Agregátor zdrojů

Poklad naskládaný ve stovkách banánových krabic. Staré knihy pokryté vrstvou prachu, mnohé zasažené plísní. Hromady svazků, z nichž některé byly vydány před více než pěti sty lety, tedy jen krátce po vynálezu knihtisku. Tak ještě donedávna vypadala historická knihovna kláštera Želiv. Od letošního března už ale vzácné svazky opět mají své důstojné místo. Po desetiletích strádání se vrátily do polic v nově upravených prostorách původní klášterní knihovny. Velký podíl na tom mají studenti archivnictví a historie Univerzity Palackého (UP), kteří na uspořádání knih pod vedením svých pedagogů pracovali šest let.

Už mnohokrát nám dějiny lidstva ukázaly, že ty nejzásadnější kapitoly se propisují do osudů lidí a knih téměř identicky. Platí to snad od chvíle, kdy převratný vynález Johanna Gutenberga navždy změnil svět, kterým se právě díky knihtisku mohly začít masově šířit myšlenky a informace. Temné události v naší historii tak vedle ničení lidských životů provázelo ničení knih ve snaze umlčet nepohodlné názory, vymazat paměť. Klášter Želiv patřil vždy k místům, jimž se těžké okamžiky naší historie nevyhýbaly. Je tedy téměř zázrak, že se tamní soubor knih, po staletí opečovávaný a rozšiřovaný premonstráty, uchoval až do dnešních dnů.

Historie želivského kláštera sahá až do roku 1139. V průběhu devíti staletí zažil mnoho pohnutých chvil. Byl postižen několika požáry, opakovaně obsazen husity i jinými vojsky, řeholníci se museli vypořádat s epidemiemi, přírodními katastrofami i nepřízní státní moci. Po únoru 1948 byl klášter v rámci Akce K zrušen, kvůli jeho odlehlé poloze zde byl zřízen internační tábor pro kněze a řeholníky, který byl uzavřen až v únoru 1956. Už roku 1950 byly budovy vyklizeny a knihy putovaly do Památníku národního písemnictví na pražský Strahov. „Ve druhé polovině dvacátého století sloužil klášter jako psychiatrická a protialkoholní léčebna. Necitlivá správa areálu vzácnou historickou památku prakticky zdevastovala,“ doplňuje současný opat kláštera Tadeáš Róbert Spišák. Vzpomíná, jak sám před dvaceti lety do želivského kláštera přišel a provázel návštěvníky refektářem – společnou jídelnou řeholníků: „Povzdechl jsem si, že v patře nad námi je knihovna, tedy místo pro duchovní pokrm, ale bohužel zavřená. Nábytek byl za komunistů spálen, knihy tam tedy ležely jen tak na hromadách,“ líčí opat Spišák neutěšenou situaci, kdy se knihy sice už vrátily ze Strahova zpět, ovšem v neúplném počtu, neevidované a neuspořádané.

Snahy o to, aby knihovna získala svůj původní vzhled a především funkci, začaly získávat konkrétní obrysy před šesti lety, kdy do kláštera začali na prázdninové praxe jezdit studentky a studenti olomoucké filozofické fakulty. Po celou dobu je při této náročné práci vedly pedagožky Jana Oppeltová, Ema Šimková a Věra Slavíková z Katedry historie FF UP. „S našimi studenty vyrážíme na terénní praxe i do jiných institucí v Čechách a na Moravě. Do želivského kláštera jezdíme od roku 2018 vždy se skupinkou patnácti až dvaceti studentů. Práce tady byla opravdu těžká. Knihovnu jsme za tu dobu museli dvakrát vystěhovat, každá z těch knih nám prošla rukama minimálně třikrát. Když vezmeme v potaz jejich váhu, je to, jako bychom přestěhovali tři a půl slona,“ směje se Jana Oppeltová.

Do prací v klášteře se zapojili nejen posluchači katedry historie, ale také studenti dějin umění či muzikologie. Společně historické svazky uspořádali, opatřili signaturami a z části také zkatalogizovali. Na podzim minulého roku pak knihy během několika prodloužených víkendů nastěhovali do nově pořízených regálů. Moderní mobiliář byl navržen projekční kanceláří Šépka architekti. „Jedná se o systém betonových podpěr a plechových polic, přičemž beton byl odléván přímo na místě s použitím štěrku a kamínků z řeky Želivky. Chtěli jsme tak do architektury vepsat to samotné místo. Celá sestava je udělána jako samostojná, tudíž jsme ji nemuseli nijak kotvit do historických konstrukcí. Doprostřed celé místnosti jsme umístili stůl – osmimetrovou plechovou desku, na které se prezentují ty nejcennější knihy kryty třinácti poklopy. Záměrem bylo navodit dojem jakési hostiny u stolu, jelikož přímo pod knihovnou se nachází klášterní jídelna,“ popisuje architekt Jan Šépka.

Zrekonstruované a citlivě dovybavené prostory původní knihovny jsou zdobeny freskami z 18. století. Během slavnostního otevření letos na jaře si je prohlédl také rektor Martin Procházka. „Klášter Želiv patří k nejkrásnějším a nejvýznamnějším památkám u nás. Jsem hrdý, že k jeho obnově přispěli i naši studenti a pedagogové, kteří se tak podílejí na záchraně kulturního dědictví naší země. Myslím, že je to skvělá ukázka toho, jak naše studentky a studenti zvládají prakticky využít své znalosti a dovednosti. A co mě těší obzvlášť, je skutečnost, že tu máme velmi dobrý příklad společenské uplatnitelnosti humanitních oborů,“ říká rektor UP.

Želivský klášter je od roku 2010 národní kulturní památkou, loni si areál pro­hléd­lo 17 tisíc návštěvníků. Samotná knihovna není součástí prohlídkového okruhu, k dispozici je badatelům a odborné veřejnosti. Návštěvníkům se otevře jen při zvláštních příležitostech, je totiž součástí klauzury, tedy prostor, v nichž se pohybují pouze řádoví bratři. „Klášter nemůže fungovat bez knih. Želivská knihovna měla být odrazem světa, proto jsou v ní vedle teologické literatury zařazeny i knihy z nejrůznějších oborů psané hlavně německy, latinsky a česky. Nám se podařilo do knihovny umístit 25 000 svazků vydaných do roku 1860. Jsou mezi nimi i středověké a barokní rukopisy, a dokonce i několik prvotisků, které byly tištěny před rokem 1500. Pro studenty je to opravdu výjimečný okamžik, kdy mohou poprvé držet v rukou tak staré a vzácné knihy,“ podotýká Jana Oppeltová.

Vedle zrekonstruované knihovny otevřel klášter Želiv před letošní turistickou sezonou také nově upravené prostory staré prelatury – sídla opata. „I zde jsme vděčni za spolupráci paní doktorce Janě Oppeltové, která je autorkou libreta expozice a spolu s dalšími kolegy z Filozofické fakulty Univerzity Palackého a z Hroznatovy akademie Kláštera v Teplé také její zdařilé instalace,“ dodává Tadeáš Róbert Spišák. Stará prelatura je nyní součástí prohlídkového okruhu kláštera, nově instalovaná expozice přibližuje archeologické nálezy a zejména podobu opatského bytu na začátku 20. století, včetně ložnice, pracovny, jídelny, salonu, soukromé kaple, knihovny či klášterního muzea. „Rád bych Univerzitě Palackého, jejím zaměstnancům a studentům ze srdce poděkoval. Bez jejich úsilí, obětavosti, odborných znalostí a neobyčejného entuziasmu bychom toto dílo nedokončili. A především bychom nikdy nedospěli k tomu, že naše historické svazky jsou po téměř sedmdesáti letech znovu uloženy v původních prostorách,“ dodává opat želivského kláštera.

Text přineslo aktuální vydání magazínu Žurnál UP.

K létu neodmyslitelně patří výtvarné umění a návštěvy galerií a výstav. Abychom co nejlépe porozuměli tomu, co nám obrazy vypráví, potřebujeme znát kontext i historii. Centrem poznávání dějin umění v Olomouci je přitom Konvikt, a především tamější katedra dějin umění. Její bezmála osmdesátiletá historie je pestrá a mapuje ji osobitá kronika Opakované začátky. Nahlédněte do zákulisí osudů dějin umění na naší alma mater v rámci dalšího tipu na letní čtení z produkce Vydavatelství UP.

Co to znamená studovat dějiny umění?

Přečtěte si vedle Opakovaných začátků zdarma také unikátní knížečku rozhovorů MERAKI v dějinách umění, kterou připravily současné studentky katedry dějin umění FF UP. Stáhnout si ji můžete na VUP shopu.

Dějiny umění neměly v Olomouci nikdy na růžích ustláno a o své místo na univerzitní půdě musely od svého založení v roce 1946 mnohokrát bojovat. V turbulentním koloběhu otevírání a uzavírání katedry hned několikrát prožily tzv. opakované začátky. I díky tomuto vrtkavému osudu však publikace Opakované začátky. Dějiny umění a jejich výuka na Univerzitě Palackého v Olomouci od roku 1946 po současnost nabízí unikátní svědectví doby, které přesahuje daleko za hranice a zdi Univerzity Palackého.

Obrazově bohatá a knihařsky zajímavě zpracovaná kronika přináší nejen napínavé dějinné vyprávění, ale také osobité rozhovory s pamětníky či reflexe a medailony významných osobností spjatých s uměleckohistrorickou akademickou půdou. Svým konceptem kniha rozhodně není určena jen absolventům a studentům katedry, ale všem, které zajímá zákulisí (nejen) výtvarného umění a rádi si listují často pozapomenutou a skrytou historií.

Opakované začátky najdete ve Skriptárně ve Zbrojnici nebo na e-shopu Vydavatelství UP. Náklad je poměrně limitovaný, a proto se může jednat také o cenný sběratelský kousek do vaší domácí knihovničky.

Knihy z Vydavatelství UP můžete kupovat na e-shopu nebo v prodejně na Zbrojnici. Zaměstnanci a studenti mohou na internetu i v kamenné prodejně celoročně využít 15% slevu (zaměstnanci najdou pokyny na webu, studenti v UPlikaci). V prodejně pak lze platit také FlexiPass poukázkami a kartami (v tomto případě však bez 15% slevy). Všechny díly letního seriálu najdete přehledně zde.

K létu neodmyslitelně patří výtvarné umění a návštěvy galerií a výstav. Abychom co nejlépe porozuměli tomu, co nám obrazy vypráví, potřebujeme znát kontext i historii. Centrem poznávání dějin umění v Olomouci je přitom Konvikt, a především tamější katedra dějin umění. Její bezmála osmdesátiletá historie je pestrá a mapuje ji osobitá kronika Opakované začátky. Nahlédněte do zákulisí osudů dějin umění na naší alma mater v rámci dalšího tipu na letní čtení z produkce Vydavatelství UP.

Co to znamená studovat dějiny umění?

Přečtěte si vedle Opakovaných začátků zdarma také unikátní knížečku rozhovorů MERAKI v dějinách umění, kterou připravily současné studentky katedry dějin umění FF UP. Stáhnout si ji můžete na VUP shopu.

Dějiny umění neměly v Olomouci nikdy na růžích ustláno a o své místo na univerzitní půdě musely od svého založení v roce 1946 mnohokrát bojovat. V turbulentním koloběhu otevírání a uzavírání katedry hned několikrát prožily tzv. opakované začátky. I díky tomuto vrtkavému osudu však publikace Opakované začátky. Dějiny umění a jejich výuka na Univerzitě Palackého v Olomouci od roku 1946 po současnost nabízí unikátní svědectví doby, které přesahuje daleko za hranice a zdi Univerzity Palackého.

Obrazově bohatá a knihařsky zajímavě zpracovaná kronika přináší nejen napínavé dějinné vyprávění, ale také osobité rozhovory s pamětníky či reflexe a medailony významných osobností spjatých s uměleckohistrorickou akademickou půdou. Svým konceptem kniha rozhodně není určena jen absolventům a studentům katedry, ale všem, které zajímá zákulisí (nejen) výtvarného umění a rádi si listují často pozapomenutou a skrytou historií.

Opakované začátky najdete ve Skriptárně ve Zbrojnici nebo na e-shopu Vydavatelství UP. Náklad je poměrně limitovaný, a proto se může jednat také o cenný sběratelský kousek do vaší domácí knihovničky.

Knihy z Vydavatelství UP můžete kupovat na e-shopu nebo v prodejně na Zbrojnici. Zaměstnanci a studenti mohou na internetu i v kamenné prodejně celoročně využít 15% slevu (zaměstnanci najdou pokyny na webu, studenti v UPlikaci). V prodejně pak lze platit také FlexiPass poukázkami a kartami (v tomto případě však bez 15% slevy). Všechny díly letního seriálu najdete přehledně zde.

Studenti z různých koutů Evropy, ale i například z Egypta, Koreje, Austrálie, Singapuru či Mexika se v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Palackého učí česky, a to v rámci Letní školy slovanských studií. Každoročně tato škola nabízí start ve výuce češtiny úplným začátečníkům, zároveň i zajímavé hodiny, v nichž se v češtině zdokonalují i pokročilí studenti. Proč se ale tito lidé chtějí učit česky? Co se jim na češtině libí a co jim při výuce činí velké potíže? Někteří z nich na tyto dotazy odpověděli v rámci ankety.

Ke studiu na Letní škole slovanských studií FF UP dorazila téměř stovka zájemců o češtinu. Všichni prošli hned po příjezdu rozřazovacími testy a podle pokročilosti byli rozděleni do devíti skupin.

Proč jste se začali učit česky? Co se vám na tomto jazyku líbí? Co vám při výuce činí potíže?  

Maximillian Menzel, Německo, (mírně pokročilí):

Nemám konkrétní důvod, proč jsem se začal učit česky. Byla to vlastně náhoda. Začal jsem s ní v době pandemie covidu-19. Tehdy jsem seděl na pokoji v Salcburku, víceméně jsem se nudil, a tak jsem se začal učit česky. Na češtině se mi líbí větší svoboda v syntaxi (skladbě). V němčině máme totiž pro všechno nějaký předpis. Mým problémem je slovní zásoba, stále neumím dost slov, abych dobře rozuměl.

Ingrun Fussenegger, Rakousko, (středně pokročilí):

Česky se učím, protože bydlím v Drasenhofenu, tedy blízko českých hranic. Ráda bych si četla knihy českých autorů, mám ráda i české hudební skladatele, Dvořáka, Janáčka, Martinů. A co mi činí největší potíže? Rozhodně gramatika.

Kateryna Hordiienko, Ukrajina, (pokročilí):

Už před válkou jsem přemýšlela o výuce češtiny, a to z důvodu zájmu o českou kulturu. Teď bydlím v Olomouci, pracuji tu jako psycholožka a česky se učím i z pracovních důvodů. Líbí se mi český smysl pro humor. Mám ráda českou intonaci, čeština mi zní jako hudba. I pro mě je největší problém gramatika, chybuji i v pravopisu.  

Wiktoria Rozbicka, Polsko, (pokročilí):

Absolvovala jsem bakalářské studium na bohemistice, a přesto, že jsem se rozhodla nepokračovat v navazujícím magisterském studiu slavistiky, své jazykové schopnosti bych ráda zdokonalovala. S češtinou bych chtěla zůstat v kontaktu. Letní škola slovanských studií mi v tom velmi pomáhá. Problémy mám s gramatikou, pravopisem, potíže mi dělá i výslovnost.

Anna Povar, Ukrajina, (středně pokročilí):

Studuji na univerzitě v České republice, a i proto se učím česky. Čeština se mi líbí, moc těžké jsou pro mě ale pády a nejsem zatím schopná zvládnout i koncovky v množném čísle.

Rowan Cain, USA, (středně pokročilí):

V České republice bydlí moje rodina, proto se učím česky. Chtěl bych si češtinu vylepšit co nejvíc, abych s lidmi mohl více mluvit. Rád bych se dozvěděl co nejvíc také o české literatuře a filmu, které mě zajímají. A s čím mám největší problém? S českými pády.

Siyuan He, Čína, (středně pokročilí):

Proč se učím česky? Líbí se mi. Podobně zaměřený program jsem absolvoval už na univerzitě v Pekingu. Líbí se mi česká syntax (skladba) i lexikum (slovní zásoba), přestože jsou těžké. Čeština má hodně skloňování, ale dává to smysl, když to pochopíte. Největší problém? Tím je jednoznačně gramatika. V češtině ale není nic jednoduchého. Víte, jak zní mé jméno v češtině? Světlana! Moc se mi líbí!

Alicja Bednarczyk, Polsko, (pokročilí):

Přemýšlím o tom, že bych se přestěhovala do České republiky. Proto se učím česky. Čeština je zvukomalebná, zní příjemně, podobá se polštině. Líbí se mi česká kultura. Obtížné je pro mě vyslovování některých hlásek jako h nebo ř. Komplikovaně slyším i dlouhé samohlásky, ne vždy je zachytím v běžné mluvě Čechů. Spíš se musím učit nazpaměť, kde dlouhé samohlásky jsou, jinak dělám pravopisné chyby.

Tianshun Li, Čína, (mírně pokročilí):

Zajímám se o jazyky. Dědeček mě trochu učil rusky, studoval jsem germanistiku, v Německu teď studují lingvistiku. Čeština mi připadá zajímavá, protože má komplikovanou gramatiku. Má sedm pádů, to je víc než v latině. Líbí se mi i dějiny českého jazyka, neboť se zajímám také o staré jazyky. A co je pro mě v češtině těžké? Asi zapamatovat si všechna nová slova.

Peter Horváth, Rakousko, (středně pokročilí):

Zajímám se o jazyky a chtěl jsem se naučit některý ze slovanských. Čeština je příjemná na poslech. Vybral jsem si ji, protože Rakousko je sousední země ČR. Je celkem jednoduché se sem vypravit, abych se v češtině mohl zdokonalovat. Kromě toho mám v Čechách kořeny, narodili se tu moji prarodiče. Těžká je gramatika, výslovnost, slovní zásoba a složité je i to, že čeština má hodně výjimek z gramatických pravidel.

Yasuyo Fujisaki, Japonsko, (mírně pokročilí):

Mám zájem o Českou republiku. Líbí se mi už asi pětadvacet let. Když jsem sledovala české animace a filmy, byla jsem fascinována. Česká výslovnost je velmi zajímavá, roztomilý je i zvuk češtiny. Těžké je pro mě snad všechno. 

Aleksandar Najdenov, Bulharsko, (mírně pokročilí):

Na univerzitě jsem studoval lingvistiku a cizí jazyky. Mluvím dvěma slovanskými jazyky, ale žádný z nich není západoslovanský. Čeština je můj koníček, je to vzácný jazyk. Málokdo ji umí. Líbí se mi, jak zní. Největší problém je pro mě mluvit, česká výslovnost je náročná. Problém mám také s pády, ty v bulharštině nejsou. A musím si neustále opakovat koncovky.

Pozn. redakce: Vyjádření studentů redakce Žurnálu UP mírně jazykově upravila.  

Studenti z různých koutů Evropy, ale i například z Egypta, Koreje, Austrálie, Singapuru či Mexika se v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Palackého učí česky, a to v rámci Letní školy slovanských studií. Každoročně tato škola nabízí start ve výuce češtiny úplným začátečníkům, zároveň i zajímavé hodiny, v nichž se v češtině zdokonalují i pokročilí studenti. Proč se ale tito lidé chtějí učit česky? Co se jim na češtině libí a co jim při výuce činí velké potíže? Někteří z nich na tyto dotazy odpověděli v rámci ankety.

Ke studiu na Letní škole slovanských studií FF UP dorazila téměř stovka zájemců o češtinu. Všichni prošli hned po příjezdu rozřazovacími testy a podle pokročilosti byli rozděleni do devíti skupin.

Proč jste se začali učit česky? Co se vám na tomto jazyku líbí? Co vám při výuce činí potíže?  

Maximillian Menzel, Německo, (mírně pokročilí):

Nemám konkrétní důvod, proč jsem se začal učit česky. Byla to vlastně náhoda. Začal jsem s ní v době pandemie covidu-19. Tehdy jsem seděl na pokoji v Salcburku, víceméně jsem se nudil, a tak jsem se začal učit česky. Na češtině se mi líbí větší svoboda v syntaxi (skladbě). V němčině máme totiž pro všechno nějaký předpis. Mým problémem je slovní zásoba, stále neumím dost slov, abych dobře rozuměl.

Ingrun Fussenegger, Rakousko, (středně pokročilí):

Česky se učím, protože bydlím v Drasenhofenu, tedy blízko českých hranic. Ráda bych si četla knihy českých autorů, mám ráda i české hudební skladatele, Dvořáka, Janáčka, Martinů. A co mi činí největší potíže? Rozhodně gramatika.

Kateryna Hordiienko, Ukrajina, (pokročilí):

Už před válkou jsem přemýšlela o výuce češtiny, a to z důvodu zájmu o českou kulturu. Teď bydlím v Olomouci, pracuji tu jako psycholožka a česky se učím i z pracovních důvodů. Líbí se mi český smysl pro humor. Mám ráda českou intonaci, čeština mi zní jako hudba. I pro mě je největší problém gramatika, chybuji i v pravopisu.  

Wiktoria Rozbicka, Polsko, (pokročilí):

Absolvovala jsem bakalářské studium na bohemistice, a přesto, že jsem se rozhodla nepokračovat v navazujícím magisterském studiu slavistiky, své jazykové schopnosti bych ráda zdokonalovala. S češtinou bych chtěla zůstat v kontaktu. Letní škola slovanských studií mi v tom velmi pomáhá. Problémy mám s gramatikou, pravopisem, potíže mi dělá i výslovnost.

Anna Povar, Ukrajina, (středně pokročilí):

Studuji na univerzitě v České republice, a i proto se učím česky. Čeština se mi líbí, moc těžké jsou pro mě ale pády a nejsem zatím schopná zvládnout i koncovky v množném čísle.

Rowan Cain, USA, (středně pokročilí):

V České republice bydlí moje rodina, proto se učím česky. Chtěl bych si češtinu vylepšit co nejvíc, abych s lidmi mohl více mluvit. Rád bych se dozvěděl co nejvíc také o české literatuře a filmu, které mě zajímají. A s čím mám největší problém? S českými pády.

Siyuan He, Čína, (středně pokročilí):

Proč se učím česky? Líbí se mi. Podobně zaměřený program jsem absolvoval už na univerzitě v Pekingu. Líbí se mi česká syntax (skladba) i lexikum (slovní zásoba), přestože jsou těžké. Čeština má hodně skloňování, ale dává to smysl, když to pochopíte. Největší problém? Tím je jednoznačně gramatika. V češtině ale není nic jednoduchého. Víte, jak zní mé jméno v češtině? Světlana! Moc se mi líbí!

Alicja Bednarczyk, Polsko, (pokročilí):

Přemýšlím o tom, že bych se přestěhovala do České republiky. Proto se učím česky. Čeština je zvukomalebná, zní příjemně, podobá se polštině. Líbí se mi česká kultura. Obtížné je pro mě vyslovování některých hlásek jako h nebo ř. Komplikovaně slyším i dlouhé samohlásky, ne vždy je zachytím v běžné mluvě Čechů. Spíš se musím učit nazpaměť, kde dlouhé samohlásky jsou, jinak dělám pravopisné chyby.

Tianshun Li, Čína, (mírně pokročilí):

Zajímám se o jazyky. Dědeček mě trochu učil rusky, studoval jsem germanistiku, v Německu teď studují lingvistiku. Čeština mi připadá zajímavá, protože má komplikovanou gramatiku. Má sedm pádů, to je víc než v latině. Líbí se mi i dějiny českého jazyka, neboť se zajímám také o staré jazyky. A co je pro mě v češtině těžké? Asi zapamatovat si všechna nová slova.

Peter Horváth, Rakousko, (středně pokročilí):

Zajímám se o jazyky a chtěl jsem se naučit některý ze slovanských. Čeština je příjemná na poslech. Vybral jsem si ji, protože Rakousko je sousední země ČR. Je celkem jednoduché se sem vypravit, abych se v češtině mohl zdokonalovat. Kromě toho mám v Čechách kořeny, narodili se tu moji prarodiče. Těžká je gramatika, výslovnost, slovní zásoba a složité je i to, že čeština má hodně výjimek z gramatických pravidel.

Yasuyo Fujisaki, Japonsko, (mírně pokročilí):

Mám zájem o Českou republiku. Líbí se mi už asi pětadvacet let. Když jsem sledovala české animace a filmy, byla jsem fascinována. Česká výslovnost je velmi zajímavá, roztomilý je i zvuk češtiny. Těžké je pro mě snad všechno. 

Aleksandar Najdenov, Bulharsko, (mírně pokročilí):

Na univerzitě jsem studoval lingvistiku a cizí jazyky. Mluvím dvěma slovanskými jazyky, ale žádný z nich není západoslovanský. Čeština je můj koníček, je to vzácný jazyk. Málokdo ji umí. Líbí se mi, jak zní. Největší problém je pro mě mluvit, česká výslovnost je náročná. Problém mám také s pády, ty v bulharštině nejsou. A musím si neustále opakovat koncovky.

Pozn. redakce: Vyjádření studentů redakce Žurnálu UP mírně jazykově upravila.