Jazyky

Několikanásobné jubileum Laboratoře optiky

RNDr. Vladimír Malíšek, CSc.

Multa et bona exacta sunt. Possint plura et meliora facere nepotes.

(Mnohé a dobré bylo vykonáno. Kéž následovníci mohou učinit více a lépe.)

Úvod

Vědecká instituce, známá u nás i ve světě pod až nepřiměřeně skromným názvem “Laboratoř optiky”, prodělala za půl století své existence dramatický vývoj, vyznačující se kolísáním mezi extrémy, a to jak pokud jde o její zaměření a hodnocení, tak o lokalizaci a počty pracovníků. Proto také dlouhodobá práce v klidu, bez pocitu ohrožení, bez častého stěhování, či hrozeb reorganizacemi a prověrkami, bývala tu spíše výjimkou než pravidlem, jež by ovšem bylo třeba dodržovat zejména na pracovišti základního výzkumu, jakým Laboratoř vždy byla. Dosáhla-li i za těchto podmínek světového renomé, stojí to za zamyšlení a nebude snad na škodu vzpomenout na několika stránkách hlavních fází jejího vývoje.

Tento článek obsahuje vedle některých faktografických údajů, jež by mohly být zajímavé z historického hlediska, také několik vzpomínek autora jako jednoho ze starších, dosud žijících bývalých pracovníků Laboratoře a zároveň jediného, který působil v Praze i v Olomouci. Materii příspěvku se pokusím uspořádat tak, aby byly patrné různé fáze vývoje Laboratoře, změny jejich vedoucích i řadových pracovníků, stejně jako postupné změny její lokalizace, nosných koncepcí a statutů, provázené ovšem také změnami jejího názvu. Přes všechny ustavičné změny však zůstával vždy nezměněn Leitmotiv její činnosti: řešit závažné problémy optiky fyzikálními metodami na nejvyšší teoretické úrovni a včas o nich informovat svět. Čtenáři se omlouvám za to, že nebude uveden seznam ani těch nejdůležitějších výsledků Laboratoře - vždyť například jen monografií, učebnic a učebních textů tu vzniklo kolem stovky, původních článků na tisíce a zachytit počet vyřešených úkolů i řešených problémů se vymyká možnostem jednotlivce; a druhá omluva s prosbou o toleranci se týká toho, že “vážný text” bude občas přerušen několika kvazianekdotickými příběhy, které sice o něco prodlouží text, ale snad zvýší jeho čtivost.

Nuže, začnu konstatováním, že ač jsem byl přímým svědkem většiny změn a vývoje Laboratoře optiky, přece jsem byl dvakrát v životě překvapen samotným názvem Laboratoř, vysloveným ovšem v diametrálně různých souvislostech: poprvé to bylo v roce 1960 v Praze, když jsem uvažoval o vstupu do výzkumu a podruhé před dvěma lety, když jsem se již octl v důchodu. Tehdy, v roce 1960, jsem se náhodou v Praze setkal se svým olomouckým profesorem teoretické fyziky dr. Bedřichem Havelkou. Na otázku “Co tu děláte?” zněla moje odpověď: “učím na gymnáziu ve Štěpánské ulici” - a profesorova: “pracuji v laboratoři optiky”. Do mne jako když uhodí; náš skvělý profesor v Olomouci je v jakési pražské laboratoři – “no, dnes je možné všechno”, jsem si pomyslel, a byl jsem zdrcen jeho domnělou degradací. Teprve později jsem zjistil, že jde o pracoviště Československé akademie věd a že prof. Havelka je jeho ředitelem. Nakonec jsem tam také na čas “uvízl” a z domnělého provizoria bylo nakonec třicet let.

Druhé překvapení mi uchystal největší zahraniční přítel Laboratoře, americký profesor Emil Wolf, když jsme si za jeho návštěvy v Olomouci vyprávěli o různých optických pracovištích ve světě; mezi otázkami, jak je to u nich a jinde, mě samozřejmě napadlo zeptat se, kteréže z těchto pracovišť je na světě největší. S upřímností, jaká je možná jen mezi důchodci, jsem se dověděl, že je to Laboratoř optiky v Olomouci. A jak je to letos (2000) s jubilei Laboratoře: v roce 1930, čili před 70-ti lety, padlo v Praze na ČVUT rozhodnutí založit Ústav technické optiky – předchůdce Laboratoře optiky; v roce 1953 začala skutečně fungovat Laboratoř optiky ČSAV a vezmeme-li v úvahu tříletou pauzu její činnosti, vidíme, že funguje právě padesát let pod názvem Laboratoř optiky. A konečně před 35-ti lety (v roce 1965) zahájila Laboratoř svoji činnost v Olomouci, kde funguje dodnes - a vzhledem k hodnocení světových autorit bude zřejmě nadále fungovat ještě dlouhá léta. Paralelně v roce 1961 byla na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci založena Katedra optiky a jemné mechaniky vedená prof. RNDr. E. Keprtem.

Lze tedy říci, že vývoj Laboratoře optiky se odehrál ve dvou epochách:

  1. Pražské období
    1. Ústav technické optiky jako předchůdce Laboratoře optiky ČSAV (1930 – 1952); jejím vedoucím byl doc. dr. Josef Hrdlička.
    2. Laboratoř optiky institucí v rámci Československé akademie věd (ČSAV) v letech 1953 – 1963; vedoucím byl prof. RNDr. Bedřich Havelka, DrSc.
    3. Secese pracovníků pražské Laboratoře optiky ČSAV a její formální zánik (1963 – 1965).
  2. Olomoucké období
    1. Neformální skupina neučitelských pracovníků při katedře teoretické fyziky a astronomie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého (UP) v letech 1965 – 1967; vedoucím byl prof. RNDr. Bedřich Havelka, DrSc.
    2. Laboratoř optiky na Přírodovědecké fakultě UP na úrovni samostatné katedry; v letech 1967 – 1976 byl vedoucím prof. Havelka, od roku 1976 doc. Ing. Antonín Novák, CSc., čímž byla zároveň vytvořena “personální unie” s Katedrou jemné mechaniky a optiky téže fakulty.
    3. Společná laboratoř optiky Univerzity Palackého v Olomouci a Fyzikálního ústavu ČSAV v Praze jako samostatné vědecké pracoviště lokalizované při rektorátu UP; oblíbená zkratka pracoviště v té době byla SLO UP ČSAV. Vedoucími postupně byli
      1. Doc. Novák (v letech 1984 –1989); Laboratoř optiky tvořící personální unii s Katedrou jemné mechaniky a optiky byla v přízemí budovy Střední dráhy, v Gottwaldově ulici (dnes Vídeňské) 15.
      2. Profesor Peřina (1990), a to jen čtvrt roku, od 1.1.1990 do 30.3.1990. Po tomto období rychlých a závažných změn dostala dvě nové budovy na tř. 17. listopadu 50 jak Laboratoř tak i Katedra, nesoucí od té doby stručnější název Katedra optiky.
      3. Doc. Hrabovský (1990 – dodnes); v tomto období byla Laboratoř jednak posílena novými, mladými pracovníky, jednak ztratila čistě teoreticky orientované starší pracovníky, kteří přešli na Katedru optiky, vedenou postupně prof. Peřinou, doc. Horákem, doc. Tomančákem a doc. Hradilem.

Tolik úvodem a nyní několik slov a údajů k jednotlivým obdobím.

1. Pražské období Laboratoře optiky

Období 1.1 Ústav technické optiky v Praze před začleněním do ČSAV v letech 1930 – 1952

Potřeba základního výzkumu v optice vyvstala u nás zejména v Praze a posléze v Přerově, a to již za první republiky. Po základním optickém výzkumu volal průmysl, po nastoupení Hitlera k moci v roce 1933 také armáda, s ohledem na niž byla založena jako filiální závod Zbrojovky Brno v Přerově Optikotechna (později Meopta). Posílit optiku potřebovali také geodeti a rozvíjející se filmový průmysl v Praze, stejně jako závod Srb a Štys v Praze, i několik menších provozoven lokálního významu. Dochází také k prvním pokusům o výrobu optického skla v Československu. V čele snah o založení specializovaného optického pracoviště stál doc. Ing. RNDr. Josef Hrdlička z Českého vysokého učení technického v Praze. Byl absolventem Karlovy univerzity, poté asistentem oddělení pro vědeckou fotografii a fotochemii u prof. V. Vojtěcha tamtéž. V roce 1926 odjel do Paříže, kde pracoval u profesora Ch. Fabryho na univerzitě a optické inženýrství absolvoval na pařížské École supérieure d`optique. Po návratu se stal asistentem profesora F. Nachtikala na ČVUT v Praze. Stanul v čele snah o založení optického pracoviště a tyto jeho snahy byly korunovány založením Ústavu technické optiky na Fakultě speciálních nauk ČVUT. Paradoxně k samostatnému postavení tohoto ústavu dopomohla II. světová válka. Němečtí okupanti uzavřeli všechny české vysoké školy, Ústav technické optiky byl však ušetřen a celou válku existoval jako samostatná instituce pod vedením doc. Ing. RNDr. Josefa Hrdličky. Ideu základního optického výzkumu na poli optiky v Praze podporovali i pracovníci mimo pražští a zejména také absolventi pařížské École supérieure d‘ optique, k nimž patřili z vojáků plk. Ing. Ferdinand Kautský, plk. Valníček, plk. Javůrek, Ing. Jirotka a z civilistů vedle dr. Hrdličky doc. Nechvíle a poslední absolvent před válkou, dr. Bedřich Havelka. Institucionálně ovšem všechno zkomplikovala II. světová válka. Po jejím skončení v roce 1945 šlo o to definovat postavení zmíněného Ústavu technické optiky a jeho vztah k ČVUT. Na váhu padalo také to, že byl posílen optický průmysl a že v závodě ETA v Praze byla již za války zavedena optická výroba. Přibráním dalších menších provozoven byly také vytvořeny dosti značné výrobní kapacity, jimž ovšem bylo třeba dát nový, neválečný výrobní program. Již tehdy se uvažovalo postavit do čela ústavu dr. Bedřicha Havelku z Přerova, ale jednání byla velmi složitá a plná protichůdných rezortních zájmů mezi ministerstvem školství a ministerstvem průmyslu. Nakonec jako kompromis vznikla paradoxní organizace, dvojjediný ústav, sídlící v jedné budově, mající totéž vedení, ale se dvěma názvy a podléhající dvěma ministerstvům. Pod ministerstvem školství se tato instituce nazývala Ústav technické optiky a pod ministerstvem průmyslu to byl Výzkumný ústav mechaniky a optiky, do něhož přešla výpočtová oddělení z pražské Meopty, z Ety a někteří další pracovníci. Dr. Havelka se však vedení nakonec neujal, vše řídil doc. Hrdlička; záhy však byla složka ústavu placená ministerstvem průmyslu zrušena, pracovníci se většinou vrátili do výrobních závodů a jen někteří přešli do nyní již jediného Ústavu technické optiky.

Do této situace přišlo založení Československé akademie věd v roce 1952, přičemž vznikl nový Ústřední ústav fyzikální pod vedením dr. Bačkovského, pozdějšího akademika. Do tohoto ústavu vplynul celý Ústav technické optiky; v rámci nového fyzikálního ústavu představovala optika dosti silnou, leč tématicky odlišnou skupinu, což vedlo nakonec k oddělení optiků a k rozštěpení Ústředního ústavu fyzikálního na Ústav fyziky pevných látek v Cukrovarnické ulici v Praze-Střešovicích a k založení Laboratoře optiky ČSAV v Praze-Vinohradech s centrem v Budečské ulici, což se stalo v roce 1953, kdy se také stal šéfem nové laboratoře externě v ní působící dr. Bedřich Havelka, DrSc. Jeho zástupcem v Laboratoři byl doc. RNDr. Josef Hrdlička (nar. 19.11. 1899 v týchž Kožlanech jako prezident dr. Edvard Beneš; zemřel 24. 2. 1957 v Praze). Docent Hrdlička, kterého jsem osobně nepoznal, byl nesporně skvělý odborník, zaměřený na nejvlastnější problematiku optiky – na zdokonalování optického zobrazení. Svědčí o tom jeho Geometrická optika z roku 1950 aj. Dalšími vynikajícími pracovníky z této nejstarší fáze optického pracoviště byli dr. Věra Blumová, dr. Bohumil Jurek, dále tehdy mladý středoškolský profesor fyziky Karel Slonek, konstruktér Václav Legner a jeden chemik. Osobně byl prý docent Hrdlička velmi rázný a energický, trochu sangvinické povahy. Byl, podobně jako pozdější významní činitelé Laboratoře, to je dr. Bedřich Havelka a plukovník Ing. Ferdinand Kautský, také absolventem pařížské Optické vysoké školy (kromě vysokých škol českých). Excelentní dr. Věra Blumová se vyznačovala mírností a dobrotivostí, zároveň s jedinečnou vědeckou důkladností a svědomitostí; v Laboratoři optiky reprezentovala vlnovou teorii optického zobrazení, a to nejen na úrovni matematické, ale i experimentální. Dr. Jurek zase byl stoprocentní vědec, který neznal nic jiného než vědu; byl skvělý matematik, který vstoupil i do dějin naší matematiky svými idejemi reflektovanými například v proslulé Čechově knize “Bodové množiny”. Neváhal však také o hladu pobývat i několik dní v temnotě své laboratoře při pokusech se světelnými signály extrémně nízké intenzity apod. Nejstarší z pamětníků tohoto období dr. Jurek bohužel před čtyřmi roky zemřel. Jedinou žijící pamětnicí z té doby je RNDr. Věra Blumová, CSc., které tímto vřele děkuji za poskytnutí informací o tomto počátečním období základního optického výzkumu u nás.

K zásluhám pracovníků optiky v tomto období patří také to, že její pracovníci měli lví podíl na založení nejpřednější optické společnosti světa – Mezinárodní komise pro optiku (ICO, tj. International Comission for Optics) při UNESCO. Proto také se její zakládající nulový kongres konal v Praze v roce 1947, stejně jako jubilejní kongres X. v roce 1975.

V roce 1952 byla zrušena někdejší Hlávkova Česká akademie věd a umění a zřízena nová Československá akademie věd, která měla prezidium a řadu ústavů v Praze, ale i mnoho pracovišť na území celého tehdejšího Československa. Potřeby optického průmyslu, zejména přerovské a pražské Meopty, volaly zesílenou měrou po základním výzkumu v optice na mnohem širší a teoreticky hlouběji fundované bázi, a jak již bylo naznačeno, těmto trendům bylo vyhověno ustavením Laboratoře optiky, znamenajícím zároveň “povýšení” někdejšího Ústavu technické optiky na samostatné pracoviště ČSAV. Vysokou teoretickou úroveň a nejmodernější výpočtové i praktické metody zajišťovala osobnost nového vedoucího Laboratoře optiky a zároveň zkušeného šéfa výpočtového oddělení a oddělení optické konstrukce přerovské Meopty, RNDr. Bedřicha Havelky, DrSc.

Období 1.2 Laboratoř optiky v rámci ČSAV v Praze v letech 1953 – 1963

Rok po zřízení Československé akademie věd (1952) pod vedením akademika Zdeňka Nejedlého tedy vešla do svazku Akademie věd také Laboratoř optiky (1953). Záhy se ukázala výhodnost propojení pražských pracovníků a pracovníků přerovské Meopty, v níž nadále zůstal ještě rok vedoucím oddělení optické konstrukce a výpočtového oddělení dr. Havelka. Později (1955) přešel na nově zřízenou katedru teoretické fyziky a astronomie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci a přitom nadále externě vykonával funkci vedoucího pražské Laboratoře optiky; občas také přednášel na technice v Brně. Jako pracovník nesmírně erudovaný a mimořádně pracovitý se však nikdy nedovedl definitivně odtrhnout od Přerova. Laboratoř optiky v Praze řídil tedy v podstatě jen koncepčně a o stránku administrativní a o detaily vědecké práce se starali jeho zástupci, jimiž byli docent Hrdlička (až do své smrti 1957) a posléze plk. Ing. Ferdinand Kautský (1957 – 1963). Pod Havelkovým vedením získávala Laboratoř své charakteristické rysy a jasnou koncepci, s výrazně posílenými teoretickými aspekty. Vzhledem k tomu, že už asi nikdo nikdy nevzpomene a dosud ani nevzpomenul této dnes již dávno zaniklé instituce v Praze, uvedu “z povinnosti k historii” o ní několik podrobností. Pražská Laboratoř optiky prý měla na počátku možnost volby: buď dostat vilu na obvodu Prahy, což prý bylo mnohým pracovníkům příliš “z ruky”, nebo zůstat v centru, ovšem na několika různých místech, nejednou podřadných, v suterénních místnostech pražských činžovních domů. Záhy se realizovala tato druhá možnost, takže Laboratoř optiky sídlila v době svého největšího rozvoje (1962) na sedmi různých místech v Praze – Vinohradech:

1. V Budečské ulici č. 6 v předposledním nejvyšším patře, hned pod ředitelstvím Astronomického ústavu ČSAV. Tam sídlilo administrativní centrum a několik vědeckých pracovníků Laboratoře optiky. Všechna ostatní pracoviště byla suterénní, umístěná v činžovních domech. V Budečské ulici měl stůl pan profesor Havelka, vedoucí celé Laboratoře; do Prahy přijížděl každých 14 dní na jeden či dva dny. Naproti němu seděl jeho zástupce, přísně vyhlížející ale nesmírně dobrého srdce, Ing. Ferdinand Kautský. Když bylo třeba na vyšších místech “něco vyřídit”, např. moje uvolnění ze školské služby, oblékl se do své reprezentativní uniformy plukovníka – a to tehdy všude hodně platilo. Vzpomínám si však, že hned první rozkaz jsem tomuto dobrému muži odmítl splnit.

S profesorem Havelkou měli stoly proti sobě, Havelka byl ovšem v Olomouci, a tak mi hned první den Ing. Kautský přikázal sedět za Havelkovým stolem se slovy: “Však Bedřich přijede až za 14 dní”. Sednout za Havelkův stůl mi ovšem připadalo natolik svatokrádežné, jako nasadit si jen tak královskou korunu. A tak mi bylo nakonec dovoleno sedět v podobné pozici s doktorem Bohumilem Jurkem, DrSc. Tento asketický a vlídný muž se tehdy zabýval vedle extrémně slabých světelných signálů také konstrukcí zrcadlového mikroskopu. Nutno konstatovat, že podobně jako kdysi Newton, sestrojivší od začátku do konce zrcadlový dalekohled, sestrojil také Jurek sám, až do skvělého designu s emblémem ČSAV, dva exempláře unikátního zrcadlového mikroskopu s asférickým objektivem. Pro každý jeho bod se musela zvlášť vypočítávat dráha paprsků podle Fermatova principu. Tím byly eliminovány optické aberace a nakonec tu byl skvělý mikroskop s extrémně velkou pozorovací vzdáleností, umožňující např. pozorovat různé procesy za vysokých teplot na vzdálenost 12 – 15 cm. Mikroskop posléze patřil k důležitým argumentům proti zrušení Laboratoře optiky v Praze, byl předán prezídiu ČSAV jako “makatelný úspěch” – a samozřejmě se nic nestalo; nic nepomohlo jejich předvedení na prezídiu, kde se nakonec oba mikroskopy “někam ztratily”. Po létech bylo patentováno něco podobného, ale méně dokonalého, německým inženýrem ve Vídni. Další vědeckou pracovnicí v Budečské ulici byla dr. Věra Blumová, CSc. se svou “odbornou laborantkou” Jarmilou Žvantovou, později provdanou Nečasovou. Výpočty prováděli Julius Vondřich s asistentkami Antošovou a Hladíkovou. Knihovnicí byla Lucie Ondruchová a laborantkou někdejší učitelka Světlana Kůrková. Nad celou laboratoří bděl po stránce administrativní hospodářský vedoucí Miloslav Müller s pracovnicemi Jindřichovskou, Šustovou a Klokočkovou.

Na pracovišti v Polské 26 konstruoval optické soustavy dr. Miroslav Malý, CSc., Ing. Mecera a jejich laborant Lubomír Hajšman. Dělali nejrůznější triplety a Malý konstruoval optické soustavy pro bublinové komory ve Spojeném ústavy jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy – tam také býval na celá léta trvajících stážích.

V Mánesově ulici 11 zkoumal optické aberace dr. Bohumil Nábělek a technik Svatopluk Vyskočil, který nakonec také odjel do Dubny, oženil se tam podruhé, a už se nikdy nevrátil.

Ze zaměření na optické zobrazení ve viditelné oblasti spektra se vymykalo pracoviště v Trojanově ulici 16 na Novém Městě, soustředěné hlavně na problémy zobrazení a spektroskopii v infračervené oblasti záření. Vedl je Ing. RNDr. Antonín Vaško, DrSc., s nímž spolupracoval Ing. Ivo Srb a později také Ing. Stanislav Martínek. Vedle nich měl na tomto pracovišti samostatnější postavení - na optiku jen zčásti přeorientovaný teoretik z oblasti elementárních částic a fyzikálních polí RNDr. Vladimír Šachl, CSc. s asistenty Miroslavem Milerem a Vladimírem Malíškem. Šachl byl pozoruhodný nesmírně důkladnou matematickou erudicí, výraznými úspěchy v teorii disperzních relací u akademika Bogoljubova v Dubně a perfektní, plynulou znalostí řady světových jazyků (francouzštiny, angličtiny, němčiny, ruštiny, latiny). Přilehlou mechanickou dílnu vedl Ladislav Lipka, fotolaboratoř Marta Motyčková a spektroskopická měření prováděla technická pracovnice Dana Buriánová, pozdější Vašková. Administrativu vedla manželka pražského oftalmologa Pelešková.

Laboratoř měla ještě samostatnou mechanickou dílnu v Rubešově ulici č. 2, kde pracovali pánové Polák, Šantrůček, Izera a Čipera – a optickou dílnu s brusírnou ve Slavíkově ulici č. 25, kde byli pánové Tůma, Kolařík, Shon a paní Tůmová. Ve Francouzské ulici č. 76 byl sklad bez zaměstnanců.

Vědeckou radu laboratoře tvořili: předseda Havelka, sekretář Kautský a externí členové Ing. pplk. Antonín Hájek z Ministerstva národní obrany a z vládního výboru SVETR, ředitel Astronomického ústavu Karlovy univerzity doc. dr. Vincenc Nechvíle, prof. dr. Ladislav Zachoval, člen korespondent ČSAV, vedoucí Fyzikálního ústavu Karlovy univerzity a Ing. dr. tech. Ludovít Kneppo, DrSc., akademik Slovenské akademie věd, člen-korespondent ČSAV, vedoucí katedry teoretické a experimentální elektrotechniky Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě a zároveň externí vedoucí Laboratorií meriacich prístrojov SAV Bratislava.

Neuvádím jména často se měnících uklízeček; i s nimi měla tehdy pražská Laboratoř optiky 42 interních zaměstnanců; dosáhla významných výsledků zejména v teorii zobrazení (Havelka, Jurek, Blumová, Malý, Miler) a v infračervené technice a spektroskopii (Vaško, Srb, Miler, Malíšek). Některé monografie posledně jmenovaných a dr. Jurka vyšly i v Londýně nebo v Holandsku anglicky.

Pokud jde o režim a každodenní život v tomto ústavě, nutno konstatovat, že informovanost pracovníků byla větší a získávání vědeckých informací pohodlnější než později v Olomouci. Z prezídia ČSAV a z několika fyzikálních pracovišť přicházely dvakrát týdně tzv. oběhy, což byla “celá hromada” vědeckých a odborných časopisů českých i zahraničních, jež přicházely automaticky každému vysokoškolsky graduovanému pracovníku na stůl; prohlédl je, poslal dál a jen vložil k zainteresovaným článkům lísteček se svou parafou – a už druhý den měl fotokopii od fotoslužby. Uklízečky také obstarávaly a vracely knihy z knihoven, dbaly na termíny navrácení, někdy i kopírovaly (fotografickou cestou) – xerox ještě nebyl, nebo byl “ostře střežen” na vyšších místech. Oblibu budící náplní práce uklízeček bývalo také nošení svačin pracovníkům z nejrůznějších obchodů. Administrativa posílala automaticky také žádanky o separáty a naše separáty rozesílala do světa. Činnost ovšem byla sevřena jednak pracovní dobou (každý měl své “píchačky”, na něž si sám rukou zapisoval na minutu přesně příchody a odchody – což nikdo nikdy nekontroloval nebo alespoň nekomentoval), jednak tématikou výzkumu. O tehdejší pracovní morálce lze mluvit jako o pracovním zaujetí. Povinná však bývala také různá politická školení; ta se plnila jen zcela formálně, takže např. oproti škole, kde jsem působil předtím, tu byla atmosféra přímo osvěžující – ovšem ani tady si jednotlivci neodvážili dělat z toho všeho nějakou legraci, nanejvýš jen mezi sebou a to pouze ti, kteří si mohli navzájem stoprocentně důvěřovat. Straníci, jichž bylo v Laboratoři méně než polovina, byli vždy přísní a “důležití”, takže např. anekdotu politického obsahu nebylo možno pronést ani o MDŽ (Mezinárodní den žen). Platy byly nízké a veřejně známé (!), avšak o něco vyšší než např. ve školství; s výsledky práce téměř nijak nekorelovaly. Pro pěstování vědy tu byla atmosféra příznivá a vzájemné styky vědeckých pracovníků inspirující. Mezinárodní styky byly, žel, velmi omezené. Základní informace skýtala levná a přitom velmi kvalitní ruská literatura, zahrnující v překladech všechna přední vědecká díla světa, i nejcennější originální ruské práce. Člověk si je však musel opatřovat sám, a to nejen po stránce finanční, ale vynaložit nejednou i diplomatickou obratnost, aby nějaký ten vzácný výtisk vůbec sehnal.

Život v Laboratoři ovšem přinášel nejen práci, vědu a úspěchy, ale také veselé okamžiky. Za všechny alespoň dva příběhy: Velkou senzaci v Praze způsobila tiše šířená informace o zahájení bourání kolosálního Stalinova pomníku na Letné, jež začalo výbuchem jednou večer, právě před zahájením nějaké komunistické manifestace na Staroměstském náměstí. V “Boulletinu prezídia ČSAV”, zařazeného do povinného oběhu, však jsme téhož dne četli, že právě byl povýšen na akademika soudruh profesor XY “za vyřešení stability Stalinova pomníku”. - Byla to ovšem také doba nedostatku masa a jiných komodit. Když jsem odjíždíval v pátek odpoledne za starou maminkou na venkov, musel jsem dopoledne v pražském řeznictví stát i několik hodin ve frontě, abych z města domů vůbec něco přivezl. Ve frontách pražský “pracující lid” vymyslel také nejednu dobrou anekdotu. Např. jak cestou na ruzyňské letiště si při cestě do Moskvy všimnul první tajemník a prezident republiky Antonín Novotný, že stojí lidé před obchody. A když viděl totéž i při příjezdu z Moskvy, tázal se po příčinách. Když mu řekli, že “se stojí na maso”, odsoudil to okamžitě se slovy “proč si to ti lidé raději nekoupí?”. Domníval se totiž, že teď v socialismu už jsou potraviny zadarmo. Když však byl nesměle informován o skutečném stavu věcí, poslal ihned Chruščevovi do Moskvy zašifrovaný telegram ”NP MASNA” (to byl nápis na tehdejším řeznictví znamenající národní podnik Masna, stkvící se nad hlavami čekajících). V Kremlu to ovšem ihned správně rozluštili: Nikito, Pošli Maso A Sádlo. Novotný Antonín. Z Moskvy přišla obratem zašifrovaná odpověď v opačném pořadí AN SAMPN znamenající Antoníne, Nemám Sádlo Ani Maso, Pozdravuje Nikita. A v této nedostatkové situaci, zejména pokud jde o masné výrobky, se nám stal v Trojanově ulici “pražský zázrak”; seděli jsme s Milerem u otevřeného suterenního okna, jedním okem sledovali pražské slečny, které jsme ovšem viděli jen do pasu, a také jedno modré auto Fiat 600, projíždějící zvolna nahoru. V tom se ozvala strašná rána, na střechu auta spadlo cosi, co vypadalo jako malé dítě. Zděšený řidič, ač měl na střeše pořádnou prohlubeň, rychle přidal plyn a zabočil doprava na Moráň. Nebyl čas jít dveřmi, vyskočil jsem oknem, za mnou Miler a před námi leželo tři kila vepřových žebírek. Hbitě jsme usoudili, že to souvisí s hádkou v nejvyšším patře domu, neboť bylo slyšet létat talíře a nevybíravá slova jednoho z manželů, kterému se nákup zřejmě nelíbil. Kolem nálezu se rychle začali shromažďovat studenti z protější stavební fakulty a pražští psi. Východisko ze situace nastalo v okamžiku, kdy naše paní Motyčková, mohutné a velebné postavy nám pokynula: chlapci vemte to, mohlo by se to nakonec ztratit. Nález byl uložen do ledničky se slibem, že hned v pondělí budou hody. A skutečně, když jsem ráno přicházel z vlaku, celá Laboratoř už voněla pečeným masem, každý měl svoji porci na stole a moje obavy “ co kdyby majitelé…” byly vyvráceny slovy “to jsou přece lepší lidé, ti by se styděli přiznat se k tomu, co udělali”. Všechno dopadlo nakonec dobře, ale aristokrat, pan inženýr, přece nakonec zazvonil; neptal se však přímo na maso, ale zprvu na to, kolik teď stojí jedna kilowatthodina. Co nejrychleji jsme mu odpověděli a rychle zavřeli, neboť už bylo po hodech a nebylo co mu nabídnout.

Šedesátá léta znamenala jeden z vrcholů rozvoje celé Akademie věd, stejně jako Laboratoře optiky. A vzdor úspěchům i faktu, že právě optika se stává v této době jedním z nejperspektivnějších oborů, převládl tehdy v rozhodujících kruzích prezídia ČSAV i kolégia fyziky názor, že optika je obor v podstatě klasický a tedy uzavřený, což samotné vedení Laboratoře optiky podpořilo z důvodů, jež později uvedu. Předešleme však ještě několik slov a faktů o tehdejší Československé akademii věd. Nebyla to již jen nějaká volná společnost typu někdejší Hlávkovy České akademie věd a umění, sdružující v několika “třídách” reprezentanty věd a umění, ale masivní vědecká organizace s četnými vědeckými ústavy, vybavenými samostatnými budovami, zaměstnanci a přístroji i právní subjektivitou. Tato kolosální vědecká instituce, zřízená nepochybně podle sovětského vzoru, vedená akademikem Zdeňkem Nejedlým, politikem a muzikologem, zaměstnávala přes 10 000 pracovníků všech úrovní, oborů a věku. Pro zajímavost, případně jako jakýsi historický dokument, uvedu něco o její organizaci k 31. 1. 1962. To už se blížila smrt Zdeňka Nejedlého a jejím prezidentem se stal pak akademik Jaroslav Kožešník a celé prezídium sídlilo na Národní třídě 3, v bývalé bance naproti Národního divadla. Celá ČSAV se sestávala z Úřadu prezídia ČSAV a ze tří Oddělení věd.

Úřad prezídia se sestával ze sekretariátů (vedoucí dr. Miroslav Šmidák) a devíti odborů: 1.Sekretariát prezídia, 2. sekretariát ředitele Úřadu prezídia, 3. zahraniční odbor, 4. odbor vědeckého plánu, 5. plánovací odbor (pro jiné než vědecké záležitosti) , 6. technický odbor, 7. finanční odbor, 8. odbor rezortní kontroly, 9. odbor zvláštních úkolů, 10. oddělení kádrové evidence a 11. odbor vnitřní správy. Nad prezídiem vládl v každodenním životě vlídný a pohostinný dr. Miroslav Šmidák, na něhož mám také jednu příjemnou vzpomínku. Kromě ustavičných ideologických školení umožnila Akademie také svým pracovníkům bezplatně studovat cizí jazyky. A tak jsem se přihlásil do francouzštiny, kterou jsem na střední škole neměl. Jedním ze spolužáků byl právě onen doktor Šmidák, a aby nemusel nikam docházet do kurzu francouzštiny, pozval nás všechny, včetně starého penzisty - učitele, přímo do kanceláře prezidenta Akademie věd. V nádherné místnosti s výhledem na Pražský hrad a na Národní divadlo jsme se pohodlně usadili, každý dostal kávu, případně trochu vína – ovšem jen v případě, že tu nebyl prezident Nejedlý. Když však hrozil jeho příchod, stačilo, aby mu náš hostitel zatelefonoval domů “soudruhu prezidente, ten výtah zas nejede”. Poté bylo jisté, že akademik Nejedlý již ten den nepřijde, protože sám by do prvního poschodí nevystoupil; šlo o léta 1961 a začátek 1962 – během tohoto roku prezident Nejedlý zemřel.

Těžiště činnosti celé Akademie věd spočívalo v práci jejích tří oddělení. Ke každému oddělení patřilo 7 až 9 vědeckých kolégií a ke každému kolégiu kolem 10-ti vědeckých ústavů ČSAV. Je zajímavé, že největší a nejnákladnější ústav celé Akademie patřil ke kolégiu fyziky (Ústav jaderných výzkumů ČSAV v Řeži u Prahy), stejně jako nejmenší a snad “nejlevnější” rovněž - Laboratoř optiky. Patřili jsme do prvního oddělení, tj. do

I. Oddělení matematicko-fyzikálních věd, jehož vedoucím byl někdejší šéf dělostřeleckého oddělení v plzeňských Škodových závodech akademik Jaroslav Kožešník a jeho tajemníkem Josef Jelínek, CSc. Laboratoř optiky patřila v tomto oddělení ke třetímu kolégiu.

K Oddělení I patřilo celkem 9 kolégií:

    1. Matematických věd (vedoucí člen korespondent Miroslav Katětov, DrSc. , tajemník Jaroslav Hájek, CSc.)
    2. Astronomie, geofyziky, geodésie, meteorologie (vedoucí člen korespondent SAV Vladimír Guth, DrSc., tajemník Jaroslav Ruprecht, CSc.)
    3. Fyziky (vedoucím Luděk Pekárek, CSc., tajemníkem Karel Pátek, CSc.)
    4. Jaderných výzkumů (vedoucím Ing. Jan Váňa, tajemníkem Ing. Vladislav Boháček)
    5. Geologie s geografií (vedoucím člen korespondent ČSAV Vladimír Zoubek, tajemníkem Miroslav Střída,CSc.)
    6. Nauky o materiálu (vedoucím člen korespondent ČSAV Dr.techn. Ing. Přemysl Ryš, DrSc.., tajemníkem Ing. Jaroslav Kučera)
    7. Energetiky (vedoucím člen korespondent Čestmír Štoll, tajemníkem Ing. Ladislav Němec)
    8. Automatizace a elektroniky, později přeměněné na kolégium technické kybernetiky a elektroniky (vedoucím Ing. Dr.techn. Beneš, CSc., tajemníkem Ing. Josef Křepela) a
    9. Mechaniky (vedoucím člen korespondent ČSAV Jan Jerie, tajemníkem Miroslav Píchal, CSc.).

Druhé bylo Oddělení chemických a biologických věd se sedmi kolégii a třetí Oddělení společenských věd se sedmi kolégii. Pro zajímavost a úplnost, ale i proto, že s pracovníky mnoha ústavů z těchto oddělení jsme mívali užitečné kontakty, uvedu také přehled těchto oddělení.

II. Oddělení chemických a biologických věd vedl akademik Ivan Málek, náměstek prezidenta, tajemnicí byla PhMr. Hana Kvasničková. Patřilo sem sedm kolégií:

  1. Fyzikální, anorganické a analytické chemie (vedl akademik Rudolf Brdička)
  2. Teorie chemické techniky (vedl Ing. Dr.techn. Vladimír Bažant, DrSc.)
  3. Organické chemie a biochemie (vedl člen korespondent ČSAV Vlastimil Herout, DrSc.)
  4. Obecné biologie (vedl. doc. Dr. Milan Hašek, DrSc.)
  5. Speciální biologie (vedl RNDr. Bohumil Ryšavý, CSc.)
  6. Lékařských věd (vedl člen korespondent ČSAV Zdeněk Servít, DrSc.)
  7. a později sem bylo přičleněno také oddělení

  8. Teoretických základů zemědělství .

Z chemiků příslušných ústavů s námi spolupracovali někteří pracovníci Ústavu makromolekulární chemie, vedené slavným Prostějovákem akademikem Otto Wichterlem, jehož rodiče kdysi spoluvlastnili největší továrnu na zemědělské stroje v Prostějově, známou pod jménem Wikov (Wichterle a Kovařík). Sám profesor Wichterle učinil pro optiku velmi mnoho: mimo jiné vynalezl a zkonstruoval měkké kontaktní oční čočky. Objevil umělohmotná vlákna pro textilní průmysl – takže kdyby si byl vynálezy dal patentovat, “hrozil mu” příjem asi dvou miliard dolarů. Tím ovšem byly tehdejší naše vedoucí kruhy natolik rozrušeny, že byla svolána zvláštní schůze celého Národního shromáždění (parlamentu), které odhlasovalo, že žádná soukromá osoba u nás nemůže přijímat ze Západu takové částky a tak profesor Wichterle celý svůj postup zveřejnil a tak daroval celému lidstvu, aby měl pokoj.

Z anorganických chemiků zase v ústavu Heyrovského v Dejvicích nám někdy vyšel vstříc dr. Plíva, DrSc., který měl ramanovský spektroskop. Vzpomínám si ještě, že jsme měli kapalinu a žádným způsobem jsme nedovedli rozluštit její přesné chemické složení a tím méně strukturu. Infračervené spektrum k řešení tohoto problému nestačí a jak jen někdo ví, je tu třeba komplementárního spektra Ramanova. V praxi nejčastěji se pokládá ramanovské spektrum za pouhý duplikát spektra infračerveného, proto například se zvláštní přístroje pro toto spektrum nekupují, ušetří se. A tak například na Univerzitě Palackého, kde je na různých katedrách několik infračervených spektroskopů, chybí ramanovský dodnes. Profesor Plíva dal ochotně změřit kapalné vzorky, pokud byly průhledné, vykazovaly-li však nějakou absorpci, žadatele hned s vlídnými slovy na jazyku vyhodil.

III. Oddělení společenských věd (vedl akademik Ladislav Štoll, náměstek prezidenta ČSAV).Patřila sem kolégia

  1. Historie (vedl Dr. Pavel Oliva, DrSc.)
  2. Filozofie, k níž byla později přiřazena také sociologie, do té doby potlačovaná, takže se jmenovalo oddělení filozofie a sociologie (vedl akademik Arnošt Kolman)
  3. Ekonomie (vedl člen korespondent ČSAV Otto Šik)
  4. Vědy o státě a právu (vedl člen korespondent ČSAV Viktor Knapp,DrSc.)
  5. Vědy o umění (vedl prof.Dr. Jiří Kotalík, rektor Akademie výtvarných umění)
  6. Pedagogiky a psychologie (vedl člen korespondent ČSAV Josef Váňa)
  7. Jazykovědy (vedl akademik Jaromír Bělič,DrSc., někdejší rektor olomoucké Vysoké školy pedagogické, poté ředitel Ústavu pro jazyk český ČSAV).

Do kontaktu s námi přicházela z jazykového kolégia zejména Katedra cizích jazyků ČSAV, o čemž bude ještě zmínka.

Časem se kolégia různě měnila, počet pracovníků kolísal a dnes například je známo, že počet ústavů byl redukován a ještě více počet pracovníků.

Prezidenta Akademie věd ovšem uviděl za svůj život řadový pracovník ČSAV jen velmi zřídka nebo nikdy. Přesto jsme se jednou setkali v Laboratoři optiky s prezidentem Kožešníkem v Trojanově ulici, a to náhle a nečekaně jednou dopoledne, záhy po jeho nástupu do funkce prezidenta po úmrtí Zdeňka Nejedlého. V suterénní místnosti, v té, kde jsme tak snadno přišli k pečenému bůčku, se po jediném klepnutí dveře náhle otevřely a v nich prezident Kožešník. Byl malé postavy, sahal nám s Milerem asi po ramena, ovšem svým postavením až někam do oblak. Jeho slova byla - “tak mně něco ukažte, co tady děláte”. Naše výchozí situace byla dobrá, na stolech nebylo nic kompromitujícího, a tak jsme uctivě pozdravili a ihned vedli velkého pána do sousední tmavé laboratoře, kde kolega Miler dovedl mistrným až akrobatickým způsobem zviditelňovat nejrůznější teplotní pole, např. kolem modelů transformátorů, kde zajímalo pracovníky Elektrotechnického ústavu ČSAV nejteplejší místo v oleji, ale i pouhé zahřátí vzduchu nad dlaní apod. Prezident Kožešník byl z toho zřejmě dobře naladěn, začal nám říkat chlapci a podíval se také na tabuli, kterou jsme měli v teoretické místnosti. Tam vedle spousty fyzikálních rovnic jsem také neprozřetelně zapsal datum svého odchodu do důchodu (ač do něhož chybělo ještě asi 30 let) a samozřejmě, Kožešníkovo oko padlo právě na toto číslo, a ihned se ptal, co to znamená. Naštěstí jsem ze sebe vyhrkl: “to je určitá konstanta”. S tím se náš nejvyšší šéf spokojil a od té doby jsme ho už nikdo nikdy neviděli. Akademika Nejedlého jsem viděl jen jednou živého a jednou mrtvého. Poprvé to bylo na dómě v Olomouci, kdy se zúčastnil jako člen vládní delegace a ministr školství a kultury svěcení arcibiskupa Matochy a podruhé při jeho pohřbu. Postavou sahal sotva po ramena akademiku Kožešníkovi, jeho význam však byl mezinárodní ve smyslu vědeckém i politickém. V souvislosti s jeho pohřbem zažila Laboratoř optiky jedno velké faux-pas: pohřební obřad se odehrával v Národním divadle, kde měli vědečtí pracovníci Akademie věd, členové strany a vlády jmenovitě rezervována místa; chyběli však jedině pracovníci Laboratoře optiky. Asi nám dost dobře nefungovala organizace po stranické ani státní linii a tak jsme se pouze někteří spontánně objevili před Národním divadlem. Za to jsme pak viděli celý ten průvod Prahou, prezidenta republiky Novotného s celou vládou a Ústředním výborem, poslance, zahraniční delegace atd.

Po smrti akademika Nejedlého byly však již dny pražské Laboratoře optiky sečteny, o čemž však v té době věděl jen prof. Havelka , Ing. Kautský a já, neboť mi bylo důvěrně sděleno, že Laboratoř optiky má perspektivně přejít do Olomouce.

Charakteristika Laboratoře té doby by nebyla úplná bez zaznamenání potíží, problémů a starostí, ale i radostí pracovníků v tomto období. Pracovníci ČSAV se rozdělovali do několika skupin:

nejvýše stáli 1. členové Akademie věd, což vystihoval před jejich jménem titul - buď člen Československé akademie věd - nebo nižší byl člen korespondent ČSAV případně obdobné tituly Slovenské Akademie věd. Šlo tedy vcelku o čtyři skupiny, přičemž některý nositel mohl mít titulů i více současně. U jmen těchto pracovníků se zpravidla další hodnosti a tituly jako nižší ani neuváděly.

2. to byli vědečtí pracovníci: šlo-li o renomované starší vědce a byli-li uznáni také po stránce politické, stávali se “vědeckými pracovníky bez vědecké hodnosti”; u nás byl po určitou dobu v tomto zařazení Ing. A. Vaško, RNDr. B. Jurek, RNDr. V. Blumová a RNDr. M. Malý.

V téže třídě byli vědečtí pracovníci s vědeckou hodností CSc. a DrSc. Sem patřil prof. Havelka, který měl vědeckou hodnost DrSc. za své práce v Rozpravách Akademie věd, za monografii Geometrická optika a za zásluhy v konstrukční a výpočtové optice. Za období existence Laboratoře v Praze stačil tuto hodnost ještě obhájit dr. Jurek; teprve při jeho obhajobě na Matematicko-fyzikální fakultě UK jsem se dozvěděl, že podal již před tím kandidátskou práci a bylo mu řečeno, že té již nebylo třeba vzhledem k úrovni jeho doktorské práce. Jeho svědomitost ovšem nepřipouštěla žádné mezery, ani ve vědě, ani ve vědeckém postupu. Kandidátem věd byl také dr. Šachl, ovšem z oboru teorie elementárních částic a kvantové teorie polí. Tito vědečtí pracovníci byli zařazováni do různých stupňů: nejnižší byl vědecký pracovník, další samostatný vědecký pracovník, vedoucí vědecký pracovník a hlavní vědecký pracovník. Vědecká hodnost byla sice podmínkou nutnou k zařazení do této kategorie, nikoliv však postačující. Také přeřazení z jednoho stupně do druhého bývalo nejednou velkým problémem. Přeřazení do vyšších stupňů muselo totiž schvalovat samotné kolégium, případně prezídium Akademie věd; tu seděli vedle sebe akademici všech oborů, většinou ani neposlouchali, co se říká o osobám jim zpravidla úplně neznámých, a dělali si při tom obyčejně korektury svých prací. Přesto jedním uchem sledovali, šlo-li o osobu jim známou. Tak např. byl v první etapě zastaven postup mého šéfa Ing. A. Vaško, neboť náhle při přečtení jeho jména okamžitě vyskočil matematik akademik Kořínek a vykřikl:

“Nesouhlasím, smrdí!” Jak k tomu došlo? Za války zabrali českou univerzitu Němci a prováděli v budovách ulice Ke Karlovu výzkumy infračerveného záření, zejména pro vojenské účely. Po jejich odchodu byl pověřen pokračováním těchto výzkumů Vaško, dělal při tom různé chemické procedury, což otravovalo život pracovníkům na sousední katedře algebry vedené Kořínkem. Marně kdysi proti Vaškovým parám selenu a jiných látek Kořínek protestoval, ale za dvacet let mu to takto vrátil. Dr. Šachlovi zase dělalo potíže při přeřazení na samostatného vědeckého pracovníka nikoliv to, že pracuje v úplně jiném odvětví fyziky (v Laboratoři optiky dělal zobecněnou kvantovou teorii polí), ale to, že kterýsi akademik zvolal: “mně připadá jako blázen, vždyť sedí tam nahoře ve věži”; měl totiž místnost v nejvyšším patře věže Ústavu radiotechniky a elektroniky ČSAV v Kobylisích. Zastal se ho jediný náš profesor Havelka a ani prstem nehnul jeho obdivovaný učitel profesor Votruba. Ale ani samotní profesoři a naši velcí fyzici to také neměli v Akademii lehké: až do jmenování profesora Votruby akademikem vlastně neměli jediného akademika, ani člena korespondenta, přičemž v jiných oborech se to tituly akademiků jen hemžilo. Sám jsem se také později v Olomouci snažil, aby se profesor Havelka stal členem korespondentem ČSAV. Všude bylo už všechno na dobré cestě – bylo však období “normalizace”, Havelku vyškrtli ze strany, a tak nakonec posudek KSČ jeho vlastní fakulty zněl: “případné jmenování by nepřineslo prospěch po stránce politické, neboť byl vyškrtnut z KSČ”, což znamenalo naprosté veto a fakulta tedy neměla nikdy žádného člena Akademie věd. Přesto však olomoucká univerzita měla dokonce dvojnásobného akademika. Byl jím ministr školství a kultury MUDr. Jaromír Hrbek, proslulý normalizátor a člen Československé i Sovětské akademie věd. “Dělal” také do fyziky – snažil se revitalizovat Le Sageovu radiační teorii gravitace, za což ho někteří nezasvěcení nefyzikové dokonce navrhovali na Nobelovu cenu za fyziku.

3. tu byli techničtí pracovníci, 4. administrativní pracovníci a 5. dělnické profese. Do třetí skupiny bývali zařazováni např. promovaní fyzikové, promovaní pedagogové, inženýři všech oborů apod. Sám jsem se ocitnul na začátku kariéry i s dalšími “mladými” v této třídě, na samém jejím dně, jako tzv. inženýr asistent a posléze inženýr II. stupně. Překročit však bariéru z technických pracovníků do vědeckých bývalo obtížné, neboť musela být tzv. vědecká příprava a sedmero zkoušek na jejím konci a obhajoba disertační práce; i samotný vstup do vědecké přípravy musel být předem schválen politickými orgány (KSČ na příslušné úrovni) a adept musel mimoto mít školitele, ochotného se mu věnovat. Jednodušší to měli tzv. řádní aspiranti, kteří neměli jinou povinnost, než skládat zkoušky a odevzdat disertační práci do tří let. Měli ovšem menší plat. O něco lépe po této stránce na tom byli pracovníci “ve vědecké přípravě při zaměstnání”. Časového omezení neměli, mohli dokonce dosáhnout kandidatury i dříve než za tři roky, což byl náš případ (Nábělek, Miler, Malíšek). Za to však dostat se vůbec do cyklu oněch příprav a zkoušek nebývalo někdy jednoduché a v každém oboru trochu odlišné. Tak např. mně a Milerovi činilo jisté starosti získat vysvědčení o jazykových znalostech a o znalostech marxismu-leninismu. Nedělala nám potíž matematika a fyzika. Kolegovi Nábělkovi zase dělala starosti matematika; byl ovšem ve vědecké přípravě časově před námi, takže se s námi o těchto věcech vůbec nehodlal bavit. Jen jednou si postěžoval, že se opakovaně obrátil na profesora Havelku, jak má zvládnout tu matematiku. Odpověď zněla: pane kolego, to je přece jednoduché, matematika je nesmírně zajímavá, stačí si vzít vždycky na noc před spaním do postele jeden svazek Smirnova (Kurs vysšej matematiky, 6 svazků), v pondělí si číst první díl, v úterý druhý atd. Nábělek tak učinil, ovšem nad rozsahem díla si záhy zoufal, sdělil to profesoru Havelkovi, který povolil a povídal: tak tedy aspoň první tři díly (z tehdy šesti, dnes sedmi svazků). V pondělí první díl, atd. a ve čtvrtek zase první díl. Bohuš však ani to nevydržel, vždycky záhy usnul, zase se probudil a nakonec si nám stěžoval, že má z té doby tři kluky. U nás s Milerem zase bylo problematické získat vysvědčení o jazykových znalostech, ale nakonec jsme se odhodlali jít přímo do Ústavu jazyků ČSAV v Opletalově ulici, kde jsme vyslovili svou žádost o přezkoušení a vydání vysvědčení z ruštiny a angličtiny, případně němčiny. V ústavu byli samí renomovaní znalci nám známí jen jako autoři jazykových učebnic a budící proto naše obavy. Také jejich zděšení bylo veliké, jak si můžeme vůbec dovolit bez přípravy žádat o tak významný certifikát. Padla otázka, zda vůbec známe azbuku (ruská abeceda) a když jsme je ubezpečili, že to již dávno známe ze střední školy, byl nám prominut jednoletý, případně několikaletý povinný kurs, ovšem s tím, že vykonáme předběžně písemné zkoušky. To se nám na první pokus záhy podařilo, ale do kursů západních jazyků se muselo chodit celý rok. Tak jsem se ocitnul na angličtině v Ústavu mechaniky ČSAV, sídlícím v budově staroslavného kláštera benediktínů Na Slovanech v rohu Karlova náměstí. Tam probíhala výuka angličtiny. Bylo příjemné kráčet těmito posvátnými chodbami, z nichž prosvítaly gotické fresky a podivným dojmem působila monumentální mramorová deska zasazená do zdi a hlásající velkými zlatými písmeny, že pod záštitou prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše bude chrám a celý klášterní komplex v celé kráse obnoven. K jeho zničení došlo na začátku roku, 14. 2. 1945 americkými bombardéry, které měly zničit pražské závody vyrábějící munici aj. v Hloubětíně, vzdáleném asi 10 kilometrů na východ. Ač byl jasný den “chybička se vloudila” a tak místo továrny na výrobu nábojnic, kondenzátorů a elektrotechnických aparatur v Hloubětíně se trefili do kláštera a okolí na Novém Městě. V chrámě byly zničeny největší pražské varhany, na které hrával někdejší olomoucký dómský varhaník Bedřich Wiedermann, pozdější profesor pražské konzervatoře a Akademie múzických umění v Praze. Samozřejmě, že dodnes chrám ani klášter obnoven nebyl a nad Prahou se tyčí pouze prázdné imitace dvou kostelních věží na tomto místě.

Větší starosti nám činil marxismus; nakonec ale obratnější Miler někde “vyčmuchal”, že něco takového začne 1. září v 8.00 hod. v Městské knihovně hl. města Prahy. Tam jsme skutečně přišli a byli jsme překvapeni: přes tři sta aspirantů ze všech pražských ústavů Akademie se tu tísnilo v jednom sále, přičemž jsme postrádali presenční listiny. Presence totiž a listinné doklady o účasti bývaly tehdy přísně vyžadovány jak na všech přednáškách a cvičeních na vysokých školách, tak na nejrůznějších politických a bezpečnostních školeních, na školeních civilní obrany apod. Z této pozoruhodné výjimky (z nepřítomnosti presenčních listin) jsem ihned odhadl, že jsem na školení v tomto sále naposled. Moji domněnku posílilo sdělení, že pracovníci fyzikálně zaměřených ústavů ČSAV mají přijít příští týden do budovy Ústředního výboru Jednoty československých matematiků a fyziků v Žitné ulici 25. Tam následovalo další příjemné překvapení: profesor nám v pěti minutách sdělil, že marxismus je věda věd, že je pro naše vzdělání nejdůležitější, že však nemá dnes čas a že stejně ví, že máme základy již z vysoké školy. Je tedy na nás, zda budeme chodit každý týden na přednášky, nebo že je možné, abychom sami napsali práci z filozofie a přišli až za rok obhájit ji a složit zkoušku před komisí. Téma případné práce se mělo okamžitě vepsat do presenční listiny a moje vteřinové rozhodnutí znělo “Vývoj názorů na podstatu světla”. Za rok jsem s tím přišel do Filozofického ústavu ČSAV sídlícího prakticky v jedné budově s Ústředním výborem KSČ na Příkopech v budově někdejší rakouské, dnešní Komerční banky. Příslušná sekretářka se nejprve divila co tam chci, ale objednala mě za 14 dní, kdy mě bude moci vyslechnout v té věci sám soudruh dr. Sviták, proslulý filozof a pozdější rebel. Za dalších 14 dnů se moje překvapení dále vystupňovalo: bylo mi řečeno sekretářkou, co tam vůbec chci, když je po projevu. Nic jsem nechápal a nakonec jsem poprosil o vysvětlení pro delphini (pro prosťáčka). Toho se mi také vlídně dostalo: ve vedlejší budově v prvním patře sedával za skvostnými záclonami sám prtaj, což byla lidová zkratka prvního tajemníka strany a také prezidenta republiky Antonína Novotného. Je zajímavé, že kolem Prašné brány bývalo středisko nejvyšší moci českého státu. Vedle ní z jedné strany býval královský dvůr, odkud vládli někteří Přemyslovci, všichni Lucemburci a také Jiří z Poděbrad, z druhé strany (za socialismu) býval ÚV KSČ v oné bance. První dům byl v minulém století přestavěn v secesním slohu a nazván Pražský reprezentační dvůr. Pražský lid ovšem záhy vytvořil zkratku z prvních písmen tohoto názvu, což bylo neúnosné, a byl proto ihned přejmenován na Obecní dům hlavního města Prahy, dnes do zlatoskvoucího lesku opravený za čtyři miliardy korun. Přesně na druhé straně Prašné brány, v bývalé rakouské bance zase tehdy sídlil ÚV KSČ, s nímž bezprostředně sousedila další zvláštní budova zahrnující restaurant Moskva, tajný hotel pro vysoké návštěvníky Ústředního výboru a Filozofický ústav ČSAV. Dále jsem se dověděl, že Antonínu Novotnému, kterému někdy činilo potíže vyslovit na veřejnosti souvislou větu, činilo potěšení dělat do rozhlasu a televize i na plenárních stranických fórech tří až čtyřhodinové projevy. No a ústav tu byl tak blízko proto, že jednotlivá jeho oddělení dostala za úkol vypracovávat jednotlivé kapitoly těchto projevů a po zdárném jejich přednesení mívali pracovníci za odměnu týden až čtrnáct dnů volno v rekreačních objektech strany a Akademie. Nemohl jsem tedy týden po projevu práci odevzdat nepřítomnému examinátorovi, ale byl jsem alespoň poznamenán, promluveno s velkým soudruhem a práce v dalším týdnu byla sekretářkou přijata; stanoven také termín obhajoby, kam jsme se i s Milerem dostavili; byla tu celá komise tvářící se velmi vlídně. Uviděl jsem poprvé na vlastní oči svého školitele, který také zřejmě poprvé v životě nahodile otevřel tu práci, pochválil ji a nechal si vypravovat několik vět o jejím obsahu. Zanedlouho všechno úspěšně skončilo a všichni řadoví členové komise, kolega i já jsme se sešli na oslavu u vína v přízemí v restauraci Moskva. Po překročení zmíněných bariér už všechno probíhalo jaksi automaticky, klasickým způsobem. Vzpomínám si ještě, že ona práce “O podstatě světla” později vyšla na Karlově univerzitě ještě třikrát na pedagogické fakultě jako učební text pro učitele fyziky a byla to zároveň má první práce s optickou tématikou.

Jiným problémem byla otázka našich veřejně prospěšných aktivit a brigád. Akademie věd byla na tom v tomto smyslu daleko lépe než školy. Např. na venkovských středních školách jsme museli chodívat celé září i říjen, někdy i začátkem listopadu sklízet řepu a brambory, a teprve, když bylo všechno sklizeno a nebylo na polích už co dělat, mohlo začít vyučování v teplé třídě. Pražská gymnázia měla zase povinnost sklízet chmel na Žatecku již od půli srpna. V Akademii věd bylo něco takového výjimkou. Tak si vzpomínám, jak jsme jednou s paní Peleškovou samojediní bojovali krumpáčem a motykou kdesi na hliněné cestě pod Karlovem, nástroje tam byly již od včerejška a měli jsme je tam zanechat do zítřka, kupodivu s tím, že je nikdo neukradne. Stalo se tak, nástroje jsme našli, příslušné místo asi po hodině rovněž, usilovně jsme pracovali asi hodinu, dvě a když nikdo nepřišel, ani žádná kontrola, naše tempo se zmírňovalo až nakonec jsme zasedli a když se nic nedělo, po nějaké době jsme se vypařili; nestalo se vůbec nic. Jednou však nás stihla písemná pochvala prezídia Akademie. Bylo to v zimě, napadlo na celou Prahu asi půl metru sněhu, situace byla zoufalá, všechna nákladní auta z Prahy i okolí odvážela sníh na všechny strany a také Akademie věd měla z každého oddělení poslat alespoň dva zdatné muže na příslušnou práci. V tomto výběru jsem zvítězil já spolu s Ing. Stanislavem Martínkem. Bylo však důležité zařadit se a být zapsán mezi pracovníky příslušných ústavů Akademie; měli jsme být kdesi u plynojemu v Praze – Vysočanech, tj. skoro na opačném konci Prahy, ale zároveň si před tím vyzvednout lopaty na druhém konci Vysočan, na tamější radnici v bývalém zámku. Tam jsme se skutečně dostavili, vojensky se ohlásili, byli zapsáni a nástroje nám byly svěřeny. Marně jsme pak skoro hodinu hledali přidružené ústavy, posílali nás z jedné ulice do druhé a tak jsme se nakonec rozhodli uschovat lopaty v šatně nejbližšího hotelu, jít do nejbližšího bufetu na guláš a po té na prázdných zasněžených lukách jsme vykonali více než hodinou zdravotní procházku. Hledání našich partnerů bylo opět marné a tak nezbylo, než lopaty vyzvednout a opět ve vzorném pořádku odevzdat na radnici. Okamžitě jsme byli pochváleni, že jsme první, vysloven podiv, že vůbec nástroje vracíme, navíc v bezvadném stavu, byla zjištěna naše totožnost a do týdne tu byl přípis Prezídia končící na našem oddělení. Místo pochvaly od šéfa jsme se ovšem dočkali jenom ironické poznámky – oni jsou silní a myslím, že si pěkně šplhli.

Náš šéf byl osobnost pozoruhodná, znalec problémů infračerveného záření, kterého jsme titulovali nikoliv soudruhu, ale pane inženýre. Šlo o Ing. Vaška, který však byl tehdy jen vědeckým pracovníkem bez vědecké hodnosti, čili bez titulu CSc. On nám podle německého obyčeje onikal, nikoliv vykal a tak jednou v pondělí v 7.00 hod. ráno při zapisování prezence jsme na sebe narazili. Aby něco řekl, povídal: “jak se oni mají, pane kolego, a co vlastně dělají?”. Protože to bylo v chodbičce u záchodu, nepovažoval jsem tento dotaz za kontrolní a řekl jsem jen, že děkuji za optání a že mám také zajímavý dotaz: jestli pan inženýr ví, že je doktorem přírodních věd? Ostře se na mě zadíval a ihned mě zavolal do své kanceláře, kde se mě důvěrně zeptal, odkud to vím? Tuto věc před všemi dosud tajil a to z následujícího důvodu: byl starým mládencem zahleděným do vědy a kvůli pořádku ve své velké domácnosti si vydržoval a platil v době komunismu (!) dvě zaměstnankyně, starou hospodyni a mladší sekretářku. Studoval současně matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity a inženýrství na ČVUT. Záhy se ovšem na univerzitě prozradilo, že některé přednášky, např. marxismus mu pouze zapisuje sekretářka. Kádrové důsledky této skutečnosti byly ovšem hrozivé. Posudku na svou osobu a svého celkového hodnocení se tak obával, že se ani neodvážil jít si na promoci pro diplom a všem tajil, že vůbec kdy byl také posluchačem univerzity. Já jsem měl ovšem v ruce jeden trumf – předevčírem vyšlé číslo časopisu “Pokroky matematiky, fyziky a astronomie”, věnované seznamu doktorů Karlovy univerzity. A náhodou jsem v tomto tlustém čísle uviděl, že náš inženýr je vlastně také doktorem v oboru infračerveného záření. Následovalo z jeho strany oťukávání rektorátu univerzity. Poslal svého zástupce na rektorát zeptat se na celou věc; ten však byl kvestorem vyhozen se slovy, že pro doktorský diplom si má přijít každý sám a že od doby Karla IV. se nestalo, aby ho někdo nechal ležet 20 let u kvestora, že už toho má dost, ať soudruh Vaško ihned přijde. Všechno dobře dopadlo, od té doby se nesmělo říkat jinak než pane doktore a vzápětí mi také byl zvýšen plat o 300,- Kčs, čímž byla oceněna mimo jiné také tato a následující “literární erudice”. Ta další byla snad ještě zajímavější: jedním z cílů tehdejších základních i vojenských výzkumů bylo získat vhodnou optiku pro infračervené záření. Vědělo se už, že nejlepší jsou čočky a hranoly z naprosto čistého selenu. Ten je sice v optické oblasti nenápadné černošedé barvy, čili neprůhledný, ale je krásně průhledný v infračervené oblasti a může tedy sloužit pro noktovizi apod. Získat však extrémně čistý selen bylo nad naše síly. Tento materiál byl dražší než zlato a bylo na něj uvaleno ze strany NATO nejpřísnější embargo. A tak se dlouho nic nedělo, různé tavby byly úspěšné jen zčásti, až nakonec v časopise zařazeném do oběhu padl zrak na jednu reklamu, v níž švédská firma Boliden nabízí zájemcům svůj čistý selen. K řešení vedla geniální Vaškova myšlenka napsat této firmě jako soukromá osoba, že jejich selen je velmi pozoruhodný pro jeho laboratoř. Obratem dostal z této neutrální země, domnívající se, že jde o soukromou laboratoř, asi kilo tohoto selenu na ukázku a to bezplatně, jen aby byl udržen další zájem o výrobky firmy. Samozřejmě nic lepšího nemohlo z nebe spadnout. Za zásluhy o výrobu perfektní infračervené optiky, za vědecké práce v oboru infračervené techniky a spektroskopie následovala hned vědecká hodnost DrSc., udělená Vaškovi na brněnské vojenské technice (VAAZ). Slavnost předání byla vysílána večer v televizi, kde v řadě plukovníků a dalších vysokých důstojníků stál také v civilu náš dr. Vaško, odjakživa nevoják. Až snad na jeden jeho mylný vojenský obrat opačným směrem celý obřad proběhl skvěle.

Laboratoř optiky jako poměrně malá instituce měla však také pro své zaměstnance jednu nevýhodu: nikdy neměla, na rozdíl od jiných velkých ústavů, svoji závodní kuchyni, a tak jsme na základě smluv chodívali na střechu Národního výboru Prahy 1, kde se podával oběd a odkud byl nádherný výhled na celou Prahu, dále na různá ministerstva a do Národní banky. Nikdy se nám však nepodařilo dostat se do jídelny ÚV KSČ. Nejubožejší stravování bývalo na Ministerstvu lehkého průmyslu, tam jsme se mohli stravovat za 3,60 Kčs. Naše vstupní legitimace se jen nepatrně lišila od obdobné kartičky na Ministerstvu těžkého průmyslu ve vedlejší budově. To bychom nebyli z Akademie věd, kdybychom záhy nepřišli na to, že na druhém ministerstvu je všechno nesrovnatelně lepší. Nad naší legitimací vrátný jen mávl rukou, protože nás už znal, řádné stravenky interních pracovníků však jsme dostat nemohli, ale mohli jsme denně kupovat stravenku za 6,20 Kčs “pro hosty”. Nikdy v životě předtím ani potom jsem tak dobře nikde neobědval jako tam, a moji světlou vzpomínku kalí jen skutečnost, že právě v této vysoké státní instituci mi byl ukraden památný deštník po mamince. Jen s marnou závistí jsme slýchali o jídelně ÚV KSČ, kde bývalo jídlo ještě lepší, a to za 2,60 Kčs. Při stranických plus státnických platech kolem 100.000,- Kčs měsíčně se vedoucím pracovníkům tohoto úřadu zdála jistě cena oběda velmi lidová, a to prý dokonce inspirovalo k prohlášení, že v zemi, kde je oběd za tak nízkou cenu, je vlastně socialismus již vybudovaný. A skutečně od roku 1960 nesla Československá republika ve svém názvu až do roku 1990 přívlastek socialistická. Samozřejmě, že tento iniciální moment nebyl nikde zveřejněn, ale prohlášeno, že náš stát je socialistický proto, že již došlo ke kvalitativní, revoluční přeměně výrobních sil a výrobních vztahů na úroveň socialistické společnosti.

Dozvěděl jsem se to od svého kolegy Květoslava Odvárky, který se nakonec stal na ÚV KSČ vědeckým pracovníkem Ústavu dějin KSČ. Byl to nesmírně vzdělaný, dobrotivý a zároveň přesvědčený člen strany. Ten, když se jednou dočetl o konkurzu na toto místo, ihned napsal žádost a byl – telefonicky, což je příznačné – pozván k osobnímu jednání až k samotnému soudruhu Hendrychovi, což byl třetí muž ve státě. Neměl ovšem žádné pozvání v ruce, z čehož mu vyplynula následující zápletka: byl předveden před náčelníka ostrahy Ústředního výboru. Ten po něm požadoval žádanku příslušného Krajského výboru KSČ o vstup na “posvátnou půdu” ÚV KSČ. Když se jí nemohl vykázat, stačilo jediné mrknutí náčelníka a na jeho prsou byly v mžiku hlavně dvou ostře nabitých samopalů. Ocitl se ve vězení ÚV KSČ, kde mohl do rána příštího dne přemýšlet o klikatých cestách k vrcholům moci. Ráno při přebírání služby nový náčelník se podivil, jaký to má přírůstek v inventáři a zeptal se ho, co tam chce. Odpověděl bázlivě, že je pozván telefonicky k soudruhu Hendrychovi; to okamžitě změnilo situaci: “promiň, soudruhu, pojď dál, já se Ti zeptám, až přijde “Soudruh”, zatím poseď se mnou – a piješ raději ruskou vodku nebo něco jiného?” Vylekaný zásadový abstinent Odvárka, za celou dobu vyhladovělý, samozřejmě se neodvážil situaci komplikovat a prohlásil, že jedině ruskou vodku. Ve hladném žaludku měla ovšem svůj účinek, a tak se za nějakou dobu ocitl na pohovoru v nejlepší náladě; všechno dobře dopadlo a byl přijat. Svatosvatě mě však ujistil, že do jídelny ÚV KSČ se nikdy dostat nemůžeme. Také později v Olomouci měli zaměstnanci Laboratoře své problémy se stravováním, až nakonec v 70-tých letech je vzala pod svá křídla Správa kolejí a menz UP a tato symbióza s občasnými drobnými problémy úspěšně trvá dodnes.

Zajímavé, ale nikde neuveřejněné a nekomentované, bývaly vzájemné vztahy mezi různými skupinami pracovníků a názory, vyslovené jen mezi čtyřma očima, případně jen “prosakující” jako okrajové poznámky při různých rozhovorech. Navenek byly vztahy mezi všemi pracovníky přívětivé a korektní, dá se říci až demokratické a laskavé. Byla tu ovšem jistá přehrada mezi vědeckými pracovníky a ostatními, neboť vědecké pracovníky obklopoval nimbus vysoké autority. Vědečtí pracovníci si velmi vážili sebe navzájem, zejména těch, kteří ustavičně a úspěšně prováděli základní výzkumy. Jakmile se však výzkumy některého z nich začaly byť jen dotýkat například technické praxe, bylo tu hned patrné jisté pohrdání takovým pracovníkem a dokonce samo prezídium Akademie věd vydávalo oběžníky, jimiž se odsuzovalo snižování výzkumu k přízemním aplikacím. Ještě hůř v očích většiny vědeckých pracovníků na tom byli ti, kteří publikovali knihy na úrovni vysokoškolských učebnic nebo dokonce učebnic ještě nižší úrovně, neboť se v tom spatřovalo, že vlastně jen pro peníze tu autoři opakují staré známé věci. Podobně se mělo zato, že funkce vysokoškolského učitele je degradující, neboť opakuje známé věci a tedy nemá čas na nějakou skutečnou vědu a nové objevy. Tento názor sdílela většina pracovníků; zapomínalo se přitom na moudrou, poincaréovskou zásadu, že “talent potřebuje učit”; také na nejvyšších místech Akademie se rozptylování nějakou školskou činností nerado vidělo. Menšina tyto názory ovšem nesdílela, např. profesor Havelka učil na vysokých školách, i já jsem učil matematice na ČVUT, ale zcela tajně. A najednou, zčistajasna se objevil oběžník Prezídia, žádající o zaslání statistického přehledu, kolik pracovníků Laboratoře působí na vysokých školách. Byl jsem vedle Havelky jediný a byl jsem dokonce pochválen. Také později, již v Olomouci, se musel nakonec vědecký pracovník věnovat nejméně z devadesáti procent řešení plánovaných státních úkolů v rámci pětiletých plánů základního výzkumu. Tehdy jsme bývali zařazováni do řešení státních úkolů týkajících se rozvíjení matematických a fyzikálních věd a ještě si vzpomínám, že jsem musel tajit, že participuji také na řešení úkolu VIII. týkajícím se pedagogických problémů, což jsem činil zcela bezplatně, jen ze sympatie ke svým někdejším kolegům. O nějaké vedlejší činnosti nebylo tehdy ani slechu: případné její vykonávání vyžadovalo předběžné povolení všech možných nadřízených složek, jako ředitelství ústavu či děkanátu fakulty, a tak raději se případných sil a ambicí vůbec nevyužívalo. Vedlejší činnost se tehdy nerada viděla jak ze strany nadřízených, tak také se dala předpokládat závist ze strany spolupracovníků. Upustíme raději od dalších komentářů těchto věcí.

Období 1.3 Secese pracovníků pražské Laboratoře optiky na různá pražská pracoviště

Důvody zániku pražské Laboratoře byly zčásti subjektivní a zčásti také objektivní. K nim patřilo to, že vzdor úspěchům pražské Laboratoře optiky i skutečnosti, že právě optika se stává po roce 1960 (v souvislosti s realizací laserů) jedním z nejperspektivnějších oborů fyziky – převládl v rozhodujících kruzích prezídia ČSAV i samotného kolégia fyziky názor, že optika je obor v podstatě klasický a tedy vlastně uzavřený. Samotné vedení Laboratoře, preferující řešení problémů nekvantové optiky, k tomu skýtalo další úvod. Za subjektivní faktor lze pokládat přesvědčení samotného profesora Havelky, že finančně nepříliš dotované pracoviště ani nemůže udržet krok na světové úrovni jak po stránce teoretické, tak experimentální. Pravděpodobně se domníval, že obrátí-li se všechny prostředky na teorii, může Laboratoř stanout někde v čele světového vývoje. Konečně další důvod byl asi ten, že v Havelkových očích nebyla středem světa Paříž ani Praha, ani Olomouc, ale Přerov s jeho průmyslovou bází. Na váhu také padala okolnost, že pracovníci Laboratoře byli hluboce zahleděni do svých speciálních odvětví; v každém z nich ovšem po vyřešení jednoho problému se vždy objeví deset nových, a tak vlastně “nemají čas” od základů změnit svoji orientaci na právě aktuální problémy “cizí”; je možné, že kdyby byla pražská Laboratoř okamžitě v roce 1960 zaměřila všechny své síly na konstrukci laserů a na výzkum účinků laserového záření, situace se mohla vyvíjet jinak. Ve skutečnosti však byl pověřen jediný člověk, autor tohoto článku, a to pouze teoretickým sledováním této problematiky. Když se posléze za rok dovědělo osazenstvo Laboratoře o chystaných změnách, nastalo velké rozčilení a hotové vzbouření; to bylo o to větší, že k osudovému sdělení došlo v centrální místnosti pod půlmetrovými písmeny “ Dobudovat Laboratoř optiky…”. Každý podnik tehdy musel mít vyvěšena nějaká hesla – a u nás jím byl tento citát z usnesení 12. sjezdu KSČ, což tehdy mělo fakticky větší váhu než ústava. Situaci ovšem spíše zhoršil politický argument, že “pražské Vinohrady jsou čtvrt příliš buržoazní a že přesunem inteligence, např. pracovníků Laboratoře optiky, do venkovských měst, se vlastně celá Praha politicky posílí”. Laboratoř optiky měla být také v tomto směru ukázkovým příkladem, přejde-li jako celek nebo aspoň zčásti na Univerzitu Palackého do Olomouce. K negativním momentům padalo na váhu také to, že poměr počtu členů a nečlenů KSČ byl v Laboratoři optiky “horší” než na ostatních pražských pracovištích Akademie věd.

Vzpomínám si, že byl dokonce objednán zvláštní autobus, jímž všichni pracovníci pražské Laboratoře byli převezeni do Olomouce, aby si prohlédli na místě přízemí budovy Přírodovědecké fakulty a nabyli tak přesvědčení o skvělých budoucích perspektivách na novém pracovišti. Profesor Engelbert Keprt, který řídil lokalizaci pracovišť na celé Univerzitě Palackého, chodil s plánem místností a chtěl hned vepisovat jména pracovníků podle rychlosti jejich rozhodnutí přejít do Olomouce – mohli si vybrat lepší místnosti atd. Pražští zaměstnanci však byli velmi rozpačití, odložili své rozhodnutí na pozdější dobu a bylo patrné, že sotva někdo z nich ihned přejde do dosud neexistující olomoucké Laboratoře. Výsledkem dlouhých, složitých a z velké části zákulisních jednání na všech možných akademických i stranických úrovních bylo to, že Laboratoř optiky ČSAV v Praze byla zrušena (1963) a její pracovníci se rozešli na různé ústavy v Praze, zejména většina z nich přešla do Fyzikálního ústavu ČSAV, menší část (oddělení infračervené optiky a spektroskopie) zůstala v Trojanově ulici jako další oddělení Ústavu radiotechniky a elektroniky ČSAV v Praze 8 – Kobylisích, Lumumbova 1, kde byl ředitelem náš odborník v teorii lineárních a nelineárních elektrických obvodů, Ing. Václav Zima, DrSc. Další odbornou autoritou ústavu byl někdejší ředitel tohoto ústavu Dr. Djatkov, DrSc., pocházející z Ruska, člověk nesmírně vzdělaný a prostý. Bylo to patrné třeba z toho, že uklízečka v tom patře si vymínila zásuvky v jedné polovině jeho stolu na své hadry apod. a byla velmi dotčena, když jí s těmito proprietami tento člen Akademie věd nějak pohnul. Ředitel Zima byl rovněž člověk velmi dobrý, vzdělaný a prostý, byl však původně plukovníkem Ministerstva vnitra a nesnášel ani stín nějakého odporu. Na to doplatil záhy vedoucí oddělení v Trojanově ulici Ing. Dr. Antonín Vaško, DrSc., který byl zčistajasna degradován a nahrazen postupně vedoucími Zdeňkem Thronnerem a Ing. Janáčkem,CSc. Oba byli velmi hodní a příjemní, orientovaní však jinými směry než na infračervené záření, takže se necítili v oddělení úplně dobře. Mezi tím přešli také pracovníci zaměření na klasickou optiku do Fyzikálního ústavu ČSAV a dr. Blumová po roce odtud přešla z vlastní iniciativy do Výzkumného ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky Ministerstva školství – kde udělala ještě mnoho užitečné práce v kooperaci s Ing. Jaroslavem Poláškem, DrSc. Jediný V. Malíšek přešel na sklonku roku 1965 na olomoucké pracoviště. Formálně však v letech 1963 – 1965 Laboratoř optiky neexistovala, nicméně někdejší její výzkumné úkoly byly dále řešeny a dokonce nové optické problémy nastoleny, jako třeba problém tehdy vznikající holografie byl “uchopen za pačesy” RNDr. Miroslavem Milerem, DrSc. v Ústavu radiotechniky ČSAV.

Rozchod (secese) pracovníků někdejší Laboratoře optiky měla vedle smutné stránky také jednu stránku příjemnou. Než se jednotlivá oddělení rozejdou do různých ústavů, bude asi dobré utratit alespoň něco z tisíců korun nashromážděných za celá léta ve fondu kulturních a sociálních potřeb Revolučního odborového hnutí, stejně jako z fondu Vědeckotechnické společnosti, jejímiž členy byla také zhruba polovina zaměstnanců. Jako na nejmladšího ze zaměstnanců na mne padlo rozhodnutí postarat se o oba fondy v tom smyslu, “že se někam podíváme” zvláštním autobusem. A tak jsme jezdili od Plzně po Černé jezero na Šumavě, do různých závodů a ústavů v severních Čechách apod. – až byla najednou moje činnost zastavena s tím, že nemůžeme přijít na nástupnická pracoviště úplně s prázdnýma rukama jako chudá nevěsta.

2. Olomoucké období Laboratoře optiky

trvá de facto od roku 1965 dodnes, de iure však až od roku 1967, kdy byla formálně zřízena Laboratoř optiky na Přírodovědecké fakultě UP na úrovni katedry v čele s profesorem Havelkou. Za těchto třicet let prodělala řadu změn směřujících však vesměs k jejímu růstu od pouhé neformální skupinky teoreticky zaměřených pracovníků přes formálně legalizované pracoviště fakultní, až po samostatné pracoviště meziresortní s vlastní budovou. V prvním stádiu se však prováděly jen

2.1 Teoretické optické výzkumy v rámci katedry teoretické fyziky a astronomie Přírodovědecké fakulty UP

Krystalizačním jádrem budoucího olomouckého pracoviště se stalo několik tehdy mladých pracovníků, většinou absolventů Katedry jemné mechaniky a optiky této fakulty sdružených kolem profesora Havelky. Patřili k nim dr. Jan Peřina, zabývající se s mimořádným úspěchem právě ve světě se objevivší klasickou a kvantovou teorií koherence, dr. Pavel Chmela, vynikající v nelineární optice, dr. Richard Horák, úspěšně se zabývající touž problematikou jako dr. Peřina a navíc teorií laserů, dr. Jiří Keprt, zabývající se holografií, dr. Vladimír Malíšek s molekulární spektroskopií a teorií grup a dr. Jaroslav Kvapil zabývající se holografií; všichni získali za své výsledky záhy vědecké hodnosti kandidáta fyzikálně-matematických věd (CSc.). Na pracovišti byla také jediná žena a jediná naše členka strany (KSČ), Olga Nováková, zabývající se fyziologickou optikou; neměla však už čas získat tuto hodnost. Jako jediná a první dostala tehdy možnost studijního pobytu na Západě, v Itálii; záhy se tam však provdala a tak jsme už jenom slyšeli, že bydlí někde u Milána a jmenuje se Daidone, má za manžela policistu a živě se zajímá o katolický katechismus, aby mohla své děti vzdělávat tímto směrem. Konečně tu byl velmi bystrý, pracovitý a talentovaný student Antonín Mikš, který dosahoval vynikajících výsledků v teorii optických soustav, i v jejich analýzách a syntézách.

Toto malé olomoucké pracoviště bylo rozptýleno tématicky i prostorově. Většina mladých pracovníků seděla v přízemí rektorátu UP v Křížkovského 10. V koutě v trezoru byly uschovány vzácné univerzitní insignie a jinak měli pracovníci jen stůl, papír, tužku a literaturu, kterou si sami zakoupili. Jen s dr. Malíškem přišla nějaká literatura a optická lavice z někdejšího pražského pracoviště.

V letech 1965 – 1966 byly obnoveny doktoráty (RNDr. = rerum naturalium doctor), představující tzv. akademický titul uváděný před jménem; pro kvalifikaci pracovníků však měla rozhodující význam tzv. vědecká hodnost reprezentovaná zkratkou CSc. (candidatus scientiarum), která představuje nižší stupeň, a vyšší stupeň DrSc. (doctor scientiarum), obojí uváděné za jménem nositele. Šlo o hodnosti zavedené u nás podle tehdejšího sovětského vzoru, z nichž prvá je zhruba ekvivalentní anglické hodnosti Ph.D. (philosophiae doctor). Teprve po jejich dosažení mohl být nositel převeden z kategorie technických pracovníků do vyšší kategorie vědeckých pracovníků. Pouze staří, osvědčení a ve vědě známí pracovníci mohli být vědeckými pracovníky bez vědecké hodnosti. Tato okolnost sehrála svoji roli při zániku pražské Laboratoře optiky, neboť při jejím rušení měl jediný doktor Jurek tuto novou vědeckou hodnost DrSc., kterou obhájil na Karlově univerzitě. Získat hodnost kandidáta věd nebylo tehdy, zejména v matematicko-fyzikálních vědách, nijak jednoduché: pracovník musel vyhovovat jak po stránce politické, tak odborné. Stránku politickou vyjadřoval tzv. kádrový pořádek. Podle něho museli vědečtí pracovníci mít pozitivní doporučení z okresního, krajského resp. Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Vědecké stupně totiž měly čtvero úrovní: 1. vědecký pracovník (stačilo vyjádření okresního výboru), 2. samostatný vědecký pracovník (krajského výboru), 3. vedoucí vědecký pracovník (krajského výboru a příslušného ministerstva, případně i Státní bezpečnosti), 4. hlavní vědecký pracovník (Ústředního výboru). Korespondující pedagogické hodnosti k prvním třem vědeckým byly odborný asistent, docent (jeden čas existoval také titul mimořádný profesor) a konečně profesor. Politické posudky se opíraly jednak o posudek pracoviště, který býval zpravidla příznivý, a o stranický posudek organizace KSČ z místa bydliště, který býval velmi často negativní. To však nebyla jediná bariéra. Žadatel musel složit zkoušky z ruštiny a jednoho západního světového jazyka, z marxismu-leninismu, k čemuž bylo nejednou třeba předložit vypracovanou studii, dále z matematiky, teoretické fyziky, ze specializace a předložit cca stostránkový vědecký referát. Před početnou rigorózní komisí, složenou z předních odborníků pražských, brněnských a olomouckých současně, skládal zájemce přísné zkoušky, poté musel napsat asi dvěstěstránkovu disertační práci, podepřenou přiloženými vlastními publikacemi, přičemž nezbytnou podmínkou bylo to, že jeho práce musela obsahovat původní vědecké výsledky. Nebylo tehdy ještě zvykem vykazovat ohlasy na práce ve světových vědeckých časopisech. Pro již hotové vědecké pracovníky platilo Faradayovo “publish or perish” (publikuj nebo zemři); zajímavé je, že všechny publikace uveřejněné v Československu a v tehdejších socialistických zemích bývaly honorovány, což nejednou příjemně překvapilo při zájezdu třeba do Polska, Německa atd.; zato v kapitalistických zemích se muselo za každou vytištěnou stránku ve vědeckém časopise platit, stejně jako se platilo za zaslané separáty autorových prací. Dnes je asi změna pouze v tom, že české časopisy už nezaplatí žádnému autorovi nic. Zato bylo vždy třeba předkládat redakci písemné povolení zaměstnavatele, že práce je vědecky na výši a druhé, že neobsahuje žádné vojenské a státní tajemství. V dobách “normalizace” mělo mimořádný význam, že právě autorovi se vůbec publikace této práce povoluje. Když ho nezískal, nemohl nic publikovat a nakonec bývali např. někteří vyloučeni bývalí příslušníci KSČ, nebo nepohodlní, propouštěni pro nevyhovující kvalifikaci jevící se naprostým nedostatkem publikací.

Pracovníci v Olomouci byli tehdy formálně zařazeni na Katedru teoretické fyziky a astronomie, neměli tam však dosti místa, takže seděli v Křížkovského ulici č. 10 na rektorátu, v tehdejší Leninově 26 (dnes třída Svobody 26), později také v Gottwaldově ulici č. 15 (dnes Vídeňské ulici). O samostatné budově se tehdy ani nesnilo. Vedle několika optiků na jmenované katedře tu byla také samostatná, mohutná katedra Jemné mechaniky a optiky v Gottwaldově ulici č. 15. Její duší byli profesor Engelbert Keprt, někdejší ředitel přerovské Meopty a tamního výzkumného ústavu ÚVOJM, skvělý odborník a organizátor, znalec fyzikální, technické i průmyslové optiky. Jeho série skript představuje dodnes základní encyklopedii klasické optiky v naší literatuře. Spolu se svými spolupracovníky na katedře reprezentoval klasickou optiku na nejlepší úrovni; nutno však říci, že kontakty se skupinou teoretických optiků z budoucí Laboratoře optiky nebyly vždy nejtěsnější, jak by se dalo očekávat z prostorové blízkosti těchto pracovišť. Bylo tomu tak asi proto, že teoretikové se zabývali hlavně matematickou stránkou nejnovějších problémů kvantové optiky, interakce záření s látkou, apod., což bylo tehdy velmi vzdálené klasické optice, technické praxi a dalším možným aplikacím těšícím se pozornosti katedry. Není tedy divu, že z pohledu pracovníků katedry se jevilo naše bádání jako čistě teoretické, neužitečné, zkrátka akademické. A z pohledu teoretiků zase činnost katedry jako příliš technická, příliš pedagogicky a aplikačně zaměřená. Vztahy mezi obojími pracovníky byly sice vždy korektní, ale jejich zájmy se jevily jako navzájem vzdálené. Ve skutečnosti dnes, při pohledu zpět, vidíme, že práce obojích byla velmi užitečná a postavila úroveň optiky v Olomouci na jedno z předních míst. Vzpomeňme proto alespoň jmen pracovníků katedry: byl to vedle profesora Keprta tajemník katedry Ing. Eduard Táborský, specialista v oblasti nejrůznějších problémů mechaniky, doc. Ing. Miroslav Kopřiva,CSc. vynikající v technologii, později excelentní optik Ing. Jaroslav Klabazňa,CSc., Ing. Vladimír Válek,CSc., konstruktér, dnes ředitel Úřadu práce v Olomouci a Ing. Jaroslav Šenkýř, CSc. Později přišel na katedru z Brna Ing. Milan Kuchtíček,CSc. a tam se také zanedlouho vrátil. Na katedře ovšem vedle interních stálých pracovníků, k nimž patřili dále nejrůznější specialisté jako Ing. Jiří Koluch, CSc., RNDr. Marie Procházková, Ing. Jiří Obadálek, CSc., doc. RNDr. Josef Pešák, CSc., dnes docent lékařské fakulty, Ing. Šenkýř, RNDr. Jiří Mlčoch,CSc., bylo potřeba také dalších úzce zaměřených specialistů externích. A tak touto katedrou prošli jako učitelé - proslulý teoretik v oblasti tenkých vrstev RNDr. Zdeněk Knittl, CSc. , Ing. Václav Hronek, RNDr. Jan Němec, Ing. František Hlavatý, Ing. Lubomír Liška, Ing. Vojtěch Langer, Ing. Antonín Kučera, Ing. František Havelka, Jaroslav Petráček, František Kutěj, dále Ing. Pavlinec, Ing. Podloucký, RNDr. Studeník, Ing. Myška, RNDr. Minář, Ing. Záboj, Ing. Fiala, Leopold Sedláček; později, po revoluci, to byli dále RNDr. Křížek,CSc., profesor RNDr. Ivan Ohlídal,DrSc., člen komise pro obhajoby doktorských disertací a jeho bratr doc. RNDr. Miloslav Ohlídal, CSc. z VUT Brno, RNDr. Miroslav Miler,DrSc. z Prahy a rovněž z Prahy Ing. Jaroslav Polášek, DrSc. z VÚZORTu aj. Nelehkou práci s organizací takovéhoto tělesa v počáteční fázi katedry (na počátku šedesátých let) měl jako tajemník odborný asistent Pavel Chmela, promovaný pedagog, později vědecký pracovník Laboratoře optiky, posléze profesor RNDr. Pavel Chmela, DrSc. na Vysokém učení technickém v Brně a tíha nemalé administrativy ležela na sekretářce Jiřině Vychodilové.

Optickou problematikou byli ovšem zasaženi také někteří pedagogičtí pracovníci tehdejší Katedry teoretické fyziky a astronomie – jako pozdější prof. RNDr. Vratislav Vyšín, CSc., RNDr. Josef Tillich,CSc., RNDr. Vladimír Janků,CSc., RNDr. Marie Čechová, CSc., stejně jako katedry experimentální fyziky a didaktiky fyziky Přírodovědecké fakulty UP. Z této katedry její šéf prof. dr. Josef Fuka (10. 12. 1907 Rataje u Tábora – 19. 11. 1992 Olomouc), dlouholetý děkan Přírodovědecké fakulty UP, vytvořil s prof. Havelkou nejrozsáhlejší dílo o optice v české literatuře vůbec (známá je v knižní podobě jejich kniha Optika atomová fyzika I (Optika) na níž navazovalo skriptum, díl II. Atomová fyzika , a kniha Spektrální analýza I od Havelky, Keprta a Hansy. Vynikající zásluhy o optiku na této katedře získali dále prof. Ing. RNDr. Jaroslav Pospíšil, DrSc. a doc. RNDr. Václav Bumba, CSc. Obsazení optiky v Olomouci bylo zřejmě velmi silné od samého začátku. Výrazné výsledky a úspěchy měly záhy odraz i ve formálním uspořádání pracovišť. Zejména byla uznána za samostatné pracoviště Přírodovědecké fakulty UP Laboratoř optiky v čele s profesorem Havelkou.

2.2 Laboratoř optiky na Přírodovědecké fakultě UP na úrovni samostatné katedry

Personální zastoupení pracovníků nové instituce bylo v podstatě totožné s obsazením z předchozího období na zmíněné Katedře teoretické fyziky. Později k těmto vědeckým kádrům přibyli RNDr. Ladislav Mišta, CSc. absolvent pražské univerzity, vynikající teoretik, šachista mezinárodního významu, který, žel, asi po deseti letech pracoviště musel opustit ze zdravotních důvodů. Dále excelentní, matematicky erudovaná teoretička RNDr. Vlasta Peřinová, která za své vynikající práce dosáhla hodností univerzitní profesorky a doktorky matematicko fyzikálních věd, poté to byli v holografii vyniknuvší RNDr. Ivan Přikryl, CSc. a zmíněný již RNDr. Antonín Mikš, CSc., pozdější docent ČVUT v Praze. Vybavení pracoviště ovšem bývalo stejně chudé jako v předchozím období; experimentální vybavení nebylo žádné a v očích šéfa, prof. RNDr. Bedřicha Havelky,DrSc. (17. 7. 1907 Protivanov – 7. 2. 1990 Přerov) nebylo ani žádoucí. Časopisecká literatura tu byla v míře velmi omezené, žádné oběhy či výpůjční, kopírovací a překladatelská služba neexistovaly – a literaturu knižní si opatřoval většinou každý sám a “za své”, a to většinou jen v “Sovětské knize”, pozdější “Zahraniční literatuře” na dnešním Horním náměstí v Olomouci. Knihy fundamentálního významu, zejména překlady ze západních literatur a nejcennější publikace ruské, dostal tehdy soukromník koupit jen vzácně. Nebylo tomu tak z důvodů finančních, ale proto, že v distribuci onoho jednoho či maximálně tří výtisků měla vždy přednost odběru Státní vědecká knihovna a tak nezbývalo, než si knihy objednávat léta dopředu podle ruských prospektů “Novyje knigy” v Praze, Vodičkově ulici – odkud pak skutečně obezřetným jedincům na dobírku docházely. Šlo o knihy často velmi vysoké kvality, levné, které ovšem takto dostával “obyčejný pracovník” na stůl s několikaletým zpožděním. Nicméně pracovní atmosféra bývala i za těchto podmínek vynikající, neboť byla stimulována jak opravdovým hlubokým zájmem, tak snahou “mladých”o získání vědeckých hodností (CSc., DrSc.) a akademických titulů (RNDr.), jež byly v té době v ČSSR nedávno obnoveny. Bylo prý tomu tak proto, že k tomu věku právě dorůstali synové těch významných soudruhů, kteří ony tituly před patnácti lety jako zbytečný buržoazní přežitek zrušili. Do té doby pouhý absolvent vysoké školy míval jen titul promovaný fyzik, promovaný pedagog, promovaný lékař apod. Snad nejkrásnější z těchto titulů měl prý svou zkratku promovaný dětský lékař, čili prdělék.

Styk s vědeckým světem spočíval tehdy většinou jen ve výměně separátů vědeckých prací, ve vzácné účasti na nějaké zahraniční konferenci ve východní oblasti a zcela vyjímečně také na Západě. Dokonce i když zvoucí strana nabízela úhradu všech nákladů, pracovník obyčejně mimo socialistický tábor vyjet nemohl: musel by mít kladné posudky od výboru KSČ na fakultě, od vedoucího pracoviště, od děkana, někdy od soudruha rektora, dále prý musel složit i úspěšný pohovor s pracovníkem StB a získat devizové zajištění a kolkovaný výpis z pražského Ústředního rejstříku trestů. Na takovouto služební cestu nemohl pracovník vyjet na svůj soukromý pas, a jen někdo získal také pas služební, na který by se takový výjezd mohl jedině uskutečnit. V případě výjezdu museli nejbližší členové rodiny setrvat po celou dobu na území ČSSR, aby snad neemigrovala celá rodina. Výjezd musela povolit také Vojenská správa. V této souvislosti si vzpomínám na dva případy: jen z legrace jsem kdysi odepsal Němcům, zvoucím mě na kongres fyziků v Karlsbadu - a přitom jsem si vůbec nezašel ani podat žádost na soud o zaslání kolkovaného “Výpisu z Ústředního rejstříku trestů”, neboť jsem předem věděl, jak všechno dopadne. Trochu jsem však přece trnul, ale ne o to, zda mi bude vše kladně vyřízeno, ale obával jsem se spíše toho, že kdyby mi bylo vše povoleno, chyběl by mi onen výpis, a vina za ztroskotání by padla na mne. A skutečně se mi ulevilo, když nestraníkovi Malíškovi fakultní organizace KSČ nepovolila odjezd do NSR. Vůbec mě nepřekvapilo to, že jsem se za celou dobu socialismu na Západ nepodíval, ale ohromila mě velice mentalita kolegů, kteří celou situaci komentovali jedinou větou “mně se to zdá nejen zcela logické, ale i správné – vždyť nemáš žádného nejbližšího člena rodiny, který by tu zůstal jako rukojmí, tak co bys vlastně chtěl?”. Dodnes cítím respekt před mladším kolegou RNDr. Ivanem Přikrylem, CSc., který sedával s RNDr. Antonínem Mikšem, CSc. ve vedlejší místnosti, neboť jemu jedinému se podařilo dokonce v “letech normalizace” vycestovat s manželkou i se dvěma dětmi současně do Jugoslávie, ač byl nestraník a ve vyjádření soudruha děkana měl poznámku se třemi vykřičníky “chce vyjet s celou rodinou”. Nakonec se tak skutečně stalo týden po naší vzájemné dlouhé rozmluvě o tom, co by ho tu vlastně v budoucnu čekalo. Dnes pracuje v oblasti aplikované optiky a daří se mu zřejmě dobře, neboť při setkáních s námi si mohl dovolit “všechno platit sám” jako bohatý Američan. Emigroval okamžitě z Jugoslávie do Itálie a posléze do USA, protože tam byly známy jeho články v časopisech Applied Optics a dalších. Nic nedbal na svou “vysokou funkci” velitele požární hlídky celého patra na fakultě. Ještě léta po jeho emigraci visela na požárním plánu jeho adresa s jeho telefonním čísle, na které je třeba v nouzi volat, což jsme vždy časem aktualizovali, např. Manhattan… či Chicago... nakonec ovšem tabule zmizela a byl jsem rád, že se nevyšetřovalo, kdo takto jeho adresy aktualizoval.

Podstatná změna nastala však v organizaci a zčásti také ve stylu práce samostatné v Laboratoři optiky. Nešlo tady už jen o řešení individuálních úkolů jako v obdobích předchozích, ale hlavní důraz již byl kladen na řešení úkolů Státního badatelského plánu základního výzkumu. Existovaly totiž několikeré úkoly odstupňované závažnosti: osobní úkoly, fakultní úkoly, rezortní úkoly, např. Ministerstva školství, či Ministerstva průmyslu apod. Dále to byly úkoly státní a případně mezistátní, např. spolupráce se Sovětským svazem.

Státní úkoly, jimž se každý vědecký pracovník musel věnovat asi z devadesáti procent, bývaly číslovány latinskými písmeny, bylo jich asi sto a nazývaly se programy. Spadali jsme nejčastěji do programu I. Problémy fyzikálně-matematické. Bývaly tu také programy průmyslové se symboly kolem padesátky (L) a výše, stejně jako zemědělské a další. V čele programu stála Rada programu a samotný program se dělil na řadu podprogramů, které se nazývaly “stěžejní směry”; např. nejčastěji jsme participovali na stěžejním směru I – 3 zahrnujícím problémy fyzikální. Každý stěžejní směr se rozpadal na celou řadu hlavních úkolů s trojmístnou symbolikou, např. v jednom období jsme spadali pod hlavní úkol I-3-1 “Problémy fyzikální optiky”. V čele hlavního úkolu stáli koordinátoři hlavních úkolů, jimiž bývali v celostátním měřítku (včetně Slovenska) profesor Havelka a později profesor Peřina. Profesor Havelka býval koordinátorem úkolu I-3 v letech 1975 – 1980, rovněž později v pětiletce 1980 – 1985 a v letech 1986 – 1990 byl vystřídán profesorem Peřinou, který se stal dokonce předsedou rady stěžejního směru I-7 “Vlnové a kvantové jevy v optice”; pracovníci Laboratoře optiky se v jeho rámci podíleli na řešení hlavního úkolu I-1-7 “Kvantová, nelineární a statistická optika a radiospektroskopie”, na němž však také participovali pracovníci z ústavů a vysokých škol v Praze, Brně,  Košicích a v Bratislavě. Každý hlavní úkol se rozpadal na řadu dílčích úkolů, což se vyjadřovalo čtvrtým číslem umístěným ve jmenovateli symbolu hlavního úkolu, např. I-1-7/1, I-1-7/2, přičemž další detaily se vyjadřovaly písmeny ve jmenovateli, např. I-1-7/2a, I-1-7/2b apod. Nakonec tu měl symbol každý jednotlivec, vše bylo přehledné a snadno kontrolovatelné. Předmětem řídkých náhodných kontrol “z hora” nebyly ani tak výsledky, jako spíše počet odpracovaných hodin na úkolu, čerpané finanční prostředky a precizně vypracovaná dokumentace a celé plánovací písemnictví.

Pan profesor Havelka činnost svých pracovníků také nevtíravým způsobem kontroloval; na počátku každého státního úkolu musela proběhnout úspěšná vstupní obhajoba, na konci závěrečná obhajoba s cizími oponenty a mezi tím vyžadoval pololetní písemná hlášení o veškeré činnosti od každého pracovníka, což pak patrně upravoval a “posílal nahoru”. Zavedl také tzv. optické semináře, a to dokonce dvojí – 1. v rámci přednášek Jednoty československých matematiků a fyziků pro veřejnost (s celostátním akčním rádiem), konaných podle plánu, přičemž jednotliví pracovníci prováděli dlouhé přehledné přednášky; tyto přednášky byly dokonce Jednotou honorovány, zprvu částkou kolem 40,- Kčs na hodinu a více, podle vědecké hodnosti přednášejícího, později se tato částka zvyšovala, ovšem její význam byl pouze symbolický uvědomíme-li si, že na tématu pracoval přednášející půl roku, rok i více. 2. tu byly nehonorované pracovní semináře s informativní a kontrolní funkcí. Vzpomínám si ještě, že již týden po svém příchodu z Prahy jsem referoval o aplikacích teorie grup ve spektroskopii – a že nakonec mi organizování seminářů zůstalo až do důchodu. Zčásti pracovní, zčásti slavnostní ráz měla řada československo-polských optických konferencí, konaných střídavě v Československu a v Polsku. Také u těchto konferencí nejednou zůstalo všechno na mně a musel jsem se dokonce jednou stydět, když např. v Hradci nad Moravicí u Opavy byl náš banket velmi chudý oproti tomu, co nám poskytli Poláci, a to i v době největšího nedostatku v Polsku. K nejslavnostnějším akcím v mezinárodním měřítku patřil v té době X. jubilejní kongres Mezinárodní komise pro optiku konaný v Praze v roce 1975 v tehdy nejluxusnějším interhotelu Continental na Starém Městě. Laboratoř optiky tehdy už pod vedením doc. Nováka byla jeho spolupořadatelem a prof. Havelka byl zvolen viceprezidentem celé ICO a zůstal v této funkci po dvě období. Poté byl v této funkci z Československa ještě jedno období dr. Peřina. Lesk kongresu zvyšovaly např. také fanfáry, které dokonce ve dvojí verzi zkomponoval bývalý Moravák a náš pražský kolega Ing. Jan Blabla, CSc. z Ústavu radiotechniky a elektroniky; byl totiž v té době (za komunismu) varhaníkem u Sv. Mikuláše na Malé Straně. Fanfárami začínalo i končilo každé zasedání a je možné, že se stalo trvalým majetkem ICO dodnes. Blabla později byl vědeckým pracovníkem v Mezinárodním úřadu pro míry a váhy v Sevrés u Paříže, kde prý se velmi divili, že tak šikovný člověk ani nedokončil vysokou školu; asi jim vysvětlil, že jeho nejvyšší titul je kandidát věd, což považovali za jakýsi provizorní titul studenta a nikdy nepochopili naši ze Sovětského svazu převzatou titulaturu.

Po odchodu profesora Havelky z funkce vedoucího Laboratoře v roce 1976 byl jmenován vedoucím Laboratoře optiky doc. Ing. Antonín Novák, CSc., který již předtím, od smrti profesora RNDr. Engelberta Keprta (16.5.1910 Vídeň – 2.9.1974 Olomouc) byl vedoucím Katedry jemné mechaniky a optiky. S dojetím vzpomínám, jak profesor Keprt na začátku září se poprvé v životě zastavil na kus řeči v mé kanceláři, opíral se dokonce o můj stůl a knihovnu, vyprávěli jsme si nejrůznější příběhy, byl přítomen dr. Jiří Keprt, dále nový aspirant profesora Keprta dr. Šimeček (přitom oba Keprtové nebyli vůbec příbuzní) – a tu náhle profesor zemřel. Proto se tedy uskutečnila ona personální unie a vzniklo prakticky jedno dvojité pracoviště pod vedením doc. Nováka (nar. 1934) – Katedra jemné mechaniky a optiky s Laboratoří optiky. Ze svého předchozího vojenského pracoviště si přinášel Ing. Novák dominantní zájem o elektroniku a tak časem na své katedře posílil elektroniku personálně tou měrou, že se změnil i název katedry na Katedru jemné mechaniky, optiky a optoelektroniky. V těch dobách ovšem změna názvu, byť u tak malé instituce, jako byla katedra, musela být zdůvodněna a schválena nejen všemi vedoucími složkami na univerzitě, stranickými úřady, ale také samotným ministerstvem školství.

Agendu státních úkolů převzal v roce 1980 od profesora Havelky dr. Peřina; profesoru Havelkovi se konečně, a ovšem už pozdě, ulevilo od návalu administrativní práce, jíž byl zavalen vždy natolik, že jsem pochyboval o tom, že mu zbývá vůbec nějaká chvíle na vědu vedle administrativy a přednášek. Přednášky vykonával velmi pečlivě a nepřipustil, aby za něho někdo odpřednášel byť jedinou hodinu. Na jedné straně asi měl pochybnosti o našich pedagogických kvalitách, na druhé straně však by k tomu by bývalo nutné povolení děkana, rektorátu a stranických orgánů několika stupňů. Proto asi také se pracovníci Laboratoře vůbec nedostali k pedagogické činnosti, až někdy v 80-tých letech, kdy dr. Chmela s dr. Peřinou domluvili s doc. Novákem alespoň jednu dvouhodinovou přednášku týdně pro posluchače pátého ročníku optiky. Obsahovala základní poučení o kvantové optice, nelineární optice a spektroskopii, což realizovali Peřina, Chmela a Malíšek. Je zřejmé, že hodinový rozsah na tyto moderní obory byl až směšně nepatrný; nicméně pro studenty to bylo cosi nového, matematicky a teoreticky dosti náročného. Také klasifikovat studenty ze tří oborů třemi učiteli jedinou známkou bylo jistě kuriozitou.

Hlavní ovšem zůstávaly státní úkoly. Intenzita prací na řešení těchto úkolů se stále zvyšovala a byla dosti přísně kontrolována jak vedoucím Novákem všeobecně, tak koordinátorem Peřinou po stránce odborné; stejně tak se zvyšovaly nároky na “politickou a veřejně prospěšnou činnost”, požadavky narůstaly a přestávaly být pouhou formalitou zejména v období tzv. normalizace, takže působení v Laboratoři bylo stále náročnější, složitější a někteří pracovníci začínali odcházet. Je také přirozené, že hlavní činitelé Laboratoře (Novák, Peřina), ať již vědomě či spontánně, kladli stále větší důraz na své obory, což se například projevilo jak zmíněnou změnou názvu pracoviště, tak přílivem nových lidí do příslušných oborů, případně odlivem pracovníků jiného profilu (odešli např. Ing. Koluch, Ing. Kuchtíček aj.). Podmínkou holé existence, tj. setrvání ve funkci, bylo navíc např. také absolvování tříletého kursu Večerní university marxismu-leninismu s přísnou presencí v každé hodině, se semestrálními zkouškami a komisionální zkouškou závěrečnou, což museli absolvovat i nestraníci; různí straníci na úrovni “kádrů” a “kádrových rezerv” vykonávali dokonce praxi na Krajském výboru KSČ v Ostravě apod.

Úspěšná řešení státních úkolů, produkce publikací, včetně monografií vydávaných v zahraničí, v čemž vynikl zejména dr. Peřina, stejně jako dobrý politický image navenek, vedl k pozvolnému ale stálému růstu prestiže Laboratoře optiky. Ta se stávala známou v celém vědeckém světě. Skrytý rozpor mezi pozitivně politicky angažovaným vedoucím Laboratoře a mezi čistě vědecky orientovanými a skrytě negativně vůči režimu laděným kolektivem řadových pracovníků však vydržel bez patrných projevů až do roku 1989. Proto také vědecká práce a veškeré další fungování pracoviště mohlo probíhat normálně, a to vzdor nejrůznějším ustanovením pochybného významu, jimiž sice trpěl každý, ale ke kterým se veřejně nemohl projevit nikdo. Příslušná nařízení vycházela totiž většinou z ”vyšších míst”; tak např. denně se musel každý pracovník zapisovat chronologicky, postupně do knihy v pořadí v jakém přišel do práce, a to s přesností na jednu minutu, dále zapisovat každý odchod delší než půl hodiny, přičemž každý nepovolený odchod či pozdní příchod signalizoval vážné problémy. Někdy ráno v 7.05 hod se objevila v sešitě červená čára, aby bylo ihned patrné, kdo přišel pozdě. Činnost každého pracovníka bývala periodicky písemně hodnocena v posudcích zahrnujících charakteristiku odbornou i politickou, což se nazývalo komplexní hodnocení. Každý je musel podepsat, nikdo však si nesměl vzít jeho kopii. Účast na různých politických a branných školeních a někdy také na brigádách ve stavebnictví byla nekompromisně povinná a důslednost při provádění všech těchto předpisů nabývala někdy až komických rozměrů: např. pracovníci museli být přítomni od 7.00 hod. do 15,30 hod. Avšak ani ten, kdo chtěl pracovat déle, než do 15,30 hod., to neměl jednoduché, pokud neměl k tomu zvláštní povolení. A tak se nejednou v knize odchodů objevovaly zápisy nejen 15,30 hod. či 15,50, ale také třeba 15,95, zkrátka na začátku muselo být číslo 15. Je ovšem třeba říci, že vedení Laboratoře si také “myslelo své”, a hodnocení takových situací se zredukovalo zpravidla na všeobecné téze o nutnosti dodržovat pracovní dobu, a na hrozby o možném rozvázání pracovního poměru apod.

Zvláštní kapitolkou problémů, na něž byli pracovníci citliví, byl jejich tzv. vědecký růst. Nebylo vždy jednoduché, aby byl mladý pracovník přijat do “vědecké přípravy” či řádné vědecké aspirantury. Stávalo se, že pracovník složil všechny zkoušky tzv. kandidátského minima, odevzdal svoji disertační práci a přesto celá léta čekal na řadu posudků, po nichž teprve byl vyzván k obhajobě své disertace. Tak si vzpomínám, že kdysi Ladislav Mišta odjížděl na týdenní šachová utkání do severní Itálie, a v obavě, aby se mu u knihaře datum odevzdání disertace o 7 či 10 dní neprodloužilo, úpěnlivě mě žádal, abych mu svázání zařídil již v den jeho odjezdu. Když jsem mu řekl, že 7 či 10 dní v termínu odevzdání práce nehraje žádnou roli, že bude mít čas sedm i deset let, nechtěl tomu věřit. Práci jsem mu ovšem ihned dal svázat, po příchodu z Itálie ji mohl ihned odevzdat, přičemž se ale splnilo moje tušení - skutečně k obhajobě byl pozván teprve 14 let po odevzdání práce. Byl sice nestraník, jeho otec byl však vedoucím obvodním tajemníkem KSČ v Praze, ale stačila někde utroušená poznámka, či anekdota a byl rád, že nakonec vůbec dosáhl cíle po oněch 14-ti letech.

Stále rostoucí vědecké úspěchy pracoviště ve spojení s fiktivní a mnohdy i skutečnou politickou a veřejně prospěšnou angažovaností vedly k tomu, že Laboratoř optiky se stala institucí nejen doma uznávanou, ale světoznámou, vyhledávanou zahraničními odborníky a proto stranickými orgány tolerovanou. Když se pak s těmito faktory spojila tendence Prezídia ČSAV a dalších “vyšších míst” směřující k decentralizaci výzkumu, ocitla se na pořadí dne otázka vytvořit

2.3 Společnou laboratoř optiky Univerzity Palackého v Olomouci a Fyzikálního ústavu Československé akademie věd v Praze

Tak tedy vstoupila hlavně vědeckou zásluhou dr. Jana Peřiny, DrSc. a jeho spolupracovníků i politickou vahou vedoucího doc. Nováka naše Laboratoř do své zatím poslední, současné fáze, kdy se stala institucí při rektorátu UP v podstatě na úrovni fakulty. Laboratoř optiky dostala však nejen tento nový název, ale perspektivně také novou, sice s několikaletými prodlevami, ale nakonec přece dokonale realizovanou moderní budovu (1996) umožňující umístit 50 – 100 pracovníků, a to nejen teoretiků, ale i experimentátorů s odděleními technickými. Hrubou stavbu nové budovy prosadil ještě doc. Novák, dokončení však naráželo na omezené finanční možnosti někdejší ČSAV a na téměř nulové možnosti UP. Ve třídě 17. listopadu 50 stála již po několik let hrubá stavba třípatrové budovy, o níž jsme dlouho pochybovali, že bude v dohledné době dokončena. Již asi dvacet let předtím tu však stála v bezprostředním sousedství červená jednopatrová budova pro Vývojové laboratoře a dílny, vedené Ing. Ludvíkem Švandou. Když po převratu v roce 1990 byla dokončena (1996) také čtyřpodlažní skvělá budova bílé barvy pro Laboratoř optiky, získala tak rázem olomoucká optika hned dvě budovy: po zrušení Vývojových laboratoří se do tohoto “rudého domu” nastěhovala rozšířená Katedra optiky a do nového “bílého domu” Společná laboratoř optiky. Je zajímavé, že obě budovy mají dodnes stejné orientační číslo, jakoby existenci “bílého domu” v Olomouci nevzaly úřady na vědomí a “bílý dům”, několikanásobně větší, je pokládán za pouhý přístavek “rudého domu”. Jak již bylo zmíněno na počátku, Společná laboratoř optiky se vyvinula do dnešní podoby a uspořádání ve třech obdobích, z nichž první bylo

2.3.1 Období Společné laboratoře optiky za personální unie s Katedrou optiky pod vedením doc. Ing. Nováka,CSc.

Časově pokrývá tato etapa léta 1984-1989, přičemž obě pracoviště byla lokalizována v přízemí budovy Střední dráhy v Gottwaldově (dnes Vídeňské) ulici č. 15; prostorově zaujímala tato pracoviště více než polovinu celého přízemí; uprostřed sídlil doc. Novák a po pravé straně měl celou katedru optiky, po levé straně Laboratoř optiky. Pracovníci, bez ohledu na vědecké hodnosti, sedávali v jedné místnosti po dvou až po čtyřech. Je zajímavé, že dodnes část jejích pracovníků je tvořena zaměstnanci rektorátu UP, část zaměstnanci Fyzikálního ústavu AV ČR v Praze. Jejich situace je poněkud odlišná, např. mají odlišný výplatní termín, různou cenu obědů, uzávěrku docházky, samostatné účetnictví, inventář a atd.

Ve Společné laboratoři optiky vládl také jiný duch než v někdejší Laboratoři optiky; celý ústav začínal trochu připomínat továrnu na objevy a vynálezy, což ovšem souviselo také s velkým nárůstem počtu pracovníků. Vedle “starších”, převážně teoreticky zaměřených, sem přišly nové, talentované síly, schopné řešit také nejsložitější úkoly experimentální a technické povahy. Výsledkem byl vznik celých nových pododdělení, která se nazývala skupiny. Byla to skupina teoretiků, skupina holografie, skupina laserů, skupina aplikované optiky, skupina elektro a skupina konstrukce.

V teoretické skupině, kterou vedl dr. Peřina, DrSc., byli po celou dobu RNDr. Richard Horák,CSc., RNDr. Vlasta Peřinová, DrSc., RNDr. Vladimír Malíšek,CSc., RNDr. Ladislav Mišta, CSc. a RNDr. Pavel Chmela, DrSc., který ještě před převratem v roce 1989 odešel do Brna. Tuto skupinu, která tu byla již od založení olomoucké Laboratoře, posílili mladí, neobyčejně teoreticky fundovaní pracovníci RNDr. Antonín Lukš,CSc., RNDr. Zdeněk Hradil,CSc., RNDr. Miloslav Dušek,CSc., RNDr. Zdeněk Bouchal,CSc.; dále Ing. Bronislav Jurčo,CSc., který však dlouhodobě setrvával jako teoretik v nejpřednějších evropských vědeckých ústavech a RNDr. Jiří Koďousek, který předčasně odešel z Laboratoře a krátce tu byl také RNDr. Jan Andres, dnes profesor matematiky na UP a výpočtářka Mgr. Ludmila Urbášková. Nutno říci, že především zásluhou dr. Peřiny dosáhla celá Laboratoř a jmenovitě toto oddělení světového věhlasu. Sám Peřina se stal hlavou neformální vědecké školy známé po celém světě, takže není dodnes chvíle, kdy by tu nebyli jeho zahraniční doktorandi od Mongolska přes arabské země i z celé Evropy až po Španělsko. Také za profesora Havelky tu vlastně byla neformální škola, avšak v podstatě s dosahem celostátním. To také vedlo k tomu, že oba byli zvoleni za místopředsedy Mezinárodní komise pro optiku při UNESCO (International Comission of Optics), stali se redaktory mezinárodních optických a fyzikálních časopisů a dr. Peřina dokonce autorem a redaktorem nejpřednějšího optického sborníku na světě Progress in Optics. Dr. Peřina a dr. Horák a někteří další pracovníci byli zváni na přednášková turné na zahraničních univerzitách a dr. Chmela s dr. Horákem a doc. Obadálkem se stali vysokoškolskými učiteli na Vojenské akademii v egyptské Káhiře. Zkrátka Laboratoř získala nesporně světovou pověst, jaké tu dosud nebylo, a která byla zesílena dnes už celou řadou monografií vydaných anglicky, rusky i polsky. Intenzita zmíněných mezinárodních styků se ovšem ještě dále rozvinula po převratu v roce 1989, kdy už byl vedoucím Laboratoře dr. Peřina.

Ve skupině holografie, jejímž průkopníkem byl RNDr. Jiří Keprt,DrSc., pracovali z mladších fyziků RNDr. Helena Houserková, provdaná Hiklová, RNDr. Petr Zapletálek, Ing. Stanislav Záboj, Eva Paličková; RNDr. Petr Vejbor,CSc. a zčásti RNDr. Miroslav Dittrich. Formálně sice do této skupiny nepatřil, ale ve významného odborníka se v této oblasti a v problematice moderních aspektů optického zobrazení vypracoval RNDr. Jaroslav Kvapil, CSc. Pod vedením dr. Keprta dosáhla jeho skupina mimořádných úspěchů ve využití holografických metod v textilním průmyslu a v aplikacích týkajících se výzkumu kvality pneumatik od velkých leteckých až po automobilové.

V oblasti laserů vynikli RNDr. Richard Horák, CSc., který však nebyl formálně ve skupině laserů, kam patřili RNDr. Hana Chmelíčková, RNDr. Zdeněk Rudel, RNDr. Dana Navrátilová, RNDr. Libor Štork. Tito posledně jmenovaní úspěšně realizovali fungující hélium-neónový laser aj. Formálně sem kdysi patřil také excelentní matematik a počítačový odborník Ing. Jaromír Křepelka,CSc., který později vykonal velkou práci také v optice tenkých vrstev a prováděl složité výpočty v kvantové teorii koherence a optických procesů. Jen kratší dobu pobyla v této skupině RNDr. Helena Křepelková, CSc., která později odešla na naše velvyslanectví v Londýně, zčásti také dr. Dana Hofmannová a dr. Marie Čiháková. Také talentovaná RNDr. Marie Kárská, formálně patřící do této skupiny, ale zabývající se hlavně teorií koherence, odešla hned po převratu v roce 1990.

Ve skupině aplikovaná optika byl vůdčím duchem RNDr. Petr Schovánek se svými spolupracovníky RNDr. Miroslavem Palatkou, RNDr. Ing. Vítězslavem Havránkem a přechodně také Mgr. Pavlem Čechem, RNDr. Pavlem Krchňákem, RNDr. Aloisem Loykou, CSc. a RNDr. Luďkem Vychodilem, který se posléze stal významným funkcionářem Občanské demokratické strany v Praze a šéfem kanceláře předsedy této strany, profesora Václava Klause, bývalého člena vědecké rady UP.

V elektroskupině pracovali s Mgr. Georgem Ivanovem Ing. Pavel Hofmann, RNDr. Jiří Pospíšil a Vladimír Urbášek, z nichž kromě prvého ostatní již Laboratoř opustili, zůstala však Marcela Baďurová.

Skupinu konstrukce vedl RNDr. Bartoň, dnes ji vede Lubomír Kocian spolu s pracovníky Josefem Tatýrkem a Jarmilou Dražnou a kdysi také Bohumilou Zmrzlíkovou.

V mechanické dílně v někdejší Gottwaldově ulici č. 15 také pracovali starší zkušení pracovníci pan Telička, Josef Budek, Karel Herman a mladý Petr Horák z Přerova.

O zásobování celé Společné laboratoře se stará od samého jejího založení dodnes Ing. Zdeněk Šefl s Růženou Polákovou.

Velké překvapení vyvolaly a nové poměry nastolily v Laboratoři události v roce 1989.

2.3.2 Převratové období ve Společné laboratoři optiky v letech 1989 – 1990 za vedení prof. dr. Jana Peřiny, DrSc.

Na pražské události ovšem reagovalo také naše studentstvo a zaměstnanci celé univerzity i Laboratoře optiky. Výsledkem byly tři nejdůležitější změny: 1. změna vedení Laboratoře, 2. zrušení systému Státního plánu vědeckého výzkumu a 3. změna lokalizace optických pracovišť a jejich soustředění do nových budov ve třídě 17. listopadu 50.

Stejně jako na jiných pracovištích došlo v Laboratoři a na Katedře optiky k plenárním schůzím reagujícím na nové revoluční poměry, jejichž součástí bylo mimo jiné také hlasování o důvěře vedoucím pracovníkům po stránce odborné a morální. Tímto způsobem byl většinou hlasů odvolán ze svých vedoucích funkcí doc. Ing. Antonín Novák, CSc., který záhy potom opustil Univerzitu Palackého. V nové situaci se ujal vedení Společné laboratoře dr. Jan Peřina, DrSc. a vedení katedry někdejší zástupce doc. Nováka doc. Ing. Karel Tomančák, CSc. RNDr. Janu Peřinovi, DrSc. (nar. 11. 11. 1936 v Městci Králové), byla záhy udělena také hodnost univerzitního profesora. Jako vědec se ovšem nemínil dlouho zatěžovat extrémně rozsáhlou administrativní prací, v té době obzvláště náročnou; našel však pomoc u někdejšího absolventa Katedry optiky RNDr. Miroslava Hrabovského, DrSc., který byl do té doby úspěšným technickým náměstkem ředitele Výzkumného ústavu koncernového podniku SIGMA v Olomouci a měl tedy velké zkušenosti organizační, rozhled o celém výzkumu v tehdejším Československu a potřebnou vědeckou erudici. Výsledek kooperace těchto dvou mužů byl úměrný jejich vědeckým kvalitám, a to i po stránce organizační: nejenže “zachránili” existenci všem pracovníkům obou institucí, samotnou Společnou laboratoř optiky i Katedru optiky (která právě v té době získala zkrácený název Katedra optiky, v němž tedy vymizela slova “jemné mechaniky” a “optoelektroniky”) – ale dokonce dosáhli toho, že se všem pracovníkům dostalo mnohem lepšího umístění. Pracovníci Katedry optiky získali “rudý dům” a pracovníci Laboratoře optiky “bílý dům” ve tř. 17. listopadu, takže od té doby neseděli už po čtyřech, ale jednotlivě, maximálně po dvou, přičemž anulováním celé plánovací a výkaznické administrativy, stejně jako zátěží “politických”, získali v plném rozsahu čas na vědeckou práci.

Na druhé straně však v nových poměrech vystoupil s primární naléhavostí aspekt ekonomický: A) teoretičtí pracovníci již nebyli finančně saturováni z někdejšího státního plánu základního výzkumu a tak jako optimální řešení v dané chvíli se jevilo převést teoretické pracovníky z Laboratoře na Katedru optiky, kde se vedle svého bádání stanou nepochybně užitečnými také jako učitelé, čímž se záhy tématika výuky zmodernizuje, těžiště se přesune na kvantovou optiku a další moderní aspekty optiky. To se také v plné míře stalo, z mnohých vědeckých pracovníků se stali docenti, kteří vyprodukovali v krátké době několik vysokoškolských učebnic a monografií, jež došly světové proslulosti anglickými edicemi u zahraničních nakladatelů. – B) pracovníci Laboratoře, jejichž “aplikační” zdatnost byla nepochybná a tím zároveň zaručeny finanční dotace z grantů, průmyslu a zahraničních ústavů, zůstali ve Společné laboratoři optiky Fyzikálního ústavu AV ČR a Univerzity Palackého. Je přitom s podivem, že ač šlo o mimořádně vzrušené, revoluční dny, navíc po náročném a fyzicky namáhavém stěhování z nejrůznějších míst (z Gottwaldovy ulice, z Pasteurovy ulice i z vedlejší budovy na tř. 17. listopadu), přesto pracovní výsledky byly ještě lepší než v období předchozím. Sehrálo tu jistě roli i nadšení a očekávání lepší budoucnosti, stejně jako časové, ale i psychické uvolnění od nejrůznějších zátěží minulé doby. Po čtvrt roce se stal prof. Peřina vedoucím Katedry optiky, neboť byl získán již zmíněný odborník RNDr. Miroslav Hrabovský, DrSc., po jehož odchodu z průmyslového výzkumu ostatně bylo záhy zrušeno někdejší vědecky i aplikačně neobyčejně plodné pracoviště SIGMA Výzkumný ústav. Na univerzitní půdě nastaly nové, klidnější a slibné poměry, a to jak v Laboratoři optiky umístěné v “bílém domě” pod vedením dr. Hrabovského, tak na Katedře optiky v “rudém domě,” vedené postupně prof. Peřinou, dr. Richardem Horákem, CSc., předtím prorektorem UP, dále Ing. Karlem Tomančákem, CSc. a doc. RNDr. Zdeňkem Hradilem, CSc. Je ovšem otázkou, zda separace teoretiků a jejich přesunutí na Katedru optiky bude i dlouhodobě faktorem příznivým; tak např. odešli z Laboratoře prof. RNDr. Vlasta Peřinová, DrSc., doc. RNDr. Richard Horák, CSc., RNDr. Jaroslav Kvapil, CSc., RNDr. Vladimír Malíšek, CSc., doc. RNDr. Zdeněk Hradil, CSc., doc. RNDr. Miloslav Dušek, CSc., doc. RNDr. Jiří Bajer, CSc., doc. RNDr. Zdeněk Bouchal, CSc. a RNDr. František Petráš; prof. RNDr. Jan Peřina, DrSc. zůstal na část úvazku v Laboratoři optiky a zčásti zároveň na Katedře optiky. Teoretik Ing. Bronislav Jurčo, CSc. zůstával po celá léta nadále, včetně převratového období, na různých pracovištích západní Evropy; je však také dodnes formálně pracovníkem Katedry optiky. Někteří pracovníci ovšem v převratových dnech také opustili univerzitu, ať již pro “vysokou koherenci” s někdejším režimem na jedné straně, či pro dominantní zájmy v oblasti politické či ekonomické na druhé straně. Nová situace ostatně bude patrná z výčtu pracovníků ve Společné laboratoři za současných poměrů.

Zdá se až neuvěřitelné, že od těchto změn v roce 1990 uplynulo již deset let; dá se to snad vysvětlit tím, že čím intenzivnější je práce, tím rychleji subjektivně plyne čas. Dostáváme se tak do bezprostřední přítomnosti, která vlastně by už nemusela být předmětem tohoto vzpomínání, nicméně se i tohoto tématu dotkneme alespoň několika slovy.

2.3.3 Období společné Společné laboratoře optiky Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky pod vedením doc. RNDr. Miroslava Hrabovského, DrSc.

Pracoviště dnes má průměrně 55 pracovníků, z toho 40 stabilních a proměnný počet externistů; velkou výhodou – na rozdíl od někdejšího pracoviště v Praze - je soustředění v jedné budově v Olomouci a předností je také fakt, že celé pracoviště přitom není separováno od vědeckého dění v Praze a ve světě, neboť je ideově takřka srostlé s optickou sekcí Fyzikálního ústavu AV ČR a personálně s vedoucím této sekce RNDr. Ladislavem Soukupem, jeho zástupcem RNDr. Lubomírem Jastrabíkem, CSc., s nimiž také společně vydává odborný časopis celostátního dosahu Jemná mechanika a optika, který je odebírán vědeckou veřejností i na Slovensku , v Anglii aj.

Činnost Laboratoře řídí koordinační rada mající zároveň funkci vědecké rady. Jejími členy jsou doc. RNDr. Miroslav Mašláň, CSc., prorektor pro vědeckou a výzkumnou činnost UP, Ing. Jiří Jirka, kvestor UP, doc. RNDr. Zdeněk Hradil, CSc., vedoucí Katedry optiky, doc. RNDr. Miroslav Hrabovský, DrSc., vedoucího Společné laboratoře optiky UP a Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR, RNDr. Petr Schovánek, zástupce vedoucí Společné laboratoře, RNDr. Jiří Keprt, DrSc. , RNDr. Ladislav Soukup, vedoucí sekce optika FzÚ AV ČR Praha, RNDr. Lubomír Jastrabík, CSc., zástupce vedoucího sekce optika, RNDr. Karel Rohlena, CSc., vedoucí oddělení sekce optika Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR Praha s Ing. Františkem Francem, CSc. a tajemnice Marie Žáčková ze Společné laboratoře v Olomouci. Laboratoř provozuje Univerzita Palackého v čele s prof. MUDr. et PhDr. Jarmilou Mačákovou, CSc., rektorkou UP.

Vidíme tedy, že poprvé ve své historii překračuje Společná laboratoř optiky úroveň někdejší pražské Laboratoře jak počtem pracovníků a výhodností lokalizace, tak také aktuálností svého pracovního programu; náplň její práce je patrná již z rozdělení na příslušné skupiny:

  1. teoretické a zejména také experimentální zaměření má skupina kvantová optika (prof. Peřina, RNDr. Jan Peřina, Ph.D., RNDr. Ondřej Haderka, Ph.D., Mgr. Jan Soubusta, Ph.D., Mgr. Martin Hendrych, Mgr. Robert Myška, aj.)
  2. skupina vlnová optika a holografie (doc. RNDr. Miroslav Hrabovský,DrSc., RNDr. Jiří Keprt,DrSc., Mgr. Petr Šmíd, RNDr. Pavel Pavlíček, Ph.D., Mgr. Pavel Horváth, Ing. Stanislav Záboj, Bohumil Vaněk, Eva Paličková, aj. )
  3. skupina statistická optika (doc. RNDr. Miroslav Hrabovský, DrSc., Mgr. Zdeněk Bača, Mgr. Pavel Horváth, Mgr. Martina Havelková.)
  4. skupina aplikovaná optika (RNDr. Petr Schovánek, Elena Kučerová, RNDr. Bohumil Ferenc, RNDr. Miroslav Palatka, Ing. Jaromír Křepelka,CSc., RNDr. Hana Chmelíčková, RNDr. Ing. Vítězslav Havránek, Mgr. Martin Vlček, Mgr. Marek Polák, Ladislav Pospíšil, aj.)
  5. servisní skupiny - a) konstrukce (Jarmila Dražná, Josef Tatýrek, Lubomír Kocian), - b) elektro (Mgr. Georgi Ivanov, Aleš Kratochvíl, Marcela Baďurová), - c) mechanická a optická dílna (Stanislav Fešar, Jiří Vančura, Marek Ovčačík, Milan Marek, Vojtěch Čech, Zdeněk Šobáň, Jan Švajda, Jan Kocourek, Miroslav Vašulín, Ing. Zdeněk Šefl, Růžena Poláková), - d) redakce časopisu Jemná mechanika a optika (Jaroslav Nevřala, dipl. tech., RNDr. Miroslav Vychodil,CSc., prof. Ing. Miroslav Kopřiva,CSc.)

Integrující roli pro celou Společnou laboratoř mají experimentátoři tohoto pracoviště a matematik a výpočtář Ing. Jaromír Křepelka, CSc. Středem organizace života Laboratoře je sekretariát se sekretářkami Danielou Kamarádovou, provdanou Nantlovou, Šárkou Hronkovou a ekonomkou, personalistkou a plánovačkou v jedné osobě Marií Žáčkovou.

Poměrně intenzivní a oboustranná je také spolupráce mezi vědeckými pracovníky Společné laboratoře s pedagogickými pracovišti UP. Tak např. na Přírodovědecké fakultě přednášejí doc. RNDr. Miroslav Hrabovský,DrSc., RNDr. Petr Schovánek, RNDr. Jan Peřina, Ph.D., Ing. Jaromír Křepelka,CSc., a to na katedrách experimentální fyziky a optiky. Rovněž na optiku orientovaní profesoři a docenti z Katedry optiky a z Katedry experimentální fyziky působí v uvedených pěti skupinách Společné laboratoře. Mimo to jsou školiteli doktorandů doc. RNDr. Miroslav Hrabovský,DrSc., prof. RNDr. Jan Peřina, DrSc., RNDr. Jiří Keprt, DrSc. a Ing. Jaromír Křepelka,CSc. Neobvyklý je také stálý vysoký počet doktorandů působících v Laboratoři, kteří dosahují výborných studijních i vědeckých výsledků.

Součástí života Laboratoře je i trvalá podpora Laboratoře ze strany některých neakademických institucí a společností. Z celé řady jmenujme tradiční spolupráci s Meoptou Přerov garantovanou především generálním ředitelem RNDr. Vladimírem Chlupem a ředitelem a.s. Meopta-Vývoj Ing. Zdeňkem Hájkem; velmi intenzivní spolupráci (s detašovaným pracovištěm pro oblast vysokovýkonových laserů) má Laboratoř s firmou Laser-tech, s.r.o. Olomouc, dnes největší českou firmou v oblasti aplikace vysokovýkonových laserů ve strojírenství, vedenou příznivcem Laboratoře, ředitelem společnosti Ing. Aloisem Koutným,CSc. a někdejším absolventem optiky v Olomouci RNDr. Jaroslavem Grézlem. SLO již dlouhá léta zajišťuje činnost sekretariátu české a slovenské sekce mez. společnosti optiků SPIE – The International Society for Optical Engineering.

Do vcelku úspěšného rozvoje Společné laboratoře po roce 1990 rušivě zasáhla povodeň po 3. červenci 1997. Pracoviště bylo neprozřetelně, stejně jako studentské koleje a menza, postaveno asi 150 metrů od pravého břehu hlavního ramene řeky Moravy, a zároveň na levém břehu jejího vedlejšího, kdysi “pevnostního”, uměle vybudovaného ramene. Důsledky se jevily zprvu jako úplně katastrofální: voda se rozlila do vzdálenosti jednoho, místy až do dvou kilometrů na obě strany, pracoviště se stalo ostrovem uprostřed metr až dva metry hluboké vody. Proto také byly poškozeny aparatury, zejména těžké holografické stoly s příslušenstvím, které se nesmějí ani hnout a které proto byly umístěny v suterénech, případně v přízemí, podobně jako další laboratoře, které zase byly v nejnižších podlažích proto, že byla dávána přednost studentům, jejichž posluchárny jsou umístěny ve vyšších patrech. Ve dnech záplav a bezprostředně po nich se projevil i osobní vztah pracovníků k Laboratoři. Všichni, až na výjimky, i ti, kteří měli ve svých domech a bytech vodu, bezprostředně přišli bez vyzvání a zachraňovali to nejcennější a vlastně co se dalo a také to dokázali. V této souvislosti je charakteristická věta místopředsedy AV ČR dr. Jungwirta z jara roku 2000: “Tento ojedinělý postoj není a nebude akademií věd zapomenut”.

Přesto všechno, navzdory reorganizaci, záplavám a dalším problémům, dosáhli pracovníci Laboratoře v uplynulém desetiletí pozoruhodných úspěchů v několika směrech; pravděpodobně přitom sehrálo roli také to, že jde v naprosté většině o pracovníky mladé, nadšené, “nabité” vědomostmi, moderně již vyškolené na univerzitách tuzemských i zahraničních a nepostrádající mezinárodní zkušenosti.

Zdá se, že tento stav není náhodný, a že tyto první plody, respektive předpoklady úspěšné současné a především budoucí práce Laboratoře, jsou výsledkem nepsané a snad poprvé v historii Laboratoře ani “shora” nevyžádané zásady prof. Peřiny a doc. Hrabovského z první poloviny devadesátých let: vedení i pracovníci usilují totiž o vytvoření moderního pracoviště teoreticky, experimentálně i aplikačně zdatného, opírajícího se o mezinárodní prestiž a trvalou spolupráci a možno říci dělbu práce především mezi třemi pracovišti – Katedrou optiky Přírodovědecké fakulty UP, sekcí optiky Fyzikálního ústavu AV ČR a Společnou laboratoří optiky UP a FzÚ AV ČR. Na tomto místě je vhodné konstatovat, že vztahy těchto pražských a olomouckých pracovišť jsou snad nejlepší za několik posledních desetiletí.

Současnými vědeckými výsledky Laboratoře je pravidelná účast na řešení řady grantových projektů tuzemských i mezinárodních, několik trvalých mezinárodních spoluprací poměrně velkého rozsahu (s Ecole Polytechnique Paris, University of Liverpool, University of Utah, Cern, Forschungzentrum Karlsruhe aj.), včetně dodávek zařízení pro mezinárodní projekty a experimentální centra, stejně jako trvalý zájem o spolupráci tuzemských státních, vědeckých i technických institucí a podniků, a to formou grantových projektů, či zakázek, což je i nepominutelný zdroj ekonomické podpory Laboratoře. Za všechny jmenujme jeden z největších projektů týkající se zrcadlových teleskopů a Winstonových koncentrátorů pro projekt CELESTE a pro projekt CAT (Čerenkov Array of Themis), sloužící k detekci Čerenkova záření generovaného primárním kosmickým zářením, zásadně významným z hlediska fyziky elementárních částic. Výsledky mají principiální fyzikální význam a jsou plodem spolupráce skupiny RNDr. Petra Schovánka, pracovníků pařížské Polytechniky a dalších dvaceti pracovišť po celém světě. Trvale vrcholnou teoretickou úroveň na mezinárodním poli mají výsledky bádání skupiny Kvantová optika pod vedením prof. Peřiny; je pozoruhodné, že vedle mezinárodního uznání nabývají v posledních letech i velkého aplikačního významu. Tuzemským úspěchem spolupráce tří výše zmíněných pracovišť je získání projektu Ministerstva mládeže a tělovýchovy ČR “Výzkumné centrum pro optiku”, což je dalším integrujícím prvkem i oceněním vědecké úrovně. Zdá se, že tato “koncepce” přináší plody pro svá pracoviště, pro růst vědeckého významu i prestiže. Zdá se, že zejména mladí pracovníci Laboratoře (před několika lety ještě studenti) tuto “koncepci” přijali a pravděpodobně ji budou dále realizovat a především zlepšovat, což je jistě potěšující. K tomu ovšem potřebují klid pro svou práci, trpělivost a moudrost starších kolegů i zachování dosavadní přízně a podpory vedení obou zřizujících institucí, neboť i to je nutnou podmínkou - vedle vědecké erudice a ekonomických podmínek pro intenzivní vědecký růst a plodnost pracoviště.

Tímto vypravováním se loučím s Laboratoří optiky, ve které jsem strávil polovinu života, a přeji všem jejím pracovníkům nejen klidné pracovní podmínky, bez reorganizací, objektivních i jiných obtíží, stejně jako osobní i vědecké úspěchy a celé Laboratoři do budoucnosti čestné postavení ve vědeckém světě.

Česky
Tags: