Agregátor zdrojů

Celkem osm studentů bude reprezentovat olomouckou právnickou fakultu v česko-slovenském finále soutěže ve Studentské vědecké a odborné činnosti (SVOČ). Rozhodla o tom fakultní kola soutěže. Mezinárodní finále se uskuteční v září na brněnské právnické fakultě.

Přihlášené soutěžní práce byly i letos rozdělené do dvou sekcí, a to na sekci bakalářských a magisterských studentů a sekci doktorských studentů. Fakultní soutěž byla organizována jako dvoukolová. V obou sekcích tak nejdříve proběhlo písemné kolo, kdy na každou práci byly vypracovány dva posudky, a následně odborná hodnotící komise vybrala nejlepší práce, které postoupily do ústního kola. Vybraní studenti je pak obhajovali před hodnotícími komisemi.

V magisterské sekci bylo letos odevzdáno 5 vědeckých prací, v doktorské 18. „Soutěžní práce v magisterské sekci se věnovaly aktuálním tématům. Při fakultním kole se u několika z nich rozvinula zajímavá diskuze, věřím proto, že zaujmou i ve finále. Ke kvalitě postupujících prací výrazně přispěla efektivní spolupráce s konzultantem nebo inspirace načerpaná na výměnném pobytu Erasmus+,“ řekl k výkonům soutěžících v této sekci Maxim Tomoszek, proděkan pro studijní záležitosti a člen hodnotící komise. Mezi posuzovateli ústního kola doktorské sekce byl Michal Petr, vedoucí katedry mezinárodního a evropského práva. „Úroveň fakultního kola byla mimořádně vysoká. Všechny práce posuzované u ústní obhajoby byly velmi kvalitní a o celkovém pořadí rozhodovaly jen detaily,“ uvedl Michal Petr.

Nejlepší odbornou práci v magisterské sekci vypracoval a obhájil Vojtěch Jelonek, student 4. ročníku programu Právo a právní věda. „Do soutěže jsem se přihlásil, abych si prvotně vyzkoušel zpracovat obsáhlejší téma a prozkoumat zdroje, ze kterých budu následně čerpat také pro svou diplomovou práci,“ vysvětlil vítěz. Téma Trestní odpovědnost umělé inteligence: můžeme obžalovat robota? si vybral díky konzultantovi Ondřeji Švárovi, který je doktorandem na katedře trestního práva. „Téma jsem poprvé představil na jím spolupořádané studentské konferenci s názvem Trestní právo ve věku AI: synergie a výzvy. Touto cestou bych tak zároveň rád magistru Švárovi poděkoval za veškerou konzultaci v průběhu psaní práce a za ochotu rozvíjet studenty naší fakulty,“ řekl Vojtěch Jelonek s tím, že si ze soutěže odnáší především cenné zkušenosti se sepsáním odborné práce, které věří, že přetaví v úspěšnou obhajobu diplomové práce. „Zářijové finále si hodlám užít a těším se, s čím přijdou kolegové z ostatních fakult.“

Autoři umístěných prací vedle možnosti reprezentovat fakultu v mezinárodním kole získali i mimořádné stipendium. Soutěž ve SVOČ pořádá právnická fakulta od roku 2007, původně pod názvem Monseho studentská vědecká soutěž.

Výsledky fakultního kola soutěže SVOČ

Magisterská sekce
1. místo
Vojtěch JELONEK, Právo a právní věda, 4. ročník | Trestní odpovědnost umělé inteligence: můžeme obžalovat robota? (konzultant Mgr. Ondřej Švára)

2. místo
Bc. Katka VAVŘINOVÁ, Evropské právo a politiky EU 2. ročník | An Analysis of the Agencies under the Former "Second Pillar" of the EU within the Framework of the Principal-Agent Concept

3. místo
Viktor MRÁZEK, Právo a právní věda, 4. ročník | Kyberpodvody ve věku AI (konzultant Mgr. Ondřej Švára)

Doktorská sekce
1. místo
Mgr. Anna SLEŽKOVÁ, Teoretické právní vědy – Ústavní právo, 4. ročník | Making assessment truly individual: the importance of the philosophical concept of the objectification of man for the interpretation of the right to individual assessment

2. místo
Mgr. Pablo Martínez RAMIL, International and European Law, 4. ročník | Papering Over the Cracks or a Real Solution: Does the AI Act Tackle the Challenges Arising from Discriminatory AI?

3. dělené místo
JUDr. Matouš PROCHÁZKA, Právní dějiny a římské právo, 1. ročník | Hereditas Iacens
Mgr. Adéla HEPOVÁ, Teoretické právní vědy – Správní právo, 2. ročník | Není úzké pojetí poškozeného v přestupkovém řízení příliš úzké? (školitel JUDr. Martin Škurek, Ph.D.)

Čestné uznání
Mgr. David MARHOLD, Právní dějiny a římské právo, 1. ročník | Ernst Swoboda a příprava vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 (konzultant doc. JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.)

Celkem osm studentů bude reprezentovat olomouckou právnickou fakultu v česko-slovenském finále soutěže ve Studentské vědecké a odborné činnosti (SVOČ). Rozhodla o tom fakultní kola soutěže. Mezinárodní finále se uskuteční v září na brněnské právnické fakultě.

Přihlášené soutěžní práce byly i letos rozdělené do dvou sekcí, a to na sekci bakalářských a magisterských studentů a sekci doktorských studentů. Fakultní soutěž byla organizována jako dvoukolová. V obou sekcích tak nejdříve proběhlo písemné kolo, kdy na každou práci byly vypracovány dva posudky, a následně odborná hodnotící komise vybrala nejlepší práce, které postoupily do ústního kola. Vybraní studenti je pak obhajovali před hodnotícími komisemi.

V magisterské sekci bylo letos odevzdáno 5 vědeckých prací, v doktorské 18. „Soutěžní práce v magisterské sekci se věnovaly aktuálním tématům. Při fakultním kole se u několika z nich rozvinula zajímavá diskuze, věřím proto, že zaujmou i ve finále. Ke kvalitě postupujících prací výrazně přispěla efektivní spolupráce s konzultantem nebo inspirace načerpaná na výměnném pobytu Erasmus+,“ řekl k výkonům soutěžících v této sekci Maxim Tomoszek, proděkan pro studijní záležitosti a člen hodnotící komise. Mezi posuzovateli ústního kola doktorské sekce byl Michal Petr, vedoucí katedry mezinárodního a evropského práva. „Úroveň fakultního kola byla mimořádně vysoká. Všechny práce posuzované u ústní obhajoby byly velmi kvalitní a o celkovém pořadí rozhodovaly jen detaily,“ uvedl Michal Petr.

Nejlepší odbornou práci v magisterské sekci vypracoval a obhájil Vojtěch Jelonek, student 4. ročníku programu Právo a právní věda. „Do soutěže jsem se přihlásil, abych si prvotně vyzkoušel zpracovat obsáhlejší téma a prozkoumat zdroje, ze kterých budu následně čerpat také pro svou diplomovou práci,“ vysvětlil vítěz. Téma Trestní odpovědnost umělé inteligence: můžeme obžalovat robota? si vybral díky konzultantovi Ondřeji Švárovi, který je doktorandem na katedře trestního práva. „Téma jsem poprvé představil na jím spolupořádané studentské konferenci s názvem Trestní právo ve věku AI: synergie a výzvy. Touto cestou bych tak zároveň rád magistru Švárovi poděkoval za veškerou konzultaci v průběhu psaní práce a za ochotu rozvíjet studenty naší fakulty,“ řekl Vojtěch Jelonek s tím, že si ze soutěže odnáší především cenné zkušenosti se sepsáním odborné práce, které věří, že přetaví v úspěšnou obhajobu diplomové práce. „Zářijové finále si hodlám užít a těším se, s čím přijdou kolegové z ostatních fakult.“

Autoři umístěných prací vedle možnosti reprezentovat fakultu v mezinárodním kole získali i mimořádné stipendium. Soutěž ve SVOČ pořádá právnická fakulta od roku 2007, původně pod názvem Monseho studentská vědecká soutěž.

Výsledky fakultního kola soutěže SVOČ

Magisterská sekce
1. místo
Vojtěch JELONEK, Právo a právní věda, 4. ročník | Trestní odpovědnost umělé inteligence: můžeme obžalovat robota? (konzultant Mgr. Ondřej Švára)

2. místo
Bc. Katka VAVŘINOVÁ, Evropské právo a politiky EU 2. ročník | An Analysis of the Agencies under the Former "Second Pillar" of the EU within the Framework of the Principal-Agent Concept

3. místo
Viktor MRÁZEK, Právo a právní věda, 4. ročník | Kyberpodvody ve věku AI (konzultant Mgr. Ondřej Švára)

Doktorská sekce
1. místo
Mgr. Anna SLEŽKOVÁ, Teoretické právní vědy – Ústavní právo, 4. ročník | Making assessment truly individual: the importance of the philosophical concept of the objectification of man for the interpretation of the right to individual assessment

2. místo
Mgr. Pablo Martínez RAMIL, International and European Law, 4. ročník | Papering Over the Cracks or a Real Solution: Does the AI Act Tackle the Challenges Arising from Discriminatory AI?

3. dělené místo
JUDr. Matouš PROCHÁZKA, Právní dějiny a římské právo, 1. ročník | Hereditas Iacens
Mgr. Adéla HEPOVÁ, Teoretické právní vědy – Správní právo, 2. ročník | Není úzké pojetí poškozeného v přestupkovém řízení příliš úzké? (školitel JUDr. Martin Škurek, Ph.D.)

Čestné uznání
Mgr. David MARHOLD, Právní dějiny a římské právo, 1. ročník | Ernst Swoboda a příprava vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 (konzultant doc. JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.)

Na národního hrdinu pasovali sportovní fanoušci olomouckého šermíře Jakuba Jurku, studenta Fakulty tělesné kultury UP, poté co v turnaji na XXXIII. letních olympijských hrách v Paříži senzačním výkonem proti domácímu reprezentantovi zajistil pro český tým kordistů bronzovou medaili a vůbec první cenný kov pro českou výpravu.

„Ze zápasu si moc věcí nepamatuju, až to, kdy mi kluci dávali hobla,“ uvedl pro Český olympijský výbor nejmladší ze čtveřice bronzových kordistů s tím, že větší zápas pro ně nemohl být. „Řekli jsme si, že ať to dopadne jakkoliv, tohle je největší zážitek v našich životech, protože šermujeme s Francouzi před jejich domácím publikem. Na olympiádě, o medaili. Jestli o zlato, stříbro nebo bronz, to už nerozhodovalo, svěřil se pak pro Sport.cz.“

Jakub Jurka na olympiádě nastoupil také v individuální soutěži, v ní skončil na 32. pozici. Paříž přitom pro něj byla již druhá olympijská zkušenost, v roce 2021 se zúčastnil covidem-19 poznamenaných her v Tokiu.

V Paříži reprezentovali Českou republiku i další sportovci spjatí s Univerzitou Palackého. Pěkných umístění dosáhli se svými parťáky veslaři Radka Novotníková studující na filozofické fakultě (10. místo) a Miroslav Vraštil z FTK (6. místo), který se zúčastnil olympijských her již počtvrté.

Naopak poprvé zakusili olympijskou atmosféru judistka Renata Zachová a lukostřelec Adam Li, oba studenti FTK. Renata Zachová, úřadující mistryně Evropy v kategorii do 63 kg, byla první českou judistkou na olympiádě po 20 letech, úvodní zápas turnaje jí však nevyšel. Stejně tak skončil v prvním kole soutěže v reflexním luku Adam Li a ve světové konkurenci obsadil dělené 33. místo. Společně s mistryní světa Marií Horáčkovou byl nominován i do turnaje smíšených týmů, do eliminací se ale české dvojici postoupit nepodařilo.

Na národního hrdinu pasovali sportovní fanoušci olomouckého šermíře Jakuba Jurku, studenta Fakulty tělesné kultury UP, poté co v turnaji na XXXIII. letních olympijských hrách v Paříži senzačním výkonem proti domácímu reprezentantovi zajistil pro český tým kordistů bronzovou medaili a vůbec první cenný kov pro českou výpravu.

„Ze zápasu si moc věcí nepamatuju, až to, kdy mi kluci dávali hobla,“ uvedl pro Český olympijský výbor nejmladší ze čtveřice bronzových kordistů s tím, že větší zápas pro ně nemohl být. „Řekli jsme si, že ať to dopadne jakkoliv, tohle je největší zážitek v našich životech, protože šermujeme s Francouzi před jejich domácím publikem. Na olympiádě, o medaili. Jestli o zlato, stříbro nebo bronz, to už nerozhodovalo, svěřil se pak pro Sport.cz.“

Jakub Jurka na olympiádě nastoupil také v individuální soutěži, v ní skončil na 32. pozici. Paříž přitom pro něj byla již druhá olympijská zkušenost, v roce 2021 se zúčastnil covidem-19 poznamenaných her v Tokiu.

V Paříži reprezentovali Českou republiku i další sportovci spjatí s Univerzitou Palackého. Pěkných umístění dosáhli se svými parťáky veslaři Radka Novotníková studující na filozofické fakultě (10. místo) a Miroslav Vraštil z FTK (6. místo), který se zúčastnil olympijských her již počtvrté.

Naopak poprvé zakusili olympijskou atmosféru judistka Renata Zachová a lukostřelec Adam Li, oba studenti FTK. Renata Zachová, úřadující mistryně Evropy v kategorii do 63 kg, byla první českou judistkou na olympiádě po 20 letech, úvodní zápas turnaje jí však nevyšel. Stejně tak skončil v prvním kole soutěže v reflexním luku Adam Li a ve světové konkurenci obsadil dělené 33. místo. Společně s mistryní světa Marií Horáčkovou byl nominován i do turnaje smíšených týmů, do eliminací se ale české dvojici postoupit nepodařilo.

Poklad naskládaný ve stovkách banánových krabic. Staré knihy pokryté vrstvou prachu, mnohé zasažené plísní. Hromady svazků, z nichž některé byly vydány před více než pěti sty lety, tedy jen krátce po vynálezu knihtisku. Tak ještě donedávna vypadala historická knihovna kláštera Želiv. Od letošního března už ale vzácné svazky opět mají své důstojné místo. Po desetiletích strádání se vrátily do polic v nově upravených prostorách původní klášterní knihovny. Velký podíl na tom mají studenti archivnictví a historie Univerzity Palackého (UP), kteří na uspořádání knih pod vedením svých pedagogů pracovali šest let.

Už mnohokrát nám dějiny lidstva ukázaly, že ty nejzásadnější kapitoly se propisují do osudů lidí a knih téměř identicky. Platí to snad od chvíle, kdy převratný vynález Johanna Gutenberga navždy změnil svět, kterým se právě díky knihtisku mohly začít masově šířit myšlenky a informace. Temné události v naší historii tak vedle ničení lidských životů provázelo ničení knih ve snaze umlčet nepohodlné názory, vymazat paměť. Klášter Želiv patřil vždy k místům, jimž se těžké okamžiky naší historie nevyhýbaly. Je tedy téměř zázrak, že se tamní soubor knih, po staletí opečovávaný a rozšiřovaný premonstráty, uchoval až do dnešních dnů.

Historie želivského kláštera sahá až do roku 1139. V průběhu devíti staletí zažil mnoho pohnutých chvil. Byl postižen několika požáry, opakovaně obsazen husity i jinými vojsky, řeholníci se museli vypořádat s epidemiemi, přírodními katastrofami i nepřízní státní moci. Po únoru 1948 byl klášter v rámci Akce K zrušen, kvůli jeho odlehlé poloze zde byl zřízen internační tábor pro kněze a řeholníky, který byl uzavřen až v únoru 1956. Už roku 1950 byly budovy vyklizeny a knihy putovaly do Památníku národního písemnictví na pražský Strahov. „Ve druhé polovině dvacátého století sloužil klášter jako psychiatrická a protialkoholní léčebna. Necitlivá správa areálu vzácnou historickou památku prakticky zdevastovala,“ doplňuje současný opat kláštera Tadeáš Róbert Spišák. Vzpomíná, jak sám před dvaceti lety do želivského kláštera přišel a provázel návštěvníky refektářem – společnou jídelnou řeholníků: „Povzdechl jsem si, že v patře nad námi je knihovna, tedy místo pro duchovní pokrm, ale bohužel zavřená. Nábytek byl za komunistů spálen, knihy tam tedy ležely jen tak na hromadách,“ líčí opat Spišák neutěšenou situaci, kdy se knihy sice už vrátily ze Strahova zpět, ovšem v neúplném počtu, neevidované a neuspořádané.

Snahy o to, aby knihovna získala svůj původní vzhled a především funkci, začaly získávat konkrétní obrysy před šesti lety, kdy do kláštera začali na prázdninové praxe jezdit studentky a studenti olomoucké filozofické fakulty. Po celou dobu je při této náročné práci vedly pedagožky Jana Oppeltová, Ema Šimková a Věra Slavíková z Katedry historie FF UP. „S našimi studenty vyrážíme na terénní praxe i do jiných institucí v Čechách a na Moravě. Do želivského kláštera jezdíme od roku 2018 vždy se skupinkou patnácti až dvaceti studentů. Práce tady byla opravdu těžká. Knihovnu jsme za tu dobu museli dvakrát vystěhovat, každá z těch knih nám prošla rukama minimálně třikrát. Když vezmeme v potaz jejich váhu, je to, jako bychom přestěhovali tři a půl slona,“ směje se Jana Oppeltová.

Do prací v klášteře se zapojili nejen posluchači katedry historie, ale také studenti dějin umění či muzikologie. Společně historické svazky uspořádali, opatřili signaturami a z části také zkatalogizovali. Na podzim minulého roku pak knihy během několika prodloužených víkendů nastěhovali do nově pořízených regálů. Moderní mobiliář byl navržen projekční kanceláří Šépka architekti. „Jedná se o systém betonových podpěr a plechových polic, přičemž beton byl odléván přímo na místě s použitím štěrku a kamínků z řeky Želivky. Chtěli jsme tak do architektury vepsat to samotné místo. Celá sestava je udělána jako samostojná, tudíž jsme ji nemuseli nijak kotvit do historických konstrukcí. Doprostřed celé místnosti jsme umístili stůl – osmimetrovou plechovou desku, na které se prezentují ty nejcennější knihy kryty třinácti poklopy. Záměrem bylo navodit dojem jakési hostiny u stolu, jelikož přímo pod knihovnou se nachází klášterní jídelna,“ popisuje architekt Jan Šépka.

Zrekonstruované a citlivě dovybavené prostory původní knihovny jsou zdobeny freskami z 18. století. Během slavnostního otevření letos na jaře si je prohlédl také rektor Martin Procházka. „Klášter Želiv patří k nejkrásnějším a nejvýznamnějším památkám u nás. Jsem hrdý, že k jeho obnově přispěli i naši studenti a pedagogové, kteří se tak podílejí na záchraně kulturního dědictví naší země. Myslím, že je to skvělá ukázka toho, jak naše studentky a studenti zvládají prakticky využít své znalosti a dovednosti. A co mě těší obzvlášť, je skutečnost, že tu máme velmi dobrý příklad společenské uplatnitelnosti humanitních oborů,“ říká rektor UP.

Želivský klášter je od roku 2010 národní kulturní památkou, loni si areál pro­hléd­lo 17 tisíc návštěvníků. Samotná knihovna není součástí prohlídkového okruhu, k dispozici je badatelům a odborné veřejnosti. Návštěvníkům se otevře jen při zvláštních příležitostech, je totiž součástí klauzury, tedy prostor, v nichž se pohybují pouze řádoví bratři. „Klášter nemůže fungovat bez knih. Želivská knihovna měla být odrazem světa, proto jsou v ní vedle teologické literatury zařazeny i knihy z nejrůznějších oborů psané hlavně německy, latinsky a česky. Nám se podařilo do knihovny umístit 25 000 svazků vydaných do roku 1860. Jsou mezi nimi i středověké a barokní rukopisy, a dokonce i několik prvotisků, které byly tištěny před rokem 1500. Pro studenty je to opravdu výjimečný okamžik, kdy mohou poprvé držet v rukou tak staré a vzácné knihy,“ podotýká Jana Oppeltová.

Vedle zrekonstruované knihovny otevřel klášter Želiv před letošní turistickou sezonou také nově upravené prostory staré prelatury – sídla opata. „I zde jsme vděčni za spolupráci paní doktorce Janě Oppeltové, která je autorkou libreta expozice a spolu s dalšími kolegy z Filozofické fakulty Univerzity Palackého a z Hroznatovy akademie Kláštera v Teplé také její zdařilé instalace,“ dodává Tadeáš Róbert Spišák. Stará prelatura je nyní součástí prohlídkového okruhu kláštera, nově instalovaná expozice přibližuje archeologické nálezy a zejména podobu opatského bytu na začátku 20. století, včetně ložnice, pracovny, jídelny, salonu, soukromé kaple, knihovny či klášterního muzea. „Rád bych Univerzitě Palackého, jejím zaměstnancům a studentům ze srdce poděkoval. Bez jejich úsilí, obětavosti, odborných znalostí a neobyčejného entuziasmu bychom toto dílo nedokončili. A především bychom nikdy nedospěli k tomu, že naše historické svazky jsou po téměř sedmdesáti letech znovu uloženy v původních prostorách,“ dodává opat želivského kláštera.

Text přineslo aktuální vydání magazínu Žurnál UP.

Poklad naskládaný ve stovkách banánových krabic. Staré knihy pokryté vrstvou prachu, mnohé zasažené plísní. Hromady svazků, z nichž některé byly vydány před více než pěti sty lety, tedy jen krátce po vynálezu knihtisku. Tak ještě donedávna vypadala historická knihovna kláštera Želiv. Od letošního března už ale vzácné svazky opět mají své důstojné místo. Po desetiletích strádání se vrátily do polic v nově upravených prostorách původní klášterní knihovny. Velký podíl na tom mají studenti archivnictví a historie Univerzity Palackého (UP), kteří na uspořádání knih pod vedením svých pedagogů pracovali šest let.

Už mnohokrát nám dějiny lidstva ukázaly, že ty nejzásadnější kapitoly se propisují do osudů lidí a knih téměř identicky. Platí to snad od chvíle, kdy převratný vynález Johanna Gutenberga navždy změnil svět, kterým se právě díky knihtisku mohly začít masově šířit myšlenky a informace. Temné události v naší historii tak vedle ničení lidských životů provázelo ničení knih ve snaze umlčet nepohodlné názory, vymazat paměť. Klášter Želiv patřil vždy k místům, jimž se těžké okamžiky naší historie nevyhýbaly. Je tedy téměř zázrak, že se tamní soubor knih, po staletí opečovávaný a rozšiřovaný premonstráty, uchoval až do dnešních dnů.

Historie želivského kláštera sahá až do roku 1139. V průběhu devíti staletí zažil mnoho pohnutých chvil. Byl postižen několika požáry, opakovaně obsazen husity i jinými vojsky, řeholníci se museli vypořádat s epidemiemi, přírodními katastrofami i nepřízní státní moci. Po únoru 1948 byl klášter v rámci Akce K zrušen, kvůli jeho odlehlé poloze zde byl zřízen internační tábor pro kněze a řeholníky, který byl uzavřen až v únoru 1956. Už roku 1950 byly budovy vyklizeny a knihy putovaly do Památníku národního písemnictví na pražský Strahov. „Ve druhé polovině dvacátého století sloužil klášter jako psychiatrická a protialkoholní léčebna. Necitlivá správa areálu vzácnou historickou památku prakticky zdevastovala,“ doplňuje současný opat kláštera Tadeáš Róbert Spišák. Vzpomíná, jak sám před dvaceti lety do želivského kláštera přišel a provázel návštěvníky refektářem – společnou jídelnou řeholníků: „Povzdechl jsem si, že v patře nad námi je knihovna, tedy místo pro duchovní pokrm, ale bohužel zavřená. Nábytek byl za komunistů spálen, knihy tam tedy ležely jen tak na hromadách,“ líčí opat Spišák neutěšenou situaci, kdy se knihy sice už vrátily ze Strahova zpět, ovšem v neúplném počtu, neevidované a neuspořádané.

Snahy o to, aby knihovna získala svůj původní vzhled a především funkci, začaly získávat konkrétní obrysy před šesti lety, kdy do kláštera začali na prázdninové praxe jezdit studentky a studenti olomoucké filozofické fakulty. Po celou dobu je při této náročné práci vedly pedagožky Jana Oppeltová, Ema Šimková a Věra Slavíková z Katedry historie FF UP. „S našimi studenty vyrážíme na terénní praxe i do jiných institucí v Čechách a na Moravě. Do želivského kláštera jezdíme od roku 2018 vždy se skupinkou patnácti až dvaceti studentů. Práce tady byla opravdu těžká. Knihovnu jsme za tu dobu museli dvakrát vystěhovat, každá z těch knih nám prošla rukama minimálně třikrát. Když vezmeme v potaz jejich váhu, je to, jako bychom přestěhovali tři a půl slona,“ směje se Jana Oppeltová.

Do prací v klášteře se zapojili nejen posluchači katedry historie, ale také studenti dějin umění či muzikologie. Společně historické svazky uspořádali, opatřili signaturami a z části také zkatalogizovali. Na podzim minulého roku pak knihy během několika prodloužených víkendů nastěhovali do nově pořízených regálů. Moderní mobiliář byl navržen projekční kanceláří Šépka architekti. „Jedná se o systém betonových podpěr a plechových polic, přičemž beton byl odléván přímo na místě s použitím štěrku a kamínků z řeky Želivky. Chtěli jsme tak do architektury vepsat to samotné místo. Celá sestava je udělána jako samostojná, tudíž jsme ji nemuseli nijak kotvit do historických konstrukcí. Doprostřed celé místnosti jsme umístili stůl – osmimetrovou plechovou desku, na které se prezentují ty nejcennější knihy kryty třinácti poklopy. Záměrem bylo navodit dojem jakési hostiny u stolu, jelikož přímo pod knihovnou se nachází klášterní jídelna,“ popisuje architekt Jan Šépka.

Zrekonstruované a citlivě dovybavené prostory původní knihovny jsou zdobeny freskami z 18. století. Během slavnostního otevření letos na jaře si je prohlédl také rektor Martin Procházka. „Klášter Želiv patří k nejkrásnějším a nejvýznamnějším památkám u nás. Jsem hrdý, že k jeho obnově přispěli i naši studenti a pedagogové, kteří se tak podílejí na záchraně kulturního dědictví naší země. Myslím, že je to skvělá ukázka toho, jak naše studentky a studenti zvládají prakticky využít své znalosti a dovednosti. A co mě těší obzvlášť, je skutečnost, že tu máme velmi dobrý příklad společenské uplatnitelnosti humanitních oborů,“ říká rektor UP.

Želivský klášter je od roku 2010 národní kulturní památkou, loni si areál pro­hléd­lo 17 tisíc návštěvníků. Samotná knihovna není součástí prohlídkového okruhu, k dispozici je badatelům a odborné veřejnosti. Návštěvníkům se otevře jen při zvláštních příležitostech, je totiž součástí klauzury, tedy prostor, v nichž se pohybují pouze řádoví bratři. „Klášter nemůže fungovat bez knih. Želivská knihovna měla být odrazem světa, proto jsou v ní vedle teologické literatury zařazeny i knihy z nejrůznějších oborů psané hlavně německy, latinsky a česky. Nám se podařilo do knihovny umístit 25 000 svazků vydaných do roku 1860. Jsou mezi nimi i středověké a barokní rukopisy, a dokonce i několik prvotisků, které byly tištěny před rokem 1500. Pro studenty je to opravdu výjimečný okamžik, kdy mohou poprvé držet v rukou tak staré a vzácné knihy,“ podotýká Jana Oppeltová.

Vedle zrekonstruované knihovny otevřel klášter Želiv před letošní turistickou sezonou také nově upravené prostory staré prelatury – sídla opata. „I zde jsme vděčni za spolupráci paní doktorce Janě Oppeltové, která je autorkou libreta expozice a spolu s dalšími kolegy z Filozofické fakulty Univerzity Palackého a z Hroznatovy akademie Kláštera v Teplé také její zdařilé instalace,“ dodává Tadeáš Róbert Spišák. Stará prelatura je nyní součástí prohlídkového okruhu kláštera, nově instalovaná expozice přibližuje archeologické nálezy a zejména podobu opatského bytu na začátku 20. století, včetně ložnice, pracovny, jídelny, salonu, soukromé kaple, knihovny či klášterního muzea. „Rád bych Univerzitě Palackého, jejím zaměstnancům a studentům ze srdce poděkoval. Bez jejich úsilí, obětavosti, odborných znalostí a neobyčejného entuziasmu bychom toto dílo nedokončili. A především bychom nikdy nedospěli k tomu, že naše historické svazky jsou po téměř sedmdesáti letech znovu uloženy v původních prostorách,“ dodává opat želivského kláštera.

Text přineslo aktuální vydání magazínu Žurnál UP.

K létu neodmyslitelně patří výtvarné umění a návštěvy galerií a výstav. Abychom co nejlépe porozuměli tomu, co nám obrazy vypráví, potřebujeme znát kontext i historii. Centrem poznávání dějin umění v Olomouci je přitom Konvikt, a především tamější katedra dějin umění. Její bezmála osmdesátiletá historie je pestrá a mapuje ji osobitá kronika Opakované začátky. Nahlédněte do zákulisí osudů dějin umění na naší alma mater v rámci dalšího tipu na letní čtení z produkce Vydavatelství UP.

Co to znamená studovat dějiny umění?

Přečtěte si vedle Opakovaných začátků zdarma také unikátní knížečku rozhovorů MERAKI v dějinách umění, kterou připravily současné studentky katedry dějin umění FF UP. Stáhnout si ji můžete na VUP shopu.

Dějiny umění neměly v Olomouci nikdy na růžích ustláno a o své místo na univerzitní půdě musely od svého založení v roce 1946 mnohokrát bojovat. V turbulentním koloběhu otevírání a uzavírání katedry hned několikrát prožily tzv. opakované začátky. I díky tomuto vrtkavému osudu však publikace Opakované začátky. Dějiny umění a jejich výuka na Univerzitě Palackého v Olomouci od roku 1946 po současnost nabízí unikátní svědectví doby, které přesahuje daleko za hranice a zdi Univerzity Palackého.

Obrazově bohatá a knihařsky zajímavě zpracovaná kronika přináší nejen napínavé dějinné vyprávění, ale také osobité rozhovory s pamětníky či reflexe a medailony významných osobností spjatých s uměleckohistrorickou akademickou půdou. Svým konceptem kniha rozhodně není určena jen absolventům a studentům katedry, ale všem, které zajímá zákulisí (nejen) výtvarného umění a rádi si listují často pozapomenutou a skrytou historií.

Opakované začátky najdete ve Skriptárně ve Zbrojnici nebo na e-shopu Vydavatelství UP. Náklad je poměrně limitovaný, a proto se může jednat také o cenný sběratelský kousek do vaší domácí knihovničky.

Knihy z Vydavatelství UP můžete kupovat na e-shopu nebo v prodejně na Zbrojnici. Zaměstnanci a studenti mohou na internetu i v kamenné prodejně celoročně využít 15% slevu (zaměstnanci najdou pokyny na webu, studenti v UPlikaci). V prodejně pak lze platit také FlexiPass poukázkami a kartami (v tomto případě však bez 15% slevy). Všechny díly letního seriálu najdete přehledně zde.

K létu neodmyslitelně patří výtvarné umění a návštěvy galerií a výstav. Abychom co nejlépe porozuměli tomu, co nám obrazy vypráví, potřebujeme znát kontext i historii. Centrem poznávání dějin umění v Olomouci je přitom Konvikt, a především tamější katedra dějin umění. Její bezmála osmdesátiletá historie je pestrá a mapuje ji osobitá kronika Opakované začátky. Nahlédněte do zákulisí osudů dějin umění na naší alma mater v rámci dalšího tipu na letní čtení z produkce Vydavatelství UP.

Co to znamená studovat dějiny umění?

Přečtěte si vedle Opakovaných začátků zdarma také unikátní knížečku rozhovorů MERAKI v dějinách umění, kterou připravily současné studentky katedry dějin umění FF UP. Stáhnout si ji můžete na VUP shopu.

Dějiny umění neměly v Olomouci nikdy na růžích ustláno a o své místo na univerzitní půdě musely od svého založení v roce 1946 mnohokrát bojovat. V turbulentním koloběhu otevírání a uzavírání katedry hned několikrát prožily tzv. opakované začátky. I díky tomuto vrtkavému osudu však publikace Opakované začátky. Dějiny umění a jejich výuka na Univerzitě Palackého v Olomouci od roku 1946 po současnost nabízí unikátní svědectví doby, které přesahuje daleko za hranice a zdi Univerzity Palackého.

Obrazově bohatá a knihařsky zajímavě zpracovaná kronika přináší nejen napínavé dějinné vyprávění, ale také osobité rozhovory s pamětníky či reflexe a medailony významných osobností spjatých s uměleckohistrorickou akademickou půdou. Svým konceptem kniha rozhodně není určena jen absolventům a studentům katedry, ale všem, které zajímá zákulisí (nejen) výtvarného umění a rádi si listují často pozapomenutou a skrytou historií.

Opakované začátky najdete ve Skriptárně ve Zbrojnici nebo na e-shopu Vydavatelství UP. Náklad je poměrně limitovaný, a proto se může jednat také o cenný sběratelský kousek do vaší domácí knihovničky.

Knihy z Vydavatelství UP můžete kupovat na e-shopu nebo v prodejně na Zbrojnici. Zaměstnanci a studenti mohou na internetu i v kamenné prodejně celoročně využít 15% slevu (zaměstnanci najdou pokyny na webu, studenti v UPlikaci). V prodejně pak lze platit také FlexiPass poukázkami a kartami (v tomto případě však bez 15% slevy). Všechny díly letního seriálu najdete přehledně zde.

Studenti z různých koutů Evropy, ale i například z Egypta, Koreje, Austrálie, Singapuru či Mexika se v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Palackého učí česky, a to v rámci Letní školy slovanských studií. Každoročně tato škola nabízí start ve výuce češtiny úplným začátečníkům, zároveň i zajímavé hodiny, v nichž se v češtině zdokonalují i pokročilí studenti. Proč se ale tito lidé chtějí učit česky? Co se jim na češtině libí a co jim při výuce činí velké potíže? Někteří z nich na tyto dotazy odpověděli v rámci ankety.

Ke studiu na Letní škole slovanských studií FF UP dorazila téměř stovka zájemců o češtinu. Všichni prošli hned po příjezdu rozřazovacími testy a podle pokročilosti byli rozděleni do devíti skupin.

Proč jste se začali učit česky? Co se vám na tomto jazyku líbí? Co vám při výuce činí potíže?  

Maximillian Menzel, Německo, (mírně pokročilí):

Nemám konkrétní důvod, proč jsem se začal učit česky. Byla to vlastně náhoda. Začal jsem s ní v době pandemie covidu-19. Tehdy jsem seděl na pokoji v Salcburku, víceméně jsem se nudil, a tak jsem se začal učit česky. Na češtině se mi líbí větší svoboda v syntaxi (skladbě). V němčině máme totiž pro všechno nějaký předpis. Mým problémem je slovní zásoba, stále neumím dost slov, abych dobře rozuměl.

Ingrun Fussenegger, Rakousko, (středně pokročilí):

Česky se učím, protože bydlím v Drasenhofenu, tedy blízko českých hranic. Ráda bych si četla knihy českých autorů, mám ráda i české hudební skladatele, Dvořáka, Janáčka, Martinů. A co mi činí největší potíže? Rozhodně gramatika.

Kateryna Hordiienko, Ukrajina, (pokročilí):

Už před válkou jsem přemýšlela o výuce češtiny, a to z důvodu zájmu o českou kulturu. Teď bydlím v Olomouci, pracuji tu jako psycholožka a česky se učím i z pracovních důvodů. Líbí se mi český smysl pro humor. Mám ráda českou intonaci, čeština mi zní jako hudba. I pro mě je největší problém gramatika, chybuji i v pravopisu.  

Wiktoria Rozbicka, Polsko, (pokročilí):

Absolvovala jsem bakalářské studium na bohemistice, a přesto, že jsem se rozhodla nepokračovat v navazujícím magisterském studiu slavistiky, své jazykové schopnosti bych ráda zdokonalovala. S češtinou bych chtěla zůstat v kontaktu. Letní škola slovanských studií mi v tom velmi pomáhá. Problémy mám s gramatikou, pravopisem, potíže mi dělá i výslovnost.

Anna Povar, Ukrajina, (středně pokročilí):

Studuji na univerzitě v České republice, a i proto se učím česky. Čeština se mi líbí, moc těžké jsou pro mě ale pády a nejsem zatím schopná zvládnout i koncovky v množném čísle.

Rowan Cain, USA, (středně pokročilí):

V České republice bydlí moje rodina, proto se učím česky. Chtěl bych si češtinu vylepšit co nejvíc, abych s lidmi mohl více mluvit. Rád bych se dozvěděl co nejvíc také o české literatuře a filmu, které mě zajímají. A s čím mám největší problém? S českými pády.

Siyuan He, Čína, (středně pokročilí):

Proč se učím česky? Líbí se mi. Podobně zaměřený program jsem absolvoval už na univerzitě v Pekingu. Líbí se mi česká syntax (skladba) i lexikum (slovní zásoba), přestože jsou těžké. Čeština má hodně skloňování, ale dává to smysl, když to pochopíte. Největší problém? Tím je jednoznačně gramatika. V češtině ale není nic jednoduchého. Víte, jak zní mé jméno v češtině? Světlana! Moc se mi líbí!

Alicja Bednarczyk, Polsko, (pokročilí):

Přemýšlím o tom, že bych se přestěhovala do České republiky. Proto se učím česky. Čeština je zvukomalebná, zní příjemně, podobá se polštině. Líbí se mi česká kultura. Obtížné je pro mě vyslovování některých hlásek jako h nebo ř. Komplikovaně slyším i dlouhé samohlásky, ne vždy je zachytím v běžné mluvě Čechů. Spíš se musím učit nazpaměť, kde dlouhé samohlásky jsou, jinak dělám pravopisné chyby.

Tianshun Li, Čína, (mírně pokročilí):

Zajímám se o jazyky. Dědeček mě trochu učil rusky, studoval jsem germanistiku, v Německu teď studují lingvistiku. Čeština mi připadá zajímavá, protože má komplikovanou gramatiku. Má sedm pádů, to je víc než v latině. Líbí se mi i dějiny českého jazyka, neboť se zajímám také o staré jazyky. A co je pro mě v češtině těžké? Asi zapamatovat si všechna nová slova.

Peter Horváth, Rakousko, (středně pokročilí):

Zajímám se o jazyky a chtěl jsem se naučit některý ze slovanských. Čeština je příjemná na poslech. Vybral jsem si ji, protože Rakousko je sousední země ČR. Je celkem jednoduché se sem vypravit, abych se v češtině mohl zdokonalovat. Kromě toho mám v Čechách kořeny, narodili se tu moji prarodiče. Těžká je gramatika, výslovnost, slovní zásoba a složité je i to, že čeština má hodně výjimek z gramatických pravidel.

Yasuyo Fujisaki, Japonsko, (mírně pokročilí):

Mám zájem o Českou republiku. Líbí se mi už asi pětadvacet let. Když jsem sledovala české animace a filmy, byla jsem fascinována. Česká výslovnost je velmi zajímavá, roztomilý je i zvuk češtiny. Těžké je pro mě snad všechno. 

Aleksandar Najdenov, Bulharsko, (mírně pokročilí):

Na univerzitě jsem studoval lingvistiku a cizí jazyky. Mluvím dvěma slovanskými jazyky, ale žádný z nich není západoslovanský. Čeština je můj koníček, je to vzácný jazyk. Málokdo ji umí. Líbí se mi, jak zní. Největší problém je pro mě mluvit, česká výslovnost je náročná. Problém mám také s pády, ty v bulharštině nejsou. A musím si neustále opakovat koncovky.

Pozn. redakce: Vyjádření studentů redakce Žurnálu UP mírně jazykově upravila.  

Studenti z různých koutů Evropy, ale i například z Egypta, Koreje, Austrálie, Singapuru či Mexika se v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Palackého učí česky, a to v rámci Letní školy slovanských studií. Každoročně tato škola nabízí start ve výuce češtiny úplným začátečníkům, zároveň i zajímavé hodiny, v nichž se v češtině zdokonalují i pokročilí studenti. Proč se ale tito lidé chtějí učit česky? Co se jim na češtině libí a co jim při výuce činí velké potíže? Někteří z nich na tyto dotazy odpověděli v rámci ankety.

Ke studiu na Letní škole slovanských studií FF UP dorazila téměř stovka zájemců o češtinu. Všichni prošli hned po příjezdu rozřazovacími testy a podle pokročilosti byli rozděleni do devíti skupin.

Proč jste se začali učit česky? Co se vám na tomto jazyku líbí? Co vám při výuce činí potíže?  

Maximillian Menzel, Německo, (mírně pokročilí):

Nemám konkrétní důvod, proč jsem se začal učit česky. Byla to vlastně náhoda. Začal jsem s ní v době pandemie covidu-19. Tehdy jsem seděl na pokoji v Salcburku, víceméně jsem se nudil, a tak jsem se začal učit česky. Na češtině se mi líbí větší svoboda v syntaxi (skladbě). V němčině máme totiž pro všechno nějaký předpis. Mým problémem je slovní zásoba, stále neumím dost slov, abych dobře rozuměl.

Ingrun Fussenegger, Rakousko, (středně pokročilí):

Česky se učím, protože bydlím v Drasenhofenu, tedy blízko českých hranic. Ráda bych si četla knihy českých autorů, mám ráda i české hudební skladatele, Dvořáka, Janáčka, Martinů. A co mi činí největší potíže? Rozhodně gramatika.

Kateryna Hordiienko, Ukrajina, (pokročilí):

Už před válkou jsem přemýšlela o výuce češtiny, a to z důvodu zájmu o českou kulturu. Teď bydlím v Olomouci, pracuji tu jako psycholožka a česky se učím i z pracovních důvodů. Líbí se mi český smysl pro humor. Mám ráda českou intonaci, čeština mi zní jako hudba. I pro mě je největší problém gramatika, chybuji i v pravopisu.  

Wiktoria Rozbicka, Polsko, (pokročilí):

Absolvovala jsem bakalářské studium na bohemistice, a přesto, že jsem se rozhodla nepokračovat v navazujícím magisterském studiu slavistiky, své jazykové schopnosti bych ráda zdokonalovala. S češtinou bych chtěla zůstat v kontaktu. Letní škola slovanských studií mi v tom velmi pomáhá. Problémy mám s gramatikou, pravopisem, potíže mi dělá i výslovnost.

Anna Povar, Ukrajina, (středně pokročilí):

Studuji na univerzitě v České republice, a i proto se učím česky. Čeština se mi líbí, moc těžké jsou pro mě ale pády a nejsem zatím schopná zvládnout i koncovky v množném čísle.

Rowan Cain, USA, (středně pokročilí):

V České republice bydlí moje rodina, proto se učím česky. Chtěl bych si češtinu vylepšit co nejvíc, abych s lidmi mohl více mluvit. Rád bych se dozvěděl co nejvíc také o české literatuře a filmu, které mě zajímají. A s čím mám největší problém? S českými pády.

Siyuan He, Čína, (středně pokročilí):

Proč se učím česky? Líbí se mi. Podobně zaměřený program jsem absolvoval už na univerzitě v Pekingu. Líbí se mi česká syntax (skladba) i lexikum (slovní zásoba), přestože jsou těžké. Čeština má hodně skloňování, ale dává to smysl, když to pochopíte. Největší problém? Tím je jednoznačně gramatika. V češtině ale není nic jednoduchého. Víte, jak zní mé jméno v češtině? Světlana! Moc se mi líbí!

Alicja Bednarczyk, Polsko, (pokročilí):

Přemýšlím o tom, že bych se přestěhovala do České republiky. Proto se učím česky. Čeština je zvukomalebná, zní příjemně, podobá se polštině. Líbí se mi česká kultura. Obtížné je pro mě vyslovování některých hlásek jako h nebo ř. Komplikovaně slyším i dlouhé samohlásky, ne vždy je zachytím v běžné mluvě Čechů. Spíš se musím učit nazpaměť, kde dlouhé samohlásky jsou, jinak dělám pravopisné chyby.

Tianshun Li, Čína, (mírně pokročilí):

Zajímám se o jazyky. Dědeček mě trochu učil rusky, studoval jsem germanistiku, v Německu teď studují lingvistiku. Čeština mi připadá zajímavá, protože má komplikovanou gramatiku. Má sedm pádů, to je víc než v latině. Líbí se mi i dějiny českého jazyka, neboť se zajímám také o staré jazyky. A co je pro mě v češtině těžké? Asi zapamatovat si všechna nová slova.

Peter Horváth, Rakousko, (středně pokročilí):

Zajímám se o jazyky a chtěl jsem se naučit některý ze slovanských. Čeština je příjemná na poslech. Vybral jsem si ji, protože Rakousko je sousední země ČR. Je celkem jednoduché se sem vypravit, abych se v češtině mohl zdokonalovat. Kromě toho mám v Čechách kořeny, narodili se tu moji prarodiče. Těžká je gramatika, výslovnost, slovní zásoba a složité je i to, že čeština má hodně výjimek z gramatických pravidel.

Yasuyo Fujisaki, Japonsko, (mírně pokročilí):

Mám zájem o Českou republiku. Líbí se mi už asi pětadvacet let. Když jsem sledovala české animace a filmy, byla jsem fascinována. Česká výslovnost je velmi zajímavá, roztomilý je i zvuk češtiny. Těžké je pro mě snad všechno. 

Aleksandar Najdenov, Bulharsko, (mírně pokročilí):

Na univerzitě jsem studoval lingvistiku a cizí jazyky. Mluvím dvěma slovanskými jazyky, ale žádný z nich není západoslovanský. Čeština je můj koníček, je to vzácný jazyk. Málokdo ji umí. Líbí se mi, jak zní. Největší problém je pro mě mluvit, česká výslovnost je náročná. Problém mám také s pády, ty v bulharštině nejsou. A musím si neustále opakovat koncovky.

Pozn. redakce: Vyjádření studentů redakce Žurnálu UP mírně jazykově upravila.  

David Fiedor a Filip Kovařík z katedry geografie PřF se ve své výzkumné činnosti věnují tématu hazardních her. David Fiedor je od roku 2023 hlavním řešitelem Juniorského grantu UP Soft forms of gambling: popularity, availability, and risk level in relation to the development of gambling careers, v rámci kterého spolupracuje s Filipem Kovaříkem i s katedrou psychologie Filozofické fakulty UP.

David Fiedor v roce 2023 úspěšně zakončil habilitační řízení v oboru Politická a kulturní geografie. Ve své výzkumné činnosti se tak dlouhodobě věnuje tématu hazardních her, což částečně reflektují i témata závěrečných kvalifikačních prací studentů. Filip Kovařík vystudoval bakalářské i navazující studium v oboru Regionální geografie. V současné době studuje stejnojmenný doktorský studijní program. Ve svém výzkumu se zaměřuje na hazardní hry a především na jejich geografickou perspektivu a podmiňující faktory v reálném geografickém prostředí.

Čím konkrétně se zabýváte?

David Fiedor: Zabýváme se tím, jakým způsobem člověk svým chováním, legislativou či dalšími faktory ovlivňuje prostor a zároveň to zkoumáme i z druhé strany. Jak to, co je rozmístěno v prostoru, zpětně ovlivňuje chování lidí. Tím chci říct, že kdyby sázkové kanceláře, herny nebo kasina kolem nás nebyly a nechodili bychom kolem nich, tak by nás například nenapadlo jít si vsadit nebo hrát.

V rámci výzkumu máte podchycenou celou Českou republiku?

David Fiedor: Věnujeme se Olomouckému kraji, některé věci řešíme na úrovni celé České republiky. Občas zabrousíme i do zahraničí, ale tam je složitější získat data.

Který region je, co se týče hazardních her, nejpostiženější?

David Fiedor: To je složitá otázka, protože typů hazardních her je mnoho. Pokud bychom se koncentrovali na kasina, tak ta se nejvíce vyskytují na hranicích s Německem nebo Rakouskem, protože cílí na zahraniční klientelu. Stejně tak je můžeme nalézt ve velkých či lázeňských městech, protože se tam nachází spousta turistů. Sázkové kanceláře jsou pak rozmístěny do urbánního městského prostoru. Málokterou sázkovou kancelář najdete v obci, která nemá více než tisíc obyvatel. Nejrozšířenějším druhem hazardu v Česku jsou ale stírací losy, které jsou nejdostupnější a jsou rozmístěny velmi rovnoměrně.

Jaké faktory člověka nejvíce ovlivňují, aby začal sázet?

Filip Kovařík: Je to velmi individuální. Mimo jiné je to jedna z části, které se ve výzkumu věnujeme. Co se týče online prostoru, online sázení, to se v posledních letech rozšířilo velmi razantně. Odmazává se tím reálná dostupnost, protože online hry jsou dosažitelné kdykoliv a kdekoliv. Co se týče možnosti, kde se člověk může účastnit hazardních her, tak to jistě ovlivňuje umístění provozoven v prostoru, např. zda se nachází kamenná pobočka na cestě do práce, na běžných komunikacích či v nákupních centrech. V nich se koncentruje centrum zábavy, kina, restaurace, obchody, a tím pádem i trafiky, kde je možnost zakoupení losu nebo tam jsou sázkové kanceláře. Znamená to, že se veškeré služby včetně hazardních her koncentrují do jednoho místa, aby naplnily svůj potenciál a přitáhly pozornost potenciálních hráčů.

Co další faktory, jako jsou nezaměstnanost a touha po rychlé výhře?

David Fiedor: Jednoznačně. V tomto kontextu už druhým rokem spolupracujeme s kolegy z katedry psychologie na filozofické fakultě, kteří řeší i další faktory, jako jsou pohlaví, věk, status člověka, sociálně ekonomické postavení, typ zaměstnání apod. Mezioborová spolupráce je velmi důležitá, protože my jako geografové dokážeme přispívat tím prostorem, ale jednoznačně to není jediný faktor, který ovlivňuje hráčské chování.

Pozorujete vzestupnou tendenci v rámci online sázení?

Filip Kovařík: Od roku 2009, kdy u nás online trh nastoupil, pozorujeme neustálý nárůst procentuální části vložených financí. Online prostor začíná dominovat. Co se týče objemu financí, který byl vložený do hazardních her a kurzovních sázek, tak od roku 2012 sledujeme nepřetržitý meziroční nárůst. Z posledních dat například vychází, že čeští obyvatelé v roce 2023 vložili do legálních hazardních her přes 810 miliard korun, což je oproti předloňskému roku rekordní částka. V roce 2022 to bylo 760 miliard korun.

Jak jsou na tom čeští obyvatelé ve srovnání s ostatními státy?

David Fiedor: Myslím, že na to je těžké odpovědět. Když se podíváme na data do zahraničí, málokde najdeme informace o množství prosázených peněz, aby to bylo srovnatelné. Ale například ještě před 12 a 13 lety jsme patřili do TOP 10 zemí na světě v počtu automatů.

Celý rozhovor s Davidem Fiedorem a Filipem Kovaříkem si můžete poslechnout v podcastu Echo Přírody.

David Fiedor a Filip Kovařík z katedry geografie PřF se ve své výzkumné činnosti věnují tématu hazardních her. David Fiedor je od roku 2023 hlavním řešitelem Juniorského grantu UP Soft forms of gambling: popularity, availability, and risk level in relation to the development of gambling careers, v rámci kterého spolupracuje s Filipem Kovaříkem i s katedrou psychologie Filozofické fakulty UP.

David Fiedor v roce 2023 úspěšně zakončil habilitační řízení v oboru Politická a kulturní geografie. Ve své výzkumné činnosti se tak dlouhodobě věnuje tématu hazardních her, což částečně reflektují i témata závěrečných kvalifikačních prací studentů. Filip Kovařík vystudoval bakalářské i navazující studium v oboru Regionální geografie. V současné době studuje stejnojmenný doktorský studijní program. Ve svém výzkumu se zaměřuje na hazardní hry a především na jejich geografickou perspektivu a podmiňující faktory v reálném geografickém prostředí.

Čím konkrétně se zabýváte?

David Fiedor: Zabýváme se tím, jakým způsobem člověk svým chováním, legislativou či dalšími faktory ovlivňuje prostor a zároveň to zkoumáme i z druhé strany. Jak to, co je rozmístěno v prostoru, zpětně ovlivňuje chování lidí. Tím chci říct, že kdyby sázkové kanceláře, herny nebo kasina kolem nás nebyly a nechodili bychom kolem nich, tak by nás například nenapadlo jít si vsadit nebo hrát.

V rámci výzkumu máte podchycenou celou Českou republiku?

David Fiedor: Věnujeme se Olomouckému kraji, některé věci řešíme na úrovni celé České republiky. Občas zabrousíme i do zahraničí, ale tam je složitější získat data.

Který region je, co se týče hazardních her, nejpostiženější?

David Fiedor: To je složitá otázka, protože typů hazardních her je mnoho. Pokud bychom se koncentrovali na kasina, tak ta se nejvíce vyskytují na hranicích s Německem nebo Rakouskem, protože cílí na zahraniční klientelu. Stejně tak je můžeme nalézt ve velkých či lázeňských městech, protože se tam nachází spousta turistů. Sázkové kanceláře jsou pak rozmístěny do urbánního městského prostoru. Málokterou sázkovou kancelář najdete v obci, která nemá více než tisíc obyvatel. Nejrozšířenějším druhem hazardu v Česku jsou ale stírací losy, které jsou nejdostupnější a jsou rozmístěny velmi rovnoměrně.

Jaké faktory člověka nejvíce ovlivňují, aby začal sázet?

Filip Kovařík: Je to velmi individuální. Mimo jiné je to jedna z části, které se ve výzkumu věnujeme. Co se týče online prostoru, online sázení, to se v posledních letech rozšířilo velmi razantně. Odmazává se tím reálná dostupnost, protože online hry jsou dosažitelné kdykoliv a kdekoliv. Co se týče možnosti, kde se člověk může účastnit hazardních her, tak to jistě ovlivňuje umístění provozoven v prostoru, např. zda se nachází kamenná pobočka na cestě do práce, na běžných komunikacích či v nákupních centrech. V nich se koncentruje centrum zábavy, kina, restaurace, obchody, a tím pádem i trafiky, kde je možnost zakoupení losu nebo tam jsou sázkové kanceláře. Znamená to, že se veškeré služby včetně hazardních her koncentrují do jednoho místa, aby naplnily svůj potenciál a přitáhly pozornost potenciálních hráčů.

Co další faktory, jako jsou nezaměstnanost a touha po rychlé výhře?

David Fiedor: Jednoznačně. V tomto kontextu už druhým rokem spolupracujeme s kolegy z katedry psychologie na filozofické fakultě, kteří řeší i další faktory, jako jsou pohlaví, věk, status člověka, sociálně ekonomické postavení, typ zaměstnání apod. Mezioborová spolupráce je velmi důležitá, protože my jako geografové dokážeme přispívat tím prostorem, ale jednoznačně to není jediný faktor, který ovlivňuje hráčské chování.

Pozorujete vzestupnou tendenci v rámci online sázení?

Filip Kovařík: Od roku 2009, kdy u nás online trh nastoupil, pozorujeme neustálý nárůst procentuální části vložených financí. Online prostor začíná dominovat. Co se týče objemu financí, který byl vložený do hazardních her a kurzovních sázek, tak od roku 2012 sledujeme nepřetržitý meziroční nárůst. Z posledních dat například vychází, že čeští obyvatelé v roce 2023 vložili do legálních hazardních her přes 810 miliard korun, což je oproti předloňskému roku rekordní částka. V roce 2022 to bylo 760 miliard korun.

Jak jsou na tom čeští obyvatelé ve srovnání s ostatními státy?

David Fiedor: Myslím, že na to je těžké odpovědět. Když se podíváme na data do zahraničí, málokde najdeme informace o množství prosázených peněz, aby to bylo srovnatelné. Ale například ještě před 12 a 13 lety jsme patřili do TOP 10 zemí na světě v počtu automatů.

Celý rozhovor s Davidem Fiedorem a Filipem Kovaříkem si můžete poslechnout v podcastu Echo Přírody.

Ačkoliv se na první pohled může zdát právo a kulturní dědictví jako dva neslučitelné obory, opak je pravdou. Shodou náhod se mi o těchto prázdninách naskytla příležitost účastnit se letní školy, jež pořádala má alma mater. Letní škola s názvem Archaeology, Material Culture and Arts in Focus: Historical and Interntional Law Aspects mi byla vzhledem k mému studiu a zájmům prakticky šitá na míru.

O právech se proslýchá, že studium je jen nekonečné sezení v přednáškových místnostech, studovnách či kancelářích. K mému nadšení byly v programu brilantně vybalancovány přednáškové dny se dny, kdy jsme vyráželi do terénu. Přednášková část nám ukázala, jak lze na problematiku ochrany kulturního dědictví nahlížet, a přesvědčovala nás, že tato oblast nabízí spoustu zajímavých příběhů. Například u nelegálního obchodu s kulturním dědictvím jsme se dozvěděli, jak sociální sítě dopomohly k objevení ztraceného sarkofágu, jak se může obyčejný smrtelník úspěšně soudit s Rakouskem o jeden z nejznámějších obrazů nebo jak bychom právně ošetřili nález bájné Atlantidy. Zabývali jsme se ale i stinnými tématy, jako je ničení kulturních památek kvůli výstavbě nových projektů nebo při válečných konfliktech. Zařazení těchto témat sloužilo jako připomínka, že na této oblasti práva je stále potřeba pracovat a že je aktuální.

Nicméně jak jsem již zmiňovala výše, součástí letní školy byly i aktivity mimo právnickou fakultu. Při objevování historie, architektury, umění a archeologie v Olomouci a Pavlově na Břeclavsku nám pomáhali odborníci z ostatních fakult či Akademie věd ČR. Díky jejich poutavému výkladu přímo v místech, kudy procházela historie, byl tento zážitek silnější. Právě možnost vyjít do terénu a hovořit s odborníky nám pomohla najít další rozměr, který musíme jako právníci brát v potaz a pomůže nám v budoucnu efektivně chránit naše kulturní dědictví.

Atmosféru letní školy tvoří nejen místo, ale především lidé, kteří se na ní setkají. Ačkoliv jsme byli velmi různorodá skupina nejen věkem, ale i zaměřením jednotlivých účastníků, tato pestrost vedla k velmi zajímavým debatám o našich právních, ale i kulturních rozdílech. Jako jediná studentka z České republiky jsem se občas dostávala do krkolomných situací, kdy jsem měla svým zahraničním kolegům vysvětlit, co je koprová omáčka s knedlíkem, proč máme tolik kostelů, když Česko je jedna z neateističtějších zemí v Evropě, anebo v čem spočívá velikonoční pomlázka. Na oplátku jsem byla například obohacena o to, jak funguje archeologie v Norsku nebo jak se správně připravují žabí stehýnka.

Pokud si říkáte, že by vás něco takového bavilo, ale bojíte se, že nemáte potřebné znalosti, tak strach rozhodně není na místě, a to nehledě na obor. Proto, pokud nemáte plány na příští léto, zapište se na některou z letních škol. Například tato se bude příští rok konat buď ve francouzském Clermont, či v italské Boloni. Je to jeden z dalších důvodů, proč si sbalit kufr a odjet si na několik dní rozšiřovat své právní, kulturní a gastronomické obzory!

Veronika Mašková, studentka posledního ročníku magisterského programu Právo

Letní škola Archaeology, Material Culture and Arts in Focus: Historical and Interntional Law Aspects v číslech

1 ročník
10 dnů nabitých odborným i doprovodným program | 15.– 26. července 2024
2 pořadatelé – Právnická fakulta a Filozofická fakulta UP, organizační zajištění zahraniční oddělení PF UP
32 účastníků – studentů i odborníků z praxe – mimo jiné z Turecka, Itálie, Portugalsko, Francie, Norska, z pořádající PF UP a 8 studentek z Národní univerzity Tarase Ševčenka v Kyjevě (jejich účast byla financována z projektu CODE 2, kdy poskytovatelem dotace je Ministerstvo zahraničních věcí ČR)
12 lektorů – například Marie-Elisabeth Baudoin (University of Clermont Auvergne), Marko Svičevič (CIHOL, PF UP), István Erdős (ELTE Budapest), Laurianne Allezard (Lund University), Ondřej Jakubec (FF UP), Gian Maria Farnelli (University of Bologna)
1 celodenní výlet – Archeopark Pavlov, Dolní Věstonice
2 dny poznávání olomouckých památek a muzeí
5 kreditů ECTS a certifikát o absolvování

Projekt CODE 2 (COoperation and DEvelopment)
Reg. č. 24-PKVV-UM-008

Poskytovatel dotace MZV ČR, dotační titul „Posilování kapacit veřejných vysokých škol v rozvojových zemích v roce 2024“, program „Humanitární a stabilizační pomoc Ukrajině“. Zaměřený na spolupráci s akademickými pracovníky a studenty z kyjevské univerzity Tarase Ševčenka.
Hlavní řešitelkou projektu na PF UP je doc. JUDr. Kateřina Frumarová, Ph.D., vedoucí katedry správního práva a finančního práva.

Ačkoliv se na první pohled může zdát právo a kulturní dědictví jako dva neslučitelné obory, opak je pravdou. Shodou náhod se mi o těchto prázdninách naskytla příležitost účastnit se letní školy, jež pořádala má alma mater. Letní škola s názvem Archaeology, Material Culture and Arts in Focus: Historical and Interntional Law Aspects mi byla vzhledem k mému studiu a zájmům prakticky šitá na míru.

O právech se proslýchá, že studium je jen nekonečné sezení v přednáškových místnostech, studovnách či kancelářích. K mému nadšení byly v programu brilantně vybalancovány přednáškové dny se dny, kdy jsme vyráželi do terénu. Přednášková část nám ukázala, jak lze na problematiku ochrany kulturního dědictví nahlížet, a přesvědčovala nás, že tato oblast nabízí spoustu zajímavých příběhů. Například u nelegálního obchodu s kulturním dědictvím jsme se dozvěděli, jak sociální sítě dopomohly k objevení ztraceného sarkofágu, jak se může obyčejný smrtelník úspěšně soudit s Rakouskem o jeden z nejznámějších obrazů nebo jak bychom právně ošetřili nález bájné Atlantidy. Zabývali jsme se ale i stinnými tématy, jako je ničení kulturních památek kvůli výstavbě nových projektů nebo při válečných konfliktech. Zařazení těchto témat sloužilo jako připomínka, že na této oblasti práva je stále potřeba pracovat a že je aktuální.

Nicméně jak jsem již zmiňovala výše, součástí letní školy byly i aktivity mimo právnickou fakultu. Při objevování historie, architektury, umění a archeologie v Olomouci a Pavlově na Břeclavsku nám pomáhali odborníci z ostatních fakult či Akademie věd ČR. Díky jejich poutavému výkladu přímo v místech, kudy procházela historie, byl tento zážitek silnější. Právě možnost vyjít do terénu a hovořit s odborníky nám pomohla najít další rozměr, který musíme jako právníci brát v potaz a pomůže nám v budoucnu efektivně chránit naše kulturní dědictví.

Atmosféru letní školy tvoří nejen místo, ale především lidé, kteří se na ní setkají. Ačkoliv jsme byli velmi různorodá skupina nejen věkem, ale i zaměřením jednotlivých účastníků, tato pestrost vedla k velmi zajímavým debatám o našich právních, ale i kulturních rozdílech. Jako jediná studentka z České republiky jsem se občas dostávala do krkolomných situací, kdy jsem měla svým zahraničním kolegům vysvětlit, co je koprová omáčka s knedlíkem, proč máme tolik kostelů, když Česko je jedna z neateističtějších zemí v Evropě, anebo v čem spočívá velikonoční pomlázka. Na oplátku jsem byla například obohacena o to, jak funguje archeologie v Norsku nebo jak se správně připravují žabí stehýnka.

Pokud si říkáte, že by vás něco takového bavilo, ale bojíte se, že nemáte potřebné znalosti, tak strach rozhodně není na místě, a to nehledě na obor. Proto, pokud nemáte plány na příští léto, zapište se na některou z letních škol. Například tato se bude příští rok konat buď ve francouzském Clermont, či v italské Boloni. Je to jeden z dalších důvodů, proč si sbalit kufr a odjet si na několik dní rozšiřovat své právní, kulturní a gastronomické obzory!

Veronika Mašková, studentka posledního ročníku magisterského programu Právo

Letní škola Archaeology, Material Culture and Arts in Focus: Historical and Interntional Law Aspects v číslech

1 ročník
10 dnů nabitých odborným i doprovodným program | 15.– 26. července 2024
2 pořadatelé – Právnická fakulta a Filozofická fakulta UP, organizační zajištění zahraniční oddělení PF UP
32 účastníků – studentů i odborníků z praxe – mimo jiné z Turecka, Itálie, Portugalsko, Francie, Norska, z pořádající PF UP a 8 studentek z Národní univerzity Tarase Ševčenka v Kyjevě (jejich účast byla financována z projektu CODE 2, kdy poskytovatelem dotace je Ministerstvo zahraničních věcí ČR)
12 lektorů – například Marie-Elisabeth Baudoin (University of Clermont Auvergne), Marko Svičevič (CIHOL, PF UP), István Erdős (ELTE Budapest), Laurianne Allezard (Lund University), Ondřej Jakubec (FF UP), Gian Maria Farnelli (University of Bologna)
1 celodenní výlet – Archeopark Pavlov, Dolní Věstonice
2 dny poznávání olomouckých památek a muzeí
5 kreditů ECTS a certifikát o absolvování

Projekt CODE 2 (COoperation and DEvelopment)
Reg. č. 24-PKVV-UM-008

Poskytovatel dotace MZV ČR, dotační titul „Posilování kapacit veřejných vysokých škol v rozvojových zemích v roce 2024“, program „Humanitární a stabilizační pomoc Ukrajině“. Zaměřený na spolupráci s akademickými pracovníky a studenty z kyjevské univerzity Tarase Ševčenka.
Hlavní řešitelkou projektu na PF UP je doc. JUDr. Kateřina Frumarová, Ph.D., vedoucí katedry správního práva a finančního práva.

U příležitosti Světového dne boje proti rakovině plic, který si připomínáme 1. srpna, je třeba upozornit nejen na závažnost tohoto onemocnění, ale i zásadní význam včasné diagnostiky pro úspěšnou léčbu choroby. Právě k jejímu včasnému odhalení má přispět nová metoda, kterou v rámci klinické studie testuje několik center pro plicní choroby v České republice. Zájemci se mohou stále hlásit ve vybraných zdravotnických zařízeních, včetně Fakulní nemocnice Olomouc. 

V České republice bylo v roce 2021 nově diagnostikováno 6 323 případů tohoto závažného onemocnění a ve stejném roce zemřelo 4 886 pacientů.

„Rakovina plic je vyléčitelné onemocnění, pokud se diagnostikuje včas. Bohužel, přes 80 procent pacientů přichází až s pokročilým a nevyléčitelným onemocněním. Proto je velmi důležité zaměřit se na takový způsob jeho časné detekce, který bude jednoduchý, spolehlivý a cenově dostupný,“ upozorňuje lékařský ředitel Národního ústavu pro výzkum rakoviny Marián Hajdúch.

Již dva roky probíhá v ČR preventivní program hrazený z veřejného zdravotního pojištění, jehož cílem je včasný záchyt nádorových změn, a tím snížení úmrtnosti v důsledku rakoviny plic. Tento screening je založen na kombinaci vyšetření plicním lékařem, nízkodávkového CT (LDCT) a spirometrie v nejvíce rizikové populaci silných kuřáků.

„Nadace pro výzkum rakoviny Česká republika ve spolupráci s Ústavem molekulární a translační medicíny Lékařské fakulty Univerzity Palackého a Fakultní nemocnice Olomouc a pěti dalšími centry po celé ČR na podporu programu časné detekce plicní rakoviny aktuálně provádí ověřovací klinickou studii metody, která doplňuje stávající screening o vyšetření nádorových biomarkerů ve vydechovaném vzduchu. Proces odběru je jednoduchý – stačí pouze deset minut zvolna a přirozeně dýchat do odběrové sady, v níž se sráží vlhkost z dechu a mění se na kapalný kondenzát (tekutinu). Po odeslání do laboratoře je v něm možno hledat molekulární známky plicní rakoviny,“ uvedl jeden ze spoluřešitelů probíhající studie Petr Džubák. Více informací o studii najdete zde.

Do studie jsou zváni především aktivní nebo bývalí silní kuřáci ve věku 55–74 let, kteří vykouřili za svůj život alespoň 20 balíčkoroků cigaret. To odpovídá například kouření jedné krabičky cigaret denně po dobu 20 let nebo půlky krabičky denně po dobu 40 let. Pro výpočet balíčkoroků lze vyzkoušet Kalkulačku kouření.

 „Lidé, kteří splňují daná kritéria, by neměli podceňovat prevenci. Budeme rádi, pokud se studie - třeba u příležitosti významného světového dne – zúčastní. Kromě toho, že si ověří vlastní zdravotní stav, podpoří také výzkum nádorů a jejich diagnostiku v budoucnu. Pokud znáte někoho takového ve svém okolí, prosím předejte mu informaci o této možnosti,“ vyzývá ředitel nadace Peter Vanek.

Zapojená pracoviště: Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Masarykův onkologický ústav v Brně, Nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice, Fakultní nemocnice Olomouc, Plicní ambulance MUDr. Ivana Čierná-Peterová s.r.o., Brandýs nad Labem. Adresy i telefonní čísla, na kterých je možné se objednat, najdete zde.

Studie je podpořena Nadací pro výzkum rakoviny Česká republika, Evropskou infrastrukturou pro translační medicínu EATRIS-CZ a Národním ústavem pro výzkum rakoviny.

 

U příležitosti Světového dne boje proti rakovině plic, který si připomínáme 1. srpna, je třeba upozornit nejen na závažnost tohoto onemocnění, ale i zásadní význam včasné diagnostiky pro úspěšnou léčbu choroby. Právě k jejímu včasnému odhalení má přispět nová metoda, kterou v rámci klinické studie testuje několik center pro plicní choroby v České republice. Zájemci se mohou stále hlásit ve vybraných zdravotnických zařízeních, včetně Fakulní nemocnice Olomouc. 

V České republice bylo v roce 2021 nově diagnostikováno 6 323 případů tohoto závažného onemocnění a ve stejném roce zemřelo 4 886 pacientů.

„Rakovina plic je vyléčitelné onemocnění, pokud se diagnostikuje včas. Bohužel, přes 80 procent pacientů přichází až s pokročilým a nevyléčitelným onemocněním. Proto je velmi důležité zaměřit se na takový způsob jeho časné detekce, který bude jednoduchý, spolehlivý a cenově dostupný,“ upozorňuje lékařský ředitel Národního ústavu pro výzkum rakoviny Marián Hajdúch.

Již dva roky probíhá v ČR preventivní program hrazený z veřejného zdravotního pojištění, jehož cílem je včasný záchyt nádorových změn, a tím snížení úmrtnosti v důsledku rakoviny plic. Tento screening je založen na kombinaci vyšetření plicním lékařem, nízkodávkového CT (LDCT) a spirometrie v nejvíce rizikové populaci silných kuřáků.

„Nadace pro výzkum rakoviny Česká republika ve spolupráci s Ústavem molekulární a translační medicíny Lékařské fakulty Univerzity Palackého a Fakultní nemocnice Olomouc a pěti dalšími centry po celé ČR na podporu programu časné detekce plicní rakoviny aktuálně provádí ověřovací klinickou studii metody, která doplňuje stávající screening o vyšetření nádorových biomarkerů ve vydechovaném vzduchu. Proces odběru je jednoduchý – stačí pouze deset minut zvolna a přirozeně dýchat do odběrové sady, v níž se sráží vlhkost z dechu a mění se na kapalný kondenzát (tekutinu). Po odeslání do laboratoře je v něm možno hledat molekulární známky plicní rakoviny,“ uvedl jeden ze spoluřešitelů probíhající studie Petr Džubák. Více informací o studii najdete zde.

Do studie jsou zváni především aktivní nebo bývalí silní kuřáci ve věku 55–74 let, kteří vykouřili za svůj život alespoň 20 balíčkoroků cigaret. To odpovídá například kouření jedné krabičky cigaret denně po dobu 20 let nebo půlky krabičky denně po dobu 40 let. Pro výpočet balíčkoroků lze vyzkoušet Kalkulačku kouření.

 „Lidé, kteří splňují daná kritéria, by neměli podceňovat prevenci. Budeme rádi, pokud se studie - třeba u příležitosti významného světového dne – zúčastní. Kromě toho, že si ověří vlastní zdravotní stav, podpoří také výzkum nádorů a jejich diagnostiku v budoucnu. Pokud znáte někoho takového ve svém okolí, prosím předejte mu informaci o této možnosti,“ vyzývá ředitel nadace Peter Vanek.

Zapojená pracoviště: Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Masarykův onkologický ústav v Brně, Nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice, Fakultní nemocnice Olomouc, Plicní ambulance MUDr. Ivana Čierná-Peterová s.r.o., Brandýs nad Labem. Adresy i telefonní čísla, na kterých je možné se objednat, najdete zde.

Studie je podpořena Nadací pro výzkum rakoviny Česká republika, Evropskou infrastrukturou pro translační medicínu EATRIS-CZ a Národním ústavem pro výzkum rakoviny.

 

Scientists from the Joint Laboratory of Optics, a collaboration between Palacký University and the Institute of Physics of the Czech Academy of Sciences, have significantly refined and improved the efficiency of quantum entanglement tests, which play a crucial role in the development of quantum computers, by incorporating artificial intelligence. Their research results were recently published in the prestigious journal Physical Review Research.

From 4 to 10 November 2024, the Week of the Academy of Sciences of the Czech Republic will take place. During this event, you can attend lectures and workshops organized by many institutes of the Academy of Sciences.We are traditionally involved in the event and are preparing for you Open Days for schools and the public, which will take place at the Na Slovance and Cukrovarnická sites from 7-9 November.

Výrazně zpřesnit a zefektivnit testy kvantové provázanosti, která hraje důležitou roli například v konstrukci kvantových počítačů, se pomocí zapojení umělé inteligence podařilo vědcům ze Společné laboratoře optiky, společného pracoviště Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR. Výsledky jejich výzkumu byly nedávno publikovány v prestižním časopise Physical Review Research.

Od 4. do 10.11.2024 proběhne Týden Akademie věd ČR. V rámci této akce se můžete zúčastnit přednášek a workshopů pořadaných mnoha ústavy Akademie věd. My se do akce již tradičně zapojíme a připravujeme pro Vás Dny otevřených dveří pro školy i pro veřejnost, které proběhnou na pracovišti Na Slovance i na Cukrovarnické od 7.-9.11. Detaily programu zveřejníme již brzy!