Novinky: Univerzita - Aktuality UP (duplicitní, vypnuto)

V jednom životním okamžiku se rozhodoval, kam dál povede jeho profesní cesta historika. Přemýšlel nad tím, že se dá k policii a stane se jejím expertem přes uloupené starožitnosti. Psala se totiž devadesátá léta, kostely se vykrádaly jako na běžícím pásu a policie potřebovala odborníky, kteří dokázali určit, co má jakou cenu. Nakonec ale volil jinak. Vzal si – s mírnou nadsázkou řečeno – na starost paměť Univerzity Palackého a stal se ředitelem nově budovaného Archivu UP. „Hodně o to stál tehdejší rektor Josef Jařab, protože se blížilo padesáté výročí vzniku Univerzity Palackého a bylo potřeba nově prozkoumat její dějiny,“ vzpomíná na začátky svého ředitelování Pavel Urbášek.

Jak dodává, dějiny vysokého školství po roce 1945 začaly na „úplně zeleném drnu“. Aby nedošlo k mýlce: olomoucké vysoké učení má samozřejmě dlouhou tradici, založeno bylo v roce 1573, nejnovější dějiny už pod názvem Univerzita Palackého se ale píšou až od roku 1946. A o jejich zmapování šlo. O dobu, kdy všemu vládla jedna strana. Rozhovor s ředitelem Archivu UP přineslo aktuální vydání magazínu Žurnál UP.

Doba je překotná. Události se valí a my někdy nemáme čas na vzpomínání a někdy ani chuť si připomínat životní okamžiky, které jsme prožili a v nichž jsme třeba úplně neobstáli. Platí to i v případě univerzity? Máme dobu, na kterou nejsme pyšní?

Když vezmeme dějiny Univerzity Palackého, tak je nesporné, že její nejšťastnější období je po roce 1989. To říkám s vědomím veškerých problémů, s nimiž se univerzita potýkala a potýká. Ale je to nesrovnatelné s obdobím 1948 až 1989, kdy univerzita byla jak objektem, tak subjektem komunistického režimu.

V jakém smyslu?

Přestala existovat akademická samospráva. Právě ta ale – už od vzniku univerzit v evropském prostoru někdy v jedenáctém, dvanáctém století – brání mocensko--politické ingerenci a chrání akademické svobody: tedy svobodu edukovat a bádat. Obecnou metodologií se stal marxismus-leninismus, který zvláště v těch padesátých letech byl vlastně karikaturou společenskovědního bádání a zasahoval velmi výrazně nejen do společenských věd. Současně probíhal kádrově politický výběr studentů. Stát, respektive komunistická strana, pozitivně diskriminoval v přístupech k vysokoškolskému vzdělání děti z dělnických, malorolnických a posléze družstevně rolnických rodin a negativně diskriminoval  děti z ostatních sociálních skupin. Tento mechanismus v některých obdobích využívala komunistická strana jako perzekuční opatření. V padesátých letech vůči potomkům tzv. bývalých lidí, což byla buržoazie, a v sedmdesátých a osmdesátých letech zejména vůči těm, kteří se nějak zapojili do obrodného procesu a byli později z komunistické strany vyobcováni.

Našel jste jména v novodobých dějinách školy, o kterých nemluvíme a možná bychom měli? Že by si to zasloužili?

Takřka nejsme informováni o vynikajících odbornících z lékařské fakulty. Byli výbornými docenty či profesory medicíny a zakládali nová pracoviště, ať už na lékařské fakultě, nebo ve fakultní nemocnici. Ale tím, jak byli velmi výrazně orientováni na medicínu, tak o jejich osobnostech víme jen málo. Přitom když se podíváme na životní příběhy těchto lékařů, byli to mnohdy lidé doslova s renesančními zájmy. Malovali, sbírali obrazy, vyznali se v historii, uměli několik jazyků, protože mnozí studovali za první republiky a tehdy bylo zvykem jezdit na zkušenou do světa, především do Francie.

Proto jsem ocenil, když kolegyně Renáta Klvačová napsala životopis vynikajícího lékaře, profesora Václava Vejdovského, zakladatele a prvního přednosty zdejší oční kliniky. Univerzitu totiž dělají hlavně lidé, ne pouze budovy. V nich ta „kamennost“ univerzity nespočívá. Ta je v generacích nástupců, kteří navazují na práci „otce zakladatele“, který je formoval a jehož étos nesou dál. Proto je podle mě důležité, abychom nezapomínali bádat i o těchto lidech.

Pokud byste si měl vybrat jednu z postav těch nejnovějších dějin, čí osudy byste zmapoval?

Asi bych si vybral lidi, kteří se dotkli i politiky, ale v negativním smyslu. Třeba jako Jaromír Hrbek. Dlouholetý rektor, který se stal na počátku sedmdesátých let českým ministrem školství a který to školství, a nejen to vysoké, velmi silně poznamenal, doslova ho personálně prosel.

Nebo takový Eduard Manďák, to je pravděpodobně jediný rektor v dějinách českého vysokého školství, který neabsolvoval vysokou školu. On sice nedostudoval práva, ale za to byl celoživotní stranický a státní funkcionář. Už za první republiky měl funkci v komunistické straně, za protektorátu byl aktivní v odboji, ale byl zatčen a čtyři roky strávil v koncentračním táboře. Po válce prošel různými funkcemi, aby pak skončil v Olomouci jako docent marxismu-leninismu. Mimochodem i tu docenturu dostal „z rozhodnutí strany“ za nic. Nikdy nic nenapsal. Vedl univerzitu v letech 1963 až 1966 a stal se rektorem v době, kdy na škole docházelo k velmi ostrým sporům a on to jako zkušený „bafuňář“ uklidnil. Ale na počátku normalizace se objevil v Ústřední kontrolní a revizní komisi KSČ, vyhazoval ze strany vysoce postavené reformní komunisty a dostal se i do federálního shromáždění, což byl v té době federální parlament.

Potřebuje univerzita udržovat svou paměť?

Možná kdyby někteří lidé více znali, jak se strana a vláda chovaly k akademické samosprávě, tak by si víc vážili toho, co dnes máme. Já netvrdím, že historie je učitelka života. Kdyby tomu tak bylo, tak žijeme v ideálním světě. Ale ten pohled do minulosti by mohl přinejmenším sloužit jako korektiv chování a jednání v současnosti.

Dají se najít ještě bílá místa historie? Nebo je to složitější, že už není tolik témat?

Je to složitější. Mě vždy zajímala ta soudobá historie a pamatuji si dobu po roce 1989, kdy se o ní začaly vydávat knížky. To bylo něco neuvěřitelného, protože tehdy bylo bílé místo vlastně takřka všechno. Pamatuji si, jak jsem poprvé jel do Národního archivu a měl jsem v rukách materiály ÚV KSČ. Ten gründerský pocit byl obrovský.

Jste historik, přednášíte studentům. To, o čem mluvíme, jsou sice dějiny, ale pro několik generací stále živé, rozumí pojmům. Jak učit a prezentovat tyto dějiny generacím, které se narodily po roce 1989 a pro něž pojmy jako výjezdní doložka musí znít skoro komicky?

To je otázka za milion. Už od listopadu 1989 se debatuje o tom, jak ty nejnovější dějiny učit, a hovoří se o tom, že by se měly učit mnohem víc než třeba dějiny starověkého Řecka a Říma. Protože pokud se klade důraz jinde, tak pak na ty nejnovější dějiny na středních školách nezbude čas. Popravdě nevím, jak správně ty soudobé dějiny učit. Když přednáším, tak se setkávám jak se studenty, kteří nevědí zhola nic, tak i s těmi, kteří znalosti mají. Je to spojené s tím, jestli čtou, anebo nečtou. Myslím si, že dnešní generace prostě nečte. A to je obrovský problém.

Není asi důležité memorovat data, fakta, ta si najdeme. Podstatné je dát si věci do souvislostí?

To ano, o důležitosti kontextu nepochybuji. Ale současně jsem hluboce přesvědčen o tom, že abyste mohla dát něco do kontextu, tak nějaká fakta znát musíte. Bez toho to nejde. Uvedu příklad. Přednáším studentům o událostech roku 1968 a v rámci kontextu vysvětluji, jak tehdy zafungovala média, že se úplně „vymkla z kloubů“, že bez nich by se nic takového nestalo, že padla cenzura. No ano. Jenže ti studenti třeba nevědí, co to byla ta cenzura, a nevědí, jak to bylo předtím a jak to bylo potom. Takže zatímco já jsem přesvědčený, že jim zasazuji věci do kontextu, oni teprve vlastně získávají fakta, která si poctivě zapisují. Nebo se ptám, jestli vědí, kdy byla první, kdy druhá a kdy třetí republika. První dají, druhou si pletou s protektorátem a třetí neví. Takže ano, kontext je důležitý, ale bez znalostí to nejde.

Možná chybí vzory a příběhy, ukazovat velké dějiny přes vytvořený příběh.

Já rozumím tomu, že historie ve smyslu historiografie i ve zcela svobodných poměrech jistým způsobem může vytvářet příběh, který legitimizuje a tím pádem do jisté míry straní. Ale k tomu já neinklinuji. Moje krédo jako historika je se permanentně přibližovat k nepřibližitelnému, tedy k historii, jaká skutečně byla, tedy historie kritická. Ona totiž není černobílá, stejně jako žádný člověk není jen kladný nebo jen záporný. Historie je mnohobarevná a v tom podle mě spočívá kouzlo minulosti. V té kritičnosti.

Promítá se do historikovy práce i jeho osobnost? Je to vůbec možné?

Každé historiografické dílo je vždycky subjektivní, protože každý historik je nějak formovaný, něčím ovlivněný. Podle toho si třeba volí i témata práce. Například já jako levičák bych asi nepsal o šlechtických rodech. Člověk ale musí tu subjektivitu umět potlačit, je to takový permanentní boj. Takže ani jako levičák nemůžu z těch šlechticů udělat jen zločince, kteří vykořisťovali chudáky. A jsme zase u toho, musíte znát dobu, znát kontext. A ten znáte jen tak, že studujete a bádáte. Pak se doberete poznání.

Jste jako historik pro budování či pro bourání pomníků? Jsou to ty nejviditelnější připomínky historie…

Právě proto, že jsem zastáncem té kritičnosti, toho, že žádná osobnost není jednobarevná, jsem skeptik vůči budování pomníků. Jakákoli adorace vede k tomu, že se zatlačí, upozadí ten člověk takový, jaký ve skutečnosti byl, a zůstane socha. Vidím to u J. L. Fischera, jakým způsobem jeho adorace, která se mi jeví jako nesmyslná, vede k zatajování některých skutečností, třeba že byl dvakrát členem komunistické strany. No ale kdyby si Fischerovi nekritičtí obdivovatelé byli vědomi kontextu jeho celého života a působení, tak se tomu přece nemohou divit. Musíme si uvědomit, že silně levicová byla téměř celá intelektuální sféra první republiky. A tuto levicovost tehdejší intelektuálové a zejména příslušníci tzv. kulturní fronty vesměs spojovali s komunistickou stranou, a tak do této strany mnozí i vstupovali.

Nechal byste všechny pomníky stát? I ty z komunistické minulosti?

Ne. Naprosto chápu, že některé pomníky tady nemohly zůstat. Rozhodně bych je nenechával, ale byl bych velmi umírněný při budování nových. V našem dvacátém století se totiž z mnoha pomníků stávaly zapomníky.

Takže nehrozí, že tady za pár let bude cedulka: Pavel Urbášek se zasloužil o Archiv UP?

To rozhodně ne. Dokonce nebudu psát ani paměti. Protože on každý memoárový text vede k tomu, že jejich pisatel se malinko vylepšuje a jiným ubírá na kvalitě. Navíc si myslím, že kdybych je napsal a popsal věci a události, jak já jsem je viděl a vnímal, tak by mě určitě postihla nějaká žaloba pro pomluvu. Takže opravdu ne.

Pavel Urbášek (* 1959)

Historik a archivář, absolvent Historie na FF UP. Je ředitelem Archivu UP. Zabývá se soudobou historií – dějinami vysokých škol, orální historií a vojenskými dějinami. Je mj. autorem a spoluautorem knih Vysokoškolský vzdělávací systém v letech 1945–1969, Vysokoškolský vzdělávací systém v letech tzv. normalizace, Vítězové? Poražení? (2 díly) a knih o historii olomoucké univerzity.

Horka s teplotami nad třicet stupňů jsou pro lidský organismus velkou zátěží. Nalézt úlevu před přímým sluncem můžete nejen na horách nebo koupalištích, ale i v botanické zahradě přírodovědecké fakulty. Návštěvníci se mohou schovat pod vzrostlými jerlíny, ořechovci či ořešáky nebo obdivovat vzácný ibišek trojdílný. Otevřeno je každý pracovní den od 8:00 do 18:00.

„Tvrdí se, že ořešák královský umí vytvořit velmi přívětivé klima a stín jeho listů patří k těm nejpříjemnějším. Před slunečními paprsky je možné se schovat rovněž v přednáškovém sále Josefa Otruby, kde je až do konce srpna nainstalována výstava výtvarných pracích studentů Slovanského gymnázia Olomouc, kteří různými technikami ztvárnili své představy o rostlinách, botanice a propojení našich dvou institucí,“ uvedl vedoucí botanické zahrady Václav Dvořák.

V botanické zahradě je také jezírko, jehož hladina je nyní zarostlá drobnou, ale listy nápadnou rostlinou – závitkou mnohokořennou. Z jezera mohou lidé napájet model koryta řeky Moravy, který ukazuje přirozeně meandrující tok řeky vedoucí přes Litovelské Pomoraví. „Jeden z posledních hravě edukačních prvků patří k novinkám v zahradě a stal se zejména mezi dětmi velmi populární,“ podotkl Václav Dvořák.

Zahrada je momentálně zahalena do žlutých tónů různých, převážně severoamerických druhů hvězdnicovitých rostlin. V květu jsou krásnoočka, janeby a některé druhy slunečnic. Na slatiništi lze vidět i jednu z nejvyšších bylin české přírody – mléč bahenní, který v Česku roste vzácně na jižní a jihovýchodní Moravě.

„Kdybych měl návštěvníkům dát tip na nejzajímavější rostliny, které v botanické právě kvetou, doporučil bych navštívit zahradu v ranních hodinách. Po rozbřesku totiž mohou vidět kvést v české přírodě velmi vzácný ibišek trojdílný. Tato drobná kytka s nápadně velkým květem totiž kvete pouze několik hodin během rána a dopoledne. Z dalších rostlin to je třeba exotický kajeput třezalkolistý, ze kterého se vyrábí známý tea tree olej,“ dodal Václav Dvořák.

Sedíme spolu na lavičce v univerzitních parkánových zahradách a na sluníčku se třpytí medaile z Paříže, která má v sobě dokonce i kousek kovu z Eiffelovky. Jejím hrdým majitelem je Jakub Jurka, student FTK a především šermíř. Společně s týmem českých kordistů dokázal na letošní olympiádě téměř nemožné. Porazit v boji o bronz v domácím prostředí favorizované Francouzce.

Jakub má za sebou setkání s rektorem Martinem Procházkou, který mu poděkoval za skvělou reprezentaci univerzity. S gratulací k úspěchu se přidal i Svatopluk Horák z FTK. A vlastně každý, koho v ten okamžik na univerzitě potkal. Usměvavý, vstřícný, ochotně pózuje na fotkách a ukazuje medaili. Dělí se o radost z úspěchu. Třeba i se zahradníkem, který odložil kolečko a šel mladému sportovci popřát a poděkovat za zážitek.

Jak hodně musí být odolná vaše psychika, aby dokázala ustát zápas s domácím týmem před jejich publikem?

Při šermu musí člověk nastoupit do zápasu s vědomím: Já jsem teď tady, já jediný to můžu rozhodnout. Tím, že elektronika, která nám slouží, je naprosto dokonalá, mám zodpovědnost jenom sám za sebe, za svou zbraň. Mým úkolem je převzít zodpovědnost za situaci, do níž nastupuju. A přesně tak jsem na tu planš nastupoval. Věděl jsem, že všechno můžu ovlivnit jenom já. Kluci už udělali, co mohli, a teď je na mně, abych rozhodnul. A jestli mi ukřivdí rozhodčí, publikum začne křičet a já neuslyším slova kouče ani rozhodčího, soupeř do mě naboří… Pořád je to na mně. Vcházel jsem do toho zápasu s tím, že ať se stane cokoli, já jsem tady a teď a já jako jediný to můžu rozhodnout. V okamžiku, kdy člověk převezme zodpovědnost za svůj život, za situaci, v níž je, není ve stresu, protože ví, že už je to jen na něm.

Musí mít šermíř připravenou hlavu na podobný tlak?

Psychika je strašně důležitá. Je to aspekt, který se dá těžko trénovat a hodně se podhodnocuje i u ostatních sportů. Dnes může díky novým technologiím a všem vymoženostem moderní doby výborně natrénovat na určitou úroveň každý. V našem sportu to je jiné než například v atletice, kde je potřeba se soustředit na nejlepší výkon. Já nemusím být nejrychlejší, ani nejsilnější, ani mít nejrychlejší reflexy. Stačí, když jsem ve správný čas na správném místě. A psychika pak hraje maximální roli, protože zápas se odvíjí od toho, jak já koordinuju soupeře, jak se přizpůsobuju atd. Je tam tolik aspektů, které se nedají natrénovat, a člověk tu zkušenost získá jen praxí. Pak dokáže soupeři vsugerovat svůj záměr a dostat ho tam, kam chce.

Jak se daří vybudovat týmový duch, když jste čtyři a každý z jiného koutu republiky?

Navíc jsme každý úplně jiný. Možná právě to zafungovalo v náš prospěch, že každý zastupuje jinou roli, šermuje naprosto jinou hru – já jsem víc agresivní, dokážu dávat zásahy, kluci dokážou líp bránit, někdo dokáže dávat nepředvídatelné zásahy atd. A přesně tenhle mix nám dal tu sílu. Známe se celý život, jsme taková šermířská rodina, každý máme výborný tah na branku, jsme úspěšní i mimo šerm. Jsme velmi silné individuality a v okamžiku, kdy jsme se dokázali semknout a nezápasili jsme proti sobě, ale zápasili jsme spolu se soupeřem, tak to dalo nejlepší možný výsledek.

Šerm je takový noblesní sport. Je to tak?

Doufám, že přesně tak to vidí široká veřejnost. My jsme gentlemani. Vím, že se to dneska v hodně sportech nenosí, ale myslím, že by se to mělo vrátit. Já svého soupeře mám rád jako člověka. Na planši se chceme porazit, chceme se doslova „zabít“.  Jsme soupeři. Ale jako člověka ho chci mít rád, nechci vůči němu mít nějakou antipatii. Když vidím v některých sportech, jak se soupeři nenávidí, vzbuzuje to ve mně jako v moderním člověku odpor. Když se hecují na podiu, tak je to ještě dobré. Ale když začnou padat sprostá slova, urážky a dávají se dost škaredé zásahy nejen do těla, ale i do duše, tak to vidím jako podlou věc, která působí na naše nejnižší instinkty. Vracíme se někam do gladiátorských dob, kdy se zabíjeli lidi a všichni se na to koukali. Já nechci být představitel něčeho, co si hraje na nějaký primitivní sport. Chci ukázat, že máme hodnoty, které ctíme. Podívejte se na Francouze, které jsme porazili. Byli favority na zlato. My jsme je připravili i o možný bronz a oni se přesto přišli s námi pozdravit, a i když si pobrečeli, tak nám gratulovali, protože věděli, že jsme si to vítězství v ten okamžik zasloužili více než oni. To jsou podle mě momenty, které stmelují společnost, a je to příklad především pro děti, které vidí, jak je možné se k sobě chovat.

Takže by nemělo jít jen o výkon, výsledek…

Cesta každého šermíře a každého bojovníka by měla být započata tím, že se nejdřív nastaví hodnoty, co já vlastně chci od svého svěřence.  Aby vnímal, že soupeř je stejný člověk jako já, není podřadný, že mě chce porazit úplně stejně jako já jeho a že se má rozhodnout jen o tom, kdo je v daný moment silnější. Nechci svého soupeře zabít, chci ho překonat a dosáhnout nejlepšího výsledku. Ale rozhodně ne za cenu nějakého ponižování. Tyto zásady jsou nám šermířům vštěpovány odjakživa. Když se někdo na tréninku chová škaredě, tak ho všichni odsoudí a řeknou mu: chovej se hezky, jinak mezi námi nemáš co dělat. Doufám, že to ctí i další úpolové sporty, protože je to základ. Jsou to nebezpečné disciplíny. Když se špatně zasáhneme můžeme se zranit. A to nikdo nechce. My se chceme porazit s úctou k soupeři a maximální vervou.

Když se řekne šerm, tak přinejmenším v Olomouci může být synonymem tohoto slova „jurka“. Šermoval váš pradědeček, dědeček, táta…

Je to první medaile pro náš rod, medaile pro kord a je to obrovská satisfakce pro celou rodinu, protože se tomuto sportu věnujeme tak dlouho, čtyři generace a všichni se soustředíme na olympiádu… Až možná teď mi dochází, jaká na mě ležela zodpovědnost a že jsem dokázal zúročit všechny ty roky snažení a zkušeností a všeho, co mi předal děda i otec. Můj pradědeček tady začal první šermířský klub. Myslím, že máme nádherný rodinný příběh.

A nekončí.

Doufám, že ne, protože jsem vlastně na začátku šermířské kariéry. Výkonnost v našem sportu roste až ke třicátému roku. Takže mám před sebou ještě dlouhou kariéru a je to o to lepší, že jsem začal s tím nejlepším startem.

Jaké máte další plány? Co sport a co studium?

Jakub Jurka, to není jen šerm, mám toho v životě víc. Šerm je ale hlavní a taky studium. Budu se snažit nejen navázat na sportovní výsledky, ale doufám, že i na akademické. Sportovní život má úskalí v tom, že mu člověk musí věnovat hodně času, a já si musím vyčlenit čas, abych dokázal i řádně studovat a dokázal dokončit bakaláře. Teď studuju trenérství. Když se to povede, chtěl bych pokračovat i na magistra. Doufám, že bych to pak využil i v další navazující kariéře, kterou doufám spojím zase se šermem. Chci u nás pomáhat rozvíjet šerm a podmínky pro něj. Může tomu pomoct i ta medaile. A ve sportu?  Čeká nás zase olympijský cyklus, budeme se chtít kvalifikovat. V našem sportu je to extrémně náročné, ale evidentně to není nemožné… Los Angeles bude dalším stupeň toho, kam se chci posunout. Chtěl bych získat individuální medaili.

Co má společného Olomouc s Reykjavíkem, Kodaní nebo Neapolí? Pojítek bychom našli určitě hodně, ale pro akademickou obec UP je důležité, že tamní vysoké školy patří do evropské univerzitní sítě Aurora. Jejím prezidentem je rektor Martin Procházka a spolu s UP ji tvoří dalších 8 členů. V prázdninovém průvodci vám je každý týden postupně představíme. Můžete je navštívit nejen při studijních a pracovních cestách, ale třeba se na nich zastavit jen tak na výletě. Dnes se podíváme k sousedům na Universität Innsbruck.

Univerzitu Innsbruck najdete v hlavním městě rakouské spolkové země Tyrolsko. Innsbruck leží v údolí řeky Inn a okolo něj se vypínají alpské hřebeny s nejvyšším vrcholem Birkkarspitze (2749 m n. m.). Historie tamní univerzity sahá až do roku 1562, kdy byla v Innsbrucku založena jezuitská kolej. Oficiálně pak byla ustanovena císařem Leopoldem I. v roce 1669. Financována byla prostřednictvím výnosu z mimořádné solní daně v Hallu.

Dnes je s 16 fakultami a 28 tisíci studentů třetí největší univerzitou v Rakousku. Významných výsledků dosahuje například na poli částicové fyziky a astrofyziky. Kromě toho, pokud jde o počet publikací zařazených do Web of Science, zaujímá třetí místo na světě v oblasti výzkumu hor.

Díky své historii a postupnému rozvoji nemá Innsbrucká univerzita jeden hlavni kampus, ale najdete ji na různých místech města. Teologická fakulta sídlí v původních jezuitských budovách, dnešní hlavní budova s knihovnou (Universitätshauptgebäude) byla otevřena v roce 1924. Odtamtud je to jen kousek do starého města, kde můžete vidět architektonické památky včetně slavné Zlaté stříšky. Tento arkýř z let 1497–1500, který se stal symbolem města, zdobí 2657 pozlacených měděných tašek. Nekonečné možnosti pro výlety nabízí okolní alpské vrcholky a doliny, u nichž nechybí ani horská jezera či ledovce.

Univerzita Innsbruck je s tou naší historicky spjatá asi jako žádná jiná – vlastní totiž původní insignie olomoucké univerzity včetně nejstaršího rektorského žezla, zhotoveného před rokem 1572, které nyní slouží jako žezlo děkana innsbrucké fakulty teologie. Insignie se do Innsbrucku dostaly ve druhé polovině 19. století, kdy byla olomoucká Františkova univerzita zrušena. Jelikož snahy o navrácení olomouckých regálií, které započaly již po vzniku Československa v roce 1918, byly doposud marné, musely být po obnovení UP v roce 1946 zhotoveny nové.

Původní insignie se u příležitosti oslav 450 let olomoucké univerzity povedlo přímo v Innsbrucku nafotit a dnes si jejich velkoformátové fotografie můžete prohlédnout v přízemí Vlastivědného muzea Olomouc.

Různé příležitosti, které Univerzita Innsbruck svým partnerům nabízí, najdete na centrálním webu Aurory nebo na stránce aurora.upol.cz, kde se pravidelně objevují pozvánky na kurzy, konference či výjezdy.
 

Představujeme partnery v Auroře

Už jsme byli na…
– Vrije Universiteit Amsterdam
– Háskóli Íslands
– Universität Duisburg-Essen
– Università degli Studi di Napoli Federico II
– Universitat Rovira i Virgili

Příště navštívíme…
– Copenhagen Business School

O budoucí profesi mnohdy rozhodují náhody. Nanomateriálový chemik Martin-Alex Nalepa sice věděl od dětství, že chce být vědcem, na konkrétní obor ho ale nasměroval televizní pořad. A to Hyde Park Civilizace, v němž moderátor Daniel Stach hovořil s fyzikálním chemikem Radkem Zbořilem o nanotechnologiích. Poté se tehdejší gymnazista spojil s vědci z nynější CATRIN Univerzity Palackého a ve spolupráci pokračoval i během vysokoškolského studia.

„Když jsem v televizi slyšel mluvit profesora Zbořila o nanotechnologiích a výzkumu v Olomouci, moc mě to zaujalo. Uměl to skvěle prodat, hned jsem věděl, že tento obor má budoucnost. Možná kdybych onen večer zvolil jiný program, vedla by moje cesta jinam,“ usmívá se dnes už čerstvý absolvent magisterského studia Nanomateriálové chemie na Univerzitě Palackého. Právě na tento obor mířila jeho jediná přihláška na vysokou školu. Předcházela tomu jeho práce v rámci Středoškolské odborné činnosti, díky níž poznal tehdejší RCPTM, dnes součást CATRIN.

O šanci zapojit se tam do výzkumu ještě více požádal už na začátku bakalářského studia. A dostal ji. Během magisterského studia se přidal k výzkumu v ERC Proof of Concept projektu Michala Otyepky, jehož cílem je připravit postup výroby grafenového inkoustu pro tisk elektrod, jež lze využít k produkci levných, citlivých a selektivních biosenzorů. Převratné výsledky vědci nedávno publikovali v Biosensors and Bioelectronics a Martin byl prvním autorem článku! Právě této oblasti se chce věnovat i v rámci doktorského studia. Přesně totiž zapadá do jeho plánu – podílet se na výzkumu, jehož výsledky se dostanou k lidem a budou jim pomáhat.

„Vědecká práce není jednoduchá, je těžké zvyknout si na to vysoké tempo, prosadit se a uspět ve srovnání se zahraničními kolegy. Už jsem pochopil, že věda je velmi konkurenční prostředí. Ale pokaždé, když jdu do práce, si plním svůj sen být vědec,“ uzavřel.

Celkem osm studentů bude reprezentovat olomouckou právnickou fakultu v česko-slovenském finále soutěže ve Studentské vědecké a odborné činnosti (SVOČ). Rozhodla o tom fakultní kola soutěže. Mezinárodní finále se uskuteční v září na brněnské právnické fakultě.

Přihlášené soutěžní práce byly i letos rozdělené do dvou sekcí, a to na sekci bakalářských a magisterských studentů a sekci doktorských studentů. Fakultní soutěž byla organizována jako dvoukolová. V obou sekcích tak nejdříve proběhlo písemné kolo, kdy na každou práci byly vypracovány dva posudky, a následně odborná hodnotící komise vybrala nejlepší práce, které postoupily do ústního kola. Vybraní studenti je pak obhajovali před hodnotícími komisemi.

V magisterské sekci bylo letos odevzdáno 5 vědeckých prací, v doktorské 18. „Soutěžní práce v magisterské sekci se věnovaly aktuálním tématům. Při fakultním kole se u několika z nich rozvinula zajímavá diskuze, věřím proto, že zaujmou i ve finále. Ke kvalitě postupujících prací výrazně přispěla efektivní spolupráce s konzultantem nebo inspirace načerpaná na výměnném pobytu Erasmus+,“ řekl k výkonům soutěžících v této sekci Maxim Tomoszek, proděkan pro studijní záležitosti a člen hodnotící komise. Mezi posuzovateli ústního kola doktorské sekce byl Michal Petr, vedoucí katedry mezinárodního a evropského práva. „Úroveň fakultního kola byla mimořádně vysoká. Všechny práce posuzované u ústní obhajoby byly velmi kvalitní a o celkovém pořadí rozhodovaly jen detaily,“ uvedl Michal Petr.

Nejlepší odbornou práci v magisterské sekci vypracoval a obhájil Vojtěch Jelonek, student 4. ročníku programu Právo a právní věda. „Do soutěže jsem se přihlásil, abych si prvotně vyzkoušel zpracovat obsáhlejší téma a prozkoumat zdroje, ze kterých budu následně čerpat také pro svou diplomovou práci,“ vysvětlil vítěz. Téma Trestní odpovědnost umělé inteligence: můžeme obžalovat robota? si vybral díky konzultantovi Ondřeji Švárovi, který je doktorandem na katedře trestního práva. „Téma jsem poprvé představil na jím spolupořádané studentské konferenci s názvem Trestní právo ve věku AI: synergie a výzvy. Touto cestou bych tak zároveň rád magistru Švárovi poděkoval za veškerou konzultaci v průběhu psaní práce a za ochotu rozvíjet studenty naší fakulty,“ řekl Vojtěch Jelonek s tím, že si ze soutěže odnáší především cenné zkušenosti se sepsáním odborné práce, které věří, že přetaví v úspěšnou obhajobu diplomové práce. „Zářijové finále si hodlám užít a těším se, s čím přijdou kolegové z ostatních fakult.“

Autoři umístěných prací vedle možnosti reprezentovat fakultu v mezinárodním kole získali i mimořádné stipendium. Soutěž ve SVOČ pořádá právnická fakulta od roku 2007, původně pod názvem Monseho studentská vědecká soutěž.

Výsledky fakultního kola soutěže SVOČ

Magisterská sekce
1. místo
Vojtěch JELONEK, Právo a právní věda, 4. ročník | Trestní odpovědnost umělé inteligence: můžeme obžalovat robota? (konzultant Mgr. Ondřej Švára)

2. místo
Bc. Katka VAVŘINOVÁ, Evropské právo a politiky EU 2. ročník | An Analysis of the Agencies under the Former "Second Pillar" of the EU within the Framework of the Principal-Agent Concept

3. místo
Viktor MRÁZEK, Právo a právní věda, 4. ročník | Kyberpodvody ve věku AI (konzultant Mgr. Ondřej Švára)

Doktorská sekce
1. místo
Mgr. Anna SLEŽKOVÁ, Teoretické právní vědy – Ústavní právo, 4. ročník | Making assessment truly individual: the importance of the philosophical concept of the objectification of man for the interpretation of the right to individual assessment

2. místo
Mgr. Pablo Martínez RAMIL, International and European Law, 4. ročník | Papering Over the Cracks or a Real Solution: Does the AI Act Tackle the Challenges Arising from Discriminatory AI?

3. dělené místo
JUDr. Matouš PROCHÁZKA, Právní dějiny a římské právo, 1. ročník | Hereditas Iacens
Mgr. Adéla HEPOVÁ, Teoretické právní vědy – Správní právo, 2. ročník | Není úzké pojetí poškozeného v přestupkovém řízení příliš úzké? (školitel JUDr. Martin Škurek, Ph.D.)

Čestné uznání
Mgr. David MARHOLD, Právní dějiny a římské právo, 1. ročník | Ernst Swoboda a příprava vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 (konzultant doc. JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.)

Na národního hrdinu pasovali sportovní fanoušci olomouckého šermíře Jakuba Jurku, studenta Fakulty tělesné kultury UP, poté co v turnaji na XXXIII. letních olympijských hrách v Paříži senzačním výkonem proti domácímu reprezentantovi zajistil pro český tým kordistů bronzovou medaili a vůbec první cenný kov pro českou výpravu.

„Ze zápasu si moc věcí nepamatuju, až to, kdy mi kluci dávali hobla,“ uvedl pro Český olympijský výbor nejmladší ze čtveřice bronzových kordistů s tím, že větší zápas pro ně nemohl být. „Řekli jsme si, že ať to dopadne jakkoliv, tohle je největší zážitek v našich životech, protože šermujeme s Francouzi před jejich domácím publikem. Na olympiádě, o medaili. Jestli o zlato, stříbro nebo bronz, to už nerozhodovalo, svěřil se pak pro Sport.cz.“

Jakub Jurka na olympiádě nastoupil také v individuální soutěži, v ní skončil na 32. pozici. Paříž přitom pro něj byla již druhá olympijská zkušenost, v roce 2021 se zúčastnil covidem-19 poznamenaných her v Tokiu.

V Paříži reprezentovali Českou republiku i další sportovci spjatí s Univerzitou Palackého. Pěkných umístění dosáhli se svými parťáky veslaři Radka Novotníková studující na filozofické fakultě (10. místo) a Miroslav Vraštil z FTK (6. místo), který se zúčastnil olympijských her již počtvrté.

Naopak poprvé zakusili olympijskou atmosféru judistka Renata Zachová a lukostřelec Adam Li, oba studenti FTK. Renata Zachová, úřadující mistryně Evropy v kategorii do 63 kg, byla první českou judistkou na olympiádě po 20 letech, úvodní zápas turnaje jí však nevyšel. Stejně tak skončil v prvním kole soutěže v reflexním luku Adam Li a ve světové konkurenci obsadil dělené 33. místo. Společně s mistryní světa Marií Horáčkovou byl nominován i do turnaje smíšených týmů, do eliminací se ale české dvojici postoupit nepodařilo.

Poklad naskládaný ve stovkách banánových krabic. Staré knihy pokryté vrstvou prachu, mnohé zasažené plísní. Hromady svazků, z nichž některé byly vydány před více než pěti sty lety, tedy jen krátce po vynálezu knihtisku. Tak ještě donedávna vypadala historická knihovna kláštera Želiv. Od letošního března už ale vzácné svazky opět mají své důstojné místo. Po desetiletích strádání se vrátily do polic v nově upravených prostorách původní klášterní knihovny. Velký podíl na tom mají studenti archivnictví a historie Univerzity Palackého (UP), kteří na uspořádání knih pod vedením svých pedagogů pracovali šest let.

Už mnohokrát nám dějiny lidstva ukázaly, že ty nejzásadnější kapitoly se propisují do osudů lidí a knih téměř identicky. Platí to snad od chvíle, kdy převratný vynález Johanna Gutenberga navždy změnil svět, kterým se právě díky knihtisku mohly začít masově šířit myšlenky a informace. Temné události v naší historii tak vedle ničení lidských životů provázelo ničení knih ve snaze umlčet nepohodlné názory, vymazat paměť. Klášter Želiv patřil vždy k místům, jimž se těžké okamžiky naší historie nevyhýbaly. Je tedy téměř zázrak, že se tamní soubor knih, po staletí opečovávaný a rozšiřovaný premonstráty, uchoval až do dnešních dnů.

Historie želivského kláštera sahá až do roku 1139. V průběhu devíti staletí zažil mnoho pohnutých chvil. Byl postižen několika požáry, opakovaně obsazen husity i jinými vojsky, řeholníci se museli vypořádat s epidemiemi, přírodními katastrofami i nepřízní státní moci. Po únoru 1948 byl klášter v rámci Akce K zrušen, kvůli jeho odlehlé poloze zde byl zřízen internační tábor pro kněze a řeholníky, který byl uzavřen až v únoru 1956. Už roku 1950 byly budovy vyklizeny a knihy putovaly do Památníku národního písemnictví na pražský Strahov. „Ve druhé polovině dvacátého století sloužil klášter jako psychiatrická a protialkoholní léčebna. Necitlivá správa areálu vzácnou historickou památku prakticky zdevastovala,“ doplňuje současný opat kláštera Tadeáš Róbert Spišák. Vzpomíná, jak sám před dvaceti lety do želivského kláštera přišel a provázel návštěvníky refektářem – společnou jídelnou řeholníků: „Povzdechl jsem si, že v patře nad námi je knihovna, tedy místo pro duchovní pokrm, ale bohužel zavřená. Nábytek byl za komunistů spálen, knihy tam tedy ležely jen tak na hromadách,“ líčí opat Spišák neutěšenou situaci, kdy se knihy sice už vrátily ze Strahova zpět, ovšem v neúplném počtu, neevidované a neuspořádané.

Snahy o to, aby knihovna získala svůj původní vzhled a především funkci, začaly získávat konkrétní obrysy před šesti lety, kdy do kláštera začali na prázdninové praxe jezdit studentky a studenti olomoucké filozofické fakulty. Po celou dobu je při této náročné práci vedly pedagožky Jana Oppeltová, Ema Šimková a Věra Slavíková z Katedry historie FF UP. „S našimi studenty vyrážíme na terénní praxe i do jiných institucí v Čechách a na Moravě. Do želivského kláštera jezdíme od roku 2018 vždy se skupinkou patnácti až dvaceti studentů. Práce tady byla opravdu těžká. Knihovnu jsme za tu dobu museli dvakrát vystěhovat, každá z těch knih nám prošla rukama minimálně třikrát. Když vezmeme v potaz jejich váhu, je to, jako bychom přestěhovali tři a půl slona,“ směje se Jana Oppeltová.

Do prací v klášteře se zapojili nejen posluchači katedry historie, ale také studenti dějin umění či muzikologie. Společně historické svazky uspořádali, opatřili signaturami a z části také zkatalogizovali. Na podzim minulého roku pak knihy během několika prodloužených víkendů nastěhovali do nově pořízených regálů. Moderní mobiliář byl navržen projekční kanceláří Šépka architekti. „Jedná se o systém betonových podpěr a plechových polic, přičemž beton byl odléván přímo na místě s použitím štěrku a kamínků z řeky Želivky. Chtěli jsme tak do architektury vepsat to samotné místo. Celá sestava je udělána jako samostojná, tudíž jsme ji nemuseli nijak kotvit do historických konstrukcí. Doprostřed celé místnosti jsme umístili stůl – osmimetrovou plechovou desku, na které se prezentují ty nejcennější knihy kryty třinácti poklopy. Záměrem bylo navodit dojem jakési hostiny u stolu, jelikož přímo pod knihovnou se nachází klášterní jídelna,“ popisuje architekt Jan Šépka.

Zrekonstruované a citlivě dovybavené prostory původní knihovny jsou zdobeny freskami z 18. století. Během slavnostního otevření letos na jaře si je prohlédl také rektor Martin Procházka. „Klášter Želiv patří k nejkrásnějším a nejvýznamnějším památkám u nás. Jsem hrdý, že k jeho obnově přispěli i naši studenti a pedagogové, kteří se tak podílejí na záchraně kulturního dědictví naší země. Myslím, že je to skvělá ukázka toho, jak naše studentky a studenti zvládají prakticky využít své znalosti a dovednosti. A co mě těší obzvlášť, je skutečnost, že tu máme velmi dobrý příklad společenské uplatnitelnosti humanitních oborů,“ říká rektor UP.

Želivský klášter je od roku 2010 národní kulturní památkou, loni si areál pro­hléd­lo 17 tisíc návštěvníků. Samotná knihovna není součástí prohlídkového okruhu, k dispozici je badatelům a odborné veřejnosti. Návštěvníkům se otevře jen při zvláštních příležitostech, je totiž součástí klauzury, tedy prostor, v nichž se pohybují pouze řádoví bratři. „Klášter nemůže fungovat bez knih. Želivská knihovna měla být odrazem světa, proto jsou v ní vedle teologické literatury zařazeny i knihy z nejrůznějších oborů psané hlavně německy, latinsky a česky. Nám se podařilo do knihovny umístit 25 000 svazků vydaných do roku 1860. Jsou mezi nimi i středověké a barokní rukopisy, a dokonce i několik prvotisků, které byly tištěny před rokem 1500. Pro studenty je to opravdu výjimečný okamžik, kdy mohou poprvé držet v rukou tak staré a vzácné knihy,“ podotýká Jana Oppeltová.

Vedle zrekonstruované knihovny otevřel klášter Želiv před letošní turistickou sezonou také nově upravené prostory staré prelatury – sídla opata. „I zde jsme vděčni za spolupráci paní doktorce Janě Oppeltové, která je autorkou libreta expozice a spolu s dalšími kolegy z Filozofické fakulty Univerzity Palackého a z Hroznatovy akademie Kláštera v Teplé také její zdařilé instalace,“ dodává Tadeáš Róbert Spišák. Stará prelatura je nyní součástí prohlídkového okruhu kláštera, nově instalovaná expozice přibližuje archeologické nálezy a zejména podobu opatského bytu na začátku 20. století, včetně ložnice, pracovny, jídelny, salonu, soukromé kaple, knihovny či klášterního muzea. „Rád bych Univerzitě Palackého, jejím zaměstnancům a studentům ze srdce poděkoval. Bez jejich úsilí, obětavosti, odborných znalostí a neobyčejného entuziasmu bychom toto dílo nedokončili. A především bychom nikdy nedospěli k tomu, že naše historické svazky jsou po téměř sedmdesáti letech znovu uloženy v původních prostorách,“ dodává opat želivského kláštera.

Text přineslo aktuální vydání magazínu Žurnál UP.

K létu neodmyslitelně patří výtvarné umění a návštěvy galerií a výstav. Abychom co nejlépe porozuměli tomu, co nám obrazy vypráví, potřebujeme znát kontext i historii. Centrem poznávání dějin umění v Olomouci je přitom Konvikt, a především tamější katedra dějin umění. Její bezmála osmdesátiletá historie je pestrá a mapuje ji osobitá kronika Opakované začátky. Nahlédněte do zákulisí osudů dějin umění na naší alma mater v rámci dalšího tipu na letní čtení z produkce Vydavatelství UP.

Co to znamená studovat dějiny umění?

Přečtěte si vedle Opakovaných začátků zdarma také unikátní knížečku rozhovorů MERAKI v dějinách umění, kterou připravily současné studentky katedry dějin umění FF UP. Stáhnout si ji můžete na VUP shopu.

Dějiny umění neměly v Olomouci nikdy na růžích ustláno a o své místo na univerzitní půdě musely od svého založení v roce 1946 mnohokrát bojovat. V turbulentním koloběhu otevírání a uzavírání katedry hned několikrát prožily tzv. opakované začátky. I díky tomuto vrtkavému osudu však publikace Opakované začátky. Dějiny umění a jejich výuka na Univerzitě Palackého v Olomouci od roku 1946 po současnost nabízí unikátní svědectví doby, které přesahuje daleko za hranice a zdi Univerzity Palackého.

Obrazově bohatá a knihařsky zajímavě zpracovaná kronika přináší nejen napínavé dějinné vyprávění, ale také osobité rozhovory s pamětníky či reflexe a medailony významných osobností spjatých s uměleckohistrorickou akademickou půdou. Svým konceptem kniha rozhodně není určena jen absolventům a studentům katedry, ale všem, které zajímá zákulisí (nejen) výtvarného umění a rádi si listují často pozapomenutou a skrytou historií.

Opakované začátky najdete ve Skriptárně ve Zbrojnici nebo na e-shopu Vydavatelství UP. Náklad je poměrně limitovaný, a proto se může jednat také o cenný sběratelský kousek do vaší domácí knihovničky.

Knihy z Vydavatelství UP můžete kupovat na e-shopu nebo v prodejně na Zbrojnici. Zaměstnanci a studenti mohou na internetu i v kamenné prodejně celoročně využít 15% slevu (zaměstnanci najdou pokyny na webu, studenti v UPlikaci). V prodejně pak lze platit také FlexiPass poukázkami a kartami (v tomto případě však bez 15% slevy). Všechny díly letního seriálu najdete přehledně zde.

Studenti z různých koutů Evropy, ale i například z Egypta, Koreje, Austrálie, Singapuru či Mexika se v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Palackého učí česky, a to v rámci Letní školy slovanských studií. Každoročně tato škola nabízí start ve výuce češtiny úplným začátečníkům, zároveň i zajímavé hodiny, v nichž se v češtině zdokonalují i pokročilí studenti. Proč se ale tito lidé chtějí učit česky? Co se jim na češtině libí a co jim při výuce činí velké potíže? Někteří z nich na tyto dotazy odpověděli v rámci ankety.

Ke studiu na Letní škole slovanských studií FF UP dorazila téměř stovka zájemců o češtinu. Všichni prošli hned po příjezdu rozřazovacími testy a podle pokročilosti byli rozděleni do devíti skupin.

Proč jste se začali učit česky? Co se vám na tomto jazyku líbí? Co vám při výuce činí potíže?  

Maximillian Menzel, Německo, (mírně pokročilí):

Nemám konkrétní důvod, proč jsem se začal učit česky. Byla to vlastně náhoda. Začal jsem s ní v době pandemie covidu-19. Tehdy jsem seděl na pokoji v Salcburku, víceméně jsem se nudil, a tak jsem se začal učit česky. Na češtině se mi líbí větší svoboda v syntaxi (skladbě). V němčině máme totiž pro všechno nějaký předpis. Mým problémem je slovní zásoba, stále neumím dost slov, abych dobře rozuměl.

Ingrun Fussenegger, Rakousko, (středně pokročilí):

Česky se učím, protože bydlím v Drasenhofenu, tedy blízko českých hranic. Ráda bych si četla knihy českých autorů, mám ráda i české hudební skladatele, Dvořáka, Janáčka, Martinů. A co mi činí největší potíže? Rozhodně gramatika.

Kateryna Hordiienko, Ukrajina, (pokročilí):

Už před válkou jsem přemýšlela o výuce češtiny, a to z důvodu zájmu o českou kulturu. Teď bydlím v Olomouci, pracuji tu jako psycholožka a česky se učím i z pracovních důvodů. Líbí se mi český smysl pro humor. Mám ráda českou intonaci, čeština mi zní jako hudba. I pro mě je největší problém gramatika, chybuji i v pravopisu.  

Wiktoria Rozbicka, Polsko, (pokročilí):

Absolvovala jsem bakalářské studium na bohemistice, a přesto, že jsem se rozhodla nepokračovat v navazujícím magisterském studiu slavistiky, své jazykové schopnosti bych ráda zdokonalovala. S češtinou bych chtěla zůstat v kontaktu. Letní škola slovanských studií mi v tom velmi pomáhá. Problémy mám s gramatikou, pravopisem, potíže mi dělá i výslovnost.

Anna Povar, Ukrajina, (středně pokročilí):

Studuji na univerzitě v České republice, a i proto se učím česky. Čeština se mi líbí, moc těžké jsou pro mě ale pády a nejsem zatím schopná zvládnout i koncovky v množném čísle.

Rowan Cain, USA, (středně pokročilí):

V České republice bydlí moje rodina, proto se učím česky. Chtěl bych si češtinu vylepšit co nejvíc, abych s lidmi mohl více mluvit. Rád bych se dozvěděl co nejvíc také o české literatuře a filmu, které mě zajímají. A s čím mám největší problém? S českými pády.

Siyuan He, Čína, (středně pokročilí):

Proč se učím česky? Líbí se mi. Podobně zaměřený program jsem absolvoval už na univerzitě v Pekingu. Líbí se mi česká syntax (skladba) i lexikum (slovní zásoba), přestože jsou těžké. Čeština má hodně skloňování, ale dává to smysl, když to pochopíte. Největší problém? Tím je jednoznačně gramatika. V češtině ale není nic jednoduchého. Víte, jak zní mé jméno v češtině? Světlana! Moc se mi líbí!

Alicja Bednarczyk, Polsko, (pokročilí):

Přemýšlím o tom, že bych se přestěhovala do České republiky. Proto se učím česky. Čeština je zvukomalebná, zní příjemně, podobá se polštině. Líbí se mi česká kultura. Obtížné je pro mě vyslovování některých hlásek jako h nebo ř. Komplikovaně slyším i dlouhé samohlásky, ne vždy je zachytím v běžné mluvě Čechů. Spíš se musím učit nazpaměť, kde dlouhé samohlásky jsou, jinak dělám pravopisné chyby.

Tianshun Li, Čína, (mírně pokročilí):

Zajímám se o jazyky. Dědeček mě trochu učil rusky, studoval jsem germanistiku, v Německu teď studují lingvistiku. Čeština mi připadá zajímavá, protože má komplikovanou gramatiku. Má sedm pádů, to je víc než v latině. Líbí se mi i dějiny českého jazyka, neboť se zajímám také o staré jazyky. A co je pro mě v češtině těžké? Asi zapamatovat si všechna nová slova.

Peter Horváth, Rakousko, (středně pokročilí):

Zajímám se o jazyky a chtěl jsem se naučit některý ze slovanských. Čeština je příjemná na poslech. Vybral jsem si ji, protože Rakousko je sousední země ČR. Je celkem jednoduché se sem vypravit, abych se v češtině mohl zdokonalovat. Kromě toho mám v Čechách kořeny, narodili se tu moji prarodiče. Těžká je gramatika, výslovnost, slovní zásoba a složité je i to, že čeština má hodně výjimek z gramatických pravidel.

Yasuyo Fujisaki, Japonsko, (mírně pokročilí):

Mám zájem o Českou republiku. Líbí se mi už asi pětadvacet let. Když jsem sledovala české animace a filmy, byla jsem fascinována. Česká výslovnost je velmi zajímavá, roztomilý je i zvuk češtiny. Těžké je pro mě snad všechno. 

Aleksandar Najdenov, Bulharsko, (mírně pokročilí):

Na univerzitě jsem studoval lingvistiku a cizí jazyky. Mluvím dvěma slovanskými jazyky, ale žádný z nich není západoslovanský. Čeština je můj koníček, je to vzácný jazyk. Málokdo ji umí. Líbí se mi, jak zní. Největší problém je pro mě mluvit, česká výslovnost je náročná. Problém mám také s pády, ty v bulharštině nejsou. A musím si neustále opakovat koncovky.

Pozn. redakce: Vyjádření studentů redakce Žurnálu UP mírně jazykově upravila.