyto otázky v rozhovoru odpovídá David Broul z katedry politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Vedle doktorských studií se zároveň jako koordinátor věnuje projektu Euforka, v rámci kterého se studenti a dobrovolníci z českých univerzit snaží nabízet veřejnosti pravdivé a nezkreslené informace o EU a tématech, která s naším členstvím v unii souvisejí.

Jsme součástí evropského společenství 20 let. Jakých těch 20 let bylo, můžeme se za nimi zkusit ohlédnout?

Když se ohlížím za uplynulými 20 lety zapojení ve skutečně jedinečném projektu Evropské unie, nemůžu se ubránit názoru, že nám pohled na ně výrazným způsobem formovala domácí politika. To není samozřejmostí pro každou členskou zemi. V mnoha zemích se například stane, že během předsednictví není sestavena vláda, anebo je vládě vyjádřena nedůvěra. Málokdy je ale taková situace tak významně propojena s předsednictvím Radě EU (tehdy předsednictvím Evropské unii), jako se nám to stalo v roce 2009.

A tak nahlížíme na uplynulých 20 let tak trochu z biologického hlediska: dlouhou dobu jsme byli bráni jako ti méně zkušení, kteří svou mladickou nezkušenost prokázali rozporuplným předsednictvím Evropské unii, následně jsme se dostali do puberty, když jsme okolo roku 2015 s probíhající uprchlickou krizí začali zlobit – což se projevilo a projevuje i soustavným odsouváním našeho závazku přijetí eura –, až jsme se během 18. výročí (v době pomyslné plnoletosti) prokázali jako vyspělý partner, který se svým druhým, velmi dobře přijatým předsednictvím Radě EU poznává, kde je jeho pozice.

To by ale byl neúplný obraz. V tomto čase se totiž rovněž vyvíjel postoj veřejnosti k Evropské unii, který je v posledních letech dospělosti mírně smířlivější, ale stále náleží mezi nejskeptičtější v Evropské unii; dodnes jsme si nedokázali zvnitřnit, že my jsme Evropská unie a rozhodujeme v ní stejně jako každý zapojený národ. A během uplynulých 20 let rovněž došlo k zásadní profesionalizaci veřejné správy vůči EU. Roste nám již druhá generace profesionálů, kteří začínají zastávat významné pozice v unijních institucích, znají jednotlivé procesy celého projektu a umí se v nich pohybovat. Nicméně pozor, tito profesionálové se výrazně zasadili o to, že už i zmíněné první předsednictví proběhlo po úřednické linii velice dobře.

Vy jste prakticky celý život prožil v zemi, která je součástí EU. Porovnáváte třeba svůj pohled na Unii s lidmi o generaci staršími, svými rodiči, okolím?

Porovnávám ho velmi často, protože vím, že do značné míry žiju ve specifické bublině, která má Evropskou unii poměrně hodně zvnitřněnou, abych znovu použil tento termín. Naštěstí ve mém blízkém okolí, v rodině je náš pohled prakticky totožný a liší se spíše jen v náhledu na maličkosti spjaté s postupem integrace. Jako člověk zapojený do výzkumu ale musím stát nohama na zemi, a pokud Evropskou unii i přes její zcela nezpochybnitelný přínos naší zemi vnímá pozitivně pouze – dle posledního měření – 55 % obyvatelstva ve srovnání například se slovenskými 73 %, pak se zajímám o to, čím to je.

A proto jsem pak velmi rád za účast na univerzitním studentském projektu Euforka, který si klade za úkol objektivní, pravdivou a poutavou formou informovat o příkladech dobré praxe v Evropské unii, respektive celé Evropě. Za covidu to nebylo možné, ale v poslední době s Euforkou vyrážíme i do ulic a diskutujeme s lidmi o jejich vztahu k Evropské unii, například během studentského majálesu. A snažíme se v lidech vzbudit zájem o dění v Evropě, Evropské unii, aby si o něm sháněli relevantní informace – třeba právě na platformách Euforky, kde máme vše podloženo hodnověrnými zdroji.

Kolem EU je stále mnoho mýtů, polopravd, dezinformací. Byl právě toto jeden z důvodů, proč byla založena Euforka?

Ano, je to jeden ze zásadních cílů jejího poslání. A dodnes zvažujeme, jak s tímto cílem nakládat, protože nechceme přispívat k šíření lží jejich opakováním spolu s opravováním, uváděním dezinformací na pravou míru. Proto se nejvíce soustředíme na solidní informování postavené na faktech. Proti lžím se stavíme havlovsky: šíříme pravdu.

Vedle toho, že díky evropským dotacím zlepšujeme naše životní podmínky, co přinesla EU jednotlivým generacím? Můžete se na to zkusit podívat jako politolog, co přinesla a přináší EU mladým lidem a co třeba nynějším seniorům?

Evropská unie přinesla jednoznačné zlepšení životní úrovně, a to nejen díky štědrým evropským dotacím. S členstvím se nám otevřela možnost přístupu do Schengenského prostoru. Od roku 2007 tak můžeme nejen my, ale i zboží, služby a kapitál bez omezení překračovat hranice České republiky. Bohužel si dostatečně neuvědomujeme, jak je to v současném hojně oploceném světě nesmírně vzácné. Českým firmám tento stav přinesl širší mezinárodní konkurenci a seniorům možnost toho využít při levnějších nákupech v pohraničí. Ale dost legrace.

Zmiňuji nejdříve seniory, protože vím, že se dlouhodobě jedná o politicky citlivou společenskou skupinu, která v hojné míře takzvaně konzumuje dezinformace, lži o Evropské unii. Právě jim členství v Evropské unii přineslo životní stabilitu v demokratické svobodě. Ano, komunistický režim jim rovněž přinesl stabilitu, nikoliv ale svobodu; stačilo říct slovo proti režimu a stabilita byla tatam, což dnes vážně nehrozí, pokud tedy neporušujete zákon. Slovo politologa.

Více přínosů ale vidíme pro mladé lidi, což rovněž vypovídá něco o neproporčním rozložení účasti Unie mezi různými společenskými skupinami. Na tom ještě musíme v rámci EU zapracovat. Nicméně nelze nezmínit program Erasmus, jeden z největších úspěchů spolupráce unijních států. Mladí dnes mohou vyjet za studiem či praktickou zkušeností do institucí nejen v hranicích Evropské unie, ale takřka po celém světě, Erasmus je obrovský projekt. Nadto Unie pomocí různých dílčích projektů usnadňuje mladým cestování po kontinentu, nabízí jim granty na realizaci tvůrčích či byznys projektů… A pak je tu zrušení roamingových poplatků v zemích EU, a to je opět již moc nedoceňovaný benefit pro každého unijního občana.

Proč EU nemá mezi Čechy často dobré jméno? Je to špatná komunikace evropských témat, populismus politiků nebo další důvody?

Důvodů je několik a platí všechny ty, které jste jmenoval. Vrátím se na začátek rozhovoru, když zopakuji, že pohled Čechů na Unii byl výrazně utvářen domácí politickou scénou. A ano, byla to skepse Václava Klause nebo je to dnes z úst Tomia Okamury, kteří nadále šíří narativy, jež rozhodně nedělají dobré jméno Evropské unii. Na tom se ale výrazně podepsala i vybraná média, jejichž vedení často zřejmě nezajímalo, kdo píše o Evropské unii, hlavně když zpráva bude dostatečně skandální, aby prodávala. Dodnes můžeme v médiích vidět zaměňování termínů Evropská rada, Rada Evropské unie a Rada Evropy (poslední jmenovaná instituce nemá s EU nic společného).

A do toho všeho nám vstupuje dědictví nechvalné minulosti a český komplex z malosti země, kterou si mezi sebou přehazují velmoci. Nadále si velká spousta Čechů v sobě nese přesvědčení, že si nevládneme sami, že jsme ovládáni zvenčí. Od toho je jen krok k přijetí narativu o vnějším nepříteli, který stále razí řada populistů. Je to pro ně výhodné: své chyby můžete kdykoliv přehodit na domnělého viníka a hlasy voličů máte zajištěné. V minulosti se to stávalo mnohem častěji: kdykoliv čeští politici nebyli schopní uhlídat legislativní proces v Evropské unii, za naše chyby mohl ten „zlý Brusel, který nám vnutil tak šílenou legislativu“. V poslední době ale můžeme vidět, že si lze legislativní proces v Bruselu uhlídat.

Před 20 lety bychom si těžko dokázali představit, že by někdo chtěl z unie vystoupit. To už jsme ale zažili v podobě brexitu. Myslíte, že se budou podobné snahy opakovat?

Těžko říct, člověk je tvor nepoučitelný. Anebo velmi těžko poučitelný. Rád v poslední době přemýšlím o paralelách ke Spojeným státům americkým, čím si musely projít, než dospěly k současné systémové stabilitě, která ale také, jak vidíme, není samozřejmá. Spojené státy si prošly velmi brutální občanskou válkou, kterou zahájily separatistické snahy jihovýchodních států. Nechci znít pesimisticky, proto řeknu, že implementace čl. 50 do Lisabonské smlouvy, jehož spuštění zahajuje proces odchodu členského státu z EU, otevřela svého druhu Pandořinu skříňku. Každý členský stát může opustit Unii a takové snahy se mohou opakovat. Každý politický organismus je velmi životný a proměnlivý.

Jak vidíte budoucnost společenství, bude vznikat například společná evropská armáda a podobně?

Společná evropská armáda v jisté podobě už existuje, jen se jí tak neříká, protože nemůže mít bojový mandát a kvůli různým negativním konotacím. Navíc je tu otázka nežádoucí duplikace s NATO a skutečnosti, že si členské země jako Rakousko či Irsko ponechávají status neutrality, a tedy zpravidla nevstupují do vojenských záležitostí.

Nerad předstírám věštění z křišťálové koule, proto půjdu po některých konstantách. Velmi pravděpodobně se ještě dlouho nedočkáme nějaké federalizace, Evropská unie spíše půjde cestou vícerychlostní integrace, a to proto, že byla, je a bude utvářena svébytnými a hrdými státy. Každá členská země si ještě dlouho bude moci vybrat, v jakých oblastech bude prohlubovat integraci. A tak než federálního prohlubování integrace se spíše dočkáme rozšíření Unie o další státy, především na západním Balkáně. A s tím bude spjatá nutnost změn v zakládacích smlouvách, protože se instituce budou muset tomuto rozšíření přizpůsobit. Budeme tak svědky vášnivé debaty o novém mocenském uspořádání v rámci vedení EU, protože Evropský parlament bude opět chtít posílit pravomoci, je ale otázka na úkor jakých institucí…

Politicky se ale evropští lídři v nejbližší době určitě soustředí na otázku posílení bezpečnosti kontinentu. A pak na posilování sociálního smíru tváří v tvář zelené transformaci průmyslu a společnosti. Ta bude přirozeně pokračovat, jak budou nadcházet termíny splnění klimatických cílů. Nadále budeme pozorovat úsilí bránit demokracii v členských státech, a přitom zabránit jejich odchodu z EU. Jakékoliv nové krize jen povedou k dalšímu posílení v těch odvětvích, na které budou mířit, ale to už bych opět předstíral věštění, a proto toho v tomto bodu raději nechám.

Univerzita Palackého se i letos jako partner zapojí do benefiční akce Běh pro Paměť národa, která se v neděli 19. května koná v olomouckých Smetanových sadech. Doprovodný program oživí univerzitní odpočinková zóna, půjčovna sportovního vybavení a deskových her, stanoviště pro děti i workshop laické resuscitace našich mediků.

Devátý ročník běžecké akce se koná v květnu na čtrnácti místech v Česku a poběží se za všechny, kteří se nevzdali. Běžci symbolicky věnují svůj sportovní výkon tomu, kdo je inspiruje k vytrvalosti nebo jehož příběh chtějí připomenout. Nejčastěji běží za prarodiče, Miladu Horákovou, Václava Havla nebo za politické vězně, letce RAF či hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie. Univerzita pro olomoucký závod darovala také ceny, které těm nejlepším ve všech kategoriích předá prorektorka pro komunikaci a studentské záležitosti Andrea Hanáčková.

„Běh pro Paměť národa v Olomouci podporujeme dlouhodobě a děláme to moc rádi. Věřím, že se se studujícími a zaměstnanci univerzity potkáme i na dalších akcích neziskové organizace Post Bellum, s níž spolupracujeme i v dalších oblastech,“ uvedla prorektorka UP Andrea Hanáčková.

Start, cíl, registrace i zázemí pro běžce budou u sbírkových skleníků Výstaviště Flora. Registrace je na místě možná od 8:30, hlavní start pro 5 nebo 10 kilometrů a štafety 4 x 2,5 kilometru začne v 9:30. Připraven bude i dětský běh na 200 metrů od 11:30 a rodinný na 1 kilometr od 12:00.

Výtěžek ze štafety, která se poběží v Olomouci, Praze a Brně, poputuje na sbírku Pomozte Ukrajině s Pamětí národa, za kterou se nakupuje vybavení, které zachraňuje životy a zvyšuje bezpečnost obránců Ukrajiny. Z ostatních běžeckých kategorií přispěje na další natáčení vzpomínek pamětníků a na projekty ve školách a sociální pomoc bývalým politickým vězňům a disidentům. „Závody chceme připomenout nejen ty, kteří se potýkali s nacismem a komunismem v minulém století, ale i Ukrajince, kteří stále bojují proti totalitě jen pár set kilometrů od nás,“ uvedl Petr Zavadil, ředitel pobočky Paměť národa Střední Morava v Olomouci.

Více informací a možnost registrace je na behpropametnaroda.cz.

Univerzita Palackého se i letos jako partner zapojí do benefiční akce Běh pro Paměť národa, která se v neděli 19. května koná v olomouckých Smetanových sadech. Doprovodný program oživí univerzitní odpočinková zóna, půjčovna sportovního vybavení a deskových her, stanoviště pro děti i workshop laické resuscitace našich mediků.

Devátý ročník běžecké akce se koná v květnu na čtrnácti místech v Česku a poběží se za všechny, kteří se nevzdali. Běžci symbolicky věnují svůj sportovní výkon tomu, kdo je inspiruje k vytrvalosti nebo jehož příběh chtějí připomenout. Nejčastěji běží za prarodiče, Miladu Horákovou, Václava Havla nebo za politické vězně, letce RAF či hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie. Univerzita pro olomoucký závod darovala také ceny, které těm nejlepším ve všech kategoriích předá prorektorka pro komunikaci a studentské záležitosti Andrea Hanáčková.

„Běh pro Paměť národa v Olomouci podporujeme dlouhodobě a děláme to moc rádi. Věřím, že se se studujícími a zaměstnanci univerzity potkáme i na dalších akcích neziskové organizace Post Bellum, s níž spolupracujeme i v dalších oblastech,“ uvedla prorektorka UP Andrea Hanáčková.

Start, cíl, registrace i zázemí pro běžce budou u sbírkových skleníků Výstaviště Flora. Registrace je na místě možná od 8:30, hlavní start pro 5 nebo 10 kilometrů a štafety 4 x 2,5 kilometru začne v 9:30. Připraven bude i dětský běh na 200 metrů od 11:30 a rodinný na 1 kilometr od 12:00.

Výtěžek ze štafety, která se poběží v Olomouci, Praze a Brně, poputuje na sbírku Pomozte Ukrajině s Pamětí národa, za kterou se nakupuje vybavení, které zachraňuje životy a zvyšuje bezpečnost obránců Ukrajiny. Z ostatních běžeckých kategorií přispěje na další natáčení vzpomínek pamětníků a na projekty ve školách a sociální pomoc bývalým politickým vězňům a disidentům. „Závody chceme připomenout nejen ty, kteří se potýkali s nacismem a komunismem v minulém století, ale i Ukrajince, kteří stále bojují proti totalitě jen pár set kilometrů od nás,“ uvedl Petr Zavadil, ředitel pobočky Paměť národa Střední Morava v Olomouci.

Více informací a možnost registrace je na behpropametnaroda.cz.

Martina Mazurová a Jonáš Pospíšil, to jsou jména atletů, kteří svými výkony opanovali letošní Přebor UP v atletice a získali Cenu děkana pro nejlepší účastníky této tradiční sportovní akce, kterou pořádá katedry sportu Fakulty tělesné kultury UP. Přebor se tentokrát kvůli počasí konal o několik dní později než obvykle, letošní olomouckou venkovní atletickou sezonu však úspěšně zahájil.

Nejlepší atletkou byla po převedení výkonů na body vyhlášena Martina Mazurová, členka Atletického klubu Olomouc, která se vzdáleností 15,25 metru excelovala ve vrhu koulí. Stejně tak zvítězila s výkonem 45,24 metru v hodu diskem.

Mezi muži předvedl nejlepší výkon Jonáš Pospíšil, student učitelství tělesné výchovy a geografie a taktéž člen AK Olomouc, a sice ve skoku dalekém, kde o jedenáct centimetrů překonal vzdálenost sedm metrů. „Je to můj osobní rekord. Sedm metrů jsem se snažil skočit už nějaký pátek a teď se to konečně povedlo, byť tedy s podporou větru. Ještě se mi podařilo zvítězit ve skoku do výšky, kde jsem skončil na 193 centimetrech. Bohužel mi neklaplo 198 centimetrů, měl jsem tam nějakou technickou chybku. Ale je teprve začátek sezony, takže jsem velmi spokojený,“ uvedl s tím, že se podobné výkony pokusí předvést i na blížícím se květnovém mistrovství republiky.

Letošní atletický přebor univerzity, který je tradičně otevřeným úvodním závodem olomoucké venkovní sezony, se měl původně konat v den, kdy bylo chladno a navíc silně pršelo. Kvůli nepříznivému počasí organizátoři z FTK UP závody přesunuli na nejbližší možný termín – a vyplatilo se. Sportovci poměřili síly v běžeckých a technických atletických disciplínách během slunečného, byť chvílemi větrného odpoledne.

„Přestože nám třeba foukal i celkem silný protivítr, bylo dosaženo velmi pěkných výkonů. A to mimo jiné v běžeckých soutěžích mladších kategorií, kde si žákyně a žáci nezřídka vylepšili své osobáky,“ hodnotil ředitel závodu Vítězslav Prukner z katedry sportu FTK UP. Jak upozornil, kromě posunu termínu letošní ročník doznal ještě jedné změny. „Poprvé jsme přihlašovali všechny závodníky přes web Českého atletického svazu,“ zmínil.

Přihlásilo se přes 250 účastníků, vedle studentů také závodníci řady atletických klubů – kromě Olomouce například ze Šternberka, Poličky, Pardubic nebo Opavy. Hojné obsazení měly žákovské soutěže. Úvod přeboru zpestřily svým vystoupením gymnastky SK UP a ještě před zahájením připravili studenti FTK, kteří zajišťovali organizaci přeboru, soutěže pro základní školy. „Zúčastnilo se jich asi 50 dětí, které dostaly spoustu dárků od našich partnerů, kterým tímto děkujeme,“ dodal Vítězslav Prukner. Stejně tak obdrželi vedle medailí a diplomů pěkné ceny vítězové všech disciplín. Předávání a dekorování se zhostil děkan FTK UP Michal Šafář společně s Michalem Botkem z katedry přírodních věd v kinantropologii.

Kompletní výsledky individuálních disciplín Přeboru UP v atletice 2024 jsou zde.

Přebor UP v atletice zároveň posloužil jako univerzitní kvalifikace pro blížící se České akademické hry, které na konci června hostí Technická univerzita v Liberci. Přihlašování na hry již běží, pokyny pro reprezentanty UP jsou k dispozici zde.

Martina Mazurová a Jonáš Pospíšil, to jsou jména atletů, kteří svými výkony opanovali letošní Přebor UP v atletice a získali Cenu děkana pro nejlepší účastníky této tradiční sportovní akce, kterou pořádá katedry sportu Fakulty tělesné kultury UP. Přebor se tentokrát kvůli počasí konal o několik dní později než obvykle, letošní olomouckou venkovní atletickou sezonu však úspěšně zahájil.

Nejlepší atletkou byla po převedení výkonů na body vyhlášena Martina Mazurová, členka Atletického klubu Olomouc, která se vzdáleností 15,25 metru excelovala ve vrhu koulí. Stejně tak zvítězila s výkonem 45,24 metru v hodu diskem.

Mezi muži předvedl nejlepší výkon Jonáš Pospíšil, student učitelství tělesné výchovy a geografie a taktéž člen AK Olomouc, a sice ve skoku dalekém, kde o jedenáct centimetrů překonal vzdálenost sedm metrů. „Je to můj osobní rekord. Sedm metrů jsem se snažil skočit už nějaký pátek a teď se to konečně povedlo, byť tedy s podporou větru. Ještě se mi podařilo zvítězit ve skoku do výšky, kde jsem skončil na 193 centimetrech. Bohužel mi neklaplo 198 centimetrů, měl jsem tam nějakou technickou chybku. Ale je teprve začátek sezony, takže jsem velmi spokojený,“ uvedl s tím, že se podobné výkony pokusí předvést i na blížícím se květnovém mistrovství republiky.

Letošní atletický přebor univerzity, který je tradičně otevřeným úvodním závodem olomoucké venkovní sezony, se měl původně konat v den, kdy bylo chladno a navíc silně pršelo. Kvůli nepříznivému počasí organizátoři z FTK UP závody přesunuli na nejbližší možný termín – a vyplatilo se. Sportovci poměřili síly v běžeckých a technických atletických disciplínách během slunečného, byť chvílemi větrného odpoledne.

„Přestože nám třeba foukal i celkem silný protivítr, bylo dosaženo velmi pěkných výkonů. A to mimo jiné v běžeckých soutěžích mladších kategorií, kde si žákyně a žáci nezřídka vylepšili své osobáky,“ hodnotil ředitel závodu Vítězslav Prukner z katedry sportu FTK UP. Jak upozornil, kromě posunu termínu letošní ročník doznal ještě jedné změny. „Poprvé jsme přihlašovali všechny závodníky přes web Českého atletického svazu,“ zmínil.

Přihlásilo se přes 250 účastníků, vedle studentů také závodníci řady atletických klubů – kromě Olomouce například ze Šternberka, Poličky, Pardubic nebo Opavy. Hojné obsazení měly žákovské soutěže. Úvod přeboru zpestřily svým vystoupením gymnastky SK UP a ještě před zahájením připravili studenti FTK, kteří zajišťovali organizaci přeboru, soutěže pro základní školy. „Zúčastnilo se jich asi 50 dětí, které dostaly spoustu dárků od našich partnerů, kterým tímto děkujeme,“ dodal Vítězslav Prukner. Stejně tak obdrželi vedle medailí a diplomů pěkné ceny vítězové všech disciplín. Předávání a dekorování se zhostil děkan FTK UP Michal Šafář společně s Michalem Botkem z katedry přírodních věd v kinantropologii.

Kompletní výsledky individuálních disciplín Přeboru UP v atletice 2024 jsou zde.

Přebor UP v atletice zároveň posloužil jako univerzitní kvalifikace pro blížící se České akademické hry, které na konci června hostí Technická univerzita v Liberci. Přihlašování na hry již běží, pokyny pro reprezentanty UP jsou k dispozici zde.

We experienced another successful participation in career fairs. This year we started on 4th April at the FJFI CTU at the proven event "Ulov mě na Jaderce" and continued on 24th April at "Dny firem na Matfyzu". In both cases, a considerable number of students, especially students of physics and mathematics who are already looking for job opportunities during their studies, arrived at the FZU stand. Together we discussed the possibilities of professional employment and the offer of internships at FZU. Image

Máme za sebou další úspěšnou účast na kariérních veletrzích. Letos jsme začali 4. 4. na FJFI ČVUT na osvědčené akci „Ulov mě na Jaderce“ a pokračovali jsme 24. 4. na události „Dny firem na Matfyzu“. Po oba dny dorazil na stánek FZU nemalý počet studentek a studentů zejména fyzikálních a matematických oborů, kteří už během studia hledají pracovní příležitosti. Společně jsme diskutovali možnosti profesního uplatnění a nabídku stáží na FZU. Obrázek

Tradiční studentský svátek se blíží, Olomoucký majáles Univerzity Palackého s podtitulem Bez hranic nabídne od 6. do 8. května nabitý program hned na několika místech Olomouce, především na Zbrojnici, náměstí Republiky, v jezuitském konviktu a areálu letního kina. V programu kromě koncertů, performancí, soutěží, besed, přehlídek studentských a neziskových organizací či workshopů připomene také 20. výročí vstupu Česka do Evropské unie. Králem dvanáctého ročníku se stane písničkář, vítěz Českého slavíka a doktorand olomoucké univerzity Michal Horák, který převezme vládu nad majálesem a univerzitou v úterý 7. května v 17 hodin na hlavní scéně ve Zbrojnici.

„Ke květnu neodmyslitelně patří majáles – bujará oslava studentství, která už má na univerzitní půdě tradici přes půl století a na UP byla v novodobé podobě obnovena v roce 2010. Letos jsme se rozhodli spojit síly s městem a zároveň připomenout i významné výročí spojené se vstupem Česka do Evropské unie. Přidejte se k pozitivní studentské energii s námi,“ řekla Andrea Hanáčková, prorektorka pro komunikaci a studijní záležitosti UP.

V pondělí 6. května obsadí majáles prostory Uměleckého centra UP – Konviktu, kde se návštěvníci mohou těšit na výtvarné ateliéry a workshopy, výstavu, tančírnu, slam poetry, divadlo, improshow, busking, lekci jógy nebo besedu s Michalem Horákem. Do divadelního sálu naláká cestovatele pásmo přednášek a v šapitó dojde i na vyhlášení výsledků univerzitní literární soutěže a afterparty s cimbálovkou a DJem. V nedalekém Jazz Tibet Clubu se odehraje speciální majálesový díl Hospodského kvízu a UPoint bude hostit besedu na téma Evropy a evropských voleb.

V úterý se program přesune na nádvoří Zbrojnice, kde se bude konat hlavní hudební program. Nabídne držitelky Ceny Anděl Barboru Polákovou či Pam Rabbit, Michala Horáka, funky kapelu Celest & Charles, DJ duo Malalata či univerzitní MedicBand. „Chybět nebude gastro a handmade zóna, světelná a akrobatická show, výstavy či swap knihovna. Na úterní hlavní program ve Zbrojnici se poprvé bude vybírat vstupné 100 korun. Ostatní majálesový program zůstává ale jako vždy zdarma,“ zdůraznil koordinátor akce a vedoucí oddělení marketingu UP Ondřej Martínek s tím, že pásky na akci jdou zakoupit už nyní v UPointu na Horním náměstí. V úterý je bude možno získat od 12 hodin i na místě ve Zbrojnici.

Ve spojení s městem majáles připomene i 20 let od vstupu Česka do EU. Náměstí Republiky, Biskupské náměstí a Mariánskou ulici zaplní na sedmdesát stánků studentských spolků, neziskových organizací a univerzitních pracovišť. Návštěvníci se budou moci zapojit do soutěže a s majálesovým pasem se pokusit získat razítka a následně hodnotné ceny. Program doplní workshopy pole dance, žonglování, šátkové akrobacie, šermu, čajovna nebo mladí hudebníci na náměstí Republiky a Biskupském náměstí. Třetí den majáles opanuje areál Letního kina Olomouc, kde dojde na koncerty, workshopy a silent disco. Vystoupí zde například kapela Brixtn nebo vítěz celorepublikového UniBand Contestu, který vzejde z finále v Ostravě.

Olomoucký majáles UP je organizován univerzitou jako jeden z posledních tradičních studentských majálesů. Za jeho organizací stojí oddělení marketingu a dvě desítky studujících napříč fakultami. V minulosti na něm byli korunováni Josef Jařab, Jindřich Štreit, Ivana Plíhalová, Marek Eben, David Koller, Erika Stárková či Miroslav Krobot. Podrobnosti a program jsou na www.olomouckymajales.cz.

Michal Horák (* 1998)

Písničkář a vítěz Českého slavíka 2021 v kategorii Objev roku. Hraje na kytaru, klavír, foukací harmoniku a heligonku po pradědovi. Texty skládá od 13 let. Zvítězil také v soutěži Czechtalent 2013 a v 7. ročníku soutěže Česko zpívá. Studoval na Biskupském gymnáziu v Hradci Králové, na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a nyní je doktorandem Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. Ze školního a univerzitního prostředí pochází řada jeho písní. Vydal tři alba a předskakoval Pokáčovi, Tomáši Klusovi nebo kapele Chinaski. V roce 2020 zveřejnil píseň Rande, která má na YouTube už více než 3 miliony zhlédnutí.

Tradiční studentský svátek se blíží, Olomoucký majáles Univerzity Palackého s podtitulem Bez hranic nabídne od 6. do 8. května nabitý program hned na několika místech Olomouce, především na Zbrojnici, náměstí Republiky, v jezuitském konviktu a areálu letního kina. V programu kromě koncertů, performancí, soutěží, besed, přehlídek studentských a neziskových organizací či workshopů připomene také 20. výročí vstupu Česka do Evropské unie. Králem dvanáctého ročníku se stane písničkář, vítěz Českého slavíka a doktorand olomoucké univerzity Michal Horák, který převezme vládu nad majálesem a univerzitou v úterý 7. května v 17 hodin na hlavní scéně ve Zbrojnici.

„Ke květnu neodmyslitelně patří majáles – bujará oslava studentství, která už má na univerzitní půdě tradici přes půl století a na UP byla v novodobé podobě obnovena v roce 2010. Letos jsme se rozhodli spojit síly s městem a zároveň připomenout i významné výročí spojené se vstupem Česka do Evropské unie. Přidejte se k pozitivní studentské energii s námi,“ řekla Andrea Hanáčková, prorektorka pro komunikaci a studijní záležitosti UP.

V pondělí 6. května obsadí majáles prostory Uměleckého centra UP – Konviktu, kde se návštěvníci mohou těšit na výtvarné ateliéry a workshopy, výstavu, tančírnu, slam poetry, divadlo, improshow, busking, lekci jógy nebo besedu s Michalem Horákem. Do divadelního sálu naláká cestovatele pásmo přednášek a v šapitó dojde i na vyhlášení výsledků univerzitní literární soutěže a afterparty s cimbálovkou a DJem. V nedalekém Jazz Tibet Clubu se odehraje speciální majálesový díl Hospodského kvízu a UPoint bude hostit besedu na téma Evropy a evropských voleb.

V úterý se program přesune na nádvoří Zbrojnice, kde se bude konat hlavní hudební program. Nabídne držitelky Ceny Anděl Barboru Polákovou či Pam Rabbit, Michala Horáka, funky kapelu Celest & Charles, DJ duo Malalata či univerzitní MedicBand. „Chybět nebude gastro a handmade zóna, světelná a akrobatická show, výstavy či swap knihovna. Na úterní hlavní program ve Zbrojnici se poprvé bude vybírat vstupné 100 korun. Ostatní majálesový program zůstává ale jako vždy zdarma,“ zdůraznil koordinátor akce a vedoucí oddělení marketingu UP Ondřej Martínek s tím, že pásky na akci jdou zakoupit už nyní v UPointu na Horním náměstí. V úterý je bude možno získat od 12 hodin i na místě ve Zbrojnici.

Ve spojení s městem majáles připomene i 20 let od vstupu Česka do EU. Náměstí Republiky, Biskupské náměstí a Mariánskou ulici zaplní na sedmdesát stánků studentských spolků, neziskových organizací a univerzitních pracovišť. Návštěvníci se budou moci zapojit do soutěže a s majálesovým pasem se pokusit získat razítka a následně hodnotné ceny. Program doplní workshopy pole dance, žonglování, šátkové akrobacie, šermu, čajovna nebo mladí hudebníci na náměstí Republiky a Biskupském náměstí. Třetí den majáles opanuje areál Letního kina Olomouc, kde dojde na koncerty, workshopy a silent disco. Vystoupí zde například kapela Brixtn nebo vítěz celorepublikového UniBand Contestu, který vzejde z finále v Ostravě.

Olomoucký majáles UP je organizován univerzitou jako jeden z posledních tradičních studentských majálesů. Za jeho organizací stojí oddělení marketingu a dvě desítky studujících napříč fakultami. V minulosti na něm byli korunováni Josef Jařab, Jindřich Štreit, Ivana Plíhalová, Marek Eben, David Koller, Erika Stárková či Miroslav Krobot. Podrobnosti a program jsou na www.olomouckymajales.cz.

Michal Horák (* 1998)

Písničkář a vítěz Českého slavíka 2021 v kategorii Objev roku. Hraje na kytaru, klavír, foukací harmoniku a heligonku po pradědovi. Texty skládá od 13 let. Zvítězil také v soutěži Czechtalent 2013 a v 7. ročníku soutěže Česko zpívá. Studoval na Biskupském gymnáziu v Hradci Králové, na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a nyní je doktorandem Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. Ze školního a univerzitního prostředí pochází řada jeho písní. Vydal tři alba a předskakoval Pokáčovi, Tomáši Klusovi nebo kapele Chinaski. V roce 2020 zveřejnil píseň Rande, která má na YouTube už více než 3 miliony zhlédnutí.

Dostavbou Teoretických ústavů Lékařské fakulty UP zněly fanfáry a studentská hymna Gaudeamus igitur. Na své alma mater se totiž sešli někdejší spolužáci, kteří studium medicíny či stomatologie úspěšně zakončili v roce 1964. Tři desítky zkušených lékařek a lékařů, z nichž někteří jsou stále dle svých možností v praxi, nyní během Diamantové promoce složili svůj promoční slib znovu.

„Mohlo to být lepší, ale nebylo to špatné.“ Těmito slovy shrnul uplynulá desetiletí Jindřich Pazdera, dřívější přednosta současné Kliniky ústní čelistní a obličejové chirurgie LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc a také proděkan LF UP pro studium Zubního lékařství, který se ujal proslovu za zubařskou část přítomných. „Od našeho posledního setkání před deseti lety naše řady opět prořídly. Svědčí to o tom, že ani my zubní lékaři, bohužel, nedokážeme odolat zubu času,“ uvedl také. V proslovu vzpomněl mimo jiné i na stresující praktickou výuku. Stresující pro studenty, učitele a především pacienty. „Neexistovaly totiž žádné výukové simulátory a běžné pracovní postupy jsme si poprvé zkoušeli rovnou v ústech pacientů.“

Krátce zavzpomínal také Miloslav Duda, který promluvil za všeobecné lékaře. „Když jsme na lékařskou fakultu nastoupili, právě se dobudovávaly Teoretické ústavy, tehdy jsme se jako brigádníci podíleli například na jejich úklidu. Také jsme byli první studenti, kteří v těchto prostorách skládali zkoušku z anatomie. První klinické zkušenosti jsme během studia získávali v budově Franze Josefa, ta dnes už nestojí,“ řekl bývalý přednosta II. chirurgické kliniky LF UP a FNOL, působící v současnosti na I. chirurgické klinice. Připomněl také některé učitele a stejně jako Jindřich Pazdera povzdechl nad tím, že řada někdejších spolužáků se již Diamantové promoce nedožila. Krátkou úvahou o člověku přispěl také další z promovaných Jan Siwy.

Během slavnostního aktu složilo znovu promoční slib a převzalo pamětní diplom 32 diamantových absolventů, jejichž profesní cesty po roce 1964 byly pestré. Například Josef Doležel se v Kanadě specializoval na vnitřní lékařství a vedl Georgian Bay General Hospital v Midlandu v Ontariu. Jan Grulich byl sice většinu profesního života spjat s anesteziologicko-resuscitačním oddělení v Litomyšli, ale zkušenosti krátce sbíral i na Maltě. V Zambii zase krátce působili Jan Nieslanik a Miroslava Nieslaniková, kteří byli jinak profesně doma v Ostravě. Liptovský Mikuláš, Praha a Mnichov jsou pak místa, kde se věnovala svým pacientům zubní lékařka Ulrike Thom-Gruber.

Diamantovou promocí absolventy provedli proděkanka Eva Klásková a proděkan Dušan Klos jako zástupci lékařské fakulty a prorektorka UP pro komunikaci a studentské záležitosti Andrea Hanáčková. „Přeji vám, ať vám život přinese mnoho dalších let naplněných zdravím a spokojeností,“ popřála lékařkám a lékařům prorektorka. K jejím slovům se při následném přípitku připojila i proděkanka s proděkanem. Oba zároveň přiznali, že je pro ně velká čest být u takového výročí jejich učitelů.

Dostavbou Teoretických ústavů Lékařské fakulty UP zněly fanfáry a studentská hymna Gaudeamus igitur. Na své alma mater se totiž sešli někdejší spolužáci, kteří studium medicíny či stomatologie úspěšně zakončili v roce 1964. Tři desítky zkušených lékařek a lékařů, z nichž někteří jsou stále dle svých možností v praxi, nyní během Diamantové promoce složili svůj promoční slib znovu.

„Mohlo to být lepší, ale nebylo to špatné.“ Těmito slovy shrnul uplynulá desetiletí Jindřich Pazdera, dřívější přednosta současné Kliniky ústní čelistní a obličejové chirurgie LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc a také proděkan LF UP pro studium Zubního lékařství, který se ujal proslovu za zubařskou část přítomných. „Od našeho posledního setkání před deseti lety naše řady opět prořídly. Svědčí to o tom, že ani my zubní lékaři, bohužel, nedokážeme odolat zubu času,“ uvedl také. V proslovu vzpomněl mimo jiné i na stresující praktickou výuku. Stresující pro studenty, učitele a především pacienty. „Neexistovaly totiž žádné výukové simulátory a běžné pracovní postupy jsme si poprvé zkoušeli rovnou v ústech pacientů.“

Krátce zavzpomínal také Miloslav Duda, který promluvil za všeobecné lékaře. „Když jsme na lékařskou fakultu nastoupili, právě se dobudovávaly Teoretické ústavy, tehdy jsme se jako brigádníci podíleli například na jejich úklidu. Také jsme byli první studenti, kteří v těchto prostorách skládali zkoušku z anatomie. První klinické zkušenosti jsme během studia získávali v budově Franze Josefa, ta dnes už nestojí,“ řekl bývalý přednosta II. chirurgické kliniky LF UP a FNOL, působící v současnosti na I. chirurgické klinice. Připomněl také některé učitele a stejně jako Jindřich Pazdera povzdechl nad tím, že řada někdejších spolužáků se již Diamantové promoce nedožila. Krátkou úvahou o člověku přispěl také další z promovaných Jan Siwy.

Během slavnostního aktu složilo znovu promoční slib a převzalo pamětní diplom 32 diamantových absolventů, jejichž profesní cesty po roce 1964 byly pestré. Například Josef Doležel se v Kanadě specializoval na vnitřní lékařství a vedl Georgian Bay General Hospital v Midlandu v Ontariu. Jan Grulich byl sice většinu profesního života spjat s anesteziologicko-resuscitačním oddělení v Litomyšli, ale zkušenosti krátce sbíral i na Maltě. V Zambii zase krátce působili Jan Nieslanik a Miroslava Nieslaniková, kteří byli jinak profesně doma v Ostravě. Liptovský Mikuláš, Praha a Mnichov jsou pak místa, kde se věnovala svým pacientům zubní lékařka Ulrike Thom-Gruber.

Diamantovou promocí absolventy provedli proděkanka Eva Klásková a proděkan Dušan Klos jako zástupci lékařské fakulty a prorektorka UP pro komunikaci a studentské záležitosti Andrea Hanáčková. „Přeji vám, ať vám život přinese mnoho dalších let naplněných zdravím a spokojeností,“ popřála lékařkám a lékařům prorektorka. K jejím slovům se při následném přípitku připojila i proděkanka s proděkanem. Oba zároveň přiznali, že je pro ně velká čest být u takového výročí jejich učitelů.

V Olomouci skončil mezinárodní festival Academia Film Olomouc (AFO) Univerzity Palackého, který na šest dní proměnil město v centrum světové popularizace vědy. Přijelo na 250 českých a zahraničních hostů z řad vědců, filmařů, producentů nebo distributorů. Dohromady se akreditovalo rekordních 8798 návštěvníků. 

Filmy na festivalu AFO zkoumají celou šíři vědeckého snažení. Tvůrci z celého světa upozorňují na přírodu, lidskou empatii i složitosti naší historie a odvážně experimentují s nejmodernějšími technologiemi a inovativními přístupy dokumentární tvorby. Porota již tradičně udělila ceny ve čtyřech soutěžních kategoriích – Mezinárodní soutěž, Česko-slovenská soutěž, Soutěž krátkých filmů a Cena studentské poroty. AFO předává také Cenu diváků, která je zaštítěna Českou televizí. 

„Program AFO letos kreslil mapu paměti, oživil dinosaury, nevyhýbal se zkoumání psychedelik a odhalil kouzlo mycelia. Festival se pro návštěvnictvo i tým festivalu proměnil v lunapark vzpomínek. Nabídl unikátní prostor spojující přátelskou otevřenost a zábavu s intelektuální hloubkou. Z rekordního zájmu publika a plných sálů jsme nadšeni. Festivaloví hosté – od vědkyň a výzkumníků přes přední filmařskou komunitu až po DJky a hudební interprety – všichni byli okouzleni místní atmosférou a olomouckým publikem. Nadšení z této unikátní energie nás během festivalu inspirovalo už začít plánovat, co všechno chceme nabídnout publiku na AFO60,“ řekl ředitel programu Ondřej Kazík.

Porota Mezinárodní soutěže se rozhodla udělit jak hlavní cenu, tak čestné uznání. To od poroty obdržel snímek Hon na nejstarší DNA. Snímek zkoumající nové přístupy ke studiu genetických informací, které nám mohou pomoci odhalit tajemství naší minulosti i současnosti, je moderním popularizačním filmem plným povedených animací se strhující hudební složkou, jež umocňují napínavý příběh úspěšného výzkumu. „AFO je v oblasti vědeckých dokumentů výjimečný festival. Pokud tvoříte nesmlouvavé dokumenty, které se zabývají vědou v její spletitosti, AFO je jedním z mála míst, kde můžete tyto filmy představit. Proto si myslím, že AFO je přední dokumentární festival na světě,“ svěřil se kanadský antropolog a dokumentarista Niobe Thompson, který stojí za vítězným snímkem. 

Hlavní cenu si odnesl film Datlovití: Hluční sousedé. Zkoumání důležitosti datlů ve světovém kontextu je mimořádně barvitým zážitkem, který ukazuje možnosti současného wildlife dokumentu v celé jeho kráse. Čestné uznání si odnesl progresivní, až experimentálně laděný film Poznámky z Eremocénu, který natočila jedna z nejzajímavějších současných slovenských filmařek Viera Čákanyová. Ve filmu, který je koncipovaný jako vzkaz z budoucnosti současné generaci, debatuje se svým virtuálním budoucím já o tom, co všechno jsme jako lidstvo udělali špatně a jak se z toho můžeme poučit. 

„Ocenili jsme jedinečnou kombinaci analogového filmu, digitálního zpracování obrazu a vektorového prostoru jazyka. Divák je konfrontován s tím, co by mohla znamenat umělá inteligence a nesmrtelnost. Pro lidstvo i pro každého z nás jednotlivě,“ komentovala rozhodnutí porota. 

Cenu za nejlepší česko-slovenský populárně-vědecký film pak vyhrála hravá globální home esej Jiříkovo vidění režisérky Marty Kovářové. Ta se v něm spolu se svým otcem, vědcem Jiřím Svobodou, snaží prosadit jeho koncept globální uhlíkové daně. Toto environmentální téma ozvláštňuje hravými písněmi i mezigeneračním dialogem, se kterým se může ztotožnit většina publika.

V soutěži krátkých filmů slavily dva filmy

Progresivní videoherní kraťas Dříči si vysloužil čestné uznání. Zaměřuje se na NPCs neboli nehráčské postavy ve videohrách, které hráči často berou jako samozřejmou nutnost a výplň virtuálních světů. Zde jsou postaveny do světel reflektorů, aby odhalily absurdní stránky světa práce. Cena za nejlepší krátký populárně-vědecký film pak putuje za filmem Getty potraty. Osobní zpověď režisérky je současně analýzou mediálního obrazu lidí, kteří mají zkušenost s potratem. Dílo pracuje s různými mediálními zdroji jak z minulosti, tak ze současnosti, a s nadhledem se zamýšlí nad tím, jaká je mediální reprezentace tohoto tématu a co z ní plyne.

Pak jsou tu také filmy oceněné studentskou porotou. Čestné uznání patří soutěžnímu filmu Pobavme se o sexu – sto let sexuální výchovy. Snímek otevírá důležité téma stigmatizace sexu ve výchově a vzdělávání a zamýšlí se nad tím, kam jsme se od 20. století posunuli a kam se ještě posunout můžeme. Zatímco v Mezinárodní soutěži si film Hon na nejstarší DNA odnesl čestné uznání, v této kategorii si odnáší hlavní Cenu studentské poroty Univerzity Palackého v Olomouci.

Přes milion korun pro vítěze Camp 4Science

Setkání profesionálek a profesionálů v oblasti tvorby vědeckého dokumentu Camp 4Science má také svého vítěze, tím je projekt Valley of the Night režisérky Lynne Siefert, která pochází ze Seattlu ve státě Washington. Producentská firma Sandbox Films jí na AFO věnovala cenu za nejlepší pitch 25 tisíc amerických dolarů. Zároveň se rozhodla podpořit ještě další dva projekty, každý částkou 10 tisíc amerických dolarů.

„Mám velkou radost z letošního Camp 4Science, hlavně proto, že jsme dostali rekordních 39 přihlášek, což je obrovské číslo, protože vybíráme sedm projektů, které se mohou zúčastnit hlavního programu. Líbila se mi atmosféra, kdy se účastníci navzájem podporovali, fandili si a sdíleli svoje know how a také odkrývali svoji zranitelnost,“ popsala atmosféru dramaturgyně Ivana Formanová. Dodala, že vítězný film byl jeden z jejích favoritů, protože režisérka má velmi jasný rukopis a velmi citlivě a umělecky přistupuje k zajímavému tématu. Tím jsou dopady klimatických změn na město, kde se spousta jeho obyvatel musí přesunout se svými činnosti do nočního života, aby se schovali před spalujícím vedrem.

„Výhra je senzace! Jsem nesmírně vděčná, že jsem byla pozvaná a že jsem mohla přemýšlet o svém projektu a poznat tolik zajímavých lidí a také se zamyslet nad některými věcmi ohledně svého filmu,“ svěřila se režisérka Lynne Siefert. Camp 4Science se koná v rámci festivalu AFO a na půdě univerzity se každoročně setkávají audiovizuální tvůrci s popularizátory vědy z řad předních vědců a akademiků z tuzemska i celého světa. 

Příští rok AFO oslaví 60 let od svého založení

Cílem AFO je bourání předsudků a stereotypů o „nudných“ vzdělávacích filmech i přírodních, humanitních a společenských vědách. Hybnou organizační silou jsou především současní i bývalí studenti Univerzity Palackého. „Já osobně bych festivalu přála, aby si zachoval svou unikátní atmosféru, aby dál mohl být odrazovým můstkem pro studenty, který bude v jejich profesních kariérách zastávat důležité místo. A moc bych si přála, aby dál plnil své základní poslání a co největšímu počtu lidí zprostředkovával nové informace, poznání, perspektivy a byl jejich mostem k vědě,“ řekla Eva Navrátilová, ředitelka festivalu. 

Vizuál letošního roku vycházel z retro estetiky a typografie evokovala zlatou éru zábavních parků. Hlavním motivem programu festivalu byla paměť. Diváci zažili ambiciózní výlet do budoucí minulosti, který vedl od období dinosaurů až do časů umělé inteligence. Tvůrci programu hledali klíč k pochopení paměti v kontextu společnosti a technologií a spolu s diváky si představili svět, ve kterém paměť zcela chybí. Návštěvníci vybírali z 350 bodů programu. Kromě filmových projekcí to byly workshopy, přednášky, besedy, procházky, natáčení podcastů, aktivity pro děti nebo výstavy a koncerty. 

V Olomouci skončil mezinárodní festival Academia Film Olomouc (AFO) Univerzity Palackého, který na šest dní proměnil město v centrum světové popularizace vědy. Přijelo na 250 českých a zahraničních hostů z řad vědců, filmařů, producentů nebo distributorů. Dohromady se akreditovalo rekordních 8798 návštěvníků. 

Filmy na festivalu AFO zkoumají celou šíři vědeckého snažení. Tvůrci z celého světa upozorňují na přírodu, lidskou empatii i složitosti naší historie a odvážně experimentují s nejmodernějšími technologiemi a inovativními přístupy dokumentární tvorby. Porota již tradičně udělila ceny ve čtyřech soutěžních kategoriích – Mezinárodní soutěž, Česko-slovenská soutěž, Soutěž krátkých filmů a Cena studentské poroty. AFO předává také Cenu diváků, která je zaštítěna Českou televizí. 

„Program AFO letos kreslil mapu paměti, oživil dinosaury, nevyhýbal se zkoumání psychedelik a odhalil kouzlo mycelia. Festival se pro návštěvnictvo i tým festivalu proměnil v lunapark vzpomínek. Nabídl unikátní prostor spojující přátelskou otevřenost a zábavu s intelektuální hloubkou. Z rekordního zájmu publika a plných sálů jsme nadšeni. Festivaloví hosté – od vědkyň a výzkumníků přes přední filmařskou komunitu až po DJky a hudební interprety – všichni byli okouzleni místní atmosférou a olomouckým publikem. Nadšení z této unikátní energie nás během festivalu inspirovalo už začít plánovat, co všechno chceme nabídnout publiku na AFO60,“ řekl ředitel programu Ondřej Kazík.

Porota Mezinárodní soutěže se rozhodla udělit jak hlavní cenu, tak čestné uznání. To od poroty obdržel snímek Hon na nejstarší DNA. Snímek zkoumající nové přístupy ke studiu genetických informací, které nám mohou pomoci odhalit tajemství naší minulosti i současnosti, je moderním popularizačním filmem plným povedených animací se strhující hudební složkou, jež umocňují napínavý příběh úspěšného výzkumu. „AFO je v oblasti vědeckých dokumentů výjimečný festival. Pokud tvoříte nesmlouvavé dokumenty, které se zabývají vědou v její spletitosti, AFO je jedním z mála míst, kde můžete tyto filmy představit. Proto si myslím, že AFO je přední dokumentární festival na světě,“ svěřil se kanadský antropolog a dokumentarista Niobe Thompson, který stojí za vítězným snímkem. 

Hlavní cenu si odnesl film Datlovití: Hluční sousedé. Zkoumání důležitosti datlů ve světovém kontextu je mimořádně barvitým zážitkem, který ukazuje možnosti současného wildlife dokumentu v celé jeho kráse. Čestné uznání si odnesl progresivní, až experimentálně laděný film Poznámky z Eremocénu, který natočila jedna z nejzajímavějších současných slovenských filmařek Viera Čákanyová. Ve filmu, který je koncipovaný jako vzkaz z budoucnosti současné generaci, debatuje se svým virtuálním budoucím já o tom, co všechno jsme jako lidstvo udělali špatně a jak se z toho můžeme poučit. 

„Ocenili jsme jedinečnou kombinaci analogového filmu, digitálního zpracování obrazu a vektorového prostoru jazyka. Divák je konfrontován s tím, co by mohla znamenat umělá inteligence a nesmrtelnost. Pro lidstvo i pro každého z nás jednotlivě,“ komentovala rozhodnutí porota. 

Cenu za nejlepší česko-slovenský populárně-vědecký film pak vyhrála hravá globální home esej Jiříkovo vidění režisérky Marty Kovářové. Ta se v něm spolu se svým otcem, vědcem Jiřím Svobodou, snaží prosadit jeho koncept globální uhlíkové daně. Toto environmentální téma ozvláštňuje hravými písněmi i mezigeneračním dialogem, se kterým se může ztotožnit většina publika.

V soutěži krátkých filmů slavily dva filmy

Progresivní videoherní kraťas Dříči si vysloužil čestné uznání. Zaměřuje se na NPCs neboli nehráčské postavy ve videohrách, které hráči často berou jako samozřejmou nutnost a výplň virtuálních světů. Zde jsou postaveny do světel reflektorů, aby odhalily absurdní stránky světa práce. Cena za nejlepší krátký populárně-vědecký film pak putuje za filmem Getty potraty. Osobní zpověď režisérky je současně analýzou mediálního obrazu lidí, kteří mají zkušenost s potratem. Dílo pracuje s různými mediálními zdroji jak z minulosti, tak ze současnosti, a s nadhledem se zamýšlí nad tím, jaká je mediální reprezentace tohoto tématu a co z ní plyne.

Pak jsou tu také filmy oceněné studentskou porotou. Čestné uznání patří soutěžnímu filmu Pobavme se o sexu – sto let sexuální výchovy. Snímek otevírá důležité téma stigmatizace sexu ve výchově a vzdělávání a zamýšlí se nad tím, kam jsme se od 20. století posunuli a kam se ještě posunout můžeme. Zatímco v Mezinárodní soutěži si film Hon na nejstarší DNA odnesl čestné uznání, v této kategorii si odnáší hlavní Cenu studentské poroty Univerzity Palackého v Olomouci.

Přes milion korun pro vítěze Camp 4Science

Setkání profesionálek a profesionálů v oblasti tvorby vědeckého dokumentu Camp 4Science má také svého vítěze, tím je projekt Valley of the Night režisérky Lynne Siefert, která pochází ze Seattlu ve státě Washington. Producentská firma Sandbox Films jí na AFO věnovala cenu za nejlepší pitch 25 tisíc amerických dolarů. Zároveň se rozhodla podpořit ještě další dva projekty, každý částkou 10 tisíc amerických dolarů.

„Mám velkou radost z letošního Camp 4Science, hlavně proto, že jsme dostali rekordních 39 přihlášek, což je obrovské číslo, protože vybíráme sedm projektů, které se mohou zúčastnit hlavního programu. Líbila se mi atmosféra, kdy se účastníci navzájem podporovali, fandili si a sdíleli svoje know how a také odkrývali svoji zranitelnost,“ popsala atmosféru dramaturgyně Ivana Formanová. Dodala, že vítězný film byl jeden z jejích favoritů, protože režisérka má velmi jasný rukopis a velmi citlivě a umělecky přistupuje k zajímavému tématu. Tím jsou dopady klimatických změn na město, kde se spousta jeho obyvatel musí přesunout se svými činnosti do nočního života, aby se schovali před spalujícím vedrem.

„Výhra je senzace! Jsem nesmírně vděčná, že jsem byla pozvaná a že jsem mohla přemýšlet o svém projektu a poznat tolik zajímavých lidí a také se zamyslet nad některými věcmi ohledně svého filmu,“ svěřila se režisérka Lynne Siefert. Camp 4Science se koná v rámci festivalu AFO a na půdě univerzity se každoročně setkávají audiovizuální tvůrci s popularizátory vědy z řad předních vědců a akademiků z tuzemska i celého světa. 

Příští rok AFO oslaví 60 let od svého založení

Cílem AFO je bourání předsudků a stereotypů o „nudných“ vzdělávacích filmech i přírodních, humanitních a společenských vědách. Hybnou organizační silou jsou především současní i bývalí studenti Univerzity Palackého. „Já osobně bych festivalu přála, aby si zachoval svou unikátní atmosféru, aby dál mohl být odrazovým můstkem pro studenty, který bude v jejich profesních kariérách zastávat důležité místo. A moc bych si přála, aby dál plnil své základní poslání a co největšímu počtu lidí zprostředkovával nové informace, poznání, perspektivy a byl jejich mostem k vědě,“ řekla Eva Navrátilová, ředitelka festivalu. 

Vizuál letošního roku vycházel z retro estetiky a typografie evokovala zlatou éru zábavních parků. Hlavním motivem programu festivalu byla paměť. Diváci zažili ambiciózní výlet do budoucí minulosti, který vedl od období dinosaurů až do časů umělé inteligence. Tvůrci programu hledali klíč k pochopení paměti v kontextu společnosti a technologií a spolu s diváky si představili svět, ve kterém paměť zcela chybí. Návštěvníci vybírali z 350 bodů programu. Kromě filmových projekcí to byly workshopy, přednášky, besedy, procházky, natáčení podcastů, aktivity pro děti nebo výstavy a koncerty.