Feed aggregator

Mezinárodní tým vědců, jehož součástí jsou i odborníci z výzkumného institutu CATRIN Univerzity Palackého, vyvinul nový typ plazmonického fotokatalyzátoru, jenž dokáže s využitím sluneční energie velmi účinně a selektivně přeměňovat biomasu na klíčové suroviny pro výrobu bioplastů. Výsledky výzkumu, které představují významný krok směrem k udržitelnější chemické výrobě, zveřejnil prestižní vědecký časopis Nature Catalysis.

Biomasa, tedy organický materiál rostlinného či živočišného původu, patří mezi nejperspektivnější obnovitelné zdroje pro výrobu chemikálií a materiálů s vysokou přidanou hodnotou. Výzkum se zaměřil na molekulu 5-hydroxymethylfurfuralu, která vzniká z cukrů obsažených v rostlinné biomase a je považována za jeden z klíčových meziproduktů moderních biorafinerií. Její řízenou oxidací lze získat 2,5-furandikarboxylovou kyselinu, sloučeninu využitelnou jako základní stavební jednotku biopolymerů, například plastu PEF, který je ekologickou alternativou běžně používaného PET. Dosavadní průmyslové postupy výroby této látky jsou však technologicky náročné. Často vyžadují silně zásadité prostředí, zvýšené teploty nebo tlak. Přesto trpí nízkou selektivitou, což vede ke vzniku nežádoucích vedlejších produktů a vyšší energetické náročnosti. Současný výzkum se proto snaží nalézt nové přístupy, které by umožnily tuto chemickou přeměnu řídit pomocí světelné energie za mírnějších a ekologicky šetrnějších podmínek.

Dokonalá souhra

Nově vyvinutý katalyzátor je založen na kombinaci nanostrukturovaného nitridu titanu a extrémně malých nanočástic slitiny ruthenia a platiny. Nitrid titanu slouží jako materiál, který velmi účinně pohlcuje světlo, zejména jeho infračervenou složku, a přeměňuje jej na energeticky bohaté elektrony a lokální teplo. Tyto efekty následně podporují aktivaci molekulárního kyslíku na povrchu katalyticky aktivních nanočástic, kde probíhá vlastní chemická reakce.

„Klíčové je, že jednotlivé složky katalyzátoru spolupracují v dokonalé součinnosti. Díky tomu dokážeme velmi přesně řídit oxidaci 5-hydroxymethylfurfuralu a dosáhnout téměř úplné přeměny na cílový produkt bez použití silných chemických přísad nebo extrémních reakčních podmínek. Ve srovnání s dosavadními technologiemi je proces výrazně selektivnější, energeticky úspornější a produkuje podstatně méně odpadu,“ uvedl jeden z korespondenčních autorů studie Štěpán Kment z Univerzity Palackého.

Jde o nový koncept pro přeměnu biomasy

Autoři studie zdůrazňují, že tento přístup umožňuje aktivovat kyslík zcela odlišným způsobem než u běžných katalytických systémů. Díky tomu lze reakci vést ve vodném prostředí bez přídavku zásad a zároveň se vyhnout neselektivním reakcím, které by vedly ke ztrátám materiálu. Výsledkem je vysoce účinný a přesně řízený proces vhodný pro budoucí aplikace.

Podle vědců představuje tato plazmonická katalytická platforma dosud nevyužitý koncept v oblasti přeměny biomasy. „Otevírá nové možnosti pro budoucí biorafinerie, které by mohly ze sluneční energie a obnovitelných surovin vyrábět plasty, rozpouštědla a další chemické produkty s výrazně nižší uhlíkovou stopou než současné průmyslové technologie,“ uzavřel Kment.

Na výzkumu se podíleli vědci z CATRIN Univerzity Palackého a Centra energetických a environmentálních technologií i národního superpočítačového centra IT4Innovations na VŠB-TUO ve spolupráci s partnery z Číny, Itálie a Spojených států amerických.

 

 

Mezinárodní tým vědců, jehož součástí jsou i odborníci z výzkumného institutu CATRIN Univerzity Palackého, vyvinul nový typ plazmonického fotokatalyzátoru, jenž dokáže s využitím sluneční energie velmi účinně a selektivně přeměňovat biomasu na klíčové suroviny pro výrobu bioplastů. Výsledky výzkumu, které představují významný krok směrem k udržitelnější chemické výrobě, zveřejnil prestižní vědecký časopis Nature Catalysis.

Biomasa, tedy organický materiál rostlinného či živočišného původu, patří mezi nejperspektivnější obnovitelné zdroje pro výrobu chemikálií a materiálů s vysokou přidanou hodnotou. Výzkum se zaměřil na molekulu 5-hydroxymethylfurfuralu, která vzniká z cukrů obsažených v rostlinné biomase a je považována za jeden z klíčových meziproduktů moderních biorafinerií. Její řízenou oxidací lze získat 2,5-furandikarboxylovou kyselinu, sloučeninu využitelnou jako základní stavební jednotku biopolymerů, například plastu PEF, který je ekologickou alternativou běžně používaného PET. Dosavadní průmyslové postupy výroby této látky jsou však technologicky náročné. Často vyžadují silně zásadité prostředí, zvýšené teploty nebo tlak. Přesto trpí nízkou selektivitou, což vede ke vzniku nežádoucích vedlejších produktů a vyšší energetické náročnosti. Současný výzkum se proto snaží nalézt nové přístupy, které by umožnily tuto chemickou přeměnu řídit pomocí světelné energie za mírnějších a ekologicky šetrnějších podmínek.

Dokonalá souhra

Nově vyvinutý katalyzátor je založen na kombinaci nanostrukturovaného nitridu titanu a extrémně malých nanočástic slitiny ruthenia a platiny. Nitrid titanu slouží jako materiál, který velmi účinně pohlcuje světlo, zejména jeho infračervenou složku, a přeměňuje jej na energeticky bohaté elektrony a lokální teplo. Tyto efekty následně podporují aktivaci molekulárního kyslíku na povrchu katalyticky aktivních nanočástic, kde probíhá vlastní chemická reakce.

„Klíčové je, že jednotlivé složky katalyzátoru spolupracují v dokonalé součinnosti. Díky tomu dokážeme velmi přesně řídit oxidaci 5-hydroxymethylfurfuralu a dosáhnout téměř úplné přeměny na cílový produkt bez použití silných chemických přísad nebo extrémních reakčních podmínek. Ve srovnání s dosavadními technologiemi je proces výrazně selektivnější, energeticky úspornější a produkuje podstatně méně odpadu,“ uvedl jeden z korespondenčních autorů studie Štěpán Kment z Univerzity Palackého.

Jde o nový koncept pro přeměnu biomasy

Autoři studie zdůrazňují, že tento přístup umožňuje aktivovat kyslík zcela odlišným způsobem než u běžných katalytických systémů. Díky tomu lze reakci vést ve vodném prostředí bez přídavku zásad a zároveň se vyhnout neselektivním reakcím, které by vedly ke ztrátám materiálu. Výsledkem je vysoce účinný a přesně řízený proces vhodný pro budoucí aplikace.

Podle vědců představuje tato plazmonická katalytická platforma dosud nevyužitý koncept v oblasti přeměny biomasy. „Otevírá nové možnosti pro budoucí biorafinerie, které by mohly ze sluneční energie a obnovitelných surovin vyrábět plasty, rozpouštědla a další chemické produkty s výrazně nižší uhlíkovou stopou než současné průmyslové technologie,“ uzavřel Kment.

Na výzkumu se podíleli vědci z CATRIN Univerzity Palackého a Centra energetických a environmentálních technologií i národního superpočítačového centra IT4Innovations na VŠB-TUO ve spolupráci s partnery z Číny, Itálie a Spojených států amerických.

 

 

 

 

 

 

 

Nejprve cena za nejlepší dětskou knihu veletrhu v Havlíčkově Brodě. Pak beznadějně vyprodaný první náklad a vydání očekávaného dotisku. A nyní oficiální „razítko“ ministerstva školství. Hravá a interaktivní učebnice Filmouka si už více než dva roky získává čtenářské sympatie učitelů, rodičů i dětí a nejnověji ji také ministerstvo školství doporučuje jako vstupenku do světa filmu pro žáky 2. stupně základních škol a nižších ročníků víceletých gymnázií. Schvalovací doložku ve všech Filmoukách avizuje komiksová samolepka.

Filmouka. Průvodce světem filmu a audiovize je unikátní publikací na pomezí hravé, komiksové učebnice a populárně-naučné literatury, která zábavnou formou přibližuje dětským čtenářům svět filmu ze všech úhlů pohledu. Důraz na interaktivní pojetí, vlastní aktivity, pestré texty i grafiky a propojení s multimediálním webem z ní činí komplexní materiál, který je vhodný jak k individuálnímu čtení v dětském pokoji, tak ke skupinové práci ve výuce.

„Udělení doložky od MŠMT je pro nás definitivním stvrzením, že jsme skutečně vytvořili učebnici. A ještě k tomu natolik kvalitní, že ji doporučuje jako vhodnou do výuky naše nejvyšší školská instituce. Nezbývá než si přát, aby se s ní učilo co nejvíce žákyň a žáků. Určitě si to zaslouží,“ říká Petr Pláteník, editor knihy a člen Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu, která za nápadem i autorským zpracováním Filmouky stojí.

„O kvalitě Filmouky jsme byli přesvědčeni od samého začátku. Získání schvalovací doložky to jen potvrdilo. Jestli to pro učebnici znamená svatý grál, uvidíme. Ředitelé základních škol mohou učebnici nakoupit a půjčovat žákům k výuce. Stále však platí, že klíčový je postoj učitelů. Musí vzít audiovizuální výchovu za svou, protože většina komunikace jejich žáků už dnes probíhá audiovizuálně a je dobré ji kultivovat a učit se navzájem,“ doplňuje Aleš Prstek, ředitel Vydavatelství Univerzity Palackého, které učebnici vydalo a je jejím hlavním distributorem.

Zájemci si mohou Filmouku pořídit na e-shopu Vydavatelství UP a u dobrých knihkupců. Více informací o Filmouce nabízí web www.filmouka.cz. Jeho součástí je mj. také bezplatná metodická příručka pro učitele.

Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu rovněž nabízí skrze své regionální ambasadory workshopy či ukázkové hodiny pro učitele, které přibližují, jak se dá zábavnou formou film a audiovizuální svět obecně ve školách vyučovat (ať už samostatně, nebo jakou součást jiných předmětů).

Nejprve cena za nejlepší dětskou knihu veletrhu v Havlíčkově Brodě. Pak beznadějně vyprodaný první náklad a vydání očekávaného dotisku. A nyní oficiální „razítko“ ministerstva školství. Hravá a interaktivní učebnice Filmouka si už více než dva roky získává čtenářské sympatie učitelů, rodičů i dětí a nejnověji ji také ministerstvo školství doporučuje jako vstupenku do světa filmu pro žáky 2. stupně základních škol a nižších ročníků víceletých gymnázií. Schvalovací doložku ve všech Filmoukách avizuje komiksová samolepka.

Filmouka. Průvodce světem filmu a audiovize je unikátní publikací na pomezí hravé, komiksové učebnice a populárně-naučné literatury, která zábavnou formou přibližuje dětským čtenářům svět filmu ze všech úhlů pohledu. Důraz na interaktivní pojetí, vlastní aktivity, pestré texty i grafiky a propojení s multimediálním webem z ní činí komplexní materiál, který je vhodný jak k individuálnímu čtení v dětském pokoji, tak ke skupinové práci ve výuce.

„Udělení doložky od MŠMT je pro nás definitivním stvrzením, že jsme skutečně vytvořili učebnici. A ještě k tomu natolik kvalitní, že ji doporučuje jako vhodnou do výuky naše nejvyšší školská instituce. Nezbývá než si přát, aby se s ní učilo co nejvíce žákyň a žáků. Určitě si to zaslouží,“ říká Petr Pláteník, editor knihy a člen Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu, která za nápadem i autorským zpracováním Filmouky stojí.

„O kvalitě Filmouky jsme byli přesvědčeni od samého začátku. Získání schvalovací doložky to jen potvrdilo. Jestli to pro učebnici znamená svatý grál, uvidíme. Ředitelé základních škol mohou učebnici nakoupit a půjčovat žákům k výuce. Stále však platí, že klíčový je postoj učitelů. Musí vzít audiovizuální výchovu za svou, protože většina komunikace jejich žáků už dnes probíhá audiovizuálně a je dobré ji kultivovat a učit se navzájem,“ doplňuje Aleš Prstek, ředitel Vydavatelství Univerzity Palackého, které učebnici vydalo a je jejím hlavním distributorem.

Zájemci si mohou Filmouku pořídit na e-shopu Vydavatelství UP a u dobrých knihkupců. Více informací o Filmouce nabízí web www.filmouka.cz. Jeho součástí je mj. také bezplatná metodická příručka pro učitele.

Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu rovněž nabízí skrze své regionální ambasadory workshopy či ukázkové hodiny pro učitele, které přibližují, jak se dá zábavnou formou film a audiovizuální svět obecně ve školách vyučovat (ať už samostatně, nebo jakou součást jiných předmětů).

V době geopolitické nejistoty, rostoucích kybernetických hrozeb a rychlého nástupu kvantových počítačů se bezpečná komunikace stává jedním z klíčových témat současnosti. Systémy, na nichž stojí státní správa, finanční sektor i kritická infrastruktura, jsou čím dál zranitelnější. Právě touto výzvou se inspiruje nový výzkum vědců z katedry optiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, kteří ve spolupráci s Dánskou technickou univerzitou (DTU) navrhli nový přístup ke kvantové distribuci klíčů (QKD).

Mechanismus QKD využívá principy kvantové fyziky k bezpečnému sdílení šifrovacích klíčů pomocí kvantových stavů světla. Jakýkoli pokus o odposlech se v takovém systému projeví a lze jej odhalit. Dosavadní QKD systémy však fungují převážně bod–bod: jeden odesílatel, jeden příjemce, jedno spojení. To se v dnešních hustých a dynamických komunikačních sítích ukazuje jako zásadní omezení. Tým z Olomouce a DTU proto přišel s řešením typu „jeden k mnoha“. Navržený protokol umožňuje z centrálního zdroje současně a nezávisle distribuovat kvantové šifrovací klíče více uživatelům. Tento koncept je součástí širší architektury nazvané continuous-variable quantum passive optical network (CV-QPON) – pasivní optické kvantové sítě založené na spojitých proměnných.

Poslední míle

Jedním z hlavních cílů CV-QPON je řešení tzv. problému poslední míle. Zatímco páteřní optické sítě lze relativně dobře zabezpečit, připojení jednotlivých uživatelů – domácností, institucí či firem – je technologicky i ekonomicky náročné. V kvantové komunikaci je tento problém ještě vyhrocenější: kvantové signály jsou křehké a tradiční řešení vyžadují drahé a specializované vybavení pro každý jednotlivý spoj. CV-QPON tento přístup zásadně mění. Místo budování samostatných kvantových spojení propojuje více uživatelů jedním sdíleným kvantovým signálem a využívá standardní telekomunikační hardware. Díky tomu nabízí praktičtější a lépe škálovatelné řešení, zejména pro městské a metropolitní sítě.

„Pokud si kvantovou komunikaci představíte jako řeku, současné protokoly fungují jako posílání zpráv v lahvích,“ vysvětluje jeden z hlavních autorů studie Ivan Derkach z katedry optiky. „Každá lahev je jeden foton, jeden spoj, jeden klíč. My jsme si položili otázku: co kdybychom místo toho dokázali číst samotnou řeku?“

Bezpečnost ve sdíleném světě

Tímto přístupem se vědci dostávají ke kvantové distribuci klíčů založené na spojitých proměnných (CV-QKD). Informace se zde nekóduje do jednotlivých fotonů, ale do spojitých fluktuací kvantového světelného pole – například jeho amplitudy a fáze. Jeden zdroj tak může obsluhovat více příjemců, kteří si ze stejného signálu odvozují své vlastní, vzájemně nezávislé a soukromé klíče.

„Upřednostňujeme jednoduchost, rychlost a kapacitu přenosu informaci, které jsou pro reálné sítě klíčové.“ Vladyslav Usenko

Sdílený signál ale přirozeně vyvolává otázky důvěry mezi uživateli. Autoři protokolu je řeší pragmaticky: bezpečnost není založena na složitých předpokladech o chování ostatních uživatelů, ale na fyzikálně měřitelných veličinách, zejména na amplitudě přijímaného optického signálu. Uživatelé si mohou sami nastavit míru důvěry a úroveň zabezpečení svých klíčů podle konkrétní situace.

„Je to vědomý kompromis,“ říká Vladyslav Usenko z katedry optiky, který vede tým teorie kvantové komunikace. „Upřednostňujeme jednoduchost, rychlost a kapacitu přenosu informaci, které jsou pro reálné sítě klíčové.“

Spolupráce s Dánskou technickou univerzitou

Výzkum vznikl v rámci dvou významných evropských iniciativ, v nichž je Vladyslav Usenko hlavním řešitelem za Univerzitu Palackého: projektu CVStar programu QuantERA, podpořeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, a vlajkového projektu Evropské unie v oblasti kvantových technologií QSNP. Klíčovou roli sehrála také spolupráce s Dánskou technickou univerzitou, dodatečně podpořená grantem GA ČR Outgoing Fellowship Ivana Derkacha, která umožnila propojit teoretické návrhy s reálnými možnostmi současných telekomunikačních sítí.

„Pomohli nám udržet návrh při zemi,“ říká Radim Filip, vedoucí skupiny teorie kvantové optiky na UP. „Cílem bylo vytvořit základní protokol, který nebude fungovat jen na papíře, ale bude respektovat omezení skutečné optické komunikace.“

Silnou stránkou CV-QPON je jeho kompatibilita se stávající optickou síťovou infrastrukturou. Nevyžaduje exotické zdroje ani speciální detektory, což výrazně zvyšuje šanci na jeho budoucí využití v praxi.

Jak se kvantové technologie postupně přesouvají z laboratoří do reálného světa, bude řešení problémů, jako je bezpečná a škálovatelná „poslední míle“, čím dál naléhavější. Práce vědců z katedry optiky Přírodovědecké fakulty UP, publikovaná v prestižním časopise Light: Science & Applications od Nature, ukazuje, že kvantová komunikace nemusí být jen výsadou izolovaných spojů – může být sdílená, praktická a připravená pro skutečné sítě.

V době geopolitické nejistoty, rostoucích kybernetických hrozeb a rychlého nástupu kvantových počítačů se bezpečná komunikace stává jedním z klíčových témat současnosti. Systémy, na nichž stojí státní správa, finanční sektor i kritická infrastruktura, jsou čím dál zranitelnější. Právě touto výzvou se inspiruje nový výzkum vědců z katedry optiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, kteří ve spolupráci s Dánskou technickou univerzitou (DTU) navrhli nový přístup ke kvantové distribuci klíčů (QKD).

Mechanismus QKD využívá principy kvantové fyziky k bezpečnému sdílení šifrovacích klíčů pomocí kvantových stavů světla. Jakýkoli pokus o odposlech se v takovém systému projeví a lze jej odhalit. Dosavadní QKD systémy však fungují převážně bod–bod: jeden odesílatel, jeden příjemce, jedno spojení. To se v dnešních hustých a dynamických komunikačních sítích ukazuje jako zásadní omezení. Tým z Olomouce a DTU proto přišel s řešením typu „jeden k mnoha“. Navržený protokol umožňuje z centrálního zdroje současně a nezávisle distribuovat kvantové šifrovací klíče více uživatelům. Tento koncept je součástí širší architektury nazvané continuous-variable quantum passive optical network (CV-QPON) – pasivní optické kvantové sítě založené na spojitých proměnných.

Poslední míle

Jedním z hlavních cílů CV-QPON je řešení tzv. problému poslední míle. Zatímco páteřní optické sítě lze relativně dobře zabezpečit, připojení jednotlivých uživatelů – domácností, institucí či firem – je technologicky i ekonomicky náročné. V kvantové komunikaci je tento problém ještě vyhrocenější: kvantové signály jsou křehké a tradiční řešení vyžadují drahé a specializované vybavení pro každý jednotlivý spoj. CV-QPON tento přístup zásadně mění. Místo budování samostatných kvantových spojení propojuje více uživatelů jedním sdíleným kvantovým signálem a využívá standardní telekomunikační hardware. Díky tomu nabízí praktičtější a lépe škálovatelné řešení, zejména pro městské a metropolitní sítě.

„Pokud si kvantovou komunikaci představíte jako řeku, současné protokoly fungují jako posílání zpráv v lahvích,“ vysvětluje jeden z hlavních autorů studie Ivan Derkach z katedry optiky. „Každá lahev je jeden foton, jeden spoj, jeden klíč. My jsme si položili otázku: co kdybychom místo toho dokázali číst samotnou řeku?“

Bezpečnost ve sdíleném světě

Tímto přístupem se vědci dostávají ke kvantové distribuci klíčů založené na spojitých proměnných (CV-QKD). Informace se zde nekóduje do jednotlivých fotonů, ale do spojitých fluktuací kvantového světelného pole – například jeho amplitudy a fáze. Jeden zdroj tak může obsluhovat více příjemců, kteří si ze stejného signálu odvozují své vlastní, vzájemně nezávislé a soukromé klíče.

„Upřednostňujeme jednoduchost, rychlost a kapacitu přenosu informaci, které jsou pro reálné sítě klíčové.“ Vladyslav Usenko

Sdílený signál ale přirozeně vyvolává otázky důvěry mezi uživateli. Autoři protokolu je řeší pragmaticky: bezpečnost není založena na složitých předpokladech o chování ostatních uživatelů, ale na fyzikálně měřitelných veličinách, zejména na amplitudě přijímaného optického signálu. Uživatelé si mohou sami nastavit míru důvěry a úroveň zabezpečení svých klíčů podle konkrétní situace.

„Je to vědomý kompromis,“ říká Vladyslav Usenko z katedry optiky, který vede tým teorie kvantové komunikace. „Upřednostňujeme jednoduchost, rychlost a kapacitu přenosu informaci, které jsou pro reálné sítě klíčové.“

Spolupráce s Dánskou technickou univerzitou

Výzkum vznikl v rámci dvou významných evropských iniciativ, v nichž je Vladyslav Usenko hlavním řešitelem za Univerzitu Palackého: projektu CVStar programu QuantERA, podpořeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, a vlajkového projektu Evropské unie v oblasti kvantových technologií QSNP. Klíčovou roli sehrála také spolupráce s Dánskou technickou univerzitou, dodatečně podpořená grantem GA ČR Outgoing Fellowship Ivana Derkacha, která umožnila propojit teoretické návrhy s reálnými možnostmi současných telekomunikačních sítí.

„Pomohli nám udržet návrh při zemi,“ říká Radim Filip, vedoucí skupiny teorie kvantové optiky na UP. „Cílem bylo vytvořit základní protokol, který nebude fungovat jen na papíře, ale bude respektovat omezení skutečné optické komunikace.“

Silnou stránkou CV-QPON je jeho kompatibilita se stávající optickou síťovou infrastrukturou. Nevyžaduje exotické zdroje ani speciální detektory, což výrazně zvyšuje šanci na jeho budoucí využití v praxi.

Jak se kvantové technologie postupně přesouvají z laboratoří do reálného světa, bude řešení problémů, jako je bezpečná a škálovatelná „poslední míle“, čím dál naléhavější. Práce vědců z katedry optiky Přírodovědecké fakulty UP, publikovaná v prestižním časopise Light: Science & Applications od Nature, ukazuje, že kvantová komunikace nemusí být jen výsadou izolovaných spojů – může být sdílená, praktická a připravená pro skutečné sítě.

Nejnovější fyzická analýza univerzitních popelnic odhalila, že ve směsném odpadu končí nejen velké množství recyklovatelných materiálů, ale také překvapivě vysoký podíl nesnědených potravin – někde tvoří až pětinu směsného komunálního odpadu. Velké rozdíly jsou také v zastoupení nežádoucích příměsí u tříděného plastu. Data ukazují, kde je prostor pro zlepšení, a zároveň potvrzují, že aktuální kroky – od půjčování třídicích tašek a nádob na bioodpad přes informační kampaně až po nové univerzitní kompostéry – mají smysl a mohou výrazně zlepšit celkovou kvalitu třídění i snížit množství směsného odpadu.

Analýza organizovaná Udržitelnou univerzitou se tentokrát zaměřila na čtyři typově odlišné lokality na UP – koleje Neředín a generála Svobody, rektorát a přírodovědeckou fakultu. Stejně jako u předchozího rozboru z roku 2022 šlo o to zjistit, co se skutečně skrývá ve směsném komunálním odpadu a navíc i v kontejnerech na plast – a co tato data vypovídají o každodenním chování studentů i zaměstnanců.

„Ačkoli směsný komunální odpad tvoří na UP více než 70 % všech vyprodukovaných odpadů, fyzické rozbory opakovaně ukazují, že jeho velká část by v černých popelnicích vůbec neměla končit. Dále využitelný materiál – tedy odpad, který bylo možné vytřídit či zkompostovat – tvoří zpravidla více než polovinu směsného odpadu,“ říká referentka udržitelného rozvoje na UP Nikola Křížová.

Odpad pod lupou: nejvíc tvoří bioodpad

Největší podíl podle souhrnu výsledků představují kuchyňské bioodpady, které se v jednotlivých lokalitách pohybovaly mezi 28 a 45 procenty. Významným zjištěním je také vysoký výskyt nespotřebovaných potravin. Těch se například na Neředíně objevilo 21 %, na kolejích gen. Svobody 16 % a na rektorátu 14 %. Jen přírodovědecká fakulta vykázala výrazně nižší hodnotu, pouhá 2 %. Už v roce 2016 přitom díky studentskému spolku Udržitelný Palacký vznikla facebooková skupina „Free Food UPOL - sdílení jídla“, kde lze přebytečné potraviny nabídnout dalším zájemcům.

 

Kromě potravin tvořily velkou část směsného odpadu také materiály, které mají jasné místo v třídicích nádobách: papír, sklo a plasty. Jejich podíl se podle lokality pohyboval od 29 do 51 %, a pokud se připočítají kompostovatelné složky, představuje to až 63 % využitelného odpadu.

Podobné rozdíly se ukázaly i při analýze tříděného plastu. Zatímco na kolejích Neředín obsahovaly žluté kontejnery přibližně 63 % skutečného plastu, na kolejích gen. Svobody šlo jen o 45 % a téměř polovinu tvořily nežádoucí příměsi, zejména bioodpad a papír se sklem. V současnosti je na kolejích možné vyhazovat do žlutých kontejnerů také kovy a tetrapaky. Oproti tomu rektorát vykázal velmi čistý sběr s výrazným podílem PET lahví a folií. Nejlepší výsledek měla přírodovědecká fakulta, kde cílový odpad tvořil přes 97 % a kontaminace se držela pod třemi procenty – tedy výrazně pod českým průměrem.

Podrobnější výsledky jsou dostupné v souhrnu výzkumné zprávy. 

Nové vybavení i dostupné informace

Univerzita však nezůstává jen u samotných dat a dlouhodobě zavádí opatření, která mají studentům a zaměstnancům třídění nejen usnadnit, ale také zlepšit jeho výslednou kvalitu. V kampusu přibývají nové koše na tříděný odpad, zejména na místech, kde dosud chyběly. Studenti na kolejích si mohou zdarma zapůjčit sady třídicích tašek, aby mohli pohodlně třídit už na svých pokojích. Od září si mohou nově vyzvednout i praktické nádoby na bioodpad a vynášet je do čtyř kompostérů v areálech kolejí. Gastroodpad z menz putuje od roku 2023 do bioplynové stanice.

„Technická opatření pak doplňují informační kampaně, které formou letáků, plakátů, QR kódů i komunikace na webu a sociálních sítích vysvětlují, jak třídit správně a co do kterého koše patří. Vytvořili jsme také sérii pěti edukačních videí o udržitelnosti, z nichž je jeden díl věnován právě třídění odpadu. Nadále však platí, že nejlepší je ten odpad, který vůbec nevznikne,“ dodává Miroslava Zavadil, referentka udržitelného rozvoje na UP.

video_sem

Podívat se na další díly

Realizace byla financována z projektu NPO_UPOL_MSMT-2118/2024-4 Podpora zelených dovedností a udržitelnosti na Univerzitě Palackého.

Nejnovější fyzická analýza univerzitních popelnic odhalila, že ve směsném odpadu končí nejen velké množství recyklovatelných materiálů, ale také překvapivě vysoký podíl nesnědených potravin – někde tvoří až pětinu směsného komunálního odpadu. Velké rozdíly jsou také v zastoupení nežádoucích příměsí u tříděného plastu. Data ukazují, kde je prostor pro zlepšení, a zároveň potvrzují, že aktuální kroky – od půjčování třídicích tašek a nádob na bioodpad přes informační kampaně až po nové univerzitní kompostéry – mají smysl a mohou výrazně zlepšit celkovou kvalitu třídění i snížit množství směsného odpadu.

Analýza organizovaná Udržitelnou univerzitou se tentokrát zaměřila na čtyři typově odlišné lokality na UP – koleje Neředín a generála Svobody, rektorát a přírodovědeckou fakultu. Stejně jako u předchozího rozboru z roku 2022 šlo o to zjistit, co se skutečně skrývá ve směsném komunálním odpadu a navíc i v kontejnerech na plast – a co tato data vypovídají o každodenním chování studentů i zaměstnanců.

„Ačkoli směsný komunální odpad tvoří na UP více než 70 % všech vyprodukovaných odpadů, fyzické rozbory opakovaně ukazují, že jeho velká část by v černých popelnicích vůbec neměla končit. Dále využitelný materiál – tedy odpad, který bylo možné vytřídit či zkompostovat – tvoří zpravidla více než polovinu směsného odpadu,“ říká referentka udržitelného rozvoje na UP Nikola Křížová.

Odpad pod lupou: nejvíc tvoří bioodpad

Největší podíl podle souhrnu výsledků představují kuchyňské bioodpady, které se v jednotlivých lokalitách pohybovaly mezi 28 a 45 procenty. Významným zjištěním je také vysoký výskyt nespotřebovaných potravin. Těch se například na Neředíně objevilo 21 %, na kolejích gen. Svobody 16 % a na rektorátu 14 %. Jen přírodovědecká fakulta vykázala výrazně nižší hodnotu, pouhá 2 %. Už v roce 2016 přitom díky studentskému spolku Udržitelný Palacký vznikla facebooková skupina „Free Food UPOL - sdílení jídla“, kde lze přebytečné potraviny nabídnout dalším zájemcům.

 

Kromě potravin tvořily velkou část směsného odpadu také materiály, které mají jasné místo v třídicích nádobách: papír, sklo a plasty. Jejich podíl se podle lokality pohyboval od 29 do 51 %, a pokud se připočítají kompostovatelné složky, představuje to až 63 % využitelného odpadu.

Podobné rozdíly se ukázaly i při analýze tříděného plastu. Zatímco na kolejích Neředín obsahovaly žluté kontejnery přibližně 63 % skutečného plastu, na kolejích gen. Svobody šlo jen o 45 % a téměř polovinu tvořily nežádoucí příměsi, zejména bioodpad a papír se sklem. V současnosti je na kolejích možné vyhazovat do žlutých kontejnerů také kovy a tetrapaky. Oproti tomu rektorát vykázal velmi čistý sběr s výrazným podílem PET lahví a folií. Nejlepší výsledek měla přírodovědecká fakulta, kde cílový odpad tvořil přes 97 % a kontaminace se držela pod třemi procenty – tedy výrazně pod českým průměrem.

Podrobnější výsledky jsou dostupné v souhrnu výzkumné zprávy. 

Nové vybavení i dostupné informace

Univerzita však nezůstává jen u samotných dat a dlouhodobě zavádí opatření, která mají studentům a zaměstnancům třídění nejen usnadnit, ale také zlepšit jeho výslednou kvalitu. V kampusu přibývají nové koše na tříděný odpad, zejména na místech, kde dosud chyběly. Studenti na kolejích si mohou zdarma zapůjčit sady třídicích tašek, aby mohli pohodlně třídit už na svých pokojích. Od září si mohou nově vyzvednout i praktické nádoby na bioodpad a vynášet je do čtyř kompostérů v areálech kolejí. Gastroodpad z menz putuje od roku 2023 do bioplynové stanice.

„Technická opatření pak doplňují informační kampaně, které formou letáků, plakátů, QR kódů i komunikace na webu a sociálních sítích vysvětlují, jak třídit správně a co do kterého koše patří. Vytvořili jsme také sérii pěti edukačních videí o udržitelnosti, z nichž je jeden díl věnován právě třídění odpadu. Nadále však platí, že nejlepší je ten odpad, který vůbec nevznikne,“ dodává Miroslava Zavadil, referentka udržitelného rozvoje na UP.

video_sem

Podívat se na další díly

Realizace byla financována z projektu NPO_UPOL_MSMT-2118/2024-4 Podpora zelených dovedností a udržitelnosti na Univerzitě Palackého.

Ve svém volném čase se snaží probudit v mladých lidech kritické myšlení a zájem o svět kolem sebe. Studentky Právnické fakulty Univerzity Palackého Aneta Rustler, Nga Thi Nguyen (Hani) a Klára Holková se významně podílejí na organizaci Olympiády lidských práv určené středoškolákům.

V rozhovoru přibližují, jak soutěž funguje, proč je důležité, aby se mladí lidé zajímali o veřejné dění, a co jim samotným tato dobrovolnická zkušenost přináší do budoucí právní praxe.

Co vás přivedlo k působení v Olympiádě lidských práv? Proč zrovna tohle téma?

Aneta: Oslovily mě kamarádky, které v organizaci působily už řadu let, jestli bych neměla zájem. Byla jsem tehdy ve druhém ročníku a řekla jsem si, proč ne? V budoucnu se chci věnovat ústavnímu právu, které je s lidským a základním právem logicky spojené. Navíc jsem už jako středoškolačka vždy pracovala na nějakém mimoškolním projektu a na vysoké mi to chybělo. Měla jsem jen studium a chtěla jsem to trochu naředit.

Hani: Lidská práva mě chytla už v prvním ročníku a od té doby jsem asi i trochu podvědomě vyhledávala, co by se v tom dalo dělat mimo školu. Občas se dívám lidem na LinkedIn a pro inspiraci ráda sleduji, co dělají ostatní. U jedné bývalé členky spolku jsem si všimla Olympiády. Proklikala jsem se tím a říkala jsem si, že je to super projekt. Dokonce mě trochu mrzelo, že jsem o něm nevěděla už na střední škole. Zaujalo mě to i díky tomu vzdělávacímu aspektu.

Klára: Já se přidala o rok později než holky. Viděla jsem u kamarádky na Instagramu příspěvky z finále, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se jí ozvala, jestli bych se nemohla také podílet. Tohle téma mě zajímalo odjakživa, vždy jsem ho považovala za důležité. Ve druhé třídě jsem začala koukat na seriál Vyprávěj, který má docela silný politický podtext, a od té doby se mě to drží. Na gymnáziu jsem taky měla hodně nejen lidskoprávních projektů a na vysoké to pak najednou nebylo. Nejsem takový ten typický právník, co přijde do školy a řeší jen, jaký zrovna vyšel nový zákon. Chtěla jsem najít prostředí lidí, kteří řeší i něco trochu jiného.

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online.

Takže je to pro vás i určité odreagování od té tvrdé právničiny?

Klára: Ano, od velkých byznysmenů s kufříky, kteří si myslí, že jednou budou velká korporátní zvířata...

Můžete přiblížit, jak soutěž přesně funguje?

Aneta: Prvního listopadu jsme spustili školní kolo, které trvá zhruba šest až sedm týdnů. Středoškoláci se přes odkaz dostanou na stránku, kde si vyberou jedno z dvanácti témat ve třech kategoriích – společenské, politické a techno-ekologické. Poté mají čtyřicet pět minut na napsání malé eseje. Jde nám hlavně o vyjádření hlavní myšlenky, o ten myšlenkový pochod. Eseje pak rozdělujeme do skupin a bodujeme je.

Hani: S tím, že na školním kole pracujeme už před spuštěním, kdy ta témata sami vymýšlíme.

Aneta: Ano, školní kolo je kompletně v režii našeho organizačního týmu. Do druhého kola pak postupuje zhruba šedesátka nejlepších ze dvou set účastníků. Znovu si vybírají ze seznamu témat, který už ale k esejím poskytuje odborná porota, jež je následně i opravuje. Na tuhle práci už mají studenti více času, dva až tři týdny, takže očekáváme i vyšší kvalitu.

Předpokládám, že v této fázi už musí studenti svá tvrzení také podložit relevantními zdroji a daty.

Aneta: Přesně tak. Řešíme třeba i správné citování použití umělé inteligence. Ve druhém kole už klademe důraz na to, aby to nebyla jen úvaha ve stylu „myslím si tohle“. Chceme vědět, proč si to myslí a na základě čeho. Často s jejich názory ani nemusíme souhlasit, ale pokud dokážou předat pěkný myšlenkový pochod, jak k nim došli, který je podložený argumenty, mohou uspět. Musím říct, že tahle stránka soutěže se rok od roku lepší.

Zmiňovaly jste i nějaké finále…

Hani: Všichni účastníci druhého kola dostávají pozvánku na ústní finále, které se koná na pražském magistrátu. Pro některé je to příliš daleká cesta, takže se nakonec účastní třeba třicet nebo čtyřicet studentů.

Aneta: Na ústním finále pak svou esej obhajují. Mají prostor na svůj monolog a poté sedm minut reagují na otázky od poroty. Je vždy obdivuhodné, co ze sebe dokážou vydat. Všechna čest. A aby toho nebylo málo, vybere se pak ještě sedm nebo osm nejlepších do superfinále. Tam si vylosují další téma a po krátké přípravě mají další rozhovor s porotou. Je to hodně o pohotovosti, jak dokážou rychle zareagovat.

Kdo v takové porotě zasedá?

Klára: Snažíme se o průřez odborníky. Měli jsme tam třeba Annu Šabatovou, bývalou ombudsmanku, emeritního ústavního soudce Davida Uhlíře nebo advokáta Vítězslava Dohnala, který pořádá letní Školu lidských práv. Bývají tam lidé z advokátních kanceláří, státního zastupitelství i akademici.

Za svou aktivitu získaly studentky loni i Cenu rektora pro dobrovolníky z řad studentů, absolventů a pracovníků UP, kterou jim předal rektor Michael Kohajda (psali jsme zde). Foto: Vojtěch Kmenta. 

Překvapili vás někdy středoškoláci svými myšlenkami?

Aneta: Často mi z těch studentů jde hlava kolem. Minulý ročník tam byly dvě slečny, jedna z nich nakonec vyhrála. Když jsem poslouchala jejich obhajobu a následnou diskuzi s porotou, říkala jsem si, že v sedmnácti letech bych vůbec nebyla schopná takhle formulovat myšlenky, natož polemizovat s experty, kteří mají padesát let praxe. Na jejich schopnosti artikulovat myšlenku by podle mě nedosáhla polovina naší školy.

Dodává vám to optimismus? Že i takto mladá generace dokáže přemýšlet nad vážnými tématy?

Klára: Určitě, i když je to trochu zkreslené, protože do soutěže se nám přihlásí jen špička ledovce. Ale vidím to i jinde, třeba při workshopech s Amnesty International na školách, kde téma lidských práv nutně nemusí být zálibou všech. Nedávno mě nadchla akce Samet na školách, která se v posledních dvou letech docela rozjela. Byly jsme na gymnáziu ve Frýdku-Místku a viděly, jak si studenti sami skvěle zorganizovali oslavy 17. listopadu. Pozvali si hosty, vyzdobili školu od shora dolů, zpívali Modlitbu pro Martu. Když jsme pak s kolegyněmi seděly v místnosti se všemi těmi disidenty, připadaly jsme si, že tam skoro nepatříme. Je skvělé vidět, že mladá generace chce něco dělat a není jen tak pasivní, jak je často prezentovaná v médiích.

Nahráváte mi. Den studentstva byl před nedávnem. Jak si vysvětlujete, že zrovna studenti jsou často tou hlavní skupinou, která se postaví proti totalitě a nespravedlnosti?

Hani: Možná to nevyzní nejlépe, ale nemyslím to zle… My mladí jsme ještě trochu naivní a nezkažení životem. Jsme idealisté a věříme, že věci mohou být lepší.

Aneta: Často taky nemáme co ztratit. Třicátníci a starší, s rodinou a kariérou, jsou už opatrnější. Dřív jim za názor hrozil vyhazov z práce nebo ztráta bydlení, a to ještě v těch lepších případech. Studenti si zkrátka ta rizika tolik nepřipouštějí. Dnes mají naštěstí jistotu, že je za názor nikdo nebude mlátit obuškem na náměstí. Alespoň doufám.

Klára: Hraje v tom roli i čas a zázemí. Mám rodinu, která mě podporuje, takže si můžu dovolit věnovat čas dobrovolnictví. Kdybych musela při škole několik dní v týdnu brigádničit, nezbyl by mi na to prostor. Dospělí pak, alespoň v mém okolí, často podporují různé neziskové organizace spíše finančně, pasivněji, protože po práci už nemají čas a energii na aktivismus.

Je nějaké téma, které byste ve společnosti rády změnily?

Klára: Přála bych si, aby si lidé uvědomili, že demokracie není jen svoboda, ale taky velká zodpovědnost. Stát tu není od toho, aby jen rozdával a zachraňoval nás. Je to pomocná ruka, o kterou se musíme starat a nějakým způsobem se podílet na tom, jak bude jednou vypadat. Zároveň by si lidé měli více pamatovat historii a poučit se z ní.

Hani: Za mě je to tolerance. Spousta konfliktů, od mikroagresí až po násilí, pramení z neochoty pochopit druhého. Vnímala jsem to hodně u voleb. Ty ale nějak demokraticky dopadly, někomu se to líbí, někomu ne, každopádně je potřeba se naučit výsledek respektovat a myslím, že ke vzájemnému pochopení můžeme dojít hlavně diskuzí.

Aneta: Souhlasím, chybí nám vzájemný respekt. Mám pocit, že se společnost rozdělila na skupiny, které pomalu nemají respekt až k existenci druhých. Razí se heslo: „Vy jste méně než my.“ Zapomínáme na to, co máme společné. A není to jen o politickém spektru, ale i etnickém nebo věkovém. Mladší mají zkreslený pohled na starší a naopak. Tyhle pohledy na sebe naráží a jsme pak zaseklí na jednom místě. Neposouváme se dál. Z toho pramení frustrace, které pak zase zpětně přilévají benzín do ohně.

Co vás u dobrovolnictví drží, když vám vlastně jen přináší práci navíc, ale žádný peněžní zisk?

Aneta: Určitě kolektiv. Ten často drží lidi i tam, kde by jinak nebyli. Za poslední rok se vytvořil opravdu skvělý. Jsem z té práce často unavená, obzvlášť v březnu, kdy už vše směřuje k finále, ale ten pocit v den finále… Studenti mě naprosto nabíjí energií. Zároveň potěší i pochvala od poroty. Když mi ústavní soudce po roce práce řekne, že to bylo super, cítím vždy velké zadostiučinění.

Klára: Mě motivuje i to, že můžeme účastníkům zprostředkovat kontakty a zkušenosti. Vím, jak moc mě kdysi posunulo, když jsem musela mluvit před padesáti lidmi na summitu. Člověk překoná určitou hranici a najednou už ho žádná prezentace ve škole nemá šanci rozhodit.

Hani: Už v prváku jsem zjistila, že se lidským právům chci věnovat i profesně. Proto mi to dává smysl. Vím, že ten pracovní život nebude tak strašidelný, jak se může jevit, protože teď už vím, že je tam něco, co mě bude bavit. Byť občas může tahle oblast působit jako nevděčná práce, která není tak dobře ohodnocená jako ta advokátní nebo korporátní, možnost řešit systémové nespravedlnosti s velkým dopadem a opravdu pomoct je pro mě důležitější.

Co vám dobrovolnictví přináší do budoucí profese?

Klára: Hodně to souvisí s hledáním smyslu. Studium a všechny mé ostatní aktivity mě baví jen do určité míry, ale když člověk ví, proč to dělá a vidí v tom vyšší smysl, vydrží u toho, i když ho to zrovna nebaví. Navíc si myslím, že je vždy výhoda mít něco bokem. Stavět život jen na jedné věci je omezující. Když máte život poskládaný z více pilířů, ať už je to škola, práce nebo dobrovolnictví, jste pak odolnější. Když se jedna věc sesype, ty ostatní vás podrží a tolik vás to nerozhodí.

Hani: Pro mě to je hlavně zisk kontaktů a networking, což mi třeba na začátku vůbec nedošlo. Přitom si tvoříme komunitu známých tváří, které budeme v oboru potkávat celý život. Kde jinde máte možnost neformálně mluvit s ústavním soudcem? To se vám normálně nestane. 

Ve svém volném čase se snaží probudit v mladých lidech kritické myšlení a zájem o svět kolem sebe. Studentky Právnické fakulty Univerzity Palackého Aneta Rustler, Nga Thi Nguyen (Hani) a Klára Holková se významně podílejí na organizaci Olympiády lidských práv určené středoškolákům.

V rozhovoru přibližují, jak soutěž funguje, proč je důležité, aby se mladí lidé zajímali o veřejné dění, a co jim samotným tato dobrovolnická zkušenost přináší do budoucí právní praxe.

Co vás přivedlo k působení v Olympiádě lidských práv? Proč zrovna tohle téma?

Aneta: Oslovily mě kamarádky, které v organizaci působily už řadu let, jestli bych neměla zájem. Byla jsem tehdy ve druhém ročníku a řekla jsem si, proč ne? V budoucnu se chci věnovat ústavnímu právu, které je s lidským a základním právem logicky spojené. Navíc jsem už jako středoškolačka vždy pracovala na nějakém mimoškolním projektu a na vysoké mi to chybělo. Měla jsem jen studium a chtěla jsem to trochu naředit.

Hani: Lidská práva mě chytla už v prvním ročníku a od té doby jsem asi i trochu podvědomě vyhledávala, co by se v tom dalo dělat mimo školu. Občas se dívám lidem na LinkedIn a pro inspiraci ráda sleduji, co dělají ostatní. U jedné bývalé členky spolku jsem si všimla Olympiády. Proklikala jsem se tím a říkala jsem si, že je to super projekt. Dokonce mě trochu mrzelo, že jsem o něm nevěděla už na střední škole. Zaujalo mě to i díky tomu vzdělávacímu aspektu.

Klára: Já se přidala o rok později než holky. Viděla jsem u kamarádky na Instagramu příspěvky z finále, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se jí ozvala, jestli bych se nemohla také podílet. Tohle téma mě zajímalo odjakživa, vždy jsem ho považovala za důležité. Ve druhé třídě jsem začala koukat na seriál Vyprávěj, který má docela silný politický podtext, a od té doby se mě to drží. Na gymnáziu jsem taky měla hodně nejen lidskoprávních projektů a na vysoké to pak najednou nebylo. Nejsem takový ten typický právník, co přijde do školy a řeší jen, jaký zrovna vyšel nový zákon. Chtěla jsem najít prostředí lidí, kteří řeší i něco trochu jiného.

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představujeme v Žurnálu Online.

Takže je to pro vás i určité odreagování od té tvrdé právničiny?

Klára: Ano, od velkých byznysmenů s kufříky, kteří si myslí, že jednou budou velká korporátní zvířata...

Můžete přiblížit, jak soutěž přesně funguje?

Aneta: Prvního listopadu jsme spustili školní kolo, které trvá zhruba šest až sedm týdnů. Středoškoláci se přes odkaz dostanou na stránku, kde si vyberou jedno z dvanácti témat ve třech kategoriích – společenské, politické a techno-ekologické. Poté mají čtyřicet pět minut na napsání malé eseje. Jde nám hlavně o vyjádření hlavní myšlenky, o ten myšlenkový pochod. Eseje pak rozdělujeme do skupin a bodujeme je.

Hani: S tím, že na školním kole pracujeme už před spuštěním, kdy ta témata sami vymýšlíme.

Aneta: Ano, školní kolo je kompletně v režii našeho organizačního týmu. Do druhého kola pak postupuje zhruba šedesátka nejlepších ze dvou set účastníků. Znovu si vybírají ze seznamu témat, který už ale k esejím poskytuje odborná porota, jež je následně i opravuje. Na tuhle práci už mají studenti více času, dva až tři týdny, takže očekáváme i vyšší kvalitu.

Předpokládám, že v této fázi už musí studenti svá tvrzení také podložit relevantními zdroji a daty.

Aneta: Přesně tak. Řešíme třeba i správné citování použití umělé inteligence. Ve druhém kole už klademe důraz na to, aby to nebyla jen úvaha ve stylu „myslím si tohle“. Chceme vědět, proč si to myslí a na základě čeho. Často s jejich názory ani nemusíme souhlasit, ale pokud dokážou předat pěkný myšlenkový pochod, jak k nim došli, který je podložený argumenty, mohou uspět. Musím říct, že tahle stránka soutěže se rok od roku lepší.

Zmiňovaly jste i nějaké finále…

Hani: Všichni účastníci druhého kola dostávají pozvánku na ústní finále, které se koná na pražském magistrátu. Pro některé je to příliš daleká cesta, takže se nakonec účastní třeba třicet nebo čtyřicet studentů.

Aneta: Na ústním finále pak svou esej obhajují. Mají prostor na svůj monolog a poté sedm minut reagují na otázky od poroty. Je vždy obdivuhodné, co ze sebe dokážou vydat. Všechna čest. A aby toho nebylo málo, vybere se pak ještě sedm nebo osm nejlepších do superfinále. Tam si vylosují další téma a po krátké přípravě mají další rozhovor s porotou. Je to hodně o pohotovosti, jak dokážou rychle zareagovat.

Kdo v takové porotě zasedá?

Klára: Snažíme se o průřez odborníky. Měli jsme tam třeba Annu Šabatovou, bývalou ombudsmanku, emeritního ústavního soudce Davida Uhlíře nebo advokáta Vítězslava Dohnala, který pořádá letní Školu lidských práv. Bývají tam lidé z advokátních kanceláří, státního zastupitelství i akademici.

Za svou aktivitu získaly studentky loni i Cenu rektora pro dobrovolníky z řad studentů, absolventů a pracovníků UP, kterou jim předal rektor Michael Kohajda (psali jsme zde). Foto: Vojtěch Kmenta. 

Překvapili vás někdy středoškoláci svými myšlenkami?

Aneta: Často mi z těch studentů jde hlava kolem. Minulý ročník tam byly dvě slečny, jedna z nich nakonec vyhrála. Když jsem poslouchala jejich obhajobu a následnou diskuzi s porotou, říkala jsem si, že v sedmnácti letech bych vůbec nebyla schopná takhle formulovat myšlenky, natož polemizovat s experty, kteří mají padesát let praxe. Na jejich schopnosti artikulovat myšlenku by podle mě nedosáhla polovina naší školy.

Dodává vám to optimismus? Že i takto mladá generace dokáže přemýšlet nad vážnými tématy?

Klára: Určitě, i když je to trochu zkreslené, protože do soutěže se nám přihlásí jen špička ledovce. Ale vidím to i jinde, třeba při workshopech s Amnesty International na školách, kde téma lidských práv nutně nemusí být zálibou všech. Nedávno mě nadchla akce Samet na školách, která se v posledních dvou letech docela rozjela. Byly jsme na gymnáziu ve Frýdku-Místku a viděly, jak si studenti sami skvěle zorganizovali oslavy 17. listopadu. Pozvali si hosty, vyzdobili školu od shora dolů, zpívali Modlitbu pro Martu. Když jsme pak s kolegyněmi seděly v místnosti se všemi těmi disidenty, připadaly jsme si, že tam skoro nepatříme. Je skvělé vidět, že mladá generace chce něco dělat a není jen tak pasivní, jak je často prezentovaná v médiích.

Nahráváte mi. Den studentstva byl před nedávnem. Jak si vysvětlujete, že zrovna studenti jsou často tou hlavní skupinou, která se postaví proti totalitě a nespravedlnosti?

Hani: Možná to nevyzní nejlépe, ale nemyslím to zle… My mladí jsme ještě trochu naivní a nezkažení životem. Jsme idealisté a věříme, že věci mohou být lepší.

Aneta: Často taky nemáme co ztratit. Třicátníci a starší, s rodinou a kariérou, jsou už opatrnější. Dřív jim za názor hrozil vyhazov z práce nebo ztráta bydlení, a to ještě v těch lepších případech. Studenti si zkrátka ta rizika tolik nepřipouštějí. Dnes mají naštěstí jistotu, že je za názor nikdo nebude mlátit obuškem na náměstí. Alespoň doufám.

Klára: Hraje v tom roli i čas a zázemí. Mám rodinu, která mě podporuje, takže si můžu dovolit věnovat čas dobrovolnictví. Kdybych musela při škole několik dní v týdnu brigádničit, nezbyl by mi na to prostor. Dospělí pak, alespoň v mém okolí, často podporují různé neziskové organizace spíše finančně, pasivněji, protože po práci už nemají čas a energii na aktivismus.

Je nějaké téma, které byste ve společnosti rády změnily?

Klára: Přála bych si, aby si lidé uvědomili, že demokracie není jen svoboda, ale taky velká zodpovědnost. Stát tu není od toho, aby jen rozdával a zachraňoval nás. Je to pomocná ruka, o kterou se musíme starat a nějakým způsobem se podílet na tom, jak bude jednou vypadat. Zároveň by si lidé měli více pamatovat historii a poučit se z ní.

Hani: Za mě je to tolerance. Spousta konfliktů, od mikroagresí až po násilí, pramení z neochoty pochopit druhého. Vnímala jsem to hodně u voleb. Ty ale nějak demokraticky dopadly, někomu se to líbí, někomu ne, každopádně je potřeba se naučit výsledek respektovat a myslím, že ke vzájemnému pochopení můžeme dojít hlavně diskuzí.

Aneta: Souhlasím, chybí nám vzájemný respekt. Mám pocit, že se společnost rozdělila na skupiny, které pomalu nemají respekt až k existenci druhých. Razí se heslo: „Vy jste méně než my.“ Zapomínáme na to, co máme společné. A není to jen o politickém spektru, ale i etnickém nebo věkovém. Mladší mají zkreslený pohled na starší a naopak. Tyhle pohledy na sebe naráží a jsme pak zaseklí na jednom místě. Neposouváme se dál. Z toho pramení frustrace, které pak zase zpětně přilévají benzín do ohně.

Co vás u dobrovolnictví drží, když vám vlastně jen přináší práci navíc, ale žádný peněžní zisk?

Aneta: Určitě kolektiv. Ten často drží lidi i tam, kde by jinak nebyli. Za poslední rok se vytvořil opravdu skvělý. Jsem z té práce často unavená, obzvlášť v březnu, kdy už vše směřuje k finále, ale ten pocit v den finále… Studenti mě naprosto nabíjí energií. Zároveň potěší i pochvala od poroty. Když mi ústavní soudce po roce práce řekne, že to bylo super, cítím vždy velké zadostiučinění.

Klára: Mě motivuje i to, že můžeme účastníkům zprostředkovat kontakty a zkušenosti. Vím, jak moc mě kdysi posunulo, když jsem musela mluvit před padesáti lidmi na summitu. Člověk překoná určitou hranici a najednou už ho žádná prezentace ve škole nemá šanci rozhodit.

Hani: Už v prváku jsem zjistila, že se lidským právům chci věnovat i profesně. Proto mi to dává smysl. Vím, že ten pracovní život nebude tak strašidelný, jak se může jevit, protože teď už vím, že je tam něco, co mě bude bavit. Byť občas může tahle oblast působit jako nevděčná práce, která není tak dobře ohodnocená jako ta advokátní nebo korporátní, možnost řešit systémové nespravedlnosti s velkým dopadem a opravdu pomoct je pro mě důležitější.

Co vám dobrovolnictví přináší do budoucí profese?

Klára: Hodně to souvisí s hledáním smyslu. Studium a všechny mé ostatní aktivity mě baví jen do určité míry, ale když člověk ví, proč to dělá a vidí v tom vyšší smysl, vydrží u toho, i když ho to zrovna nebaví. Navíc si myslím, že je vždy výhoda mít něco bokem. Stavět život jen na jedné věci je omezující. Když máte život poskládaný z více pilířů, ať už je to škola, práce nebo dobrovolnictví, jste pak odolnější. Když se jedna věc sesype, ty ostatní vás podrží a tolik vás to nerozhodí.

Hani: Pro mě to je hlavně zisk kontaktů a networking, což mi třeba na začátku vůbec nedošlo. Přitom si tvoříme komunitu známých tváří, které budeme v oboru potkávat celý život. Kde jinde máte možnost neformálně mluvit s ústavním soudcem? To se vám normálně nestane. 

Justin C. Feng from the Department of Cosmology and Gravitational Physics at the Institute of Physics of the Czech Academy of Sciences and independent researcher Chris Reiss have co-authored a study on using time dilation from special and general relativity to travel between stars without extreme aging differences between travelers and their home civilization.

Justin C. Feng z Oddělení kosmologie a gravitační fyziky Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky a nezávislý vědec Chris Reiss jsou autory studie o využití dilatace času ze speciální a obecné relativity k cestování mezi hvězdami bez extrémních rozdílů ve stárnutí mezi cestovateli a jejich domovskou civilizací.

Fakulta zdravotnických věd UP se může pochlubit novou docentkou. Habilitační řízení na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně úspěšně absolvovala dlouholetá členka Ústavu klinické rehabilitace, zástupkyně přednosty pro výuku Jana Vyskotová.

„Je to pro mě určitá významná meta. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností,“ říká Jana Vyskotová v rozhovoru.

Jakou habilitační práci jste obhajovala?
Byla to práce zaměřená na jemnou komunikační motoriku, což je téma, na které se dlouhodobě specializuji. Myslím si, že tohle téma oslovuje úplně každého – a bylo to zřejmé i během obhajoby mé práce. Sleduji lidský pohyb z nejrůznějších úhlů pohledu. Studuji, jak vypadá normální pohyb a jak vypadá patologie, ať už vrozená, nebo získaná. Z hlediska rehabilitace mě samozřejmě zajímá, jak i navzdory omezením může dotyčný člověk prožít hezký život s pocitem soběstačnosti. Je to hluboce lidské téma.

Za práci o jemné motorice jste již získala Cenu rektora Univerzity Palackého. Jak dlouho text vznikal?
Velmi dlouho, sahá to až do dob, kdy jsem dělala doktorát a zabývala se tvorbou nového testu pro jemnou motoriku. Tím jsem si vlastně celou problematiku takříkajíc osahala. Bylo velmi zajímavé sledovat různé přístupy různých lidí ke stejnému úkonu. V přímém přenosu jsem tak mohla pozorovat jednotlivé strategie a kreativní přístupy. Někteří se snažili úkol splnit v co nejkratším čase, někteří se soustředili spíše na samotný výkon a pečlivost. U každého se tak projevila jeho osobnost. Tohle mě najednou začalo zajímat více než celý test.

Jemnou a komunikační motorikou se zabývám asi pětadvacet let. A pořád objevuji něco nového. Stačí sledovat, když něco děláte rukama a co se v tu chvíli děje v oblasti úst – někdo při psaní vyplázne jazyk, někdo koulí očima… Pořád mě napadají nové a nové věci. Stačí se jen projet autobusem, tam najdu inspirace! Uvidím třeba ženu sedící naproti, jak jí svačinku, jak zvládne s pěticentimetrovými nalakovanými nehty uchopit lžičku, aby se dokázala najíst a přitom nepotřísnit, prostě zůstat dámou. Nebo zase slečna vedle mě píše na tabletu s podobně dlouhými nehty a tomu přizpůsobenými pokřivenými prsty... Tyhle strategie mě velmi baví pozorovat a zaznamenávat.

Co pro vás tento titul znamená? Je to určitý životní mezník, pokoření mety?
Pro mě je důležité, že mi titul docentky může pomoci dosáhnout toho, co si dlouho přeji, a to je otevření magisterského oboru ergoterapie u nás na fakultě. Bez docentského titulu by bylo obtížnější zajistit pro obor garanta. To pro mě byla hlavní motivace. Ale samozřejmě, že je to i určitá významná meta a tohoto titulu si velmi považuji. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností.

V čem spatřujete největší devízu ergoterapeutů?
Ergoterapeuti pomáhají jak zdravým, tak nemocným. Jsou i edukátoři, kteří umí ostatním poradit, jak si uspořádat bezpečný prostor, když mám stárnoucí rodiče nebo nemohoucí děti, jak to udělat, aby se snížilo riziko úrazů a pádů. Vzdělaný ergoterapeut je velkým přínosem pro zdravotnictví, protože dokáže často s minimem prostředků dosáhnout se svými klienty, dětskými i dospělými, maxima jejich potenciálu v přirozených aktivitách.

Jak vnímáte zájem o ergoterapii v posledních letech, zvyšuje se?
Je zajímavé, že ve světě je ergoterapie mnohem známější než fyzioterapie. U nás byly původně oba obory schovány pod názvem rehabilitační pracovník. Dle mého názoru se přitom jedná o dvě nohy patřící k jednomu tělu. Nemůžeme říct, že fyzioterapie je v případě těžkých onemocnění a postižení plnohodnotná bez ergoterapie. Co se týká povědomí a zájmu o ergoterapii, v České republice je v současnosti pět univerzit, na nichž se tento obor vyučuje. To není špatné číslo, jenže u nás na fakultě můžeme zatím přijímat jen patnáct studentů ročně. Potřebovali bychom přitom aspoň dvacet, abychom mohli alespoň částečně uspokojit požadavky zdravotnických zařízení.

Uvedu vám malý příklad. Po celé republice je čtrnáct ergocenter, která testují pracovní potenciál klientů poslaných pracovními úřady. Bylo konstatováno, že ergoterapeut při této diagnostice může zastoupit fyzioterapeuta, ale opačně to neplatí. Teď si představte, že v jednom z těchto draze vybudovaných center přijdou o ergoterapeuta a horko těžko shání náhradu, protože kapacity vzdělaných ergoterapeutů jsou nízké. My můžeme přijmout patnáct studentů a často přitom nastane situace, že přijatý student ergoterapie to po roce zkusí znovu na fyzioterapii a uspěje. Pro některé studenty je ergoterapie příliš těžká. Rozhodně nejde o odpočinkový obor. Je hodně o uvažování, o využívání intuice, o kreativitě. A taky o humoru. Protože, a platí to obecně, zdravotník bez smyslu pro humor je na cestě k vyhoření.

Fakulta zdravotnických věd UP se může pochlubit novou docentkou. Habilitační řízení na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně úspěšně absolvovala dlouholetá členka ústavu klinické rehabilitace, zástupkyně přednosty pro výuku Jana Vyskotová.

„Je to pro mě určitá významná meta. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností,“ říká Jana Vyskotová v rozhovoru.

Jakou habilitační práci jste obhajovala?
Byla to práce zaměřená na jemnou komunikační motoriku, což je téma, na které se dlouhodobě specializuji. Myslím si, že tohle téma oslovuje úplně každého a bylo to zřejmé i během obhajoby mé práce. Sleduji lidský pohyb z nejrůznějších úhlů pohledu. Studuji, jak vypadá normální pohyb a jak vypadá patologie, ať už vrozená, nebo získaná. Z hlediska rehabilitace mě samozřejmě zajímá, jak i navzdory omezením může dotyčný člověk prožít hezký život s pocitem soběstačnosti. Je to hluboce lidské téma.

Za práci o jemné motorice jste již získala Cenu rektora Univerzity Palackého. Jak dlouho text vznikal?
Velmi dlouho, sahá to až do dob, kdy jsem dělala doktorát a zabývala se tvorbou nového testu pro jemnou motoriku. Tím jsem si vlastně celou problematiku takříkajíc osahala. Bylo velmi zajímavé sledovat různé přístupy různých lidí ke stejnému úkonu. V přímém přenosu jsem tak mohla pozorovat jednotlivé strategie a kreativní přístupy. Někteří se snažili úkol splnit v co nejkratším čase, někteří se soustředili spíše na samotný výkon a pečlivost. U každého se tak projevila jeho osobnost. Tohle mě najednou začalo zajímat více než celý test.

Jemnou a komunikační motorikou se zabývám asi pětadvacet let. A pořád objevuji něco nového.  Stačí sledovat, když něco děláte rukama a co se v tu chvíli děje v oblasti úst - někdo při psaní vyplázne jazyk, někdo koulí očima… Pořád mě napadají nové a nové věci. Stačí se jen projet autobusem, tam najdu inspirace! Uvidím třeba ženu sedící naproti, jak jí svačinku, jak zvládne s pěticentimetrovými nalakovanými nehty uchopit lžičku, aby se dokázala najíst a přitom nepotřísnit, prostě zůstat dámou. Nebo zase slečna vedle mě píše na tabletu s podobně dlouhými nehty a tomu přizpůsobenými pokřivenými prsty... Tyhle strategie mě velmi baví pozorovat a zaznamenávat.

Co pro vás tento titul znamená? Je to určitý životní mezník, pokoření mety?
Pro mě je důležité, že mi titul docentky může pomoci dosáhnout toho, co si dlouho přeji, a to je otevření magisterského oboru ergoterapie u nás na fakultě. Bez docentského titulu by bylo obtížnější zajistit pro obor garanta. To pro mě byla hlavní motivace. Ale samozřejmě, že je to i určitá významná meta a tohoto titulu si velmi považuji. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností.

V čem spatřujete největší devízu ergoterapeutů?
Ergoterapeuti pomáhají jak zdravým, tak nemocným. Jsou i edukátoři, kteří umí ostatním poradit, jak si uspořádat bezpečný prostor, když mám stárnoucí rodiče nebo nemohoucí děti, jak to udělat, aby se snížilo riziko úrazů a pádů. Vzdělaný ergoterapeut je velkým přínosem pro zdravotnictví, protože dokáže často s minimem prostředků dosáhnout se svými klienty, dětskými i dospělými, maxima jejich potenciálu v přirozených aktivitách.

Jak vnímáte zájem o ergoterapii v posledních letech, zvyšuje se?
Je zajímavé, že ve světě je ergoterapie mnohem známější než fyzioterapie. U nás byly původně oba obory schovány pod názvem rehabilitační pracovník. Dle mého názoru se přitom jedná o dvě nohy patřící k jednomu tělu. Nemůžeme říct, že fyzioterapie je v případě těžkých onemocnění a postižení plnohodnotná bez ergoterapie. Co se týká povědomí a zájmu o ergoterapii, v České republice je v současnosti pět univerzit, na nichž se tento obor vyučuje. To není špatné číslo, jenže u nás na fakultě můžeme zatím přijímat jen patnáct studentů ročně. Potřebovali bychom přitom aspoň dvacet, abychom mohli alespoň částečně uspokojit požadavky zdravotnických zařízení.

Uvedu vám malý příklad. Po celé republice je čtrnáct ergocenter, která testují pracovní potenciál klientů poslaných pracovními úřady. Bylo konstatováno, že ergoterapeut při této diagnostice může zastoupit fyzioterapeuta, ale opačně to neplatí. Teď si představte, že v jednom z těchto draze vybudovaných center přijdou o ergoterapeuta a horko těžko shání náhradu, protože kapacity vzdělaných ergoterapeutů jsou nízké. My můžeme přijmout patnáct studentů a často přitom nastane situace, že přijatý student ergoterapie to pro roce zkusí znovu na fyzioterapii a uspěje. Pro některé studenty je ergoterapie příliš těžká. Rozhodně nejde o odpočinkový obor. Je hodně o uvažování, o využívání intuice, o kreativitě. A taky o humoru. Protože, a platí to obecně, zdravotník bez smyslu pro humor je na cestě k vyhoření.

 

Experts connected with the Faculty of Medicine and Dentistry of Palacký University have once again made it into Forbes magazine’s list of the fifty best doctors in the Czech Republic, professionals who studied there, work there, or are otherwise affiliated with the Faculty.

One of them is František Kopřiva from the Department of Pediatrics of the Faculty of Medicine and Dentistry of Palacký University and University Hospital Olomouc. He is one of the founders of pediatric pulmonology in the Czech Republic and recently received the Medal for Merit in Science and Healthcare from the President of the Czech Republic, Petr Pavel.

“Our work is not the work of an individual, but of the whole team. That’s also how I view these awards, although they are presented under my name, they belong to our entire staff. And far more important than the awards and honours themselves are the results of caring for the health of our pediatric patients,” he said.

Also selected among the fifty best Czech doctors was Karel Pacák, a specialist in endocrine tumours, especially adrenal tumours, who has been working closely with the Faculty of Medicine and Dentistry of Palacký University since returning from the United States.

As in previous years, the selection also included psychiatrist and psychotherapist Ján Praško Pavlov from the Department of Psychiatry of the Faculty of Medicine and Dentistry of Palacký University and University Hospital Olomouc, as well as Olomouc graduates, plastic surgeon Bohdan Pomahač and ophthalmologist Pavel Stodůlka.

Another selected graduate of the Faculty of Medicine and Dentistry of Palacký University is neurologist Daniel Václavík, who is head of the Neurology Department at AGEL Hospital in Ostrava-Vítkovice. Another doctor included in the selection who works in Ostrava is Ondřej Šimetka, head of the Department of Gynecology and Obstetrics at the Faculty of Medicine of the University of Ostrava and University Hospital Ostrava, who completed his doctoral studies at the Faculty of Medicine and Dentistry of Palacký University.

You can find the complete list of the fifty best doctors in the Czech Republic, selected by Forbes magazine on the basis of consultations and expert review, here.

Do padesátky nejlepších lékařů a lékařek Česka, kterou zveřejnil magazín Forbes, se opět dostali i odborníci, kteří studovali, působí nebo jsou jinak spojeni s Lékařskou fakultou Univerzity Palackého.

Jedním z nich je František Kopřiva z Dětské kliniky LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc, který je jedním ze zakladatelů dětské pneumologie u nás a který před nedávnem převzal z rukou prezidenta ČR Petra Pavla medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy a zdravotnictví.

„Naše práce není prací jednotlivce, ale celého týmu. Takto vnímám i tato ocenění, která jsou sice zaštítěna mým jménem, ale patří celému našemu kolektivu. A daleko více než samotné ceny a vyznamenání jsou výsledky péče o zdraví našich dětských pacientů,“ uvedl.

Do padesátky nejlepších českých lékařů a lékařek byl vybrán také Karel Pacák, specialista na endokrinní nádory, především nadledvin, který po svém návratu ze Spojených států s LF UP úzce spolupracuje.

Stejně jako v předchozích letech byl do výběru zařazen i psychiatr a psychoterapeut Ján Praško Pavlov z Kliniky psychiatrie LF UP a FNOL a také olomoučtí absolventi plastický chirurg Bohdan Pomahač a oční lékař Pavel Stodůlka.

Dalším vybraným absolventem LF UP je neurolog Daniel Václavík, který je primářem na neurologickém oddělení Nemocnice AGEL v Ostravě-Vítkovicích. V Ostravě působí také další zařazený lékař Ondřej Šimetka, přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky LF Ostravské univerzity a FN Ostrava, který na LF UP absolvoval doktorské studium.

Kompletní padesátku nejlepších lékařů a lékařek ČR, kterou magazín Forbes vybral na základě konzultací a oponentury odborníků, najdete zde.

Do padesátky nejlepších lékařů a lékařek Česka, kterou zveřejnil magazín Forbes, se opět dostali i odborníci, kteří studovali, působí nebo jsou jinak spojeni s Lékařskou fakultou Univerzity Palackého.

Jedním z nich je František Kopřiva z Dětské kliniky LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc, který je jedním ze zakladatelů dětské pneumologie u nás a který před nedávnem převzal z rukou prezidenta ČR Petra Pavla medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy a zdravotnictví.

„Naše práce není prací jednotlivce, ale celého týmu. Takto vnímám i tato ocenění, která jsou sice zaštítěna mým jménem, ale patří celému našemu kolektivu. A daleko více než samotné ceny a vyznamenání jsou výsledky péče o zdraví našich dětských pacientů,“ uvedl.

Do padesátky nejlepších českých lékařů a lékařek byl vybrán také Karel Pacák, specialista na endokrinní nádory, především nadledvin, který po svém návratu ze Spojených států s LF UP úzce spolupracuje.

Stejně jako v předchozích letech byl do výběru zařazen i psychiatr a psychoterapeut Ján Praško Pavlov z Kliniky psychiatrie LF UP a FNOL a také olomoučtí absolventi plastický chirurg Bohdan Pomahač a oční lékař Pavel Stodůlka.

Dalším vybraným absolventem LF UP je neurolog Daniel Václavík, který je primářem na neurologickém oddělení Nemocnice AGEL v Ostravě-Vítkovicích. V Ostravě působí také další zařazený lékař Ondřej Šimetka, přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky LF Ostravské univerzity a FN Ostrava, který na LF UP absolvoval doktorské studium.

Kompletní padesátku nejlepších lékařů a lékařek ČR, kterou magazín Forbes vybral na základě konzultací a oponentury odborníků, najdete zde.

„Chtěla bych být výzkumnou pracovnicí. Mít možnost pomáhat lidem v Myanmaru a Rakhin, jedné z jeho oblastí. Z České republiky nyní podporuji výzkum a advokacii, jež s aktuálním děním v Myanmaru souvisí,“ říká Ei, myanmarská studentka. V těchto dnech se na Filozofické fakultě Univerzity Palackého připravuje k ukončení semestrálního pobytu. Magisterské studium pak plánuje završit v Kambodži.

Chtělo by se říct: Ne každý se narodí ve správnou chvíli na správném místě. Ei pochází z jihovýchodní Asie, z Myanmaru, části Rakhin. Místa, které je Evropanovi na hony vzdálené, místa, které však oplývá velkým kulturním bohatstvím. Do roku 2021 se této části světa říkalo Zlatý Myanmar. Pak přišel vojenský převrat a moc v zemi převzala vojenská junta.

„Nejdříve mi studium přerušila pandemie covidu-19. To bylo ve druhém ročníku magisterského studia mezinárodních vztahů. Původní plán, že diplomovou práci odevzdám v roce 2021, nevyšel. V tomto roce totiž mou zemi zasáhl vojenský převrat a začalo období tmy. V Myanmaru upadá ekonomická stabilita i úroveň vzdělávání. Každý, kdo může, odjíždí za vzděláním například do Thajska, Malajsie či Singapurské republiky. Tak jsem učinila i já. Přemístila jsem se do Kambodži, která má kvalitní vzdělávání. S podporou stipendia z Mobilního programu EU pro Myanmar (EMPM) pokračuji ve studiu mezinárodních vztahů na jedné z národních univerzit, Royal University of Phnom Penh (RUPP).“

Právě v Kambodži se Ei dostala k nabídce studijního pobytu v Evropě. Přišla z Campus France, jehož prostřednictvím je program EMPM spravován. Jde o program, jenž je přímo určený studentům Republiky Myanmarský svaz, věnuje se těm, kterým studium přerušil buď covid-19 nebo vojenský převrat. Pečlivě jsou do něj vybíráni studující z univerzit v rámci ASEAN, což je Sdružení národů jihovýchodní Asie. Jde o studenty, kteří chtějí vyjet do Evropské unie za lepšími zkušenostmi s vysokoškolským vzděláváním.

„Studium mi nejprve přerušila pandemie, poté mou zemi zasáhl vojenský převrat. Každý, kdo může, odjíždí za vzděláním do Thajska, Malajsie či Singapuru.“ Ei  

„Šla jsem za kvalitním vzděláním v oblasti lidských práv, a to nabízí Evropská unie. A proč jsem si vybrala Českou republiku a právě Olomouc? I proto, že Univerzita Palackého má Centrum pro myanmarská studia. Nevím o žádné jiné univerzitě, která by byla myanmarským souvislostem tak otevřená. Velmi mě zajímá evropský pohled na dění v Myanmaru, evropský pohled na mou zemi jako takovou.“

Ei je velmi cílevědomá, hovoří anglicky, barmsky a zná i arakanský dialekt. Úsilí, které musela vyvinout, aby mohla semestr strávit v České republice, bylo na naše české poměry opravdu enormní.

„Velmi složité bylo získat povolení k dlouhodobému pobytu. Do Myanmaru se teď vrátit nemůžu, není to bezpečné. Žiji v Kambodži, a přestože českou ambasádou tato země disponuje, konzulární podporu pro žádosti o dlouhodobá víza neposkytuje. Cestovala jsem proto do Thajska. Složité bylo především získat výpis z trestního rejstříku, který je nezbytnou přílohou žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. To se netýká jen Myanmaru, ale i Kambodži. Všechny dokumenty pak musely být přeloženy do češtiny a postoupeny nezbytným legalizačním procesům. Trvalo to asi čtyři měsíce, než jsem vše vyřídila. Navíc jsem musela být při každém kroku hodně opatrná, abych o Šanci získat povolení k pobytu nepřišla. Až do obdržení víza jsem byla pod velkým tlakem, a to i proto, že časový harmonogram byl velmi napjatý.“

„Českou republiku, Univerzitu Palackého v Olomouci, jsem si vybrala proto, že má Centrum pro myanmarská studia, které se otevřeně věnuje myanmarským souvislostem.“ Ei

Myanmar včetně její západní části zvané Rakhin je podle Ei velmi krásná země s bohatým kulturním dědictvím. Je to místo, které je známé nádhernými dlouhými plážemi.

Kristína Kironská, FF UP: První výběr mezi uchazeči udělal Campus France. Seznam jmen pak poslal evropským univerzitám, zapojeným do EMPM. Z něj jsem vybrala ty, kterým na UP můžeme nabídnout předměty, související s jejich studiem na domovských univerzitách. S ohledem na bezpečnost uvádíme pouze křestní jméno studentky.

„Je charakteristické etnickou pestrostí. Já jsem Arakanka, to je starší výraz pro etnikum Rakhin, prostě holka od pláže. V Rakhin jsme měli svůj vlastní šlechtický rod, máme velmi pestré náboženství, do něhož velmi zasahují buddhistické vlivy.“

Česká republika, přestože je od Myanmaru hodně odlišná, na ni udělala velký dojem. Ei ji vnímá jako nádhernou zemi s krásnou architekturou, kulturou, atmosférou a skvělými lidmi.

„Kulturním šokem jsem si prošla, především s ohledem na počasí a jídlo. Když se ale v čase ohlédnu, mám jen pozitivní zážitky. Pamatuji si, jak jsem si na ulici otevřela na mobilu Google Maps s tím, že něco potřebuji najít, a hned se jeden kolemjdoucí přiklonil s tím, že mi uvedené místo pomůže najít. Pro mě to byla velmi překvapivá situace. Cítím se tu opravdu skvěle, hodně jsem si toho stihla i prohlédnout a přečíst, například o regionech České republiky. Moc děkuji za vřelé přijetí! Už teď vím, že bych se do České republiky ráda vrátila natrvalo.“

To už ale Ei přemýšlí o budoucnu. Teď ji čeká hodně práce v Kambodži, kam se brzy vrátí ukončit své magisterské studium. V rámci semestrálního pobytu se na Univerzitě Palackého věnovala roli Japonska v mezinárodních vztazích, studovala i mediální prostředí v České republice a střední Evropě, věnovala se politickým systémům v indo-pacifické oblasti a otázkám lidských práv v Asii. V obecném měřítku nejvíc cílí právě na lidská práva v Asii a přemýšlí o doktorském studiu.

„Zabývám se lidskoprávními problémy a jde mi zejména o etnikum Rakhin, jemuž bych jednou ráda pomáhala. Moc bych chtěla zlepšit jeho životní situaci. Sice zatím ještě nevím, jak svou pomoc uchopím, ale chtěla bych využít znalostí, jež získám v rámci studií.“

Tlumočila Mgr. Anna Šulcová, studentka doktorského studijního programu Obecná jazykověda a teorie komunikace  FF UP. 

Centrum myanmarských studií bylo na katedře asijských studií FF UP založeno v roce 2024. Zabývá se interdisciplinárním výzkumem a výukou zaměřenou na Myanmar. Jeho cílem je prohloubit povědomí o kultuře, společnosti a politice této země. Nabízí mimo jiné přednášky i akademické kurzy na různá témata, jež uvedená oblast spojuje. Vede jej Ing. Mgr. Kristína Kironská, Ph.D. Centrum vzniklo díky podpoře rámcového programu EU pro výzkum a inovace Horizont Evropa. Psali jsme zde.

Myanmar, plným názvem Republika Myanmarský svaz, známá také jako Barma, je země v jihovýchodní Asii, proslulá svou bohatou buddhistickou kulturou. Potýká se s politickou nestabilitou, vojenským převratem v roce 2021, ekonomickými problémy, konflikty a humanitární krizí, což výrazně zhoršuje bezpečnostní situaci. Ekonomika země patří k nejméně rozvinutým, přestože je tato země bohatá na přírodní zdroje. Pod vládou vojenské junty země trpí korupcí a nestabilitou. Probíhají ozbrojené konflikty, panuje zde výjimečný stav.

„Chtěla bych být výzkumnou pracovnicí. Mít možnost pomáhat lidem v Myanmaru a Rakhin, jedné z jeho oblastí. Z České republiky nyní podporuji výzkum a advokacii, jež s aktuálním děním v Myanmaru souvisí,“ říká Ei, myanmarská studentka. V těchto dnech se na Filozofické fakultě Univerzity Palackého připravuje k ukončení semestrálního pobytu. Magisterské studium pak plánuje završit v Kambodži.

Chtělo by se říct: Ne každý se narodí ve správnou chvíli na správném místě. Ei pochází z jihovýchodní Asie, z Myanmaru, části Rakhin. Místa, které je Evropanovi na hony vzdálené, místa, které však oplývá velkým kulturním bohatstvím. Do roku 2021 se této části světa říkalo Zlatý Myanmar. Pak přišel vojenský převrat a moc v zemi převzala vojenská junta.

„Nejdříve mi studium přerušila pandemie covidu-19. To bylo ve druhém ročníku magisterského studia mezinárodních vztahů. Původní plán, že diplomovou práci odevzdám v roce 2021, nevyšel. V tomto roce totiž mou zemi zasáhl vojenský převrat a začalo období tmy. V Myanmaru upadá ekonomická stabilita i úroveň vzdělávání. Každý, kdo může, odjíždí za vzděláním například do Thajska, Malajsie či Singapurské republiky. Tak jsem učinila i já. Přemístila jsem se do Kambodži, která má kvalitní vzdělávání. S podporou stipendia z Mobilního programu EU pro Myanmar (EMPM) pokračuji ve studiu mezinárodních vztahů na jedné z národních univerzit, Royal University of Phnom Penh (RUPP).“

Právě v Kambodži se Ei dostala k nabídce studijního pobytu v Evropě. Přišla z Campus France, jehož prostřednictvím je program EMPM spravován. Jde o program, jenž je přímo určený studentům Republiky Myanmarský svaz, věnuje se těm, kterým studium přerušil buď covid-19 nebo vojenský převrat. Pečlivě jsou do něj vybíráni studující z univerzit v rámci ASEAN, což je Sdružení národů jihovýchodní Asie. Jde o studenty, kteří chtějí vyjet do Evropské unie za lepšími zkušenostmi s vysokoškolským vzděláváním.

„Studium mi nejprve přerušila pandemie, poté mou zemi zasáhl vojenský převrat. Každý, kdo může, odjíždí za vzděláním do Thajska, Malajsie či Singapuru.“ Ei  

„Šla jsem za kvalitním vzděláním v oblasti lidských práv, a to nabízí Evropská unie. A proč jsem si vybrala Českou republiku a právě Olomouc? I proto, že Univerzita Palackého má Centrum pro myanmarská studia. Nevím o žádné jiné univerzitě, která by byla myanmarským souvislostem tak otevřená. Velmi mě zajímá evropský pohled na dění v Myanmaru, evropský pohled na mou zemi jako takovou.“

Ei je velmi cílevědomá, hovoří anglicky, barmsky a zná i arakanský dialekt. Úsilí, které musela vyvinout, aby mohla semestr strávit v České republice, bylo na naše české poměry opravdu enormní.

„Velmi složité bylo získat povolení k dlouhodobému pobytu. Do Myanmaru se teď vrátit nemůžu, není to bezpečné. Žiji v Kambodži, a přestože českou ambasádou tato země disponuje, konzulární podporu pro žádosti o dlouhodobá víza neposkytuje. Cestovala jsem proto do Thajska. Složité bylo především získat výpis z trestního rejstříku, který je nezbytnou přílohou žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. To se netýká jen Myanmaru, ale i Kambodži. Všechny dokumenty pak musely být přeloženy do češtiny a postoupeny nezbytným legalizačním procesům. Trvalo to asi čtyři měsíce, než jsem vše vyřídila. Navíc jsem musela být při každém kroku hodně opatrná, abych o Šanci získat povolení k pobytu nepřišla. Až do obdržení víza jsem byla pod velkým tlakem, a to i proto, že časový harmonogram byl velmi napjatý.“

„Českou republiku, Univerzitu Palackého v Olomouci, jsem si vybrala proto, že má Centrum pro myanmarská studia, které se otevřeně věnuje myanmarským souvislostem.“ Ei

Myanmar včetně její západní části zvané Rakhin je podle Ei velmi krásná země s bohatým kulturním dědictvím. Je to místo, které je známé nádhernými dlouhými plážemi.

Kristína Kironská, FF UP: První výběr mezi uchazeči udělal Campus France. Seznam jmen pak poslal evropským univerzitám, zapojeným do EMPM. Z něj jsem vybrala ty, kterým na UP můžeme nabídnout předměty, související s jejich studiem na domovských univerzitách. S ohledem na bezpečnost uvádíme pouze křestní jméno studentky.

„Je charakteristické etnickou pestrostí. Já jsem Arakanka, to je starší výraz pro etnikum Rakhin, prostě holka od pláže. V Rakhin jsme měli svůj vlastní šlechtický rod, máme velmi pestré náboženství, do něhož velmi zasahují buddhistické vlivy.“

Česká republika, přestože je od Myanmaru hodně odlišná, na ni udělala velký dojem. Ei ji vnímá jako nádhernou zemi s krásnou architekturou, kulturou, atmosférou a skvělými lidmi.

„Kulturním šokem jsem si prošla, především s ohledem na počasí a jídlo. Když se ale v čase ohlédnu, mám jen pozitivní zážitky. Pamatuji si, jak jsem si na ulici otevřela na mobilu Google Maps s tím, že něco potřebuji najít, a hned se jeden kolemjdoucí přiklonil s tím, že mi uvedené místo pomůže najít. Pro mě to byla velmi překvapivá situace. Cítím se tu opravdu skvěle, hodně jsem si toho stihla i prohlédnout a přečíst, například o regionech České republiky. Moc děkuji za vřelé přijetí! Už teď vím, že bych se do České republiky ráda vrátila natrvalo.“

To už ale Ei přemýšlí o budoucnu. Teď ji čeká hodně práce v Kambodži, kam se brzy vrátí ukončit své magisterské studium. V rámci semestrálního pobytu se na Univerzitě Palackého věnovala roli Japonska v mezinárodních vztazích, studovala i mediální prostředí v České republice a střední Evropě, věnovala se politickým systémům v indo-pacifické oblasti a otázkám lidských práv v Asii. V obecném měřítku nejvíc cílí právě na lidská práva v Asii a přemýšlí o doktorském studiu.

„Zabývám se lidskoprávními problémy a jde mi zejména o etnikum Rakhin, jemuž bych jednou ráda pomáhala. Moc bych chtěla zlepšit jeho životní situaci. Sice zatím ještě nevím, jak svou pomoc uchopím, ale chtěla bych využít znalostí, jež získám v rámci studií.“

Tlumočila Mgr. Anna Šulcová, studentka doktorského studijního programu Obecná jazykověda a teorie komunikace  FF UP. 

Centrum myanmarských studií bylo na katedře asijských studií FF UP založeno v roce 2024. Zabývá se interdisciplinárním výzkumem a výukou zaměřenou na Myanmar. Jeho cílem je prohloubit povědomí o kultuře, společnosti a politice této země. Nabízí mimo jiné přednášky i akademické kurzy na různá témata, jež uvedená oblast spojuje. Vede jej Ing. Mgr. Kristína Kironská, Ph.D. Centrum vzniklo díky podpoře rámcového programu EU pro výzkum a inovace Horizont Evropa. Psali jsme zde.

Myanmar, plným názvem Republika Myanmarský svaz, známá také jako Barma, je země v jihovýchodní Asii, proslulá svou bohatou buddhistickou kulturou. Potýká se s politickou nestabilitou, vojenským převratem v roce 2021, ekonomickými problémy, konflikty a humanitární krizí, což výrazně zhoršuje bezpečnostní situaci. Ekonomika země patří k nejméně rozvinutým, přestože je tato země bohatá na přírodní zdroje. Pod vládou vojenské junty země trpí korupcí a nestabilitou. Probíhají ozbrojené konflikty, panuje zde výjimečný stav.

Mezinárodní twinningový projekt San4Fuel je u konce a skládá závěrečné účty. Před třemi lety se díky němu propojili vědci z CATRIN Univerzity Palackého, VŠB-TUO, Univerzity Friedricha Alexandera v německém Erlangenu a Univerzity v Terstu v Itálii. O tom, co se povedlo a k jakým výsledkům vědci dospěli, hovořil hlavní řešitel Štěpán Kment z CATRIN.

Jak byste shrnul hlavní poslání projektu SAN4Fuel?

Hlavním cílem projektu bylo vybudovat na Univerzitě Palackého a na VŠB-TUO silné zázemí pro výzkum solárních paliv a propojit naše týmy s předními evropskými pracovišti na univerzitách v italském Terstu a německém Erlangenu. Usilovali jsme o hlubší porozumění tomu, jak lze přímo ze sluneční energie vyrábět vodík a syntetická paliva, jak efektivně využít odpadní oxid uhličitý a přeměnit jej na cenné uhlovodíky s vysokou přidanou hodnotou či další energetické nosiče pomocí pokročilých fotokatalytických materiálů. Projekt nám umožnil nejen dosáhnout vynikajících vědeckých výsledků, ale také posílit infrastrukturu, rozvíjet talent mladých výzkumníků a získat know-how, které posunulo český výzkum výrazně blíže evropské špičce.

Proč je SAN4Fuel pro výzkum udržitelných paliv tak důležitý?

Výzkum udržitelných paliv je dnes naprosto zásadní a představuje jednu z největších celospolečenských výzev. Neustále rostoucí světová populace i nedávný, až explozivní nástup technologií umělé inteligence jsou jen dva příklady faktorů, které dramaticky zvyšují globální spotřebu energie. S tím úzce souvisí také nárůst emisí oxidu uhličitého a jejich negativní klimatické dopady. Ani současná geopolitická situace nepřispívá ke stabilitě. To vše nás nutí hledat nové energetické zdroje a vyvíjet materiály a technologie, které dokážou snížit celkovou energetickou zátěž a současně umožní alespoň částečnou energetickou nezávislost. Udržitelná paliva jako zelený vodík, syntetické uhlovodíky či chemikálie s vysokou přidanou hodnotou, například peroxid vodíku nebo amoniak, budou hrát klíčovou roli v dekarbonizaci průmyslu i dopravy. SAN4Fuel přinesl nové materiály a technologické postupy, které mohou tyto procesy výrazně zefektivnit, a zároveň přispěl k výchově odborníků, již budou tuto oblast posouvat dlouhodobě dopředu.

video_sem

Co bylo klíčem k úspěšné mezinárodní spolupráci a co jste se díky ní naučili?

Klíčem k úspěchu byla otevřenost, vzájemná důvěra a ochota sdílet znalosti bez jakýchkoli bariér. Partnerské týmy z Německa a Itálie mají dlouholetou zkušenost se špičkovým materiálovým výzkumem a jejich podpora pro nás byla obrovským přínosem. Twinningový projekt nás naučil pracovat ve skutečně mezinárodním prostředí, řídit velké vědecké multidisciplinární subprojekty, využívat pokročilé experimentální metody a přemýšlet o vědě strategicky a s dlouhodobou vizí. Získali jsme také zkušenosti s organizací vědeckých konferencí a workshopů i s přípravou nových EU grantových návrhů ve spolupráci s mezinárodními administrativními týmy.

Které výsledky považujete za nejvýznamnější a proč?

Za nejpřevratnější považuji vývoj fotokatalyzátorů se stabilními kokatalyzátory ukotvenými ve formě jednotlivých atomů, následný pokrok v oblasti plazmonických a fototermálních technologií a také nové poznatky získané pomocí operando spektroskopie. Tyto výsledky nám umožňují detailně sledovat reakční mechanismy v reálném čase a otevírají cestu k mnohem efektivnějšímu využití sluneční energie při výrobě paliv či chemikálií. Mají skutečný potenciál ovlivnit budoucnost celého oboru. Význam vědeckých dopadů dokládá řada publikací, které jsme uveřejnili v nejprestižnějších vědeckých časopisech – mimo jiné dva články v Science, dále v Chemical Reviews, JACS, Advanced Materials a dalších špičkových titulech.

Jak hodnotíte rozhodnutí vsadit na atomární inženýrství?

Z dnešního pohledu to byla mimořádně správná volba. Atomární inženýrství nám umožnilo navrhovat katalyzátory s přesností na jednotlivé atomy, což vedlo k výraznému zvýšení účinnosti i selektivity a zároveň k dramatickému snížení spotřeby drahých kovů. Tato strategie nás posunula na samotnou hranici současného výzkumu a otevřela nové směry, které dnes přebírá mnoho světových laboratoří.

Součástí projektu byl důraz na mobilitu a stáže (nejen) výzkumníků. Jak to přispělo k růstu kompetencí?

Stáže a výměnné pobyty představovaly jeden z největších přínosů projektu a tvořily dominantní část jeho celkových nákladů. Mladí vědci získali možnost pracovat přímo v laboratořích evropské špičky, osvojit si moderní experimentální metody a přístupy a navázat dlouhodobé profesionální kontakty. Zkušení výzkumníci zase posílili mezinárodní spolupráci a přivezli know-how, které u nás dříve chybělo. Díky tomu mají dnes olomoucké a ostravské týmy výrazně vyšší úroveň odbornosti, profesionality i technických dovedností.

Součástí projektu byla také organizace několika úspěšných mezinárodních konferencí, letních i zimních vědeckých škol a specializovaných workshopů. Tyto akce byly zaměřeny na prohloubení znalostí studentů a mladých vědců v oblasti materiálového inženýrství na úrovni jednotlivých atomů a na porozumění mechanistickým aspektům fotokatalýzy a plazmoniky. Neméně důležitá byla i část aktivit zaměřená na posílení kompetencí administrativních pracovníků – jak v oblasti přípravy mezinárodních vědeckých projektů, tak i v jejich následné administraci a řízení. Díky tomu se výrazně zvýšila schopnost českých institucí zapojovat se do velkých evropských iniciativ.

Jaké jsou plány konsorcia po skončení SAN4Fuel?

S koncem projektu partnerství v rámci konsorcia rozhodně nekončí. Nejde už ani o začátek, v tuto chvíli jde o plně rozběhnutý a dynamický vědecký ekosystém, ve kterém stále pracujeme na několika vědeckých tématech. SAN4Fuel nikdy nebyl vnímán jako jednorázový projekt, ale jako start dlouhodobého výzkumného spojenectví. Takto ostatně přistupujeme ke všem našim projektům a tato strategie se nám dlouhodobě vyplácí. Plánujeme společné projekty Horizon Europe, pokračování studentských stáží, společné doktorské programy i další rozvoj středoevropského centra pro výzkum solárních paliv. Spolupráce s našimi partnery je velmi silná a bude bezpochyby pokračovat i v dalších letech.